ETIKA NÍK.OMACHOVA
3. Vznik ctnosti z ctnostného jednaní
Tím budiž objasněno, že se ctnost vztahuje k pocitům libosti a nelibosti a že tím, z čeho vzniká, také roste | a zaniká, když se to neděje stále stejnou měrou, a že v tom, z čeho vznikla, také jest skutečně činná; někdo by se však mohl tázat, kterak můžeme tvrdit, že ti, kdo jednají spravedlivě, musí se stát spravedlivými, a ti, kdo uměřeně, uměřenými. Neboť jednají-li spravedlivě a uměřeně, | jsou již spravedliví a uměření, zrovna jako ti, kdo se zabývají mluvnicí a múzickým uměním, jsou již znalci mluvnice a múzicky vzděláni. Či ani v oboru umění tomu tak neni? Jest totiž možno, že se někomu může něco podařit, co odpovídá mluvnickému pravidlu, buď pouhou náhodou, nebo za přispění jiného. Tehdy tedy bude znalcem mluvnice, jestliže nejen něco učiní, | co odpovídá mluvnickému pravidlu, nýbrž také proto, že je to mluvnickým pravidlem; toto pak znamená, že se to děje podle mluvnické znalosti v něm jsoucí.
Dále, mezi uměním a ctnostmi není ani podobnost. Neboť umělecké dílo má dobro v sobě,* stačí tedy, je-li přivedeno v takový stav, že má nějakou vlastnost; avšak v oboru mravnosti jednání nebývá provedeno | spravedlivě nebo uměřeně, má-li jen nějakou vlastnost, nýbrž teprve tehdy, je-li v nějakém ■' stavu ten, kdo jedná, předně jedná-li vědomě, potom podle svo- \ bodného rozhodování, a to rozhodování zaměřeného na mravní jednání samo, a za třetí, jedná-li pevně a stále. Tyto podmínky se | k ostatním uměním nepřipočítávají, vyjma samo vědění; pro jednotlivé ctnosti však vědění znamená málo nebo nic, kdežto ostatní podmínky znamenají ne málo, nýbrž všechno, ježto z častého jednání vzniká spravedlnost a | uměřenost. Skutky tedy bývají nazývány spravedlivými a uměřenými, kdykoli jsou takové, jak je koná člověk spravedlivý a uměřený; spravedlivý však a uměřený není ten, kdo je pouze koná, nýbrž také ten, kdo je koná tak jako lidé spravedliví a uměření. Dob-
KNIHA DRUHÁ
ře se tudíž říká, že ze spravedlivého jednání povstává | člověk spravedlivý a z jednání uměřeného člověk uměřený, kdežto bez toho konání se jistě nikdo nestane ctnostným. Ale množství toho nečiní, a uchylujíc se k řečem,* myslí, že filozofuje a tak že se stane ctnostným; počíná si podobně jako | nemocní, kteří sice pečlivě vyslechnou lékaře, ale nečiní nic z toho, co jim lékař přikáže. Tudíž jako nebude tělesně lépe těmto, kteří se takto léčí, tak ani duševně oněm, kteří takto filozofují.
4. Podstata ctnosti. Duševní stav (habitus)
Nyní jest třeba zkoumat, co jest ctnost. Ježto | duševní jevy jsou trojí, a to city, vrozené schopnosti a stavy,* bude asi ctnost něčím z nich. City pak myslím žádost, hněv, strach, smělost, závist, radost, lásku, nenávist, touhu, žárlivost, soustrast, zkrátka všechno to, s čím jest spojena libost nebo nelibost;" vrozenými schopnostmi pak to, podle čeho se o nás říká, že jsme citům přístupni, například čím jsme schopni, | že se můžeme hněvat, cítit bolest nebo soustrast; stavy konečně to, co působí, že se k citům chováme správně nebo nesprávně," například v hněvu se chováme nesprávně, je-li prudký nebo bezuzdný, správně se chováme, zachováváme-li střed, a podobně i v citech ostatních.
Tedy ani ctnosti, ani špatnosti nejsou city, poněvadž pro city nebýváme nazýváni | ctnostnými nebo špatnými, ale jsme tak nazýváni pro ctnosti a špatnosti, a poněvadž pro city nebýváme ani chváleni, ani haněni - nebývá zajisté chválen ten, kdo se bojí nebo se hněvá, ani nebývá haněn ten, kdo se hněvá prostě, | nýbrž ten, kdo se hněvá určitým způsobem pro ctnosti a špatnosti však býváme chváleni nebo haněni. Dále hněváme se a bojíme se nezávisle na rozhodování, znakem ctností jest však rozhodování, anebo nejsou bez něho. Kromě toho se říká, že při citech | jsme vzrušeni, při ctnostech a špatnostech
50
51
ETIKA NIKO MACHOVA
KNIHA DRUHÁ
jest totiž s cílem se minout, obtížno zasáhnout jej. A proto tedy špatnosti náleží nadbytek a nedostatek, ctnosti střednost.
k dobru jdem jednou jen z cest, ke zlu však cest vede víc.'
6. Určeni středu
Jest tudíž ctnost záměrně volicím stavem, který udržuje střed | nám přiměřený a vymezený úsudkem, a to tak, jak by jej vymezil člověk rozumný.* Střed pak jest mezi dvěma špatnostmi, z nichž jedna záleží v nadbytku, druhá v nedostatku, a to tak, že ctnost střed nalézá a volí, kdežto špatnosti v citech a | v jednáních jednak pravé míry nedosahují, anebo ji překračují. Proto ctnost co do podstaty a pojmu bytí jest středem, co do přednosti a dobra jest vrcholem.
Ale ne každé jednání, a ne každý cit dosahuje středu, některé city totiž, | jako škodolibost, nestoudnost, závist, při jednání cizoložství, krádež a vražda již podle jména obsahují špatnost; neboť všechno to a podobné věci bývají kárány proto, že jest to samo špatné, a nikoli pro nadbytek nebo pro nedostatek. Nelze tedy v nich nikdy správně jednat, | nýbrž vždy chybovat; ani správnost nebo nesprávnost v takových věcech nezáleží na okolnostech, s kým, v které době a jakým způsobem se má cizoložit, nýbrž prostě něco takového činit znamená chybovat. Jest to zrovna tak, jako kdybychom hledali střed, nadbytek a nedostatek v bezpráví, zbabělosti a nevázanosti; | neboť tak by byl střed nadbytku a nedostatku a nadbytek nadbytku a nedostatek nedostatku. Jako uměřenost a statečnost nemá nadbytku a nedostatku, ježto střed jest jaksi vrcholem, tak ani tam střednost nemá nadbytku a nedostatku, nýbrž jakmile | se jedná, chybuje se; vůbec totiž ani nadbytek a nedostatek nemá střednosti, ani střednost nadbytku a nedostatku.
7. Výčet mravních ctnosti
Avšak jest potřebí mluvit o tom nejen všeobecně, nýbrž i přizpůsobit to jednotlivým případům; neboť tam, kde se pojednává o | praktickém životě, všeobecné věty jsou příliš prázdné, zato částečné jsou pravdivější; vždyť praktické jednání se týká jednotlivostí, s těmito tedy tvrzení musí souhlasit. Toto pak jest nutno vzít z popisu.
Tak mezi bázní a smělostí jest středem statečnost; | z lidí pak překračujících míru ten, kdo ji překračuje v nebojácnosti, jest bezejmenný - jako mnohá věc jest bezejmenná, - kdo však překračuje míru v odvážnosti, jest nerozvážný smělec, kdo v bázni míru překračuje a v odvážnosti jí nedosahuje, jest zbabělec.
Při slastech a strastech, ovšem ne při | všech, a ještě méně při strastech, středem jest uměřenost, nadbytkem nevázanost. Sotva jsou však lidé, kteří nedosahují míry ve slastech; pročež takoví ani jména nemají, snad je můžeme nazvat bezcitnými.
V peněžních záležitostech v dávání a braní středem jest štědrost, nadbytkem | marnotratnost a nedostatkem lakomství. Co do nadbytku a nedostatku jsou však k sobě v poměru zcela opačném; neboť marnotratný člověk v dávání má nadbytek, v braní však má nedostatek, kdežto lakomec má v braní nadbytek, v dávání nedostatek. Nyní ovšem mluvíme pouze v obryse a povšechně, | spokojujíce se s tímto rozlišením; později bude o tom pojednáno zevrubněji.'
V záležitostech peněžních jsou ještě jiné vlastnosti, tak středem jest velkorysost - neboť velkorysý člověk se liší od štědrého; u onoho totiž jde o velikost, u tohoto o skrovnost. Nadbytkem jest nevkus a okázalost, nedostatkem | malichernost; tyto krajnosti se tedy liší od krajností štědrosti, jak se liší, bude řečeno později.
Co do cti a necti jest středem velkomyslnost, nadbytkem takzvaná nadutost, nedostatkem jest malomyslnost; jako se však dle toho, co jsme řekli, má k velkorysosti štědrost, | kte-
54
55
ETIKA NIKOMACHOVA
KNIHA DRUHA
rá se od ní liší skrovností, tak se má k velkomyslnosti, která směřuje k velké cti, nějaká vlastnost, jež se vztahuje ke cti skrovné; jest totiž možno žádat si cti, jak se sluší, ale také více a méně, než se sluší, i nazývá se ten, kdo překračuje míru v žádosti, ctižádostivým, kdo míry nedosahuje, slove člověkem bez ctižádosti, kdo | zachovává střed, jest bezejmenný. Zvláštního jména nemají také příslušné vlastnosti, pouze vlastnost ctižádostivého člověka se nazývá ctižádostí. Proto si tu krajnosti žádají místa středu a my také jmenujeme toho, kdo zachovává střed, někdy ctižádostivým, někdy člověkem bez ctižádosti a | chválíme někdy člověka ctižádostivého, někdy nectižádostivého. Později povíme, z jakého důvodu to činíme; nyní pojednejme o všem ostatním týmž způsobem, jak jsme začali.
Také u hněvu jest nadbytek, nedostatek a | střednost. Poněvadž však téměř žádného zvláštního jména nemají, nazveme toho, kdo zachovává střed, klidným a střednost pojmenujme klidností; z krajností pak ten, který míru překračuje, budiž nazván zlostným a ta jeho chyba hněvivostí, kdo pak míry nedosahuje, budiž zván třebas člověkem bez hněvu a ten nedostatek slovem bez hněvu.
Jsou však ještě jiné tři střednosti, které sice mají | mezi sebou jakousi podobnost, přece se však od sebe liší; všechny tři totiž mají vztah ke společenskému styku v řečech a v jednáních, liší se však tím, že jedna se týká pravdy v nich, dvě ostatní se týkají příjemnosti; z těchto pak jedna se týká příjemnosti v zábavě a druhá ve všech ostatních životních stycích. Musíme se tedy zmínit i o těchto, abychom | tím spíše viděli, že střednost zasluhuje chvály ve všem, krajnosti však že nejsou ani správné, ani nezasluhují chvály, nýbrž hany. Většina z nich také jest bezejmenná, přece se však musíme pokusit, abychom je, zrovna jako ty ostatní, pro jasnost a srozumitelnost pojmenovali.
Co se týče pravdy, | budiž ten, kdo zachovává střed, nazván pravdivým a střednost pravdivostí, kdežto zastírání, které zamýšlí zvětšováním, chlubností a ten, kdo ji má, chlubilem, za-mýšlí-li pak zmenšování, záludností a člověk záludným.*
Co se týče příjemnosti v zábavě, jest ten, kdo zachovává střed, obratným společníkem a vlastností jeho jest vtipnost, nadbytkem pak jest šaškovnost | a ten, kdo ji má, jest šašek, kdo má nedostatek, jest mrzout a stav jeho mrzoutství. Co se týče ostatní příjemnosti v denním životě, ten, kdo jest příjemný, jak se sluší, jest přívětivý a střednost jest přívětivostí, ten však, kdo upřílišuje, nemá-li při tom žádného vedlejšího úmyslu, jest lichotivý, ale děje-li se to pro vlastní prospěch, jest pochlební-kem, a ten, kdo tu nemá pravé míry | a ve všem jest nevlídný, jest svárlivý a nevrlý.
Střednosti jsou však také v citech a v tom, co s nimi souvisí; stud není sice ctností, přece však i člověk stydlivý bývá chválen. Neboť i tu se mluví o člověku, který upřílišuje a který středu nedosahuje; ten, který upřílišuje, jest jako člověk zaražený, jenž se všeho ostýchá, potom se mluví o člověku, který míry nedosahuje | nebo zcela ve všem jest nestoudný, a konečně ten, kdo se přidržuje středu, jest stydlivý. Nevole | jest střed mezi závistí a škodolibostí, a tyto city se týkají zármutku a radosti nad příhodami bližních; nevoli totiž má rozhořčený člověk nad tím, daří-li se dobře těm, kteří toho nezasluhují, závistivý však ho předstihuje a rmoutí se nad | těmi, kteří se vůbec mají dobře, škodolibý však do té míry v zármutku zůstává pozadu, že se nad těmi, kteří se mají zle, právě raduje.
Ale o tom mluvit bude příležitost ještě na jiném místě. O spravedlnosti však, ježto se o ní nemluví pouze v jednom významu, budeme později pojednávat tak, že ji rozložíme v její dva druhy a u každé ukážeme, jak jest středem; stejně také o | ctnostech rozumových.
56
57