ROMANTISMUS Pavel Trtílek, 24. a 31. 10. 2013 J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\DSD\Fotky\ROMANTISMUS\Návrat k romantismu Michail Ščigol.jpg Ø rozporuplnost Ø reakce na klasicismus a osvícenství Ø revoluce, změny ve společnosti Ø potíže s definicí Ø touha vrátit se v čase zpět, před klasicismus Ø sílící střední vrstva žádá svou kulturu Ø sentiment, melancholie, legendy, mýty, paranormální jevy, strašidelné domy, tajemno, idealizovaná minulost… Ø touha po návratu k přírodě (Rousseau) Ø industrializace, průmyslová revoluce, kapitalismus Ø sílící rozpory, pochybnosti Ø odcizení člověka (přírodě, světu, bohu i sám sobě) Ø William Blake (básník a malíř) Ø Ø Étienne-Jean Délecluze (1781–1863) Ø francouzský malíř Ø „Všichni, kteří se nazývají romantiky, mají tak protichůdné názory, že v tomto chaosu nejde rozeznat jedinou ústřední myšlenku.“ Ø romantismus coby generační odpor vůči klasicismu Ø návrat k duchovnu Ø středem však je člověk, nikoli bůh Ø lidstvo uctívající samo sebe Ø bůh stvořitel vs. člověk vynálezce Ø agnosticismus Ø etymologie Ø staroanglické „romant“ (dobrodružné vyprávění) Ø vymezení vůči klasicismu •Doba a tendence: Ø 1. polovina 19. stol., vrchol v době 1815 – 1848 Ø vídeňský kongres Ø revoluční nepokoje Ø doznívá koncem 19. stol. Ø po něm nastupuje realismus Ø prvotní impuls – snad gotický román Ø Erika Fischer-Lichte Ø polovina 18. stol. v Anglii Ø Horace Walpole (1717–1797) Otrantský zámek (1765) Ø nový žánr – typické atributy (hrad, bludiště, zločin, zakázaná láska, zloduch, zachránce, svatba a trest) Ø kontrast proti racionalitě osvícenství •Společensko-politický kontext: Ø počátek změn: VFR 1789 a radikalizace požadavků Ø 1792 Francie republikou Ø 1799 Napoleon se ujímá moci Ø 1805 – 1812 francouzské tažení Evropou Ø 1814 Napoleon sesazen Ø 1814 – 1815 vídeňský kongres (obnova politické situace před rokem 1789) Ø ekonomické obtíže v Evropě Ø sílí industrializace, stavba továren Ø roste nezaměstnanost, ale i životní podmínky Ø vzrůstá nacionalismus •Teoretické základy romantismu: Ø úpadek klasického ideálu během 18. stol. Ø racionalita nahrazována citem a intuicí Ø idealizace vzdálené minulosti v umění coby doby, kdy lidstvo žilo v přirozeném stavu (pomíjení negativ) Ø Jean-Jacques Rousseau (1712–1782) Ø nehlásal tento ideál, jen návrat člověka k vlastní přirozenosti (preromantismus) Øprotiklad těla a duše, rozpolcenost (tělo vězení duše) Ø umění coby „náhražka“ náboženství nabízí aspoň chvilkové osvobození duše Ø formování romantismu v Německu Øbratři Schlegelové a spol. Ø šíření idejí romantismu Evropou •Caspar David Friedrich (1774–1840) Ø německý malíř, krajinomalby, romantická zátiší Ø Ø Ø Ø Ø Ø Ø Ø Ø –Klášterní hřbitov pod sněhem (1819) J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\DSD\Fotky\ROMANTISMUS\Caspar_David_Friedrich-Klasterni_hrbitov_pod_snehe m-1819.jpg •Muž a žena rozjímající ve svitu měsíce (1824) J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\DSD\Fotky\ROMANTISMUS\Caspar_David_Friedrich-Muz_a_zena_rozjimaji_pod_me sicem-1824.jpg •Ženoucí se oblaka (1820) J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\DSD\Fotky\ROMANTISMUS\Caspar_David_Friedrich-Zenouci_se_oblaka-1820.jpg •Umělecké slohy první poloviny 19. stol.: Øempír (neoklasicismus) Ø počátek 19. stol. (Francie) Ø architektura, design nábytku, oblečení, uměleckých předmětů Øbiedermeier (měšťanský empír) Ø 1. polovina 19. stol. Ø umělecký směr i životní styl Ø střední Evropa (metternichovský absolutismus) Ø užité umění (čalouněný nábytek, porcelán…) Ø hudba (Franz Schubert), malířství (portréty, interiéry) Øhistorizující slohy Ø architektura Ø snaha návratu v čase před klasicismus •empír: Dům u Hybernů (Praha) •empír: stůl •empírové oděvy •biedermeier: rodinný portrét •biedermeier: měšťanský pokoj •biedermeier: nábytek (1830) •biedermeier: pohlednice •biedermeier: oděvy •biedermeierové výjevy Carla Spitzwega (milostné psaní, žebravý muzikant) •Janohrad u Podivína (lednicko-valtický areál) •Autoři a drama v romantismu: Ø touha po divadelních úspěších Ø okouzlení Shakespearem Ø z jeho tvorby odvozena pravidla „nového dramatu“ Ø němečtí romantici, Victor Hugo (předmluva ke Cromwellovi, 1827) Ø pozemská existence nenaplňovala romantiky z hlediska duchovní sféry Ø a také herci mají kromě ducha bohužel i tělo… Ø odmítnutí pravidel Ø génius nepotřebuje pravidla (viz Shakespeare) Ø v tvorbě důraz na intuici a víru – na úkor racionality a logiky Ø materiální jeviště bylo pro autory příliš svazující Ø knižní dramata Ø Ø zamítnutí jednoty místa i času, podstatný je děj Ø odmítnutí žánrového dělení dramatu Ø pozůstatek klasicismu Ø ať se žánry libovolně mísí (v rámci jednoho díla) Ø umění má napodobovat přírodu, která také není pravidelná Ø variabilita, volnost, nevázanost… Ø drama nemá být uměleckým dílem, ale nápodobou skutečného světa, svébytným mikrokosmem Ø romantická ironie •Romantický hrdina: Ø nade vše je mu svoboda Ø absolutní hodnota Ø nesnesitelné břemeno Ø lituje ztrátu zbožnosti, kterou nahradily svobody člověka Ø marná snaha vrátit se k přirozené zbožnosti Ø vnitřní rozervanost Ø touží znovunastolit společenství předků Ø lidové tradice (poezie, folklor) Ø umělé nápodoby lidové tvořivosti (rukopisy, torza) Ø snaha obnovit soulad člověka a přírody Ø je z lepší společnosti (městské nebo šlechtické) •ROMANTICKÉ DRAMA V NĚMECKU: •August Wilhelm Schlegel (1767–1845) Øs bratrem Friedrichem Schlegelem formuloval romantickou teorii Ø již koncem 90. let 18. stol. Ø šíří teorie romantismu v Německu i v zahraničí (přednášky, eseje, časopis Athenäum) Ø snaha skloubit nejrůznější kulturní projevy (globalizace…) Ø jako první stavěl romantismus jako kontrast vůči klasicismu Ø přeložil 17 her W. Shakespeara Ø hlavní složky dramatu: nálada, emoce a postavy (děj druhořadý) Ø O dramatickém umění a literatuře •Ludwig Tieck (1773–1853) Ø překlady her (Shakespeare, Cervantes) Ø vydal souborná díla některých současníků Ø základem umělecké tvorby: fantazie Ø popíral dramatická pravidla Ø zájem o alžbětinské drama Ø zakladatel tzv. umělecké pohádky: Ø Život a smrt Červené Karkulky Ø Kocour v botách ØRytíř Modrovous Ø tragédie: ØCísař Octavianus Ø 1824–1842 dramaturgem drážďanského divadla Ø proměna repertoáru Ø1836: rekonstrukce alžbětinského divadla Štěstěna Ø jen na papíře Ø snahy zrušit kukátkové schéma divadel a více otevřít jeviště divákům Ø1841 realizuje své inscenační představy (dvorské divadlo v Postupimi): Ø Sofoklova Antigona (experimentální inscenace inspirovaná prostorem amfiteátru) Ø1843 inscenuje v Berlíně Sen noci svatojánské Øsnaha přizpůsobit alžbětinskou scénickou konvenci kukátkovému jevišti Ø divadelní senzace (1. sezona 40 repríz) Ø Ø málo ryze romantických dramat bylo v době svého vzniku uvedeno Ø z toho mála se jich nemnoho setkalo s úspěchem u německého publika Ø na řadového divadelního návštěvníka hnutí působilo především díly popularizátorů, jako byl August von Kotzebue (1761–1819) •Heinrich von Kleist (1777–1811) Ø ambice stát se největším německým spisovatelem Ø do smrti neprorazil, proslul po smrti Ø 1826 publikoval jeho spisy Tieck Ø Rozbitý džbán (1808 uvedeno ve Výmaru, fiasko, konflikt s Goethem, výzva k souboji) ØPenthesilea (1807) ØPrinc homburský (1811) Ø hry neuváděny (cenzura, vkus) Ø spáchal sebevraždu Ørepertoár divadel: klasika a krotká –díla (Kotzebue) Ø v Německu tehdy 65 stálých divadel • (divadelní středisko: Berlín) •Christian Dietrich Grabbe (1801–1836) Ø za života přehlížený, tvorba nadčasová (uznání až koncem 19. stol.) Ø „předchůdce“ expresionismu, epického i absurdního divadla Ø romantická ironie (satirické grotesky, nadsázka, sarkasmus) Øexperimenty se strukturou textu Ø těžko inscenovatelné texty Ø Žert, satira, ironie a hlubší význam – (1822) Ø Don Juan a Faust (1829) Ø Napoleon aneb Sto dní (1831) •Georg Büchner (1813–1837) Ø dnes nejuznávanější z německých romantiků, ač napsal jen 3 hry: Ø Dantonova smrt (1835) Ø Leonce a Lena (1836) ØVojcek (1836, fragmenty) Ø1910 objevil jeho hry Max Reinhardt •ROMANTICKÉ DRAMA V RAKOUSKU: •Franz Grillparzer (1791–1872) Ø 1. významný rakouský dramatik Ø nový žánr: osudová tragedie – např. hra Pramáti (1817) Ø 1838 kvůli zákazu jedné své hry zakázal svá dramata provozovat Ø přesto dál psal (uvedeno až po smrti) Øantické náměty: ØSapfó (1818) ØZlaté rouno (1821, trilogie) Øhistorické náměty: ØŠtěstí a pád krále Otokara (1824) ØŽidovka z Toleda (1837) Øfilozoficko-fantastické náměty: ØSen jako život (1834) •Johann Nepomuk Nestroy (1801–1862) Ø komedie a hry pro lidovější publikum Ø komediální herec (Divadlo na Vídeňce, kde působil téměř 30 let) Ø autor komedií (zpočátku fantaskní, později satiričtěji laděné) Ø Zlý duch Lumpacivagabundus (1833) Ø Dům čtyř letor (1837) •ROMANTICKÉ DRAMA VE FRANCII: Ø malá divadla po dobytí Bastily porušovala licenční pravidla a výsady velkých divadel Ø 1791 zrušení monopolů – vznik mnoha nových souborů Ø jen do roku 1800 založeno v Paříži na 50 souborů Ø vstřícnost dobovému vkusu (lidová zábava) Ø zrušena cenzura – příval svobody – vláda teroru a nové represe za postoje proti radikalizující se revoluci Ø drama proto i nadále v klasicistním duchu Ø Napoleon uctíval antiku i antické drama Ø od r. 1804 každoročně uděloval ceny za nejlepší tragédii a komedii uvedenou v Comédie-Française •Cesta k triumfu romantismu ve Francii: Ønový žánr: melodrama Ø odklon od klasicistických předpisů Ø přebírání zápletek z melodramatů Ø melodrama 3 akty (romantické drama 5) Ø melodrama happy-endy (romantické drama málokdy) Ø francouzská romantická dramata často pouze povznesenými melodramaty Øimpuls k romantismu: vydání spisu Madame de Stael O Německu Ø •Madame de Stael (1766–1817) Ø rozená Germaine Necker(ová) Ø Napoleonova nepřítelkyně – německý exil Ø seznámení s A. W. Schlegelem Ø spis O Německu Ø líčil romantické hnutí Ø vyšel ve Francii roku 1810 Ø ihned zakázán Ø 1814 (pád Napoleona) nové vydání Ø ihned rozebráno Ø díky publicitě vstoupily romantické ideje ve známost Ø propuká společenská debata o přednostech klasicismu a romantismu ØStendhal (1783–1842) Ø vl. jm. Henri-Marie Beyle Ø 2 tvůrčí fáze: romantismus, kritický realismus Ø v eseji Racine a Shakespeare (1825) dává přednost romantismu – Shakespearovy hry jsou vhodnější dramatické vzory než Racinovy Ø prozaik a esejista Ø Červený a černý Ø od roku 1827 posílilo romantické tendence ve Francii několik divadelních událostí: Ø 1827: účinkování souboru anglických herců před nadšeným pařížským publikem s repertoárem Shakespearových her Ø 1828: uvedení anglických romantických dramat v Paříži Ø ve Francii se stávalo módní číst a inscenovat Shakespearovy hry Ø romantické hry se na repertoáru Comédie-Française objevovaly už roku 1829: Jindřich III. a jeho dvůr (Alexandre Dumas starší) či úprava Othella pod názvem Benátský maur Ø konzervativní publikum doufalo, že odporem proti Hernanimu od V. Huga tento směr zastaví •Victor Hugo (1802–1885) Ø manifest romantismu: předmluva k jeho hře Cromwell (1827) Ø odmítnutí jednoty času i místa Ø odsouzení striktního dělení žánrů Ø dává přednost historickému prostředí děje Ø umění má přesáhnout idealizovanou přírodu klasicismu tím, že bude vznešené (duchovno) i groteskní (animálno) Ø diskuse o romantismu vrcholí roku 1830 při představeních Hugova dramatu Hernani Ø Comédie-Française Ø několikadenní bitva romantiků s tradicionalisty Ø herce na jevišti při ní nebylo skoro slyšet Ø šlo o budoucí vývoj divadla Ø v Hernanim Hugo záměrně porušil četná pravidla: Ø pozměnil alexandrin (od 17. stol. jediná možná veršová forma tragédie) Ø užil výrazy považované za nedůstojné pro tragédii Ø porušil jednotu času i místa Ø předvedl na jevišti násilí a smrt Ø změny nálady (humor vs. vážnost) Ø triumf Hernaniho Ø začátek romantismu ve Francii Ø zrušení cenzury Ø vznikají romantická dramata Ø Král se baví (1832) Ø Ruy Blas (1838) Ø •Alexandre Dumas starší (1802–1870) Ø jeho hry jsou dvojího druhu: Ø historické podívané: Ø Jindřich III. a jeho dvůr (1829) Ø vlastní dramatizace Tří mušketýrů Ø měšťanské drama: ØAntony (1831) Ø oproti Hugovi měl větší cit pro dramatické situace, ale menší schopnost básnické invence •Alfred de Musset (1810–1857) Ø jeho hry z francouzského romantismu nejživotnější Ø jeho 1. hra Benátská noc (1830) propadla Ø Dveře mají být buď otevřené, nebo zavřené (1845) Ø S láskou nejsou žádné žerty / S láskou divno hrát (1834) Ø Lorenzaccio (1834) Ø soustředí se na vnitřní prožitky a city postav Ø posedlost láskou Ø volně zachází s jednotou místa i času Ø konec buď tragický nebo šťastný Ø hry uváděny až od roku 1847 Ø z repertoáru už nevypadly Ø od 30. let 19. stol. našla romantická dramata uplatnění v bulvárních divadlech Ø mísila se zde s melodramatem Ø po 10 letech se zájem o romantické drama vyčerpal Ø nezdar Hugova dramatu Purkrabí (1843) je pokládán za konec éry romantismu v Paříži Ø romantismus krátce vystřídalo „divadlo zdravého rozumu“ Ø snaha najít střední cestu mezi klasicismem a romantismem Ø v 50. letech uvolnilo cestu jinému hnutí – realismu •Herectví francouzského romantismu: ØFrancois-Joseph Talma (1763–1826) Ø považován za největšího francouzského herce Ø mládí strávil v Anglii Ø jeden z prvních studentů na École Royale Dramatique (škola otevřela r. 1786) Ø od 1787 člen Comédie-Française Ø vyvolával stálé spory – - s hereckým stylem souboru – - s řešením kostýmů – - s uměleckým programem Ø oblíbenec Napoleona Ø účinkování před evropskými panovníky Ø zavedl historický kostým 200px-Talma_Cinna •Rachel (1821–1858) Ø ztělesnění bouřlivácké herečky Ø od 1838 angažmá v Comédie-Française Ø záhy hlavní herečka souboru Ø na ni se chodilo Ø vyžadovala ohromný plat (srovnatelný s platem předsedy vlády) Ø klasický repertoár – tragické role Ø přispěla k úpadku romantismu Ø četná turné (Evropa, USA) Ø od té doby princip seniority na plakátech… 250px-Rachel-F%C3%A9lix 180px-Rachel •Romantické drama v Anglii: Ø 1790 – 1815 důrazný postoj proti válčící Francii Ø vyčerpání po napoleonských válkách Ø potřeba reforem Ø vyhnutí se sociálním bouřím Ø pozdější nástup průmyslové revoluce Ø záhy rozvoj a imperiální mocnost Ø Londýn počátkem 19. stol. Ø největší město na světě Ø roku 1800 tam ještě bylo jen 6 divadel Ø roku 1843 počet jeho obyvatel 2.000.000 Ø dělnická třída bohatne a začíná navštěvovat divadlo Ø zvýšen počet míst ve velkých divadlech (Covent Garden, Drury Lane aj.) Ø vznikají malá divadla (1. z nich už v 80. letech 18. stol.), licence uděloval soud Ø 1804: nová interpretace Licenčního zákona – malá divadla povolena Ø 1843 : v oblasti Londýna už 41 divadel Ø novinka: zavádění plynového osvětlení v divadlech Ø dělnické publikum odmítá básnická dramata romantiků Ø kolem roku 1843: Shakespearovy hry jsou pohroma pro divadelní pokladnu Ø velká oficiální divadla Ø směla hrát nejrůznější žánry Ømalá divadla Ø běžnou činohru nesměla uvádět Ø hledala v Licenčním zákoně mezery – 2 nové žánry: – 1) burletta – druh komické opery (nevyjasněná definice, lord Komoří uznával každé dílo, které mělo nejvýš 3 dějství, z nichž každé obsahovalo nejméně 5 písní) – 2) melodrama (do 3 dějství s hudebním doprovodem), např. Othello coby melodrama… •Percy Bysshe Shelley (1792–1822) Ø snad nejlepší básník své doby Øjeho hry se dočkaly provedení až ke konci jeho života Ø Cenci (1819) Ø Nespoutaný Prométheus (1820) Ø •George Gordon Byron (1788–1824) Ø nejúspěšnější romantický dramatik Anglie Ø člen správní rady divadla Drury Lane Ø znalosti o fungování divadla (oproti svým současníkům) Ø autor mnoha her Ø hry s inscenačním potenciálem Ø za jeho života proveden pouze Marino Faliero (1821) Ø posmrtně jeho hry uvedeny všechny, vystupovali v nich přední herci své doby (např. Edmund Kean) ØKain (knižní drama) Ø potřeba reformy divadelního systému Ø 1843: parlament zrušil Zákon o regulaci divadel Ø s ním i privilegia pro velká oficiální divadla (platila od dob restaurace království v Anglii) Ø každé licencované divadlo smělo uvádět díla jakéhokoli druhu Ø všechny uvedené hry však musely být povoleny lordem Komořím – tato forma cenzury zůstala v platnosti až do roku 1968 Ø většina anglických básníků z počátku 19. stol. psala také dramata Ø z nich jen málo bylo určeno k divadelnímu uvedení Ø a ještě méně jich mělo úspěch Ø historické náměty v shakespearovském duchu Ø Ø •Edmund Kean (1787–1833) Ø vrcholný herec anglického romantismu Ø proslul v záporných rolích her W. Shakespeara Ønapř. Richard III. •Romantické drama v Rusku: Ø Rusko od roku 1805 jedním z hlavních protivníků napoleonské Francie Ø za ruského tažení utrpěl Napoleon 1. vážnou porážku Ø podobně jako i jinde v Evropě následovaly po konci napoleonské éry různé represe Ø Alexandr I. (vládl 1801–1825) Ø plány na zrušení nevolnictví a dalších reforem neuskutečnil Ø organizovány revoluční skupiny a povstání Ø 1825: nastupuje na trůn Mikuláš I. (vládl 1825–1855) Ø nespokojenost přerostla v otevřené povstání Ø revolta potlačena, zřízena tajná policie a cenzura Ø avšak celkem příznivá doba pro vývoj divadla i dramatu (až na tu cenzuru…) ØAlexandr Sergejevič Gribojedov (1795–1829) Ø ne ještě typický představitel romantismu Ø komedie Hoře z rozumu (1825) Ø jediná významná ruská klasicistní hra Ø plejáda charakterových typů reprezentuje moskevskou společnost Ø po dopsání hry v roce 1825 propuká povstání – kvůli utužení cenzury hra nesměla být uvedena Ø v úplné verzi provedena až po smrti – autora (1869) Ø od té doby se pravidelně objevuje – na ruském repertoáru •Alexandr Sergejevič Puškin (1799–1837) Ø prosazuje v Rusku romantismus Ø jeho Boris Godunov (1825) znamená vítězství ruského romantismu nad klasicismem Ø 1. ruská hra na politické téma Ø cenzura zdržovala její vydání až do roku 1831 a provedení do roku 1870 ØMozart a Salieri – jednoaktovka •Michail Jurjevič Lermontov (1814–1841) ØMaškaráda (1835) Ø z cenzurních důvodů byla hra inscenována až roku 1852 Ø •Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809–1852) Ø pomezí romantismu a realismu Ø především prozaik Ø satirické komedie Ø Revizor (1836) Ø hra osobně schválená carem Ø Ženitba (1842) Ø Hráči (1942) Ø monopol státních carských divadel v Sankt Petěrburgu i Moskvě: ØSankt Petěrburg měl 3 divadla: Ø Balšoj těatr (opera, balet) Ø Malyj těatr (činohra) Ø Michajlovskij (zahraniční repertoár) ØMoskva měla jen 2 divadla: Øpo vzoru Petrohradu bylo roku 1824 otevřeno stálé působiště pro činoherní divadlo Ø Malyj těatr (užívaný dosud) Ø roku 1825: pro operu a balet otevřen Balšoj těatr, který však roku 1853 vyhořel a roku 1856 jej nahradila dosavadní budova. Ø zbytek Ruska závislý na kočovných souborech •Romantické drama v Polsku: Ø koncem 18. stol. tzv. trojí dělení Polska Ø rozděleno mezi Prusko, Rakousko, Rusko Ø výrazně se to projevilo i v polské romantické dramatice, která tím však z dnešního pohledu působí trochu pateticky Ø krvavě potlačené povstání z roku 1830 bylo impulsem k národnostně cílené tvorbě polských autorů Ø cenzura jejich díla nedovolovala uvádět Ø díla uvedena až o generaci později •Adam Mickiewicz (1798–1855) Ø pocházel z Litvy, ovlivněn ruským romantismem Øvyhnán za politickou aktivitu do Ruska, kde se poznal s Puškinem (ovlivněn romantismem) Ø drama Dziady Ø starý litevský obřad, při němž byli uctíváni předkové Ø množství písní spjatých s tímto obřadem Ø Vrchlický to přeložil jako Tryzny Ø Halas nechal originální název Ø úkol divadla: zobrazovat • zásadní konflikty dějin • včetně těch aktuálních •Juliusz Słowacki (1809–1849) Ø ovlivněn Shakespearem, polskou lidovou poezií i slovanskou mytologií Ø Balladyna Ø Maria Stuart