•Severozápadní Slované a jejich náboženství
•nejvíce zpráv o slovanském kultu se nám dochovalo v souvislosti s polabsko-pobaltskými Slovany
–sídlili v oblasti JZ baltského pobřeží a podél dolního toku Labe (nynější SV Německo), kam se
christianizace dostala relativně pozdě
–jde o území od Šlesvicka-Holštýnska (nejsevernější spolková země Německa severně od Hamburgu) přes
Meklenbursko-Přední Pomořansko po ústí Odry na V (německo-polská hranice) a mezi ostrovem Rujanou
na S a řekou Havolou na J (vlévá se do Labe a do Havoly se v Berlíně vlévá Spréva) a také SZ Polska
–toto území obývaly bojovné kmeny, které se kvůli lepší životaschopnosti sdružovaly ve svazy:
– - Obodrité (Vagrové, Polabané, Obodrité)
– - Luticové (Rataři, Dolenci, Črezpěňané, Chyžané)
– - ve 12. stol. hráli významnou roli i Pomořané

http://www.hustyfakta.cz/wp-content/uploads/2014/09/K21-English.jpg



•SZ Slované na přelomu 1. a 2. tisíciletí
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\05. SZ Slované\SZ-Slovane-kmeny.jpg


•náboženský systém SZ Slovanů dosahoval vysokého stupně organizace kultu s chrámy a kněžskou
hierarchií
–to mělo napomáhat odstředivým tendencím mezi jednotlivými kmeny a zároveň posilovat společný boj o
nezávislou existenci s odporem proti útočným křesťanským tlakům
–hrozba přijetí nové víry představovala trvalé nebezpečí ztráty samostatnosti a zůstala odsunuta na
poměrně pozdní dobu díky vítěznému povstání slovanských kmenů v roce 983
•následně se SZ Slované snažili přizpůsobit požadavkům doby vybudováním politicky organizované
společnosti vybavené všemi nezbytnými prostředky
–mezi jinými i vojenskými (opevněná hradiště, bojové oddíly aj.), aby mohli čelit neustávajícímu
náporu nepřátelsky naladěných sousedů
–slovanská krutost – tolik zdůrazňovaná dobovými kronikáři a často zveličovaná – představovala
většinou přirozenou obranu před nájezdy nepřátel a permanentně rostoucím tlakem okolních států,
praktiky křesťanských vojsk se při vojenských taženích rovnaly často tak zatracované krutosti
Slovanů

•snahou zdejších Slovanů bylo uchránění své kulturní identity
–proto bylo třeba upevnit obranu také v náboženském kultu, který by dokázal soupeřit s křesťanskou
věroukou
–tak se u nich vyvinulo to, co u ruských kmenů v době vlády knížete Vladimira zůstalo jen v zárodku
(náboženská reforma 980), totiž pohanská starověrská ideologie jako státní náboženství
–zatímco u Vladimira šlo o experiment zavržený po 8 letech dobrovolným přechodem ke křesťanství
(jež dalo státní ideologii pevnější a trvalejší základ), zůstali polabsko-pobaltští Slované při
víře svých předků, kterou rozvinuli v plnohodnotný organizovaný kult s chrámy a s kněžskou
hierarchií (snad ve snaze adaptace vůči křesťanské konkurenci?)
–tím pádem křesťanský svět (včetně kronikářů) nesoustředil svou pozornost na Slovany, kteří poměrně
brzy a bez dramatických výkyvů přijali křesťanství (jak se stalo u Čechů, Poláků, Lužických Srbů a
J Slovanů), ale právě na tyto kmeny, o nichž máme nejvíce dobových zpráv...

•vzhledem k odlišnému vývoji a vnějším tlakům na polabsko-pobaltské Slovany se jejich panteon
podstatně lišil od ruského, i když vyšli ze společných kulturně-duchovních tradic
–podle jména je mezi nimi pojítkem zejména Svarožic, doložený jak na Rusi, tak u lutických Ratarů
(Lutici/Veleti velký SZ-slovanský kmen): jeho kult ukazuje nepřímo i na Svaroga (původně společný
bůh všech Slovanů), jenž v Polabí a Pobaltí není sice přímo doložen, můžeme ho však spatřovat
v jinak záhadném „Saturnovi“ (řecký Kronos), jehož měděnou sochu a její uctívání na hradě knížete
Vargů Želibora popisuje benediktínský mnich a kronikář Widukind:
– - jeho údaj (datovaný k roku 967) uvádí, že šlo o dřevěný idol potažený plátovanou mědí, ač
z těchto lokalit známe pouze dřevěné idoly
– - latinské jméno boha mělo být pro čtenáře Widukindovy kroniky ekvivalentem k pohanskému
antickému bohu, kterého znali lépe, a Saturnovi by ve slovanském panteonu odpovídal právě Svarog
jakožto otcovský bůh nebes

•panteon SZ Slovanů byl složen z většího množství božstev, ctěných v jednotlivých kmenech, přičemž
šlo o bohy se stejnými či obdobnými atributy a funkcemi, lokálně uctívané pod jinými jmény
–z tohoto hlediska je zajímavá zpráva biskupa a kronikáře Thietmara z Merseburgu, v níž se dočteme:
– „Kolik krajů kmenových je v těch končinách, tolik je chrámů a tolik jednotlivých idolů se tam
ctí.“
–výstižně tím charakterizuje vývojový stupeň, k němuž dospělo náboženství polabsko-pobaltských
Slovanů – původní společní bozi ztratili svůj širší význam a proměnili se v lokální božstva
jednotlivých kmenů a krajů, jež dostala i nová jména (snad na základě přívlastků, tj. epitet
původních božstev) a pozměnila se i jejich funkce
–svědčí o tom i zmínka kronikáře Helmolda, který označuje rujanského Svantovita za „boha bohů“
(„deus deorum“), nešlo však o absolutní nadřazenost nad jinými bohy, nýbrž o výsostní postavení
lokálního božstva v historické situaci 12. stol.

•kromě hlavních bohů uctívali v každé lokalitě také bohy vedlejší
–např. na ostrově Rujana měl hlavní svatyni Svantovit, nicméně v dalších rujanských městech ctili i
další bohy – v Korenici Rugievita, Porevita a Porenuita, v Jasmundě Pizamara a Černohlava atd.
•přesto se podle některých dochovaných údajů zdá, že nad těmito bohy měli jednoho boha, jenž vládl
nebesům, snad to byl Svarog nebo spíš Perun
–benediktinský mnich Ebbo o něm ve 12. stol. píše: „je to tvůrce blesku a všeho pán, i obětují mu
skot a všeliká zvířata“
–šlo tedy o henoteismus (nikoli čistý polyteismus bez hlavního boha)
–mohlo však jít jen o ideologickou snahu křesťanských kronikářů, kteří záměrně zkreslovali zprávy o
pohanech ve svých kronikách (kroniky psali často křesťanští duchovní, kteří uměli psát)
•odpor SZ Slovanů vůči křesťanství vyvolával u tehdejšího křesťanského světa značnou nevraživost,
zesílenou dobyvačnými a kořistnickými účely

•nejstarší dochovaná zpráva o kultu polabsko-pobaltských Slovanů pochází z válečného tažení Karla
Velikého proti Luticům roku 789
–popisuje slovanský chrám, který stál na hradě lutického knížete Dragovita, nicméně neuvádí, jaké
božstvo v něm bylo uctíváno
–
•Panteon SZ Slovanů:
•Svarožic–Radogost
•u nás Radegast, též Radigast, Radegost
•válečný a solární bůh (oslavován v době letního slunovratu), bůh dobra, který v lokálních
podmínkách Z-Slovanů patrně vznikl z boha Svarožice
•byl hlavním bohem Ratarů (neboli Dolenců), žijících při toku Odry, jejichž nejznámější ústřední
město a středisko jejich kultu se jmenovalo Retra („sídlo modlářství“)
–Helmoldova, kněze buzovského, Slovanská kronika:

– „Hlavní chrám je tam postaven ďáblům, jejichž kníže je Radegast. Jeho socha je vyzdobena zlatem,
jeho lože nachem. Město samo má deset bran ze všech stran uzavřených hlubokým jezerem; dřevěný most
skýtá přechod, který je dovolen jen obětujícím nebo žádajícím odpovědi.“
– (více viz Helmold z Bosau: Kronika Slovanů. Praha, 2013 [Argo])
–brány byly ve skutečnosti patrně jen 3 a Radegast nemuselo být původní jméno boha, nýbrž jméno
hlavního sídla kmene Ratarů, podle nějž se začal nazývat jejich bůh (viz později zpráva Adama z
Brém)
–Thietmar píše ve své kronice (Thietmarova kronika):
– „Je v kraji Ratarů pevný hrad třírohého tvaru o 3 branách do něj vedoucích zvaný Radogost
(Riedegost), který obklopuje ze všech stran velký prales, rukou obyvatel netknutý a uctívaný. Dvě
brány tohoto hradu stojí přímo ke všem příchozím, třetí, od východní strany, je nejmenší a označuje
stezku k vedle položenému a na pohled hroznému jezeru. Ve městě se nachází pouze jeden chrám,
mistrně vybudovaný ze dřeva a spočívající svými základy na rozích divokých zvířat. Jeho venkovní
stěny zdobí rozmanité podobizny bohů a bohyň podivuhodným způsobem vyřezávané – uvnitř pak stojí
bohové vytvoření lidskou rukou v hrozných přilbách a brněních, každý zespodu s vyrytým jménem.
První mezi nimi se nazývá Svarožic (něm. Zuarasic), jenž je zvláště ctěn všemi pohany.

– Nacházejí se tam rovněž standarty [spíše korouhve], které se nikdy odtud neodnášejí, leda pokud
jsou nezbytné k vojenské výpravě a tehdy je nesou pěší bojovníci.“
•další zprávu podává v 11. stol. kronikář Adam z Brém
–popisuje velký chrám na hradě s 9 branami, který obklopuje hluboké jezero překlenuté dřevěným
mostem, kterým lze přejít z pevniny k chrámu, to však můžou učinit pouze ti, kteří chtějí ve
svatyni obětovat nebo se tázat na věštbu
–chrám byl podle něj zasvěcen mnoha bohům („démonům“) v čele s hlavním, kterého kupodivu nenazývá
jako ostatní zpravodajci Svarožicem, nýbrž Radigastem – toho podle jeho popisu v chrámu zobrazoval
zlatý idol na purpurovém lůžku (z těchto údajů pak čerpali i kronikáři Helmold a Saxo Grammaticus,
celý spis Adama z Brém česky viz: Činy biskupů hamburského kostela – Praha, 2009 [Argo])
–z jeho popisu vyplývá, že v chrámu byly také idoly dalších bohů, nicméně Radegast byl v této
svatyni hlavním bohem
–z uvedené zprávy dále vyplývá, že název hradu z počátku 11. stol. byl přenesen na božstvo, zatímco
původní staré jméno boha (snad Svarog) ustoupilo do pozadí a lokální bůh přejal název centra svého
kultu

–v 11. stol. pak mohlo být původní jméno solárního božstva Svarožic nahrazeno lokálním jménem
Radogost (snad na základě sílícího vlivu města v rámci celého okolí)
•z obou záznamů vyplývá, že město i jeho kult s věštírnou byly proslulé až do dalekých krajů a
hojně navštěvované i neslovanskými lidmi
•etymologický význam jména Radogost bychom vnímali jako ten, jenž je „Rád přijímán jako host“, či
který „Rád přijímá hosta“, mnohé však nasvědčuje, že se nejedná o jméno boha, kterým byl Svarožic,
nýbrž o název místa, kde se nacházela jeho zmiňovaná polabská svatyně
–její jméno patrně díky věhlasu natolik splynulo s kultem samotného boha, že jako jeho vlastní
pojmenování se rozšířilo v různých variacích po mnoha slovanských krajích
–např. Thietmar z Merseburgu nazývá místo, kde stála Svarožicova svatyně, jako Riedigost
–v písemnostech popisované jezero by snad mohlo být meklenburské jezero Tollensee (pojmenované
podle slovanského kmene Dolenců)

•ať už jde přímo o Svarožice či o jeho lokální obdobu, dozvídáme se o konkrétní podobě i povaze
božstva mnoho podrobností, ve srovnání s východoslovanským Svarožicem-Dažbogem
–jeho kultovním zvířetem byl bílý kůň, kterého podle Kroniky Thietmara kněží využívali k věštění
tak, že „zarazivše do země křížem dva hroty kopí, převádějí přes ně s gesty pokory koně, jehož
považují za cosi nadzemského a ctí ho jako svátost“
–díky věštbám stoupal význam svatyně v širém okolí, čímž narůstala její moc a bohatství (v podobě
chrámového pokladu)
–dalším posvátným zvířetem boha byl divoký kanec, který se zjevoval v dobách nastávajících nepokojů
či konfliktů, kdy měl vycházet ze zmiňovaného jezera s pěnou na svých bílých klech a přede všemi se
válet v bahně za strašlivých otřesů země
–dochovaly se i zprávy o lidských obětech, které sloužily k usmíření bohů, podobně jako dobytčí
oběti

•podle kronikářských záznamů byla Retra 2x zničená
–poprvé 995 vojskem vedeným brandeburským biskupem, kdy bylo město vyrabováno včetně chrámové
pokladnice i zlaté sochy Radegasta
–Rataři však město i chrám znovu vystavěli ve snaze dosáhnout dřívější slávy a rozkvětu
–2. pol. 11. stol. však znamenala pro Svarožicův-Radogostův kult definitivní zkázu: ještě r. 1066
mu byla obětována useknutá hlava biskupa Jana z Marienburgu, o 2 roky později však byla Retra
dobyta křesťanským vojskem, chrám zničen a na posvátném Radogostově koni se triumfálně vrátil do
svého města Halberstadt tamní biskup Buchard
–tehdy kult ratarského božstva zanikl
•archeologické nálezy:
–nedaleko ústí Odry byly v 17. stol. nalezeny 2 kovové kotlíky s runovým písmem na povrchu,
vedle nichž bylo uloženo množství kultovního náčiní z chrámu v Retře (vykopáno roku 1687 v obci
Prillwitz v Meklenbursku)
–všechno to nakonec bylo po nějaké době roztaveno a použito k ulití brandeburského zvonu – proč?

–ještě předtím (koncem 18. stol.) byly tyto předměty seřazeny do sbírky a popsány, meklenburský
malíř D. Woge je všechny obkreslil na plátno a J. K. Kruger dle těchto obrazů zhotovil mědirytiny:
–šlo o 17 figur bůžků s runovými nápisy (prům. výška 16–20 cm), 13 bůžků drobnějších (všechny mají
uvnitř otvory k nasazení na tyč), 6 částí různých berel (1 s runovým nápisem „opora“), 1 nářadí
k umisťování bůžků, 1 malá ručka, 1 hrozen, 1 šavlička, 11 obětních misek a talířů, 9 obětních
nožů, 1 Radegastův zvonek a 6 drobných nepopsaných kousků
–hlavní bůžkové mají strašidelné vzezření
–Radegast je znázorněn v lidské podobě se lví hlavou, oděn do slovanského kroje, pravou rukou drží
býčí hlavu v úrovni hrudi a na hlavě mu sedí pták – patrně kachna
–runové nápisy: u pravé ruky „zern“ (tj. „úrodný“), u levé „dlaj vena“ („Slované se původně
nazývali „Vendové“, tedy „vidící, věštící“ a „dlaj“ znamená „vrchní, velký“), takže mohlo jít i o
označení hlavního kněze, a vzadu na hlavě nápis „radegast“
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\05. SZ Slované\01. Retra-Radegast-soška.gif

Výsledek obrázku pro prillwitzské idoly



•více k nálezu sošek, označovaných jako prillwitzské či též retranské idoly
–tvrdilo se, že sošky ukryl některý z pohanských kněží, kterému se podařilo přežít zničení chrámu v
Retře
–sošky měly kromě runových popisů (označujících jména bohů) též paprskovité svatozáře kolem hlav
(ty se od té doby staly nezbytným atributem při zobrazování slovanských bohů, viz malby Mikoláše
Alše)
–sbírku 60 sošek koupil nakonec za značnou sumu meklenburský kníže, který povolal z Berlína
uznávaného archeologa prof. Levezowa, který r. 1825 označil sošky za padělky
–následné vyšetřování potvrdilo jeho tvrzení: falzifikátoři už sice nežili, ale jeden z bývalých
Sponholzových učňů potvrdil, že byl svědkem toho, jak bývalý mistr sošky odléval...
–retranské idoly, resp. jejich podvrhy, údajně vznikly u zlatníka Gedeona Sponholze pro jednoho
pruského šlechtice, který jakožto Prus odvozoval svůj původ od starých Slovanů
–sošky byly přizpůsobeny dobovým romantizujícím představám o slovanském náboženství
–více in: Sklenář, Karel: Slepé uličky archeologie (Praha, 1977 a 1995)

retranské idoly: Radegast a Perun
RETRANŠTÍ BŮŽKOVÉ Radegast a Perun – ten se o tři staletí později stal předobrazem prachovského
Pelíška.

•kultovní symbolika motivů Radegasta
–1) kachna (případně husa na hlavě jiného bůžka či labuť na jednom z obětních talířů) hrála
významnou roli při stvoření světa:
– - mýtus dochovaný v polské tradici praví, že když Bůh stvořil Zemi, přikázal čert kachně, aby
ukradla trochu půdy, ale chytil ji jestřáb a začal ji rdousit – kachna zahýkala a ze země, která jí
vypadla ze zobáku, vznikly hory
–- v slovanské symbolice značí po vodě plující kachna, labuť i husa obrazy nebeských těles
plujících po obloze (jsou tím povýšeni na posvátné ptáky)
–2) býčí hlava – při obětování zvířat bývala bohům předložena na obětní misce pouze krev a hlava
zvířete, ostatní maso bylo připraveno pro slavnostní hostinu účastníků
–- býčí hlava byla významným symbolem Radegastova kultu a podle Adama z Brém byla znakem Ratarů,
býk je archaický symbol plodnosti
–3) rohy – okrasná část hlavy, měly zvláštní význam: z obětovaných zvířat byly vyjímány a
rozvěšovány po chrámových stěnách, udávajíce tak počet vykonaných obětí

- z rohů se také pilo při obětních hostinách a také se jich využívalo jako trub (hudebních
nástrojů)
- specifický význam měl roh vložený do rukou Svantovita v chrámu v Arkoně (coby roh hojnosti)
–4) lví hlava, která je zobrazena u Radegasta, souvisí s jeho jiným pojmenováním –  Lvarasici (toto
jméno uvádí Thietmar u nejvyššího boha v Retře), přičemž „rasic“ znamená ve staroslověnštině
„kníže“
•Rozšíření Radegastova kultu
•Radegast byl ctěn i u jiných Z-slovanských kmenů: v Lužici a Míšni coby Radgost
•mělo se za to, že byl uctíván i u nás na Moravě, ale nikdy to nebylo potvrzeno
–o uctívání Radegasta u nás nemáme žádné zprávy až do chvíle, kdy o něm napsal Jan Jiří Středovský
v souvislosti s příchodem slovanských věrozvěstů na Moravu
–do té doby o něm u nás referoval jen katolický prelát a barokní historiograf Tomáš Pešina ve svém
díle Prodromus Moravographiae

– (Předchůdce Moravopisu) z roku 1663, nicméně jeho uctívání nekladl na naše území, jen informoval
se zjevnými antipatiemi křesťanského duchovního o jeho uctívání u SZ Slovanů
–důvodem zájmu Středovského o Radegasta nebylo uctívání slovanského boha na Moravě, nýbrž rozvoj
cyrilometodějské tradice: ve svém latinsky psaném historickém spisu o Cyrilovi a Metodějovi na
Moravě podal – podle všeho fiktivní – výklad o tom, jak oba bratři káceli na Moravě pohanské modly:
- v Brně to měly být idoly Peruna a Krasopaní, na Velehradě jakéhosi Vitislava (patrně Svantovíta)
a na Radhošti Radgosta (což patrně stanovil dle etymologie názvu hory)
- zároveň uvedl, že Radgost byl uctíván i na jiných místech Moravy – zejména na Hostýně, který měl
dostat jméno podle hostin konaných na počest boha
- k uctívání Radegasta na vrcholu Radhoště připojuje Středovský ve svých Svatých dějinách Moravy i
důvody, z nichž jeden mu prý sdělil nejmenovaný kněz při společné procházce: „Mezi lidem v okolí
Radhoště se vypráví o jakési stejnojmenné modle, která kdysi stála na vrcholu hory a kterou
věrozvěstové skáceli, což mu dopisem potvrdil i

–rožnovský farář.“
- Středovský se dovolává i svědectví rožnovského kněze Jana Vavřeka, který mu listem z 5. července
1705 sdělil že: „…na tomto kopci Moravané postavili sochu Radegasta, slovanského velmi ctěného
boha, háj i znamenitý chrám jemu zasvětivše. Kopec vlastní pojmenovali Radgast neb Radhošť a
výročními schůzemi na tomto místě oslavovali satanáše. Nejslavnější dni, kdy Radhošť o radu tázán
pro konání věcí, byly připadající na letní slunovrat. Tehdy nesčetný počet lidu z nejvzdálenějších
míst pokrýval horu a obětoval modle oběti býků a ovcí, aby si jej tím spíše naklonili. Po skončení
obvyklých obětí sešel se lid k hodům a žertu…“
- podle Středovského byla hora Radhošť významným kultovním místem moravských pohanů, kde byl
Radegast uctíván – lidé přicházeli k jeho modle, žádali ho o rady či věštby a on jim odpovídal
–- dalším důvodem mu bylo rituální chování poddaných z okolí panství Hukvaldy, Rožnov a Frýdek,
také Slezanů z Těšínska a Slováků ze sousedství, kteří každoročně o svatém Janu Křtiteli přicházeli
na Radhošť, aby zde pálili ohně

Radegast na Radhošti: kaple a sousoší Cyrila a Metoděje
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\05. SZ
Slované\02-Radegast-Radhošť-kaple_a_sousoší_Cyrila-Metoděje.jpg

kaple sv. Cyrila a Metoděje na vrchu Radhoště
http://www.dsvj.cz/aktivity-mista/fotky/Radhost.jpg


kaple, sousoší, vysílač
http://www.tisicovky.cz/exp/moravskoslezske-beskydy/radhost-hlv157/F1D6C2D4-4855-4E8D-BD9F-9D77D74E
D22Dbig.jpg

Radegast: novodobá socha na Radhošti
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/ed/Radho%C5%A1%C5%A5-Radegast2013c.jpg


Radhošť
http://img4.rajce.idnes.cz/d0407/10/10067/10067905_160919470e7fea9c491d1e86632b3ca9/images/DSCN4427
.jpg

Radegastův vrch: Radobýl u Litoměřic
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\05. SZ
Slované\03-Radegast-Radobýl_u_Litoměřic.JPG

–* pozn.: zvyk svatojánských ohňů však byl běžný i jinde v našich zemích, na Radhošti však měly
uvedené slavnosti zvláštní podobu, což mohl být zvyk související s valašskou kolonizací Beskyd:
údajně se během této slavnosti (kterou církevní představitelé marně zakazovali) po 4 dny pilo,
tancovalo, konaly se zápasy siláků a někdy docházelo i k bitkám (uvádí premonstrát Ullmann ve spisu
Alt-Mähren z roku 1762)
–vyprávění o kácení modly na Radhošti a idolů na jiných místech Moravy mělo tedy zřejmě sloužit
rekatolizačnímu úsilí, v němž na Moravě hrál důležitou úlohu kult soluňských bratrů, ve snaze o
vytvoření moravské tradice
–na rozdíl od českých katolických historiků a hagiografů (tj. písemnictví s náměty životních osudů
světců) se totiž jejich moravští kolegové nemohli při rekatolizačních snahách opřít o kult místních
světců (v Čechách to byl sv. Václav, sv. Vojtěch, sv. Prokop, sv. Ludmila či sv. Jan Nepomucký)
–a tak dodnes nevíme, zda vyprávění o skácení modly na Radhošti bylo známé už před Středovským (ta
možnost však existuje)

•na Radhošti měl mít Radegast i svou svatyni
–jeho zdejší kněží se měli nazývat božci (viz vrch Bozinka v Doubravníku) a podle místních vše
věděli a vše dovedli vyléčit (stejně jako v Čechách na Radobilu u Litoměřic – nynější Radobýl)
–jeho idol na Radhošti měl stát v místě zvaném Volářka, nazvaném prý na památku „volání“ ke knězi,
ozývajícího se z nitra idolu (na louce, která se rozprostírá mezi Velkou Volářkou a Rovným
Beskydem, jižně od temene, kde se připojuje k Radhošti Černá hora, tedy cca 20 minut chůze od
vrcholu hory, kde je dnes sousoší věrozvěstů), podle jiných zdrojů stál idol přímo na vrcholu hory
–poblíž idolu se měl nacházet posvátný háj s věštírnou a pod nimi v hoře soustava posvátných
podzemních prostor a chodeb
–idol měl být podle pověsti zničen v době příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje, kdy lidé po jejich
kázání sochu rozbili a na jejím místě byl vztyčen kříž – podle J. J. Středovského to byli sami
věrozvěsti, kteří jeho idol skáceli (nejsou žádné důkazy)
–vojenský lékař Josef Heřman Agapet Gallas popsal podobu tamního Radegastova idolu na základě
psaného opisu z prastarého rukopisu,

– který získal jeho otec František Gallas v roce 1753 od rožnovského kaplana P. Povolného, když na
jeho faře vyřezával kostelní ozdoby – bylo v něm podle jeho svědectví mj. uvedeno:
– „Hlava kudrnatá muže dospělého s velebnou a příjemnou tváří, korunou špičatou ozdobená, po
jejichž stranách dva velké beraní rohy visely, mezi nimiž uši též beraní odtrčené se vynacházely.
Bradu měl též kučeravou a mezi rtami jakousi podobu květného zvonečku neb tulipánka. Prsa nahá
ženská velmi odulá a břicho těhotnému podobné. Ostatní oudové, ruce totižto i nohy scházely, než
modla skončovala se dolu pod břichem.“
–v takovém případě by šlo o boha hojnosti a plodnosti
–dále jsou popisovány i oslavy v rámci jeho kultu během letního slunovratu:
– „Po starodávném způsobu tančil lid u ohňů a strojil slavnostní veselí. Dříve byli obětováni bohu
býci a ovce. Po obětech sešli se poutníci k hodům a radovánkám. Jedni hráli na nástroje,
doprovázeni slavnostními zpěvy, jiní provozovali různé hry nebo tančili, ostatní zvali se k sobě,
hostili se vzájemně hojným pitím a boha oslavovali… U ohňů zůstávali po celou noc. Bylo to na
Radhošti místo skutečně božské a podívaná byla překrásná! Teprve po 11. hodině poslední odlesk
sluneční na západě mizí – a k 2. hodině se červánky již zapalují. Sláva a velebení

– vycházejícího slunce nedá se slovy popsati… Také když se válečníci z boje šťastně navrátili,
uctívali zde boha dary a radovánkami.“
–ve svých Mýtických povídkách o bozích a bohyních moravských Slovanů z roku 1820 přichází dokonce s
vysvětlením, jak mohl Radegastův idol mluvit: prý byla dutá a uvnitř se ukrýval pohanský kněz,
který pak mohutným hlasem odpovídal na dotazy jednotlivých lidí, přinášejících dary a oběti (kněz
měl do idolu tajně vstupovat kolmou šachtou se žebříkem přímo z podzemní chodby)
–podle starých pověstí byly kromě idolu a svatyni na Radhošti také příbytky pro Radegastovy kněze,
údajně celé město, které se pak propadlo do země, dodnes tam jsou vidět zříceniny (tomu místu se
říká „Záryje“ a je při cestě od dnešní kamenné sochy Radegasta ke kapličce na vrcholu Radhoště: ve
svahu po levé straně je celé pole divoce zpřeházených balvanů zarostlých trávou)
•osobní jména údajně spřízněná s Radegastem:
–Radovan, Radek/Radka, Radan/Radana, Radim...

•Triglav
•vládce 3 světů
•uctíván v oblastech kolem dvou významných přístavních měst při ústí Odry do Baltského moře, jež
byla zároveň obchodními centry: Štětín a Wolin
–Štětín bylo město významnější a větší než Wolin (dnes má 408.000 obyv., Wolin jen 5.000 obyv.)
•svatyni měl také v Braniborsku (spolková země kolem Berlína)
–o ní písemné záznamy chybějí, s výjimkou zmínky v braniborské kronice ze 13. stol. a kronice
českého kronikáře Pulkavy ze 14. stol.
•byl ctěn také v Pomoří (S Polska), kde byla další jeho proslulá božnice, a v míšeňské Grimě
•nevíme, zda to bylo původní jméno nebo jen přívlastek boha jiného jména, odvozený z jeho lokálního
zobrazování se 3 hlavami resp. 3 obličeji

•zprávy o něm máme z mnoha křesťanských zpráv ze 12. stol., jež informují o ctění trojhlavého idolu
také v Prenelově v Braniborsku
–po odstranění jeho idolu prý umístili kněží na místo, kde stával, pozlacené slunce, měsíc a hvězdy
•nejvýznamnějším střediskem jeho kultu byl Štětín, kde byly 3 vrchy, z nichž prostřední a nejvyšší
byl zasvěcen hlavnímu bohu Triglavovi – zpodobněnému 3hlavým idolem s tváří zakrytou zlatou
rouškou, jak je uvedeno v životopise sv. Otty, jenž ve 12. stol. vymýtil jeho kult
–oči zakryté proto, aby neviděl lidské hříchy a nebyl zneuctěn pohledem na tento svět (který se
podle představ starých Slovanů odklonil hříšností od původního čistého poslání lidstva), a ústa
proto, aby mlčela – byl však údajně shovívavý k dění na zemi
–na prsou měl jeho idol vyobrazený měsíc
•podle kněží měl 3 hlavy proto, že spravuje 3 říše – nebesa, zemi, podsvětí

•dřevěné chrámy ve městě byly 4, jeden zasvěcen Triglavovi
–„Byly pak ve městě Štětíně čtyři chrámy, ale jeden z nich, nejhlavnější, byl vybudován se
zvláštním uměním a mistrovstvím, maje zvenčí i zevnitř řezby lidí, ptáků a zvířat, které vystupují
ze stěn a jež jsou tak důsledně vytvořeny, že se zdá, jako by dýchaly a žily… A barvy vnějších
řezeb nemohly žádné sněhové bouře ani přívaly vod smazat, jak byly dokonale udělány. Do této budovy
se podle starého zvyku předků shromažďoval desátek dobyté kořisti i zbraně nepřátel, prostě vše, co
bylo získáno z námořních loupeží nebo válek. Byly tam rovněž vystaveny zlaté a stříbrné poháry.
Uchovávaly se tam na ozdobu a čest bohům velké rohy divokých turů, zlacené a vykládané perlami,
sloužící k pití… tesáky, nože i mnoho dalších cenných předmětů. Byla tam modla trojhlavá, na jednom
trupu mající 3 hlavy, nazývaná Triglav (deus Triglaus/Triglous).“
•jiný autor popsal další 3 svatyně ve Štětíně:
–„Tři jiné chrámy požívaly méně úcty a měly chudší výzdobu. Rozestavěny tam byly uvnitř po obvodu
lavice a stoly, jelikož tam byli zvyklí konat své porady a shromáždění či se bavit nebo též
důležité záležitosti vyřizovat; v těchto budovách se v pevné dny a hodiny scházeli.“

•víme tedy o podobě Triglavova chrámu dost, málo však je nám známo o jeho původu, stáří a rozšíření
•objevily se i názory spatřující vliv křesťanské svaté Trojice na kult Triglava
–to je však pro 12. stol. značně anachronické, neboť sv. Trojice byla zobrazována se 3 tvářemi až
od 13. stol.
•dobový kronikář Helmold viděl souvislost s městem Wolin
–„Tam se spatřuje Neptun [snad Triglavovi adekvátní antické božstvo – vládce mořských vod] v trojí
přirozenosti; je totiž onen ostrov oplachován trojím vodstvem, z nichž jedno prý je barvy zcela
zelené, druhé bělavé, třetí v divokém vlnění zuří ustavičnými bouřemi.“
•podle jeho 3 hlav soudíme o jeho vládě nad 3 světy, můžeme ho považovat za válečné božstvo
vykonávající také věštecké a hospodářské funkce
•není však jisté, zda s ním lze spojovat solární kult jako v případě Svantovita, čemuž nasvědčuje
černá barva koně

• (jak uvádí např. Herbord), souvislost by tu byla spíš s vládou nad podsvětím, což by podporoval i
fakt, že po vymýcení Triglavových kultů byly jeho idoly často uschovávány do jeskyní a slují
(patrně v souvislosti s jeho vazbou právě na podsvětí)
•kovem mu zasvěceným bylo stříbro, což by odpovídalo Luně a tedy noci i podsvětí – zatímco Radegast
zdůrazňoval spíše síly solární
•jeho idol ve Štětíně měl 3 stříbrné hlavy
–vzhledem k tomu, že byl biskupem Ottou z Bambergu rozsekán, šlo patrně o dřevěný idol pokrytý
stříbrnými pláty, jak tomu bylo i u Perunova idolu v Kyjevě
•některé zdroje dokonce uvádějí, že byl zpodobněn jako postava ženy se 3 mužskými hlavami
–ostatně i údajný Radegastův idol na Radhošti měl podle dochovaného popisu ženské tělo a mužskou
hlavu, takže by to nebylo ve slovanském panteonu ojedinělé

•jeho symbolem byl trojúhelník, který u starých Slovanů plnil významnou funkci bohoslužebného
znamení a byl hojně používán coby silný magický znak
•Triglavův kůň požíval velké úcty a byl používán jen k věštění
–např. výsledků válečného tažení – bylo-li nepříznivé, upustili od tažení
–osedlaný kůň bez jezdce (tím byl neviditelný Triglav) při věšteckém rituálu natřikrát překračoval
9 kopí položených napříč na zemi, nezavadil-li kůň o žádné z kopí, bylo to příznivým znamením
–k jeho atributům patřilo zlatem a stříbrem vykládané sedlo, visící uvnitř hlavního chrámu
•kult zanikl r. 1136 pokřtěním knížete Pribislava
•když byl jeho kult ve Štětíně zničen, obrovské bohatství Trigavových svatyň bylo věnováno
biskupství
–biskup Otta z Bambergu (sám vedl onu křížovou výpravu proti Slovanům) to vše přijal a posvětil
svatou vodou a křížem, 3 stříbrné hlavy Triglava poslal do Říma papeži Kalixtovi II. jako důkaz
obrácení pohanů na víru

–na vrcholku, kde se nacházela hlavní Triglavova svatyně, nechal vystavět kostel sv. Vojtěcha
–poté chtěl dát porazit i mohutný a tamními Slovany velmi uctívaný dub, u něhož vyvěral pramen a
kde byly provozovány obřady, ale obyvatelé ho žádali, „aby toho nečinil, slibujíce, že již nikdy
nebudou zde konat žádné obřady a budou sem chodit pouze kvůli stínu a příjemnosti místa“
–biskup jim vyhověl, ale když žádali i ponechání posvátného Triglavova koně, tak „nařídil do jiné
země ho prodat, tvrdě, že se hodí spíše do potahu než k věštbám“
–lid sám prý pomáhal biskupovi bořit štětínské chrámy, což by mohlo svědčit o jistém úpadku kultu
počátkem 12. stol
•zato ve Wolinu se kněžím podařilo Triglavův idol včas zachránit a ukrýt do vykotlaného stromu
kdesi v okolí města, kam mu jeho ctitelé chodili nadále obětovat
–přes všechno úsilí se Ottovi nepodařilo místo objevit a idolu se zmocnit

•máme údaj, že v hornolužické Míšni stály ještě v roce 1526 kamenné idoly se 3 obličeji (snad
Triglav)
•nejvyšší vrchol Julských Alp ve Slovinsku Triglav (2.864 m.n.m.) patrně nemá s kultem boha nic
společného
•motiv vícehlavých božstev – polykefalismus – jakož i kůň coby součást kultu je znám i ze
starobylejších kultur
–ze slovanských bohů může být Triglav obdobou V-slovanského Trojana
–u Vikingů je zmíněn také nejasný bůh Tjarnaglofi, který může označovat právě slovanského Triglava
–v hinduismu známe už ze 3. tisíciletí př.n.l. pečetě a amulety s božstvy až o 25 hlavách, i kult
koně se tam objevoval jakožto symbol vesmíru a zasvěcení Slunci
–indiáni kmene Pijao v Kolumbii ctili boha se 3 hlavami a 3 páry rukou i nohou
–bohem Tráků byl 3hlavý jezdec spojený s kultem Slunce
–Samojedi vyznávali 3hlavého boha zvaného Stařec („Weesakko“)

–i v antice nacházíme 3hlavá božstva – někdy tak byla zobrazeni bohyně Hekaté, bůh Hermes (zvaný
též Trikefalos) a 3hlavý převozník duší Psychopompos
–též u Keltů existovalo 3hlavé božstvo
•Svantovit
•opět bůh válečný i hospodářský a solární
–tak tomu bylo u většiny hlavních lokálních božstev té doby
•podle svědectví kronikářů bylo na Rujaně (ostrov při pobřeží Baltského moře na SV Německa) více
svatyní zasvěcených Svantovitovi, v nichž stály jeho idoly
–pozůstatky žádné z nich dodnes neobjeveny
•hlavní svatyně stála ve městě Arkoně na ostrově Rujana, obydleném slovanskými Rány (kmen Luticů)
–vzhledem k umístění na ostrově byl jeho kult dlouho nedobytnou baštou slovanského pohanství
–kronikáři shodně píší o neobyčejné zatvrzelosti tamních obyvatel,

– naplněných nenávistí ke všemu křesťanskému, uvádějí však i jejich dobré vlastnosti (pohostinnost,
úcta k rodičům a ke starým, péče o nemocné a chudé, takže na ostrově neexistovali žebráci – takový
obdiv od nepřátel svědčí o vysokých morálních kvalitách a sociálním cítění Rujaňanů) –uctívali
hlavního boha Svantovita, křesťanští kronikáři ho označovali jako mocné božstvo, jehož význam
daleko přesahoval území ostrova: četné vzdálené kmeny mu odváděly tribut a dary (včetně dánského
krále) –takového rozkvětu dosáhl Svantovitův kult asi až v 1. pol. 12. stol., kdy už neměl na
pevnině rovnocennou konkurenci a z Rujany se stala hlavní bašta slovanského pohanství – pád Arkony
nastal roku 1168, čímž zanikla oficiální víra ve slovanské bohy –z 11. stol. o Svantovitovi ještě
nemáme žádné dochované zprávy – nicméně kronikář Helmold uvádí, že počátky jeho kultu na Rujaně
sahají přinejmenším do 9. stol., kdy přišli na Rujanu křesťanští misionáři z vestfálského kláštera
a založili tu chrám sv. Víta, po jejich odchodu se však prý Ráňané opět vrátili ke své původní víře
– tato verze není hodnověrná, chrám sv. Víta tam patrně nestál (propaganda)

•etymologie jména:
–složeno ze 2 výrazů: „svętъ“ tedy „svatý“, což původně znamenalo „mocný, silný“, 2. část má opět
více významů:
– 1) „vitъ“ čili „pán, vládce, vítěz“
– 2) „vid“nebo též „vind“ souvisí se slovem „viděti“, což by odkazovalo k božstvu slunce – tedy
Nebeský vševidec (ostatně letopisci nazývali obyvatele jižní Moravy Vinidy – např. kronika
franského Fredegara)
–zvuková podoba i význam kmene „vid“ je téměř totožný se zvukovou podobou a významem kmene „věd“
–podle bájeslovných představ „věd“ vyplývá z „vid“: kdo mnoho vidí, také mnoho ví – a Slunce z výše
skutečně vše vidí a nic mu nezůstává utajeno, proto bývá v mnoha mýtech a pohádkách žádáno o radu
(např. pohádka Tři zlaté vlasy děda Vševěda [Vševida], Epos o Gilgamešovi [bůh Šamaš], lakotský
mýtus Muž, který kráčel za sluncem aj.), ostatně i v kultu Svantovita bylo využíváno věštění
–tyto okolnosti naznačují vznik jména boha z epiteta (přívlastku) „mocný vítěz / silný vládce“,
původně se nazýval jinak, epiteton by odkazovalo na solárního boha vítězícího nad temnotou – patrně
Svarog (ve smyslu „mocný vítěz“), případně na boha bouří Peruna („silný vládce“)

–Ján Kollár (posedlý slovanstvím – sveřepě hájil např. pravost sošek z Retry) ve svých Zpievankách
uvádí slováckou píseň, kde se mj. zpívá „na svatého Vinda“, z čehož později vzniklo úsloví „na
svatého Vindy, to nebude nikdy“ (z toho pak zkomolenina „na svatého Dindy“)
–snad právě od kmene „vid“ se Slované původně nazývali Vindové (ve významu „lidé osvícení“), což by
odkazovalo k tomu, jak starobylý a významný je název i kult „Svatého Vinda“ čili Svantovita
–nápadnost se jménem křesťanského sv. Víta je jen náhodná, byť někteří křesťanští kronikáři se
pokoušeli v této souvislosti posílit autoritu světce (mj. i Helmold)
–místa zasvěcená Svantovitovi bývala během christianizace zasvěcena Sv. Vítovi právě kvůli zvukové
podobě jmen
•náboženské centrum v Arkoně (jedno z nejdůležitějších center pohanského slovanství) zasvěcené
právě Svantovitovi bylo poslední baštou slovanského náboženství
•Svantovitův chrám byl ve skutečností spíš jen svatyní
–dřevěná stavba obehnaná plotem, bohatě zdobená zvenčí i zevnitř četnými malbami a řezbami

–nyní je místo, kde chrám stál, pohlceno mořem
–kronikář Saxo Grammaticus svatyni popsal takto:
– „Střed města tvořila rovina, na které stála dřevěná božnice, ctihodná velkolepými bohoslužbami a
majestátným obrazem samotného boha. Zevnější obvod chrámu byl zdobený malířským uměním,
znázorňujícím různé formy věcí. Pro vstupující zůstávala volná jediná brána. Samotný chrám
uzavírala dvojnásobná řada ohrazení. Zevnější byla pokryta purpurovou střechou, vnitřní – opřená o
4 sloupy namísto zdí – se leskla zavěšenými koberci.“ –na nejposvátnějším místě chrámu – odděleném
purpurovými závěsy – stál idol boha, svou výškou převyšující lidskou postavu, k níž měl přístup jen
kněz, i ten jí však prokazoval nebývalé pocty, jak zaznamenal ve své kronice Saxo Grammaticus: – „V
chrámu stála ohromná modla v nadlidské velikosti, měla 4 hlavy a 4 šíje, z nichž 2 se dívaly vpřed
a 2 dozadu [možná nepřesně popsané, každá z nich snad směřovala na jednu světovou stranu]. Vousy
měla oholené a vlasy ostříhané, jako by tak umělec napodobil obyčej Ránů v úpravě hlav. V pravici
držela modla různými kovy vykládaný roh, který kněz každoročně naplňoval vínem. Levou ruku měla
obloukem

– podepřenou v bok. Říza, vyrobena z jiného druhu dřeva, sahala až po kolena a těsně přiléhala
k tělu. Nohy se dotýkaly podlahy a jejich podstavec byl ukryt v zemi. – Nedaleko se nalézala uzda a
bohovo sedlo spolu s mnohými jinými insigniemi božské velikosti. Z nich vzbuzoval obdiv především
meč podivuhodných rozměrů, jehož pochva a jílec byly rytecky vyzdobeny a stříbrně přikrášleny. –
Kněz, vyznačující se oproti obecnému místnímu zvyku dlouhými vlasy, den před pobožnostmi očistil
metlou celou vnitřní svatyni, do které měl pouze on právo vstupu. Chránil se přitom, aby uvnitř
svatyně nedýchal. Kdykoli se měl nadechnout nebo vydechnout, vyběhl ven dveřmi – zřejmě aby božstvo
nebylo znesvěceno dechem smrtelníků.“ –tento hlavní žrec však nebyl jediným knězem při Svantovitově
kultu v Arkoně, zdejší kněží se dělili na 3 třídy – - velekněz – vedl nejvyšší bohoslužby, jeho moc
byla neomezená a byl první osobou v zemi, jíž byly prokazovány nejvyšší pocty (byť nebyl
panovníkem, panující kníže se poddával jeho vůli, neboť to byla vůle samotného Svantovita), byl
zasvěcen do nejtajnějších mysterií Svantovitových – a tudíž i jeho mluvčím, zprostředkujícím

–jeho vůli, zároveň mělo jeho slovo v politických záležitostech větší váhu než rujanský vládce
(náběh na teokracii, který však byl přerušen vpádem křesťanů a vypleněním kultu)
–- dále vrchní kněží a řádoví kněží
–kněžský sbor byl početný a účastnil se bohoslužeb
–dále přináležela Svantovitově kultu také branná bojarská družina, jež sloužila k ochraně boha i
jeho svatostánku a tvořilo ji 300 jezdců
–4 hlavy idolu boha asi představovaly vládu nad 4 světovými směry
–jeho svatyně byla nesmírně bohatá – kromě darů za věštby byly do chrámové pokladnice ukládány i
podíly 1/3 z válečné kořisti, které bohu za pomoc v boji náležely, další slovanské kmeny z dalekého
okolí posílaly do jeho chrámu ještě i ve 12. stol. každoroční poplatky, kupci směli na Rujáně
prodávat zboží až po zaplacení daně do chrámové pokladny
–v chrámu byl také Svantovitův purpurový praporec, zvaný „stanice/ stancia/ stanicia“ (viz dnes
vlajka prezidenta: standarta), který svou velikostí i nádherou vynikal nad jinými, válečníci ho
brali s sebou do boje a vzdávali mu čest jako samotnému bohovi, přičemž věřili, že je-li s nimi
tento praporec v boji, je tam s nimi jeho prostřednictvím i Svantovit

svatyně v Arkoně (hypotetická podoba)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\05. SZ
Slované\07-svatyne_v_Arkone-hypoteticka_podoba.jpg

rekonstrukce slovanské svatyně
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\05. SZ
Slované\10-rekonstrukce_slovanské_svatyně.jpg

pozůstatky náboženského centry Arkona
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\05. SZ
Slované\08-Arkona-pozůstatky_náboženského_centra.jpg

Svantovit – kopie idolu (ostrov Volyň/Wolin na SZ Polska, Baltské moře)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\05. SZ
Slované\04-Svantovid-kopie_idolu-Wolin.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/79/Wolin-Topomap.png

Svantovitova dřevěná figurka z 9. – 10. stol. určená k domácímu uctívání (Wolin, Polsko)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\05. SZ
Slované\05-Svantovidova_drevena_figurka_z_IX-X.stol.urcena_k_domacimu_uctivani-Wolin,Polsko.jpeg

Svantovitův idol podle Saxe Grammatica
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\05. SZ
Slované\06-Svantovit-dle_Saxe_Grammatica.gif

•Helmold ve své Kronice Slovanů o obyvatelích Rujány ve své kronice napsal:
–„Jsou pak Ránové, kterým jiní říkají Runové, lid ukrutný, bydlící prostřed moře, nadmíru oddaný
modlářství, předností se honosící mezi všemi národy slovanskými, majíce krále a chrám veleslovutný.
Proto také pro zvláštní posvátnost onoho chrámu požívají největší úcty, a ukládajíce jho mnohým,
sami ničího jha nesnášejí, protože pro obtížnost míst není k nim přístupu. Národy, které zbraněmi
podmanili, činí poplatnými svému chrámu, a ke žreci je u nich větší úcta než ke králi. Vojsko
obracejí tam, kam jim ukáže los. Když zvítězí, přenesou zlato a stříbro do pokladnice boha svého, o
ostatní se rozdělí. /…/ Ze všech také slovanských krajů se tam vyhledávají odpovědi a přinášejí
dávky každoročních obětí. Ale ani kupcům, kteří by tam přistáli k oněm sídlům, se nedovoluje
prodávati nebo kupovati, leč by prve ze svého zboží obětovali bohu i jejich všeliké vzácnosti, a
teprve potom se zboží na trhu vykládá.“
•Svantovit neměl žádný ze znaků univerzálního boha, šlo tedy o lokální božstvo antropomorfní podoby

•do jeho božské kompetence spadaly veřejné záležitosti, týkajícího se obecně života celé
pospolitosti, záležel na něm nezdar i úspěch ve všem, v době míru i války
•slučoval funkce válečné i hospodářské, což dokládají i jeho insignie
–v pravici třímal roh s nápojem – šlo o roh hojnosti, který kněz v jeho svatyni každoročně coby
úlitbu naplňoval alkoholickým nápojem (uvádí se ve zprávách víno, ale to bylo dovozním artiklem,
mohla to být spíše medovina nebo pivo), opojný mok měl podněcovat síly a psychiku bohů, probouzet
jejich jinak skrytou energii, zápal do bitev i vyvolávání bouří (viz též např. germánský Odin či
staroindický Indra)
•hlavní Svantovitův svátek se slavil každoročně po žních, kdy se k jeho chrámu scházeli a sjížděli
lidé s obětním dobytkem, aby se účastnili slavnostních hodů
–„Den před tím velkým svátkem vešel kněz Svantovitův do svatyně chrámové, do níž nesměl nikdo jiný
vstoupiti, a čistě ji zelenými větvemi zametl, zatajuje v sobě dech, a když mu bylo vydechnouti,
pospíchal ke dveřím, aby boha neposkvrnil dechem smrtelníkovým.

– Na druhý den, přede vším lidem, jenž stál shromážděn u dveří chrámových, vzal z ruky Svantovitův
roh s nápojem, pohleděl, zdali mnoho či nemnoho ubylo, a podle toho zvěstoval, bude-li na druhý rok
úroda nebo neúroda. I dodával k tomu své napomenutí, kterak nakládat s darem božím. Poté vylil
staré víno v oběť k nohám modly a naplnil prázdný roh vínem novým. Podnesl jej bohu, jako by jemu
prvnímu dával na poctu píti. Potom ve slavné modlitbě žádal sobě a rodině své všeho dobrého, národu
rozmnožení statků a vítězství. Po modlitbě přiložil roh k ústům, vyprázdnil jediným douškem,
naplnil jej znovu vínem a vložil modle do pravice. – Pak přinesli Svantovitovi v oběť veliký koláč
ze sladkého těsta, okrouhlý a tak vysoký jako vzrostlý člověk. Ten koláč postavili v chrámu mezi
lid a kněze, načež se kněz za něho schoval a tázal se lidu, zdali jej vidí. A když lid odpověděl,
že nevidí, vyslovil žádost, aby také na budoucí rok jej nebylo vidět [tzn. aby i příští rok byla
tak hojná úroda a z ní upečený tak velký koláč, že ho za ním opět nebude vidět]. Potom jménem
Svantovita blahořečil shromáždění a napomínal věřící, aby i napříště boha horlivě ctili a jemu
oběti přinášeli, slibuje za to odplatu a vítězství na suchu i na moři.

– Tím obřad skončil. Zbytek dne strávili v hodování, pojídali oběti bohu přinesené a pili až do
závratě. Byly to hody posvátné a střídmostí by boha urazili.“
– (slovo svátek je odvozeno od slova svatý; posvícení od slova posvátný)
–rituální úkon s koláčem se konával ještě donedávna i na Slovensku, podobný rituální úkon byl konán
mj. i v antickém Řecku, což odkazuje k tomu, že se jedná o prastarý rituál sahající svým původem do
doby společných indoevropských počátků
•jeho zvířetem byl posvátný bělouš
–nesměly mu být zastřihovány žíně
–směl na něm jezdit jen Svantovitův žrec, který se o koně staral
–za dochovaný zbytek mýtu lze považovat vyprávění o nočních výpravách Svantovita, který měl každou
noc na posvátném bělouši objíždět celý ostrov Rujánu, aby neztratil přehled, co se děje v kraji
náležícím do jeho správy – ráno prý býval jeho bělouš často zpocený a postříkaný blátem
–bílá barva koně symbolizovala barvu světloboha, slunce vždy vítězí nad temnotou
–kůň je symbolem slunečního běhu po obloze

•Svantovitova symbolika
–bezvousé obličeje jeho idolu – obrazy kruhové sluneční „bezvousé“ tváře
–obrovský koláč při slavnosti po žních – kruhová podoba slunce
–meč – symbol vítězství slunce nad silami temna
•obětní zvíře, které mu přináleželo, byl kohout
–ten byl ve slovanské mytologii spjat se slunečním kultem (svým kokrháním vítá či probouzí slunce)
a s ohněm
–jedna stará česká pověst (dochovaná už v poněkud pokřesťanštěné podobě) vychází ze starého
pohanského mýtu – rybář slíbil čertovi svou dceru pod podmínkou, že během jediné noci, tj. do
východu slunce postaví přes širokou řeku most, jenže stavba šla čertovi nečekaně rychle a ve
chvíli, kdy stavbu mostu dokončoval, zavolal ustrašený rybář na pomoc sv. Víta – původně Svantovita
– tím, že vzal spícího kohouta a vyhodil ho do povětří, ten se vzbudil, zakokrhal a čert, protože
nesnese kohoutí zpěv (neboť vítá první ranní rozbřesk), téměř hotovou práci vzal a zmizel

–dodnes se používá slovní spojení „červený kohout“ ve smyslu oheň, hospodyňky vnímaly Svantovita
jako ochránce ohně a každý večer ho vzývaly při krbu, když přikrývaly žhavé uhlíky, aby do rána
vydržely žhnoucí a ony nemusely vždy rozkřesávat nový oheň
–v okolí Splitu se dokonce dochovala modlitba, kterou přitom pronášely:
– „Svatý Vide – ochraňuj tuto jiskru, aby do rána nepohasla!“
–
–
–
–
–
–
–
–
–
–
–
– obětování Svantovitovi
–
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\05. SZ Slované\09-obětování_Svantovitovi.jpg

•byl též bohem věštění
–před vojenskou výpravou vyvedl kněz Svantovitova bělouše před svatyni, do země byly zabodnuty 3
páry kopí, mezi každý pár bylo přivázáno napříč 3. kopí, přes která byl kůň veden: překračoval-li
je nejprve pravou nohou, bylo to dobré znamení, pokud levou, bylo to znamení, že výprava bude
neúspěšná, a tak se netáhlo nikam (dodnes se používají slova od toho odvozená jako „levota“, snad
s tím souvisí i výraz „liché“ ve smyslu špatné, „lichotka“ atd.)
–věštění dodávalo Svantovitovi velké vážnosti, a tak z mnoha slovanských krajů mířila poselstva
s bohatými dary do arkonského chrámu s prosbou o radu (něco jako řecké Delfy), nejčastěji se rady
poskytovaly po žních – dokonce i ze severských zemí sem mířila poselstva pro věštby (dochoval se
zápis, že dánský král Sveno poslal do Arkony drahocenný pohár jako dar za vyplněné věštby)
–průběh věštby měl probíhat následovně:
– „Když bylo v úmyslu podniknout válku do jiné země, rozkládali před svatyni trojitou řadu kopí,
z nichž byla 2 vbíjena ostřím do země a 1 na ně napříč kladeno; řady byly ve stejné vzdálenosti od
sebe. Když měla být výprava podniknuta, kněz odříkávající slavnostní modlitby vyvedl ze stáje

– osedlaného koně… Jestliže překročil postavené řady přední nejprve pravou, a ne levou nohou, bylo
to považováno za příznivé znamení k vedení války; jestliže levou nohu třeba pouze jen pozdvihl před
pravou, byl záměr opuštěn.“
–kronikář Saxo Grammaticus popisuje předvídání u Ránů:
– „Byl jim také dobře známý zvyk losování: totiž 3 kousky dřeva, bílé po jedné straně, černé po
druhé, házeli na podložku… a určovali úspěch bílými a neúspěch černými.“
–podobně tomu bylo prý i u kupců a obchodníků: podle toho, jaké zvíře potkali, soudili na přízeň či
nepřízeň, v případě příznivého znamení se vydávali obchodovat, jinak se vrátili se domů
•Svantovit byl též bohem válčení, což je typické pro sluncebohy bojující každé jitro i každý zimní
slunovrat vítězně s nepřátelskými silami temna (viz mayský a aztécký bůh slunce)
•při mezikmenových válkách šlo v představách tehdejších lidí o souboje mezi dvěma bohy
–v případě porážky se od něj jeho ctitelé neodvraceli, protože si byli vědomi, že podobně jako
člověk či kmen může i bůh utrpět prohru

•Svantovit byl vzýván v mnoha modlitbách – dokonce i u jižních Slovanů, jedna jejich modlitba
začínala slovy
–„Sveti Vidi, vidi meně!“ (Svatý Vide, shlédni ke mně!)
–i v básni Libušin soud (jedna ze 2 básní tvořících Rukopis zelenohorský) je o něm zmínka:
– „Dvě věglasně děvě
– vyučeně věščbám Vítězovým,
– u jednéj sú desky pravdodatné,“
– (Vítězem je míněn Svantovit: bůh Slunce vítězící nad silami temna)
•v Praze bývala Svantovitova božnice na vrchu Vítkov, ležícím přes Vltavu naproti Petřína
–viz petřínský Perunův dub v posvátném háji a dnešní kostel sv. Vavřince
•u Maltského nám. v místech Deylova ústavu slepců stával dům, kterému se říkalo „U Sedmi čertů“
–jde o starobylý název, šlo o více než tisíc let zachovanou vzpomínku na sbor obřadníků:
pozorovatelů oblohy, tj. starodávných hvězdářů, kteří v těch místech mívali své příbytky

•na Moravě u obce Bystřička (okres Vsetín) je místo zvané Svantovítovy skály nebo též Svantovítovy
kameny
–součást pohoří Klenov (odbočka sem vede z naučné stezky Klenov–Dušná)
•v Olomouci údajně bývala také Svantovitova svatyně
–sv. Metoděj ji prý však nechal strhnout a na tom místě vystavět chrám sv. Blažeje (sv. Blažej je
považován také za Vítěze, ovšem za vítěze nad pohany), který stával u bývalé Kateřinské brány
•další místo na Moravě spjaté s kultem Svantovita, kde prý též stávala jeho svatyně, bylo dle
lidových svědectví na Svatově u Nedakonic
–Nedakonice jsou na pomezí Jihomoravského a Zlínského kraje (Svatov je jen označení místa, nejde o
obec)
–prof. Koželuha se v těch místech pustil do archeologického průzkumu a našel tam v hloubce 1–2
metry mohutné základní kameny
–v okolí bylo vykopáno množství starožitností: náušnice, náramky, spony, přesleny, popelnice (tj.
pohřební urny) aj.

–ostatně k názvu obce Nedakonice se váže následující pověst (mýtus):
– ve Svantovitově chrámu pochovali posvátného bělouše (snad zabitého v rámci christianizace) a
jistá žena mu nesla na hrob oběť, cestou však potkala apoštoly Cyrila a Metoděje, kteří ji od
pohanské oběti zrazovali slovy: „Nedá kůň nic!“ (ve smyslu že za svou oběť od pohanského boha nic
nezíská), z čehož následně měl vzniknout název obce
•v Haliči byl na dně řeky Zbruče nalezen roku 1848 štíhlý 4hranný sloup tesaný z vápence, vysoký
270cm
–patrně tam byl vhozen při mýcení pohanských kultů
–hlava sochy má 4 obličeje pod společným kloboukem, po všech stranách čtyřhranu byly reliéfy
rozděleny vždy do 3 polí (viz násl. foto)
–nejspodnější pole představuje na 3 stranách postavu klečícího obra (4. strana je prázdná)
–ve středních polích je na všech 4 stranách vytesaná lidská postava s výraznou hlavou a šatem
sahajícím po kolena: tyto 4 postavy si podávají ruce, jako by společně tančily, přičemž 2 z nich
mají mužskou podobu a 2 ženskou podobu

–třetí pole zabírá víc než polovinu výšky sloupu: na každé ze 4 stran je bezvousá postava
s mladistvou tváří, oděná do dlouhého šatu, která snad znázorňuje Svantovita (ač jeho kult nemusel
sahat tak daleko na jih), 1 drží v pravici roh hojnosti, 2. má prsten (obraz slunce, deště, rosy),
zbývající 2 v rukách nemají nic, každá z nich však má pravici pokrčenou v loktu a pozvednutou
k hrudi, levici volně spuštěnou; jedna z postav má v dolní části pole vyryté další Svantovitovy
insignie – koně a meč
–sloup je 4hranný (podobně jako idol v Arkoně), Svantovit tak vidí do všech 4 světových stran
•jedna z hypotéz výkladu ostatních postav znázorněných na sloupu tvrdí, že nejnižší postava
znázorňuje Peruna, nad nímž je bohyně Bába, z jejíž hlavy vyrůstá jejich zplozenec Svantovit
•dnes je tento idol uložen v Krakově

J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\05. SZ Slované\13-Zbrucsky_idol.jpg



J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\05. SZ Slované\13-zbručský_idol-01.jpg
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\05. SZ Slované\13-zbručský_idol-02.jpg


Zbručský idol s obětinami
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\05. SZ Slované\13-Zbrucsky_idol-obeti.jpg


•také archeologické nálezy stříbrných mincí vypovídají o Svantovitově kultu a jeho rozšířeném
uctívání – na mincích je zobrazen kůň, nad jehož hlavou je „perunský křížek“ (mj. též jeden ze
symbolů slunce) a meč
•to vše svědčí o rozsáhlém uctívání Svantovita u Z i J Slovanů
•s příchodem křesťanství byla tendence zasvěcovat posvátná místa spjatá se Svantovitem křesťanskému
sv. Vítovi
–sv. Vít: italský chlapec, který byl ve svých 10 letech umučen pro svou víru v Ježíše Krista
–nejde jen o zvukovou podobu jména, ale i o společný atribut – ptáka, který budí slunce: kohouta
(symbol slovanského Svantovita)
•se solárními bohy jako je Svantovit, Svarožic, Radegast souvisí také slavení nejvýznamnějších
svátků
–ty byly řízeny postavením slunce na nebi během roku, přičemž během roku byly na nebi 4 významné
body v postavení slunce – 2 slunovraty a 2 rovnodennosti, k nimž se vázaly také významné svátky:

–zimní slunovrat – noc je nejdelší v roce, poté začíná přibývat světla, slunce je znovuzrozeno a
coby „sluneční dítě“ stoupá každým dnem výš a výš nad obzor (vánoce staří Slované světili jako
nejtajemnější a nejslavnější svátky, neboť staré slunce v tu dobu dokonávalo a nové se rodilo,
proto je v Čechách původně nazývali světlé hody)
–jarní rovnodennost – délka dne a noci je vyrovnána (velikonoce)
–letní slunovrat – slunce vítězí nad tmou, dospěje na vrchol své slávy: den je nejdelší v roce, noc
nejkratší, slaveno obyčejně až do 24. června (tj. 3 až 4 dny od slunovratu), od tohoto dne slunce
opět začíná klesat (slaveny letnice a kresy) –podzimní rovnodennost – délka dne a noci je srovnána,
slunce začíná stárnout a slábnout, což trvá až do zimního slunovratu, kdy je slunce znovuzrozeno a
omlazené opět zvolna stoupá ve své dráze každým dnem výš a výš nad obzor (slaví se posvícení) –celý
rok je z mytologického hlediska stálým bojem mezi světlem a tmou (čili mezi životem a smrtí) –více
o staroslovanských svátcích viz např. Mýty a báje starých Slovanů (Šindlářová, Růžička) od s. 112;
dále Živoucí kruh: Návrat do cyklického času (Jan Bílý)

•známe i některé další bohy uctívané na ostrově Rujána
•Rujevit (Rugievit, tj. „Pán Rujány“)
–uctíván ve městě Korenici v jižní části Rujány
–byl patrně jakousi obměnou Svantovita
–zobrazován nadživotním dubovým idolem se 7 obličeji spjatými jedním temenem, s mečem sevřeným
v pravici a dalšími 7 meči zavěšenými u pasu na opasku – to odkazuje patrně k jeho primární válečné
či ochranitelské funkci: „Věřilo se, že tento bůh jde v čele všech válek a že je nadán válečnými
silami.“
–jeho idol byl nadlidské výše, aby nebylo možno smrtelníku dotknout se jeho hlav, jak udávají staré
popisy
•dále byl také v Korenici uctíván i bůh Perunic (či Porunic)
–patrně šlo o obdobu Peruna
•máme i několik dalších rujánských bohů dochovaných jménem, ale nic bližšího o nich nevíme

•každý bůh nebyl tak významný, aby měl svůj svatostánek
–mnozí bohové přebývali v hustých hvozdech či v hájích a neměli ani své idoly
–posvátné háje (obehnané dřevěným plotem se vstupní branou) pak křesťané vykáceli či vypálili
(často přes obrovský nářek a protesty místních), činili tak na příkazy biskupů, kteří vedli proti
Slovanům nesčetné křížové výpravy s cílem vymýtit z těch lidí ďábla
–měl-li bůh svou svatyni, neměl do něj kromě žrece přístup nikdo jiný, s výjimkou těch, kteří šli
bohu obětovat, a osob ohrožených bezprostředním smrtelným nebezpečím, které se tam mohly před svými
pronásledovateli ukrýt, protože ti nesměli vstoupit (viz např. zavraždění sv. Václava v 10. stol. –
podle legendy Václav chtěl najít úkryt ve svatostánku, byť tehdy už křesťanského)
•slovanské kultovní centrum Gross Raden – archeologické naleziště z 9. a 10. stol.
–dnes zde stojí rekonstruovaná podoba původního sídliště a muzeum (poblíž městečka Sternberg u
Rostocku, sever bývalé NDR, vnitrozemí)

•rekonstrukce slovanského hradiště se svatyní:
•Groß Raden bei Sternberg
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\05. SZ
Slované\11a-Rekonstrukce_slovanskeho_hradistě-Groß_Raden.jpg

Groß Raden: půdorys
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\05. SZ Slované\11c-Groß_Raden-mapa.png


svatyně v Groß Raden
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\05. SZ
Slované\11b-Rekonstrukce_slovanského_chrámu_v_Groß_Raden-2.jpg

svatyně v Groß Raden
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\05. SZ
Slované\11b-Rekonstrukce_slovanského_chrámu_v_Groß_Raden-3.jpg

•o dalších bozích z evropské oblasti obývané SZ Slovany máme od kronikářů zpráv poskrovnu
•Jarovit:
•uctíván ve Velgastu (severoněmecké pobřeží kousek od Rujány) a v Havelbergu (Z od Berlína)
•podle záznamů byl pánem obrovského zlatého štítu (patrně dřevěný štít potažený zlatými pláty),
visícího v jeho svatyni a přinášejícího vítězství
–to svědčí o jeho válečné funkci
–nikdo se nesměl štítu dotknout, býval nesen v čele vojska
–kronikář Ebbo uvádí o výpravě členů družiny Otty z Bambergu ve Wolgastu (rok 1128):
– „Někteří z doprovodu biskupa, chtějíce si prohlédnout svatyni v tom městě položenou, se
přibližovali neopatrně. Vidouce to obyvatelé, pojali podezření, že se chystají spálit svatyni, a
houfně, řinčíce zbraněmi, chtěli jim zastoupit cestu… Misionáři hledali záchranu v útěku. Klerik
však jménem Dytrik, který je předhonil, se dostal až ke dveřím samé

– svatyně a nevěda, kam by se obrátil, odvážně do ní vpadl a uviděl na stěně zlatá štít – nikomu
nebylo povoleno se ho dotýkat – zasvěcený bohu Jarovitovi, který byl bohem války, uchopil ten štít
a šel jim naproti. Ti pak vesničané jako hloupí myslíce, že to bůh Jarovit se na ně žene, v úžasu
se obrátili a padli na zem. Dytrik pak, vida jejich hloupost, odhodil štít a utekl.“
–Jarovit podle všeho neměl spojitost s vítáním jara
–etymologie je totiž následovná: slovo „jarъ“ znamenalo původně „sílu“ (jak plodivou, tak i
válečnou) a „vitъ“ viz „pán, vládce“
–patrně byl lokální obdobou Svantovita nebo byl jiným bohem a byl mu v panteonu podřízen – těžko
říct…
•Černobog:
•počeštěle Černoboh
•patrně ovládal temné stránky života
•Helmold v kronice uvádí, že Slované věří v dobrého boha, jenž řídí vše dobré, a zlého boha
vládnoucího nad vším neštěstím

•jeho protikladem by snad měl být Bělobog – jeho jméno se však přímo nedochovalo, je však doloženo
v nesčetných místních názvech
–Bealbug, Belbuk, Belbog
–u nás např. Bělbožice u Rakovníka
–v Polsku Białobożnica, Białobożie...
–v Haliči Belboznicja atd.
•je však také možné, že jde už o vliv křesťanství, z něhož slovanské náboženství mohlo přijmout
některé prvky
–zde snad právě dualistickou konfrontaci pozitivních a negativních sil personifikovaných bohem a
ďáblem
•Živa:
•jediné nám jménem známé ženské božstvo SZ Slovanů
•výklad jména odkazuje na hospodářský kult plodnosti, který zažíval u Slovanů (jakož i u jiných
archaických národů) velké úcty a důležitosti

•známe ještě několik dalších bohů podle jmen, ale nic bližšího nám o nich není známo
–můžeme se o jejich funkcích jen domnívat, jako např. v případě boha zaznamenaného jen jménem
Pogoda (na základě etymologie lze aspoň usuzovat, že šlo o boha ovládajícího počasí)
•jména dalších bohů uctívaných SZ Slovany (co asi bylo podle etymologie jejich funkcí?):
–Děvana, Chlipa, Jeseň, Krt, Letnice, Morana, Porvata, Sytivrat, Ztračec aj.
•bohů mohli mít v panteonu velké množství, zachovány máme jen kusé údaje, často navíc nepřesné –
kronikáři byli zpravidla německy mluvící, jména proto často komolili
•jednotlivé bohy navíc často přirovnávali k bohům antickým či germánským, v čemž spatřovali
univerzálnost pohanského náboženství – mohlo to funkce a povahu jednotlivých bohů v různých
panteonech zkreslit