•Bohové širšího slovanského dosahu
•bohové přesahující hranice lokálního významu
•původně společní všem Slovanům
–nejen v době slovanské jednoty, ale i v dobách etnogeneze (tj. doba utváření jednotlivých
etnických skupin) uctívali několik společných bohů, kromě bohů lokálních
–každé významné hradisko či osada mělo svatyni, zasvěcenou konkrétnímu božstvu (podobně jako chrámy
v Mezoamerice, Mezopotámii, Egyptě či antickém Řecku), tito bohové společně utvářeli panteon
slovanských božstev
–vyrazily-li slovanské kmeny, jichž se spojilo více dohromady, do bitvy, byla nesena v čele každého
šiku korouhev s vyobrazením svého boha, čímž jela do boje v čele vojska „armáda slovanských bohů“
(např. ve střední Evropě proti germánským kmenům, avšak poté co polský kníže Měšek přijal
křesťanství, postavil se na stranu křesťanských mocností a tedy i německých kmenů, které dosud
válčily se Slovany na území současného V Německa, Polska a Česka)

–také staří Slované měli více pokolení bohů (stará vs. mladá generace bohů – viz např. Svarog-otec
a Svarožic-syn)
–původní panteon nejspíš nebyl příliš početný (nebo o něm víme málo): starou „generaci“ bohů
tvořili 3 – 4 významní bohové (Svarog, Svarožic-Dažboh, Perun, Veles), existence více původních
hlavních bohů není doložená (ale ani popřena, viz např. Rod)
–ostatní bohové příslušeli k mladší generaci a významný byl jejich lokální význam
–vzhledem k období etnogeneze se později náboženské představy proměňovaly: i podle míst, kde se
jednotlivé kmeny usadily, někdy méně významní či lokální bohové svým novým významem zastínili
původní ústřední božstva nebo došlo k transformaci hlavních bohů
•současně byl také udržován kult předků
•sochy (modly) slovanských bohů nazýváme idoly
–pojem z řeckého slova znamenajícího „podobu“, jak je to zaznamenáno v byzantských a bulharských
písemných pramenech z 10. a 11. stol.
–další později užívaný termín je „kap“ (kapišče = obětiště) a ještě později v křesťanských
pramenech pojem „modla“

•idoly božstev stávaly na kopcích, kde se před nimi konaly bohoslužebné obřady a přinášely se jim
oběti
–často oběti zvířecí, někdy i lidské
•byly objeveny také zbytky idolů pozoruhodného stáří
–v neolitických sídlištích Litvy a Lotyšska bylo nalezeno mnoho kostěných a hliněných
antropomorfních „bytostí“, mimo jiné dřevěný neolitický idol z přímořského lázeňského města
Šventoji (Litva) v Národním parku Žemaitija, kde bývalo na posvátném kopci Alka dávné kultovní
středisko (starobylá svatyně Mikytai s obětní studnou)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní bohové\00-Šventoje.jpg
https://kralsumavy.files.wordpress.com/2010/08/pobalti_sventoji.gif

•pozn.: existuje teorie, že staří Slované neměli žádného boha s konkrétními atributy, že měli jen
představu o všeobecném božstvu nebes a o mnoha bytostech nižšího řádu (přírodních duchů a démonů) a
že uctívali kult předků (tzv. manismus)
–autorem této teorie je polský historik Henryk Łowmiański (1898–1984), po němž tuto teorii přejali
i někteří další polští badatelé (např. Włodzimierz Szafrański)
–slovanské náboženství podle něj mělo být prototeistické (tedy monoteistické s různými označeními
hlavního boha), přičemž nebeskou mocnost uctívali v jejích různých podobách: Svarog, Svarožic,
Dažbog, Radegast, Svantovit, Perun by tím pádem byli jen analogií či modifikací jediného božstva
–vedl ho k tomu fakt, že u všech uvedených bohů se jednalo o personifikace silné, vládnoucí nebeské
mocnosti spjaté se Sluncem nebo bouřemi a hromobitím
–představy o bozích se podle něj měly u starých Slovanů vyvinout až v historické době pod vlivem
křesťanství – povýšením vegetačních démonů nebo významných předků na bohy

–tato hypotéza však vychází z nedostatku materiálů o náboženství starých Slovanů, mylně jim
přisuzuje primitivní duchovní život (naopak se zdá, že staří Slované měli mimořádně bohatý duchovní
život)
–navíc tomu odporují poznatky archeologické, etnografické i lingvistické
–není důvod, proč by ze všech indoevropských etnik, uctívajících složitě strukturovaná božstva,
měli být Slované výjimkou
–zejm. archeologické nálezy jsou více než výmluvné (nejen co se týká objevených obětišť a základů
svatyní, ale i nalezených idolů zpodobňujících různá božstva starých Slovanů)
•nejstarší objevený idol pochází z 5. nebo 6. stol. n.l. z Altfriesacku u Neuruppinu (polabská
oblast Německa), přičemž nevíme, o jaké božstvo se jedná
–má štíhlou mužskou figuru, je z dubového dřeva (což by mohlo odkazovat na Peruna), avšak otvor pro
zvlášť nasazovaný falus naznačuje plodnostní funkci božstva (což by odpovídalo spíše Velesovi)
–nález jednoznačně prokazuje, že Slované už v počátcích etnogeneze uctívali funkčně rozlišované
bohy
–dnes: Neues Museum Berlin

 idol z Altfriesacku
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní bohové\01. idol z
Altfriesacku.jpg http://www.postleitzahl.org/brandenburg/images/karte_wustrau-altfriesack.png
H:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní bohové\Altsack-5.png

H:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní bohové\Altsack-1.png
H:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní bohové\Altsack-4.png


H:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní bohové\Altsack-2.png
H:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní bohové\Altsack-3.png


•Nejvyšší bůh
•Slované uctívali více bohů, podle dochovaných zdrojů je zjevné, že věřili také v nejvyššího boha,
který stál nad ostatními, v jakéhosi praboha („boha bohů a věštce věštců“), byť o jeho jménu máme
jen jakési indicie
–už byzantský historik Prokopios z Caesareie píše o slovanských kmenech na dolním Dunaji, že „věří
v jednoho boha, tvůrce hromu a vládce nade vším, jemuž obětují býky a konají jiné posvátné obřady“
–krom toho uvádí četná přírodní božstva a duchy, byť se podle všeho dostal do styku se Slovany jen
povrchně
–zdá se, že v období praslovanské kmenové jednoty vládla mezi Slovany víra v jednoho nejvyššího
boha (obdobná víře v nejvyššího boha i u jiných původních evropských etnik)
–k pojmenování nejvyššího božstva Slované nepřijali indoevropské slovo „deva“, nahradili ho
všeobecně slovanským označením „bůh“, odvozeným ze sanskrtského slova „bhága“ tj. „štěstí“
(sanskrtské „bhágavant“ znamená „šťastný, velký, bohatý, svatý“)

–tyto významy splynuly u Praslovanů v označení „bůh“, což byl původně patrně výraz pro božstvo
udělující lidem bohatství (úrodu na polích, přírůstek dobytka, rozmnožení statků i vlastní rodiny)
•saský kronikář Helmold (misionář pobývající u pobaltských Slovanů, žil cca 1120–1170/1177) napsal
o pobaltských Slovanech v kronice Chronica Slavorum (Slovanská kronika) mj. následující:
–„Majíce různotvárné bytosti bohů, jimž pole, lesy, žaly i rozkoše přidělují, uznávají, že jeden
bůh na nebesích ostatním vládne, a jsa velmi mocný, toliko o nebeské věci pečuje; ostatní pak
bohové, majíce přiděleny jiné úkoly, poslouchají ho, z krve jeho prý pošli, a každý z nich tím je
vznešenější, čím bližší je onomu bohu bohů.“
•zajímavým dokladem se ostatně zdá být i nejstarší dochovaná forma staročeského chorálu Gospodine
pomiluj ny (známější nám v pozdější křesťanské úpravě), jejíž původní slovanské znění bylo:

– „Gospodi, pomiluj ny, [7]
– Jesu Kriste, pomiluj ny, [8]
– ty spase wšego míra, [7]
– spasiž ny i uslyš, [6]
– Gospodi, glasy naše. [7]
– Daj nám wšem, Gospodi, [6]
– žizň a mír w zemi. [6]
– Krleš, krleš, krleš!“ [6]
–ač je autorství tohoto chorálu připisováno věrozvěstům Cyrilu a Metoději či sv. Vojtěchu, mohlo
jít o přepracování staré pohanské písně, pro což by svědčila i délka veršů – všechny jsou 6 – 7
slabičné, s výjimkou 2., který má 8 slabik, čímž je rytmická struktura skladby narušena (i proto
v pozdější verzi upravili 1. verš na 8 slabičný: „Hospodine, pomiluj ny“), lze se proto domnívat,
že v původním textu bylo ve 2. verši 2-3slabičné jméno slovanského boha stojícího na vrcholu
panteonu –krleš vzniklo zkomolením řeckého „Kyrie eleison“ (tj. „Pane, smiluj se“, přičemž jde o
označení krátké 3dílné litanie otevírající mši: „Kyrie

– eleison. Christe eleison. Kyrie eleison.“), ve středověké češtině bývala tato fráze zkomolena do
slova krleš (Slované zbožňovali hudbu, a tak se učili i latinské církevní chorály, jejichž text
komolili)
– [slyš audio nahrávku chorálu]
–věrozvěstové patrně počítali s lpěním lidu na víře otců, proto jim ponechali tradiční píseň, v níž
zaměnili jméno boha (ostatně i Kosmas zmiňuje, že byl tento chorál u Slovanů oblíben)
–podle staročeského chorálu se tedy nejvyšší bůh nazýval Gospodi (tj. Hospodář, z nějž vzniklo
označení Hospodin), později bylo toto označení v Čechách přeneseno i na vládnoucího knížete a
později také na křesťanského boha-otce
•jihoslovanská přísloví ho zmiňují pod označením Gospod – např. „Dabog car na zemlji a Gospod bog
na nebesích“
•u Jihoslovanů se také zachoval název pro nejvyššího boha Vysňji (viz hindský Višnu) a u Slováků
Prabôh
•ostatně Velesova kniha uvádí nejvyššího boha jménem Vyšeň, tedy nebeského boha ve smyslu
„Nejvyšší“

•v litevské mytologii se dochovalo mytologické vyprávění o nejvyšším slovanském bohu, zvaném
Pramažinas:
–„V nejvyšším nebeském vesmíru se nachází boží palác, nazvaný Pramažu, v němž sídlí nejvyšší vládce
vesmíru Pramažinas, což znamená Vševědoucí osud. [snad sluneční bůh? viz Tři zlaté vlasy Děda
Vševěda] Jeho vláda se rozprostírá nad nebesy, nad povětřím, nad vodami, nad zemí a nad veškerým
tvorstvem, které se vně či uvnitř zdržuje. Jeho moc nezná žádné ohraničení.
– Jednou, když bůh pohleděl z okna svého paláce na zemi, viděl, že se tam děje mnoho zlého. Války,
nájezdy, vraždy, bezpráví a jiné nectnosti vládly ve všech krajinách. Velmi se rozhněval a seslal
na zem dvě mocnosti – obrovské a zuřivé – Vandu (vodu) a Veja (vítr – viz hindský bůh Váju).
– Ohromnou silou působili oba obři na ubohou zemi, která byla kulatá i sploštělá jako talíř. 20 dní
a 19 nocí ji pustošili tak, že všechno živé zahynulo.
– Pramažinas se podruhé zahleděl na zemi právě v okamžiku, kdy pojídal nebeské ořechy, rostoucí
v jeho nebeských zahradách. Když zjistil, v jak velké tísni je země, hodil dolů skořápku z ořechu a
tato dopadla

– nedaleko nejvyšší hory, kolem níž se shromáždila rozmanitá zvířata, ptáci a několik lidí, kteří
se chtěli před potopou zachránit. Protože voda již zalévala jejich příbytky, všichni se schovali do
obrovské skořápky, která je potom unášela po rozběsněných vodách.
– Potřetí se Pramažinas podíval na zemi, slitoval se a povolal Vandu a Veju zpět do nebes. Bouře
utichly, vody opadly a nebe se vyjasnilo. Tvorové, zachránění ve skořápce, se začali opět
rozmnožovat a lidé se po párech rozešli do všech koutů světa.“
•na staroslovanské Rusi však byl patrně jako nejvyšší bůh uctíván Perun
•protože nejvyšší bůh pečoval o nebeské záležitosti, musela být mezi ním a člověkem i jiná božstva
sloužící jako prostředníci, z nichž byli čtyři společní všem Slovanům (jde o bohy, které známe
jménem):

•Bohové společní všem Slovanům
•hlavní bohy slovanského panteonu tvoří čtveřice bohů: Svarog, Svarožic-Dažbog, Perun, Veles
–byli společní všem Slovanům v době jejich jednoty
–po jejich rozchodu máme jejich uctívání doloženo u V, Z i J Slovanů (ať už přímo nebo nepřímo)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní
bohové\05.blizenecky_idolu-Fischerinsel_u_Neubrandenburgu.jpg
–původní panteon však byl evidentně širší a kromě této čtveřice byli společně uctíváni i další
bohové – např. božská dvojčata, jejichž uctívání dokládá archeologický nález tzv. blíženeckého
idolu [nal. r. 1969] v lokalitě Fischerinsel u Neubrandenburgu, pochází z 11.–13.stol. (dnes k
vidění v Museum Neubrandenburg)
–o těchto božských dvojčatech a jejich uctívání však postrádáme písemné svědectví

Blíženecký idol – Fischerinsel u Neubrandenburgu
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní
bohové\03.blizenecky_idol-Fischerinsel_u_Neubrandenburgu.jpg J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské
mýty\05. Slované\03. Společní bohové\06.blizenecky_idolu-Fischerinsel_u_Neubrandenburgu.jpg

Fischerinsel u Neubrandenburgu
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní
bohové\07.Fischerinsel_u_Neubrandenburgu_dnes.jpg

Fischerinsel u Neubrandenburgu
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní
bohové\10.Fischerinsel_u_Neubrandenburgu_dnes.jpg

J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní
bohové\08.Fischerinsel_u_Neubrandenburgu_dnes.jpg J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05.
Slované\03. Společní bohové\09.Fischerinsel_u_Neubrandenburgu_dnes.jpg

•ostatní doložení bohové mají pouze lokální význam, získali ho po příchodu jednotlivých skupin do
nových lokalit, když stanuli nad ostatními „staršími“ bohy a zastínili jejich původní význam
•existence prvních dvou z hlavní čtveřice společných „prabohů“ souvisela s uctíváním solárního
kultu
–staří Slované považovali oheň za posvátný
•Svarog – světelný praotec bohů
•vševládný bůh nebes
–etymologie: kořen „svar-“ má 2 varianty, z nichž obě vycházejí z indoevropského původu:
– - základem je sanskrtský pojem „svar“, jenž se objevuje v hymnech Rgvédu ve významu světla
zářícího z oblohy, nebeského jasu, slunečního jasu a „svarga“ znamená nebesa (obývaná bohy) a
v hinduistické mytologii označovala ráj boha Indry nacházející se na vrcholku posvátné hory Méru,
kolem níž se nacházela sídla dalších významných hinduistických božstev (ostatně „svarai“ byl jeden
z přídomků boha Indry)

–1) staroslovanská varianta: „svar-“ znamená „nebeskou oblohu“ a „-og“ znamená „oheň“, Svarog by
tedy znamenal „nebeský oheň“ – - další možností je „sva-“ ve smyslu „svatý / světlý“ a „-rog“ ve
významu „rodící, dávající“ – tedy „dávající jas“, „svatý dárce“ (a rození by mohlo poukazovat na
plodnost či zimní slunovrat, kdy se slunce znovuzrodí a začínají se prodlužovat dny) – - ovšem
„rog“ lze vnímat přímo jako symbol slunce ve smyslu „kruh“ („krug“) a stejně jako slunce býval i
chléb u starých Slovanů kulatý, neboť byl darem od slunečního jasu a hřejivosti, byl darem a
symbolem slunce – - staročeský Krok (bájný kníže a zdá se že i jeden z nepřímo doložených bohů
staroslovanského panteonu) tak mohl být vtělením Slunce na zemi: Krugem či Krogem – - v rumunštině
(silný slovanský jazykový i náboženský vliv) má slovo „sfarog“ význam „suchý, přežhavený“ –2)
indoíránská varianta: íránské slovo „hvar“ znamená „slunce, světlo nebes, záře, světelný kruh“

•o tomto bohu, jenž patřil k nejstaršímu pokolení bohů, však nemáme dost informací (na rozdíl třeba
od Peruna či Velesa)
–přímo je doložen jen ve starých ruských letopisech
–je ze starší generace bohů – otec boha slunce (Dažbog) a boha ohně (Svarožic)
–snad právě on mohl být oním nejvyšším bohem („bohem bohů“)?
–mladší generace bohů ho upozadila – proto se jeho idol neobjevil ani v kyjevském panteonu knížete
Vladimira
–ostatně nejvyšší bůh, otec bohů, byl už v dávných dobách svržen ze své svrchované pozice i ve
všech ostatních indoevropských náboženských systémech, u Slovanů tomu bylo podobně
•v náboženských představách starých Slovanů původně personifikoval nejspíš nebeské světlo a teplo
(sluneční oheň), snad nebeského kováře, jenž měl být stvořitelem a demiurgem vesmíru a všech tvorů
i věcí a tvůrcem zákonů lidského společenství

•patrně byl ztotožňován se sluncem jako nejzákladnějším nositelem života na zemi, které odedávna
v lidech vyvolávalo strach i naději, a tím vzbuzovalo u archaických kultur posvátnou úctu
•patrně šlo o prvotního původce světla, přemožitele věčné temnoty, který svou vládou zahájil éru
bohů a stal se hlavním vládcem bohů
–asi něco jako v řecké antice Uranos, než ho sesadil Kronos, jehož pak sesadil Zeus
•Velesova kniha o něm hovoří jako o nejmilostivějším a zároveň hrozivém bohu – Svarog podle ní
očekává lidi v nebeském ráji zvaném „Svarga“ či „Jasuň“
–Svarog žil ve Svarze, která byla nebeským rájem (v sanskrtu jde o označení pro několik
hinduistických nebeských světů na vrcholku mytické hory Méru, kde ležel také Indrův palác obklopený
zahradami, ve Svarze sídlili hlavní védští bohové)

•po stvoření světa upozaděn
–předal vládu patrně svému synovi Svarožicovi a přestal být uctívaným bohem slovanského kultu
–o jeho aktivním uctívání nemáme žádnou zmínku, proto usuzujeme, že byl pasivním vládcem všehomíra
–zdá se, že Svarog byl srovnatelný s védským Brahmou – prvotním hindským stvořitelem, který po
vykonání své stvořitelské úlohy „odešel na odpočinek“, čímž se v rámci panteonu uchýlil do ústraní
a nebyl tudíž předmětem kultu (to umožnilo nástup bohů mladší generace)
•coby nebeský kovář bývá připodobňován antickému Hefaistovi, který jakožto božský kovář ukul
slunce, usadil ho na nebe a pak ho uvedl do pohybu
–když mu z nebe spadly kovářské kleště, lidé na zemi začali kout zbraně a válčit
•později byl sluneční kotouč ztotožňován se Svarogovým synem Svarožicem-Dažbogem

•v českém prostředí máme doloženo uctívání Svaroga (stejně jako u jižních Slovanů)
–Svarogův sluneční kult je dosvědčen jeho symbolem, jímž byl rovnoramenný kříž v kruhu – takový
kříž vyrytý do hliněného kotouče se našel např. v Libušíně (dle Aloise Jiráska mytické hradiště
kněžny Libuše – šlo však o fikci založenou na podobě místního názvu [pocházejícího z mužského
osobního jména Luboša] a existenci hradiště [které je mnohem mladší, než kdy se měla pověst
odehrávat])
–na osamělém kopci Sobotce (vyhaslá sopka = sopot; přímo na jícnu kopce stojí kostel sv. Kateřiny
z 9. stol.) stávalo slovanské božiště, stávala tam pohanská svatyně u vchodu do jeskyní (táhnoucích
se prý až do Svídnice), z jejíchž kamenů je v Gurkově postaven zámeček, 3 zbylé kameny jsou v parku
s vyrytým ležatým slunečním křížkem a nad tím kuželovitá hlavice sloupu
–u místa svatyně jsou dodnes otlučené sochy podle místní tradice Svaroga a Živy (s nápisem Jungfrau
mit dem Fisch und Bär), tato ženská postava bez hlavy a noh je jinak celkem zachovaná, v náručí
objímá rybu; Svarog je otlučen, jen pahýl pravé ruky mu vyčnívá z trupu, na obou je vytesán ležatý
sluneční křížek

Svarog – sluneční kříž (Mikulčice)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní
bohové\12-Svarog-Mikulcice-slunecni_kriz.jpg

Svarogovy symboly
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní
bohové\13-Svarog-jeden_z_jeho_symbolu.jpg J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03.
Společní bohové\14-Svarog-jeden_z_jeho_symbolu.jpg J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05.
Slované\03. Společní bohové\12-Svarog-jeden_z_jeho_symbolu.jpg.gif

variace slunečních symbolů
Výsledek obrázku pro sluneÄ�nà křÞ


sluneční kříž na gombíku z velkomoravských Mikulčic
https://4.bp.blogspot.com/-yhYEC9B-U8Y/WmOQuXUK4rI/AAAAAAAA_pA/_LExyK5lLLoXUDRv3ZEoBmkoVXXlnaWvwCLc
BGAs/s640/morawy-gombiki2.JPG

prolnutí slunečního a křesťanského kříže:
Luisin sluneční kříž pod Pekelským vrchem
v pozadí Sluneční buk
(lokalita: u Raspenavy, okres Liberec, poblíž polských hranic)
File:Raspenava - Luisin sluneÄ�nà křÞ na úpatà Pekelského vrchu, v pozadà památný SluneÄ�nÃ
buk (1).JPG https://static.panoramio.com.storage.googleapis.com/photos/large/46875022.jpg

•Svarožic-Dažbog
•není zcela jisté, zda jde o jednoho nebo dva bohy
•mohlo se jednat o příbuzná, nicméně rozdílná božstva, neboť ve staroruských písemnostech vystupují
mnohdy současně
•jde tedy buď o boha ohně i slunce, nebo o 2 blízké bohy: Dažbog by byl bohem slunce a Svarožic
bohem ohně
–podle ruských letopisů se dávní Slované „modlí k ohni, nazývajíce ho Svarožicjem“, jenž je uváděn
v písemnostech z 11. – 12.stol. v souvislosti s úctou k ohni – zatímco u polabských Slovanů byl
bohem slunce (více o tamním kultu později v okruhu bohů SZ Slovanů, v souvislosti s jejich lokálním
bohem: Svarožic-Radegast)
•tento bůh – či tito 2 bohové – měli být syny boha Svaroga
•mohli zrovna oni být oněmi božskými blíženci čili dvojčaty?

•k etymologii jména:
–přípona „-ic“ [archaičtější] či „-ič“ přidaná k otcovskému jménu značí syna svého otce (např. král
a jeho syn mladý kralevic, car a carevič nebo např. Anton Pavlovič aj.)
–je však možné (ač méně pravděpodobné), že se jedná jen o zdrobnělinu – v takovém případě by mohlo
jít např. o zdůraznění kladného vztahu k bohu, případně o božstvo v „nedospělé“ podobě, patrně
mladé, znovuzrozené slunce
–přídomek Dažbog je nejspíš odvozen od „bůh dárce“ či od „dej bohatství“, tedy rozdavatel jmění (u
nás např. Boh-dalec, Boh-dal)
–imperativ slovesa dát, tedy „dažď“ („dej!“) se pojí s podstatným jménem „bog“ (bůh rozdělující
bohatství a štěstí) tj. „Bůh-dárce“, štědře rozdávající ze svého rohu hojnosti a vládnoucí nad
přírodními úkazy a nad úrodou
–ostatně v Povesti vremennych let je uveden coby Dažďbog – zdánlivě by se tak mohlo zdát, že se
jedná o dárce deště, souvisí to však s výše uvedeným imperativem „dažď!“ („dej!“)
–na souvislost se sluncem a ohněm by poukazoval také indoevropský kořen „dag-“ či „dáh-“,
znamenající „pálit“

•známe i některé jiné varianty jeho jména:
–z Dažboga patrně vznikl Dabog
–dle některých badatelů (např. A. Brückner) jsou bohové SZ Slovanů Svantovit, Triglav, Jarovit
regionálními obdobami Svaroga (jde však o nepotvrzenou hypotézu)
•tohoto Svarogova syna, mladší božstvo slunce a ohně, známe ze všech tří slovanských větví (V, J,
Z)
–bývá považován za přímého potomka Svaroga a jeho zrozením se patrně trochu pozměnily i pravomoci
Svaroga, jenž byl nadále považován spíše jen za boha nebes
–Svarožic byl chápán coby bůh slunce a ohně, Dažbog jako dárce (zprostředkovatel podmínek života na
zemi)
–byl uctíván jako solární božstvo zejména v pravidelných ročních rytmech slunovratů a rovnodenností
–snad mohl mít i jistý vztah k mrtvým – zejména vzhledem k žárovému pohřebnímu ritu souvisejícím
s očistnou silou ohně

•o Dažbogovi máme zmínky i ve Slově o pluku Igorově (byť bylo napsáno až po přijetí křesťanství na
Kyjevské Rusi), např.:
•
• „Oleg Gorislavič zasel sémě hněvu,
• kraj byl zpustošen a zpleněn různicemi,
• Dažbogovi vnuci houfně umírali,
• oráči jen zřídka halekali v poli,
• krákot havranů se nesl ruskou zemí,
• kavky slétaly se s křikem na mrtvoly.“
•
–kníže Oleg i všechen ruský lid jsou zde nazývání „vnuky Dažbogovými“, což svědčí o oblibě jeho
kultu
•Svarožic byl dlouho uctíván také u polabských Slovanů Obodritů v jejich sídelním městě Retře, kde
měl vystavěnou slavnou svatyni, jež proslula velkým bohatstvím
–stal se symbolem polabských Slovanů při obraně proti sílící germánské expanzi se snahou polabské
Slovany pokřesťanštit a získat jejich majetek (více viz později u božstva Svarožice-Radegasta)

–z Retry máme (ale až z křesťanských pramenů) o tomto bohu četné zmínky již od 11. stol.
•v polabské oblasti byl coby obdobný bůh uctíván Radegast
–ten získal k původním přírodním atributům též válečné atributy
–naše město Radhošť bývá spojováno s uctíváním pohanského boha pohostinnosti, plodnosti a úrody
Radegasta – podle legendy nechali jeho idol na vrcholu hory zbořit soluňští misionáři Konstantin a
Metoděj, kteří po svém příchodu na Velkou Moravu (roku 863) údajně na Radhošť ještě v průběhu 60.
let za tímto účelem zavítali – je to však jen lidová pověra (více o tom v prezentaci o Z Slovanech)
•jeho obdobou byl Svantovit, který byl hojně uctíván i u nás
–o něm více také později
•J Slované Svarožice uctívali pod jménem Božič – ve smyslu mladý bůh, znovuzrozené slunce
–na jeho počest zapalovali o svátcích zimního slunovratu (nyní tak činí o Vánocích) dřevěný vyschlý
kmen (obvykle dubový) zvaný „badnjak“ (srbochorv.) značící „zůstat vzhůru“ či „budnjik“ (bulh.)
značící „budoucnost“

–zapálení suchého kmenu či suchých větví patrně mělo ohněm obnovit v mrtvém dřevě životní sílu a
tím ji rituálně předat „hynoucímu“ slunci
–
–
–
–
–
–
–
–
–
–
•  Badnjak
•(Bělehrad)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní
bohové\17-Badnjak_marjet-Beograd.jpg J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03.
Společní bohové\16-Badnjak-Beograd.jpg

Badnjak:
pozůstatek slunečního symbolu na bochníku (srbské vánoce)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní
bohové\19b-Badnjak-pozustatek_slunecniho_symbolu_na_bochniku-Serbian-Christmas.jpg

•Perun
•ve staroruských spisech též Peroun, bulh. Porun, pobaltský Peskunas
•božstvo bouře, hromu a blesku (tj. nebeského ohně)
•stál v čele slovanského panteonu
•hrom a ohnivé úlomky skály vyráběl třením obřích mlýnských kamenů (mlýnský kámen je etymologicky
spjat i s Tórovým kladivem Mjöllnir)
–podle některých teorií se na starou Rus uctívání Peruna dostalo až kolem 6. stol., kdy se s tímto
bohem Slované setkávali při vojenských taženích u litevských a lotyšských spolubojovníků, ale tato
teorie je pochybná, spíš se mohlo jednat nanejvýš o ovlivnění vnímání hromovládného božstva (snad i
vzájemné vlivy)
–mohlo dojít spíš k ovlivnění vikingskými Varjagy v 10. stol., kdy s nimi Vladimir přitáhl do
Kyjeva, aby svrhl svého bratra Jaropluka, a mnohým z Varjagů pak daroval vládu nad různými městy a
hradišti (jak nás o tom informuje např. Nestorův letopis ruský)

•pravdou je, že ze 6. stol. o něm máme 1. písemnou zmínku od Prokopia Caesarijského, v níž jsou
vyjmenovány jeho božské vlastnosti, není však jmenován:
–jeho dílo Historia obsahuje 3 knihy o gótské válce (účastnil se v letech 527 – 536 vojenských
výprav), přičemž ve 3. knize uvádí:
– [Slované] „uznávají, že je jediný bůh, tvůrce blesku a všeho pán, i obětují mu skot a všelijaká
zvířata. O osudu nic nevědí a vůbec neuznávají, že by měl nějakou moc nad člověkem. Ale když jim
hrozí smrt buď nemocí stiženým, nebo do války se chystajícím, slibují, vyváznou-li, že ihned bohu
oběť přinesou za své zachránění. Vyváznuvše obětují, co přislíbili, a domnívají se, že si sjednali
záchranu touto obětí. Ctí i řeky a nymfy a některé jiné bohy. Všem obětují a při obětech věštby
konají.“
•Perunovo jméno je poprvé uvedeno až v 7. stol. v byzantské legendě Demetria Soluňského, líčící mj.
slovanské obléhání Soluně:
–před útokem se totiž Chatzon (vojevůdce Slovanů) ptal orákula na výsledek a dostal od „Pyréna“
odpověď, že město dobude

–v překladu Alexandreidy do bulharštiny z 10. stol. je nazván Alexandr Veliký „synem Perunovým“
(srozumitelným ve slovanském prostředí coby syna hromovládce a vládce bohů), což odpovídá „synu
Diovu“ v řeckém originále – Zeus byl Perunovou řeckou analogií
•přímé písemné doklady o jeho uctívání z dávných dob však máme pouze ze staré Rusi
•z oblastí Z a J Slovanů se jedná jen o různě transformované „důkazy“ o jeho uctívání – folklorní
prvky (obřady, písně, rčení apod.), archeologie či toponomastika (toponyma = místní názvy hor, obcí
atd.)
•i přesto máme uctívání hromovládného Peruna spolehlivě doloženo ve všech slovanských oblastech
–např. u Z Slovanů máme uctívání hromovládce doloženo ve zprávě normanského mnicha Orderica Vitala
(†1142) s tím, že Luticové v Pobaltí ctili ještě roku 1069 mimo jiné Tóra (Tór byl germánskou
analogií Peruna)

•k etymologii jména:
–tradiční výklad počítá s praslovanským původem a význam jeho jména vyvozuje ze všeslovanského
kořene „per-“ od slovesa „perti“, tedy „bít, tlouci“ s příponou (sufixem) aktivního činitele
„-unъ“, čili „Ten, kdo mocně bije, tluče, pere, napadá“, v obecnějším smyslu v daném kontextu tedy
„bůh hromovládce“
–ostatně i v češtině se říká, že „vítr pere do stromů“, „vlny perou do skal“, „naper to do nich“
apod. a slovo „prší“ či „prádlo“ pochází ze stejného základu (v bulharštině dodnes neprší, ale
„pere“)
–navíc v Čechách máme ze 12. stol. doložené vlastní jméno Perun (v nekrologiu benediktinského
kláštera v Podlažicích)
–jde o výklad logický, uvědomíme-li si Perunovu hromovládnou funkci, takže s tímto výkladem bychom
se mohli uspokojit... vyhlédneme-li však za slovanský obzor, je situace složitější:
–v indoevropském kontextu nabývá Perunovo jméno souvislostí, které se netýkají pouze úderu, rány,
hromu apod.:
–podíváme-li se na pojmenování hromovládců v jednotlivých indoevropských mytologiích, zjistíme, že
jejich jména lze rozdělit do několika skupin (vynecháme germánské a keltské hromovládce)

–1) Solitérní pojmenování:
– - indoíránský Indra – jméno označuje jeho hromovládnou a válečnou roli (viz staroslovanské
„jendr“ = jadrný, tvrdý, pevný, silný), nehledě na to, že Perun bojovával s drakem – viz Indrův
souboj s démonem sucha Vrtrou (což bylo následně převedeno na sv. Ilju, tato tradice je dodnes živá
u J Slovanů, či na sv. Eliáše) –pozn.: i v ruských bylinách nalézáme příběh o sv. Iljovi, jak
zápasí s drakem a vítězí – jedná se o převedení staroslovanského mýtu o boji Peruna s drakem, kdy
Perun zabil na jedné hoře hada/draka, aby osvobodil dobytek od nedostatku vody (analogie se
soubojem boha Indry s démonem sucha Vrtrou)
– - chetitský Tešub (předovýchodní jazykový a kulturní substrát)
– - řecký Zeus měl několik přídomků, z nichž jeden zněl Keraunos, tj. „blesk“ (někteří jazykovědci
se snaží Perunovo jméno odvodit odtud)
–2) Vztah pojmenování k dubu:
– - litevský hromovládce Perkunas – litevské „perkone“ = vody se zázračným účinkem, „perkunija“ =
bouře

– - lotyšský Perkuns / Perkonis – lotyšsky „perkons sperot“ = hrom bije
– - pruský Perkuna / Perkunis
– etymologicky snad ze staroindického výrazu „perkunti“ = posvátný strom se vztahuje
k předpokládanému indoevropskému kořenu „perku“ = „dub“, slovo „perkuno“ znamenalo „horu pokrytou
lesem“
– - staroruské „prjegynja“ = těžko průchodná krajina, chlum, kopec“
–původní Perkuno či Perkunio tedy znamenalo něco jako „Dubový bůh“, můžeme z toho usoudit, že
„Perun“ mohlo být jen jedno ze slovanských epitet hromovládce –nejspíše se jedná o variantní
pojmenování hromovládce, jehož uctívání souvisí s dubem, jak o tom svědčí i tradice nejen slovanská
a baltská, ale i germánská, keltská, italická, řecká… –jeho kult však souvisí také se skálou
(staroindické „parvata“ = „hora“, viz např. hinduistická bohyně Párvatí – dcera Himaláje) –původ
jeho jména tedy klademe hluboko do období praslovanské etnogeneze –skála, dub a hrom jsou součástí
sémantického okruhu hromovládce a mají místo v jeho kultu i v předpokládaných mýtech:

–skála a hora jako jeho sídlo, kamenné úlomky jako hromovládcovy střely, dub jako dřevina zasvěcena
hromovládným bohům (snad pro pevnost dřeva, které pomalu roste a je pevné, při dlouhodobém styku
dubového dřeva s vodou dosahuje jeho pevnost tvrdosti železa, proto se stavěly dubové hráze...)
•u jednotlivých slovanských kmenů se tento bůh objevoval pod různými názvy: Param, Parom, Paraun,
Parchunus, Perkuns, Peron, Prón, Pyron, Perkun, Perkunas apod.
•v některých staroslovanských písemnostech je zmiňován také pod názvem Grom, přičemž toto
staroslovanské slovo je složeno z předpony „g“ značící božskost (bog) a základu „rom“ označující
zvuk hromu
•existuje i hypotéza, že jako pán blesku byl právě on nazýván Bělbog / Bělobog (ve smyslu
Světlonoš)

•v době expanze Slovanů na J a Z Evropy převzal v panteonu dominantní roli
–v pramenech z 6.–12. stol. bývá uváděn jako nejmocnější bůh slovanského panteonu
–nejvíce zpráv se o něm dochovalo z ruského prostředí, kde jeho význam vzrostl až v období
slovanské expanze na západ
–poprvé se jeho jméno uvádí v rusko-byzantské smlouvě, kterou roku 907 uzavřel s Byzancí ruský
kníže Oleg
–znovu je uveden ve smlouvě knížete Igora r. 945 a poté ve smlouvě knížete Svjatoslava r. 971
–ze smlouvy z r. 945 jasně vyplývá, že slavnostní přísaha byla provedena (podle kroniky v Kyjevě) u
Perunovy modly, takže Perunův idol stál v Kyjevě už v 1. pol. 10. stol., tedy ještě před
náboženskou reformou knížete Vladimíra!
•významnou roli sehrál u V Slovanů, když se vládce Kyjevské Rusi kníže Vladimir (Vladimir Veliký)
pokusil z Perunova kultu utvořit státní ideologii založenou na tradiční domácí víře

•stalo se tak poté, co zničil své znepřátelené bratry
–po smrti knížete Svjatoslava bylo knížectví rozděleno na 3 úděly mezi jeho 3 syny a propukl
bratrovražedný boj mezi Jaroplukem / Jaropolkem (jemuž připadl Kyjev) a Olegem (Novgorod?),
Vladimir mezitím táhl z Novgorodu do Skandinávie, odkud se vrátil s bojovými vikingskými posilami
Varjagy, s jejichž pomocí znovudobyl Novgorod, svrhl i Jaropluka z kyjevského stolce a s podporou
ruské elity sjednotil území Kyjevské Rusi
•r. 980 reformoval ruský panteon a jako hlavního boha vyzvedl Peruna, nechal mu v Kyjevě na návrší
mimo opevněný dvorec vztyčit velkou modlu
–okázalé uctívání Peruna mezi všemi obyvateli mělo vyvolat větší sounáležitost s nově vytvořeným
státním útvarem Kyjevskou Rusí
–patrně hrály roli i Perunovy válečné atributy, jež byly v souladu s válečnou a centralizační a
expanzivní politikou Kyjevské Rusi
•tento slovanský pantheon měl 6 hlavních bohů:
–Perun (jeho idol ze dřeva posvátného dubu byl zdoben zlatem a stříbrem, ostatní idoly byly z
kamene)

–dále Chors, Dažbog, Stribog, Semargl a Mokoša, přičemž Sima a Regl jsou 2 bohové či 1 (Semargl),
nevíme to přesně (viz později v prezentaci o ruském okruhu bohů)
–chybějící Veles a Svarog byli reformou upozaděni
•leccos nasvědčuje tomu, že Vladimirův panteon nebyl národním komplexem bohů nýbrž spíš panteonem
knížete a vládnoucí družiny – a Perun v něm měl hlavní úlohu ochránce vojáků a knížat
•popis reformy se dochoval v Povesti vremennych let:
–„I začal kníže Vladimir panovati na Kyjevě sám jediný. A postavil modly na chlumu vně dvora
věžního: Peruna dřevěného, a hlavu jeho stříbrnou, a vous zlatý; i Chrsa, Dažďboha i Stříboha,
Sima, Regla i Mokoše. I obětovali jim, nazývajíce je bohy, a přiváděli syny své i dcery, a
obětovali je běsům, i poškvrnili zemi třebami svými, a poškvrnila se krví země Ruská i chlum ten…“
–další zdroje dodávají, že idol měl vous i uši ze zlata (snad analogie odpovídající oběma hlavním
nebeským světlům) nohy ze železa a v ruce držel obrovský kámen ve tvaru rozžhaveného blesku,
zdobený rubíny

•Perunův idol stál také na božišti zvaným Peryň v Novgorodě [viz kreslená rekonstrukce podle
archeologických výzkumů], kde Vladimirův strýc Dobrynja vztyčil Perunův idol nad řekou Volchovem
v místě, kde voda vyvěrá z jezera
–toto obětiště sestávalo z velké kruhové plošiny (průměr 21m) s 8kruhovými výklenky po obvodu a
příkopem (celkový průměr 35m), ve výklencích hořely ohně (nalezeny zbytky dubových uhlíků i
nedohořených dřev) a „věčný“ oheň hořel i uprostřed, kde stál hlavní Perunův idol s obětinami a
dalšími 2 idoly vedlejších božstev – doloženo podle archeologického výzkumu v této lokalitě (V. V.
Sedov 1948 a 1951 – 1952)
–uprostřed plošiny byla jáma o průměru 60 cm,
– 1m hluboká – snad základ pro idol boha
–objekt zřejmě zanikl náhle, jednorázově a
– záměrně – příkop (původně pokrytý drnem)
– byl zasypán žlutým pískem a sloup nejspíš
– vyvrácen
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní
bohové\21a-Peryn-Novgorod-rekonstrukce_dle_arch.nalezu.jpg

•obětiště Radimičů (západní Rusko)
•archeologická rekonstrukce
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní
bohové\21d-obetiste_Radimicu-archeologicka_rekonstrukce.jpg

•kníže Vladimir si stále naléhavěji uvědomoval potřebu nové víry – vhodnější pro uskutečňování
zamýšlených organizačních, hospodářských i kulturních snah
–už tehdy tam existovalo dvojí náboženství: dominantní pohané i minoritní křesťané žili pospolu
•Perunovu modlu po 8 letech od reformy, r. 988 – tedy hned poté co přijal křesťanství kvůli
upevnění vztahů s Byzancí – nechal potupně svrhnout do Dněpru a nařídil hromadný křest obyvatel
Kyjeva ve vodách Dněpru
•o tom pojednává opět Povest vremennych let
–in: Pitro; Vokáč: Bohové dávných Slovanů (s. 35 – 37): „Jakmile tam [do Kyjeva] přišel [kníže
Vladimir], poručil modly vyvrátiti, některé rozsekati a jiné v oheň uvrhnouti. Peruna pak poručil
přivázati koni k chvostu a vleci s Hory po Boričevu na potok [Počajna] a dvanácte mužův ustavil,
aby jej bili proutím: a to ne proto, jako by dřevo cítilo, ale na potupu běsu, jenž oklamával tou
podobou lidi, aby odplatu dostal od lidí. Veliký jsi Hospodine, divní skutkové tvoji: včera ctěn od

– lidí a dnes potupen. Když pak jej vlekli po potoku k Dněpru, plakali proň nevěrní lidé, neb ještě
nebyli přijali svatého křestu. A přivelkvše, vhodili jej do Dněpru.  I ustanovil Vladimir některé
[lidi] řka: »Přistane-li kde, vy odstrkujte jej od břehu, dokud neprojde skrze prhy, a potom jej
zanechte.« A oni ten rozkaz vykonali. Jakmile jej pustili, a prošel skrze prahy, vyvrhl jej vítr na
písčinu, a odtud nazvána jest písčina Perunova, jakož i po tento den slove. A potom Vladimir poslal
[vzkaz / posla] po všem městě, řka: »Neobrátí-li se kdo zejtra na řece [na křesťanskou víru], budiž
bohatý, nebo chudý, nuzný, nebo služebný, bude mi nepřítelem.« Uslyšavše to lidé, šli s radostí, a
radujíce se a řkouce: »Kdyby toto nebylo dobré, nebyli by kníže a bojaré tebe přijali.« A nazejtří
pak vyšel Vladimir s kněžími císařovninými [Anna] a s Korsuňskými na Dněpr, i sešlo se lidí
množství nesčíslné, vlezli do vody a stáli někteří po šíji a jiní po prsa [ve vodě], a děti u
břehu, a jiní děti držíce, a dospělí brodili, kněží pak stojíce říkali modlitby. I byloť viděti
radost na nebi i na zemi, tolik duší spasených... – Když pak lidé byli pokřtěni, šli každý do domu
svého. A Vladimir jsa rád, že poznal Boha sám i lidé jeho, a pohleděv na nebe, řekl: »Bože, jenž
jsi stvořil nebe i zemi, pohleď na nový lid tento, a dej jemu,

– Hospodine, poznati Tebe, pravého Boha, jakož poznaly země křesťanské, i utvrď víru v nich pravou
a nezvratnou, a mně pomoz, Hospodine, proti nepřátelskému vrahu, abych dověřuje v Tebe a Tvou moc,
přemohl úklady jeho.« A toto pověděv, dal tesati chrámy a postaviti na místech, kde stály modly, i
postavil chrám svatého Basilije na chlumě, kde stála modla Perunova i jiné, kdežto konávali jim
oběti kníže i lidé. I začal zřizovati po městech chrámy a kněží, a lidi na křest přiváděti po všech
městech i vesnicích.“
•o rok později (989) biskup řeckého původu Joachim (řečený patriarcha Achim) nechal „zničit svaté
místo i sochu Peruna, který se v Novgorodě tyčil na Peryni“ i modlu novgorodskou, kterou – podle
Novgorodského letopisu:
– „Nechal svázat provazy, vléci blátem, bičovat tak, že běs začal křičet: »Ó, běda mně, padl jsem
do nelítostných rukou!« a vhodit do Volchova. I nakázal Akim, aby ho [Peruna] nikdo nepřijímal.
Ráno seděl u řeky muž, který chtěl vézt hrnce do města, a tu Perun připlul k břehu. Odstrčil jej
holí, pravě: »Ty Perunišče, do sytosti jsi jedl a pil, nyní pluj pryč, pluj ze světa, potvoro... «“

•dokonce ještě roku 1654 si cestovatel Adam Olearius, který navštívil i Novgorod, zapsal:
–„Obyvatelé Novgorodští, když ještě byli pohany, měli modlu, které říkali Perun, neboli bůh ohně,
neboť Rusové říkali ohni Perun. A na tom místě, kde byla postavena tato jejich modla, stojí
klášter, který si zachoval jméno modly a byl nazván Perunovým klášterem. Toto božstvo mělo podobu
člověka s křemenem v ruce, který připomínal střelu blesku nebo paprsek. Na znamení uctívání tohoto
božstva udržovali ve dne v noci hořící, nikdy neuhasínající oheň rozdělávaný z dubového dříví, a
jestliže služebník dopustil, aby oheň zhasl, stihl ho trest smrti.“
•to nebyla jediná možná podoba Perunova idolu – pobaltští Slované, jak dokládá Saxo Grammaticus,
uctívali pětihlavou modlu nazývanou Porenucij (Perun), jejíž idol měl čtvero tváří na společném
krku a 1 na hrudi
–jeho podoba byla tedy i polycefalická (4 tváře s jedním temenem a 5. tvář na prsou)

•ze stromů byl Perunovi zasvěcen dub jakožto nejsilnější a nejtvrdší strom, z keřů lískový ořech a
z plodin hrách (hrachová kaše ostatně patřila k nejoblíbenějším slovanským jídlům)
–hrachovina měla bájeslovný význam a divotvornou moc, protože myticky souvisela s Perunem coby
bohem ohně, neboť se snadno zapaří a vzedme plamenem, navíc kdo pojedl hodně hrachové kaše, jako by
potom z něho duněly hromy
•písemné prameny z počátku 14. stol. přinášejí zprávy o Perunově dubu, který tehdy ještě stál
v Haliči u Přemyšle
–máme doloženo, že posvátné Perunovy duby nedlouho dříve stály také ve Štětíně, u Čenstochové, ve
Vagrii aj.
•z rostlin mu přináležel kosatec (u J Slovanů nazýván „perunika“ a v Dalmácii „bogiša“, čili božská
rostlina) a netřesk býval vysazován v blízkosti obydlí jako ochrana proti udeření blesku (proti
„třesku“, odtud název netřesk)

•ze zvířat mu byli obětování býci a červené jalovice, kozy, kozli a v dřívějších dobách dokonce i
lidé – 1. zpráva o lidské oběti pochází z r. 980 a z r. 983 máme podrobný a hodnověrný údaj, který
zanechal Nestor (5 let před přijetím křesťanství knížetem Vladimirem), byť se autor popisu staví
vůči takové oběti s odporem – Nestorův Letopis ruský uvádí:
–Vladimir po vítězství nad baltskými Jadvigy „přišel do Kyjeva a obětoval modlám s lidmi svými. I
řekli starci a bojaré: »Metejme los na chlapce a dívku: na koho padne, toho zařežem bohům.« Byl
Varah jeden, a byl dvůr jeho, kdež jest chrám svaté Boží Rodičky, jejž vystavěl Vladimir; a byl
Varah tento přišel z Hřek, i držel víru křesťanskou. A měl syna krásného obličejem i duší; na toho
padl los ze závisti ďábelské… I řekli poslaní přišedše k němu: »Padl los na syna tvého, zvoliliť
jej sobě bohové, nechť vykonáme oběť bohům.« I řekl Varah: »Nejsou to bohové, ale dřevo; dnes jest
a zejtra shnije, neb nejedí, ani pijí, ani mluví, nébrž jsou uděláni rukami v dřevě. Ale Bůh jest
jediný, kterémuž slouží a klaní se Hřekové, jenž stvořil nebe i zemi, hvězdy, i lunu, i slunce, i
člověka, i dal jest jemu žíti na zemi: A tito bohové což

– udělali? Sami uděláni jsou! Nedám syna svého běsům.« Oni pak šli a pověděli lidem, a oni vzavše
zbraň, šli naň, i rozbořili dům okolo něho: a on stál na síních se synem svým. I řekli jemu: »Vydej
syna svého, ať jej vzdáme bohům!« On pak odpověděl: »Jsou-li bohové, tedy ať jednoho z sebe boha
pošlou, aby vzali syna mého. A vy proč jim obětujete?« I vzkřiknuli a podsekali síni pod nima, a
tak je zabili. A nikdo neví, kde je pochovali.“
•nechat obětovat vlastního potomka měla být pro staré Slovany čest (podobně to známe např. ze
starověké Mezoameriky), neboť knížecí poslové k Řekovi přišli s informací o losu o obětování jeho
syna jakožto s radostnou zvěstí
–lidské oběti bohům máme doloženy i u polabských a pobaltských Slovanů
•z nářadí a zbraní bylo Perunovi zasvěceno kladivo a sekera, jež byla jeho hlavním atributem
–ohnivá sekera letící vzduchem symbolizovala na Rusi blesk
–sekera / valaška je mnohde dodnes součástí výbavy lidového kroje (např. u Chodů, na moravském
Slovácku, na Slovensku aj.)

–u Pobaltských Slovanů to bylo kamenné kladivo (oblíbená zbraň Slovanů) –v mnoha pohřebních
mohylách byly nalezeny malé kovové amulety v podobě sekerky (symbol Peruna), jež měly zajistit
nositeli Perunovu ochranu a zprostředkovat mu jeho sílu (nosili je pověšené na krku)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní bohové\22b-Perun-amulety.jpg
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní
bohové\22c-amulet-Perunova_sekera.jpg

replika Perunova amuletu
(z 10. stol. na Rusi)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní
bohové\22a-Perun-replika_amuletu_cca_z_10.stoleti_na_Rusi.jpg

–v přírodě byl jeho symbolem dub, kterému se přinášely oběti (podle Povest vremennych let i
lidské): ruští bojovníci obětovali kohouty, slepice, chléb i maso –existovaly též poutní duby, u
kterých se obětovalo a kde putující kupci losovali o to, zda a jak obětovat kohouta atd. (posvátné
stromy i posvátné dubové háje jsou doloženy na mnoha místech osídlených Slovany) –dubovým dřevem
byl také sycen věčný oheň, který planul u Perunova idolu v Novgorodu a též u dalších kultišť jemu
zasvěcených – služebníci, kteří měli povinnost tento oheň udržovat stále zapálený, byli při
porušení úkolu ztrestáni na hrdle –vše důležité, co zasluhovalo ochranu, zdobili staří Slované
Perunovým znamením, kterým byl zkosený kříž (X) čili znamení bleskového kříže (ne nadarmo se dodnes
užívá rčení, že se při bouřích křižují blesky) –znamením blesku se staří Slované žehnali při bouřce
i jiných nebezpečích, při tryznách (obřadech za zemřelé), chránili jím svá obydlí i stáje
s dobytkem – tímto způsobem se měla zajistit ochrana před zásahem blesku i před zlými mocnostmi

stařičký Perunův dub (Stelmužė, Litva)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní
bohové\22d-Perunuv_dub-Stelmužė_Litva.jpg

–i při stavění májového stromu býval na jeho vrchol vsazován stejnoramenný dřevěný kříž, aby
chránil před úderem blesku vlastním znamením boha Peruna (na tomto kříži býval umístěn dřevěný
kohout jako symbol východu slunce, ohně a plodnosti) –také do rohů vymezujících pozemky polí
umisťovali staří Slované malé křížky na ochranu před pohromami, zvláště krupobitím –i před
zahájením stavby domu se uprostřed zvoleného místa zakopal do země dřevěný kříž –v lidovém umění
(např. na lidových výšivkách) se tento symbol zachoval v podobě křížkových ornamentů (a další
podobné tradice se mnohde uchovaly dodnes) –za znamení bleskového kříže bývaly považovány i
křižovatky, jež byly zasvěceny Perunovi –jako ochrana proti úderu blesků bývalo ještě na konci 18.
stol. zvykem začít před bouří zvonit na kostelní věži, neboť se mělo za to, že to ochrání celé
okolí před blesky –milčický rychtář Jan František Vavák zapsal ve svých Pamětech průběh počasí
během celého roku 1784 – dubnový zápis obsahuje následující odstavec:

–„Na začátku dubna byl vyhlášen patent [Josefem II.], ve kterém se nařizuje, aby se přestalo na
mračna zvonit, neboť zvuk zvonu bouřku nerozhání, ale spíše kov, ze kterého je zvon odlit, blesky
přitahuje. Dokazuje to loňský rok, kdy při vyzvánění proti bouřce věže i kostely byly zapáleny
bleskem a někteří lidé přitom zahynuli. Tento zákaz zvonění při bouřce udělal zase radost
odpadlíkům, kteří se katolíkům vysmívali, že po zrušení procesí je nyní zakázáno i zvonění.“
–květnový zápis pak uvádí mj. následující:
–„/…/ I když se během této velké bouřky [na 1. máje] nezvonilo, přece však v Nymburce blesk uhodil
do vysoké kostelní věže a hlásnou, která se tam nacházela, omráčil.“
•obětiště byla původně v ohrazených posvátných hájích s jediným vchodem
–u dubu plál věčný oheň a pod stromem či na jeho kmenu býval často umístěn či zpodobněn Perunův
idol
–háj sloužil pro vyvolené (obětující a žrece) a také pro prchající jedince hledající úkryt

•později to byla spíše kruhová božiště (kapišče)
–obklopená kruhovým valem, idol boha stál ve středu (mohl být doplněn i o idoly dalších bohů
v menší velikosti)
–teprve v pozdější době se stavěly bohům (i Perunovi) dřevěné svatyně
•známá Perunova svatyně stála ve Vilniusu v Litvě, NN autor spisu Litevská mytologie ji popisuje
následovně:
–„Ve Vilně [český název pro Vilnius], kde stojí nyní chrám katedrální, byl starožitný les dubový,
zasvěcený bohům pohanským, na tom místě, kde se Vilenka s Vilejí spojuje. Zde u lesa byla velká
svatyně Joviše perunujícího, čili Perkuna, tj. boha hřmění. Božnice byla rozměrů velkých, 150 loktů
délky a 150 loktů šíře, přičemž stěny na 150 loktů byly vysoké. Střechy zde nebylo.
– Vchod vedl směrem od velké řeky. U stěny stála kaplička, obsahující všelijaké svátosti a pod ní
byl sklep se svatými hady, zemními žábami a plazy. Nad kapličkou čněl vysoký altán a v něm stála
dřevěná socha Perunova.
– Naproti modle byl postaven oltář o 12 stupních. Každý stupeň byl zasvěcen jednomu znaku zodiaku a
na těchto stupních se zapálily

– obětní ohně v den, kdy Slunce vystoupilo do toho kterého znamení.
– Na vysokém oltáři, na němž bylo položeno mnoho zubřích rohů, byly páleny oběti zvířecí. Zároveň
zde hořel věčný oheň pod osobním dohledem vysvěcených kněží. Ohniště bylo tak uspořádáno, že ani
déšť, ani sníh či vítr nemohl oheň uhasit. Uvnitř měl oltář různé komůrky, do nichž se schovávalo
nářadí…“
•funkci obětníků a věštců ve svatyních či oplocených posvátných hájích zastávali na Rusi tzv.
volchvové
–nešlo patrně o kněze v podobě, v jaké je známe např. z Mezopotámie, Egypta či Mezoameriky
(netvořili uzavřenou pospolitost)
–provozovali však obřady (např. při žních či slunovratech), které neměly pouze uctít božstva, šlo i
o přechodové obřady (např. postrigy [postřižiny], při nichž byli chlapci ve věku 3 let
„postřihováni“ a poprvé usazováni na koně, dospělosti dosahovali ve věku 12 let, kdy již bývali
bráni na první vojenské výpravy)
–hlavní obřady byly spjaty s vegetačním cyklem – např. Rusálie, které byly každoroční významnou
náboženskou slavností, neboť souvisely se začátkem vegetačního období

–další souvisely s 1. úrodou, žněmi, slunovraty, rovnodennostmi apod. (při mnohých slavnostech
bývaly jednotlivými muži unášeny resp. loupeny ženy, existovalo mnohoženství snad proto, že mužů
bylo málo, neboť umírali při bojích i při lovu; ostatně dětská hra na honěnou čili chytanou je
patrně pozůstatkem zvyku únosů žen)
•na venkově přežíval zejména Perunův kult ještě poměrně dlouho pod příkrovem křesťanství
–mnoho Perunových vlastností bylo
– na Rusi převedeno na starozákonního
– proroka Eliáše – tzv. „gromovnika Ilju“
– (sv. Ilja-gromovnik viz obrázky)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní bohové\20-Sv.Ilija.jpg
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní bohové\20-sveti_Ilija.jpg

sv. Ilja / Perun-gromovnik (Srbsko)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní
bohové\20-sv.Ilja-Perun_gromovnik-Srbsko.jpg

•Perun byl rovněž bohem přejícím i trestajícím a Slované před ním měli respekt
–Staroslované se jeho jména dovolávali při zaklínání i při skládání slibů např.: „Ať je proklet od
boha i od Peruna, že přestoupil svou přísahu.“ „Aby ho Hrom vzal!“ apod.
•byl také bohem práva a pravdy
–jeho jménem staří Slované soudili (někde každé pondělí, kdy šel vojvoda s vrchním soudcem/žrecem
do posvátného háje, kde vynášeli rozsudky, jež byly u lidu ve velké vážnosti)
•vrchní soudce držel v jedné ruce železo a ve druhé korouhev, měl nasazeny dlouhé uši (aby vše
dobře slyšel i hlasy jakkoli vzdálené), korunu a pod jednou jeho nohou ležel zvoneček
•Peruna lze – coby vládce bohů – porovnat též s čelnými bohy mytologií jiných národů (antický
Zeus/Jupiter, germánský Thor, keltský Taranis atd.)
–Keltové navíc měli přímo boha bouřky, říkali mu Perkunia (snad jde o společné indoevropské
dědictví)

–výraznou podobnost s Perunem najdeme i v hindské mytologii u boha jménem Pardžanja, vládnoucího
bouřkovým mrakům, dešťům a obecně počasí (zjevoval se s hromy a blesky, kterými porážel démony, zlé
lidi i stromy a všude vzbuzoval hrůzu a úctu – zároveň však poskytoval i potřebnou ochranu a
nezbytnou vláhou zajišťoval kontinuitu života),nebyl však totožný s Indrou, byl jeho pobočník
•archetyp hromovládných božstev byl celosvětovým fenoménem archaických kultur (nejen
indoevropských), viz např. též jihoamerický bůh Pariakaka (Peru), jenž představoval mocného
hromovládce sesílajícího déšť, vítěze nad démony temnoty a byl také dárcem plodivé síly
•bůh Prove, uctívaný slovanskými Obodrity v dubovém háji u Stargardu (dnešní Oldenburg západně od
Hamburgu) byl asi obdobou Peruna či s ním dokonce totožný
–dokladem jeho indoevropského původu mělo být, že mu byl zasvěcen čtvrtek – stejně jako jeho
germánským ekvivalentům: Donarovi Donnerstag, Thorovi Thursday, latinskému Jupiterovi Dies Iovis
(francouzské jeudi)

–polabský název čtvrtku zněl perendan či perundan (tj. Perunův den), ve čtvrtek, v den volna se
nemělo pracovat ani nic důležitého podnikat (křesťanská církev ve snaze tento evropský zvyk vymýtit
zavedla neděli, byť Starý zákon uvádí jako den odpočinku sobotu, ten však drželi židé, proti nimž
se křesťané potřebovali vymezit) –potíž spočívá v tom, že označení tohoto dne bylo zaznamenáno jen
u nejzápadnější části slovanského polabského osídlení – Drevanů (usídlili se západně od dolního
toku Labe, v blízkosti dnešního Hamburku), ač byli jako první ze Slovanů ovládnuti Franky,
paradoxně (nebo právě proto?) se z celé této západolabské enklávy udrželi jako etnikum nejdéle –
jejich jazyk zanikl až v 18. stol. a dnes po nich zbyl jen skanzen a typické kruhové vesnice
v kraji Wendland (při severní části hranice mezi bývalou NDR a SRN), takových vesnic se dochovalo
kolem 100, v centru býval posvátný strom a snad i idoly bohů –výraz „perendan“ je však jen kalkem
[pojmenování vytvořené z domácího jazykového materiálu napodobením cizí předlohy] německého
„Donnerstag“, čili „den Hromu“ (der Donner = hrom) ve smyslu božstva Donnerův / Tórův den – tento
trend se pak šířil i mezi některé další slovanské kmeny

Drevané a jejich „Runddorfs“
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní bohové\23h-Drevane-runddorf.jpg
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní bohové\23i-Drevane-runddorf.jpg

Lübeln ve Wendlandu (Runddorf)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní
bohové\23j-Drevane-runddorf-Lübeln_ve_Wendlandu.jpg

•z velikonočních svátků (spjatých u pohanů s příchodem jara) byl zvláště ctěn „zelený čtvrtek“
–Poláci v tento den volali před východem slunce bohyni Vesnu a očekávali 1. jarní hrom
–Rusové tento den přivolávali déšť a prosili o očistu země i ducha
–zmíněný milčický rychtář Jan František Vavák zapsal v Pamětech:
– „/…/ Setí a orání pokračovalo celý týden, přestože mrzlo a sníh neroztál. 10. dubna, na Bílou
sobotu, byl – dalo by se říci – 1. jarní den, kdy se mohlo na poli sít bez kabátu. V neděli 11. se
blýskáním a hřměním ozvala 1. jarní bouřka.“ (ještě koncem 18. stol. tedy šlo o významnou,
posvátnou událost)
–i u nás se udržel zvyk vyčkávání 1. jarního zahřmění, kterým Perun probudí zem a přírodu ze zajetí
zimy a tímto hromem probudí i ostatní božstva – a to ještě v 19. stol.
–když lidé první hrom toho roku zaslechli, klekali na zem a líbali ji
–v lidových zvycích bylo 1. zahřmění znázorňováno při velikonočních obyčejích: zelená pomlázka
spletená z vrbových prutů byla symbolem jarotvorného blesku a její práskání bylo symbolikou hřmění

•Perunovi slibovali staří Slované oběti, hrozilo-li jim nebezpečí (válečné, nákaza) a když vyvázli,
bohatě mu obětovali
•na nalezené Perunově soše se dochovala stará modlitba slovanských Ratarů, zapsána runovým písmem:
–„Perune, božíčku, nebij nade mnou!“ [nebij = nehromuj]
•v prastaré slovácké písni jedna sloka popisuje, co učinil Perun cikánské dívce Radce za to, že své
pokakané dítě očistila chlebem a ne plenou:
– „Buoh Parom za oblakmi
– uvidí to nahněvaný
– tresk! zahrmi jej do čela,
– hned i s děckem zkameněla.“
•v jedné litevské lidovce se popisuje, jak se kdysi na jaře oženil Měsíc se Sluncem – v noci se
však Měsíc zatoulal a začal si namlouvat hvězdu Jitřenku, za tuto nevěru Slunci na sebe uvrhl
Perunův hněv, který ho za trest rozpůlil ohnivým

• mečem a odsoudil k tomu, že sotva doroste, začne se opět zmenšovat •fakt, že u Z Slovanů máme
Peruna doloženého jen nepřímo (na rozdíl od V Slovanů), může znamenat nejen možnost, že se žádný
doslovný písemný záznam o něm nedochoval, ale také to, že byl uctíván pod jinými teonymy či epitety
(např. obodritský Prove odkazující k atributu práva) často složenými ze 2 slov, viz: Jaro-vit,
Rugie-vit, Pore-vit, Radi-gast, Tri-glav, Svanto-vit •u J Slovanů je víra v Peruna písemně přímo
doložena dokonce až z 18. stol. •i u nás byl Perun uctíván – např. v Praze stával ještě v 11. stol.
Perunův dub v posvátném háji na Petřínském vrchu u horní stanice dnešní lanovky, kde je Kostel sv.
Vavřince (původně románský kostelík připomínán poprvé r. 1135, dnes v barokní přestavbě s kopulí a
2 věžemi – pod Petřínem je ovšem ještě

• jeden kostel sv. Vavřince)
–kněžna Libuše (8. stol.) k posvátnému dubu pravidelně jezdila obětovat a ještě během následujících
3 století poté se zde lidé scházeli ke starověrským obřadům a pobožnostem
–ne zcela spolehlivý zdroj Václava Hájka z Libočan o něm ve své Kronice české mj. píše:
– „Na Petříně dělali si o zimním čase někteří Čechové u velikého dubu oheň, ve kterém podivné
lidské tváře se jim ukazovaly. Tomu ohni činili pohané velkou uctivost a jemu se klaněli,
přicházeli k němu o nočním čase, přikládali dříví a vidíce všelijaké tváře v tom ohni, sami k sobě
pravili, že tu se duše jejich otců a předků od hříchů očistily. Někteří pak do ohně chleby a jiní
peníze házeli.“
–tento dub byl svévolně skácen na přání biskupa Vojtěcha a na jeho místě byl zbudován právě
kostelík sv. Vavřince (sv. Vavřinec byl obvykle připisován pohanským místům, kde bývala žároviště;
případně jim byl připisován sv. Jakub či sv. Petr)
–ostatně hvězdárna, která je dnes na Petříně, tam není nadarmo – už za pohanských dob tam sídlili
hvězdopravci, pozorovatelé oblohy a udržovatelé posvátného ohně

Petřín: kostel sv. Vavřince (Růžová zahrada), původní místo uctívání Peruna
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/26/Kostel_svat%C3%A9ho_Vav%C5%99ince_na_Pet%C5%99%C
3%ADn%C4%9B,_pohled_z_rozhledny_cropped.jpg http://im.foto.mapy.cz/pub/big/000/030/00003028d_3283d4
http://www.turistik.cz/cz/kraje/hlavni-mesto-praha/okres-hlavni-mesto-praha/kostel-sv-vavrince-petr
in/galerie/ir/files/gallery/3720/26354--c800x600.jpg

•Svatováclavský dub:
–jeden z prastarých posvátných dubů stojí dodnes ve Stochově (stř. Čechy)
–podle místní legendy se zde narodil sv. Václav a jeho tehdy ještě pohanská babička kněžna Ludmila
tam na jeho počest ten dub zasadila (dnes už je to dub stařičký a má málo větví, je u něj dosud
umístěna socha sv. Václava)
–text na tabulce uvádí: „Tenhle dub byl zasazen v r. 903 sv. Ludmilou při narození sv. Václava ve
hradě, který tu kdysi stával. Dub má 8,5 m v obvodu.“
–podle pověsti je starý 12 století, ve skutečnosti je stáří odhadováno spíše na 700 – 900 let
–v roce 2003 měl kmen obvod 782 cm
–fotky: nahoře stav kolem roku 1900, dole soudobý stav
–pozn.: o památných a chráněných stromech na území Prahy viz http://www.prazskestromy.cz/
červenec 2007 Svatováclavský dub ve Stochově

J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní bohové\23n-Stochov-dub.jpg



•v Brně jsou místa zasvěcena sv. Vavřinci dvě
–kostel sv. Vavřince je v Komíně (vedle restaurace U Kosa)
–v Řečkovicích na Palackého nám. (poblíž konečné tram. č. 1 vedle restaurace Svatovavřinecký dvůr,
dnes je tam památkově chráněný javor)
•chrám sv. Petra a Pavla v Brně je patrně na místě pradávného božiště, kde snad dub zasvěcený
Perunovi mohl také stát – byť autor Westphal (patrně Joachim Westphal of Eisleben) tvrdí, že
Perunova modla byla uctívána v Brně v chrámu na Špilberku (jediný takto konkrétní dochovaný
zdroj...)
•někdy byla místa spjatá s kultem Peruna zasvěcena sv. Petrovi na základě zvukové podoby jmen (či
na Balkáně proroku Elijášovi a v ruské variantě Iljovi), který si až do novověku udržel atributy
hromovládce a jeho kult se pojí s dubem či návršími porostlými duby
–např. u vesnice Jarlov poblíž bulharského Plovdivu stojí dodnes dub Sveti Ilja

–jeho svátek zvaný Ilindan patřil v těch lokalitách k nejvýznamnějším a konaly se během něj
slavnosti a obřady spojené s krvavými oběťmi na vyhrazeném kultovním místě (dříve takové místo
bývalo snad u každé větší vsi), kde se mu obětovali býci, volové, černí berani a kozlové
•na Slovensku byl Perun uctíván ještě déle než v Čechách
•v Polsku jsou dodnes obce jmény Peruny, Piorunów, Piorynowo a také Perunowa gora u Klodzirnky, kde
byla patrně střediska jeho kultu a kde král Vladimír zakázal pálit ohně Perunovi
•také bulharské pohoří Pirin nese svůj název nejspíš právě po Perunovi
•ve středočeském Mělníku je lokalita zvaná dodnes Perunov
•atd.

novodobý Perunův idol
(Rusko: Vladivostok)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní
bohové\23a-Perunuv-idol-Vladivostok-celek.jpg J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05.
Slované\03. Společní bohové\23b-Perunuv-idol-Vladivostok.jpg J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské
mýty\05. Slované\03. Společní bohové\23c-Perunuv-idol-Vladivostok-detail.jpg

novodobý Perunův idol
(blízko Moskvy)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní
bohové\23d-Perunuv-idol-blizko-Moskvy.jpg

•Veles
•většinou bývá uváděn na 2. místě hned po nejvyšším bohu Perunovi, což také odpovídá jeho významu
•toto božstvo dokládají nejvíce staroruské prameny – a to ve dvou podobách: Veles a Volos
•u dalších linií Slovanů máme doklady o jeho kultu zejména v toponymech, ale např. v Čechách i
v lidových rčeních, pořekadlech a písních (nejstarší zapsané již v 15. stol.)
•k etymologii jsou 2 verze výkladu:
–1) slovanská verze:
– - jeho jméno snad vzešlo z pojmů jako „volstъ, voldyka, velijъ“, které mají vesměs vztah
k vlastnictví (nikoli přímo k velikosti)
– - původní jméno Veles se změnilo na Volos patrně díky existenci skandinávského božstva plodnosti
jménem Vols (též Volsi), jehož kult do Rusi patrně přinesli vikingští Varjagové (našli snad u
Slovanů analogii tohoto svého boha, nebo takového, jehož jméno se blížilo jejich bohu dobytka a
plodnosti)

– - za pozornost stojí také pobaltští Slované a Baltové (obývající území současné Litvy a Lotyšska)
a litevský výraz „veles“ (sing. velé) označující duše zemřelých, v baltské mytologii navíc Vels
(Vielona) reprezentuje mocné božstvo záhrobního světa a dobytka, jemuž se v určité dny během roku
kladly oběti, aby ochraňovalo duše mrtvých – - není proto vyloučeno, že slovanský Veles byl původně
vládcem mrtvých, tak by byl jakýmsi pozemským protikladem Peruna – - snad se u něj může objevovat
již jistý náznak křesťanského vlivu – lotyšsky „velns“ a litevsky „velnas“ znamená čert (podle
starobylého božstva podsvětí či rohatého dobytka?), pravděpodobné je, že výrazy „velns, velnas“
coby čert vznikly z pohanského božstva Velesa až později pod vlivem křesťanství – - některé víly s
ním můžou mít též něco společného (např. makedonská víla jménem Vela)
–2) indoevropská verze:
– - jedním z protivníků boha Indry byl démon Valá, který požíral dobytek
– - Veles však původně mohl být i Perunovým protikladem – vzájemně mohli vytvářet polaritu
pozemských a nebeských sil (jde jen o hypotézu, přímo o mytologickém konfliktu mezi nimi nemáme
dochované svědectví)

•podle etymologie ho tedy lze vnímat ve vztahu k podsvětí i k zemské úrodě (ta ostatně roste ze
země, jakoby z podsvětí) a coby ochránce dobytka
–spojení boha dobytka s říší mrtvých může vycházet z dávné indoevropské představy spojující onen
svět s nedozírnými pastvinami
•dochované zdroje o něm referují jako o ochránci stád, magie a snad i pastýři zemřelých:
–jakožto bohu stád a ochránci dobytka mu podléhala i polní úroda (viz ruské zvyky při žních – např.
zavinování „Velesovy brady“ z klasů, jež byly obětovány coby vousy Velesovy na jeho bradu) a
protože obilí a stáda dobytka tenkrát představovaly hlavní zdroj majetku, působil i jako ochránce
vlastnictví a příslušely mu pak i další hospodářské pravomoci –byl dárcem blahobytu, bohatství a
hojnosti
–vzhledem k jeho hospodářské funkci ho uctívali patrně všichni Slované
–protože úroda a bohatství byly hlavní oporou společenské stability, fungoval jako ochránce
společenského řádu, takže nejen při Perunovi, ale i při Velesovi přísahali Rusové za časů knížete
Olega a Svjatoslava ve smlouvách s Byzancí

–byl též patronem věštců – např. legendární pěvec-prorok Bojan byl nazýván Velesův syn (zmiňován ve
Slovu o pluku Igorově)
–především však stál ve středu kultu plodnosti a plodivé síly
•je hojně uváděn ve staroruských literárních památkách
–např. Život sv. Vladimíra, Slovo o pluku Igorově aj.
–z nich je patrné, že šlo o mocné božstvo, jehož úcta i význam byly srovnatelné s uctíváním Peruna,
v jistém období byl dokonce význačnější než Perun
–zatímco Perun trestal viníky (kteří se provinili např. porušením smlouvy či slibu) ničivou silou,
tedy bleskem (a své uctívače ochraňoval), Veles na hříšníky sesílal onemocnění spojená s utrpením
(vzhledem k jiným mytologickým systémům by to odpovídalo jeho spjatosti s podsvětím, kde je mj.
také sídlo nemocí – viz např. Sestup bohyně Ištar do podsvětí), zaříkáváním se tyto choroby
vyháněly co nejdále – „do širých polí, modrých moří, hlubokých bažin“ atd.
–r. 907 při uzavírání mírové smlouvy s Byzancí přísahal kníže Oleg a jeho muži „podle ruského práva
na Peruna svého boha a na Volosa, boha stád, a tím byl mír stvrzený“

–ruské legendy o sv. Vladimírovi a o sv. Avraamovi Rostovském (současník knížete Vladimira) se
zmiňují o existenci Velesových idolů: ve Vladimírově kyjevském panteonu sice Veles podle písemných
dokladů nebyl, jeho idol však někde poblíž stál – patrně nedaleko od Kyjeva „na nesmírném
pastvišti, řečeném blaní, kde byl později vystavěn chrám sv. Blažeje“, přičemž Velesův idol dal
Vladimir po svém křtu obřadně svrhnout do řeky Počjany (místo, kde idol stál, však není zcela
jednoznačné, někteří badatelé ho situují do kyjevské kupecké čtvrti Podol)
–podobný osud ostatně potkal i Velesův idol (údajně kamenný) v Rostově [neplést s Rostovem na
Donu], který byl uctíván nejen Slovany, ale i Finy, a byl zničený v 10. stol. právě zmíněným
horlivým misionářem sv. Avraamem
•s Velesovým kultem byly patrně spojovány i dřevěné a kamenné falické idoly či idoly s otvorem pro
falus
–viz idol nalezený v německém Altfriesacku v oblasti polabských Slovanů a také idoly s rohy
hojnosti (např. zbručský idol)
•s Velesem patrně souvisely archeology nalézané falické symboly, jež mohly být jedním z jeho
atributů

klášter v Rostově (dnes město s cca 30.000 obyv.)
Výsledek obrázku pro avraam rostovský


idol z Altfriesacku (s otvorem pro falus)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní bohové\01. idol z
Altfriesacku.jpg

•s postupně sílícím vlivem křesťanství Velesův význam upadal, až byl Veles degradován na úroveň
démona v rámci nižší lidové mytologie s širším teritoriálním záběrem
–jeho dřívější spojení s dobytkem (rohy) a plodivou silou (falus) v lidské mysli následně evokovalo
pejorativní představu čerta
–takovou proměnu máme doloženou i ve staročeských rčeních z 15. stol.:
– „Ký veles tě proti mně zbudil?“
– „U velesa!“ (ve smyslu „u čerta“)
– „Ký veles ti to našeptal?“
– „Jakýs veles jim našeptává.“
–a také z 16. stol., kdy muž posílá svou zlou ženu „za moře k velesu“ (tj. „k ďasu“)
•Velesovu funkci ochránce stád pak převzal křesťanský světec sv. Blažej, jenž byl původně pastýřem
–snad v tom hrála roli i zvuková podoba řeckého jména světce – Blasios (bulharsky Vlas, rusky
Vlasij)

•s kultem Velesa se nejspíš váže středověká představa čarodějnictví a s tím související inkviziční
aktivity
–důvodem patrně byly obřady spjaté s kultem plodnosti: pozůstatky těchto obřadů spatřujeme ještě v
pozdním středověku v podobě toho, co katolická církev označovala jako čarodějnický sabat
–původně se jednalo o lidová pohanská shromáždění, na kterých se oslavoval „rohatý“ bůh – ochránce
dobytka a přeneseně plodnosti
–tato oslavná shromáždění provozovali bylinkáři a bylinkářky a součástí rituálních oslav bývaly
rituální hody, tance a možná i sexuální orgie
–v duchu pohanského chápání světa a jeho mocností se jednalo o poděkování, oslavu a uctění
plodnosti (ve smyslu rození dětí i zvířat a rozhojnění darů země)
–sexuální podtext (coby posvátný akt) mohl být při těchto obřadech zdůrazňován v souvislosti se
symbolickým oplozením země, plodnostní rituály však tehdy byly vnímány jinak než dnes – lidé žili
spjatí s přírodou, jejíž přirozenou součástí byl i pohlavní styk, takže rituály plodnosti nebyly
zavrhované – vždyť na nich a následném množení závisel veškerý příští život

–teprve později s rozšířením křesťanských pravidel cudnosti a pojetí křesťanského mýtu prvotního i
dědičného hříchu se toto vnímání proměnilo: katolická církev začala pohanské obřady označovat za
„ďábelské praktiky“ a zavedla instituci vymítače ďábla –začala lidové obřady označovat jako sabaty
– název z antických dionýských mysterií, označovaných jako „sabazia“, tj. „dělat hluk“ (židovský
„sabat“ je něco jiného – jde o sobotu, která je ve Starém zákoně stanovena jako posvátný den a jde
o 1 z 10 starozákonních přikázání) –tyto sabaty se konaly na významných kopcích a vrcholech,
zasvěcených patrně konkrétním božstvům –r. 1435 popisoval dominikánský teolog Johann Nider přiznání
„čarodějnic a čarodějů“, kteří se měli účastnit takového skupinového obřadu, vyslýchaných poblíž
švýcarského Bernu: dotyční tím podle něj složili hold ďáblu, čímž se zřekli Krista, a při sabatu
používali speciální mast, aby se proměnili ve zvířata, stali se neviditelnými a v noci létali na
vzdálená místa... Nider uvádí, že se jednalo pouze o představy vyvolané ďáblem – dokládá to
příběhem ženy, která se před několika svědky potřela mastí a zamumlala příslušná zaklínadla, načež
upadla do

– spánku a po probuzení byla přesvědčena, že létala vzduchem s velitelkou Dianou (římská bohyně
lovu) a dalšími ženami
–masti byly patrně psychoaktivní přírodní výtažky, které mohly vyvolávat halucinace; nebo se mohlo
dokonce jednat o duchovní lety, jak je známe z šamanské tradice?
•v dějinách lidového „čarodějnictví“ můžeme rozlišit 3 typy čarodějnic:
–1) bylinkářky a mastičkářky: šlo o tzv. „bílé čarodějnice“, tedy vědmy, které pomáhaly lidem,
každá vesnice nějakou takovou měla (viz např. lidové „bohyně“ na Kopanicích), nebyly odsuzovány za
přípravu lektvarů a mastí, ale za užívání zaříkadel při jejich přípravě, čímž se podle inkvizice
dostávaly do spolčení s ďáblem, jenž do jejich lektvarů vdechl magickou moc
– - pokud se tyto lektvary užívaly při bolestech zubů, kolikách apod., bývalo to trpěno, protože
jimi trpívali i sami inkvizitoři a úleva od těchto vědem přišla vhod, když se však užívaly
k vyvolání nebo zabránění početí, hned v tom měly prsty pekelné mocnosti – a bylo zle...

–2) černé čarodějnice: pokud byla taková vědma odvržena z lidské společnosti na základě třeba
nějaké sousedské hádky, kdy se po sporu s ní někomu přihodilo neštěstí, bývala z toho nařčena jako
znalkyně tajemna a vypovězena ze vsi – usídlila se často v lesích a mělo se za to, že se stala vůči
lidem nepřátelská a obrací proti nim svou zášť (a být to tak leckdy i mohlo)
– - jakmile se to o nějaké začalo říkat, zpravidla byla předána úřadům a upálena – oheň měl očistit
její duši od všeho hříchu
– - byly zobrazovány jako bezzubé babice míchající v kotlích odporné lektvary
–3) satanistické čarodějnice: jejich „existence“ nastala až velmi pozdě, měly se slétat na
čarodějné sabaty a provozovat tam své rejdy a obcování s ďáblem (viz např. Valpuržina noc ve
Faustovi)
•odborníci zabývající se touto historickou problematikou uvádějí, že v průběhu tzv. čarodějnických
procesů v 15.–17. stol. bylo takto jen v Evropě posláno na smrt na 200.000 lidí, v Americe to ovšem
byly miliony (viz španělská conquista)

čert dudá při sletu čarodějnic s příšerami pekelnými (rytina v knize biskupa Olafa Magnussona:
1550)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní bohové\25a-Čert dudá při sletu
čarodějnic s příšerami pekelnými-Rytina v knize biskupa Olafa Magnussona-1550.jpg

•uctívání Velesa mohly původně ovlivnit i jiné mytologické systémy:
–už zmíněný démon Valá (tj. „skrývající“, „kradmo zmocňující se“) ze staroindické mytologie krade
bohu Indrovi dobytek, ukrývá ho v nepřístupné jeskyni a tam jej požírá – Indra však jeho skrýš
vypátrá a v souboji s Valou zvítězí
–v baltské mytologii se objevuje bytost jménem Velinas, jenž byl protivníkem hromovládného
Perkunase, jemuž také loupí dobytek (viz hypotéza o dualismu Perun – Veles), Perkunas nad ním
zvítězí, když ho při pronásledování porazí bleskem
–v pozdější tradici byl tento Velinas spojován s vodou a vláhou (stavěl hráze a kamenné mosty přes
toky) a také s hudbou a tancem – patrně se k jeho uctění konaly významné obřady, které mohly být
obdobou uctívání antického Dionýsa
•s Velesovým kultem souvisejí také četná toponyma:
–např. Volosovice či Volosin v Bělorusku
–město Volosovo v petrohradské oblasti Ruska
– [viz erb města s Velesem na trůnu]
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní
bohové\24e-Veles_na_erbu_města_Volosovo.png

–řeka Velesa tekoucí smolenskou oblastí Ruska
–Velesnica v Haliči i stejnojmenná vesnice v Srbsku
–hora Veles v Bosně
–vesnice Veles v Bulharsku
–v Čechách je v Křivoklátské rovině v místě starověkého sídliště vrch Velíz (vrch 595m), kde je
archeologické naleziště (z pravěku až po keltské i slovanské období) a kostelík Narození sv. Jana
Křtitele postaven kolem roku 1000 knížetem Jaromírem: podle místní pověsti se zde utkali pohané s
křesťany, dnes zde stojí novodobý idol Velesa [viz foto] –u V a J Slovanů se Velesovo jméno
dochovalo také v souvislosti s názvem souhvězdí Plejád (srbochorv. Vlašiči)
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/6/6c/Vel%C3%ADz%2C_Veles.jpg/640px-Vel%C3%ADz%
2C_Veles.jpg

vrch Velíz
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/0/09/Kublov%2C_z_Kopanin_%2801%29.jpg/1280px-K
ublov%2C_z_Kopanin_%2801%29.jpg