•SLOVANSKÉ MÝTY
http://www.slavneobrazy.cz/obr/pict/1646.jpg


•LITERATURA KE STUDIU SLOVANSKÉ MYTOLOGIE:
•Doležalová, Iva. Náboženství Slovanů (Brno, 1996)
•Máchal, Jan. Bájesloví slovanské (Olomouc, 1995)
•Pitro, Martin; Vokáč, Zdeněk. Bohové dávných Slovanů (Praha, 2002) •Profantová, Naďa; Profant,
Martin. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů (Praha, 2004) •Šindlářová, Irena; Růžička, Josef. Mýty
a báje starých Slovanů: božstva, svatyně, bájesloví, tradice (Olomouc, 2003) •Téra, Michal. Perun :
Bůh hromovládce (Červený Kostelec, 2009)
•Třeštík, Dušan. Mýty kmene Čechů (Praha, 2003)
•Váňa, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů (Praha, 1990)
•Wollman, Frank. Slovesnost Slovanů (Praha, 1928)

•pravlast Slovanů jako jednotného etnika (tzv. Protoslovanů) se nacházela někde kolem Kavkazu v
západní Asii (snad mezi Kaspickým a Černým mořem) nebo v Podněpří (dnešní Ukrajina a Bělorusko)
–dlouho se mělo za to, že k hromadné expanzi na západ (stěhování národů) došlo kvůli masivním
přesunům nomádských kmenů z východu Asie (zejm. Hunů a Avarů)
–důvod mohl být jiný: dramatické globální ochlazení v letech 535 a 536 (způsobeno dle nejnovějších
výzkumů výbuchem vulkánu, který zastínil atmosféru, v ledovcových vrstvách z těch 2 let se nachází
výrazné množství sloučenin síry, což není typické pro pád asteroidu, aktivní sopky však bývají plné
síry)
–řada pohanských kmenů tehdy opustila svá původní sídliště a vydala se hledat nové domovy – i
Slované, kteří se začali usazovat v JV a střední Evropě
–romantizující názor zejm. národních obrozenců z 19. stol., že Slované byli nábožensky šťastní lidé
slavící nespočet svátků a žijící v bezstarostných sexuálních nevázanostech, neodpovídá dobové
realitě!

•slovanské jazyky (20. stol.)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\slovanske-jazyky.png


•Naše znalosti slovanského náboženství:
•hlavní komplikace: nedostatek autentických svědectví o duchovní kultuře Slovanů (včetně mytologie)
–naše povědomí o náboženském myšlení Slovanů zůstává proto leckdy na úrovni hypotéz
•náboženství starých Slovanů, tzv. slovanské pohanství, vykazuje indoevropský původ s řadou
svébytných prvků
•nejde o náboženství homogenní, neboť utváření jeho kosmologie a mytologie se rozvíjelo uceleně jen
během dávného sdílení společné pravlasti
•studium slovanského náboženství ztíženo christianizací následující příliš brzy po rozštěpení
jednotlivých kmenů
–u nás misie Konstantina a Metoděje na Velké Moravě v 9. stol.
–snahy vymýtit předkřesťanské mýty i bohy vedla k odsunu pohanských kultovních praktik do ilegality
tajných kultů venkovského lidu, s čímž křesťanství svádělo boj po mnoho staletí

•jedním z důvodů přijetí křesťanství v Evropě byl fakt, že nově vznikající státní celky (i ty
slovanské: Kyjevská Rus, Velká Morava, Bulharsko, Polsko, Čechy) hledaly něco, co jim poskytne
pocit jednoty – tím bylo společné náboženství
–křesťanství se stalo 1. sjednocujícím evropským principem (silnějším než etnická a jazyková
roztříštěnost tehdejší Evropy)
–v novověku, hlavně během osvícenství (ale silně už během gotiky a renesance) došlo k tomu, že
náboženství postoupilo své místo kultuře (literatuře, malířství, architektuře, filosofii...), která
se stala novou realizací společných hodnot, jimiž se Evropané společně definovali, identifikovali a
poznávali
–nyní se možná uskutečňuje 3. taková fáze (postmoderní): kultura postupuje své místo – ale čemu?
politickému sjednocení? hospodářskému sjednocení? principům demokracie a tolerance? – nejde už o
žádnou společně chápanou tvorbu (kulturní hodnoty) ani o společné náboženství, což může snadno vést
ke scestí a opětovné ztrátě evropské identity...

•ještě dlouho po přijetí křesťanství mnohde provozován náboženský dualismus
–existovala dvojvíra („dvojvěří“ – praktikování dvojího náboženství), kdy pokřtění vyznavači
křesťanství neoficiálně a často tajně na odlehlých místech provozovali pohanský kult praotců
•staroslovanské náboženské představy byly ovlivněny také vikingskými kmeny (Slované s obyvateli
Skandinávie obchodovali i bojovali)
–místo konání veřejné bohoslužby slovansko-pohanského kultu se nazývalo kapišče: název odvozen
z normanského slova „kap“ (modla)
–když vikingský kníže Rurik přišel s družinou na Rus, vytvořili tam synkretismus svých a původních
slovanských náboženských představ (např. vlastnosti severského boha Thora připsány Perunovi), anebo
šlo jen o analogii obou božstev?
–Rurik: legendární/mytický zakladatel nejstarší ruské panovnické dynastie Rurikovců, původem
švédský Varjag, jenž od roku 862 vládl Novgorodu na žádost místních slovanských obyvatel

–snad i díky tomu Slované někdy používali skandinávské runy (Varjagové byli vikingským, resp.
normanským kmenem podnikajícím obchodní i kořistnické výpravy Evropou dokonce až do Černomoří a
oblasti Kaspicka)
•kníže Vladimir (ujal se v Kyjevě vlády r. 980 a vládl do r. 1015) se pokusil o náboženskou reformu
a tím o oživení dosavadního pohanského náboženského systému:
–hierarchizoval původní božstva na bohy „státní“ a ty „ostatní“, kteří měli hrát spíš roli
soukromých a rodových bohů a bůžků (viz např. bůh Marduk v Mezopotámii: mýtus o jeho vítězství nad
bohyní Tiamat)
–důvod reformy neznáme – snad šlo jen o takovou drobnost, že uzavírali smlouvy s Byzancí, která v
nich přísahala při Kristu, a chtěli také při někom přísahat, a tak ze svých bohů vyvolili Peruna a
Velesa
–tento reformní pokus neměl žádný větší význam: svatyně ani obětiště nehrály u Slovanů sjednocující
roli
–ostatně i antický Řím měl oficiální státní bohy (Jupiter, Juna, Mars, Victoria, Fortuna, Merkur,
Herkules, Apollon, Venuše, Minerva aj.) a lokální bohy na teritoriích, která Řím anektoval, navíc
v době císařství přibylo zbožštění císaře

•proč slovanské pohanství nehrálo sjednocující úlohu na vyšším stupni vývoje společnosti starých
Slovanů?
–většinovým křesťanským okolím v Evropě se to plně vysvětlit nedá
–evropská společnost dospěla k jinému stupni vývoje: evropská všejednota, která se začala stávat
prvořadým úkolem doby, vycházela z nutnosti konsolidovat územní celky pro jednotlivá etnika, což
neodpovídalo možnostem pohanských náboženství
–křesťanství stálo na vyšším stupni oproti pohanským systémům, řešilo mj. i sociální otázky, navíc
křesťanský monoteismus (resp. božská Trojice) byl jednoduchý na pochopení
–systém slovanských bohů byl složitý a nepřehledný, a to i přesto, že původně široký panteon
slovanských božstev se postupem času zužoval
–Slované navíc neměli kněze v pravém smyslu – jen ve významných obchodně-kultovních střediscích
měli tzv. žrece (např. v rujanské Arkoně, v Kyjevě, v Mikulčicích atd.), jinde roli náboženského
provozovatele běžně plnila v rodinách hlava rodu

–etymologie slova žrec: od slova „žrát“ (nikoli od „zřet“ a odtud někdy nesprávně uváděné „zřece“),
oběť byla nazývána „žertvou“ a tekutá oběť někdy „úlitbou“ (viz též názvy původních kultišť
dochované do současnosti – např. Žerotín v okr. Louny, Žerotín v okr. Olomouc; Žerotice a
stejnojmenné zřícené hradiště u Znojma apod.)
•Prameny k mytologii a náboženství Slovanů:
•většinu záznamů o duchovním životě Slovanů máme od křesťanských autorů, vyznačují se však
zaujatostí
•autentičtější popisy duchovního života Slovanů máme od dobových byzantských, arabských a
židovských autorů
•vzhledem k pozdnímu příchodu Slovanů do Evropy máme minimum antických záznamů
–z nich žádné nepopisují náboženství Slovanů, jako tomu bylo v případě Keltů a Germánů
–zatímco antické záznamy o keltském a germánském náboženství jsou cenné hlavně pro jejich
autenticitu (antika oceňovala keltskou

– spiritualitu a keltskou moudrost, na rozdíl od pozdějších křesťanských zdrojů, které jsou
poznamenány zjevnou intolerancí)
–Římané projevovali vstřícnost ke germánskému i keltskému polyteismu (nejinak by tomu bylo u
Slovanů), bylo běžné, že se např. v chrámu Apollona či Merkura setkávali s Římany i Keltové a
Germáni (i oni měli ve svém panteonu obdobné bohy, jen je jinak oslovovali a jiným způsobem jim
obětovali)
•Slované do JV Evropy (na Balkán) přicházeli od 4. stol. a odtud potom dál do střední Evropy v 6. a
7. stol.
–zde se k odlišení od germánských kmenů nazývali „hovořící“ („slov“/ “slav“ znamená hovořit),
zatímco Germáni pro ně byli „němí“ čili Němci (vzájemně si nerozuměli)
•3 jazykové oblasti Slovanů:
–východní: Rusové, Ukrajinci, Bulhaři
–jižní: Srbové, Chorvati, Slovinci
–západní: Poláci, Češi, Slováci, Polabští Slované, Lužičtí Srbové

•přijetí křesťanství u nás v 9. stol.:
–845 bylo v Řezně jednorázově pokřtěno 14 českých knížat
–862 vyslal velkomoravský kníže Rostislav poselstvo k byzantskému císaři Michaelovi III. s prosbou
o vyslání duchovních, kteří by vedli bohoslužby v slovanské řeči a položili základy církve na Velké
Moravě, jejíž obyvatelé už byli seznámeni s křesťanským učením od misionářů z Východofranského
království (Rostislav se bál politického a náboženského vlivu německých kmenů, nechal latinsky
mluvící kněží vyhnat)
–863 dorazili na Velkou Moravu věrozvěsti Konstantin a Metoděj
–883 byl český kníže Bořivoj I. i se svou ženou pokřtěn Metodějem na Velké Moravě (začátek
christianizace v Čechách)
–polský kníže Měšek I. přijal křesťanství až roku 966 (aby se mohl oženit s dcerou českého knížete
Boleslava I. Doubravkou, musel přijmout křest, tím se začalo křesťanství šířit z Čech do Polska)
–

•Záznamy o původním náboženství Slovanů:
•římští autoři Plinius Starší a Tacitus sice zmiňují Slovany, o jejich náboženství však
nepojednávají
•nejstarší zmínky o jejich kultu pocházejí až z 6. stol. n. l., tedy z doby jejich exodu, když z
východu Evropy pronikali na Balkán:
–nejstarší dochovaná zmínka o náboženství Slovanů je ve spisu Válka s Góty byzantského historika
jménem Prokopios z Caesareie (známý především svým dílem o byzantsko-perských,
byzantsko-vandalských a byzantsko-ostrogótských válkách za vlády císaře Justiniána I.), který zde
dělil Slovany na „Slovany a Anty“, a o jejich víře píše:
– „Uznávají, že je jediný bůh, tvůrce blesku a všeho pán, i obětují mu skot a všeliká zvířata. O
osudu nic nevědí a vůbec neuznávají, že by měl nějakou moc nad člověkem. Ale když jim hrozí smrt
buď nemocí stiženým, nebo do války se chystajícím, slibují, vyváznou-li, že ihned bohu oběť
přinesou za své zachránění. Vyváznuvše obětují, co přislíbili, a domnívají se, že si sjednali
záchranu touto obětí. Ctí i řeky a nymfy a některé jiné démony. Všem obětují a při obětech věštby
konají.“

•z 6. stol. pochází též byzantská kronika, jejímž autorem byl Iaannes Malalas z Antiochie, jejíž
překlad do ruštiny byl začleněn do Ipatějevského letopisu z počátku 12. stol. (tj. do 3. redakce
Povesti vremennych let):
–jsou tu uvedeni někteří bohové uctívaní Slovany ještě z doby jejich společného soužití: Svarog a
Dažbog coby jeho nástupce
•ze 7. a 8. stol. máme jen velmi kusé zprávy, např. v souvislosti s dobýváním byzantských měst
Slovany
•další kusé zmínky máme až z konce 9. a počátku 10. stol.:
–např. v kronice Widukindově, v české Kristiánově legendě o sv. Václavu či záznamy od byzantského
císaře Konstantina Porfyrogenneta
•podrobnější jsou až zprávy arabských autorů z 10. stol.:
•Ibn Fadlán líčí pohřeb ruského velmože z roku 922 s mnoha odkazy na představy o posmrtném životě:
–velmož pohřben několik dnů po smrti – po vykonání patřičných rituálů když bylo tělo uloženo na
dřevěnou loďku i s milodary a výbavou na onu

– cestu, na loďce byla hranice dříví, na niž se připojila k nebožtíkovi i jedna jeho otrokyně, pak
byla loďka zapálena a puštěna po proudu řeky
– (celý popis in: Lutovský, Michal – Hroby předků : sonda do života a smrti dávných Slovanů)
•Mas’údí píše o obětech a chrámech slovanských bohů stojících na výšinách
•nejvíce informací poskytují prameny z 11. a 12. stol., vztahující se k oblastem, kde se původní
náboženství udrželo dlouhou dobu ve své původní podobě
–na SZ u Polabských Slovanů a na V u Pobaltských Slovanů
•tyto slovanské kmeny si své původní náboženství uchovaly až do 12. stol. jako jeden ze základních
rysů vlastní identity proti sílící christianizaci (často konané mečem), k pramenům z uvedených
oblastí patří:
•11. stol.:
–1) kronika Thietmara z Merserburgu z let 1012–1018 (biskupa působícího v prostředí kmene Luticů)
•

–2) Dějiny hamburské církve z let 1074–1076 od Adama z Brém, který působil coby kanovník na okraji
slovanského území
•12. stol.:
–1) mnohé zaznamenal ve své kronice z let 1185–1201 dánský kněz saského původu Saxo Grammaticus, i
přes svůj negativní vztah k pohanům zanechal podrobný popis chrámu v Arkoně, kultu Svantovita na
Rujaně, zaznamenal úlohu kněží a význam orákul
–2) životopisy biskupa Otty Bamberského, který podnikl 2 misijní cesty do Pomořan (1124–5 a 1128),
jsou též spolehlivým pramenem, informují o svatyních a idolech ve Štětíně, Wolinu a Wolgastu
–podobně jako v případě dobývání Ameriky máme i u starých Slovanů nejvíce záznamů o původní, ještě
málo dotčené kultuře právě z pera biskupů, kteří přišli s dobyvateli ve snaze obrátit pohany na
křesťanství
•polský film Staré báje Vikingů (r. Jerzy Hofmann, 2003, orig. název Stara baśń: Kiedy słońce było
bogiem) pojednává o staroslovanskému kultu v době před příchodem křesťanství (cca 9. stol.)

•co se týká našeho území, dochované písemné prameny o náboženství před počátkem christianizace
kmenů žijících u nás jsou skrovné:
–1) legendy z 10. a 11. stol.
–2) Kosmova kronika z počátku 12. stol. – obsahuje výtahy ze zákazů slovanských zvyklostí, které
vydal kníže Břetislav I. s biskupem Šebířem v roce 1039 a poté Břetislav II. roku 1092
–3) Homiliář opatovický dokládá významné přežívání předkřesťanských náboženských zvyků, praktik a
představ na přelomu 11. a 12. stol.
•velmi málo pramenů máme z oblasti polské a lužicko-srbské
•poměrně dost jich máme v případě východních Slovanů:
–1) množství zpráv poskytuje letopis Povest vremennych let z konce 11. a počátku 12. stol.,
popisuje ruský panteon a kult až po křest knížete Vladimíra (přijetí křesťanství) [česky je
k dispozici v překladu K. J. Erbena i s jeho poznámkami]
–2) četné traktáty určené k poučení duchovenstva v boji s pohanskými kulty, zvyky a představami

–3) cenné jsou i životopisy svatých, apokryfy a další spisy, z nichž se 2 pokoušejí mj. o nástin
vývoje slovanského pohanství:
– - Slovo sv. Grigorija Bogoslova
– - Řeč filosofa k Vladimíru Velikému
– * pozn.: teologie užívá termín apokryf k označení textu, který nepatří do biblického kánonu,
povahou náboženského spisu se však kanonickému textu v různých ohledech blíží –4) Slovo o pluku
Igorově (Oslavný zpěv o tažení Igorově) je staroruský hrdinský epos snad z konce 12. stol. – uvádí
některé zajímavé detaily týkající se bohů Dažboga, Striboga a Chorse, včetně jistých náznaků o bohu
Trojanovi – - dodnes vedeny spory o jeho pravost (není prokázané, nejde-li o podvrh, a prokázáno už
to nejspíš nebude, protože rukopis shořel při požáru Moskvy roku 1812, než mohl být vědecky
prozkoumán, takže se dochoval pouze v opise pořízeném pro Kateřinu II.) – - jde o jedno
z nejznámějších lyricko-epických děl staroruské literatury (NN autor byl r. 1185 možná přímým
účastníkem tažení), vzniknout mělo mezi léty 1185–1187

– - popisuje tažení proti kočovnému národu Kypčaků (obývajícímu stepi mezi Volhou a Dněprem), které
pro ruské vojsko skončilo tragicky, když bylo zdecimováno přesilou a kníže Igor skončil v zajetí
(byť uprchl a lid ho pak vítal jako hrdinu), právě v té době byla Kyjevská Rus vnitřně znesvářena,
což patrně vedlo k porážce
– - autor do textu zakomponoval i zmínky o některých slovanských bozích jako připomínku na
předkřesťanské období
•Vědecký přínos:
•obory zabývající se náboženskými praktikami přetrvávajícími ještě dlouho v křesťanském prostředí:
etnografie a etnologie
•podíl na získávání pramenů hmotné povahy má též archeologie
–zejména díky nálezům kultovních idolů, obětišť a svatyň, kultovních a magických předmětů a dokladů
pohřebního ritu (původně žárového a následně cca od 9. stol. kosterního), který je odrazem nejen
sociálního rozvrstvení Slovanů, ale především jejich názorů na posmrtný život
•problémem těchto nálezů je často jejich nejednoznačná interpretace

•spoluprací uvedených oborů (zejm. v oblasti srovnávacího studia náboženství a mytologie) byly
víceméně rekonstruovány náboženské představy Slovanů, jejich panteon, mnohé mýty a rituální
praktiky
–v řadě případů jsou však tyto rekonstrukce na úrovni hypotéz, s jistotou toho vlastně lze o
náboženství starých Slovanů tvrdit jen málo
•existuje též „staroslovanská bible“ tzv. Velesova kniha
–jde svým způsobem o obdobou našich rukopisů KD a ZH, neboť se oficiálně považuje za pravděpodobný
podvrh
–mnohé však svědčí o tom, že byla sepsána (ať už podle staršího opisu nebo podle lidových
vyprávění) skutečně před přijetím křesťanství na Rusi
–je psaná runovým písmem na dřevěných bukových deskách
–zveřejněna byla r. 1950 dvěma jazykovědci, kteří rozluštili a přeložili její obsah, v podtitulu ji
označují za „staroruské védy“, což má odkazovat k dávné indoevropské jednotě

–knihu měl najít v roce 1919 bělogvardějec Izenbek v sídle rodiny Kurakinů v Charkově, po emigraci
se ji marně pokoušel prodat muzeu v Bělehradu, později ji věnoval sběrateli Juriji Miroljubovovi,
který desky ofotil a vrátil Izenbekovi, po jehož smrti roku 1941 se ztratily...
–Velesova kniha je přeložena do češtiny (2002 s pozn. aparátem)
–proti pravosti textu svědčí:
– jazyk, který rekonstruovala slovanská srovnávací jazykověda (chyby ve fonetice, z hlediska
etymologie nesystematická gramatika, občasné použití slov, která měla vzniknout až ve středověku)
–zastánci pravosti rukopisu tvrdí:
– tyto nepřesnosti vznikly Miroljubovými chybami v transkripci původního textu (kterou vzhledem k
tomu, že originál není k dispozici, nelze posoudit nebo opravit)
–z hlediska mytologického se zde objevuje několik pozoruhodností:
– 1) patrně jde skutečně o pozdní zápis starých tradičních textů (ani védy ve verzi, ve které se
dochovaly, nejsou nejstaršími originály) – 2) některé mytologické představy spisu mohly být
ovlivněny křesťanskými dezinterpretacemi skutečných pohanských představ

– (např. koncept Bělboga [nemáme ho nikde doloženého] v opozitu k Černobogu [ten existoval])
– 3) mísí se zde západoslovanská a východoslovanská mytologie, poněvadž podle historických výzkumů
šlo do značné míry o odlišné náboženské systémy – nicméně tato etnika měla původně společnou
kulturu
–někteří zastánci slovanského novopohanství i přes tyto námitky pokládají text za svou svatou knihu
•co popisuje Velesova kniha
–mísí popisy historických událostí s náboženskými a mytologickými pasážemi a s jakýmisi sborovými
rituály (modlitbami), čímž připomíná složení např. Starého zákona (doba mytická a historická se
spolehlivě mísila i v posvátných textech jiných etnik)
–dějinné popisy VK sahají snad až do 10. stol. př.n.l., kdy staří Slované žili v „zemi sedmi řek za
mořem“ (snad JV Kazachstán?)
–později putovali přes Sýrii do Karpat, kde byli nakrátko zotročeni králem „Nabsurem“ (snad
babylonský Nabonassar?), a v Karpatech se měli usadit cca v 5. stol. př.n.l.

–VK stručně popisuje i období našeho letopočtu (zejm. jako sérii vítězných válek s Góty, Huny, Řeky
a Římany, zmiňují se zde i některé postavy západoevropské historie a severské mytologie: např.
gótský král Ermanarich žijící ve 4. stol. n. l., na jehož době panování se zakládá datování
historických událostí v knize)
–z období mezi 5.–9. stol. se popisuje pouze vpád Chazarů a Bulharů
–VK končí popisem rozvratu slovanské říše švédskými Vikingy Varjagy (Rurik a jeho lid) –jako
hlavního boha uvádí Triglava coby trojici nejvyšších bohů: Svaroga, Peruna a Svantovita, což může
být v případě Svantovita trochu překvapivé, protože ho máme bezpečně doloženého jen od Z a J
Slovanů (nicméně i Z a J Slované původně žili v lokalitě V Slovanů, takže vyloučit nemůžeme, že byl
uctíván i v Novgorodu a v S Rusku) –na jiném místě je však v této trojici místo Svantovita uveden
Veles a následně jsou v úvodní části zvané „Velebení“ uvedeny další trojice božstev – tzv.
Triglavové (byť se má za to, že Triglav byl jen jedním samostatným bohem, nikoli božskou trojicí)

ukázka ofocených bukových desek Velesovy knihy
http://svobodnenoviny.eu/wp-content/uploads/velsova-kniha.jpg
http://www.2012rok.sk/wp/wp-content/uploads/subory/2013/02/pic-067s-300x160.jpg
http://www.biosferaklub.info/wp-content/uploads/2015/03/velesova-kniha.jpg

ukázka velebení Peruna
(z úvodní pasáže Velesovy knihy: „Velebení Triglava“)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\02. Velesova
kniha\Velesova_kniha-Velebeni_Triglava-Perun.jpg

ukázka velebení Svantovita („Svjetovida“)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\02. Velesova
kniha\Velesova_kniha-Velebeni_Triglava-Svjetovid.jpg

•Velesova kniha mj. popisuje tři mytické světy
–Prav: svět bohů, pro lidi neviditelný, vládne mu svým právem vládce bohů slunečního Svaroga, který
vládne i ostatním dvěma světům; svět bohů byl stvořen na počátku bohem Rodem
–Jav: hmotný svět lidí, to co je zjevné
–Nav: podzemní svět mrtvých, kam odcházeli všichni zesnulí, vládne mu bůh Veles
–všechny tři světy jsou zde přirovnány k symbolickému košatému dubu, přičemž Prav je jeho korunou,
Jav jeho kmenem a Nav jeho kořeny zapuštěnými v zemi
–viz také představa všehomíra jako několika úrovní stromu u starých Germánů/Vikingů
•někteří příznivci novoslovanství považují Velesovu knihu za posvátný spis, o jehož pravosti jsou
přesvědčeni

•Ukázky z Velesovy knihy:
•Část 1. – Rodoviči:
• Věštba
•1. Tu přilétl k nám Pták, usedl na strom a začal zpívat, a nebyla na něm dvě stejná pírka, i zářil
různými barvami. A noc se změnila v den, a On zpívá písně o bitvách a rozbrojích. •2. Vzpomeňme si
na to, jak se naši otcové, kteří na nás nyní shlížejí s modrého nebe a tak pěkně se na nás
usmívají, bili s nepřáteli. A tak nejsme sami, nýbrž naši otcové jsou s námi. I pomýšleli jsme na
Perunovu pomoc a spatřili Posla letícího tryskem po nebi na Bílém Oři. I pozvedá meč až k nebesům,
roztíná oblaka, a hrom hřmí, a na nás se řine živá voda. A my ji pijeme, neboť vše, co pochází od
Svaroga, vlévá do nás život. A my to budeme píti, neb to je zdroj božího života na zemi. •3. A tu
se Kráva Zemun vydala do modrých polí a začala pojídat onu trávu a dávat Mléko. I začalo téci to
Mléko po nezměrné nebeské báni a rozzářilo se v noci nad námi bezpočtem hvězd. A my vidíme, jak pro
nás to Mléko září, a to je Cesta Pravdy, jinou se nesmíme dát. •4. Poslechni si, potomku, píseň
Slávy! Chovej ve svém srdci Rus, která je a zůstane naší zemí!

•5. A bylo naší povinností bránit ji před nepřáteli. I umírali jsme pro ni, jak umírá den bez
slunce. A Slunce – Súrja tehdy nevycházelo, a byla tma. I nadcházel večer, a když večer umíral,
nadcházela noc. A nocí Svargou kráčel Veles po Nebeském Mléce. I ubíral se do svých paláců. A k
Hvězdě Polárce až k samotné Bráně. A tam jsme čekali my, abychom začali zpívat písně a velebit
Velese na věky věků, i Jeho chrám, který září velikým množstvím ohňů, a stáli jsme před Bohem jak
nevinní beránci.
•6. Veles učil naše praotce orat zem, a sít obilí, a žnout, a do snopů vázat na polích sklizně, a
postavit snop do příbytku, a uctívat Ho jako Nebeského Otce: jak Otce našeho, i Matku – Slávu.
•7. I naslouchali jsme Velesovým věštbám a všechno se naplnilo podle nich, neboť Bohové sdělili
všechno o věcech budoucích naší Matce Slávě. A Ona pak, sestupujíc k nám, pak pokaždé řekla, co se
má státi. A my proto musíme vhazovati býlí do ohně a přivolávat Slávu i Velese. Neb to oni nás
naučili uctívat naše Bohy a vodili nás cestou Pravi.
•8. Tak jsme kráčeli, a nebyli jsme darmojedy, nýbrž Slovany – Rusy, kteří oslavují Bohy a proto
slynou Slovany.

•Část 1. – Rodoviči:
• Kapitola II. Bogumírovy časy. Pověsti o Sedmiříčí.
•1. Žil v oněch dobách Bogumír – manžel Slávy. A ti měli tři dcery a dva syny. Přivedli svá stáda
do stepí a žili si tam v prostřed trav jako za dob našich prapředků. •2. Byli velmi zbožní a
naslouchali hlasu Vyšně. A tam jejich máti, které se říkalo Slavuňa, přinášela Bohu v oběť proso.
•3. I řekl jim Bogumír sedmého dne (v neděli): „Musíme provdat naše dcery, abychom spatřili vnuky.“
Tak pravil a zapřáhl povoz a jel, kam ho oči vedly. I dojel k dubu vprostřed pole, rozdělal tam
oheň a zůstal u něj nocovat. I spatřil za večerního soumraku, jak se k němu blíží tři mužové na
koních. •4. I řekli mu: „Buď zdráv. Zdalipak něčeho hledáš?“ I pověděl jim Bogumír o své starosti.
A oni mu odvětili, že oni sami jsou na cestě proto, aby si našli manželky. I vrátil se Bogumír do
svých stepí a přivedl svým dcerám tři muže. •5. Odtud se zrodily tři slovanské rody. Odtud
pocházejí Drevlané, Kriviči a Polané, neboť jméno první Bogumírovy dcery bylo Dreva, druhé Skreva a
třetí Poleva.

•6. A Bogumírovi synové se jmenovali – starší Seva a mladší Rus. Od nich vzešli Severjané a Rusi.
•7. A oni tři mužové byli tři posli: Utrennik (Jitřník), Poludennik (Poledník) a Večerník.
•8. Zrodily se ty rody v Sedmiříčí, kde jsme přebývali za mořem v Kraji Zeleném, když jsme byli
pastevci dobytka. A bylo to za dávných časů před naším odchodem ke Karpatské hoře. I bylo to tisíc
tři sta roků před Hermanarikem. V té době se urputně bojovalo o břehy Gótského moře, a tam naši
praotcové stavěli mohyly z bílého kamení, pod nimiž jsme pochovali své bojary a vojevůdce, kteří
padli v bitvě.
•2. Lado předává tajemství suriny Kvasurovi a Bogumírovi.
•1. Také budeme vyprávět o tom, kterak Kvasura dostal od Bohů tajemství, jak dělat surinu. A právě
ona je tím prostředkem k hašení žízně, který máme. A my se musíme na Radogošti vůkol Bohů radovat a
plesat a věnce vyhazovat do nebe a zpívat, oslavujíce Bohy.
•2. Kvasura byl muž silný, kterého Bozi obdařovali učením. A tu k němu přišel bůh Lado, přikázal mu
nalít med do vody a nechat ho vykvasit na slunci. A tu Slunce-Surja způsobilo, že zkvasil a změnil
se v nápoj zvaný surica. A my jej pijeme na počest bohů.

•3. A to se událo v předkyjevských dobách. A žil tehdy muž tuze slovutný a začalo se mu říkat
Blagomír. A dostal ponaučení od Svarožice, jak činit úlitby zkvašeným nápojem, zvaným surina. A my
to tak vykonáváme na našem Radgošti.
•4. A tomuto Blagomírovi se začalo říkat Tvastyr, neboť Ten byl praotcem jeho i všech Slovanů. I
tak to bylo o tak to také bude, neboť Bohové vyřkli to jméno.
•5. A tak po sobě zanechal rody, a protože jsou Bohové původci těch rodů, z těch rodů vzešly další
rody.
•6. A tak je Svarog Otcem a ostatní jsou Jeho syny. A my jsme se Mu museli podřizovat, stejně jako
jsme se podřizovali Rodu-Rodiči, který je Otcem veškerých rodů. A tento rod je rodem reků od Kyje
až po Kyjevská knížata.
•/atd./
Výsledek obrázku pro velesova kniha

•dochovaly se zmínky o existenci jakési Svantovitovy knihy (rus. Svjetovidova), která měla
pojednávat o hvězdopravectví a věštění
•máme i zmínku o Hvězdné Koledově knize
•máme historické zprávy, že Rusové používali písmo ještě před přijetím křesťanství coby státního
náboženství, patrně tím byly míněny runy:
–např. smlouvy s Řeky uvádějí, že byly zapsány také rusky
–bulharský mnich Chrabr uvádí: „Dříve totiž neměli Slované knih, ale pomocí črt a vrubů počítali a
hádali, jsouce pohany. Římskými a řeckými písmeny nutili se psáti slovanskou řeč bez soustavy…“
–Slované používali i řecké a latinské písmo, ač sám Chrabr dále uvádí, že v řecké a latinské
abecedě chybí znaky pro leckteré ze slovanských hlásek – ostatně i Cyril musel pro cyrilici
vytvořit 38 písmen, aby tento nedostatek doplnil (navíc Cyril nezavedl znalost písma, tu již
moravští Slované měli, sestavil jim abecedu vhodnou pro slovanské jazyky)