•ŘÍMSKÉ MÝTY
•Původ Římanů:
•kočovní pastevci, kteří na počátku 1. tisíciletí přišli na Apeninský poloostrov
–usadili se v Latiu, kde začali vytvářet malé městské kultury
–dlouho byli závislí na Etruscích, jimž odváděli daně
–od nich převzali značnou část mytologie i mnohé rituály
–v 6. stol. př.n.l. založili své centrální město Řím, což považovali za božský počin
–božskými patrony (ochránci) Říma byli bůh Jupiter a bohyně Juno a Minerva
–

•
•313 – vydán edikt Milánský: křesťanství se stává státním náboženstvím
•395 – císař Theodosius (347–395) vydává zákaz uctívání pohanských kultů
•
•Římské mýty a řecká inspirace:
•mnohá řecká božstva převzali později Římané
–nešlo o doslovné přejetí řeckého panteonu, významná řecká božstva byla často ztotožněna se
starobylými latinskými a apeninskými božstvy – s bohy starých Etrusků podle jejich podobností
–říše Etruria s mnoha městy vzkvétala mezi 10–1. stol. př.n.l. a rozkládala se na Z Apeninského
poloostrova a následně expandovala dál do J a S Itálie

–např. etruskou bohyni Ceres ztotožnili s řeckou Démétér, matku Prosperiny (řecké Persefony),
podobně etruského Vulkána ztotožnili s řeckým Héfaistem
•římské mýty však oproti řeckým vědoměji odrážely historii a náboženství, většina římských mýtů
byla prezentována starověkými písaři jako rané dějiny římského lidu, tedy nikoli jako fiktivní
vyprávění
•
•Zdroje římských mýtů:
•autoři představující naše hlavní zdroje o římské mytologii jsou: Titus Livius, Vergilius a
Dionýsos z Halikarnasu
–tvořili za vlády 1. císaře Augusta, jenž slíbil dát městu a jeho lidu nový začátek (a k tomu se
mytologie skvěle hodí)

–zachovali ve svých zápiscích o raném Římě prvky etruské mytologie, původní etruské motivy však
přetvořili, aby konvenovaly s řeckými, které Římané buďto přejali, nebo aplikovali na původní
etruská božstva
•hlavní římští bohové byli víceméně adekvátní s jejich řeckými protějšky (byť ne zcela totožní):
–Jupiter (Zeus), Neptun (Poseidón), Mars (Áres), Venuše (Afrodíta), Pluto (Hádés), Vulkán
(Héfaistos)…
–Germáni či Keltové vnímali v Římských bozích protějšky svých bohů, takže se mohli k římským bohům
klidně modlit v římských chrámech
–ale např. bohyně Minerva se od řecké Athény liší a má blíže etruské Menrvě, podobně i římská Juno
(řecká Héra) či Diana (řecká Artemis)

•římský rodokmen vede díky mytologii až k řeckým a trojským hrdinům, proto nebylo pro Římany potíží
z řecké mytologie cokoli přejímat
–ba naopak (viz Vergiliův epos Aeneas)
•ale Římané přejali i některé neřecké bohy
–např. kult perského Mithry či egyptské Eset, zvané v Římě podle Řeků Isis
•antický Řím měl své oficiální státní bohy, navíc však i lokální bohy z teritorií, která zabral
–do toho se navíc v době císařství začal klást důraz i na zbožštění císaře…

–i obyčejný smrtelník se navíc mohl dostat na úroveň bohů díky mysterijním kultům, známých už
z Řecka (ty se navíc od 2. stol. n. l. začaly šířit spolu s rozmachem Římského impéria dál do
Evropy)
–adept takového kultu musel projít několikerým zasvěcením, které ho vedlo k přiblížení se bohům
–nešlo původem jen o řecká či římská mysteria – najdeme mezi nimi i mithraisty (staroperský Mithra
zde byl nesmírně populární a ve 2. a 3. stol. dokonce zastiňoval křesťanství) či původně egyptská
mysteria související s egyptskou Eset (přemohla smrt, mystikové měli projít bránou smrti, aby byli
zasvěceni do věčného života)
–některé cizí kulty však odmítali – např. křesťanům vytýkali uzavřenost a izolovanost jejich
společenstev (až ediktem milánským došlo roku 313 k oficiálnímu uznání křesťanství, což mělo
zásadní vliv na pozdější dějiny)

•Oslavy nového roku:
•archaické kultury slavily nový rok s příchodem jara, u starých Římanů došlo k posunu:
–Janus – bůh dveřních oblouků a městských bran
–měl dvojitý obličej, v ruce klíče a hůl dveřníka
–na Foru mu byla zasvěcena velká brána
–na jeho počest se vždy v lednu pořádala slavnost a tento měsíc byl po něm i pojmenován
–byl bohem každého počátku (tedy i nového
– roku, jenž byl vždy počítán od jeho
– kultovní slavnosti)
http://davy.potdevin.free.fr/Site/pics/gods/janus-big.gif