•Bohové ruského panteonu
•podle dochovaných zpráv o mytologii V Slovanů můžeme rozlišit dvě podoby pohanství:
–1) KULT PŘEDKŮ – uctíváni byli zbožštění předkové nazývaní „ščurové“ (sing. „ščura“)
–tzv. Počáteční letopis popisuje pohřební obřad:
– „A když kdo umřel, dělali tryznu nad ním [tryzna – bojové hry konané nad tělem zemřelého], a
potom udělali hranici velikou a položili mrtvé tělo na hranici a spálili. A potom sebravše kosti,
vložili je v malou nádobu a postavili na sloupě po cestách.“
–sloupy podél cest, na nichž stály nádoby (urny) s popelem předků, byly mezníky ochraňující hranice
rodového pole a sféry moci ochranných ščurů; žijící příslušník rodu, který pozbyl ochrany svého
ščury, byl vydán na pospas působení tajemných a nepříznivých sil, které pocházely od duchů
nepřátelských rodů
–2) UCTÍVÁNÍ VIDITELNÉ PŘÍRODY A KOSMICKÝCH TĚLES – bohové: nebes Svarog, slunce Dažbog, hromu
Perun, úrody Veles/Volos, větru Stribog, atd.

–vedle Peruna, Dažboga a Velesa (ten chybí ve výčtu 6 bohů v čele s Perunem po reformě náboženství
v Kyjevské Rusi, zde je však doložen přímo z jiných zdrojů, když roku 988 přijal kníže Vladimir
křesťanství, tak mj. byla skácena i Velesova modla) se v panteonu ruských Slovanů, konkrétně
kyjevského knížete Vladimira z roku 980 (po náboženské reformě) objevují další 4 bohové, které máme
doloženy písemně
–mají však (na rozdíl od předchozích) jen lokální povahu, neboť u Z ani J Slovanů nejsou doloženi,
a to ani nepřímo (až na spíše jen výjimečné náznaky), jsou to:
•Stribog
•snad bůh nebe a větrů, snad bůh zimy a chladu
•uveden ve 3 pramenech:
–Povest vremenných let (zmíněn v souvislosti s náboženskou reformou roku 980)
–v ruském překladu Slova sv. Jana Zlatoústého
–ve Slovu o pluku Igorově, kde jsou větry vanoucí od moře nazývány „vnuky Striboga“, takže se lze
domnívat, že Stribog mohl být hlavní bůh větrů (jejich děd)

•tento výklad nás však neuspokojí – jsou-li s větry spojováni pouze vnuci Stribogovi, tedy ne jeho
synové ani sám tento bůh, byla jeho funkce nejspíš obsáhlejší, o její funkci však můžeme jen
spekulovat
•naše hlavní opora zůstává v oblasti etymologie, jež je nejasná a nabízí řadu variant
–koncovka „-bog“ je jasná: jde o slovo bůh (staroslovansky „bogъ“, viz též např. staroperské
„baga“)
–zato u části „stri-“ se nabízí více hypotéz:
–1) slovanský původ
– - strъti – strnout, zledovatět, ztuhnout vlivem studeného větru, odtud spojitost s bohem větru,
což by konvenovalo se Slovem o pluku Igorově a připodobnění větrů k vnukům Striboga, kteří vysílají
smrtící střely (otázkou však zůstává, jakou funkci plnil sám Stribog)
– - další možností je odvození od slovesa „striti“, čili „střežiti“, což by naznačovalo, že byl
strážcem dobra – anebo naopak jeho odnímatelem, přičemž by mohl tvořit dualitu s dárcem všeho
dobra, kterým byl Dažbog (čili jeho protipól)

– - tuto domněnku by mohl podpořit i fakt, že ve Slovu o pluku Igorově vysílají Stribogovi vnuci od
moře své střely
–2) neslovanský původ
– - kmen „sri-“ z íránského jazyka, známý i ze sanskrtských názvů bohů a lidí: Sríbaga (přídomek
staroperského Ahura Mazdy) tj. „Krásný bůh“ by pak byl „bohem, jehož podstatou je krása“ (tato
etymologie stojí vzhledem k obecně přijímanému náboženskému vlivu Íránců na slovanské etnikum
přinejmenším za úvahu)
– - další možnost pochází ještě z dob indoevropské jednoty a boha „deyus pater“ (otec nebe), védsky
„pita dyauh“, v pozdější podobě pak „ptri-ghagos“, z čehož po hláskoslovných a morfologických
procesech mohla vzniknout nám známá podoba jména Striboga
– - závěrem hypotéza o podobnosti s latinským výrazem „frigus“ a řeckým „rigos“, v obou případech
znamenající chlad, mráz – tak by byl Stribog bohem zimy
–pozn.: česky se mu někdy říká také Stříboh (etymologicky nevíme proč)
•pokud připustíme jeho funkci v rámci atmosferických jevů, pak si všimněme boha větru v hindské i
perské mytologii, kde se

• vyskytuje Váju, který podle tradice zplodil další božstva bouře, větru, hromu a blesku (tzv.
marúty)
–blízký mu je také Váta, jehož příchod za doprovodu vichrů provázel mohutný svistot
•Chors
•ve staroruských spisech též Chъrs, Chers, Churs
•tento bůh je první větší záhadou kyjevského panteonu – snad mohlo jít o božstvo slunečního svitu,
snad dokonce měsíce...
•zmiňují se o něm různé písemnosti z 10.–12. stol.
–nikde však není blíže charakterizován a zdá se, že už autorům spisů z 11.–12. stol. činil jeho
výklad potíže
•je patrně obměnou Dažboga: zosobněním vítězného slunce, tedy slunce vycházejícího – tedy Dažboga,
jenž při svítání i zimním slunovratu přemáhá démony temnoty
–viz např. též egyptská a aztécká mytologie, kde je bůh slunce chápán jako válečník vítězící nad
temnotou

•etymologie jména je nejasná, i v tomto případě se nabízejí dvě oblasti původu
–1) slovanská teorie:
– - vychází z praslovanského tvaru „krsъ“ ve smyslu „vychrtlý, zubožený, zbídačelý, zchátralý“ –
snad v souvislosti s ubýváním měsíce, což by ho řadilo na post božstva měsíce
– - také známe staročeské osobní jméno Chorúš či srbské Chrs a Chrsovik
–2) neslovanský základ jména by vycházel z íránského „chor, chores, choršid“ ve významu zářícího
slunce, což by podtrhovalo solární roli božstva
– - tuto teorii by podpořily i jisté náznaky v dochovaných pramenech spočívající v cizím původu
Chorse jakožto božstva cizího etnika žijícího na ruském území
•ač o něm máme jen kusé informace, je mnohokrát zmíněn ve staroruských literárních písemnostech,
jež jsou však ve svých tvrzeních často protichůdné
–Slovo o pluku Igorově ho uvádí jako boha slunce:

– „Veleslav lidu vládl, spory knížat soudil,
– sám však jak vlk nocí nepokojně bloudil,
– než zazpíval kohout, dospěl od Kyjeva,
– až k Tmutorokani. [tj. dorazil tam před východem slunce]
– Bohu slunce, Chorsu, často zkřížil dráhu.“
•ač mohlo jít o solární božstvo, někteří badatelé se přiklánějí k jeho pojetí jako božstva měsíce
–podle uvedené citace by se totiž kníže při své noční pouti ze severu na jih mohl potkat s měsícem,
nikoli se sluncem
–tuto tezi by podporovalo i Veleslavovo umění lykantropie, jež mohlo nastat jen za svitu měsíce,
což se i z ukázky dá odvodit: „jak vlk nocí nepokojně bloudil“ [jak ve smyslu „coby“]
•tím že Chors býval spojován s Dažbogem, tedy solárním bohem, by se mohl osvětlit vztah slunce a
měsíce jakožto nejvýznamnějších nebeských těles

•Simargl
•též Semarьglъ či Sim & Rьglъ
•nejasné božstvo, snad spjaté se zelení
•toto božstvo představuje v rámci ruského panteonu asi největší záhadu spočívající v mnoha
nejasnostech ohledně jeho původu i funkce
•nevíme ani, jednalo-li se o jednoho boha či o božskou dvojici
–podle Povesti vremennych let patřilo toto božstvo mezi idoly postavené v Kyjevě knížetem
Vladimirem
–zdá se však, že mohlo jít o božské blížence, tedy o dvojici bohů – Sima a Regla
–Slovo nekojego christoljubca uvádí pod tímto označením 2 bohy:
– „…právě tak se nemohl křesťan snést s křesťany žijícími ve dvojvěří, kteří věřili v Perouna a
v Chъrsa a v Sima, v Rъgla a v Mokošъ a ve víly, kterých je 30 sestřenic, neboť tak říkají
nevzdělaní, všechny majíce za bohyně, a tak jim přinášejí oběti a zabíjejí jim na počest kuřata…“

–a na jiném místě spisu se uvádí o starých slovanských bozích a způsobech jejich uctívání:
– „…proto křesťanům nepřísluší hry ďábelské hrát, jako tanec, hudba, ďábelské písně zpívat a
přinášet oběti idolům, jak tito, již se modlí k ohni při sušení obilí, vílám, Mokošъi, Simou,
Rъglou a Perounou, Volosu, dobytčímu bohu, Chъrsou, rodu a rožanicím a všem jejich prokletým
bohům…“
• ani v tomto případě není funkce božstva ujasněna a nepomůže nám ani etymologie, neboť samo jméno
vyvolává rozpaky – nabízí se 3 hypotézy:
–1) slovanská – přiklání se k tezi o dvojici bohů: Sem z praslovanského tvaru „semъja“ tj.
„rodina“, z něhož by mohla vyplývat funkce ochránce rodu; Rъgl z praslovanského „rъž“ čili „žito,
obilí“ by šlo o bytost pečující o rostlinnou vegetaci nebo o kvašení spojené s přípravou poživatin
z obilí
– - Sem mohl být též ochráncem dobytka a Rъgl ochráncem obilí (pro tuto dvojnost by hovořila i
místní a osobní jména – dokonce i v Polsku)

– - poměr těchto 2 božstev by bylo možno chápat jako blíženecký, jak se to mnohdy objevuje i
v jiných mytologických systémech (např. starořečtí Kastor a Polydeukes [lat. Castor a Pollux];
Ioskecha a Taviskaron u Irokézů a Huronů, hrdinská dvojčata z mayského eposu Popol Vuch apod.)
– - snad by zde mohla být i souvislost s dřevěným blíženeckým idolem z německého Fischerinselu
– - ze slovanské oblasti zmiňme 7hlavé božstvo jménem Sedmaruglav, o němž se zachovala zmínka ve
Skandinávii (7hlavé božstvo beze jména máme ze slovanské oblasti doloženo na ostrově Rujana)
– - hláskové podobnosti však můžou svádět na scestí, což platí i o následujících dvou hypotézách
–2) hypotéza biblická:
– - snad by mohlo jít o zkomoleninu biblických bohyní z oblasti Mezopotámie (babylonské zajetí židů
– in 2. kniha královská, 17,30), totiž Asimaty (Ašimy) a Ergaly (Ereškigaly) či místo ní snad
Nergala, manžela bohyně Ištary
– - lze si však jen stěží představit, jak by se kult mezopotamských božstev mohl objevit o 3
tisíciletí později na Rusi…

–3) perská mytologie: v íránské oblasti se vyskytoval démon Simurg v podobě okřídleného psa se 2
pařáty (tedy zoomorfní božstvo), jenž byl ochráncem vegetace [viz reliéf z perského chrámu] a
rozšířil se i mimo hranice svého původu (mimo kulturu Íránu)
– - pro tuto hypotézu svědčí fakt, že se na Rusi v 11. a 12. stol. objevily na některých ozdobných
předmětech (šperky, spony, náramky, diadémy) zobrazení téměř identická s íránským vzorem,
považovaná za podobu Simargla, tyto předměty se od 13. stol. na Rusi přestaly téměř vyskytovat –
patrně vzhledem k posilováním pozice křesťanství
– - Simargl by tedy představoval bytost nižšího, démonického řádu, což by zpochybňovalo oprávněnost
jeho řazení do panteonu kyjevského knížete Vladimira (jehož byl podle záznamů součástí)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\04. Ruský
okruh\02b-Simargl-relief_stary_chram.jpg

–Simurg (Mezopotámie)
H:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\04. Ruský okruh\02c-Simurg-Mezopotamie.jpg
H:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\04. Ruský okruh\02d-Simurg-Mezopotamie.jpg

•Mokoš
•ve staroruských spisech uváděna též jako Mokuš či Makoš
•její funkce není dodnes uspokojivě vysvětlena
•jediná nám známá bohyně v ruském panteonu
–byť existuje i nepravděpodobná hypotéza, že jde o boha mužského rodu, který vládl nad vodami (jeho
jméno by asi bylo odvozeno od slova „mokro“)
•snad ochránkyně ovcí a přástek (předení na kolovratu, též stejnojmenný svátek), snad bohyní
plodnosti a matkou úrody nebo tohoto všeho současně
• doložena v mnoha traktátech z 11. a 12. stol., mj. i v letopisu Povest vremennych let (z roku
980)
•ještě v 16. stol. se kněz při zpovědi ptával ruských žen, jestli „nechodily k Mokuši“ nebo zda se
„nemodlily k vílám, Rodu, rožanicím, Perunovi, Chorsovi a Mokoši“

•úcta k Mokoši coby ochránkyni ovcí a předení se udržela v severoruském i ukrajinském folkloru až
do 19. stol., kdy byl stále ještě provozován její kult
–měla mít velkou hlavu a dlouhé ruce
–selky se Mokoše bály a přinášely jí oběti, aby si ji naklonily či udobřily
–podle lidových představ obcházela chalupy jako neviditelná, její přítomnost bylo možno poznat
podle zvuku vřetena, pomáhala ženám příst, když se jim ji podařilo naklonit na svou stranu, pokud
nechaly volně přístupnou koudel, hrozilo však nebezpečí, že přitom někoho opřede
•máme doloženou její přítomnost mezi idoly v panteonu kyjevského knížete Vladimira
•zdroje informující o ní jsou kusé, její jméno patrně souvisí s její funkcí:
–1) slovanská teorie původu: kořen „-mok“ či „-mokrъ“ ve spojení s vlhkým ženským lůnem v rámci
sexuální aktivity by odkazoval k bohyni lásky a plodnosti (viz řecká Afrodita či mezopotamská
Ištar)

– - z téhož kořene lze odvodit její možnou souvislost s vlhkou, úrodnou zemí, představující jeden
z nejdůležitějších faktorů pro obživu – v tomto případě by personifikovala Matku zemi
– - tím pádem by mohla pečovat i o úrodu, chov dobytka a o porody
–jiná teorie slovanského původu jejího jména vychází z výrazu „mot-koši“, přičemž se zaměřuje na
ruské „motať“, tedy „motat, navíjet“, což by vedlo k domněnce, že posláním bohyně Mokoše bylo
hlavně předení a tkaní
– - to by podporovaly i folklorní odkazy ze severního Ruska (např. z Oloněcké gubernie), kde byla
Mokuša či Mokoša bytost nižšího řádu, která obcházela stavení a dohlížela na přadleny, navíc
pečovala o ovce a taky je stříhala, jinde po nocích spřádala zanechaný len
– - na důkaz přízně se jí na noc kladly vedle nůžek i kousky ovčí vlny
–2) její analogii najdeme rovněž v perské mytologii, kde se vyskytuje podobná bohyně Ardví (tj.
„vlhká, mokrá“), ochránkyně plodnosti a dětí
•indoevropské obřady, které měly zajistit plodnost půdy a tím i bohatou úrodu, obsahovaly kromě
dalších projevů též sexuální aspekty – včetně rituální soulože

•v severoruském folkloru je dodnes uctívána bytost tohoto jména
–chodí po staveních a dohlíží na plnění ženských prací
–trestá ženy zanedbávající své povinnosti
•také ve finské mytologii je démonická bytost Mokša
–podle některých badatelů do náboženského předsvědčení starých Slovanům dostala ze Skandinávie,
podle jiných je tomu bylo naopak
•ve slovinském folkloru je čarodějnice Mokoška
•o kultu bohyně Mokoši na našem území by mohl svědčit název vrchu Mokošín u Přelouče v Čechách i
staročeské osobní jméno Mokoša/Mokoše
•česky je někdy uváděna se zdůrazněním ženské koncovky: Mokoša

•Mokošin oltář (Rusko)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\04. Ruský okruh\03-Mokos_oltar-Rusko.jpg


Mokoš zpodobněná na severoruské výšivce
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/47/Makosh-XIX_Lob.png


novodobý idol Mokoš poblíž obce Mokošín (vrch Křemen)
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/5/50/Obec_Moko%C5%A1%C3%ADn-_Bohyn%C4%9B_Moko%
C5%A1.jpg/800px-Obec_Moko%C5%A1%C3%ADn-_Bohyn%C4%9B_Moko%C5%A1.jpg

•obdobou Mokoše jsou naše folklorní bytosti lucky
–lidová slavnost konaná dodnes na Valašsku, Podkrkonoší, Šumavsku aj. v předvečer svátku sv. Lucie:
13. prosince (čili 12. prosince večer)
–lucky (na Valašsku zvané luce) chodí po vesnici v bílé plachtě se zamoučeným obličejem (pomazaným
moukou) a kontrolují čistotu v domech a zda hospodyňky nezahálí, přitom syčí jako husy
–husím perem nebo husí peroutkou vymetaly čtyři rohy světnice (rituální vyhánění zlých duchů) a
ometaly také všechny přítomné i předměty v místnosti na znamení čistoty a vymetení nemocí a zlých
duchů
–sv. Lucie: patronka nevidomých a všech povolání, která závisí na dobrém zraku: švadlen, kočích,
sklenářů, brousířů...
–sv. Lucie je také ochránkyní před čarodějnicemi a zlými silami, které měli v době nejdelších nocí
a nejkratších dní největší moc (na ochranu proti nim se v den sv. Lucie vykrápěly stavení svěcenou
vodou a nad dveře chlévů se dělaly svěcenou křídou křížky)
–podle křesťanské legendy byla sv. Lucie křesťanka žijící na přelomu 3. a 4. stol., která si na
důkaz odmítnutí pohanského nápadníka vyrvala z důlků oči, kvůli nimž se do ní pohanský mladík
zamiloval

lucky
Výsledek obrázku pro lucky folklor


lucky
SouvisejÃcà obrázek


Výsledek obrázku pro lucky folklor SouvisejÃcà obrázek Výsledek obrázku pro lucky folklor



https://www.gorolweb.cz/wp-content/uploads/2017/12/d-696x624.jpg SouvisejÃcà obrázek
lucky – Francova Lhota (1974)
H:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\04. Ruský okruh\Lucky-1974a.png

lucky s obličejovou maskou – Lačnov (1975)
H:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\04. Ruský okruh\Lucky-1975a.png
H:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\04. Ruský okruh\Lucky-1975b.png

lucky (jižní Čechy – Budějovicko)
H:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\04. Ruský okruh\Lucky-jižníČechy-1.png
H:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\04. Ruský okruh\Lucky-jižníČechy-2.png

•na Hornolidečsku se dochovaly obchůzky lucáků
–např. ve Střelné byl lucák převlečen za starého „chlapa s fajfkú v hubě“, který při obchůzce
vybíral „na tabáček“
•v tradici obchůzky lucek se patrně dochovaly také pozůstatky plodnostních obřadů
–např. ve Vlachovicích ometaly Lucky mužům „rozporky“ (zřejmě na podporu plodnosti)
–v obci Pulčín (viz foto z r. 1972) lucky nosívaly figurínu dítěte a žádaly pro ně dary
H:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\04. Ruský okruh\Lucky-1972.png

http://img.radio.cz/psRUkqu1wEC_O4zYuogtMcpiLV4=/fit-in/1800x1800/1261410095__pictures/r/folklor/mu
saion/peruchty.jpg
http://img.radio.cz/Sfr3YeqZhFDvkg3dSeelOj0Cbe4=/fit-in/1800x1800/1261403433__pictures/r/folklor/ko
urim/perchta_lucie.jpg
•svátek sv. Lucie byl původně spjatý nejen s lidovými obchůzkami, ale také s obřadními zákazy
(půst), vírou v působení temných sil (čarodějnic, duchů) a s věštěním
•s luckami někdy chodily také peruchty – démonické bytosti (neplést s rožmberskou bílou paní
Perchtou)
–původně šlo o duchy předků, které v době předcházející zimnímu slunovratu (advent) pronikaly ze
světa zesnulých do našeho světa
–peruchty však většinou strašívaly děti až na Štědrý den

•Jakub Jan Ryba líčí v knize Radovánky nevinných dítek o vánocích (1804) zvyk chození masek na
sv. Lucii, tzv. luciášství:
– „Což na Lucii bychom byli zapomněli! Jak ta vyhlíží! Ó, ta jest strašlivá. Ta bere vám neposlušné
děti do břicha. Oho, toť by muselo býti břicho! Také Krolmus zaznamenal zprávu o chození lucky
v Čechách. Před sv. Lucií chodí bílá veliká žena po domech s velikým nožem, kde jsou děti, kterým
chce párati břicha, jestli se v Adventě nepostily.“
•jde o nejstarší dochovaný písemný doklad z našeho prostředí pojednávající o lidových obchůzkách na
sv. Lucii
–zmiňuje úkol lucek trestat děti, které v ten den nedržely půst
–když lucky vstoupily do stavení, nemluvily, jen tiše mumlaly nebo syčely – folklorista Dalibor
Hobl k tomu dodává:
– „Chodilo jich různé množství, chodily ve dvou, ve čtyřech, v šesti. Dokonce chodily průvody,
které měly třeba pět bílých lucek a jednu černou, to bylo známé z jižních Čech. Lucky skutečně měly
za úkol děti postrašit, ale nechodily jenom po dětech, chodily i po dospělých. Byla to doba
předvánoční, doba úklidu, tak chodily kontrolovat čistotu domácností. Na den sv. Lucie byl zákaz
předení na kolovratech, tak se chodilo kontrolovat,

– zda se nepřede. Bylo to většinou v oblastech, kde předení skutečně byla velká záležitost. Před
dnem sv. Lucie se většinou končilo s přástkami a pokračovalo se zase až po Vánocích. Takže ty lucky
toho měly celkem dost za úkol, podle toho taky nosily své atributy. Některé lucky měly husí
peroutky, čistily domácnosti, nebo při kolovratu měly nějaký proutek nebo dřevěný nůž. Tam ta
různorodost byla opravdu velká. Jako jedna z mála postav má lucka dodnes známé rčení: Lucie noci
upije, ale dne nepřidá. To souvisí se zimním slunovratem, protože tehdejší kalendář byl trošku
posunutý, takže rovnodennost byla už kolem 13. prosince.“
•pohanské zvyky se církev snažila vymýtit, což se jí v mnoha případech nepodařilo – podobných
mytických postav bylo v lidovém folkloru mnohem víc (lucky, peruchty, barborky, ambroži, klovcové
báby aj.)
–např. klovcové báby chodily v době mezi
– Štědrým dnem a Novým rokem a strašily
– neposlušné děti
•
•na fotce: klovcové báby s ambrožem
•a vzadu za nimi lucka
http://img.radio.cz/61uTn36cFGKEg-SZMm8YqCPXQ5U=/fit-in/1800x1800/1261410594__pictures/r/folklor/ko
urim/lucie_baby_ambroz.jpg

•12 dnů od sv. Lucie do Vánoc bylo určeno k věštění
–předpovídalo se např. počasí: na dveře nebo trám se nakreslilo 12 kruhů (nebo kruh rozdělený na 12
dílů), každý z nich připadl jednomu měsíci následujícího roku – podle počasí každého dne se kruh
nebo dílek označil (prázdný = jasno, plný = zamračeno nebo déšť)
–svobodné dívky v těchto 12 dnech hádaly, za koho se provdají: na 12 lístků napsaly jména
konkrétních chlapců, lístky složily, aby jména nebyla vidět, a vložily si je pod polštář, každé
ráno pak jeden lístek zničily – čí jméno zůstalo na posledním, ten se měl stát dívčiným manželem
•pranostika „Lucie noci upije, ale dne nepřidá...“
–něco nám na ní nesedí – noci se přece začínají krátit (denní světlo začíná „upíjet“ noční tmu) až
po zimním slunovratu, tedy po 21. prosinci, nikoli po sv. Lucii, tedy po 13. prosinci...
–proč to tak je? koncem 16. stol. byl posunut kalendář o 8 dnů zpět i s příslušnými svátky světců:
šlo o gregoriánskou reformu kalendáře – do 16. stol. tedy dnešní 21. prosinec (tj. den zimního
slunovratu) byl označován jako 13. prosinec, na který připadal svátek sv. Lucie, který byl zaveden
v 6. stol.

–nový křesťanský svátek sv. Lucie v den zimního slunovratu měl překrýt původní pohanský svátek
zimního slunovratu, který byl nejvýznamnějším pohanským svátkem každoročního cyklu na severní
polokouli, neboť od toho okamžiku opět přibývá světla (noci se krátí a dny se prodlužují)
–proč zrovna sv. Lucie připadla tomuto nejdůležitějšímu pohanskému svátku? důvod byl etymologického
charakteru – jméno sv. Lucie odkazovalo na latinské slovo lux (tj. světlo), neboť od toho dne
přibývá světlo
–dnešní 24. prosinec (Vánoce) tedy až do 16. stol. měl datum 16. prosince a Nový rok začínal v den
s dnešním datem 8. ledna (když končil prosinec)
–aby to nebylo tak jednoduché, tak původně se slavily Vánoce na Tři krále, tedy 6. ledna – ve 4.
stol. n.l. však Řím tento svátek přesunul na prosincové datum, aby oslabil vliv kultu solárního
boha Mithry, neboť mithraismus spjatý s tajnými mysterii byl pro postupně se prosazující
křesťanství značnou konkurencí
–ve Švédsku a dalších severských zemích se na svátek sv. Lucie koná světelná slavnost zvaná
Luciafest (známá i z německého a rakouského prostředí)

švédský Luciafest
Výsledek obrázku pro luciafest Výsledek obrázku pro luciafest Výsledek obrázku pro luciafest
http://www.weihnachten.one/wp-content/uploads/2017/08/Luciafest-300x203.jpg

•Trojan (též Trajan)
•opět máme jen zlomky informací, tento bůh navíc nebyl v panteonu knížete Vladimira
•patří ke sporným postavám V-slovanského panteonu
•některé prameny (např. Slovo o pluku Igorově) naznačují, že mohlo jít o jednoho z předků
kyjevských knížat nebo dokonce o římského císaře Trajana (vládl 98–117 n.l.), jehož kult mohli
Slované začít vyznávat, když si císař ve 2. stol. podmanil rumunskou Dácii
–na území Rumunska se však Slované dostali hlavně až během 6. stol.
–k propojení boha Trojana s císařem Trajanem vedla spíš podobnost jmen
–v jednom ze staroruských apokryfů je Trojan uveden vedle Peruna, Chorse a záhadného Dyje
(z ostatních pramenů neznámého); u Trojana je zde poukázáno na to, že jde o „cara v Římě“ (nicméně
pramen se nezdá příliš hodnověrný, protože hledá původ Peruna v Řecku a Chorse na Kypru)

•pozoruhodný je apokryf Choždenije Bogorodicy, kde je Trojan jmenován vedle Velesa a Peruna,
zdůrazňuje se, že jsou to zbožštěné lidské bytosti
–nejspíš jde o dobovou hypotézu křesťanských autorů apokryfu
•Slovo o pluku Igorově Trojana zmiňuje několikrát, nikdy však ve smyslu božské postavy
–mluví pouze v temných souvislostech o „stopách Trojanových, o jeho zemi a době“ – tedy spíš jako o
mytickém vládci na Rusi, než jako o příslušníku panteonu
• v pozdějších srbských pověstech se objevuje car Trojan
–sehrává někdy úlohu démonické noční bytosti, která je 3hlavá (1 hlava pohlcuje lidi, 2. dobytek a
3. ryby), jeho 3hlavost odpovídá spíš Triglavovi (bohu pobaltských Slovanů)
•v českém prostředí je Trojan doložen jako staré osobní jméno ve významu „třetí“
–tedy v pořadí 3. narozené dítě (jako např. Druhoš, Paták, Šesták)

•Jména dalších bohů z ruského okruhu
•z ruské oblasti známe i jména dalších bohů, některá však vznikla jen ve fantazii pozdějších
literárních autorů, např.: Mar, Svida, Uraj, Uslad či Tur
•jiná jsou patrně autentická, nicméně se nejspíš nejednalo o bohy, šlo spíš o démony či bůžky
nižšího řádu: Jarilo, Kupalo, Lada, Morana aj.
•závěrem jedna hypotéza – podle ní ztělesňoval Perun mající 5 hlav nadřazené božstvo, jehož
jednotlivé aspekty se projevují 4 podobami symbolizovanými Svarogem, Dažbogem, Velesem a Chorsem,
ženský aspekt pak 5. podobou hlavy na hrudi – bohyní Mokošou

Jarilo (socha idolu v Doněcku, Ukrajina)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\04. Ruský
okruh\04-Jarilo-socha_v_Donetsku,Ukraina.jpg

Jarilo, Perun, Veles (Krym)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\04. Ruský
okruh\04-Jarilo,Perun,Veles-Krym_Jalta.jpg

Stribogův idol (vlevo Rusko, vpravo Ukrajina)
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\04. Ruský okruh\Striboguv_idol,Rusko.jpg
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\04. Ruský okruh\Striboguv_idol,Ukraina.jpg

Kemerovo (JZ Sibiř, Rusko) vepředu idol „Peruna“ (ve skutečnosti jde o kopii Zbručského idolu),
vzadu Jarilo
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\04. Ruský okruh\idoly-Kemerovo_JZ
Sibir,Rusko\Perun.jpg

Kemerovo (JZ Sibiř, Rusko) idol Velesa
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\04. Ruský okruh\idoly-Kemerovo_JZ
Sibir,Rusko\veles.jpg

Kemerovo (JZ Sibiř, Rusko) idol Svaroga
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\04. Ruský okruh\idoly-Kemerovo_JZ
Sibir,Rusko\Svarog.jpg

Kemerovo (JZ Sibiř, Rusko) idol Roda
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\04. Ruský okruh\idoly-Kemerovo_JZ
Sibir,Rusko\Rod.jpg

Kemerovo (JZ Sibiř, Rusko) idol Svantovita
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\04. Ruský okruh\idoly-Kemerovo_JZ
Sibir,Rusko\Svantovit.jpg

Kemerovo (JZ Sibiř, Rusko) dvojidol: Lada a její dcera Lelia
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\04. Ruský okruh\idoly-Kemerovo_JZ
Sibir,Rusko\Lada-a-jeji-dcera-Lelia.jpg

Kemerovo (JZ Sibiř, Rusko) pohanský duch
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\04. Ruský okruh\idoly-Kemerovo_JZ
Sibir,Rusko\pohansky-duch.jpg