ľ KNIHA DEVATA osvedčovaní a potreba přátelství /. Udržovaní přátelství Tolik tedy budiž o tom pověděno; jak řečeno, ve všech nerovných přátelstvích úměrnost přátelství vyrovnává a chrání, jako i v občanském styku dostává se ševci za obuv | odplaty dle její hodnoty, rovněž i tkalci a všem ostatním. | Tu jest ovšem společné měřítko dáno penězi a na ně se všechno uvádí a jimi se měří; v lásce jest tomu jinak, kde někdy milovník, na němž náhodou není nic hodného milování, vyčítá, že jeho převeliká láska není opětována, | miláček si však často naříká, že ten, jenž mu dříve všechno slíbil, nic neplní. To bývá tehdy, když jeden miluje miláčka pro rozkoš a druhý milovníka pro užitek, a když se žádnému toho nedostane. Proto se přátelství ruší, když se nikomu | nedostane toho, proč se milovali; neboť nemilovali sebe, nýbrž to, co každý měl a co není stálé; proto jsou taková i jejich přátelství. Přátelství však, které se zakládá na mravní povaze, ježto jest přátelstvím samo o sobě, jest, opakuji, stálé. Dochází však také k roztržkám, když jednomu z přátel se dostane něčeho jiného, než po čem touží; neboť nedosáhne-li toho, po čem touží, 203 ETIKA NÍKOMACHOVA KNIHA DEVÁTÁ 15 jest to tak, jako kdyby | zcela nic nedostal, jako se například stalo tomu kitharistovi,* kterému kdosi slíbil, že dostane o to víc, oč lépe bude hráti; když pak kitharista zrána žádal splnění slibu, odpověděl mu onen, že zábavou za zábavu má zaplaceno. Kdyby to tedy oba byli chtěli, bylo by to v pořádku; chtěl-li však jeden požitek, druhý peněžitou odměnu, a dosáhl-li jeden toho, 20 co chtěl, | druhý nikoli, pak by to nebylo společenství správné. Každý si chce totiž opatřit to, co právě nemá, a za tím účelem dá druhému to, co má. Kdo z nich však má určit hodnotu toho, ten, který napřed dává, či ten, který napřed přijímá? Zdá se, že ten, kdo napřed dává, přenechává určení druhému. To prý i Prótagorás činíval;* 25 | kdykoli totiž něčemu učil, vyzval žáka, aby ocenil to, co si myslí, že ví, a tolik od něho bral. V takových věcech se některým líbí zásada: „Každému jeho mzdu."* Ti však, kdo napřed berou peníze, a potom, poněvadž slíbili příliš mnoho, nemohou 30 svému slovu dostáti, propadají zaslouženě výčitkám; | neboť neplní toho, co smluvili. Tak si vésti jsou nuceni snad sofisté, protože by jim nikdo nedal peníze za to, co vědí. Ti tedy, kdo nekonají toho, zač vzali mzdu, zaslouženě propadají výčitkám; tam však, kde není smlouvy o práci, není žádné výčitky, jak jsme již poznamenali, když jedni sami od sebe napřed dávanou jí - neboť takové jest | přátelství, které se zakládá na ctnosti avšak odplatu jest třeba dát podle úmyslu druhého - tak to sluší příteli i ctnosti; podobně jest tomu i ve filozofických společenstvích; neboť tu se hodnota nedá měřit penězi ani tu nelze dáti 5 přiměřené cti, ale | snad, jako v poměru k bohům a k rodičům, dostačí, učiní-li každý, co může -, když však služba není tohoto druhu, nýbrž naděje se odplaty, tu snad jest nejlépe, děje-li se odplata podle hodnoty tak, že ji oba pokládají za přiměřenou, ío a když se to nestane, jest nejen nutno, | nýbrž i spravedlivo, aby ji určil ten, kdo napřed službu přijal. Neboť jestliže dárce dostane tolik, kolik onen měl užitku nebo kolik by byl dal za příjemnost, dostane náhradu, která mu od něho přísluší. 204 Tak se to zřejmě děje i při nákupu a prodeji, někde pak jsou i zákony, aby se o dobrovolných smlouvách nepřipouštěly soudní pře, ježto prý se ten, kdo v druhého měl důvěru, má s ním srovnat tak, | jak se s ním smluvil. Neboť se to pokládá za oprávněnější, 15 aby cenu určil ten, komu něco bylo dáno, než aby to činil dárce. Namnoze totiž neodhaduje věc stejně majetník a ten, kdo jí chce nabýt; každý totiž zřejmě výše cení své vlastnictví a to, co dává; a přece výměna se děje v ceně, jak ji určí ten, | kdo nabývá. Ale tu 20 jest zase třeba, aby cenu věci určoval ne dle toho, jak ji cení, když ji má, nýbrž dle toho, jak ji cenil dříve, dokud ji neměl. 2. Odplata podle poměru přátel Obtížné jsou také další otázky, má-li například člověk otci dávat všechno a ve všem ho poslouchat, nebo má-li člověk v nemoci poslouchat svého lékaře a má-li při volbě vojevůdce dáti svůj hlas odborníku ve vojenství; | rovněž, má-li pro- 25 kazovat službu spíše příteli, či člověku zasloužilému, a má-li spíše splácet dobrodinci než dávat svému druhu, když oboje zároveň není možné. Není-liž tedy nesnadno takové věci přesně určit? - Neboť jest tu mnoho všelijakých rozdílů podle toho, je-li sporná věc veli-B ká, či malá a je-li příslušné jednání krásné a I nutné.-Tolik jest 30 však nepochybno, že se nemá odplácet všechno stejně. Obyčejně jest třeba dobrodiní spíše splácet nežli se zavděčovat druhům, a jako půjčku jest třeba spíše je vrátit věřiteli než dávat druhu. Ale snad tomu tak vždy není, například, má člověk, který byl vykoupen z rukou loupežníků, vykoupit zase | svého osvobodíte- 35 le, ať je to kdokoli, a nebyl-li tento | zajat, ale žádá výkupné zpět, 116 má mu je vyplatit, či má vykoupit ze zajetí svého otce? Tu se zdá, že má vykoupit otce, ano ještě spíše než sama sebe. Jak tedy právě řečeno, jest obecné pravidlo, že se dluh má zaplatit; kdyby však jiný dar převyšoval krásou nebo nutnos- 205 ETIKA NÍKOMACHOVA KNIHA DEVÁTÁ tí, jest se třeba rozhodnout pro tento; | někdy to totiž neodpovídá ani požadavku rovnosti, když se splácí dřívější dobrodiní, kdyby totiž někdo prokázal dobrodiní člověku, jehož zná jako člověka dobrého, ale tento měl splatit tomu, jehož pokládá za člověka špatného. Ani se nemá vždy zase půjčovat tomu, kdo půjčil; neboť tento půjčil člověku čestnému, doufaje, že to dostane zpět, kdežto onomu se | od člověka špatného splátky nelze nadít. Buď jest tomu tak opravdu, a potom hodnota obou není stejná; není-li tomu tak, ale jeden se tak pouze domnívá, ani potom se nezdá, že by jeho jednání bylo nerozumné. Jak tedy již často opakováno, úvaha o citech a skutcích připouští určení v té míře jako jejich předměty. Jest tedy nepochybno, že se nemá oplácet každému stejně, | ani svému otci, jako se ani Diovi neobětuje všechno; a ježto povinnost k rodičům jest jiná než k bratřím, druhům a dobrodincům, jest třeba každému prokazovat to, co jest mu vlastní a přiměřené. A tak si lidé také zjevně počínají; na svatby lidé zvou příbuzné - neboť mají společný rod, | a proto i společný zájem na úkonu -, a z téhož důvodu se domnívají, že také při pohřbech mají být především příbuzní. Rodičům máme přispívat především výživou, a to z povinnosti, a jest krásnější přispívat v tom původcům svého bytí než sobě samému; rodičům také, jakož i bohům, máme prokazovat čest, ale ne | veškerou, neboť nenáleží táž čest otci a matce, ani čest, která se prokazuje mudrci neb vojevůdci, nýbrž čest, která přísluší otci, a rovněž matce čest, která přísluší zase jí. Také máme prokazovat čest každému staršímu člověku, jak jeho věku přísluší, před ním vstávat, ustupovat ze sedadel a podobně. K druhům a bratřím máme projevovat upřímnost a | společenství ve všem. A u příbuzných, příslušníků fýl a spoluobčanů i všech ostatních máme vždy hledět k tomu, abychom jim prokazovali, co jim náleží, a abychom vše přisuzovali podle toho, co každému přísluší dle příbuznosti, ctnosti nebo dle ceny, jakou pro nás má. Určit to u blízkých příbuzných jest snadné, nesnadnější již u lidí vzdálenějších. Přece však od toho | nesmíme upouštět, nýbrž musíme to určovat tak, jak jest možno. 3. Podmínky zrušení přátelství Nesnáz je také v tom, zda smíme, či nesmíme zrušit přátelství j | s lidmi, kteří v něm nesetrvají. Či není na tom nic zvláštního, r když se zruší přátelství s těmi, kteří jsou přáteli pro užitek nebo : pro příjemnost, a když tohoto předpokladu již není? Vždyť byli přáteli těch věcí; a není-li jich, důvodně již nemilují; ale snad se vytkne případ, | že někdo, kdo miloval pro užitek nebo pro příjemnost, tvářil se tak, jako by miloval pro mravní povahu. Neboť většina neshod, jak jsme řekli hned na začátku, vzniká ! mezi přáteli proto, že jejich přátelství opravdu jest jiné, než se S myslí. Když se tedy někdo sám zklame a domnívá se, že jest ! milován pro svou povahu, kdežto druhý nic takového nečiní, ať | dává vinu sám sobě; je-li však zklamán přetvářkou druhého, právem to může podvodníku vyčítat, a to více než peně-; zokazům, poněvadž věc, jíž se zločinnost týká, jest mnohem Ivzácnější. Když však někdo pokládá za dobrého člověka a ten se stane * špatným a takovým se projeví, má ho ještě milovat? Či jest to nemožné, když ne všechno jest hodno lásky, | nýbrž jen to, co | jest dobré, a když člověka špatného ani nelze milovat jako příte-; le, ani se nemá milovat? Neboť ani nemáme člověka zlého milo-vat, ani se nemáme špatnému připodobňovat; řekli jsme již, že j stejné k stejnému se rádo druží. Máme tedy přátelství ihned zru-| šit? Či snad ne s každým, nýbrž pouze s těmi, kteří jsou ze své špatnosti nevyléčitelní, kdežto těm, kteří jsou schopni nápravy, tím spíše máme pomáhat, a to více k zušlechtění jejich povahy než v | hmotných poměrech, čím takové jednání jest šlechetnější a lépe se srovnává s pravým přátelským smyšlením? Ale zdé se, že ani ten, kdo přátelství zruší, nečiní nic divného. Nebot 206 207 ETIKA NÍKOMACHOVA KNIHA DEVÁTÁ nebyl přítelem tomu člověku jako takovému; když se tedy změnil a nemůže ho zachránit, rozlučuje se s ním. Kdyby však jeden byl stále stejný a druhý se stával ctnostnější, a tak o mnoho převyšoval prvního, má mu zůstat dále přítelem, či to není možno? | Nejlépe to vidíme při velikém rozdílu obou, jak se to například může utvářet při přátelstvích z dětství; kdyby totiž jeden zůstal v myšlení dítětem, a druhý byl již vynikajícím mužem, jak by mohli zůstat přáteli, když nemají ani stejné záliby, ani radosti a bolu? Ani k sobě navzájem jich mít nebudou a bez | toho přátelství není možné; neboť pak nedovedou spolu žít. O tom jsme již mluvili. Zda se tu tedy k bývalému příteli má chovat tak, jako by nikdy nebyl přítelem? Či má chovat vzpomínku na dřívější obcování a jako míníme, že máme vycházet vstříc spíše přátelům než lidem cizím, tak také | má bývalým přátelům pro dřívější přátelství něčeho poskytovat, nestalo-li se rozloučení pro přílišnou špatnost? 4. Původ a měřítko přátelství Způsob, jak se láska mezi přáteli projevuje, a znaky, jimiž se určuje pojem přátelství, zdají se pocházet z chování člověka k sobě samému. Za přítele se totiž pokládá ten, kdo chce a koná skutečné nebo zdánlivé dobro kvůli druhému, anebo ten, kdo chce, aby byl a | žil kvůli němu, zrovna jako tomu bývá u matek k dětem a také u přátel, i když jeden druhého urazil; jiní zase pokládají za přítele toho, kdo s druhým stále obcuje a téhož si žádá, kdo s přítelem sdílí bol i radost, a to se zas nejvíce přihází u matek. Něčím takovým se určuje také pojem přátelství. Všechno to jest u člověka ctnostného vzhledem k němu samému, u ostatních lidí potud, pokud se za takové pokládají. Zdá se, opakuji, že měřítkem při všem jest ctnost a ctnostný člověk. Neboť takový se srovnává sám se sebou a po téže věci 208 touží z celé své duše. I chce | sám sobě skutečného i zdánlivého dobra a konaje - neboť člověku dobrému náleží dobro uskutečňovat -, a to pro sebe; totiž pro rozumovou schopnost, jež, zdá se, jest vlastním já každého. Také chce žít a být zachován, a to si přeje nejvíce pro tu schopnost, jíž myslí: neboť pro člověka ctnostného jeho bytí jest dobrem. Každý člověk | přeje dobra sám sobě a nikdo nechce, aby se stal jiným, takže by všechno dobré mělo potom to, čím by se stal; neboť i Bůh má již nyní dobro, ale má je proto, že jest, co jest. Zdá se pak, že každý člověk jest, nebo alespoň především jest to, co v něm myslí. Takový chce stále s sebou obcovat; neboť jest to zdrojem slasti; vzpomínky na minulé skutky totiž | jsou příjemné a naděje na budoucí jsou dobré: a takové působí slast. I věděním ve své rozumové schopnosti oplývá. Rmoutí a raduje se nejvíce sám se sebou; neboť stále totéž jest mu nelibé a libé, a ne hned to, hned ono; neboť lítosti takřka nezná. Ježto tedy ctnostný | člověk každou z těch věcí má vzhledem k sobě samému - vždyť přítel jest druhé já tak se zdá, že i přátelství záleží v něčem takovém a že přáteli jsou ti, kteří takové věci mají. Zanechejme však zatím toho, zda přátelství k sobě samému jest možné, či ne; | přátelstvím se zdá být potud, pokud má dvě nebo více z uvedených věcí, | a přátelství v nejvyšší míře se podobá lásce k sobě samému. Zdá se, že jmenované věci jsou i u přemnohých lidí, ačkoli jsou špatní. Zda tedy tito lidé mají na nich účast potud, pokud sami v sobě mají zalíbení a pokládají sebe za hodné? | Jest alespoň zřejmo, že jich nemá žádný člověk špatný a zločinný, ba ani zdání toho. Ale to se týká téměř lidí špatných vůbec; jsou totiž sami v sobě rozdvojeni, po něčem baží a něco jiného chtějí, zrovna jako lidé nezdrženliví, neboť před tím, co sami za dobré uznávají, dávají přednost tomu, co je příjemné, ale je | ošklivé; jiní opět ze zbabělosti a lenosti opomíjejí konat to, o čem jsou přece přesvědčeni, že by bylo pro ně nejlepší; ti však, kteří se dopustili mnoha mrzkých činů, uvalí na sebe pro svou špatnost nenávist, znechutí si život a končí sebevraždou. 209 ETIKA NÍKOMACHOVA KNIHA DEVÁTÁ 20 25 30 35 1167" Lidé špatní touží po společnosti a utíkají sami před sebou; | neboť v osamělosti se rozpomínají na mnohé nemilé věci a zmocňuje se jich úzkost před jinými podobnými, jsou-li však ve společnosti, zapomínají na to. Poněvadž nemají do sebe nic milého, nemají k sobě ani žádné lásky. Takoví lidé nemají ze sebe ani radosti, ani zármutku; jejich duše jest v rozporu sama se sebou, | jedna její složka pro svou špatnost pociťuje bolest z odříkání, druhá se nad tím raduje, jako rozdvojenou jedna ji vleče sem, druhá tam. A poněvadž není možno, abychom zároveň cítili nelibost a libost, alespoň nakrátko cítí nelibost nad prožitou radostí a raději by chtěli, aby ji nebyli měli; neboť | špatní lidé jsou plni lítosti. Vidíme tedy, že špatný člověk ani sám k sobě nemá přátelského smýšlení, protože nemá do sebe nic hodného lásky. Když tedy takový stav jest nemalým neštěstím, jest potřebí usilovně odpírat špatnosti a snažit se být ctnostným; tak totiž jest možno být přítelem sám sobě, i stát se přítelem druhému. 5. Pojem přízně Přátelství se podobá přízeň,* ale přátelstvím není. Neboť přízeň máme také k lidem neznámým a bez jejich vědomí, přátelství nikoli. O tom jsme mluvili již dříve. Ale ani láskou není. Neobsahuje totiž duševního napětí ani touhy, které jsou spojeny s činnou láskou; láska dále vyžaduje zvyklosti, | přízeň však vzniká také znenadání, například pro zápasníky. | Lidé jsou jim totiž přízniví a přejí jim vítězství, aniž k tomu nějak přispívají; u lidí vzniká znenadání a jest povrchní náklonností. Tak se zdá, že jest počátkem přátelství, jako radost z pohledu na osobu jest počátkem lásky; neboť nikdo se nezamiluje, nenašel-li záliby v pohledu, ale | nemiluje ještě, těší-li se pouze z vnější podoby, nýbrž teprve tehdy, když po nepřítomné osobě touží a žádá si její přítomnosti. Tak ani přáteli lidé nemohou být bez před- 210 chozí přízně, proto však přízeň není ještě přátelstvím; neboť takoví lidé pouze chtějí dobře těm, kterým přejí, ale ničím by jim nepřispěli | a nijak by se pro ně nenamáhali. Proto v přeneseném významu mohli bychom to nazvat nečinným přátelstvím, které však, trvá-li déle a dospěje-li k zvyklostem, stává se skutečným přátelstvím, ale ne tím, které jest pro užitek nebo pro příjemnost; neboť pro tyto věci přízeň nevzniká. Ten totiž, kdo dobrodiní přijal a přijaté dobrodiní | splácí svou vděčností, splňuje pouze požadavek spravedlnosti; člověk však, který chce někomu činit dobře, poněvadž doufá, že se mu od něho dostane pomoci, nezdá se přáti jemu, nýbrž spíše sám sobě, jako ani jeho přítelem není ten, kdo mu pro nějaký zisk ochotně slouží. Vůbec se přízeň získává nějakou ctností a zdatností, když se někdo někomu zdá | krásný nebo statečný nebo takový nějaký, jak jsme se i nahoře zmínili o zápasnících. 6. Pojem svornosti Druhem přátelství se zdá být také svornost; proto nesmí být zaměňována se shodou názorů; neboť tato může být také mezi lidmi, kteří se neznají. Také se nenazývají svornými lidé, kteří spolu souhlasí v nějaké libovolné otázce, | například v otázce o nebeských tělesech - neboť souhlasný názor v těchto otázkách nenáleží k přátelskému smýšlení -, ale říká se, že svorné jsou obce, když mají stejné smýšlení o věcech prospěšných a stejně se rozhodují a jednají tak, jak se společně usnesly. Jsou tedy svorné ve věcech, které patří k tomu, co se má konat, a to v takových věcech, které jsou důležité a mohou | náležet oběma nebo všem, tak například, když se v obci všichni usnesou, aby úřady byly obsazeny volbou anebo aby se uzavřel spolek s Lakedaimoňany anebo aby se Pittakos* ujal vlády, když i sám chtěl. Kdykoli však každý sám chce vládnout, jako ti ve Foiní-čankách* tehdy začínají různice; neboť být svorný nezname- 211 Á