PEKLO
zpěv první
Bloudění temným lesem hříchu a nevedomosti.
Slunce.
Obtížná cesta vzhůru.
DE život náš je v půli se svou poutí, mně bylo procházet tak temným lesem, že nemohl jsem cestu uhodnouti. Ach, trudno líčit ona místa, kde jsem probloudil ten hvozd divý, pustý, tmavv, že dosud na to vzpomínám jen s děsem. Ani snad smrt tak hořce neotráví.
Však dospěl jsem tam k všeho dobra střed a proto vypovím vše bez obavy. Jak jsem tam vešel, říci nedovedu,
neboť mi sen v těch místech oči sklížil, až pravá cesta zmizela mi vpředu. K úpatí pahorku jsem se tu blížil, který až na konci je toho dolu, kde úděs ten mi do srdce se vplížil. I vzhlédl jsem a uzřel na vrcholu už záři oběžnice, jejíž síla ty ostatní svou cestou vede spolu. Tím bázeň má se trochu umírnila, která mi v srdci zůstávala tkvíti té noci, jež tak úzkostná mi byla. A jako ten, jenž z bouře vlnobití
se na břeh spasí, zachráněn však zase zpět do vln hledě novou hrůzu cítí: tak duch můj, stále chvátající k spáse, přec ohlížel se do průsmyku zpátky, jímž nikdo živý dosud nedostal se. Když jsem si potom popřál oddech krátký, zas vydal jsem se vzhůru pustým srázem a pevný krok vždy níž měl postoj vratký.
11
Hle, pardála vtom uviděl jsem rázem kropenatého, který u pat stráně hbitý a mrštný přikrčen byl na zem.
S očí mě nespouštěl, ba odhodlaně mně zabraňoval vkročit na tu stezku, že kolikrát už vracel jsem se maně.
To bylo časně zrána za rozbřesku a slunce vyšlo s těmi souhvězdími, jež byla s ním už v den, kdy jejich lesku
Bůh dráhu stanovil a pohnul jimi, což novou naději mi dalo zase, že ujdu šelmě s boky žíhanými
v té jitřní chvíli a v tom jarním čase. Však přece sevřela mě hrůza prudká ze lva, jenž se mi zjevil v plné kráse.
Jak pospíchal by, ať se se mnou utká, nes' hlavu vzhůru, zuřil hladovostí, až vzduch se třás', jak když jej bázeň nutká.
Pak zase vlčici na kůži, kosti vyhublou spatřil jsem, ač žravá byla a mnohé zkrušila už ve své zlosti.
CTdy mi ztuhly, jak mě vyděsila, až pozbýval jsem při pohledu na ni víry, že k výstupu mi stačí síla.
A jako ten, jenž lakotí a shání,
když přijde doba ztrát a prodělává, dává se do nářku a bědování,
tak já, když zděsila mne šelma žravá, na ústup před ní jsem se dáti musil až na místa, kde slunce umlkává.
Když jsem svým pádem mnoho hrůzy zkusil, uzřel jsem muže jako v světě jiném, jenž asi dlouhým mlčením se dusil.
Uzřev ho na tom místě nehostinném, já zvolal: „Ochraňuj mě před vší zlobou, ať člověkem jsi nebo pouhým stínem!"
33
36
39
42
45
48
5'
54
57
60
03
66
Apostrofa uctívaného > milovaného básníka.
Šelma - vltiet tedy lakota.
Rek' on: „Já člověkem jsem byl svou dobou, mí rodiče se Lombarďany zvali, Mantua byla domovem jich obou.
Sub Julio mi pozdě život dali, a žít mi bylo v Římě za Augusta, kdy klamné bůžky lidé uctívali.
Básníkem byl jsem. Zpívala má ústa o Anchisovci, který prchl z vlasti, když z hrdé Troje zbyla troska pustá...
Leč ty, proč ty se vracíš do těch strastí? Proč nejdeš na vrch skvostný, na ta místa, jež počátkem i původem jsou slasti?"
„Tys tedy Vergil, studnice ta čistá, z níž proudem sladká mluva řinula se?" já odpověděl zmaten dozajista.
„Básníků ostatních ty cti a jase, kéž láska veliká a stálá píle, s níž čtu tvou knihu, pomůže mi k spáse!
Mně mistrem jsi a vzorem ve své síle, to ty jsi, z něhož čerpal jsem sloh sladký, který si zjednal tolik cti v mém díle.
Hle šelma, před níž obracím se zpátky. Jí zbav mne, mudrci, je ona vinna, že ve všech žilách trne mi tep krátký!"
„Tvá cesta teď být musí zcela jiná," mně odpověděl, slzeti mě vida, „když opustit chceš místa nehostinná,
neb šelma ta, z níž pochází tvá bída, nikomu projít nedá cestou tady a s odhodláním vražedným ji hlídá.
Tak zlá je povahou a plná zrady; ji ukojit se nikdy nepodaří a syta ještě více zuří hlady.
Je mnoho zvířat, s kterými se páří, a bude, dokud Chrt se neobjeví, který ji usmrtí a zlobu zmaří!
Cuminilla, Ettryalus, Turnus a Nissus -c soby z Aeneidj .
První zmínka o Dcatrici.
Ten o statcích a o penězích neví, jsa z těch, jež láska, ctnost a moudrost kuly, a mezi dvěma Feltry se nám zjeví.
Povznese Itálii spásnou vůlí,
tu, pro niž zemřela Camilla panna, Eurial, Turnus, Nissus zahynuli.
Od neho bude všemi městy štvána, až do pekla ji svrhne, kde jí v spěchu závistí kdysi otevřena brána.
I myslím, že ti bude ku prospěchu, půjdcš-li za mnou: průvodcem chci býti, jenž povede tě místy věčných vzdechů.
uslyšíš skřeky zoufalců tam zníti, uvidíš dávné duchy v utrpení smrt druhou vzývati a bolně vyti.
Pak uzříš ty, jimž oheň trýzní není, neb smějí doufati a víru míti, že buď kdy buď přec dojdou vykoupení.
Však ehceš-li sídla všeho blaha zřiti, tu svěř se duši hodnější, než má je, s níž nechám tě, až budu musit jiti,
neb onen císař, jenž je vládcem ráje, že vzdorně jsem se vzepřel jeho řádu, nechce, bych koho uveď v jeho kraje.
On tam je králem, ač má všude vládu, tam Jeho město, Jeho trůn tam stojí: O blažen, koho zvolí ve svou radu!"
A já mu dím: „Slyš, pčvče, prosbu moji při Bohu, jejž jsi neznal, neosiavil: Abych zde ušel horšímu snad boji,
mne zaveď v místa, kam jsi právě pravil, bych bránu Petra shléď i ty, jimž ve tmě ani svit naděje Pán nezůstavil!"
Tu vykročil. Já za ním šel, kam veď mě.
zpév druhý
105
114
117
132
135
Vzývání genia poesie a AIus.
Aeneas - podle Vergilia sestoupil do podsilU.
Den odcházel, vzduch, jenž se temným stával, dal odpočívat tvorům této země z únavy jejich; já jen vytrvával
v svém odhodlání, neb jsem tušil temně, jak těžkou zkouškou soucitu jsou boje takové cesty, na jakou duch zve mě.
O genie, s Musami při mně stoje,
až bude duch psát, co zřel podivného, dej, aby jevil vzácné ctnosti tvoje!
Já pravil: ,,-Pčvče, v němž mám vůdce svého, hleď na mé srdce, zdaje dosti smělé k vznešené cestě podle přání tvého.
Tys řek:, že otec Sylviův už v těle smrtelném vkročil do nesmrtelnosti a pobýval tam v bytosti své celé.
Ale odpůrce zla a nepravosti
jej přijal zajisté jen vzhledem k cíli a k tomu též, jak uznáme, že dosti
15
14
J5
I
Řim - sídlo svatého Otce.
Pncíiybnu^ii Dantovy.
Be.iti
příznivé znaky pro ten úkol byly: Za otce Ríma i vší jeho říše v nejvyšším nebi zvolen byl v té chvíli. Neb z města toho (či jak zvát to spíše)
iněl se stát chrám, v němž pro zdar světa stálý svatého Petra dědic vlád' by s výše. On touto cestou, již tvá píseň chválí, pochopil vše, čím nabyl v cti a kráse sám vítězství, plášť papežský pak chvály. Nádoba vyvolení šla tam zase, by vrátila se plna víry domů, víry, jež východiskem cesty k spáse. Však proč bych já tam šel? Kdo svolil k tomu? Nejsem Aeneas, nejsem Pavel ani -když sobě ne, což hoden zdám se komu? Nebylo by to bludné počínání,
kdybych se na tu cestu přece vydal? Tys moudrý, rad a zkrať mé přemítání." A jako ten, kdo nápady by střídal a každým novým měnil odhodlání, až neví nakonec, kam by se přidal, tak též jsem váhal na setmělé stráni, až pevnost počáteční rozhodnosti mi podrylo to dlouhé kolísání. ,,Tvým slovům rozumím-li správně dosti,"' stín odpověděl šlechetného reka, „je zchvácena tvá duše zbabělostí, jež mnohokráte padne na člověka a zbaví ho vší rozvahy a kázně, že je jak zvíře, které přelud leká. Však povím, abych zprostil tě té bázně, proč přišel jsem a co mě k tomu mělo, že po prvé jsem všiml si tvé strázně. Stál jsem, kde čekajícími se tmělo, když volala mě paní ctná a milá, že oddaně jsem před ní sklonil čelo.
=4
^7
3°
33
36
3!)
42
45
48
Vergilius vyslán za ochránce Dantovi.
Jas hvězdy záře jejích očí byla, a ona, tichá, sladká, odevzdaná, andělským hlasem ke mně promluvila:
,0 duše vznešeného Mantuana,
0 níž jde zemí dosud plno zvěstí
1 půjde dál, co světu lhůta dána,
hle, tam můj přítel, ne však přítel štěstí, na pusté stráni upaď v nebezpečí, až hrůzou obrací se na zlé scestí.
Mám strach, by nekles' v bídu ještě větší, že s pomocí jsem příliš otálela, když o něm v nebi slyšela jsem řeči.
Běž slovem krásným, které divy dělá, i vším, čím přispět můžeš k zdaru díla, mu na pomoc, klid abych zase měla.
Mne, Beatrici, vedla lásky síla sem s míst, kam duch můj hned se zase vrátí, a láska nutká mě, bych promluvila.
Až před svým Pánem zase budu stati, s pochvalou často připomenu tebe!' Zmlkla a já se začal vyptávati:
,0, paní, jež svou ctností sama v sebe shrnulas vše, čím lidstvo překonává veŠkeren obsah menších kruhů nebe,
mně přání tvé hned rozkazem se stává a splnění už opožděním zdá se. Nuž vyjev mi, co je tvá vůle pravá,
a pověz důvod, proč jsi spustila se k tomuto středu z oné jasné výše, z míst prostorných, kam nazpět toužíš zase ,Když naléhavě ptáš se, byť jen tiše, povím ti stručně,' odpověď mi dala, ,proč nebojím se vkročit v tyto říše:
Je třeba, bych se jen těch skutků bála, jimiž zlo druhým způsobiti mohu, však jiných jsem se nikdy nelekala.
57
60
63
66
69
78
8.4.
16
17
Panna .Mtn
útočiště
liiišnihu.
Tak umístěna jsem - dík za to Bohu -že nedolehnou ke mně vaše žaly a plamen tento nepálí mou nohu.
Je v nebi vzácná paní, která z dáli nesnáze toho, jejž máš chránit, zřela. Ta zmírnila soud příliš okázalý
a Lucii hned o něm pověděla:
,V žalu je věrný tvůj - jen pohleď dolů! Prosím tě, abys v ochraně ho měla!'
A Lucie, jež nepřítel je bolu,
hned na místo si za mnou pospíšila, kde s Ráchel dávnou seděly jsme spolu,
díc: ,Beatrice, chválo Bohu milá, toho, jenž tak tě ctil, že mrzké davy pro tebe zanechal, jsi opustila?
Což neslyšíš tu nářek jeho lkavý a nevidíš, že ve vírech, jichž síly i moře předčí, na smrt v boj se staví?'
Na světě nikdo není snad tak čilý, když ztrát se střeží hledaje zisk vyšší, jak já, když to mi řekl hlas ten milý:
S blažených křesel spěchám v tuto říši svěřujíc všechno tvého slova kráse, jež tebe ctí i všechny, kdo tě slyší!'
Když to mi pověděla s bázní v hlase, slzící oči odvrátila paní a mne tím přiměla jen k spěchu zase.
I přicházím, jak bylo její přání, a zaplašil jsem šelmu plnou zrady, jež bránila ti v přímé cestě strání.
Co nyní? Proč jen zastavil ses tady? Což ve strachu tvé srdce neustane? Proč nechopíš se s odvahou mé rady?
Vždyť o tvůj zdar tři ženy požehnané v nebeských dvorech velkou starost mají, a sliby moje také nejsou plané!"
93
96
99
K»3
1 1 4
1 'ž
Povzbuzen starostí, jakou o něho má Beatrice, Dante se vzmuží-
Další cesta k vchbdu do pekla.
Jako se květy nočním mrazem v máji do sebe choulí, když však Slunce září, hned svěže na stoncích se otvírají,
tak se i mému nitru náhle daří: Srdcem se rozproudila nová síla, že promluvil jsem s odhodláním v tváři:
„O ty, jež přízeň jsi mi projevila, ty laskavý, jenž přišel jsi tak záhy splniti úkol, jímž tě pověřila!
Tys do srdce mi vložil tolik snahy a touhy po cestě a jejím boji, že první úmysl zas je mi drahý.
Nuž pojď, nás oba stejná vůle pojí -
mým vůdcem ty jsi, pane můj a mistře!" Tak řek' jsem. Vykročil, a na pouť svoji
já strmou cestou s ním se vydal bystře.
zpěv třetí
!-9
>;5f>
i ;S
.\,;pis na brání MNOU PŘICHÁZÍ SE K SÍDLU VYHOŠTĚNOU, Peke!nc- MNOU PŘICHÁZÍ SE DO VĚČNÉHO BOLU,
MNOU PŘICHÁZÍ SE V ŘÍŠI ZATRACENOU. 3 PÁN SPRAVEDLNOST DAL MI DO ÚKOLU.
JSEM DÍLO, KTERÉ CHTĚLY K SVĚTA SPÁSE
MOC BOŽÍ, MOUDROST S PRVNÍ LÁSKOU SPOLU. 6 NEBYLO PŘED MÝM VZNIKEM VĚCÍ V ČASE,
JEN VĚCI VĚČNĚ. JÁ TAK VĚČNÁ PRÁVĚ:
NADĚJE ZANECH, KDO MNOU UBÍRÁ SE! 9 Ta hrozná slova nadepsaná tmavě
jsem uviděl tam na průčelí brány
a řek': „To těžko srovnávám si v hlavě!" 12 On, jemuž mnohé vědomosti dány,
pravil: ,,Zde zbavit je se lstí i zmatků,
umrtvit strach svůj a být odhodlaný! !5 Jsme tam, kam řekl jsem, že půjdem vkrátku,
bys uzřel zavrženců velkou muku,
jimž rozum vzat byl, nejvyšší všech statků." 18
20
21
Vstup pekelnou hranou.
Lidé polovii.iti, nesloužili Bohu ani ďriblit.
Jel é oh nj t lni
h mužíci korouhev - vůdidlo těch, kteří se na svitě točili, jak vítr vál.
A pak svou rukou stisknuv moji ruku,
a radost na tváři mně pro potěchu,
do jícnu veď mě tajemství a hluku. Bylo tam nářku, výkřiků a vzdechů,
jež nesly se do bezhvězdného vzduchu,
až v slzách sotva popadal jsem dechu. Jazyky divné, řeči hrozné sluchu,
divoké skřeky, rozzuřené řvaní,
výskot a tleskot všech těch bědných duchů hřmot působily, který bez ustání
vzduchem, jenž bez barvy a času, krouží
jak písku smršť, již vichr žene plání. Mě také zchvátil děs, jenž se tam plouží,
a řek' jsem: „Mistře, jaké jsou to davy?
Jaký to lid se tady mukou souží?" Tu pravil on: ,,Tak žalostně tu tráví
věčný trest bědné duše smutných tvorů,
kteří si žili bez hany a slávy. Jsou přidruženi k zbabělému sboru
andělů, kteří jenom sebe ctili,
ne věrní Bohu, aniž plni vzdoru. Nebe je svrhlo, by je netřísnili,
a peklo nevzalo je za své učně,
by hříšníci se jimi nepyšnili." A já: ,,0 Mistře, co to, že tak hlučně
ti tady bědují a naříkají?"
On odpověděl: „Povím ti to stručně. To tím, že smrti marně vyčkávají,
však žití jejich slepé je, že stále
v závisti osud jiných tvorů mají. Jim spravedlnost s láskou není k chvále,
na světě po nich nezůstalo slechu.
Nemluvme o nich! Hleď, a pojďme dále!" I hleděl jsem a uviděl jsem v spěchu
korouhev, jež tak rychle vpřed se hnala
a točila se vzduchem bez oddechu,
Duše čekající na převoz pres řeku Arhcron.
45
4B
Pfei oztiík Cha rou.
54
a za ní vřava taková se brala, že bych byl nevěřil, že tolik synů lidských smrt na světě už posbírala.
Mnohého znal jsem v zástupu těch stínů, však zvláště jednoho jsem rozeznával: Ten pro zbabělost vzdal se slavných činů.
Tu poznal jsem, že vřava taje nával, těch tvorů nával hnusný, přeošklivý, jež Bůh ni ďábel za své neuznával.
Nebyli, bední, nikdy zcela živi, však nyní bodal je a drásal nahé roj vos a střečků rozdrážděním divý.
S tváří jim tekly proudy krve vlahé a sc slzami k nohám se jim lily, kde hltal hnusný hmyz ty kapky drahé.
Když kupředu jsem pohlédl v té chvíli, u velké řeky shléď jsem lidí řady a pravil jsem: ,,0 poshov, mistře milý,
neb rád bych věděl, co ti lidé všady, již na převoz tu čekají v tom shonu, jak rozeznávám i v tom šeru tady."
On odpověděl: „Poznáš i věc onu, jen posečkej, až nohy naše vkročí na smutné břehy řeky Acheronu!"
A já hned zahanbeně sklopil oči, neb jsem se bál, že cestou k řece maně má řeč mu zase do myšlenek skočí.
Vtom hle, k nám po hladině vodní pláně člunem se plaví stařec bělovlasý a volá: „Duše, odsouzené k haně,
vy nedoufejte spatřit rajské krásy!
Na druhý břeh vás dopravit mně sluší, kde tma a žár a mráz na věčné časy.
Však ty, jenž tady jsi svou živou duší, ty mrtvé nech a odstup neprodleně!" Když jsem však zůstal, jak bych neměl uší,
Sem nejdou duše dobrem zachráněné, a proto, když ti Charon takto laje, víš, jaký význam v řeči rozezlené." Když domluvil, tu ony temné kraje se zachvěly, že při vzpomínce na to i dnes tvář moje potem zalita je, a zem, jež pláčem proměněna v bláto, vydala vichr a v něm blesk tak děsný, že jasné cítění mi bylo vzato Dolili u.uni;.        a klesl jsem jak ten, kdo padá ve sny. zbledla a prudce zuby zajektala, když uslyšela jeho slova krutá, ioj Bohu i rodičům svým každá lála a lidstvo, dobu, místo svého zrodu i sémě, z něhož vzešla, proklínala. ,o-, Pak všechny s nářkem hrnuly se k brodu
a k řece, přes niž vede plavba těžká ' toho, kdo s Bohem neuzavřel shodu. mi\ Běs Charon, s žárem v očích, kyne ztěžka, do bárky všechny přijímá a volá a toho veslem udeří, kdo mešká. 11 <
A jako na podzim strom neodolá a upouští list za listem, až země má jeho ozdobu, však sněť je holá, n4 tak se i hříšné Adamovo plémě k onomu břehu trousilo, jak ptáky když píseň na čihadlo vábí jemně. 11 -
A potom pluli tmavým proudem taky, však než se v dálce ztratily ty davy, už nových zas tu byly celé mraky. „Můj synu," řekl Mistr přelaskavý,
,,kdo v hněvu Božím zemřou zatvrzeni, sem přijdou, zc všech zemí všechny stavy, ľjj a nemohou se dočkat převezení, neb spravedlnost Boží tak je žene, že jejich strach se v touhu vřelou mění. ia<
dál hřímal svou: ,,Při této řeky jméně
obrať se jinam ve svém putování
a hledej člun, jenž zatížen je méně!" 5,3 „Charonte," pravil průvodce, „nech láni:
Tak chtějí tam, kde není zhola
nic nemožného. Neptej se už ani!" t>6 Skloní tvář vousatou a vztek svůj zdolá
převozník z řeky, co tu tekla žlutá,
jenž kolem očí z plamenů má kola. mi A nahá duše každá zaleknuta
24
25
zpěv Čtvrtý
j Pochybnou:
í > tupuj i do tnrního knd.ti pekla, do Limbu.
Sídlo těch, kteří zemřeli bez hříchu, ale nepokřllni.
Hluboký spánek v hlavě rána děsná
mi přetrhla, že procitl jsem skokem
jak ten, kdo mocí vyburcován ze sna. ; I rozhled' jsem se odpočatým okem,
bych poznal hned a nedával se masti,
kde jsem se octl v spánku přehlubokém. (i A pravda je, že stál jsem nad propastí
údolí toho, jež tak plno bolu,
že jako hrom jím znějí nářky strastí. q Když pak jsem pohled upřel ke dnu dolů,
byla tam tma a mlha bez rozhledu,
že tvary věcí splývaly v ní spolu. i? „Do světa slepého tě nyní vedu,"
pravil mi básník celý zesinalý,
„ty kráčej za mnou, jak já půjdu vpředu." i;,
Když vidím, jak se jemu pohled kalí,
pravím: „Když tebe duch můj blednout vidí,
jak sám bych klidný zůstat moh' já malý?" On na to zas: „To s úzkostí těch lidí
tam dole soucit je, co mě tak mění,
ne bázeň snad, za niž se každý stydí. Však pojďme už a nechrne otálení!"
I vykročil a do prvého kruhu,
jenž spíná propast, veď mne bez prodlení. V sluch nevnikal mi ani mému druhu
jediný nářek, jenom tiché steny
brázdily věčný vzduch těch temných luhů. Tam trápily se, ale netrýzněny,
veliké davy v smutném prodlévání
a mezi nimi muži, děti, ženy. Rek' dobrý Mistr: „Neptáš se mne ani,
kdo duchové jsou, jichž tu vidíš dosti?
Však věz, než níže půjdeme tou strání, že nezhřešili, avšak jejich ctnosti
jim nestačí, neboť křest nepřijali,
jenž ve tvé víře slib je blaženosti. Před Kristem ještě životem se brali
a Boha nectili tak, jak se sluší.
Jsem jeden z nich, znám všechny jejich žaly. Pro vadu tu a ne snad pro hřích duší
jsme ztraceni a bez vůle a síly,
však s touhou po spáse, již každý tuší.1' Mne sklíčilo, co slyšel jsem v tu chvíli,
neb lidi s velkou úctou jmenované
jsem poznával, že v předpeklí tom byli. „Pověz mi, drahý mistře můj a pane,"
já začal, jist si býti vírou chtěje,
jež překonává všechny bludy plané, „zda někdo došel z této beznaděje
vlastní či cizí zásluhou kdy spásy?"
On skrytý smysl znal, jenž v řeči mé je,
Praotec
idam.
Poutnici kráčejí dále mezi duchy...
.. .a přicházejí
ke skupině
h i i s nik ů s t ar o c ěk u.
Pocta básni ľsreitioľi.
a řek': „Já dlouho nebyl tu v ty časy, kdy sestoupil muž mocný, plný slávy, jenž korunu měl vítězství a krásy.
Vzal praotcův stín s sebou z této vřavy, s ním Abel, Noe šli a Mojžíš dále, jenž dal i zachovával zákon pravý;
vzal Abrahama, Davida vzal krále, Jakuba s otcem, rodinou i syny a s Ráchel, pro niž pracoval tak dbale,
vzal mnohé z těch, kdo nepoznali viny, aby se blaženými v ráji stali. Před nimi nebyl spasen nikdo jiný."
My za té řeči v cestě neustali, však rychleji jsme pokročili spíše lesem, v němž duchové jak stromy stáli.
Takto jsme kousek cesty sešli s výše, když oheň spatřil jsem, před jehož září v půlkruhu ustoupila temnot říše.
Ač zpovzdáli jsem hleděl jako šláři,
přec jasně dost jsem spatřil při pohledu, že jsou tam lidé úctyhodných tváří.
,,0 ty, v němž ctím i umění i vědu, kdo oni jsou, jimž dopřáno je práva, že žijí zvlášť, ne v druhých duší středu?"
A on: „Ze dosud pochvala a sláva ve světě tvém se jejich dílu splácí, proto i zde se výsada jim dává."
Vtom slyším hlas, jenž mocně zaburácí: „Cest nejvyššímu básníku buď vzdána! Stín jeho zaniklý se opět vrací."
Když slova zmlkla, tichem překonána, šly čtyři stíny blíže, krásné hlavy. Strast ani slast jim není v tvářích psána.
Tu dobrotivý Mistr můj mi praví: „Viz toho, který meč tu drží v pěsti jda před druhými jako velmož pravý:
29
I
To Homér, pěvec svrchovaný jesti, satirik Horác kráčí druhý za ním, jím Ovid, Lukan dávají se vésti.
Spojeni se mnou jménem, povoláním, jak hlas ti zjevil, ctí mě všichni spolu a pravdu mají se svým uctíváním."
I zřel jsem pohromadě krásnou školu těch mistrů písní, zpěvu mocné síly, jenž se jak orel vznáší u vrcholů.
Když rozmlouvali mezi sebou chvíli, mně pokynuli s vlídnou laskavostí. Tu na mne usmál se můj Mistr milý.
Pak poct mi prokázali ještě dosti, čímž přijali mě do kruhu svých duší, že šestý byl jsem v jejich společnosti.
V souladu šli jsme, jejž nic neporuší, a za hovorů, jež tak krásně zněly, tak jako zde se o nich mlčet sluší.
Přišli jsme na místo, kde zámek skvělý sedmkrát obehnaný mocným zdivem a s říčkou dokola jsme uviděli.
Přes tu jak po suchu jsme přešli divem, a sedmi branami jsem vešel s nimi, až na luhu jsme byli svěžím, snivém.
Byli tam lidé s mravy vážně ctnými, s pohledem plným laskavosti dbalé, mluvící zřídka, hlasy lahodnými.
S mudrci pak jsme pokročili dále k místu, jež na výšině jasné leží, kde všechny pozorovat moh' jsem stále.
Přede mnou dole na zeleni svěží veliké duchy uviděl jsem v kruhu, že nadšení své zdržel jsem jen stěží.
Tam na Elektru v řadě jejích druhů a na Aenea s Hektorem jsem hleděl; Caesar stál s orlím zrakem na tom luhu.
Penthesilea, Cammilla, já věděl, byly tam též, a u nich Lavinia, s níž král Latinus, otec její seděl.
Bruta jsem zřel, jenž zahnal Tarquinia,
... ; nechaný a stranou o samotě Saladina,
;';r"/<"i/''' pak Martia, Julia, Cornelia!
eci'jtskv Mil tu li v . , ,        .. ,
s„!adhi. A když jsem pohledl zas v místa jma,
mím,- i <i'c/t spatřil jsem Mistra vědců všech a pána
re'lai' ve sboru těch, iež vede moudrost činná,
A*l*t(itcles. . ,
kde pocta všech mu bývá zjevována. Tam Sokrates a Platon čestná místa po jeho boku mají ponechána.
Demokrit, jemuž náhoda vše čistá, Anaxagoras, Diogen a Zeno, Thales a Seneca s ním moralista,
Dioskurid má místo vyhrazeno. Zřím Tullia i Empedokla tváře i pěvce, jemuž Orfeus je jméno.
Na Ptolemaia hledím, na hvězdáře, na Lina, Avicennu, na Galena i Averroa, tvůrce komentáře.
Nemohu vypsat všechna jejich jména, neb dál mne pudí látka mého díla a slova najít nedopřává změna. VrrgUiu.' o Z družiny šesti dvojice pak zbyla.
Jhmir piíchdzrjt       Tu jinou cestou Vůdce bez prodlení y)ti , mne z ticha vyved' tam, kde bouře vyla,
a do míst přišel jsem, kde světla není.
3°
31
zpév pátý
Z prvého kruhu tak jsem sešel dolů do druhého, jenž menší prostor svírá, však je v něm více strádání a bolu.
Tam Minos zuby ceně hrozně zírá: při vstupu každého sám zkoumá viny a soudí, jak by chvost byl trestu míra.
Když totiž duše bědná pro své činy sem přijde, vyzpovídá se mu zcela, a on, jenž hříchy zná jak nikdo jiný,
ví hned, kam v pekle dostat by se měla: o kolik stupňů níž jí místo sluší, tolikrát stočí ohon kolem těla.
U něho stále stojí mnoho duší, jež vyslechnuvše ortel, do propasti pak sestupují dolů v kruhy užší.
Sestup do druhého kr'ifi"..
Minos, soudce podsvětí.
-~pusob. jakým
pronáší
ii udťk.
Výstraha „O ty, jenž vcházíš do míst muk a strastí,"
Dcntovu křik spustil Minos, když mne spatřil z dáli,
a chvíli přestal míru trestu klásti, „jen ať tě šířka vchodu neošálí -
rozvaž si cestu, než se vydáš na ni!"
„Proč bouříš tak?" řek' Vůdce na křik stálý. „Nic v cestě určené inu nezabrání.
Tak chtějí tomu tam, kde vše se zmůže,
cokoli chtějí. Neptej se už ani!" Ty bolné zvuky, jak když úž a úže
hrdlo se stahuje, mi k sluchu zněly
tak naléhavě, jak jen nářek může. Místo, kde se      V těch místech den i světlo oněměly, trestu chlípnost.      však vzduch jak moře v děsné bouři ječí,
jak vichry protivné by sraz tu měly. Smršť pekelná, jež vztekem všechno předčí,
ty duchy unáší a do muk vhání,
že bolem svíjejí se jako v křeči. A když jsou takto nad sráz v zkázu štváni,
pláč jejich, křik a lkáni znějí strašně,
i proti Bohu rouhání a lkáni. I zvěděl jsem, že ti, kdo prostopášně
hřešili tělem, pykat musí tady,
ti, u nichž rozum překonaly vášně. A jako špačci, když se začnou chlady,
se slétají a v hejně táhnou spolu,
tak také těchto bědných duchů řady se ve větru hned nahoru, hned dolů
zmítají vědouce, že nedosáhnou
úlevy ani ulehčení v bolu. Jak jeřáby, když zpívajíce táhnou
a dlouhou čmouhu po obloze tvoří,
tak stíny viděl jsem už chvíli drahnou, jež temná smršť do hrozných vírů noří,
a řek'jsem: „Mistře, kdo jsou ti v tom davu,
ti duchové, jež černý vzduch tak moří?"
32
33
Aeneova.
„Ta první, o níž přeješ si mít zprávu," mi odpověděl, „panovnicí byla, již mnohé kmeny měly za svou hlavu. Ta v zhýralosti nerestné tak žila,
že zastřít chtějí c vlastní hanbu svoji, zákonem všechno smilstvo povolila. Toť Semiramis, o níž psáno stojí, že zdědila trůn svého chotě Nina v zemích, jichž nyní sultán dobyl v boji. Lido, milenka       Tu druhou usmrtila láska jiná, když rušila slib Sicheovi daný, třetí je Kleopatra, chtíči vinná." I Helenu zřím, pro niž vyvolány tak bědné doby, Achilla, jenž stále bojoval pro lásku, až zhynul z rány. Zde Paris, Tristan... Na tisíce dále stínů mi ukázal i vyjmenoval, z nichž každý život skončil v lásky žale. Tu při těch vzpomínkách, jež mistr choval na reky dávných dob a krásné ženy, smutek a soucit jakýsi mě ovál, Fratuesca da Ri-   a řek' jsem: „Rád bych, pěvce vyvolený, poznal ty stíny dva, jež, prosty tíže, jdou spolu jako větrem unášeny!" A on: „Jen posečkej, až budou blíže: ochotně odpovědí na cokoli, když oslovíš je láskou, jež je víže." A když je vítr snes' k nám do okolí, já pravil jim: „Nám, duše zarmoucené, povězte o sobě, když jiný svolí." Jak holubi, jež roztoužení žene,
že k hnízdu svému, ač jim vichr brání, slétají na peruti rozpřažené, tak od davu, v němž Dido byla paní, se odtrhli a hned k nám přiletěli, tak mocně volalo je moje přání.
mini a jej i milenec Paolo Maíatesta.
35
/
„O tvore soucitný a v dobru bdělý,
jenž tmou jsi přišel na svém putování
k nám, kteří svět jsme krví pokrápěli, w Pán světů kdyby slyšel naše lkáni,
my pokoj bychom vyprosili tobě,
že s naší bídou cítíš slitování. 93 Když slyšet chceš nás, porozprávět sobě,
my zůstanem, což jindy lze jen stěží,
neb vichr právě ustal ve své zlobě. 06 Má rodná země leží na pobřeží,
k němuž si řeka Pád svou cestu volí
hledajíc klid i s vodou, jež v ní běží. 99 Láska, jež plachá srdce rychle školí,
v mém druhu prudce vzplanula k mé kráse,
jež tak mi vzata, že to dosud bolí; : ^
láska, jež láskou jenom ztišit dá se,
s ním spoutala mne touhou mocné síly,
která, jak vidíš, nezaniká v čase; <■ o -
láska nás vedla k smrti v téže chvíli -
však Kaina čeká na našeho vraha!"
Těmito slovy ke mně promluvili. mí; Uslyšev o žalu, jenž vzešel z blaha,
já hlavu klonil, slzy tajil v oku,
až zeptal se mne Básník: „Co tě zmáhá?" ä;!
„O běda," řek' jsem druhu po svém boku,
„jak vroucí stesk, jak sladké rozhodnutí
je přivedlo k tak bolestnému kroku!" ni Pak pravil jsem jim zase v žalném hnutí:
„Francesco, tvoje velké utrpení
mne k smutku dojímá a k slzám nutí! i Však pověz mi: v čas milostného chvění
jak v lásce počínali jste si spolu
a jak jste poznali své roztoužení?" 1 m
Tu ona na to: „Není větších bolů, než v době bídy vzpomínati blaha -to zná tvůj Mistr, v němž jsi měl svou školu. -^3
Však chceš-li vědět, kam až kořen sahá té naší lásky, pro niž jsme ti milí, promluvím řečí, jež jen pro pláč váhá.
My jednou čtli pro pouhou kratochvíli o Lancelottu, jak ho láska jala. Sami a bez úmyslů zlých jsme byli.
Ta četba chvílemi nám vzhlédnout dala, chvílemi zas nám při ní bledla líce -na jednom místě však nám rozum vzala:
Když četli jsme, jak úsměv milostnice s úst sladkých slíbal ve vášnivém chvění, on, jenž se ode mne teď nehne více,
rty políbil mi v němém rozechvění. Kniha i básník byli Galeotto. A toho dne už nechali jsme čtení..."
Zatím co jeden duch mi říkal toto, druhý tak zabědoval, s ním se nesa, že bych byl umřel ze soucitu pro to.
I klesl jsem, jak mrtvé tělo klesá.
36
37
zpěv š e STÝ
Hll.avci a ne~
' — siriámí trestáni
neustálým deštěm.
Když mysl se mi vrátila zpět zase,
již nad dvojicí příbuzných jsem ztratil,
k nimž soucitem má duše trápila se, 3 bol nový nových trpitelů hatil
mi všechen klid, ať kamkoli jsem dále
šel, pohlížel, či pohled poodvrátil. 6 Toť třetí kruh, kde deště neurvalé
padají těžké, chmurné, věčné, zrádné
a stejně prudké, stejně husté stále. .> Lijavec kalný, krupobití chladné
a sníh se spouští temným vzduchem víře,
a všude tam, kam dopadne, zem smrádne. I2 Cerberus, vrtkavé a kruté zvíře, Florencie
se třemi tlamami psím skřekem štěká závistivá.
na každého, kdo octne se v té díře. i -
Má oči rudé, vousem hlen mu stéká,
má velký bachor, na tlapách však drápy, jimiž rve duchy, když se na ně vzteká.
Ti jak psi vyjí v dešti, jenž je trápí,
a jedním bokem druhý před ním chrání, když chudáky je utýrané skrápí.
Plaz Cerberus své zuby znenadání vycenil, uzřev mne a mého Vůdce, a vzepjal každý úd, jímž hrůzu vhání.
V tom okamžení pán můj roztah' ruce, potom hned hlíny nabral plné dlaně a do tlam lačných vrhl mu ji prudce.
Jak psisko, jež se sápe rozvztekaně, však ztiší se, když drží pod tlapami sousto a hltavě se vrhá na ně,
tak ztichly také Cerberovy tlamy, jež na duše tak štěkají a hlučí, že ohluchnouti přály by si samy.
My kráčeli jsme po stínech, jež mučí a sráží déšť, a soucitně jsme lkali nad jejich prázdnem, jež jak tělo skučí.
Po zemi každý bezmocně se válí, jen jeden seď a zdvíhal oči chtivě, když jsme se rychle kolem ubírali.
,,0 ty, jejž vedou sem v to peklo divé, mne poznej," pravil, ,,můžeš-li a chceš-li, vždyť než jsem sešel, na svět přišels dříve."
Však já mu řek': „Jsi úzkostí tak sešlý, že ve své paměti mám za nejisto, zda jsme se dříve snad už někde sešli.
Nuž, kdo jsi ty, jenž na tak hrozné místo byls uvržen k tak ohavnému trestu? Jsou větší, trpčích není však, toť jisto!"
On řek': „I já jsem patřil tvému městu, v tom závisti vší překypělém lůně života svého promarnil jsem cestu.
38
39
Vy měšťané mně přezděli jste Cuně, a pro hřích ohavné mé hltavosti, jak vidíš, v lijavci má duše stůně.
Já bědný nejsem sám v té zoufalosti:
Trest stejný strh' nás všechny do propasti za stejný hřích." A tím už řek' mi dosti.
Já odpověděl: „Cuně, ty svou strastí
mě dojímáš, jsem sklíčen pro tvou bídu. Však pověz, víš-li, co se má v mé vlasti
stát s měšťany v tom rozdvojeném lidu? Jest spravedliv tam kdo? A proč je stále zbavuje rozbroj bezpečí a klidu?"
A on mi řek': ,,Svár potrvá i dále, až do krve, však potom divá strana zapudí druhou z města nenadále
a na tři roky moc jí bude dána,
až tím, jenž dosud váhá při nich obou, jí z druhé bude zasazena rána.
Ta zase pyšnit bude se svou dobou a přemožené bude krutou paní, ať odpovídá nářkem nebo zlobou.
Jsou spravedliví dva, však neslyšaní: Lakomství, pýcha, závist - jiskry žhavé jsou tři, jež v srdcích vznítily to plání."
Tím ukončil své vyprávění lkavé. A na to já: „Toť věru pravda svatá. Však rci, co toho příčiny jsou pravé?
A co Tegghiaio čestný, Farinata, Arrigo, Mosca, Jakub Rusticucci a ostatní, jichž mysl k dobru vzňatá,
pověz, kde jsou, ať duch můj tím se učí a zví, zda správně jejich sudbu tuší: Blaží jc ráj, či peklo je tu mučí?"
A on: „Jsou u těch nejčernějších duší, jež všechny ke dnu tlačí různé viny -spatříš je, sejdeš-li v ty kruhy užší.
Rozhovor o podmínkách zotracenců po soudním dnu.
fm
Další cesta po ckraji kruhu.
Sestup
k Plutonovi.
8]
Však až zas vyjdeš do své domoviny, ostatním připomeň mne, o to prosím. Víc neřeknu už, ani zde kdo jiný."
Obrátil ke mně pohledem tak kosým zkroucené oči hrůzou potrhané a klesl k ostatním těm slepcům bosým.
A Vůdce řek': „Ten dříve nepovstane, dokud zvuk polnice ho nevyprostí. Při výzvě té anděly zvěstované
svůj hrob si každý najde, svoje kosti a podobu, by výslech', co ho zděsí! Rozsudek, jenž ho volá do věčnosti."
Tak kráčejíce ohavnou tou směsí stínů a deště zvolna, zamyšleni, o příštím žití vyprávěli jsme si.
Rekl jsem: „Mistře, zda to utrpení po velkém výroku snad ještě vzroste, či snad se zmenší, či se nepozmění?"
„Jen přidrž se své vědomosti prosté, jež dí: Cím k dokonalosti kdo výše, tím radost cítí víc i bolu osten.
Ač zatracenci této smutné říše dokonalosti nikdy nedosáhnou, než tady, tam by chtěli býti spíše."
Tak cestou v kruhu šli jsme dobu drahnou, víc mluvíce, než opakovat mohu, až k místu, kde se stupně dolů táhnou.
Tam k Plutonu jsme přišli, k neznabohu.
40
41
zpěv sedmý
„Pape Satan, pape Satan aleppe," tak začal Pluto drsným hlasem řváti, však Mistr vědy ctné a velkolepé
mne upokojil: „Nemusíš se báti! On mocí žádnou nezabrání tobě po této skále dál se dolů brati!"
Pak tlamě, jež se nadýmala v zlobě, zas pravil: „Zmlkni, vlku, marná jest ta tvá zběsilost, ty sám se sžírej v sobě!
Ne bez důvodů sem nás vede cesta: Tak chtějí tomu tam, kde Michaela vyslali, ať sám přečin smilstva ztrestá!"
A jako plachta větrem nabubřelá
hned splaskne sama, když se stěžeň zhroutí, tak k zemi sklesla krutá šelma bdělá,
a my jsme sestoupili na své pouti
ve čtvrtý jícen, v němž vše mukou úpí, jenž má zlo světa šmahem obsáhnouti.
O Boží spravedlnosti, kdo kupí,
co jsem tam uzřel: tresty jen a strasti? Proč k hříchu náchylný je duch náš tupý?
Jak na Charybdě proud se nad propastí o druhý roztříští, když s ním se sráží, tak lidi jsem tam zřel se rvát a masti.
Byly jich houfy pod tou přísnou stráží, a v hlučné vřavě hrudí proti sobě valili břímě, které mnoho váží.
Střetali se a obraceli v zlobě
a navzájem si láli s velkým řevem:
„Proč lakotíš?" - „Proč mrháš, říkám tobě?"
Tres láni lakomci a marnotratnic
27
Tak vlevo v konci pravém, vpravo v levém kroužili oním bludným tmavým kruhem, na sebe řvouce nevraživým hněvem
a neustále v zápolení tuhém
zas v nový turnaj štvali zápasící. Sklíčeně ohlédnuv se za svým druhem,
já pravil: „Mistře, rač mi vlídně říci: Bývali kněží ti, již trpí strašně zde po levici s ostříhanou kšticí?"
A on: „To byli zaslepenci vášně a žili sobě v pozemském svém čase lakomě jedni, druzí prostopášně.
To jasně říká štěkot v jejich hlase,
když toho bodu v kruhu dojdou stěží, kde vina opačná je dělí zase.
Ti holohlavci tady byli kněží, bývali papeži a kardinály, však lakota v nich vládla bez otěží."
Já zas: „Můj Mistře, zdaž by nepoznaly mé zraky v davu tom a v jeho vření někoho z těch, kdo tomu zlu se vzdali?"
On řekl však: „Ne, ani pomyšlení, neboť ta neřest, jež je znetvořila, i zde je ještě k nepoznání mění.
V boj ten je věčně štve jakási síla. Ti vstanou z hrobu se zaťatou dlaní a oni s kšticí vyškubanou z týla.
Chamtění hříšné, hříšné rozmrhání nároků zbavily je na svět krásy -trest jejich líčit nemusím už ani.
Sám, synu drahý, poznáváš tu asi, jak fraškovitě Štěstěna si vede s dary, jichž lidský rod tak žádává si,
neb pod měsícem všechno zlato bledé jedinou duši ani z nepokoje a z utrpení k míru nevyvede!"
42
43
S i č stěna a její působeni.
Prví tvorové -andělé.
Sestup dú pátého kruhu. Je po půlnoci.
„Můj Mistře," řek'jsem, „vysvětli mi, kdo ta Štěstěna, již jmenoval jsi právě, že drží v moci světských statků zdroje?"
„Tvorové bláhoví," řek' přemítavě,
„vám nevědomost všechen rozhled maří! Nuž poslouchej a ulož si to v hlavě:
On, jehož moudrost se vším hospodaří, on nebe stvořil i ty, již je řídí, že každou stranu osvítí svou září,
a světla nebes rozdílí a třídí: Tak určil také vůdkyni a paní, jež rozvrhuje lesk i v říši lidí,
by statky občas v náhlém vystřídání přenesla s rodu na rod k nové správě, ať jakkoli se tomu člověk brání.
Ten národ úpí, druhý vládne v slávě, vše podle vůle té, jak tuší mnozí, jež ztajena je jako zmije v trávě.
Váš rozum jejích plánů neohrozí, neb soudí, kuje pikle své a vládne svou říší sama jako jiní bozi.
Ji v díle nezdrží rozvahy žádné,
vždy nutností je k spěchu dále štvána a dojde proto rychle k změně zrádné.
Toť ona, jež je často křižována tím, jenž ji kárá chváliti ji maje: Od něho nejspíše ji stihne hana.
Však ona nedbá nic, neb blažena je s prvými ostatními tvory spolu a bezstarostně s koulí svou si hraje.
Však sestupujme v kraje věčných bolů: Zapadá hvězda, která vzešla v čase, kdy vyšel jsem, nač váhat v cestě dolů!"
Přešedše v kruhu na druhý břeh zase, přišli jsme k studni, jež se dme a pění a teče strouhou, jež z ní vylévá se.
45
Ta voda potom v temný nach se mění a ve vln jejích tmavém doprovodu
jsme drsnou cestou sešli bez prodlení. Styxje pak jméno bahnitého brodu,
jejž tok ten dole na dně strže tvoří,
když s šedých strání přivede svou vodu. A když jsem stanul dole na podhoří,
já uzřel v bahně lidi v divém shluku:
nazí se rvali ve hněvu a v hoři nevztahujíce na sebe jen ruku,
však drásali se nohou, hrudí, hlavou,
a kousáním si působili muku. A Mistr řek': „Vidíš tu havěť dravou?
To duše těch, v nichž vládly hněvu vášně.
Však chci, bys poznal náplň trestu pravou: I pod vodou tu duše trpí strašně,
jak bubliny ti prozrazují na ní,
duše, jež hřešily tak prostopášně. Stlačeny v bláto říkají: ,Ze ani
ve vzduchu sladkém nebyly jsme rády,
neb nitrem šlo nám ostrých dýmů vání, teď v černém kalu smutně hynem tady!'
Tak bublavě se jim to z hrdel valí,
co nepovědí slovem prostým vady." Tu dál jsme z bahna těžkého se brali
stezkou, jež mezi ním a břehem běží,
a k tonoucím jsme zraky upírali, až konečně jsme přišli k velké věži.
zpěv osmy
Pokračováni děje z předešlého Zpěvu.
Já zase pokračuji takto píše,
že dřív než dole pod věží jsme stáli, bezděky oči pozdvihli jsme výše,
kde plaménky dva na ní plápolaly a jiný zas jim odpovídal hoře před námi kdesi v nedozírné dáli.
Tu jemu, jenž je moudrosti vší moře, jsem řek': „Co je ten oheň? Co mu hlásí ten druhý? Kdo je nití na té hoře?"
A on: „Tam na vlnách, jež kalně kvasí, už můžeš spatřit, na co čeká se tu, ač mlha v rozhledu ti brání asi."
Nikdy šíp lukem vymrštěný k letu
do vzduchu klidného tak rychlý není, jak člunek mířit od protějších světů
46
47
k nám vodou spatřil jsem pln rozrušení. Byl svěřen jedinému převozníku,
jenž lál: „Už přišcls, synu zatracení?" i'-> „Flegie, Flegie, nech toho křiku,"
řek' pán můj, „déle nezůstanem tady,
než bahno přebrodíme v okamžiku!" n Jak někdo, kdo si není vědom zrady,
však ošálen se cítí znenadála,
tak Flegias řval hněvem nad úklady. 24 [•.niirict Přijala vůdce ona bárka malá,
vstupuji do však až když já jsem za ním vkročil druhý,
pak teprve se zatíženou zdála. -A jen co v ní jsme byli, hlubší pruhy
brázdila stará bárka těžkou pěnou,
nežli když jindy plula těmi kruhy. m<> Pluli jsme mrtvou vodou rozbahněnou,
když zdvih' se kdosi z těch, jež bláto smáčí:
„Kdo jde sem před hodinou přisouzenou?" A já: „Jsem ten, jenž tudy pouze kráčí.
Leč kdo jsi ty, jenž pošpinčn jsi kalem?"
Tu na to on: „Vidíš, jsem ten, jenž pláči." Já zase: „Vrať se nazpět se svým žalem,
kam, zatračenče, odsouzen jsi v muce -
znám tě, ač bahnem celý skryt jsi málem!" :;<; Tu ruce vztáhl k lodici, však Vůdce
můj odstrčil ho v zlosti, jež v něm plála.
„Pryč se psy ostatními!" řekl prudce, .\~ pak objal, políbil mě znenadála í'erziliii* a pravil: „Duše hněvná! Požehnána
"c:ival'Z °í!!"ni buď ona, která tebou obtčžkala! r. knír. Ta duše byla pýchou znamenána,
ctnost nižádná jí nepomohla k spáse,
a proto teď je takto vztekem štvána. jí; Tak mnohý za slavného krále má se,
však na zemi jen pohrdání získá
a tady bude pokálen jak prase!" .-,1
A já: „Můj Mistře, rád bych do bahniska jej tady spatřil dříve ponořena,
než opustíme tato bláta slizká!" m On kýv': „Dřív nežli objeví se stěna
pobřežní, jak si přeješ, tak se stane -
ta touha nesm' zůstat nesplněna." 57 Hned nato ústrky zřím neslýchané
i vše, co od zbahněnců se mu dělo,
že dosud za to chválím tě, ó Pane! ÍJU „Bij Filippa Argentiho!" tam znělo,
a florentský duch v divné posedlosti
zatínal zuby ve své vlastní tělo. 63 Tam jsme ho nechali - už o něm dosti!
Do uší náhle nářky se mi vryly,
že oči vpřed jsem upřel v dychtivosti. tiä Rekl můj dobrý Mistr: „Synu milý,
přichází město, jež je sídlem Dita,
a vážní měšťané v něm v houfech šílí." 6-> Já pravil: „Mistře, věru, už mi svítá.
V údolí vidím rudých mešit řady -
každá se, jak by z ohně vzrostla, kmitá." "* „Zár věčný," řek', „ty věže a ty hrady
svou září z nitra rudým ohněm halí,
jak vidíš to v tom spodním pekle tady." ^ Pak připluli jsme před vysoké valy,
jež obklopují město beznaděje,
a jejich hradby z ocele se zdály. >R Ne bez oklik, jak při plavbě se děje,
došli jsme tam, kde lodník ochraptěle
zakřičel na nás: „Vystupte, vchod zde je!" ;; Tam u brány jsem spatřil davy celé Pekelníci hrám       těch, co jak déšť kdys padli s nebes výše. pu, au Vergilius      ^l reptan: „Kdo před svou smrtí v těle !i! s nimi vyjedndiá. se odvažuje v mrtvých lidí říše?"
Tu Mistr pokynul jim na znamení,
že s nimi sám by promluvit chtěl tiše. ;"
48
49
I přitlumili trochu zlostné vření
řkouce: „Ty pojď, však onen ať se vrátí, jenž troufal si, kam dovolen vstup není.
Ať nazpět cestu šílenou si krátí jak dovede, však ty tu zůstaň zatím, který s ním chtěl ses říší temnot brati!"
Čtenáři, věz, že zachvěl jsem se nad tím, co skuhrali v své řeči jedovaté, strachem, že na svět se už nenavrátím.
„Můj drahý Vůdce, jenž jsi sedmkráte, ba častěji, mne vyveď z nebezpečí, jež v cestu se mi kladlo vichováte,
ani zde, prosím, neber mi svou péči!
Však ve svých stopách navraťme se spolu, když v cestě dál nám brání hrozba něčí!"
Leč pán, jenž vedl mne tou říší bolů,
mi řek': „Strach neměj, že nám v další pouti kdo zabrání: nám určeno jít dolů!
Zde posečkej, a duch tvůj, jenž se hroutí, ať dobrou nadějí se zatím kojí. Vždyť nedám ti tu přece zahynouti!"
Tak šel a zanechal mne v nepokoji
můj sladký otec, neb v mé bědné hlavě „Ano" a „Ne" se potýká a rojí.
Nezaslechl jsem, co jim řekl právě, však nepostál tam příliš dlouho s nimi, když všichni dovnitř prchli v hrozné vřavě.
Zapadly brány za odpůrci mými,
my venku s Mistrem zůstali jsme sami, jenž ke mně přistoup' kroky pomalými,
zrak sklopen k zemi, jaksi s obavami, a vraště čelo povzdechl si stranou: „Kdo vchod v ty domy žalu zavírá mi?"
A mně pak pravil: „Tvář mou pohněvanou mi neměj za zlé - zvítězím v tom sporu, ať ti tam vztekem sebevětším planou!
do
03
96
99
To není první případ jejich vzdoru: Tak jednali u méně tajné brány, jež od těch dob už není na závoru
a na níž četls nápis nadepsaný.
Od ní už dolů k nám se strání nese a bez průvodu spěchá sem v ty strany
ten, jemuž město jistě otevře se!"
108
123
50
51
zpěv devátý
Dante opit nabývá důvěry.
„On" - anděl, který nud přijití na pomoc.
Bledost, jež z bázně na mé tváři byla, když Vůdce obrátil se znenadání, že ztajil novou bázeň, způsobila. I zastavil se jako v naslouchání, poznav, že zrakem pouhým nerozdvojí vzduch temný ani husté mlhy vání.
„My zvítězit přec. máme v tomto boji," promluvil, „ne?... Což nedodrží slova? Proč otálí a k nám se nepřipojí?"
Já poznával, když takto začal znova, že zastřít chce, co napověděl temně, řečí, jež jiný smysl nyní chová.
Úzkost přec zvýšila ta slova ve mně, neb tušil jsem, že v řeči přerušené se ještě horší význam tají němě.
„Škeble"
- peklo, úžící si
ke dnu jako
závitkovitú
tasili) a.
„Kruh Jidášův - trestají se a něm zrádci.
„Nesejde nikdo," strach se ptát mě žene, ,,z prvého stupně, z těch, kdož bez naděje žít za trest mají v říši zavržené,
až na dno škeble?" A on: „Zřídka děje se to, že kráčet někomu z nás přáno tou cestou, po níž kráčet nyní mně je.
Už jednou byl jsem tady dole, ano: když krutá Erichtho mě zaklínala, jíž stíny k tělům volat zpět je dáno.
Má duše krátko stranou těla stála, když pro duši mi jít za hradbu vnější do kruhu Jidášova přikázala.
To kout je nejnižší a nej tajnější a od nebe též nej vzdálenější je. Znám dobře cestu - strach svůj ukonejši!
Bahnisko, jež se rozkládá a hnije, zde obepíná toto město bolů, kam proniknouti úkol věru zlý je."
Co ještě řekl, když jsme stáli spolu, už nevím, neboť oči moje tkvěly na věži, jež má římsy na vrcholu,
kde v ohni napřímeny vzhůru čněly tři fúrie, krvavé družky ďasů, se ženským chováním, ženskými těly.
Zelené hydry měly kolem pasů,
na zlobných hlavách zmije zlé a chtivé nad čely ježily se místo vlasů.
A potom on, jenž dobře znal už dříve královny věčných nářků služebnice, mi řek': „Hle, to jsou Erinye divé,
Megeru tady vidíš u levice,
Alekto ona je, jež vpravo vzlyká, uprostřed Tisifona." Neřek' více.
Rvou nehty prsy své, až krev z nich stříká, vřeští a pěstmi bijí se tak prudce, že jsem se strachem skrýval za básníka.
18
24
30
33
3ť
39
45
48
51
52
53
í
„Přijď, Meduso, ať zkamení tu v muce!" křičely na mne shlížejíce v zlobě, „Thesea špatně ztrestaly jsme, svůdce!" „Ty odvrať se a zastři oči obě: Přijde-li Gorgona a utkvíš na ní, veta už bude po návratu tobě!" Tak Mistr řek', a nevěřil mi ani, že vlastní rukou provedu to šťastně, sám obrátiv mě, zrak mi zakryl dlaní, ô vy, kdož zdravě myslíte a jasně, vnímejte poučení, které skryto je pod závojem veršů divné básně! Vtom nad prudkými vlnami už zní to, jak rachot děsný bouře rozvichřené, jímž zachvěly se oba břehy tyto. To bylo, jako když se vítr žene, jenž z proměn teplot zdvíhá se a padá a na stráně se vrhá zalesněné, větve i květy rve a sílu skládá,
by rozvířil pak velké mračno prachu, a rozháněl i pastevce i stáda. Tu oči pustil mi: „Už beze strachu nerv zraku upři k oné staré pěně, kde dým je nejostřejší, plný pachu!" Jak žáby ve vodě se ustrašeně
rozprchají, když had je v klidu ruší, a do bahna se skryjí přikrčeně, tak uviděl jsem na tisíce duší
před jedním prchat, jenž tu suchou nohou Styx přecházel a dým, jenž byl tam tužší, rozháněl zvolna levicí svou strohou, aby měl jasno kolem obličeje, a to jen činilo mu obtíž mnohou. Já všiml si, že s nebe na cestě je,
a k Mistru ohled' jsem se. Ten mi kynul, bych vzdával čest poslu se ukláněje.
tío
66
6q
... proutkem otvírá bránu...
... a domlouvá ďáblům.
Poutníci vcházejí brnnuu.
Pláň plná hiobú, v nichž hoři ohen.
84
Ach, jaký hněv se s tváře jeho linul! Přikročí, prutem bránu otevře si, jako by kolem všechen odpor minul.
„O rode svržený a štvaný běsy,"
promluvil na tom prahu muky, „máte k zpupnosti důvod, že tak troufáte si?
Proč proti teto vůli povstáváte, jež nikdy neumenší svého cíle a zvětšila vám žal už mnohokráte?
Nač osudu se vzpírat zarputile? Jen vzpomeňte, že Cerberus váš chlupy až podnes nemá na bradě a v týle."
Pak blátem zpět šel, středem jejich tlupy, a slova neřek' nám; šel v nepokoji jak muž, v němž jiné starosti se kupí
než ta, že někdo se tu čehos bojí. Na cestu jsme se do té říše dali, jisti si svatým slovem, v němž nám stojí.
Teď bez překážky jsme se dovnitř brali, a já, jenž dychtil poznat žití celé, jež obepínaly ty pevné valy,
když jsem byl uvnitř, rozhlédnu se směle: Po stranách vidím širý kraj, jenž zlý je a plný bolesti a muky zatvrzelé.
Jak v Arles, kde se Rhôna v močál lije, a v městě Pulji na březích Quarnera, jenž omývá tam konec Itálie,
nerovnou půdu činí hrobka sterá, tak také tady všude byly hroby, však měla více hořkosti ta sféra, neb ohně šlehaly jim do útroby a uvnitř žár tak krutý působily, že samo železo v něm roztálo by. Príklopy jejich odsunuty byly
a znělo z nich tak kruté bědování, jak by tam v mukách odsouzenci vyli.
54
55
Já řek': „O Mistře, kdo jsou pochováni
v truchlivých truhlách u dna v každém hrobě, že vyrážejí žalostné to lkáni?" Trestáni tam kacíři jsou, zatvrzelí v zlobě,
původci i s přívrženci sekty své či strany,
bludných nauk. •    •• u T~ > v     i < i v
a jejich mnohem víc, nez zda se tobe. Vždy rovný s rovným v hrobkách pochovaný,
jež víc či méně rozžhaveny, leží."
Pak vpravo obrátil se zadumaný, a šli jsme mezi mukami a věží.
i
zpěv desátý
Teď tajnou stezkou kráčel Mistr dále, vždy mezi těmi mukami a zdivem, a já se těsně za ním držel stále. ,:,( „Nejvyšší ctnosti, jež mě jako divem
'■jvaú vedeš jak libo ti kol těchto věží,
'r,L' "" teď vyhov mi v mém přání vědy chtivém: <;
Zda možno lid, jenž v těchto hrobech leží, kdy uvidět? Jsou víka nazdvižena, však nikoho tu není, kdo je střeží." r, On pravil: „Všechna budou uzavřena, .'/duli Josafji az z Josafatu navrátí se s těly,
bude konat jež zanechali v zemi uložena. P
'leda' sou'
SOhu'        Po této straně tady hřbitov skvělý má Epikur i jeho učedníci,
již s těla smrtí i smrt duše chtěli. i5 Však na otázku tvoji zvídající,
již vyřkls, odpověď ti mohu slíbit,
i na druhou, již otálels mi říci." 18 „Můj dobrý Vůdce, že se ti chci líbit,
užívám málo řeči naší daru
a stručný jsem, jak jsi mne k tomu vybíd'." 21 „O Toskánče, jenž tímto městem žáru
živ procházíš s tak vážnou výmluvností,
kéž postát smíš zde na tom suchopáru, 24. neb řeč tvá prozrazuje jasně dosti,
že synem jsi té ušlechtilé vlasti,
jíž já jsem býval k přílišné snad zlosti." 27 Tak náhle, jak by mě to mělo zmásti,
hrob vydal hlas. Já s bázní Vůdce svého
se přichytil a začal jsem se třásti. 50
56
57
Caualcatile Cavalcanti.
Však on mi pravil: „Bát se není čeho! To Farinatu z hrobu, jenž ho chrání, od pasu vzhůru vidíš vzpřímeného!"
Zřím jeho tvář, upírám pohled na ni: on zdvíhá poprsí i čelo prudce, jako by k peklu měl jen pohrdání.
Tu Mistra mého pohotové ruce mne mezi hroby k němu postrčily. „Bud jasná tvoje řeč!" mi řekl Vůdce.
A když jsem u hrobu pak stál, v té chvíli pohlédl na mne a pak pohrdavě se otázal: „Kdo předkové tví byli?"
Tu já, jenž uposlechnout toužil právě, nic netajil a všechny dal mu znáti. On obočí pozdvihl pronikavě
a pravil: ,,Mně to byli zlostní kati, mým rodičům i celé naší chase, a z města dvakrát musil jsem je hnáti."
,,Ač vyhnanci, vždy vrátili se zase," já odvětil, „však umění to snadné tvá rodina znát špatně věru zdá se!"
Tu pohled můj zas na jiný hrob padne, kde po bradu stín vynořil se dlouhý, jak by byl na kolena klekl na dně.
Zpytavě na mne pohlédl jak z touhy, zda se mnou tu i někdo druhý není. Ale když přesvědčil ho pohled pouhý,
že není zde, řek': „Když tě do vězení slepého vede ctného ducha přání, kde je můj syn a proč tu s tebou není?"
Dím jemu: „Sám bych nedošel sem ani. Ten, jenž tam čeká, vzal mě na tu cestu, jejž snad váš Guido choval v pohrdání."
Uhodnout daly řeč i způsob trestu, o jakou duši tady jde a o čí, a proto naplno jsem vyřkl zvěst tu.
1-
45
54
58
Furinata prorokuje Dantovo vyhnanstvi Z Florencie.
.,7 fůrce světovládný" - Bůh všemohoucí.
On vztyčí se a do řeči mi skočí:
„Co říkáš: Choval?... Což on živ už není?
Už sladké světlo nevidí ty oči?" tq A uvědomiv si mé otálení,
s jakým jsem váhal odpověď mu dáti,
kles' nazpět do hrobu jak v zapomnění. r< Však onen pyšný, pro něhož jsem stati
tam zůstal, nepohnul se vzdorem,
posunkem nedal vzrušení své znáti, leč pokračoval zase rozhovorem:
„Ze umění to neovládli zcela,
mč mučí víc než toto lože skorém. ;s Však dřív, než padesátkrát nebem zbělá
tvář paní té, jež vládne podsvětími,
zvíš, jakou těžkost umění to dělá. tu Chceš-li se ještě octnout mezi svými,
proč ten lid takto proti mému vstává
v zákoně každém, prosím, vysvětli mi!" ;-<4 Já dím: „Rež ona, která do krvava
v Arbii tenkrát zabarvila vodu,
znít v našem chrámě modlitbám těm dává." Vzdychaje potřás' hlavou: „Bez důvodu
a sám jsem netáh' na vás, bez příčiny
jsem s druhy nešel působit vám škodu. Ale já sám, když chtěl to každý jiný,
jsem Florencii bránil přímý, smělý,
by nestrhli ji ze msty v rozvaliny." „Ach, dojít míru sémě vaše chce-li,"
já prosil, „uzel rozvažte mi zase,
jímž svázán teď je úsudek můj celý: 96 Vidíte, co se sběhne v příštím čase
a co z nás živých netuší teď žádný,
však s tím, co je, to u vás jinak má se." 9<} „Vidíme jako ten, kdo zrak má vadný,"
pravil, „a jen to vzdálenější vidí -
tolik nám přeje Tvůrce světovládný. iC2
8/
90
93
„V sladkém paprsku" - před Bcatricí.
Však po přítomném marně zrak náš slídí, a není-li nám jinak zpráva dána, nezvíme vůbec, jaký stav vás lidí.
I pochopíš, že zcela vyčerpána
navždy nám paměť bude od hodiny, kdy uzavře se budoucnosti brána."
Tu pravím, náhle vědom si své viny: „Řekněte tomu, který padl k zemi, že jeho syn je živ jak každý jiný.
Jen proto na dotaz jsem zůstal němý, mu povězte, že zaujat až k mdlobě já tím byl, co teď rozluštili jste mi."
Tu Mistr můj už zas mě volá k sobě. I ptám se ducha, vida, jak čas běží, aby mi řek', kdo s ním je ještě v hrobě.
On pravil: „Na tisíc nás tady leží. Bedřicha Druhého hrob onen chová, ten Kardinála. Všech bych vzpomněl stěží.
Pak skryl se zas. Tu obrátil jsem znova své kroky k básníkovi, mysle stále na ona zřejmě nepřátelská slova.
On šel. A když tak kráčeli jsme dále, ptal se mne: „Jaká tě to svírá tíha?" Já mu pak všechno zjevil nenadále.
„Ať mysl od toho ti neodbíhá,
co slyšels proti sobě promlouvati,"
mně Mudřec řek' a k výstraze prst zdvíhá.
„A v sladkém paprsku až budeš stati té, jejímuž vše vidoucímu oku nic neujde, tvou cestu poznat dá ti!"
Pak vlevo zase obrátil směr kroků.
Z hradeb jsme vyšli a tu veď nás náhlý svah stezkou k údolí, kol jehož boků
až vzhůru pachy odporné se táhly.
108
114
U7
123
126
129
132
60
6l
ZPĚV jedenáctý
Na vrchu útesu, jenž strměl vzhůru, utvářen kruhem z roztříštěné skály, jsme přišli k horších trpitelů kůru.
A tam, kde z hlubin oné rokle vály výš podél svahů puchy přeohavné, za víkem hrobky veliké jsme stáli,
jež v čele nápis měla z doby dávné: Papeže v sobě chovám Anastdze, jenž Photinem byl sveden s cesty správné.
„Jen zvolna sestupovat smíme s hráze, aby čich nezvyklý si přivyk' spíše hroznému puchu a jej snášel snáze."
Tak Mistr řek'. Já připomněl mu tiše: „Dbej, ať nám čas tak marně neubíhá!" „Nuž povím o povaze této říše:
Vergilius vykládá Dantovi rozděleni tří kruhů pod nimi. Trestají se v nich....
... li, kdoi násilím páchali krivdu...
sebevrazi ■
... a li. kdož se roiilinH Bohu.
Synu, tam za skalou, jež se tu zdvíhá, z tří kruhů utváří se v kalném vzduchu, tak jako výše, stupňovitá rýha.
Je všechna plna zlořečených duchů. Aby ten pohled nepřekvapil tebe, slyš, jak a proč jsou sevřeni v tom puchu.
Cíl zloby vší, již nenávidí nebe, je bezpráví, a jím se každý řídí, kdo lstí nebo silou druhým vnutí sebe.
Však ježto klam je vlastní vinou lidí, Bůh nejníž podvodníkům pykat velí, co hříšníkům, jež nejvíc nenávidí.
Kruh prvý násilníkům určen celý. Leč násilí že trojí bývá v zlobě, kruh onen v menší pásma tři se dělí.
Lze proti Bohu, bližnímu neb sobě násilí páchat, na těle neb jmění, jak vysvětlím to ještě blíže tobě.
Úkladná vražda, těžká ublížení, hřích na člověku; na majetku jeho pak žhářství, loupež, zhoubné pustošení.
Vrahy i ty, kdož dopustí se zlého,
loupí a ničí, trestá v zvláštním shluku to prvé pásmo kruhu pekelného.
Vztáhne-li člověk proti sobě ruku
či statku svému, v druhém pásmu pyká a bez ustání trpí hroznou muku,
že samovolně života se zříká,
rozmrhav hříšně svěřenou mu vlohu, a tam, kde měl by radovat se, vzlyká.
Pak násilí se činí proti Bohu,
když v srdci rouhám se až do prokletí a zhrdám tím, co z tvorstva míti mohu.
Nej menší pásmo proto pod pečetí i Sodomu i Cahors uzavírá, kde tvůrce popíraly jeho děti.
62
63
V druhém, tedy osmém kruhu trestáni ti, kteří hřešili lstí...
... v třetím, tedy devátém, ti, kteří se dopustili zrady.
Ethika Aristotelova.
Lsti, která hryže svědomí a týrá,
se na tom dopouštíš, kdo je ti druhem, či na tom, s nímž tě nespojuje víra.
I zdá se mi, že v způsobu tom druhém se vraždí každá přirozená láska, a proto trestá se tu druhým kruhem
klam, pokrytectví, faleš, lstivá sázka, hřích svatokupectví a šalba jiná -zloději, kuplíři a taká cháska.
A oním způsobem se zapomíná
vrozená láska s tou, jež se s ní spřádá a kterou důvěra se započíná.
V nejužším kruhu, v němž je pekla vláda, Dis ve středisku všehomíru trůní, kde na věky se trestá každá zrada."
A já: ,,Reč jasná to, a já si vážím u ní, můj Mistře, že mi dobře svět ten líčí i lid, jenž hříchy pyká v této tůni.
Však pověz: ti, jež vlny bahna ničí, déšť šlehá, vichr žene jako páru, a ti, kdo tak si spílají a křičí,
proč nejsou uvnitř v tomto městě žáru, když Bůh je na ně rozhněván? A ne-li, proč vydáni jsou takovému zmaru?"
On odvětil: ,,Proč duch tvůj, jinak bdělý, padá v jakási poblouznění nová? Kam myšlenky tvé pustit by se chtěly?
Což nevzpomínáš si už na ta slova, jež v Ethice tvé krásně vystihují tři sklony, k jakým nebe odpor chová?
Ncmírnost, zloba a zvířeckost slují. A nemírnost že Boha nejmíň raní, též tresty nejmenší ji postihují.
Tu pravdu uvaž, správně mysli na ni a v duchu vzpomínej, kdo oni byli, co nahoře jsou k hříchu odpykání.
1'y.sika
. \ri\toteloca.
by
Dvojí: příroda a umění lidské.
Poznáš, čím od těch zde se odlišili, a proč, ač dokonali vinu svoji, buší v ně Boží pomsta menší síly."
„Slunce, jímž zakalený zrak se hojí, tak rád vždy slyším tvoje vysvětlení, že pochybnost i vědu uspokojí.
Tam vrať se na jediné okamžení,
kde nazvals lichvu Božím potupením,' já pravil mu, „a dej mi rozuzlení."
„Filosofie správným pochopením tě poučí, a ne až naposledy, že příroda vychází se vším děním
z Božího rozumu a jeho vědy. Kdo vážně do tvé Fysiky se vloží, poznává hned, že věda vaše tedy
jde za přírodou, jí se ve všem drží jako žák mistra, takže jasné je ti, že věda vaše vnučkou vědy Boží.
A toto dvojí, máš-li na paměti co říká Genese, člověka živí a pomáhá mu rod svůj udržeti.
Ze jinak lichvář jde, víc neudiví, když přírodou i vědou, jež z ní těží, pohrdá ve všem, jiných věcí chtivý. -
Však pojďme dál, je třeba jít, čas běží: Už Ryby kmitají se nad obzory a nad Caurem Vůz nebeský už leží.
My musíme slézt po svahu té hory."
81
64
65
r
z pěv dvanáctý
Místa, kde sejít měli jsme s té stráně, i s tím, co v nich, tak hrůzyplně čněla, že závrať jala při pohledu na ně.
Jak onou troskou, která bokem sjela poblíže Tridentu až do Adiže buď sesutím, či že se země chvěla,
když s vrchu řítila se její tíže
i s tříští skal až po břeh podemletý, že po stráni pak vznikla cesta níže:
tak stezkou, po níž skály rozesety, nám bylo slézat v onen jícen dravý, nad jehož vrchem leží hanba Kréty,
počatá kdysi z nastrojené krávy. Když spatřila nás, hryzat začala se jak někdo, kdo se uvnitř hněvem tráví.
Tu mudřec na ni křikl: „Myslíš zase, že je to kníže z athénského města, jenž na světě tě zabil v dávném čase?
66
Pryč, stvůro! Toho nevede sem cesta, že navedla ho sestra tvá, však jde sem, aby shléď spravedlnost, jež vás trestá."
A jako býk, jenž utrhne se děsem, když zasažen už smrtící byl ranou, nemoha jít, jen zmítá sebou běsem,
takovou netvor skýtal podívanou.
Tu Mistr křikl: „Spěchej bez průtahů! Dokud on zuří, snaž se slézti stranou!"
I pustili jsme se zas po tom svahu, i kde kámen mnohý v náhlém uvolněni se svezl pro mé nohy novou váhu.
Já přemítal. On řek' mi: „V zamyšlení as uvažuješ o strži, již střeží ten netvor tam, jenž k utišení není.
Nuž věz, když do hlubin, kde peklo leží, já sestupoval po prvé, ta skála tu ještě čněla podobna jsouc věži.
A takto ještě před příchodem stála Tc: Kiistus. toho, jenž sestoupil sem pro zajaté
hořejších kruhů. Tehdy znenadála
pukaly rokle žalem vrchovaté, až zdálo se, že vesmír od základu pocítil lásku, jež už častokráte /
prý v chaos proměnila světa vládu. A tehdy také tíha této skály tady i jinde zřítila se v pádu.
Však pohled do údolí! Tam se valí
proud krve, v němž se vaří všichni oni, kdož na svých bližních křivd se napáchali.'"
O slepá chtivost, jež nás štve a honí a v žití krátkém dává hříšnou vzpruhu, však takovou zde lázeň chystá po ní!
Tu příkop široký jsem uzřel v kruhu, jenž obepínal obvod celé pláně, jak zvěděl jsem, když naslouchal j sem druhu,
67
a mezi ním a patou skalní stráně Kentauři honili se ve své zbroji, jak světem nosili kdys k lovu zbraně. Když uzřeli nás, stáli v nepokoji,
však tři k nám vystoupili z toho shluku s šípy, jež z toulců vyňali jak k boji, a jeden z dálky zvolal: „V jakou muku se srázu strmého sem přicházíte? Hned povězte - a ne-li, střelím z luku!" Můj Mistr odpověděl mu: „To zvíte, až Chironovi dole povíme to -vždy ukvapen byls ve své vůli líté." Pak mne se dotknuv řekl: „Nessus je to, jenž láskou k Dejaniře mřel pln síly, však sebou sám se pomstil paní této. Ten uprostřed, jenž hlavu k hrudi chýlí, je Chiron, jenž Achilla vychovával, třetí je Pholus, zlý a potměšilý. Kol příkopu jich na tisíce stává, střílejí po duších, jež z krve více se vynoří, než trest jim právo dává." Tu spatřili jsme k zvěři kráčejíce, jak Chiron zdvihl šíp a vrubem hustý vous odhrnul si s čelisti a líce a odkrytými velikými ústy
své druhy upozornil: ,,Vidíte-li, že vzadu ten vším hne, nač nohy spustí? Toho by údy mrtvých neuměly!" A Vůdce, jenž mu na hruď sáhl čile, kde v jedno splývá svými dvěma těly, mu odvětil: „Je živ a v plné síle.
Mám ukázat mu dol váš, kde se stmívá -nutnost ho vede sem, ne kratochvíle. Tamodtud, kde se Aleluja zpívá, ta přišla, jež ten úřad svěřila mi. On není vrah a já ne duše lstivá.
Moc: Buk. Však pro tu moc, jež tudy necestami
mé kroky vede, někoho k té pouti nám svěř, ať jako průvodce jde s námi
a ukáže, kde brodem proniknouti, a toho zde ať na svých zádech nese, neb není duch, by mohl vzduchem plouti.
Tu Chiron, obrátiv se vpravo, hne se a praví Nessovi: „Jdi, veď a chraň je, až s jiným houfem někde srazíte se!"
V tom doprovodu šli jsme odhodlaně pobřežím toho krvavého vření, kde řvali paření, jak žár šel na ně. Ty,aul o. Jedni až po brvy tam ponořeni,
a velký Kentaur řek': „To tyranové, již světem prolévají krev a plení;
prokleti trpí muky stále nové. Zde Alexandr, Dionysos dravý, s nímž Sicilii nastali zlí dnové.
To čelo tamhle, jež má vlas tak tmavý, je Ezzelin, to druhé, plavovlasé, Obizzo d'Este je, jejž, chtiv jsa slávy,
syn jeho zrůdný ubil v dávném čase." Tu k básníku jsem pohlédl, jenž pravil: „On první tobě buď, já druhý zase!"
Kus cesty dál se Kentaur pozastavil u lidu, který jenom po kraj chřtánu ve víru kvasícím tom trest svůj trávil,
a na stín jeden ukázal v tu stranu: „Ten v lůně Božím do srdce, jež stále nad Temží ctí se, smrtelnou bod' ránu."
Pak z řeky lidi jsem zas viděl dále hlavou a ještě trupem vyčnívati. Z nich mnohého jsem poznal nenadále.
Vždy v proudu mělčím viděl jsem je stati, už krví jenom nohy oblévány. A přes příkop tam se nám bylo brati.
68
69
„Tak jako vidíš, že proud krví hnaný
se mělčím stává tady na okraji,
tak věř," mně Kentaur řek', „že s druhé strany ta bahna opět větší hloubku mají,
až v kruhu zpět se zase s proudem spojí,
kde tyranové v mukách děsných lkají a Božská spravedlnost tresty strojí
i pro Attilu, jenž byl bičem světa,
a pro Pyrrha a Sexta; dále stojí, jichž trestu nepočítají se léta,
ti dva, již silnic postrachem kdys byli -
Rinier Pazzo, Rinier z Corneta." A pak zas brodem zpět se dal v tu chvíli.
zpěv třináctý
Kruh sedmý.        Na druhém břehu Ncssus ještě nestál,
pásmo druhé. kdyv zase octli jsm£ se v hustém lesCj
kterým se nevinula žádná cesta.
Ne zeleň listí - barvu temnou nese, ne hladké větve - drsné, uzlovité, ne sladké plody - trní s jedem třese.
Taková houšť by ani zvěři líté
nebyla vhod, jež v lesích od Ceciny ke Cornetu se straní půdy zryté.
Zlé Harpyje tam hnízdí mezi stíny, jež předpovědí budoucího zmaru od Strophad zapudily trojské syny:
Široká křídla, tváře lidských tvarů, na nohou spáry, břicho opeřené a k nářkům užívají zpěvu darů.
„Než zvídavost tě dále popožene, věz, že jsi v druhém pásmu toho kruhu a vyjdeš z této říše zatracené
do děsivého písčitého kruhu.
Nuž, dobře hleď, a budeš věci zříti, jež víře v řeč mou půjdou jistě k duhu."
Já se všech stran jsem vzdechy slyšel zníti, však nikde neviděl, kdo tak se hlásí, a zmaten tím, už dál jsem nechtěl jiti.
Myslím, že myslil, že já myslím asi, že od lidí, nám v křoví skrytých, vyšly ty přečetné a prapodivné hlasy.
„Nuž," pravil mi můj Mistr, „ulomíš-li větvičku tady s některého kmene, spatříš, co duch tvůj teď si nedomýšlí!"
70
7i
Natáhnout ruku zvědavost mne žene, utrhnu snítku keře velikého. „Proč rveš mě?" slyším kmen a z ulomené větvičky stéká krev po kůře jeho.
Pak volá dále: „Proč mě drásáš tady?! Což nemáš v duchu hnutí soucitného? My lidé byli, teď jsme dřevin řady. Mít větší soucit měla by tvá ruka,
i kdyby duše naše byly hady!" Tak jako zelená louč žárem puká,
když spaluje se jedním koncem dolů,
však druhým větru svěřuje svá muka, tak z oné rány vycházely spolu
i krev i slova výčitek a hněvu.
Já snítku pustil v úleku a bolu. „Kdyby byl dřív moh' věřit tomu zjevu,"
promluvil Vůdce můj, „ó duše v muce,
jejž já už vylíčil mu ve svém zpěvu, nebyl by na tebe tak vztáhl ruce.
Ale že neuvěřitelné zdá se,
já k činu, jejž teď želím, byl mu svůdce. Nuž pověz mu, kdo jsi, by mohl zase
náhradou obnovit tvé jméno stmělé
nahoře na světě, kam vrátit má se." A peň: „Tvůj hovor láká mě tak vřele,
že mlčet nelze. Nezazlete slova,
jestliže snad se rozhovořím déle. Jsem ten, jenž klíče srdce Bedřichova
měl oba, jimi sám je otvíraje
a s velkou slastí zavíraje znova, by nemoh' nikdo seznat jeho taje,
že tepny jsem si porouchal i žíly,
tu slavnou službu věrně konávaje. Neb nevěstka, jež nikdy neodchýlí
zrak chlípný od Césara, neřest dvorů,
smrt společenství, v přenešťastné chvíli
'Irt.-t ,\tberr<)hi, ľ pekle pře a' i :kríienim a ho něm.
proti mně lidi popudila k vzdoru, až popuzeni popudili pána, že místo v poctách žil jsem v smutném sporu.
Tu duše má, tak zvráceností štvána, uniknout smrtí chtěla všemu tomu a bez křivd v křivdu k sobě byla hnána.
Přísahám při kořenech toho stromu, že věrnost já jsem neporušil pánu, jenž cti tak hoden, ani jeho domu.
Však opustí-li kdo z vás pekel bránu, mou pověst osvěž, již tam hanba dáví, jak závist kdys jí zasadila ránu."
Ustane v řeči. Básník můj mi praví: „Neztrácej času! Ptej se ho, když mlčí, a na to taž se, o čem chceš mít zprávy."
Já však: „Ty ptej se, ať mě ponaučí
o všem, co myslíš, že já měl bych zná ti -já nemohu, neb soucit tak mě mučí."
Tu začal zas: „Když tento člověk má ti v tom vyhovět, oč prosíš s touhou v hlase, zajatý duchu, měl bys ty mu dáti
zvěst o tom, jak sem duše dostává se, do suků těch, a pověz také, smíš-li, zda která z nich se vysvobodí zase."
Tu mocné vzdechy z toho kmene vyšly, až v jejich závanu mi slova zněla: „Povím, co žádný z vás si nedomýšlí!
Když rozvášněná duše vyjde z těla, od něhož samovolně odtrhla se, Minos jí v sedmém jícnu místo dělá.
Do lesa někam padne v krátkém čase, kam slepá náhoda ji právě hodí, a k růstu tam jak zrnko špaldy má se,
klíčí a keřem hustým pak se rodí. Harpyjí hejno v listí se jí pase a bol jí působí i bol z ní vodí.
72
73
My s ostatními vrátíme se zase, však ve svá těla neodějeme se;
čeho sám zbavil ses, brát nemáš na se. ,„-, Sem odvlečeme je a v chmurném lese
ať každý keř, jenž vězením je duše,
i její tělo oběšeno nese!" U)» Co na ten strom já díval jsem se tuše,
že něco jiného nám ještě poví,
hluk ozýval se, pozornost mou ruše, , (,
až jako ten, kdo na číhané loví,
vidí, jak běží kanec smečkou štvaný,
a funět slyší jej a praskat křoví, U4 tak dva jsem uviděl, jak s levé strany
se štvou, zvěř trním zdrásaná a holá,
až kousky větví všude nalámány. ,, -
„Přijď, smrti, přijď!" vtom onen vpředu volá,
a druhý, jemuž se to dlouhé zdálo:
,,Tvé nohy, Lano, nebyly tak zpola obratné, když se v Toppu k tanci hrálo!"
Však ježto dech mu došel bezpochyby,
v skupinu splynul s křovím, jež tam stálo. Za nimi les pln psů byl, jako kdyby
zlí černí chrti s řetězů se hnali,
na dobrou kořist přivábeni sliby. Pak do toho, jenž ležel, zuby ťali
a údy jeho trhajíce prudce
kus po kuse je lesem rozmetali. , J;,
Tu za ruku mě zase vzal můj Vůdce a se mnou u keře se pozastavil,
jenž z krvavých ran marně plakal v muce. , 3J
„Giacomo ze Sanť Andrea," on pravil,
,,co platná tobě byla pomoc moje?
Mám vinu já, žc tak jsi život strávil?" ,.(-A pak můj Mistr řekl nad ním stoje:
,,0, kým jsi býval ty, jenž z každé rány
vyrážíš s krví bolná slova svoje?"
On řekl nám: „Kdo přišli jste v ty strany shlédnout mé pohanění v hrůze celé, s jakou mé snítky byly rozmetány,
shrňte je pod můj keř, tak prosím vřele. Pocházím z města, které patrona si prvního vyměnilo za Křtitele,
a onen zlo mu proto strojí asi.
A kdyby na tom mostě přes proud Arna nebyla zbyla stopa jeho krásy,
těch měšťanů všech práce blahodárná z trosek, jež nechal Attila tam mstící, obnovit město, bývala by marná.
Já z domu udělal si šibenici."
74
75
7. PÍLY (i K.\ \(  i v
Když láska k vlastí otřásla mnou celým, shrnul jsem listí, aby z něho clona zas byla tomu s hlasem ochraptělým,
a pak jsme dále šli až v místa ona, jež pásmo druhé od třetího dělí, kde spravedlnost hrozné dílo koná.
Abych vám popsal, co jsme uviděli, povím, že přišli jsme až k širé pláni, jež chová bez rostlin svůj obvod celý.
Les bolný věncem kolem ní se sklání, tak jako jej zas příkop smutný svírá. Tam zastavili jsme sc zadumáni.
Poušť písčitá to byla, zprahlá, širá jak ta, již Cato pod nohama svýma kdys měl a jež se táhla žhavá, sirá.
ô pomsto Boží, jaká hrůza jímá as každého, kdo čte, co píši tady, jak vyjevilo se mi před očima.
i'> ifunuínk a Alexandra .XlakedonsLého a jeho taženi do Indie.
18
Já nahých duší viděl celé řady,
jež bedně všechny naříkaly bolem, však každou jak by vládly jiné řády.
Ležely jedny na tom písku holém, jiné zas krčily se v beznaději a jiné stále obcházely kolem.
Nejvíc je těch, jež takto obcházejí, a méně těch, jež na břiše tu leží, však nářek jejich skučí nejbědněji.
A na tu poušť, již přehlédnout lze stěží, dštil oheň planoucími krůpějemi, jako když v horách za bezvětří sněží.
Jako když Alexander s voji všemi v Indii přitáh' pod oblaka žhavá, plameny viděl padati až k zemi
a nařídil, ať vojsko udupává ty jiskry, aby neslily se spolu v ohniska žáru nezdolná a dravá,
tak věčný oheň zde se spouštěl dolů, až písek hořel jím, jak pod ocelí troud vznítí se, a rostla prudkost bolů.
Neustal nikdy tanec rozechvělý ubohých rukou, které bez ustání ty nové jiskry střást se pokoušely.
Já pravil: „Mistře, před nímž vše se sklání, jen ne zlých duchů cháska zarputilá, když v bráně vítalo nás jejich láni,
kdo je ten velký, jejž těch žárů síla nezmohla dosud, jehož vzdory divé ohnivost deště k zrání nezlomila?"
Tu on sám poznav z otázky mé chtivé, že na něj Mistra ptám se, prudce pravil: „Takový v smrti jsem, jak žil jsem dříve!
Byť Jupiter i kováře si znavil,
od něhož ukován měl blesk ten dravý, jímž v poslední den života mě zbavil,
76
77
a ostatní též štval až do únavy
v kovárně čcrnc svého Mongibella, křiče: ,Vulkáne, pomoz teď v čas pravý!'
jako když bitva u Phlegry kdys vřela, a blesky všemi zasypal mne prudce, přec byla by to pomsta neveselá!"
Tu mocným hlasem promluvil můj Vůdce, jaký se od něho jen zřídka slýchá: ,,0 Gapanee, v nejvyšší jsi muce
jen tím, že stále trvá tvoje pýcha -ta trestem budiž ti ve věčném čase, vše ostatní by byla trýzeň lichá!"
Mně pravil pak rty mírnějšími zase: „Toť jeden z králů sedmi, kteří Theby kdys obléhali. Rouhal se a zdá se,
že dosud pohrdá tak Bohem v nebi.
Však jak jsem řek' mu, nejhorší všech trestů jsou jeho vlastních prsou zlost a škleby.
Nuž za mnou pojď a nohu svoji střež tu, ať do žhavého písku nestoupne sem, však podél lesa stále vol svou cestu!"
Tak mlčky šli jsme tam, kde pod tím lesem vyvěrá proud, jenž, ač je jenom malý, doposud pro svůj nach mne plní děsem.
Jako se z Bulicame říčka valí, o kterou nevěstky se spolu dělí, tak proud ten tekl pískem, který pálí.
Kudy se valil, vydlážděn byl celý, dno koryta i strany břehů obě, takže jsme přechod přes něj uviděli.
„Mezi vším tím, co ukázal jsem tobě od chvíle, kdy jsme vešli onou branou, jež volna každému je v každé době,
neviděls nikde věc tak neslýchanou, jako je říčka tato, která hasí nad sebou ohně, jež k ní dolů kanou,"
•'3
t>9
Starec .> hory hl n na K r č li
7<'i
87
Damietta v Egyptě.
1 c her on, S ty x ■ ľ/ilegeton...
tvoři hotyt.
tak Vůdce můj mi těmi slovy hlásí. I prosil jsem ho, by mi poskyť stravy, jíž touha, kterou vzbudil, žádala si.
„V moři je země zpustošená," praví mi na to, „jistě znáš ji - ostrov Krétu. Pod jejím králem svět měl čisté mravy.
Tam hora čněla v kráse vod a květů a v oněch dobách Ida zvána byla, však jako stará věc teď zpustlá je tu.
Za kolébku ji Rhea vyvolila
pro synka, a jej střežíc před úklady, tropiti hluk, když plakal, nařídila.
V té hoře stojí stařec, který zády obrácen k Damiettě k Rímu hledí jak do zrcadla. Prosta každé vady
ze zlata hlava na šíji mu sedí,
z ryzího stříbra hruď a paže dvojí a pak až po rozkrok je z rudé mědi.
Dál dolů pak je z železa jak v zbroji, jen pravá noha pálená je hlína, a na ní víc než na té druhé stojí.
S výjimkou zlata každá součást jiná má v sobě trhlinu, z níž slzy tekou, z nichž ve skalách se hloubí rozsedlina.
Sem do údolí vlévají se řekou:
Acheron, Styx a Phlegeton jsou jména těch vod, jež touto struhou dál se vlekou,
až na místech, jež nejníž položena, jsou Kokytem, jenž na tě ještě čeká; proto jen zmínka o něm učiněna."
Já odpověděl mu: „Když tato řeka už pramení v našeho světa středu, proč dřív než tady zjevně nevytéká?"
A on: „Víš, že tě tudy kruhem vedu. Ač už jsi pronik' hluboko tím kolem, když vlevo šel jsi se mnou, jenž jdu vpředu,
78
79
přec ještě neprošel jsi celým dolem. Údivem proto nekřiv obličeje,
když nevídané věci uzříš kolem!" 2., Pak zase já: ,,Můj Mistře, Léthé kde je?
kde Phlegeton? Neb o jednom jsi němý,
o druhém říkáš, že se z těch slz leje." i „Otázka tvoje každá milá je mi, StáUjest.- ^
však na jednu z nich odpověď ti nese | ffdmi'ho kruh
ten rudý proud sám svými peřejemi. v;-, I Léthé spatříš, ne však v tomto lese,
však tam, kam duše, která smířena je,
omyti z vin svých odpykaných jde se." ]>"■ Pak řek': ,,Však čas je vyjít z toho háje,
mé stopy drž se končinou tou zrádnou.
Nám cestou budou neplanoucí kraje, mí nad nimiž všechny žhavé páry chladnou." j
L ä:,: Dantův, že nalézá iiruneíía i míst!■(•/', kde se trestá sodomie.
zpěv patnáctý
Pak jedním z tvrdých krajů jsme se brali, kde nad říčkou se vznáší oblak tmavý, jenž před ohněm i proud i hráze halí.
Jak z Witsandu až do Brugg násep staví si Vlámové, jenž jejich města brány má chránit od moře a od záplavy,
jak u Brenty jsem vídal Padovany hrázemi chránit domy své a hrady, dřív nežli horko cítí Korutany,
takové byly tyto hráze tady,
ač ne tak velké, ne tak silné valy, ať vznikly už za nevím jaké vlády.
Už od lesa tak daleko jsme stáli, že ztrácela se jeho hmota šerá, když hlavu po něm obrátil jsem z dáli,
a tu jsem spatřil, dál se cestou bera, houf duší, jež se podél hráze sběhly a hleděly jak lidé za večera
při novoluní - jako by se střehly, a brvy při tom svraštily a stáhly, jak starý krejčík mžourá k uchu jehly.
Když si nás prohlížel ten průvod táhlý, jeden mě poznal. „Jaký zázrak!" zvolal a jeho ruce po mém rouchu sáhly.
Pak rozpřáh' náručí. Já neodolal a pohlédl do zprahlé tváře této, z níž nějak povědomý rys mne volal.
Ač bylo do ní mnoho bolů vseto,
přec poznal jsem ji, vztáhl jsem k ní paži a řekl jsem: „Vy tady, Ser Brunetto?!"
80
81
r
On pravil: „Synku, kéž tč nezaráží, když Brunetto Latini v beznaději kus cesty s tebou zpět se opováží!"
Já řekl: „Toho právě též si přeji. Rád také s vámi usednu, jen dá-li ten, jehož kroky mě sem provázejí."
„O synku," pravil, „kdo se z houfu vzdálí či zastaví byť k vzdechu jedinému, sto let pak leží v ohni, jenž ho pálí.
Jdi, přidržím se roucha tvého lemu
a k průvodu pak dám se zas, jenž v bolu svém věčném lká, jak údělem zde je mu."
Já netroufal si sejít s cesty dolů a vedle něho jít, však ukláněti já nepřestával se, jak šli jsme spolu.
On začal: „Jaký los tě do podsvětí před koncem života sem povolává? A kdo je ten, jenž průvodcem zde je ti?"
„Když životem mě vedla cesta smavá," řek' jsem, „já zbloudil prostřed lesa zlého, než naplnila se má doba pravá.
Když včera ráno vyjít chtěl jsem z něho, „Tento zde" - tento zde zjevil se mi nenadále,
Vergilius. domů teď vracím v průvodu se jeho."
A on: „Když za svou hvězdou půjdeš stále, v přístavu slávy dojdeš k svému cíli, život-li krásný chápu dokonale.
Kdybych byl nezemřel v tak rané chvíli a nebešťany zřel ti nakloněny, já byl bych pomáhal ti s tvými díly.
Však ten lid nevděčný a zaslepený, jenž z Fiesole přišel v dávné době a v mravu cos má z hor a skalní stěny,
za dobra tvá zle odvděčí se tobě, a právem, neboť mezi trpké plody fík sladký nesluší se vmyslit sobě.
Zvěst stará slepými zve jejich rody,
lakomství, pýcha, zášť jsou jejich mravy -jich zásad nedbej, sice dojdeš škody! Proroctví Sudba ti dopřeje tak velké sl4vy,
budoucí slávy Ž£ obě strany budou chtít být tvoje,
Dantovy. ' ,
však vzdálen zůstaň zobák od té trávy.
V drť fiesolská zvěř znič město svoje, však o květ rostlinku ať neobere, jestliže jaká vznikne z toho hnoje,
jímž svaté sémě Římanů se dere na světlo, sémě, jež se tehdy selo, když stavěn pelech zloby tolikeré."
„Kdyby se na světě vše bylo dělo," já odpověděl, „podle mého přání, podnes jste neopustil lidské tělo,
neboť zřím v duchu, jak se ke mně sklání otcovský výraz váš, tak dobrý, drahý, s nímž nabádal jste kdysi bez ustání
82
83
mě k věcem věčným upírat své snahy. Svou vděčnost za to musím zvěstovati, než bude konec pozemské mé dráhy.
Co o mém žití pravíte, chci psáti, „Vzácná paní" abych to moh', až přijdu k vzácné paní,
- Beatncc. i s jinou zvěstí k výkladu jí dáti.
Učiním zjevným svoje odhodlání, jen když jsem bez výčitek ve svědomí, že sudbu svoji přijmu bez reptání.
Mým uším hlas té věštby povědomý: Štěstěna kolem svým ať jak chce točí a sedlák motykou - mne sotva zlomí."
Tu Mistr na mne upřel vážné oči a vpravo obrácen se pozastavil: „Kdo správně slyší, správný smysl zočí."
Však já se dále v rozhovoru bavil a ptal se Brunetta, kdo z druhů jeho jsou nejvyšší a nejslavnější. Pravil:
„Je dobré sice znáti některého,
0 jiných lépe pomlčet, můj milý, neb není času dotknou ti se všeho.
I věz, že většinou to kněží byli a učenci, již došli cti a slávy, však hříchem týmž se všichni potřísnili.
Priscian jde tu s vyhublými davy,
1 Francesco d'Accorso: chceš-li druhá jména, jež poskvrnily mrzké mravy,
viz onoho, jejž poslal Sluhů sluha od Arna na břehy Bacchiglionu, kde v čivách mdlých mu hasla všecka vzpruha
Mluvil bych ještě o jiných v tom shonu, však řeč a cesta nemůže dál vésti, neb z písku vidím stoupat dýmu clonu:
Jde lid, jejž potkat nesmím na svém scestí! Svůj Poklad vřele doporučit chci ti -jsem živ jen jím! Víc nechci, toť mé štěstí."
84
Pak vracel se a z těch se mi zdál býti, již o šat zelený, jejž v sázce mají, 87 u Verony je vidět závoditi; 123
však z těch, již vítězí, ne prohrávají.
9°
93
96
102
103
1 1 i
1 -4
I]7
zpěv šestnáctý
strih ještě tretí    V místech, kam pak jsme přišli, vodstva hučí,
panno sedmého je£ g yýgg JqJ^ ffá ge y J-^^ j[ný^
'r" ' až zní to, jak když včely v úlech bzučí. 3
Tň datu' Vtom náhle odloučily se tři stíny
Florenťane. ocj davUj který přecházel nás v chvatu
hříšnici proti t v v . v
pfúojg tím destem zlým, jenz kane na pustiny, 6
a přiběhly k nám s křikem: „Zůstaň stát tu
ty, který z vlasti naší znemravnělé \ nám připadáš, tak soudíc podle šatu!" ^ j
Ach, kolik ran jsem shléď na jejich těle, r nových i starých jizev po plamenech - ; mám z toho podnes srdce zbolavělé! ,_. '■
Stát zůstal Mistr při křiku a stenech [ a řekl: „Stůj, dokud nás nedohoní, a na dvornost j c marně čekat nenech! ,.-
Ba, nebýt ohně, jejž tu v kapkách roní
povaha místa, řekl bych, že spíše , ty jim bys měl jít vstříc, než tobě oni!" iS
Začaly zase, co jsme stáli tiše,
svůj starý zpěv; a když k nám přišly k hrázi,
v kruh spjaly se tři stíny této říše. 2I
Jak zápasníci, natření a nazí,
se měří, jak se chytnout nejvhodněji,
nežli se v krutém zápolení srazí, 2.{ i
tak oni za mnou svými obličeji '
se točí, až jsou na opačnou stranu
obráceni, než kam jim nohy chtějí. 27 „Byť nám a našim prosbám na pohanu '
jsou tyto písčiny," z nich jeden praví.
„i tvář, již máme ohněm ošlehánu, .1n
ať tebou pohne odlesk naší slávy,
abys nám řek', kdo jsi, že živ a hravě
procházíš peklem takto bez obavy. 33
Ten, jehož šlépějemi kráčím právě, ač nahý je a sežehnutý tady,
kdys ve větší, než tušíš, živ byl slávě. J(; c „id,, To Guido Guerra, dobré Gualdrady
r'"1'""- byl vnuk a v žití věděl, jak se dává
bud rána mečem nebo moudré rady. 3g ■j ezahinio Tegghiaio Aldobrandi udupává
M,u,„ii.ii!. zas písek v stopách mých, jak sem se blíží;
jeho hlas na světě měl mít víc práva. 42 7,i, ,1/;« A já, jenž postaven jsem s nimi v kříži,
/i,'M'"""'- slul na světě Jacopo Rusticucci.
Nic, jak zlá žena kdys, mi neublíží!" V) Jist být si před ohněm, jenž tolik mučí, byl bych se vrhl k nim, a jistě schválil by to byl Mistr, jenž mne ve všem učí. 48 Však ježto bych se tam byl sžeh' a spálil, přemohla bázeň moje žhavé přání je obejmout, než bych se zase vzdálil. 51 I promluvil jsem: „Bol, ne pohrdání, nad vaším osudem mou duši strávil, že se tak hned mu zase neubrání, 54 když tento pán a průvodce mi pravil slova, z nichž hned se mysl dovtípila, kdo přichází, aby se pozastavil. 57 Jsem z vaší vlasti. Vždy se vaše díla, když vyslovit jsem slýchal vaše jména, mně k úctě zbožné v duchu vybavila. 6o 2luč opustil jsem - jablka jsou cena, již příslib Vůdce dobrého mi dává. Však cesta k středu dřív mi přisouzena." 63 „Je-li však nadlouho tvých údů správa tvé duši určena," on řek', ,,a má-li i po tvé smrti zářiti tvá sláva, 66
86
87
Smutné zprávy Z rodné Florencie.
Pokraéoiáni v cestě.
rci, čest a vážnost dosud přebývá-li
v tom našem městě, či tam vládnou klamy a všechny ony ctnosti vyprchaly? Guglielmo Borsiere, jenž je s námi tu nedlouho a tamhle s druhy píli, nás velmi trápí svými vzpomínkami." „Lid nový, rychlé zisky způsobily tam lesk a rozmařilost, jež se dědí, až Florencie sama z toho kvílí!" Tak vykřikl jsem místo odpovědi, tvář pozdviženu, a ty oči trojí tak hleděly, jak na* pravdu se hledí. „Jsi šťasten, jestli tě tak málo stojí," mi pravili, „vždy odpovědi, jaké na pravém místč jiné uspokojí! Až vyjdou z tmy tvé stezky křivolaké a hvězdy uzříš nad lidskými sídly a budeš říkat rád: Já byl tam také, vyprávěj, jak nás oči tvé zde zhlídly!" Kruh prolomivše, prchli nenadále, až nohy jejich zdály se mi křídly. Amen bys nevyřkl v té chvíli malé, v jaké je odvedla zas cesta nová, a rozhod' Mistr, že už půjdem dále. Já s ním šel. Jen jsme vykročili znova, už zazněl vody hukot rozpoutaný, že nebylo tam rozuměti slova. Jak při proudu, jenž vlastní cestou hnaný dřív s hory Vcso na Východ se nese, stékaje s Apenninu levé strany, a nahoře tam Acquacheta zve se, než vírem vplyne níže do řečiště a u Forli to první jméno střeše, pak u San Benedetta sc skal tříště se řítí dolů do rokle, kde mělo by pro tisíce býti útočiště -
69
Provaz-ymhol z. vo\ti. má
:i Geryot.
zde snad !i
př:m-:-a.
ilóy.
a 7
00
93
96
^dola se o h Ind a 6
iiiíí ervon.
tak pod útesem ve strži to hřmělo
tou černou vodou, jež tam v proudu vřela, jako by nás to ohlušiti chtělo.
Já opásán měl provaz kolem těla, jímž v jedné chvíli za dřívějších časů pestrého rysa ruka spoutat chtěla.
I odvázal jsem si jej hbitě s pasu a svinutý jej podal Vůdci svému, poslušen jeho velícího hlasu.
Obrácen vpravo k toho srázu lemu od kraje dále pak jej dolů hodil do hlubin jícnu tomu propastnému.
„Co nového ten důl zde zase zplodil na znamení," mé myšlenky se ptají, „jež Mistr očima tak doprovodil?"
Jak na pozoru lidé mít se mají před těmi, kteří nevidí jen díla, však do myšlenek duchem pronikají!
On řekl mi: „Kéž ta už by tu byla, již čekám, že zde vyjde nad ty svahy, jak mysl tvá už správné vytušila."
Vždy před pravdou, jež v tváři lži má tahy, střež ústa svoje, čtenáři můj stálý, sic bez viny tě v hanbu svrhne záhy.
Zde promluvit však duch můj neotálí: Nuž při své Komedii tobě pravím, jako že chci, by docházela chvály,
že uzřel jsem, jak vzduchem hustým, tmavým postava jakási tu vzhůru pluje, i srdcím statečným jsouc děsem pravým;
pluje jak ten, jenž z moře vystupuje, spustiv se kotvu zvednout, jejíž tíha se škvír a skalin u dna zachycuje,
a vzpíná se a nohy k tělu zdvíhá.
108
123
126
129
132
135
88
89
r
zpěv sedmnáctý
,,Hle netvor s hrotem na ohonu tuje, přelétá hory, drtí zbroj a brány! Hle ten, jenž zápachem svět naplňuje!"
Tak pravil mi můj Vůdce požehnaný a ukázal mi k místu břehu toho směrem, kde končí mramor ušlapaný.
Ten obraz lsti a zrady hnusný mnoho u břehu přistal poprsím a čelem, však na břeh ani nevymrštil ohon.
Vzhled poctivce měl v obličeji celém, tak jeho vnějšek mírný byl a sladký, však štíru roven ostatním byl tělem.
Dvě pracky chlupaté měl po lopatky a záda, hruď i boků plochy obě měl plny čar a kroužků, že své látky
Turek či Tatar takto přeozdobně z osnov a útku zhotovil by stěží; takový šat Arachne netká sobě.
A jako často bárky u pobřeží půl ve vodě, půl na pevnině stojí a tam, kde země žravých Němců leží,
bobr své dílo zkázy rybám strojí, tak na hrázi, jež písek svírá, čněla ta nejděsnější stvůra se svou zbrojí,
do prázdna ohonem se oháněla a na něm rozdělený do vidlice tak jako štír hrot jedovatý měla.
Můj Vůdce pravil: „Nyní trochu více musíme stočit cestu po hradisku k té nestvůře, která má lidská líce."
I scházeli jsme vpravo po skalisku, obrubou deset kroků jsme se brali, vyhnuvše se tak plaménkům i písku,
a když jsme potom před obludou stáli, Lichváři. spatřil jsem nové lidi usazeny,
Ikde proláklinu v písku tvoří skály. Rek' Mistr: „Abys poznal, jaké ceny J je tento kruh, v čem jeho cíl a práce,
l jdi k lidem těm a všechny poznej jmény,
j však rozhovor veď s nimi jenom krátce:
f Já zatím promluvím s tou šelmou tady,
zda k cestě chce nám za plavidlo dát se." Tak z nejzazšího kraje, od ohrady sedmého kruhu šel jsem osamělý, kde seděly těch smutných lidí řady. Z očí jim tekl bol, jejž v sobě měli, a rukama si vždycky pomáhají, když zem je žhne či páry závan vřelý: Nejinak v létě psi to činívají
čumákem nebo nohou, když je blechy, ovádi nebo mouchy kousávají.
90
9i
Když spatřil jsem ty lidi bez útěchy, na které oheň stékat nepřestane, žádného neznal jsem, však malé měchy jim s hrdel visely na přední straně a každý na nich barvy měl a znaky a v zalíbení stále shlížel na ně. A když jsem potom stanul před chudáky, nad žlutým měšcem oko moje žaslo, kde modrý lev stál postavou i zraky. Mé udivení ani nepohaslo
nad rudým měšcem na jiném zas klíně, jenž znak nes' husy bělejší než máslo. Jeden, jenž erbem modré sprasné svině měl bílé plátno měšce znamenáno, mi řek': „Co děláš v této prohlubině? Jen jdi! A ježto žít ti ještě dáno, pak věz, že tady u mé levé strany má sedět soused můj Vitaliano. Sám Padovan jsem mezi Florenťany, již do ucha tak pronikavě zde mi řvou často: ,Přijď už rytíř svrchovaný, jenž nosit bude měšec s kozly třemi!'" Pak vyplaz' jazyk, olíz' ústa svoje, jak vůl si olizuje nozder lemy. Tu Mistra svého pohněvat se boje, jenž dovolil mi zůstat tam jen chvíli, vracím se od těch míst, kde samé zlo je, a vidím, jak už průvodce můj milý na netvora si seď a s jeho hřbetu volá: „Teď třeba odvahy a síly! Po schodech srázných strojíme se k letu: ty vylez vpřed, já uprostřed chci býti, ať ohon jeho nepohmoždí tě tu." Jak tomu, který horečku už cítí, hned bledne nehtů barva fialová, že bojí se i na stín popatřiti,
bo
03
66
69
Let dolů na
Zlu! i c h Geryonových.
75
Připomínka neblahých letů řeckých báji: Fiie'inr.íľ'.-a <: Ikarova.
«4
tak bylo mně, když zaslech' jsem ta slova, však jako sluha styděl jsem se velmi, jenž před pánem hned udatně se chová.
A usedl jsem na hřbet hnusné šelmy.
„Mne obejmi," tak chtěl jsem potom zvolat, však hlas mi selhal, jak se prudce chvěl mi. Jak mi už pomoh' mnohou těžkost zdolat, tak objal mě, když vlez' jsem na hřbet tuhý, a nadarmo mě nenechával volat.
„Teď, Geiyone, širokými kruhy ať cesta tvá se zvolna dolů chýlí, však pamětliv buď, že máš náklad druhý!"
A jako člunek při vyplutí chvíli couvá a couvá, zdlouha ustupoval, až ve vzduchu, kam jsme se obrátili,
kde hrudí dřív stál, ohonem teď ploval a jako úhoř hýbal jím jen málo a pazoury vzduch k sobě přitahoval.
Zděšení větší jisté nepojalo
Faětonta, když s nebe v hloub se řítil, které, jak dodnes vidíme, se vzňalo,
ni Ikara, když v bocích náhle cítil, jak horkem taje vosk a peří padá, a nářkem otcovým se strach v něm nítil,
než mě, když poznal jsem, jak obepřádá mě všude vzduch a vše se zastiňuje, že nevidím než nestvůry té záda.
Ta zvolna, zvolna dál a níže pluje, však já to postřehl jen podle vání, jímž vítr zdola do tváře mi duje.
Vtom zprava zaslechnu už hrozné řvaní, jímž dole pod námi ta propast ječí, až za okem i hlava se tam sklání.
Z té propasti mám závrať ještě větší, neb vidím ohně, slyším nářky s kletím, a krčím se v tom hrozném nebezpečí.
92
93
Pohled nu osm kruh, k němuž .ie spouštěli.
Poutníci i o siné m A
Pak postřehl jsem, co mi ušlo předtím, že níže sestupujem v kruzích bolů, jež přibližují se, jak vzduchem letím.
A jak je dobře známo o sokolu, když nevidí vnadidlo ani ptáka, až vzdychá sokolník: „Ach, klesáš dolů!"
že znaven, ač se vznes' až pod oblaka, krouživě slétá, se záštím a zlobou dál od pána si sedá, jenž jej láká,
tak na úpatí skály zryté dobou Geryon přistal s tíhou svého těla, a zbaviv se pak nákladu nás obou,
zas odletěl jak od tetivy- střela.
126
!35
zpěv osmnáctý
Oítnj kruh. Je v pekle místo, jež Zlé žleby sluje,
má barvu ocele a z kamene je, tak jako kruh ten, jenž je obklopuje.
A v samém středu zlé té pláně zeje jak propast jáma hluboká a širá, o níž se dále ještě zmínka děje,
a pásmo toto, jemuž dána míra, je jámou tou a patou tvrdé skály, příkopů deset na dně uzavírá.
A jako na ochranu hradeb valy bývají kolem hradů vykopány, takové právě se i ty tam zdály
a stejné byly základní jich plány. Jak z hradů po vnější pás opevnění jdou můstky od zápraží každé brány,
tak vedou skály od té horské stěny a příkopy i náspy přetínají, až u jámy jsou srázem ukončeny.
94
95
Zde trestáni knplíři a svůdci len.
K hoře Sloňte Giordr.no.
Můj básník vlevo šel, když na okraji my s Geryona dali jsme se strasti, a já se za ním pustil těmi kraji.
Po pravé ruce byly nové strasti, mrskači noví, krutí jako vrazi, jichž pln byl žleb ten dolů do propasti.
Hříšníci dole na dně byli nazí; někteří proti nám se ubírali, s námi, však rychleji, šli jiní hrází,
jak Římané to nařízení dali,
že v Milostivém létě, v poutním čase, kdy velké davy po mostě se valí,
proud jeden čelem k hradu ubírá se, k svatému Petru namířeno má-li, a druhý proti němu kráčí zase.
Rohaté běsy shléď jsem s tmavé skály vždy tu a tam se biči rozháněti, jimiž je zle zezadu bičovali.
Ach, jak jim paty zdvihnou se a letí při první ráně! Ani jeden zády nevyčkal věru druhé ani třetí!
Když jsem tak šel a jednoho z té řady mé oči potkaly, já zarazím se: „Už dřív jsem někde viděl toho tady!"
Abych jej poznal, v chůzi zastavím se. Stát zůstal sladký Mistr svoluje mi, abych šel trochu zpět po strmé římse.
Myslil ten šlehaný, že skryje se mi,
když skloní tvář, však plátno mu to málo. Já řek' mu: „Ty, jenž oči klopíš k zemi,
jestli vše v zjevu tvém mě neklamalo, Venedico Caccianimico ty jsi. Co trpkost takovou ti trpět dalo?"
„Má řeč se nerada v řeč cizí mísí,
teď nutká mě však výslovnost tvá jasná, jež připomíná svět, jak býval kdysi.
Cesta po hřebenu skály.
39
4-'
4-8
Já způsobil kdys, že Ghisola krásná splnila přece vůli Marchesovu, jak mnohý o tom pověst šíří žasna.
Sám Boloňan tu netrpím v tom rovu: zde jámu námi zříš tak naplněnu, že tolik živých jazyků teď znovu
neříká sip a od Saveny k Renu -a má-li ti to dosvědčeno býti, lakotnost naši tobě připomenu."
Než domluvil, už běs ho začal biti, na něho soče: „Kuplíři, běž dále! Zde nelze ženy za peníze míti!"
Já dohonil jsem Vůdce v chvíli malé a několika kroky tam jsme byli, kde útes nový vzniká v mocné skále.
Dost snadno jsme naň ihned vystoupili a po hřebenu jeho v pravou stranu od věčných kruhů jsme se oddělili.
Když stáli jsme, kde dole tvoří bránu, by cesta šlehaných dál mohla vésti, řek' Vůdce: „Shlédni, co tu s tebou stanu,
ostatní narozené do neštěstí, jichž tváře nemoh's dosud rozeznati, že šli týmž směrem s námi od rozcestí."
Pak s mostu starého jsme zřeli brati se proti sobě průvod druhý kolem, jejž běsi neustali bičovati.
Tu, aniž ptám se, Mistr v zástup dolem mi ukáže: „Hle, velikán, jenž stále je pevný, slzy neprolévá bolem!
Jak dosud tvářnost pána má a krále! Toť Jason, jenž kdys, úskočný i smělý, Kolchidské rouna zbavil nenadále.
S družinou ostrov Lemnos procházeli, právě když zlobné ženy rozlíceny své muže všechny krutě zabíjely.
bo
^3
^9
78
81
s 7
96
97
Tam posunky a slovy vratké ceny jím obelstěna mladá Hypsipyla, jež dříve obelhala druhé ženy;
pak s outěžkem jím opuštěna byla. Ta vina k trestu zde ho odsuzuje, msta za Medeu k ní se připojila.
S ním tudy štván, kdo šalbu takto snuje. Teď příkop prvý znáš, i ty, jež nese a které trestat přisouzeno mu je."
Už naší stezkou přišli jsme tam, kde se křižuje s dalším valem nad zlou strání a tvoří sloup, jímž nový oblouk pne se. Zdi irvtáui        Tam z druhé sluje slyšeli jsme lkáni pochlebovači. lidu, jenž supí a jenž šílený je
a tělo trýzní si svou vlastní dlaní.
Úbočí skály plíseň slizká kryje z výparu, který usazuje se tu a očím jako nosu odporný je.
Dno je tak hluboko, že jenom s hřbetu útesu, jenž se zdvíhá do neschůdna, až k němu dohlédnouti možno je tu.
Když jsme tam přišli, uviděl jsem u dna lid vězet v blátě, které hnusně čpělo jak ze záchodů plnící se studna.
Na první pohled oko uvidělo
hlavu tak zkalenou, že nevím ani, zdaje to laika či kněze čelo.
Vtom zvolal on: „Proč mne si bez ustání víc prohlížíš než moje druhy v blátě?" „Jestliže neklame mě vzpomínání,"
řek' jsem, „už s čistým vlasem viděl já tě: jsi Alessio Interminei z Lukky, než na jiné víc hledím proto na tč!"
Tu lebky dotkl se plácnutím ruky: „Lichotky, jazyk sytící mi stále, mě uvrhly sem do té hrozné muky!"
Však Vůdce pravil mi: „Hled, abys dále dopředu pohledem svým dosah' zase, až spatříš tvář tu sprostou neskonale Trest nevéstčin.      nevěstky ohavné a prostovlasé,
jež nehty drásá špínu svého těla a stojí hned a hned se krčí v pase.
Toť děvka Thais, posměšná a smělá, jež milenci, když tázal se: ,Dík jaký mám čekat od tebe?' - ,0, skvělý!' děla.
Těch míst ať syty už jsou naše zraky."
98
99
zpěv devatenáctý
Simone mágu, žáci jeho sprostí,
kteřížto Boha Otce věci svaté, !   jež chotěmi by měly být jen ctností, 3 zde za zlato a stříbro oddáváte,
teď čas je, aby o vás trouba zněla,
neb v třetím žlebu tady přebýváte! - 6 Tamodtud už, kde příští jáma zela,
jsme na onu část skály vystoupili,
jež středem nad příkop se nadnášela. 9 Moudrosti svrchovaná, k svému cíli
jak vedeš nebe, zem i říši strastí!
Jak spravedlivě působí tvé síly! 12 Na svahy hleděl jsem i do propasti
a vidčl samé díry v šedi skály,
široké stejně, okrouhlé jak pasti. 10 A ty tak velké se mi právě zdály,
jak hluboké v mém krásném svatém Janě
jsou jámy, by v nich křtící kněží stáli. 18 Před lety jednu z nich jsem odhodlaně
sám rozbil, když v ní dítě skonávalo:
to svědectvím buď proti cizí haně. :>'. Tresty za hřích     Z každého ústí čněly jenom málo svatokupectvi. hříšníka nohy. Nejvýš po kolena,
však ostatní vše uvnitř zůstávalo. -n Chodidla obě měly rozpálena
a škubaly tak křečovitě svaly,
že pouta by tím byla přetržena. 27 Jak na věcech, jež olejem se vzňaly, kmit ohníčků se po povrchu nese, tak od pat k prstům plaménky jim vlály. 30
100
„Kdo ten je, Mistře, jenž se tolik třese a zuří víc než ti, již jsou s ním spolu, a rudší plamen vydává, když hne se?"
Tu Mistr řek': „Chceš, abych tě snes' dolů, kde plochá skála bokem níž se sklání? Tam více dovíš se o jeho bolu."
A já: „Má vůle před tvou vždy se sklání. Jsi pán a víš, že co je ve tvé radě, mně vhod je, znáš má zamlčená přání."
Když přišli jsme zas k hrázi, čtvrté v řadě, do dolu těsného a děravého jsme levou stranou sešli po ohradě.
A dřív mne dobrý Mistr s boku svého nesložil, než jsme k díře toho přišli, jenž nohou dával projev nářku zlého.
„Ty bědný, potvrď, co můj duch si smýšlí, kůle, jejž obráceně zarazili, pověz mi, kdo jsi, můžeš-li a srhíš-li?"
Já stál jak mnich, jenž k vrahovi se chýlí, an v jámě zpovídá se naposledy, doufaje oddálit tím smrti chvíli.
Tu rozkřikl se on: „Už přišels tedy, už přišels, Bonifáci? Cas tvůj není: O roků pár mě podved' spis mé vědy!
Tak rychle nasytil ses toho jmění, pro které neváhal jsi krásnou paní šálit a uvrhnout pak v pohanění?"
Já tvářil se jak ten, kdo nemá stání, že nerozuměl slovu řečenému, a zmaten je, jak když ho někdo haní.
I řekl Vergil: „Rychle pověz jemu: ,Já nejsem ten, ne ten, jak zdá se tobě!' " Jak nařízeno, odpověděl jsem mu.
Tu duch jak v křeči zkroutil nohy obě a na odpověď uplakaným hlasem mi řek': „Nuž, čeho tedy žádáš sobě?
102
36
4'^
03
66
„Plášť velký"
hodnost
papežská.
Jidáš, na jehož místo byl zvolen apoštol Matěj.
Prahneš-li tolik zvěděti, kdo já jsem, že nezalek' tě ani žleb ten tmavý, věz, že plášť velký halil mě svým jasem.
A ježto medvědice syn jsem pravý, já cpal jsem chtivě pro svá medvíďata tam statky v měch, zde sebe v pytel žhavý.
Zpod hlavy mé už mnohá duše vzata, jež svatokupectvím mě předcházela, teď v štěrbině ji vězní skalní pata.
Tam také já kdys propadnu se zcela, až přijde, o němž myslil jsem, že tys to, než otázka má pravdu vyzvěděla.
Však déle tomu, co já na to místo tak hlavou dolů vsazen v rozsedlinu, než on zde bude hořet, jak je jisto.
Neb pastýř bez zákona, horších činů zde po něm od západu vyskytne se, jenž jej i mne krýt bude ve svém stínu.
Toť nový Jason, o němž v Písmě čte se; a jako k němu jeho král byl měkký, tak k němu ten, jenž žezlo Franků nese."
Já nevím, nebyl-li jsem prostořeký, když takto jsem mu směle odpověděl: „Nuž, pověz mi, zda před dávnými věky
snad poklad od Petra Pán dostat hleděl za klíčů moc, jež nebude s něj sňata? Vždyť víc, než Za mnou pojď mu nepověděl.
Nežádal Petr ani druzí zlata a stříbra od Matěje zvoleného k hodnosti, která Jidášovi vzata.
Nuž buď si zde, neb došels trestu svého, a hlídej groše hříšně vyzískané, jež proti Karlu štvaly ducha tvého.
A nebýti mé úcty svrchované,
která těm klíčům drahým zadost činí, jež v žití veselém tys třímal, pane,
103
^jevení svnlého Jana, kap. iy.
slov důtklivějších snad bych užil nyní, neb vaše lakotnost svět hnusem halí, když vyvyšuje zle a dobré špiní.
Vás pastýře as poznal Jan, když z dáli tu, která nad mořem je usazena, smilně si počínati viděl s králi.
S hlavami sedmi byla narozena a od deseti rohů sílu měla, dokud ctnost v jejím choti byla ctěna.
Z vás každý ze zlata si boha dělá, a od modláře neliší vás jiné: On jednoho, vy ctíte jich sta celá!
Ach, co zla způsobilo, Konstantine, ne obrácení tvé, však věno tvoje prvnímu Otci, bohatstvím jenž slyne!"
Co zpíval jsem mu, takto nad ním stoje, on zmítal chodidly a tloukl znova, buď cítě hněv, či svědomí zlé svoje.
Snad Vůdci líbila se ta má slova, neb se zálibou slyšel řeči, které mi vnukla rozhorlcnost opravdová.
Pak objímá mě, do náručí bere, a na prsa si přitisknuv mě blaze, zas cestou, po níž sešel, výš se dere.
Tak jde a neumdlévá v té své snaze, dokud tam na oblouku neoctne se, jenž k páté tvoří přechod s čtvrté hráze.
Zde potom zlehka břímě, jež si nese, lehounké po zlé cestě složí na zem, po cestě, kde i koza stěží hne se.
Tu jiný úval zjeví se mi rázem.
zpěv dvacátý
32
Trestáni zde vlHci a hadači: mají hlavy obráceny vzad a chodí pozpátku.
O nových mukách musím verše skládat a k dvacátému zpěvu první písně, jenž o potopených je, látku spřádat.
Už pohlédnouti rozhoď jsem se přísně ke dnu, jež nyní odhaleno mi je a zalito je nářky velké tísně.
Tím údolím, jež vine se jak zmije, jsem duše mlčky v slzách jít zřel krokem, při jakém lidé pějí litánie.
A když pak po nich níž jsem přešel okem, všichni tak prapodivně otočeni od brady k trupu zdáli se mi bokem:
Vzad obličejem byli obráceni a proto pozpátku jen mohli jiti, neb zpříma dívat se jim přáno není.
104
105
Snad ochrnutím někdo může býti tak pokřiven, jak tito tady byli, však neviděl jsem, bych moh' uvěřiti.
O čtenáři můj, dá-li ti Bůh milý, že prospěch z této četby duch tvůj získá, jak moh' jsem zdržet slzy, jež se lily,
když tvářnost naši uviděl jsem zblízka tak znetvořenou, že pláč jejích očí prohlubní hýždí stékal v místa nízká?
Já vskutku plakal, opřen o úbočí
skal drsných, až mne Vůdce z toho plaší: ,,I ty jsi z bláznů, co se větrem točí?
Zde cit je živ, když umřel v mysli naší. Kdo rouhá se jak ten, jenž okázale sám do rozsudků Božích soustrast vnáší?
Hleď, hleď! Jde král, jejž strhla nenadále před zraky Thébských země v lůno svoje, až křičeli: ,Kam klesáš dál a dále,
Amphiarae? Proč jsi nechal boje?' On padá však a stále níže padá Minovi do drápů, jak určeno je.
Hle, jak mu za poprsí slouží záda: Ze příliš napřed vidět chtěl, teď tudy zpět dívá se jen pozpátku se krada.
Viz Teiresia! Podobně své pudy
též proměnil, když z muže stal se ženou, že změnily se všechny jeho údy.
A udeřit pak zase před proměnou musil dva v sebe zapletené hady, než kůži měl zas mužsky ochmýřenou.
Ten, jenž mu břicha dotýká se zády, je Aruns, který u Luni v té hoře, kde Carrařané pěstují své sady,
v mramoru bílém příbytek si tvoře se usadil, kde volný rozhled bývá na hvězdy nebeské a širé moře.
106
;í3
16
48
A ta, jež rozpuštěným vlasem skrývá své prsy, jichž teď nevidíš, a tají i všechno, na čem tělo chloupky mívá, VKtkynl Manto.  toť Manto, která prošla mnoha kraji, než tam, kde zrozen já, se usadila. Však chci, bys o tom výslech' celou báji
Když otce jejího smrt uchvátila a město Bakchovo je zotročeno, tu mnoho času světem probloudila.
Jezero v zemi vlašské rozloženo
u paty Alp, jež Německa jsou hrází tam u Tyrol, a Benaco má jméno.
Pramenů tisíc, myslím, se v něm schází a od Gardy až po Val Camonicu svou vodou smáčí Apenninu srázy.
Tam místo je, kde poblíž těch vod vzniku by z Brescie, z Verony a od Trentina stát zůstal pastýř k žehnání a díku.
Tvrz mocná Peschiera kde se vzpíná, jíž Bergamští i Bresciané se koří, tam snižovati břeh se započíná,
až s ním se dolů všechna voda noří, jež v Benacu už déle neobstojí, a na zelených luzích řeku tvoří.
Proud, který takto vede vodu svoji, ne Benaco už, Mincio nazývá se až do Governa, kde se s Pádem spojí.
Po běhu nížinou ta voda zase vytváří močál v cestě zdržována, že kraj ten ubohý je v letním čase.
Když tamtudy se brala plachá panna, uprostřed bažin zemi uviděla, jež byla liduprázdná, nevzdělaná.
I zůstala, že lidem ujít chtěla, tam se sluhy a kula kouzla nízká; a nechala tam schránu svého těla.
107
„Má velk: tragedie" ■ Aeneis.
Pak lidé, kteří pocházeli z blízka, se na pevné to místo stěhovali, jež nedobytné bylo pro bahniska.
Nad kostmi těmi město zbudovali a pro tu, kterou prvně obydleno, bez jiné věštby Mantovou je zvali.
Už hustě bylo lidmi osídleno,
když nemehlo, jímž Casalodi býval, od Pinamonta bylo ošáleno.
Tak původ vlasti své jsem tobě zpíval, abys, až někdo přijde s jinou bájí, ty pravdu pro lež nikdy neodbýval!"
A já: „Tvá slova pravdy tolik mají i jistoty a tak mou víru blaží, že jiná se mi zhaslým uhlím zdají.
Zas další jdou sem. Dovol, ať se táži, zda mezi nimi někdo slavný není, neboť jen po takových duch můj baží!"
Tu promluvil: „Ten, jemuž s tváří pění se vous až po zádech, ten v ono ráno, když z Řecka táhlo mužské pokolení,
že sotva v kolébkách co ponecháno, co věštec s Kalchantem dal náhle zcela v Aulidě rozkaz přetnout první lano.
Slul Eurypyl, a o něm také pěla má velká tragedie ve své kráse, jak dobře víš, neb známa je ti celá.
Ten druhý, jenž tak vyhublý je v pase, to Michal Scottus byl, jenž využiti znal šaleb kouzelných a klamů zase.
Tam Guida Bonattiho můžeš zříti i Asdenta, jenž nyní asi želí, že nezůstal spíš u kůže a nití.
Viz nešťastné, jež jehlu opouštěly, cívky a stav, a vědmami pak byly a zlobu obrazy i býlím sely.
108
Měsíc.
90
93
96
Však pojd, neb Kain už tam sc s trním chýlí,
kde jedna s druhou splývá hemisféra,
a vln už dotýká se u Sevilly. V úplňku luna stála právě včera,
jak vzpomínáš, neb chvílemi k tvé spáse
zasvitla jasně do lesního šera." Tak říkal mi, co dále šli jsme zase.
126
109
Z P É V D VA C a T Y p r V Y
Ä ruh osmý, Žleb pátý.
Tak s mostu na most šli jsme s řečí mnohou,
0 níž má Komedie nevypráví,
až na vrcholu stanuli jsme nohou, chtějíce vidět jiný jícen dravý
Zlých slují, slyšet z něho nářky plané:
1 spatřil jsem jej ku podivu tmavý. A jako v Arsenále Benátčané
lepkavou smolu vaří v zimní době, by vysmolili loďstvo porouchané,
jež vyplout nemůže, a jeden sobě loď novou staví, druhý opravuje té, jež už mnoho plula, strany obě,
ten na přídě, ten na zádi cos kuje, ten vesla robí, onen kroutí lana, ten tu, ten onu plachtu záplatuje -
,,£/<•' Spáry" (' „Malcbrancke" ) - ďábli z tohoto Žlebu.
'5
I IO
tak dole tam, ne ohněm svařována, však Boží mocí, vřela hustá smola, jíž polepena břehů každá strana.
Já viděl ji, však neviděl z ní zhola nic než jen bubliny, jež překypěly a praskaly a znova rostly zdola.
A zatím, co tam hledím oněmělý,
můj Vůdce „Pohleď, pohleď jen!" mi praví a táhne mě, až k němu přilnu celý.
Ohlížím se jak člověk nechápavý, jenž neví, před čím na útěk se dáti, a jejž strach náhlý rozvahy vší zbaví,
že hledě zpět už pryč se začne hnáti, a za námi tam vidím bokem skály černého ďábla vzhůru přibíhati.
Jak divokých se rysů zdál už zdáli! Jak urputně si veď nohama svýma, jak mocné křídel údery se zdály!
Ramena jeho vyzáblá a přímá oběma stehny tíží hříšník starý, a on mu pevně šlachy nohou třímá.
S našeho mostu zvolal: „O Zlé Spáry, od svaté Zity radní zde je nyní! Dospod ho strčte - pro další ty dary
jdu k městu, kde jsou ještě mnozí jiní: Tam každý kupčík je, až na Bonturu, a za peníze z Ne se Ano činí."
Pak dolů mrštil jím a skalou vzhůru se obrátil: pes nikdy na zloděje tak neštval se, když pustili mu šňůru.
Ten kles', pak skrčen vyplul nad peřeje. Tu zpod mostu je slyšet běsy dravé: „Zde není přesvatého Obličeje!
Zde jinak se to nežli v Serchiu plave! A nechceš-li znát vidle, darebáku, už nevynoř se z této smoly žhavé!"
111
24
30
33
36
39
42
45
48
Vergilius jde vyjednávat s ďábly.
Vergilius se znova odvolává na viili vyšších mocností, jež chtěly, aby se vydali na tu cestu.
Pak tlačili ho víc než stovkou háků a volali: „Zde křepčit musíš skrytý a lovit, můžeš-li, v tom tmavém mraku!" Tak pomocníkům velí kuchař hbitý potápět háčky, aby v kotli vřely a vrchem neplavaly, kousky kýty. Rek' dobrý Mistr: „Aby neviděli, že tady jsi, a nic tě nepotkalo, za balvanem zde zůstaň přidřepělý,
a byť se cokoli mi zlého stalo,
nic neboj se, mně známa věc ta celá,
už byl jsem tu a strachu mám z nich málo!'
Po mostě šel až k místu, kde hráz čněla, a když se zastavil na šestém břehu, bylo mu třeba statečného čela.
S takovou zuřivostí, jako v běhu psi na žebráka vyřítí se prudce, když u vrat prose mluví o noclehu,
zpod mostu ti se přihnali a v ruce svírali všichni háky rozsochaté. On zvolal však: „Ať nestrojí se k muce
teď žádný z vás, však než se do mne dáte, mne vyslechnout ať někdo práci dá si, a pak se raďte, zda mě nabrat máte!"
„Ať Zlochvost jde!" hned ozvaly se hlasy. Tu jeden blíže šel, co druzí stáli, a říkal si: ,,Co získat tím chce asi?"
„Ty myslíš, Zlochvoste, že z dáli bez losů příznivých a vůle vyšší v ta místa přicházím, strach maje malý
z všech vašich háků?" Mistr ďábla tiší. „Jít nechej nás - tak chtějí s nebes výše, abych veď kohosi tou divou říší."
Tu on tak poražen byl ve své pýše,
že vidlici hned k nohám spustil na zem. „Ten bodán nebuď!" řekl jen to slyše.
<>3
66
69
Doba: je s6. biezen 1 700, asi 10 hodin zrána.
Tu Mistr k sobě zavolal mě rázem:
„Ty, jenž jsi skryt za sloupy, jež most drží,
bezpečně ke mně vrať se nyní srázem!" Já vystoupil a sešel skalní strží.
Tu ďábli všichni blíže přicházeli,
až bál jsem se, že slovo nedodrží. Strach takový jsem viděl kdys, že měli
vojíni z Caprony, když pod přísahou
pryč táhli, obklopeni nepřáteli. Já přikrčiv se za postavu drahou
průvodce svého, neodvracel oči
od tváří těch, v nichž nečeť jsem zvěst blahou. Bručí si vztekle, háky v rukou točí:
„Což nemáme mu jednu clo zad vsadit?"
A zas: „Jen mu ji dej, až povyskočí!" Však onen běs, jenž dřív se přišel radit
s mým Vůdcem, ohlédl se za svou spřeží.
„Škubale, pokoj dej!" se začal vadit. A nám řek': „Vpřed se dostanete stěží
tím skaliskem, neb o kus cesty dále
roztříštěn na dně šestý oblouk leží. Však libo-li vám přece jít k té skále,
zde blízko jiný násep povede vás k cíli -
nuž, po útesu tomto běžte stále! Včera, pět hodin dál než v tuto chvíli,
dvanáct set šedesát šest bylo roků,
co tady cesty pobořeny byly. Některé ze svých pobídnu teď k skoku
dohlédnout, zda-lí někdo nevznes' hlavu.
Kráčejte s nimi, jdou k vám bez úskoku! Ty, Sněhoťape, s Křídloklopem zprávu
mi podáte," řek', ,,i ty, Cenichale!
Ty, Ježatče, všech deseti veď správu! Dračinče, Osmahloni, jděte dále
s Psodravcem, Rypáku, ty s chrupem svině,
a Ohni vaku, Zrzku hovnivále,
90
93
>l6
99
108
114
112
"3
hlídejte vroucí smolu v úžlabině!
Ti dva ať dostanou se s tělem zdravým
až nad doupata cestou po skalině!" uc „O Mistře, co to vidím? Běda!" pravím,
,,spíš bez průvodu bychom dál jít měli -
ty povedeš i bez nich směrem pravým! i-2t) Jsi-li i teď jak vždycky obezřelý,
pohleď, jak zuby vyccňují kati
a mrkají, jak zlo by strojit chtěli!" A on: „Ne, nepotřebuješ se báti,
ať, jak jim libo, dravé zuby cení,
neboť jen smolou mučeným to platí." ,3-, Pak vlevo hrází stáli obráceni.
Každému mezi zuby jazyk svítí, , , šilhají k vůdci svému o znamení - ,oh
! yi řeholeni J J
pekelné grotesky!    a on pak trubku udělal si z řiti.
114
zpěv dvacátý druhý
Dantovy vzpo-     Už jezdce viděl jsem, jak polem hnali, minky na vlauni      podnikli útok, řadili se v šiky
zážitky válečné. v f
a někdy zase na utěk se dali; 3 i v kraji vašem zřel jsem kořistníky, ó AretinŠtí, nájezdy a klání,
rytíře na turnajích konat cviky 6 za zvuku trub či zvonů zaznívání,
s bubny a znameními s hradních věží,
jak velí naši nebo cizí páni, 9 však nikdy, na tak hnusný zvuk že běží
jezdci či pěší, ani na znak taký
země či hvězd plout lodi od pobřeží. 12 My tedy s deseti šli vlkodlaky - O divá společnost! - však se svatými bud v kostele, a v krčmě s darebáky. 15
"5
Hříšní
t e srno
c t
lnem jezeře.
Jen smolu hlídám zraky pozornými, abych zhléď obsah veškerý té sluje i s hříšníky v ní takto vařenými.
A jako delfín, který v moři pluje, že čas je zachránit se do přístavu, obloukem hřbetu plavcům naznačuje,
tak občas pro úlevu svého stavu některý hříšník vymrsk' záda celá a potom bleskem skryl i plec i hlavu;
jak v příkopech to žabí havěť dělá jen huby vystrkujíc tak, že není z nich vidět stehna ani zbytek těla,
tak hříšníci tam stáli vynořeni, však jen co Ježatce blíž uhlídali, hned krčili se v klokotavé vření.
Já viděl - a i teď to v srdci pálí -jednoho zdržet se, jak někdy zmešká z žab některá, co druhé odskákaly.
Vtom Psodravec, jenž blíž byl, neomešká a za slepené vlasy podávkami ho jako vydru z vody vytáh' ztěžka.
Mně podle jmen už všichni byli známi, já pozor dával, když je vybírali, a všiml si, jak říkali si sami.
„Hled, Zrzku, aby se mu drápy vťaly do kůže tak, že stáhneš tělo celé!" proklatci jeden přes druhého řvali.
A já: „Můj Mistře, výzvěd, prosím vřele, vše o původu toho nebohého, jenž do spárů pad' svého nepřítele!"
Tu zastavil se Vůdce poblíž něho, pak tázal se, a odpověď mu dána: „Já rodák byl z království navarrského.
Má matka dala do služeb mě pána, neb z ničemy, jenž utratil své jmění i sebe sám, mnou byla obtčžkána.
116
18
24
27
Latiník: obyvatel Itálie, která je vlastí řeči latinské.
48
Však kupčil jsem a bral jsem podplácení, když dobrý Tebald král mě přijal k sobě, za což ted pykám v tomto smolném vření."
Vtom Rypák, který měl na strany obě kly tlamu vyzbrojenou jako prase, jak trhat zná, dal pocítit mu v zlobě.
Do spárů koček zlých myš dostala se! Však Ježatec ho sevřel do náručí a řek': „Vy stůjte, než ho bodnu zase!"
Pak obrátil se k Mistru, jenž mě učí: „Nu, ptej se na vše, co se tebe týká, než ostatní ho zdrásají a zmučí!"
Mistr: „Znáš některého Latiníka
z těch lotrů, kteří tu v té smole sídlí?" „Znám jednoho," on v odpověď mu vzlyká,
„byl dole soused můj, s nímž jsme se zhlídli. Ach, kéž jsem zůstal s ním tam dole vskrytě, tam bát se není drápů ani vidlí!"
Tu Osmahlou: „Už dost jsme strpěli tě!" Tak zvolav bodl ho do paže holé a trh', až masa kus mu vyškub' lítě.
Též Dračinec ho popadnout chtěl dole za lýtka, desátník však jejich čilý zlověstným okem blýskl po svém kole.
A když se zase trochu uklidnili,
toho, jenž stále na svou ránu hleděl, dále se otázal můj Mistr milý:
„Kdo onen byl, s nímž prý jsi dole seděl a od něhož jsi šel sem za svou mukou?" ,,To bratr Gomita byl," odpověděl,
„z Gallury, pytel zla, jenž míval v rukou odpůrce pánů svých, však s těmi vrahy tak jednal, že mu bubny chvály tlukou:
bral peníze a vypouštěl je záhy, jak říká sám; i v jiných službách dvoru byl kupčík malé ne, však velké snahy.
117
54
60
63
66
69
72
75
78
8i
84
87
S ním pyká Michel Zanche z Logodoru, a neumdlévají, když zaplétají svou Sardinii stále do hovoru.
Ach, druhému zas zuby po mně hrají! Víc řekl bych, však bojím se těch draků, že v úmyslu svrab poškrábat mi mají!"
Tu desátník zle pohleď k Ohniváku, jenž kroutě očima už chystal rány, a štěkl: ,,Kliď se stranou, zlobný ptáku!"
,,Chcete-li podívat se na krajany," začal zas chudák s myslí ulekanou, „přivedu Toskánce či Lombardany.
Však ať Zlé Spáry zajdou trochu stranou, by nebáli se, až tu s místa svého je přivolám a před námi zde stanou.
Sedm jich přijde za mne jediného,
až zahvízdám, jak máme v dávném zvyku, když vynoří se někdo z bahna zlého."
Svůj čumák Čenichal zdvih' jako k ryku a hlavou kroutě řek': „Té záludnosti, již smyslil si, by dolů vrh' se v mžiku!"
A on, v němž bylo tolik úskočnosti, odvětil: „Chci-li mí ti v horším žale své druhy, věru záludný jsem dosti!"
Tu Křídloklop už neodolal, ale
na odpor druhým řek': „Když sletíš dolů, já nerozbehnú se po tvrdé skále,
však na křídlech se vrhnu nad tu smolu. Teď s kopce sejděme, a břeh buď štítem. Vizme, zda zmůžeš více než my spolu!"
Šprým nový, čtenáři, teď uslyšíte! Na druhý břeh zrak všichni obrátili, zvlášť ten, jenž dříve vzpíral se vším citem.
Navařan dobře vystihl svou chvíli: Uskočil, přitisknuv dřív paty k zemi, a jejich záměrům tak unik' čilý.
90
96
99
Dovršeni infer-nálni frašky půtkou rozhašte-fenich ďáblů.
' '4
Tu chybu cítě každý zůstal němý, však nejhůř bylo tomu větroplachu, jenž vinen byl, ten výkřik': „Vymkneš se mi?'
Však nadarmo: už křídly svými strachu
předstihnout nemoh'. Ten paď ke dnu plesa, a ďábel křídla rozpjal v mocném vzmachu.
Nejinak kachna před sokolem klesá pod vodu dolů, činíc pohyb prudký, a on pak s hněvem vzlétne pryč se nesa.
Sněhoťap, podrážděný těmi skutky, za ním se rozleť chtěje druhy zmásti, by kupčík prch' a on měl s nimi půtky.
Jakmile ten tak unikl jim z pasti, on proti druhu obrátil své spáry a do křížku s ním chyť se nad propastí.
Ten druhý však též krahujec byl starý: drápem jej ťal a oba v okamžení doprostřed padli mezi smolné vary.
Hned hrozným žárem byli roztrženi, však darmo vzlétnout snažili se zase, když na křídlech tak byli polepeni.
Vtom Ježatec rozkázal s hněvem v hlase, aby tam na břeh čtyři zaletěli i s háky svými, a tak v krátkém čase
už na určených místech všichni bděli a háky smolařům těm nastrčili, jež zatím málem upek' lep ten vřelý.
My pak v té práci jsme je opustili.
123
118
"9
zpěv dvacátý třetí
I šli jsme sami, bez průvodu, němi, i u.      šli jeden za druhým, jak kráčívají za sebou Menší bratří ulicemi.
Já při pohledu na tu rvavou láji na bajku Ezopovu vzpomněl zase, jež o žábě a myši příběh bájí.
Neb teď a nyní více nerovná se než toto s oním, správně-li se spojí počátek s koncem, jak vše vskutku má se.
A jako z myšlenky se druhá rojí, tak ona potom zrodila zas jinou, jež bázeň prvotní mi v duši dvojí.
Já myslil si: ,,Ti ďábli naší vinou
jsou posměchem a škodou zahanbeni, až bojím se, že nám to neprominou.
120
A jestli zlovůle se ve vztek změní, za námi hned se přiženou ti ďasi jak za zajícem ohař rozlíceni!" Dantúi strach      Už cítil jsem, jak strach mi ježí vlasy, ď.: b i u. a dozadu jsem hleděl v děsu stálém,
když řek' jsem: „Mistře, nebude nám spásy,
neskryješ-li nás za některým valem -tak živě zřím, jak se nám v patách žene Zlých Spárů voj, že už jej slyším málem."
„Kdybych byl sklo olovem podložené," on řek', „nezachyť bych svůj obraz vnější tak hned, jak vnímám nitro poděšené.
Tvé myšlenky teď mým jsou podobnější, s touž tvářností a stejným hnutím hlavy, že oboje táž rada ukonejší.
Pravda-li to, že leží tak břeh pravý, že k druhé jámě sejít mužem tady, domnělé honbě ujdem bez obavy."
Však nedokončil ještě ty své rady,
když nad námi už vztekem pomsty skučí Zlé spáry. a na křídlech se blíží ďáblů řady.
Hned Vůdce můj mě chytil do náručí, jak matka, blízkým hlukem probuzena plamenů, které šlehají a hučí,
popadne dítě, prchá uděšena a nežli na sebe víc myslí na ně, třebaže sama sotva oblečena,
a ihned s vrcholu té drsné stráně
naznak se spustil srázem svislé skály, jenž zavíral žleb druhý, vstupu bráně.
Náhonem sotva kdy se vody hnaly s tou rychlostí roztáčet kola mlýnů, ani když k lopatkám se nejblíž valí,
jako můj Mistr uháněl v tom klínu, ke mně se chovaje, jejž takto nesl, ne jako k druhu, ale jako k synu.
121
Kruh osmý, lieh šestý: trestáni tu pokrytci.
A sotva nohou na dno žlebu klesl, už stáli tam, kde vrcholila skála, však strach z nich neměl, zraků nepovznesl,
neb Prozřetelnost vznešená, jež dala jim za úkol být správci páté jámy, tamodtud vyjiti všem možnost vzala.
Našli jsme dole lidi pod maskami,
co v kruhu volným krokem obcházeli, lkající, znavení a v hrůze sami.
Na sobě kutny s kapucemi měli až přes oči, jak mívají tu samou v Kolíně mniši nad skleslými čely.
Vně pozlaceny jsou, až oči klamou, však zevnitř olovo tak krutě tlačí, že Bedřichovy byly pouhou slamou.
Plášť únavný, jenž věčnou muku značí! Pak vlevo pustivše se s nimi spolu jsme šli a naslouchali jejich pláči.
Ti lidé znaveni tou tíží v bolu
tak zvolna Šli, že v nových řadách s nimi jsme každým hnutím kyčle šli tam dolů.
Já Mistru řek': ,,V tom kruhu vynajdi mi ty, co jsou známi jmény nebo činy -jen po takových pátrej mezi nimi!"
Tu jeden zaslech' slova toskánštiny a zvolal za námi: ,,Vy pozdržte se, již běžíte tak šerem mezi stíny!
Nalezneš u mne, čeho tobě chce se." Vůdce se ohlédl: „Nuž, počkej chvíli, ať stejně s jeho krokem tvůj se nese!"
Tak postál jsem a spatřil dva, co síly své napínali a mne doháněli, však plášť i stezka překážkou jim byly.
Když přišli blíž, tu si mě prohlíželi úkosem, beze slova, v kutny skryti, pak k sobě obráceni rozprávěli:
bo
bq
1'
7«
87
122
„Jak hrdlem hýbá, zdá se dosud žiti. Však jsou-li mrtvi, co to řád tak mění, že jdou tu těžkým rouchem nepřikryti?" r,o Pak mně: „O Toskánče, jenž k shromáždění pokrytců smutných přišels, kdes dřív dlíval, nám povědět ať odporno ti není!" C)3 ,,í městě velkém  Ja řek' jim: „Zrozen jsem a v mládí býval na p obřeži jsem v městě velkém na pobřeží Arna;
Fhrenciľ te(^ z^e * s ^em dlím, jež jsem vždy míval. 96
Však vy kdo jste, jimž kape bolest marná přes obličej, jejž v smutku schováváte, a jaká na vás jiskří muka žárná?" 99 Mně jeden odpověděl: „Kutny zlaté jsou z olova a tak nás k zemi chýlí, že skřípou smutně misky vrchovaté. 102 Veselí bratři z Bologne jsme byli, on Loderingo a já Catalano,
a v městě tvém tak velice nás ctili, ,05 že jsme, jak jedinci to svěřováno, mír chránit měli; my si počínali,
jak u Gardinga dosud znamenáno." i0s Já začal jsem: „O bratři, vaše žaly..."
Nic víc, neb kohosi, jenž přibit k zemi
kůly třemi, mé oči uhlídaly. ,,,
Když uviděl mne, celý zkroutil se mi
a vzdechy funěl do vousů své brady!
Rek' Catalano, spatřiv ten vztek němý: 114
„Farizeům ten probodený tady
pravil, že jeden člověk měl by k blahu
všech lidí trpět podle jeho rady. JI7 Ted natažen zde leží přes podlahu,
jak vidíš, aby všech, kdo projdou tudy,
na vlastním těle cítil napřed váhu. I20 Tchán jeho též tak rozpjatý má údy
zde v příkopě, i ostatní ti zrádci,
již mezi Židy rozsívali bludy." ,23
124
Sám Vergilius podivil se zrádci, jenž tady bedně přibit v obraz kříže ve věčném vyhnanství svou vinu splácí. Ja6
Pak promluvil zas k bratrovi se blíže: „Ať zatěžko vám říci není, zdali můžeme projít my dva bez obtíže 129
tam vpravo někde průrvou v boku skály, aniž nám třeba, aby z této sluje čemi andělé: nám černí andělé zas průvod dali." 132
duhl1" Tu odpověděl: „Útes blíže tuje,
než myslíš si, jenž od velkého zdiva
příkopy všechny kruté přestupuje, !35
však tady pobořen žleb nepřikrývá.
Snad bude vám lze přelézt trosek vřavu,
iichž na svazích i na dně dosti zbvvá." *38
Tu Mistr chvíli stál a sklopiv hlavu řek:' „Ten, jenž na hříšníky zuby cení, nám tedy špatně o tom podal zprávu!" l4!
A bratr: ,,V Bologni už znal jsem rčení, že ďábel, který zlý je neskonale,
jsa otcem lži má v šalbě zalíbení." 144-
Tu Vůdce dlouhým krokem bral se dále, zneklidněn trochu, s hněvem v obličeji, a od těch, již svůj náklad nesli stále, '47 já spěchal drahých nohou ve šlépěji.
125
zpěv dvacátý Čtvrtý
m,h-.-hum   V té části roku mladičkého, kdy se '' "J' "lu,!,m- vlas slunce pod Vodnářem drží zkrátka
a na půl dne už noci zkracují se, kdy na zem celou kreslí jinovatka bílého bratra svého jasné líce,
však ostrost pera jejího je krátká, n sedláček, jenž má nedostatek píce,
si vstane, vyjde, uzří kraj tak bílý,
že do kyčle se bije víc a více n a domů vrátí se a tam zas kvílí
jak ubožáček, jenž si neví rady,
však doufá znova, vyjde-li a zří-li, 12 jak svět už tvářnost svou zas mění všady,
hůl vezme hned a na pastvisko žene
své ovečky, jež pasou se tak rády: i-, tak Mistrovo mě čelo zachmuřené
nejdříve poděsilo, potom ráně
zas náplast dalo, znova rozjasněné. .8
Když přišli jsme k zřícené mostní bráně,
můj Vůdce na mne upřel oko sladké,
jak prvně spatřil jsem je u pat stráně, 2, ťistup na břeh     rozevřel náruč po úvaze krátké „ad sedmým a ^ sokě přitisk' mě, když dolem
si prohlédl ty mostu trosky vratké. 24 A jak ten, kdo dřív nejedná, než kolem
se rozhlédne a změří další dráhu,
tak k útesu mě zdvihl nad vrcholem ^ a potom ukázal zas dále k svahu
a řek': „Zachyť se tady s této strany,
však dříve zkus, zda vydrží tvou váhu!" :{0 Těm v kutnách nebyly tu cesty přány;
neb lehký on, já vznášený jen stěží
jsme stoupat mohli hranu vedle hrany. :!3 A nebýt toho, že zde na pobřeží
stráň jedna před druhou je značně kratší,
nevím jak on - já bych to nebyl přežil. 3e Ze však Zlý Zleb, ta děsná jáma dračí,
se k bráně nej nižšího dolu sklání,
údolí každé tak se bokem stáčí, 39 že jednou výš a níž je druhou strání,
tak přece jenom přišli jsme až na lem,
kde kámen poslední ční na rozhraní. 42 Dech z plic už všechen vyprchal mi málem,
že dále už jsem nemoh' pro únavu
a bez vlády jsem useď nad úvalem. 45 „Jen vzpruž se," Mistr řek', „a vztyč zas hlavu,
neb pod peřinou v netečnosti líné
nemůžeš přece očekávat slávu, 48 bez které člověku tak život mine,
na zemi nezanechávaje stopy,
jak vzduchem dým a vodou pěna plyne. 51 Nuž povstaň, ať už se tvá duše vzchopí, jež zvítěziti může v každém boji, pokud ji tíha těla neutopí. 54
126
127
Před námi schody delší ještě stojí, ty nestačí, jež jsme už překročili. Vstaň, chápeš-li, a osvědč vůli svoji!"
I vstal jsem, při čemž projevil jsem píli větší, než dech mi přál, jenž vázl stále, a řek': „Hle. jsem pln odvahy a síly!"
My vystupovali zas po té skále, jež úzká, neschůdná, hran plná byla a strmější se stala nenadále.
Já mluvil, aby nemyslel, že síla
mně mizí. Jiný hlas vtom zazněl z dolu, aniž se z něho slova utvořila.
Co říkal, nevím, ač už na vrcholu oblouku byl jsem, který se tam klene, však ten, kdo mluvil, v hněvu byl a v bolu
Nakláním se, však ve tmě zamlžené se živé oko ke dnu marně dívá. I pravím: „Mistře, přistup k této stěně
a sestupme tu srázem toho zdiva: jak slyší sluch, však nechápe, tak hledí nadarmo také zrak v ta místa divá."
„Já nedám tobě jiné odpovědi
než skutek," řek', „by žádost ctná a vřelá se s činem setkala, ne zapovědí."
A tam jsme sestoupili s mostu čela, jenž v osmém břehu dojde svého cíle, až se mi ukázala jáma celá.
Hemžení spatřil jsem tam potměšilé zmijí, a to tak nevídaných tvarů, že dosud krev mi tuhne v každé žíle.
Nechlub se, Libye, svým pískem v žáru, že se v něm phareje a hydry tvoří a chelydry a jiné stvůry zmaru.
Tak zlou a zrůdnou havěť sotva moří kde v zemi ethiopské veder plamen, či výheň krajů kolem Rudomoří.
V té přesmutné a hrůzné vřavě zmámen lid nahý bez úniku běhal v muce 57 Hdiotropium. a bez naděje v slunovratný kámen.
Hadi jim vzadu svazovali ruce, hlavou i ocasem se bokem drali 1,0 a vpředu se jim v uzel vili prudce.
Jednoho z těch, již blíže u nás stáli, napadl had a probodl ho sviště b?> tam, kde se s plecí váží krční svaly.
0 ani / se nenapíše jistě tak rychle, jak se vzňal uštknutý plazem, [yó v hrst popela se zhroutiv na tom místě.
Však jen co takto zmařen klesl na zem, sám od sebe prach seskupil se zase l'9 a ve tvar týž zas navrátil se rázem.
Tak podle velkých vědců za to má se, že Fénix mře a pak se znova rodí, ~i'2 když pětistý rok blíží se mu v čase;
nejídá rostlin, které země plodí, slz kadidla jen s balzámem si žádá 7"> a nard a myrrha v smrt ho doprovodí.
I A jako ten, jenž neví jak, však padá,
I snad mocí běsa, jenž ho strhne k zemi,
či jiným záchvatem, jenž tak ho zvládá, a když pak vstane, rozhlíží se němý, | prožitou úzkostí tak ulekaný,
''1 1 a potom vzdychne nad bolestmi těmi:
tak hříšník povstal jako hrůzou hnaný. Prísnejšou, moci Boží, soudy tvoje, ÍJ+ že za hřích rozdáváš tak hrozné rány!
Když Vůdce potom tázal se ho, kdo je, on odpověděl: „Z Toskány jsem rodné :!' sprch' nedávno v ten jícen nepokoje.
Já žití lidí ne, však zvířat hodné
Vanni Fucci. co mezek ved>. jsem yanni Fucd;
!.<> a Pistoja mi byla doupě vhodné."
128
129
Já Vůdci řek': „Ať neprchá, však šíře
ať poví, jaký hřích ho strh' v ten jícen.
Jej znám: Muž krve byl, vždy ve zlé míře.' Tu hříšník, jenž to slyšel, nerozlícen
obrátil ke mně obličej i duši,
a zapýřiv se, smutnou hanbou vznícen, mně řekl: „Větším bolem mě to kruší,
že svědkem jsi, jak žalostně tu vyji,
než že mi vzato druhé žití užší. Zapříti nemohu: v tu jámu zmijí
jsem svržen k odpykání těžké viny,
že kraď jsem krásné skvosty v sakristii, a viněn z toho omylem byl jiný.
Abys však neměl z toho potěšení,
vyjdeš-li kdy z té temné prohlubiny, otevři uši k hrozné věštby znění:
Až Pistoja se nejdřív Černých zbaví,
pak Florencie lid i řády změní. Z nížiny Magry roztáhne Mars dravý
výparů chmurná mračna po údolí
a v prudkém rozhořčení s těmi davy pak bitvu svede na picenském poli,
závoje mlžné přerve v náhlé zlobě,
a tato rána všechny Bílé skolí. To řekl jsem, neb ublížit chci tobě!"
zpěv dvacátý pátý
129
132
135
138
141
144
■47
150
130
Rouhání.
a trtjt za ní.
Pistoji.
Na konci řeči zloděj pěsti obě,
prostrčiv palce, zdvihl. „Vezmi šije," vykřikl, „Bože, podávám je tobě!"
V té chvíli za přátele měl jsem zmije,
z nichž jedna, jak by řekla: „Nemluv dále!' lotru se ovinula kolem šíje,
pak paže zas mu stáhla nenadále a vpředu v uzel svinula se jiná, až hnout se nemoh' v tísni neskonalé. -
Pistojo, Pistojo, už nebuď líná
v popel se proměnit i se svou spřeží, když ze semene tvého roste vina!
Ve všech těch kruzích temných pekel stěží jsem ducha zhled', jenž takto Bohu laje, ani snad ten, jenž spadl s thébských věží.
!3i
On utíkal už slova neříkaje; Kentaur Cacits.        vtom spatřím Kentaura, jenž v rozběsnění
sem pospíchá: „Kde tvář ta nestoudná je?" 18 Ani snad v Maremmě víc hadů není,
co jemu na hřbetě se hemží zmijí
až tam, kde v lidskou podobu se mění; 21 na plecích leží mu a tlačí šíji
drak s křídly rozpjatými, plný síly,
že vše, co potká, v plamenech se svíjí. 24 „To Cacus je," mi praví Vůdce milý,
„jenž často pod skalinou Aventina
jezera krve rozlil pro násilí. 27 On s bratry nejde, jeho cesta jiná,
neb to, že lstivě ukraď u souseda
veliké stádo, je zlá jeho vina. 30 Trest našel teprv, takto sobě veda,
pod kyjem Hérakla, jenž sto ran v půtce
mu dal, však on jich cítil deset leda!" 33 Co mluvil takto, netvor proběh' prudce,
a pod námi tři duchové se brali,
jichž teprv jsme si všimli, já a Vůdce, 36 když oni na nás „Kdo jste?" zavolali.
Tu ustali jsme v rozmluvě a na ně
jsme pak už oba oči upírali. 39 Já neznal je, však stalo se to maně,
jak někdy v řeči náhodou se děje,
že někdo jmenován je nečekaně, 42 Cianfa. když jeden ptal se: „Co je s Cianfou? Kde je?"
Aby si Vůdce všiml toho dění,
prst přiložil jsem k spodku obličeje. 45 Čtenáři, nemáš-li se k uvěření
toho, co povím, mne to neudiví:
ač sám jsem viděl, k víře mi to není. 48 Co k nim tak zdvíhám pohled žádostivý,
had šestinohý na jednoho zticha
se vymrští a k němu přilne divý. 51
132
Nohama středníma se chytne břicha,
předníma hravě na paže mu sáhne
a hroty zubů do tváří ho píchá. 54 Zadními spáry stehna poroztáhne,
prostrčí ocas dlouze rozvinutý
a vzadu po zádech jej vzhůru táhne. r)7 Tak těsně břečťan nebyl přivinutý
ke stromu, jako k jeho údům chtivé
své údy připoutával plaz ten krutý. 60 Jak žhavý vosk se slehly trupy živé,
až barva každého se s druhou slila
a žádný z nich se nezdál, čím byl dříve, 63 jako když přiblíží se ohně síla,
papírem postupuje barva hnědá,
jež není ještě černá, mře však bílá. 66 Agnellú Druzí dva hleděli. „Agnello, běda!"
Brunelleschí. voja]; ^ >>m&líg yzhled SVŮJ pravý -
jste dva či jeden, rozlišit se nedá!" 69 Už v jednu promění se obě hlavy,
v mátohu jedné tváře zbědované
dvou tváří splývá obraz komíhavý. 72 Také se ze čtyř lišt dvé paží stane,
se stehny lýtka, břich a prsa s bokem
se mění v údy potud nevídané. 75 Zrušen tvar prvý, zřený lidským okem,
teď dvou, teď ničí podoba se míhá,
a pryč tak ubíral se volným krokem. 73 Jak ještěrka, když tlačí veder tíha
v psích dnech a ona z plotu běží k díře,
bleskem se zdá, když přes cestu tam vbíhá, 81 tak zdál se malý had, jenž k břichu míře
těch druhých dvou se kmiť co černé, siné,
jak zrnko pepře zabarvené zvíře. 84 Jednoho v místo, kterým prvně plyne
nám pokrm, zmije uštkne jako maní,
pak sklouzne k zemi, k nohám se mu šine. 87
133
Uštknutý beze slova hleděl na ni, naopak, stoje nepohnutě zíval, jak šla by na něj zimnice či spaní.
On na hada a had se na něj díval, z úst jednomu a z rány zase páry šly druhému, a kouř ten dvojí splýval.
Ať Lukán nechá si už příběh starý o Sabellu a Nassidiu v hrůze a slyší, jaké'tady přijdou čáry!
Ať mlčí Ovid o své Arethuse
a Kadmovi! Když v studánku ji mění, jej v hada, nezávidím jeho Muse,
neb nezměnil tak povah dvou v tom dění, aby svou látku těla jako tady si vyměnila ve svém proměnění.
Tak odpověděli si svými řády,
že had svůj ocas rozštip' do vidlice a uštknutý stah' nohy dohromady,
až holeň s lýtkem, spolu splývajíce, tak slily se, že srůstu na ocase ani zrak ostrý nerozeznal více.
Bral ocas rozštěpený tvar ten na se, jenž onde ztrácel se, a jeho kůže měkla a s oné strany tvrdla zase.
V podloktí ztrácet se zřím paže muže, a krátké nohy šelmy rostou, sílí, jak ony scvŕkají se úž a úže.
Pak zadní nohy hada, jež se slily,
v úd změnily se, jejž muž s hanbou tají, však dvě se z bídníkova oddělily.
Co mráčky dýmu oba zastírají zas novou barvou, přidávají vlasů s té strany, s oné zas jich ubírají,
jeden z nich vs^al, skles' druhý v temže času, však nesklopili kruté oči ani, pod nimiž měnili své huby ďasů:
!34
90
93
96
99
Buoso Abati.
105
108
Ten, který stál, ji vytáh' k výši skráni a z příliš nahromaděné tam látky do tvaru uší přebytek se vhání.
To zbylé však, co neustouplo zpátky, zas na nos tváře jeho bylo vzato a zaoblilo pořádně ret hladký.
Však ležící vpřed hubu strkal nato a uši zatahoval dovnitř hlavy, jak hlemýžď s růžky svými činívá to.
A jazyk, dříve jednotný a hravý,
se rozštěpuje, v druhém v jedno splývá však vidličnatý, a dým mizí tmavý.
Tu duše, z níž se stala saň ta divá, údolím syčíc prchla od té vády, co onen vzadu mluvě po ní plivá.
Pak novými k ní obrátil se zády
a druhému řek': „Chci, ať Buoso běží po čtyřech jak dřív já tou cestou tady!"
Tak viděl jsem, kde sedmá jáma leží, dost změn i proměn. Proto ať ty změny mě omluví, že pero zvládnu stěží.
A třebaže mé oči zakaleny
a veliký byl zmatek ducha mého, nemohly stíny prchnout nezjištěny,
já poznal dobře Puccia Kulhavého:
Z těch tří ten jediný byl, jenž té chvíle tam neutrpěl změnu těla svého.
Pro něhož pláčeš, druhý byl, Gaville.
117
123
!35
zpěv dvacátý šestý
Raduj se, Florencie, neb tvé jméno na křídlech slávy širým světem letí a také v pekle už je proslaveno!
Zde mezi lotry občanů tvých pěti jsem tváře spatřil, až se hanbím za to, že mnoho úcty z toho nevzejde ti.
Však smí-li, co se k ránu zdá, být vzato za čirou pravdu, zvíš to teď už záhy, co kromě jiných přeje ti i Prato.
Už teď by pozdě přišel plod té snahy. Raději hned se staň, co stati má se. Tím větší bol, čím blíž jsem sklonku dráhy.
Dále jsme šli a do těch schodů zase, po nichž dřív cesta dolů přecházela, Vůdce mě vytáh' po nějakém čase.
Byla to cesta pustá, osamělá
a vedla tříští skal a hrubou ssutí, kde noha bez ruky jít neuměla.
136
Prorok Elisen-..
<5
18
Jak tehdy, podnes cítím bolné hnutí,
když na to vzpomenu, co jsem tam viděl, a ducha krotím, jenž mě dál jít nutí,
abych se bez ctnosti sám spěchat styděl a blaho to, jež v přízni hvězd mi zbývá, sám sobě nekazil a nezáviděl.
Jak na kopci když rolník odpočívá, kdy planeta, jež na svět shora září, svou jasnou tvář co nejméně nám skrývá
a muší havěť tichne před komáří, světlušky vidí po údolí lítat, kde pole orá, hrozny sbírá v září:
tak uviděl jsem plameny se kmitat
v té osmé rokli, když jsem přišel v stranu, kde její temné dno mi začlo svítat.
Jak ten, jenž dvěma medvědy mstil hanu a zřel vůz Eliášův, jak s ním koně tak strmou cestou vjeli v nebes bránu,
že sotva zavadit moh' zrakem o ně a víc už nespatřil než záblesk malý, jenž zmizel mu jak dráha povětroně:
tak plamen každý míhá se a šálí a neukáže plen, jejž vede v zkázu, neb hříšníka z nich každý v sobě halí.
Hleděl jsem s mostu do strmého srázu, a nedržet se skály za trhliny, býval bych dolů spad' i bez nárazu.
Když oči upíral jsem do hlubiny,
řek' Vůdce: „Každý plamen ducha chová, ten oheň roznítily jeho viny."
„Můj Mistře," pravím, „vyslechnuv tvá slova, jsem jistější. Já také nebyl vzdálen té myšlenky, však ptát bych se chtěl znova:
Cí je ten oheň rozdělený málem
v plameny dva, jak z hranice by plály,
v níž Eteokles s bratrem svým byl spálen?"
!37
I
Odvětil: „Ulyssa ten plamen pálí
a s Diomedem je v něm spřežen k trestu,
jak se i v hněvu sobě podobali. V tom ohni oplakává s koněm lest tu,
jež Tróju otevřela nezákonná,
čímž símě Římanů si našlo cestu. Pak se tam oplakává šalba ona,
jíž Deidamie truchlí pro Achilla,
i za Palladium tam trest se koná." „Zbyla-li v žáru tom jim k řeči síla,"
pravil jsem, „prosím, Mistře, s naléháním,
jak prosba má by tisíc proseb byla: Dovol, ať počkám, jak mým vroucím přáním,
až plamen s rohy přiblíží se z dáli,
neb vidíš, jak se touhou k němu skláním." A ke mně on: ,,Tvá prosba hodna chvály.
Já vyhovím rád tvému naléhání,
dbej jenom, ať tě jazyk neošálí! Nech mluvit mne: znám všechna tvoje přání.
Sám kdybys mluvil, s prázdnou snad bys vyšel -
Rekové by tě nevyslechli ani!" Když tedy plamen blíže k místu přišel
a Vůdci vhodnou zdála se už doba,
takto jsem plamen oslovit ho slyšel: ,,0 vy, již v jednom plameni jste oba,
mých zásluh o vás, ať už je jich dosti
či málo jen, mi nepopře ni zloba. Já v básních opěvoval vaše ctnosti:
Nuž neodleťte, dokud vás dvou větší
mi nepoví, kam v smrti skryl své kosti!" Tu roh, jenž druhý velikostí předčí,
na starém plameni se zachvěl jasem,
jak když se oheň vichrem zmítá v křeči, a hýbal hrotem svým, jak kdyby hlasem
chtěl živý jazyk pronést slova celá,
a vydav zvuk, tak promluvil: ,,Tím časem,
57
60
63
6G
69
72
Ulysses vypráví o své poslední výpravě na Atlantický oceán.
78
84
07
90
když Kirké prchl jsem, jež pozdržela mě přes rok u sebe, tam u Gaěty, než od Aenea zem ta jméno měla,
k synovi láska, ani mnohaletý
cit úcty k otci, ani žár, jenž blažit měl jenom Penelopu, zdržen lety,
mě nepřiměly, abych přestal bažit
po cestách, na nichž neřest, ctnost i hoře bych ve světě moh' uvidět a zažít.
Tak pustil jsem se v široširé moře s lodicí jednou, s několika druhy, z nichž každý věrný byl, jen mně se koře.
Břeh Španělska jsem spatřil, i ten druhý, Maroko, Sardinii, kol nichž pění se Okeán a omývá jim luhy.
Stár byl jsem už a druzi unaveni, když k oné úžině jsme dojížděli, kam Herakles dal sloupy na znamení,
aby se lidé dále nepouštěli: Sevilla zůstala nám po pravici a Ceutu vlevo za sebou jsme měli.
„O bratři," řek'jsem, „již jste statisíci trampot už prošli, stále zahleděni k západu, vzbudte smysly zbývající
a užijte chvil večerního bdění, abyste došli novou zkušeností za sluncem do končin, kde lidí není.
Jste sémě přec - a jaké! - minulosti: žít nemáte, jak žije tupé zvíře, však především dbát poznání a ctností!"
Tou řečí krátkou zase k nové víře a k novým činům druzi povstávali, že bych byl těžko udržel je v míře.
Zád obrátivše k východu, my dali
se v let, jak křídla vesla se nám zdvihla, a stále nalevo jsme zahýbali.
138
Hvězdy druhé polokoule.
Hora očistcová.
Kol druhé točny světla hvězd se mihla, ale tak nízko točna naše byla, že se už z moře ani nepozdvihla.
Své spodní světlo luna zapálila i zhasla pětkráte, co jsme se dali společně do velkého toho díla,
když hora tmavá zjevila se v dáli,
tak vysoká, až vrch se v nebi ztrácel -sotva kde takovou jsme uhlídali.
My jásali, však jásot v pláč se zvracel, neb prudký vír se přihnal od pevniny a nárazem svým lodí zakymácel.
Třikrát jí zatočil kol prohlubiny, po čtvrté zdvihl zád a jícen tvoře vtahoval přídu v důl, jak chtěl to Jiný.
Pak nad námi se uzavřelo moře."
zpév dvacátý sedmý
129
132
35
138
141
Plamen Už plamen vzhůru vzpřímen byl a klidný
s Ulyssem gel od nás bez řeči a s odevzdáním,
odchází. ,
jak dovolení dal mu Básník vlídný,
když jiný plamen, který přišel za ním, obrátil naše oči k vrchu svému zmateně z něho stoupajícím lkaním.
Jak prvně bylo býku sicilskému
řvát nářkem toho (a to podle práva), jenž pilníkem svým podobu dal jemu,
řvát hlasem mučeného slova lkavá, takže se zdálo, ač byl z mědi celý, jako by sám on trpěl muka žhavá,
tok, ježto z ohně najít neuměly si cestu ani otvor, zvuky bolu jen byly to, jež z oné řeči zněly.
140
141
Však i en co uvnitř vzhůru do vrcholu nalezly cestu, způsobivše chvění,
jaké si tvoří jazyk při plápolu, ,8 my zaslechli: „Ty, k němuž v roztoužení
hlas zdvíhám, neboť v řeči Lombarďanů
jsi pravil: ,Jdi, už třeba mi tě není,' 2, před tebou sice trochu pozdě stanu,
však ať tě nemrzí tu mluvit se mnou,
neb ani mne to nemrzí, ač planu! 24 Jestli až teď jsi spadl v říši temnou
z latinské země, rci, v tom sladkém kraji,
jenž kolébkou mé viny býval jemnou, _>7 v Romagni zdali mír či válku mají?
Má vlast má mezí Urbino a horu,
z níž vody Tiberu se rozlévají." 3D Já skloněn byl a měl se na pozoru,
když loktem Vůdce boku dotkl se mi:
„Toť Latiník, dej se s ním do hovoru!" 33 Tu já, jenž ani nechtěl zůstat němý,
začal jsem hovořiti bez meškání:
„Duše, jež skryta plameny jsi těmi, 35 Romagna nebyla a není ani
bez války v srdcích strůjců tyranie,
však právě teď je bez zjevného klání. 3g Ravenna jak už mnohá léta žije, Guido da Poimia.    z Polenty orel hnízdo si z ní činí
a Cervii až perutí svou kryje. 42 Zem, které mnoho dali zkusit jiní,
než Franky kladla v rudých stohů řady,
pod spárem zeleným se octla nyní. 45 Z Verucchia starý vlkodav i mladý,
skrze něž na Montagnu přišla bída,
ze zubů nebozez dělají všady. 48 Lamonské a santernské město hlídá
lvíče, jež v bílém hnízdečku se svíjí
a z léta do zimy své strany střídá, .t
Cisma. a to, jímž proudy Savia se lijí,
jak mezi rovinou a horou sedí,
dlí mezi svobodou a tyranií. 54
Nuž rci, kdo jsi, a pospěš s odpovědí, však tvrdší nebuď, než byl k tobě jiný, ať lidé na světě tvé jméno zvědí." 57
Zahučev trochu, oheň z prohlubiny
šlehl svým ostrým hrotem jako zmámen
a potom promluvil, jak mluví stíny: 60
„Kdybych moh' věřit, že mé řeči pramen přijímá člověk, jenž se na svět vrátí, už netřásl by sebou tento plamen. 63
Však ježto se přec nikdo nesmí brati zpět odtud, pravda-li, co se tu slýchá, bez obav z hanby odpověď chci dáti: 66 Guidu Já byl muž zbraní, potom provaz mnicha
da Mcniefeltro.        jsem přijal mysle, že mi zbloudit nedá,
a to by víra nebyla tak lichá, 69 Bonifác vin.      nebýti Velekněze, jemuž běda,
že svrh' mě zase do vln nepravostí,
jak vylíčit ti řeč má slova hledá. 72
Dokud jsem tvarem svalů byl a kostí, který mi matka dala, moje díla
nebyla lví, však liščí lstí a zlostí. 75 Klam každý, každá tajná cesta byla
mi známa, podváděl jsem, až se hana
a hanba má kraj světa rozšířila. 78 Loď mého žití když však byla hnána
až tam, kde každý ví, že přišla chvíle,
aby už plachty spouštěl, stáčel lana, 81 mě mrzelo, co dřív mi bylo milé,
až jsem se zpovídal já zatracený
a byl bych pokáním svým došel cíle. H Král nových Farizeů rozlícený
však vedl válku poblíž Lateránu,
a to ne se Židy či Saracény: 87
142
143
Jak do nepřátel dal se do křesťanů,
ač žádný z nich při Akry dobývání
nebyl a nekupčil tam u sultánů. <).> Úřadu nedbal, ani pomazání
své nectil, ani provaz můj, jenž dával
hubnouti tem, kdo jím jsou opásáni. c,; Jak Silvestra Konstantin vyhledával
na Soracte, by nabyl zdraví svého,
tak učedníkem mým se tento stával, ii<> že vypudím horečku pýchy z něho.
O radu ptá se, já to mlčky minu,
neb opile mi znějí slova jeho. .19 Praví mi: ,Srdce tvé se neboj, synu,
už teď tě rozhřešuji, povíš-li mi,
kterak bych k zemi srazil Palestrinu! u>-.> Odemknout mohu nebe klíči svými,
jak víš, i zamknout; ty dva klíče ale
můj předchůdce neshledal závažnými.' lor, Důvody vážné uváděl mi stále,
až mlčet se mi ještě horším zdálo
a řek'jsem: ,Otče, chceš-li dokonale ui8 smýt hřích, do něhož přání tvé mě vhnalo,
zvítězíš na svém stolci proti zlobě -
jen mnoho slib, byť splnit měls jen málo!' 111
Když jsem byl mrtev, František mě k sobě
vzít přišel, avšak jeden cherub tmavý
mu pravil: ,Nech ho, nenáleží tobě! 114
K mým lidem patří dolů v jícen dravý,
vždyť dopustil se špatné rady dání,
proto já v patách byl mu bez únavy. : .7
Nedojde nikdo spásy bez pokání,
neb nelze litovat i chtíti spolu
pro protiřečnost, která tomu brání.' i.„•!.<
Jak jsem se zatřásl já bčdný v bolu, když popad' mě a řek': ,To tebe mate, neb nemyslils, že v logice mám školu!' 123
Pak k Minosu mě nes', jenž osmkráte ocasem obtočil si tvrdá záda; kousnuv se v zuřivosti jedovaté
řek': ,Ten si ohně zlodějského žádá!' Tak zde, kde zříš mě, trpím v zatracení a oheň palčivý mě obepřádá."
Když takto dokončil své vyprávění, ten plamen od nás odvrátil se prudce zmítaje ostrým hrotem v rozechvění.
My dále kráčeli, já a můj Vůdce,
vpřed skaliskem až k oblouku té hory, jež kryje důl, kde tresty nesou v muce,
kdo břímě sbírají, když sejí spory.
144
145
ZPĚV DVACÁTÝ OSMÝ
Kdo moh' by, byť jen nevázanou řečí, vylíčit všechnu krev, jež z ran se dere, a muku, již jsem viděl stále větší?
Náš jazyk, jenž svou schopnost z ducha bere, nemůže tolik moci mít a síly, by vyjadřoval hrůzy tolikeré.
Byť všichni lidé shromážděni byli, co v proslavené apulské kdys líše želeli, že svou krev tak marně lili
pro Trojské nebo dlouhou válku spíše, za kořist prstenů kdy padlo dosti, jak Livius, jenž nemýlí se, píše,
či ti, co poznali ran ukrutnosti, když proti Guiscardovi vstali páni, i ti, z nichž dosud sbírají se kosti
u Ceperana, kde lze vinit z lhaní
Apulské, nebo v tagliacozzském kraji, kde starý Alard vyhrál beze zbraní,
a ukázali, jaké rány mají,
ten proťatý úd, ten zas usečený -nic proti těm, jež devátý žleb tají.
Jak sud, když ztratí dno či dýhu stěny, tak jednoho jsem zhled, jenž zespod hlavy až dolů, kde se bzdí, byl rozpolcený.
Střev mezi lýtky chuchvalec měl pravý, zřít bylo vnitřnosti až k ohavnému měchu, jenž lejno dělá ze vší stravy.
Co zrakem všechen upínám se k němu, on praví, roztrhnuv hruď ještě více: „Hle, kterak bolest dělám srdci svému!
A ti - zet Malfjnedď
*4
27
3°
Hle, kterak s Mohamedem musí dít se! Tam přede mnou se Ali šourá v pláči, rozštípen od brady až po vrch kštice.
A všichni, jež tu zříš, to rozsévači bývali rozkolů a pohoršení, a rozpolcen tak proto každý kráčí.
Tam vzadu ďábel v krutém rozlícení protíná břitkým ostřím meče svého každého znova v tomto shromáždění,
když v kruhu cestou zlou jdem kolem něho, neboť vždy srostou rozštípené klíny, dřív než kdo zase přijde k místu jeho.
Leč kdo jsi ty, jenž civíš se skaliny, snad otáleje k mukám začít cestu, jež přisouzena je ti pro tvé viny?" Smrt ještě nestihla ho, hříchy k trestu ho nevedou," můj Mistr odpověděl, „já mrtvý vést však mám ho k tvému městu,
146
147
aby svou vlastní zkušeností zvěděl, jaký kruh od kruhu je Pekla jícen. A pravdou nebýt to, já bych to neděl." Když zaslechli to, duchů sto a více stanulo zvědavě v té jámě stínů, v úžasu na bol zapomínajíce. „Ať opatří se, pověz Fra Dolcinu,
ty, jenž snad záhy slunce spatříš v běhu, nechce-li brzy pykat za svou vinu, potravou, aby ani hojnost sněhu zdar neposkytla Novařanu v boji, jenž jinak nebude tak snadno jeho." Když Mohamed pozdvihl nohu svoji, řek' mi ta slova, a pak odhodlaný k odchodu se zemí ji zase spojí. Vtom jiný, jenž měl hrtan provrtaný a nos až po obočí usečený a ucho neměl než jen s jedné strany, zůstal tam stát a hleděl udivený jak ostatní, pak promluvil v té chvíli roztáhnuv jícen celý zkrvavený: „Ty, jehož viny ještě nesoudili, jejž v zemi latinské mé oči zřely, ledaže velká podobnost mě mýlí, vzdej Pieru z Medicíny povzdech vřelý, navrátíš-li se kdy k té sladké pláni, jež k Marcabó se táhne od Vercelli! Ať zvědí z Fana nejlepší dva páni (mám Guida na mysli a Angiolella), ačli mě nešálí mé předvídání, že z lodi budou vržena jich těla
s kamenem v pytli poblíž Cattoliky, jak zrada zlého tyrana to chtěla. Od Cypru k Mallorce tak převeliký zlý čin kdy Neptun sotva páchat vídal argolské lidi nebo loupežníky.
69
Mosca
de i Lambnti.
Zrádce, jenž jenom jedním okem zvídá a město má, jež kdosi zdejší ani by raději byl nikdy neuhlídal,
je pozve, aby přišli na jednání, a způsobí, že vichr, jenž se řítí od Focary, už strach jim nenahání."
Já jemu: „Teď mi ukaž, možno-li ti a mám-li šířit nahoře tvou slávu, kdo ten, jenž zřel, nač trpko pomysliti?"
Na čelist jednoho tam z toho davu položiv ruku, otevřel mu ústa řka: „Ten je to, však nepodá nám zprávu.
On pochybnost, jež v Caesarovi vzrůstá, zdusil, když řek', že člověk připravený z průtahů nevýhodu mívá zhusta."
O, kterak se mi jevil poděšený
Curio, v řeči drzý dřív, teď v muce, jenž jazyk v hrtanu měl usečený!
A jiný uťaty měl obě ruce,
pahýly pozdvihoval v mraky šeré, až na tváře krev stříkala mu prudce,
a volal: „Zde se Mosca ztrýzněn bere,
jenž řek' jsem, ach: ,Kdo otálí, má škodu!' což zplodilo v Toskáně zmatky steré..."
Já dodal pak: „...i konec tvého rodu!"
Bol na bol paď mu, když to musil zvědět, a mdle a smutně zíral při odchodu.
Já však tam zůstal na ten zástup hledět a věc jsem spatřil, o níž váhám věru bez dalších důkazů co vypovědět,
však povzbuzení ze svědomí beru, jež čisto je a bezpečným mě činí, že nevyvolám řečí nedůvěru.
Já zřel, a je mi, že jej zřím i nyní, trup bez hlavy, an klidně tudy jde si, jak v smutné tlupě té jdou také jiní.
148
!49
Uťatou hlavu držel za pačesy,
ta na nás hleděla a řekla „Běda!", když jako svítilnu tak v ruce nes'ji.
Jak lucernu sám sebe sobě zvedá;
tak jeden ve dvou, v jednom dva se chvějí, jak, to ví Ten, jenž chce to, vše tak veda.
Když u pat mostu stál pak nejtěsněji, do výše rámě vyzdvihl i s hlavou, aby k nám přiblížil tak slova její,
jež byla: „Viz můj trest, mou muku dravou, jenž dýchaje jdeš mrtvé zhlédnout tady, a posuď, znáš-li jakou stejně žhavou.
Bys moh' však o mně zprávu roznést všady, Bcriramdel fíi.-.i.    věz, že já Bertram z Bornu jsem, jenž králi mladému dával jsem tak špatné rady,
že syna s otcem proti sobě štvaly: sám Achitofel na Davida ani v Absolonu zlost větší nepodpálí.
Ze lidi blízké rozvedlo mé štvaní, oddělen mozek od trupu, ó běda, který je zdrojem jeho, nosím v dlani.
Tak pomsta na mně utajit se nedá."
126
!29
Jš'apomeitutí Vergiliové*.
Bylo [io poledni
138
reri oel i-ťt
zpév dvacátý devátý
Lid mnohý, mnohé rány, mnohé žaly tak zpily oči mé tam v krátkém čase, že málem by se byly rozplakaly.
Však Vergil řek' mi: „Kam to hledíš zase? Proč zrak tvůj stále mezi stíny dolů k těm zmrzačencům smutným upírá se?
Tak nečinils to v jiných jamách bolů. Však pomni, míníš-li je spočítati, že míle dvacet dvě má kruh ten v dolu.
Už pod nohama měsíc máme, krátí se čas a zbývá ještě, abys zvěděl tak mnohé, co ti hodlám ukázati."
„Kdybys byl poznal," já mu odpověděl, „proč tam tak hledím, býval bys mi věru dovolil ještě, abych stál a hleděl."
Dál Vůdce jde a já se za ním beru a odpovídám na to, co mi říká: „Mně zdálo se, že v příkopě tom, v šeru,
kam hleděl jsem, ač zrak tam stěží vniká, duch z pokrevenství mého v pláči stojí pro vinu, za niž se tak draze pyká."
Tu Mistr praví mi: „Už mysl tvoji by vzpomínání na něj přejít mělo -jiných si hleď a jej nech na pokoji,
neb viděl jsem, co pod můstkem se dělo: prstem ti ukazoval, hroze stále, a slyšel jsem jej zvát Geri del Bello.
Tím zabrán jsi byl právě na té skále, jehož moc Altaforte uchvátila, že ses tam nedíval, a on šel dále."
„Smrt násilná, ó Vůdce můj, to byla," já řek', „jež dosud nepomstěna těmi, kdo v hanbě byli s ním, ho popudila
24
27
30
33
150
k tomuto hněvu. Proto šel tak němý, nevěda, myslím, promluviti má-li, a způsobil, že víc ho líto je mi."
Tak k místu na skále jsme rozmlouvali, odkud dol druhý bychom uviděli, být světla více tam, až do dna v dáli.
Poslední klášter Zlebů Zlých jsme měli pod sebou tak, že se nám objevili konvrši jeho všichni, jak tam dleli,
a do sluchu mi nářky dostřelily, jež měly šípy bolem zostřovány, až jsem si uši zacpával v té chvíli.
Jako by z nemocnic všech Valdichiany nemocní všichni byli spolu tady a z Marcmmy a Sardinie rány
v jediný příkop snesli dohromady, tak bylo tam, a puch tak štípal v oči, jako když z údů shnilých táhnou smrady.
Sestoupili jsme potom po úbočí té dlouhé skály zase vlevo více, a živě se můj pohled na dno točí,
kde Pána vznešeného služebnice, neinylná spravedlnost, trestá vinu těch, kdo šli světem, věci falšujíce.
Nemyslím, že žal větší na Aeginu dopadl pro soužení převeliká, když vzduchem plulo plno zhoubných stínů,
že všichni tvorové až po červíka
hroznou smrt morem náhle podstupují a lidé dávní se, jak básník říká,
semenem mravenčím jen obnovují,
než byl ten bol, jírnž duchy bez vší vlády viděl jsem v kupách hynout temnou slují.
Ten ležel břichem, onen zase zády
na druhém, po čtyřech zas jiný hnouti stranou se snažil z jejich smutné řady.
36
42
60
63
66
Krok za krokem jsme mlčky šli svou poutí hledíce na ty zmalátnělé trupy, jež nemohly se ani pozdvihnou ti.
O sebe opřené zřím dva z té kupy, jak puklice se na puklici dává, a od hlav k patám měli samé strupy. y,;,/: bod,-:.diia.   Tak prudce ani koně nečesává
hřebekem štolba, jenž si hnusí bdění, anebo když jej pán už očekává,
jak nehty svými ti se v rozlícení po celém těle drásali a rvali pro svrbení, v němž pomoci jim není,
a tak si nehty strupy strhávali, jak pražmu nebo rybu, která ještě víc šupin má, nůž oškrabává malý.
„O ty, jenž prsty rveš se takto třeště," pospíšil Vůdce jednomu z nich říci, ,,a jenž si chvílemi z nich děláš kleště,
řekni mi, jsou zde jací Latiníci
v té hromadě, a nechť ti nehty stačí na věky na tu práci drásající!"
„Jsme Latiníci," řek' mu jeden v pláči, „my oba, jež tu zříš tak zošklivělé. Leč kdo jsi ty, jenž k nám sem takto kráčí?"
Rek' Mistr: ,,S tímto zde, jenž dosud v těle je živ, já procházím od stráně k stráni a ukázat mu hodlám peklo celé."
Tu přetrhlo se jejich opírání a s třesením se ke mně obrátili i s druhými, již zaslechli to maní.
Vtom ke mně přistoupil můj Mistr milý a řek': „Co chceš, ted můžeš se jich ptáti!" Když tedy přál si, začal jsem v tu chvíli:
„Ať vaše vzpomínka se nevytratí,
však v prvním světě v lidech trvalá je a slunce mnohokrát smí na ni pláti,
15^
!53
povězte, kdo jste, z kterého jste kraje!
Ani zjev bědný, trestem potupený,
vám nezabraňuj svěřit mi své taje." „Jsem z Arezza. Albero ze Sieny
dal upálit mě, tak mé tělo vzplálo.
Však to, proč zemřel jsem, zde nemá ceny. Kdys řekl jsem - a žertem se tak stalo -
že v letu bych se uměl vzduchem nésti;
leč on, jenž zvědav byl, však moudrý málo, hned v umění v tom zkusit chtěl své štěstí;
že nezvolil jsem si ho za Daedala,
dal mě svým otcem na hranici vésti. Ze alchymie kdys mě bavívala,
v poslední z desatera jam teď hniji -
spravedlnost tak moudře udělala." Rckl jsem Básníku: „Rci, zda kde žijí
lidé tak bláhoví jak Sieňané?
Takoví nejsou ani ve Francii." Vtom jiný zchřadlý v řeči navázané
zas pokračoval: „Vyjímaje Striccu,
jenž mírné výdaje znal činit, pane, a Nicolu, jenž hověl tomu zvyku,
že sázel hojně hřebíčků v to bláto,
kde símě takové se ujme v mžiku, a kromě družby, v které zmrhal na to
Caccia d'Asciano les i vinohrady
a důmysl svůj zjevil Abbagliato. Abys věděl, kdo na Sienské tady
tě navádí, zrak zbystři, než se minem,
a tvář má odpoví ti bez výhrady: I uvidíš, že jsem Capocchia stínem, jenž alchymií kovy padělával,
a vzpomeneš si snad, jak v světě jiném jsem na opici přírody si hrával."
/ !M".Y TRICATY
lofi
114
123
126
138
Za časů těch, kdy Juno hněvem plála
na krev všech Thébských pro Semelu prudce,
jak několikrát najevo to dala, Athamas pozbyl rozumu v té muce,
že vida s dvěma synky ženu svoji,
jak si je vede po každé své ruce, vykřikl: „Hned síť pevná ať se strojí,
jež lvici s lvíčaty by polapila!"
Pak napřáh' nelítostné spáry k boji, Learcha jeho ruka vymrštila,
až roztříštil se o skalisko v dolu,
a ona pak se s druhým utopila. A Štěstěna když obracela dolů
vysokost Trojských, vše si troufající,
že s královstvím i král byl zničen spolu, Hekuba, zajatkyně zoufající,
když spatřila, že mrtva Polyxena,
a Polydora shlédla rukou mstící na břehu umučena, jako fena
zbavená smyslů zaštěkala v zlosti,
zármutkem na duchu jsouc pomatena. Však v thébské ani v trojské zuřivosti,
když na zvíře šla nebo na člověka,
nebylo tolik prudké divokosti, v jaké dva stíny zhled' jsem zpovzdaleka,
jež hnaly se a kousaly, jak prase,
když z chlívka pustí je, se rve a vzteká. Z nich jeden, za Capocchiem přižena se,
za hrdlo popad' jej a táhl v prachu,
až tvrdé dno břich drásalo mu v pase.
154
*55
A Aretinský, jenž tam zůstal v strachu,
mi řek': „Ten zlosyn, to je Gianni Schicchi, a druhé trýzní tak." Já řek': „Než, brachu,
zmizí i druhý, aniž hrozné vzlyky z útrob ti vyrvou jako zuby sviní, pověz, kdo byl to mezi smrtelníky?"
„Toť Myrrha hříšná, duše, kterou viní," on odpověděl, ,,že se otci stala mimo mez řádné lásky přítelkyní:
aby s ním hřešit mohla, na se brala podobu jinou, v níž se k němu vkrádá, jako ten druhý, jenž teď odtud cválá:
aby tím získal paní všeho stáda, předstíral, že je Buoso Donati, dělaje závěť, jak ji zákon žádá."
Ti vzteklí dva nám ukázali paty, a tu mé oči dál se rozhlížely po žlebu, jenž byl mukou vrchovatý.
Zřím jednoho, jenž je jak loutna celý, jen kdyby slabiny měl useknuty tam, kde se člověk do vidlice dělí.
Jej vodnatelnost, při níž údy vzduty a nestrávený mok působí změny, že s tváří v rozporu břich nafouknutý,
tak mučila, že rty měl rozevřeny, jak člověk v horečce ret jeden žízní má spuštěn k bradě, druhý pozdvižený.
„O vy, již bez trestu jste jakous přízní zde v říši žalu (proč, to neprobádám)," nám pravil, „pohleďte jen, v jaké trýzni
a v jaké bídě je tu mistr Adam! Dříve nic nechybělo mému blahu, zde doušku vody, ach, si marně žádám.
Potůčky, které se zelených svahů casentinských se dolů k Arnu lejí a břehům svěžest dávají i vláhu,
54
60
6?
Pramen - 11 zám Ramen v
íha mí a
ne darmo se mi před očima skvějí, neb jejich obraz víc mě vysušuje než nemoc, pro niž chřadnu v obličeji,
a spravedlnost, jež mě pokutuje,
z míst, kde jsem hřešil, příležitost shání, kterou mé vzdechy ještě rozmnožuje.
Tam Romena je, kde jsem k padělání penízů s Křtitelovou hlavou sedal, proto mě upálili bez váhání.
Kdybych tu v mukách duši Guida shledal, či Alexandra, či jich bratra s nimi, za pramen Brandy pohled ten bych nedal.
Z nich jedna je zde, jestli to, co dí mi ty vzteklé stíny, není pusté lhaní. Však co mi plátno s údy spoutanými?
Kdybych byl ještě lehký tak, že v pláni bych za věk o píď změnil postavení, byl bych se vydal na to putování
156
*57
1
a hledal je v tom hnusném lidském vření, ač jedenáct mil obvod kruhu čítá a míň než míle půl tu napříč není. Teď společností mou ta cháska lítá,
že pro ně měl jsem zlatou minci v práci, v niž za tři karáty je příměs vlita." Já řek' mu: „Kdo jsou ti dva ubožáci, co dýmají jak mokrá dlaň v čas zimy, jež po tvé pravici zřím přiléhat si?" „Byli zde, nepohnuli údy svými,"
odvětil, „když jsem sprch' v ta sídla bědná, a myslím, že už nikdy nehnou jimi. Falešně nařkla Josefa z nich jedna, druhý je falešný Rek Sinon z Troje, a horečkou tak páchnou tady ze dna." Z těch jeden, když zaslechl jméno svoje vyřknuto tak, že potupně to znělo, do břicha udeřil ho před ním stoje. To břicho jako buben zazvučelo. Tu mistr Adam pěstí, která sráží neméně tvrdě, udeřil ho v čelo a pravil jemu: „Tíha údů snaží
se zabránit mi v každém hnutí sice, leč k práci takové mám pevnou paži!" Ten odvětí: „Když stál jsi u hranice, tak obratné tvé ruce nebývaly, když padělals však, byly tak i více!" „V tom pravdu říkáš," vodnatelný chválí, „však svědek nebyl jsi tak spolehlivý, když u Troje se na pravdu tě ptali." „Já v slovech jen, ty v penězích byls lživý," řek' Sinon, „já jsem pro hřích jeden tady, ty pro víc však než všichni ďábli diví." „Na koně vzpomeň, lháři plný zrady," řek' onen, jenž měl bachor nabubřelý, „tvůj trest, že na světě to vědí všady!"
ľoh'-t snu i dobření
„A tvůj, že žízníš tak, až jazyk smělý ti puká," pravil Rek, „a shnilá voda že břichem zastírá ti pohled celý!"
Tu penězokaz: „Jak se ráda oddá tvá huba obvyklé své zlolajnosti! Mok vzdouvá mě sic, žízeň ve mně hlodá,
však tobě horkem v hlavě třeští kosti a stačí kývnout, abys Narcisovo zrcadlo lízal s hroznou dychtivostí!"
Já chtivě lapal každé jejich slovo.
„Cože to vidím, mám se hněvat zase?" vtom slyším pokárání průvodcovo,
a když hněv při tom poznám v jeho hlase, k němu se obrátím tak studem hoře, že cítím to i po tak dlouhém čase.
A jako ten, jenž ve snu cítí hoře, a aby to byl sen, si ve snu přeje, předmětem touhy skutečnost si tvoře,
tak já nic nemoh' říci, mluvit chtěje, chtěje se omlouvati z toho činu, a netušil, že tak se to už děje.
„I menší stud by omyl větší vinu, než byla tvá," řek' Mistr nenadále, „a proto všeho smutku zanech, synu,
však jednej tak, jak s tebou byl bych stále, až přijdeš někam právě v okamžení, kdy lidé škorpí se tak neurvale,
neb to chtít vyslechnout, je nízké chtění."
117
120
158
!59
ZPĚV T Ř J C Á T Ý FRVÝ
Týž jazyk uštkl dříve mysl moji,
až barvou studu obličej se zkropí,
a pak mi léky poskytl, jež hojí. 3 O Achilla a jeho otce kopí
podobnou báji též mi povídali,
že činí zlo a pak se k dobru vzchopí. 6 Sestup do Bědnému údolí my sbohem dali
devátého kruhu. & ska]OUj jež je obklopuje, dále
bez hovoru se mlčky ubírali. Míň nežli noc i den tam bylo stále,
že zrak jen málo pronikal v tom lomu;
však jasný roh jsem zaslech' nenadále, I2 jenž by byl přidusil i rachot hromu,
a když jsem pohlédl v tom směru strání,
zvuk oči přitahoval k místu tomu. Po hrozné porážce, v níž znenadání
Veliký Karel ztratil svaté voje,
tak strašně Roland nezatroubil ani. ,3 Na první pohled vidí oko moje
tam mnoho vysokých a strmých věží.
I pravím: „Mistře, co zde za město je?" On odpovídá: „Ze tvé oči běží
tak rychle před tebou, co v skutečnosti
tam skrývá se, ty můžeš poznat stěží. ^4 Uvidíš, jen co budeš blízko dosti,
jak smysl z dálky se ti snadno klame,
a proto nuť se trochu ke hbitosti!" Pak vlídně položil svou ruku na mé
rameno řka: „Než budem blíže toho,
aby ses nelekal, věz, že tu máme 30
160
ne věže před sebou, však obrů mnoho, a v studních na břehu jsou po okraji od pupků dolů všichni do jednoho." 33
Jako když mlha rozptýlí se v kraji a pohled všechno rozeznává zase, co pára, jež vzduch zhusťuje, nám tají, 3g
tak tmou, jež ležela tu v hustém páse, když blíž jsme přišli k lemu hráze oné, míjel můj blud, však bázeň vzmáhala se. 39
Neb jako hradby na Montereggione v kruhu se věnčí řadou hradních věží, tak na břehu, kde ona studně tone, 42
kraj celé strže strašní obři střeží
do půli těl, jimž z mračen ve vysoku Jupiter hrozívá, když bouře běží. 45 Obr Xemyj.      Tvář jednoho už utkvěla mi v oku, většina břicha níže od hrudníku
a obě paže dolů podle boků. 48 161
Mtra zluUiltlní slovu
neznánu/to juzr.'.a.
Ob> /:••/:> /i.
Příroda věru zaslouží si díků, že nerodíc už hrozné tvory ony, zbavila Marta strašných služebníků;
však nelituje-li, že tvoří slony a velryby, kdo spravedlivě cení, správnými uzná i ty její sklony,
neb kde se přidá schopnost přemýšlení a nevládne jen síla s pouhou zlostí, záchrany žádné pro človeka není.
Tvář jeho zdála se té velikosti jak šiška od svatého Petra z Ríma, a podle ní byl rozměr druhých kostí.
Břeh jako zástěra jej neobjímá
víc nežli po pás, hořejší čásl čněla tak vysoko, že dostat k vlasům zpříma
délka tří Frísů dělat by co měla,
neb třicet pídí od těch míst se zdál mi, kde člověk plášť si spíná kolem těla.
„Rafel mai amech izabi almi!" začala řváti jeho divá ústa, jimž neslušely lahodnější žalmy.
Můj Vůdce řek' mu: „Duše bohapustá, rohu svého se drž, ať čas ti míjí, když hněv či jiná vášeň v tobě vzrůstá!
Jen sáhni: řemen najdeš na své šíji, jímž máš ji spoutánu, ó duše bědná, a viz, jak kolem hrudi se ti svíjí."
Pak řekl mně: „Sám proti sobě jedná, to Nemrod je a jeho provinění, že na světě zní řečí víc než jedna.
Jej opusťme, toť marné rozprávění: Jak jiným jeho, jemu jiných řeči, když jeho jazyk nikomu znám není."
Dále jsme šli a v nové nebezpečí doleva směrem, až na dostřel luku čněl zase jiný, divější a větší.
(in
66
u9
72
75
84
Obr Antens
Není mi známo, kdo to byl, kdo v muku jej takto spoutal, ale pravou vzadu měl přivázánu, vpředu levou ruku
řetězem těžkým, který ve svém spádu od šíje část zad, již měl odhalenu, paterým kruhem svíral v těsném skladu.
„Ten pyšný zde chtěl vyzkoušeti cenu své moci proti nej vyššímu Jovu," řek' Vůdce můj, „a to má za odměnu.
Toť Ephialt. On činy přidal k slovu, kdy obři bohům strachu naháněli: pažemi, jimiž máchal, nehne znovu!"
Já jemu: ,,Nejsem-li tím příliš smělý, chci, aby Briarea nesmírného mé oči na chvíli zde zakoušely."
On odvětil: „Antea dřív než jeho
uzříš - ten mluví, nespoután je v pase a složí nás pak na dno všeho zlého.
Onen, jejž spatřit chceš, tam dál je zase, je jako tento, svázány má ruce, však divočejší v obličeji zdá se."
Nebylo zemětřesení, jež prudce tak někdy otřáslo by hradní věží, jak Ephialt se náhle zatřás' v muce.
Víc smrti bál jsem se kdy dříve stěží a strachem byl bych zemřel nenadále, nevidět okovů, které ho střeží.
Tak jsme sc potom ubírali dále a přišli k Anteu, jenž kromě hlavy pět loktů nejméně čněl z díry v skále.
„O ty, jenž v údolí, kde odkaz slávy se jménem Scipionovým se pojí, že zahnal Hannibala s jeho davy,
na tisíc lvů jsi měl za kořist svoji, a o němž dosud věří se, že kdyby tvá síla držela tvé bratry v boji,
87
90
93
96
99
105
108
114
117
162
163
byli by zvítězili bez pochyby,
nás dolů slož (kéž služba ta ti hoví), kde Kokyt zamrzá. Což se ti líbí,
abychom k Tityu či k Typhaeovi
šli pro pomoc? Nuž nenech nás tu stati: zde tento na světě tvůj věhlas nový,
po němž tak dychtíš, může vyvolati: Je živ a naději v let mnoho chová, jestliže Milost věk mu neukrátí."
Tak Mistr můj. A onen na ta slova
roztáhnuv náruč do rukou vzal Vůdce, jichž sílu znala šíje Herkulova.
Pak Vergilius, cítě se v té ruce,
řek' mně: „Pojď, ať tě mohu podepříti!" A v uzel jeden se mnou splynul prudce.
Jako se Garisenda objeví ti,
když stojíš pod sklonem a mraky plynou, takže se zdá, jak když se věž ta řítí,
tak se mi zdál, když takto nad hlubinou se skláněl Anteus, a byla chvíle, kdy jsem si přál jít radši cestou jinou. Cesia do hlubin   Pak zlehka nás, kam svržen v plné síle !'ekla' byl Jidáš k Luciferu, složil na zem.
A nezdržel se, tak se dolů chýle,
však jako lodní stěžeň zdvih' se rázem.
zpěv třicátý druhý
123
!29
:32
,3«
144
Zpěv o nejhlubším kruhu pekla, kde se trestají zrádci. Alá ětyři okrufí: Kainu, Antenoru, Ptolorneu a Gtudeccu.
Kdybych měl chraptivé a drsné rýmy tak vhodné pro důl truchlivý a tmavý, jenž zatížen je srázy ostatními,
já vytlačil bych myšlenek svých šťávy zde plněji; však že jich nemám zhola, mluvit se odhodlám ne bez obavy.
To není úkol, jenž se šprýmem zdolá, dno popsat, jež se pod vším světem tají, ani pro řeč, jež „máma, táta," volá.
Kéž paní ty mým veršům pomáhají jak Amphionovi, když Théby stavěl, ať slova má se skutkům vyrovnají.
O lide, stvořený k tak špatné slávě na místo, o němž hovor je tak trudný, kéž byls tu stádem koz či žil jen v bravě.
15
165
Jen co jsme byli dole vc tmě studny, pod nohou obra, níže u pat skály, na jejíž hráz jsem vyslal pohled bludný,
já slyšel Mistrův hlas: ,,Buď toho dbalý, aby tvé nohy, jak se málem stalo, po hlavách bědných bratří nešlapaly!"
A když tak rozhlédnu se jenom málo, jezero kolem spatřím při tom sklonu, jež sklem se v mrazu spíš než vodou zdálo.
Proud nevytváří si tak tlustou clonu v rakouské zemi v zimě na Dunaji, ani pod nebem chladným v řece Donu.
Byť hora Pietrapana v našem kraji či skála Javorníku spadla na ni, ten led by nekřup' ani na okraji.
A jako žába zdvíhá k skřehotání
čumáček z vody v čas, kdy selce malé tak často zdává se o klasobraní,
tak stíny po ohanbí zesinalé, jež vězely v tom zledovělém dolu, čápovou notou zuby klapou stále.
Tvář obrácenou držel každý dolů, chlad z úst a z očí smutek velké síly svědectví vydávaly jejich bolů.
Když jsem se kolem rozhlížel tak chvíli, já u nohou dva zhled' přitisklé k sobě, že vlasy jejich hlav se pomísily.
„Povězte mi, vy splihlí k nepodobě, kdo jste," já řek', a oni hrdla zvedli; když pak se pozdvihly ty tváře obě
a oči, dřív jen zevnitř vlhké, vzhlédly, tu víčka zalita hned měli oba, však mrazem slzy v řasách se jim ssedly:
Tak pevně nikdy nespojila skoba
trám s trámem. Oba do sebe tak buší jak kozlové - tak přemohla je zloba.
^7
39
/. Kaina (poule bisilrovralia lí'airia): trestají se tu zrádci pol, reveust; ti.
II. Antenora
(podle trojského zrádce A nlenura, ote: řevšiho Rekům dreveného koni): trestají se tu vlastizrádci.
A jeden, který mrazem pozbyl uší a jehož k zemi tiskne mrazu síla, mi řek': „Proč civíš tak, až nás to kruší?
Chceš znát, kdo dvojice ta zarputilá? Dolina, kterou Bisenzio splývá, jich otce Alberta a jejich byla.
Jsou z těla jednoho: a Kaina divá stín, který zaslouží tak pronikavou muku jak tyto, ledem nezakrývá -
ani snad ten, jejž Artuš ranou hravou tak proklál, že i stín mu derou zíval, ani Foccaccia, ani ten, jenž hlavou
mi tady zaclání, abych se díval;
slul Sassol Mascheroni v lidské řeči, a jsi-li Toskánec, víš, kdo to býval.
Než bys však o mně sháněl zprávy něčí, věz, že já byl jsem Camicion de Pazzi a na Carlina čekám, jenž mě předčí."
Tvář tisícerou zřel jsem, samí zrádci
zmodralí mrazem, pro něž z ledných brodů děs do duše vždy znovu se mi vrací.
Zatím co šli jsme k ústřednímu bodu, do něhož všechna tíže světa spěje, a já se třas' v tom věčně chladném spodu,
jak náhodou či zvůlí se to děje,
když procházeli jsme tak v hlav těch středu, kopl jsem do jednoho obličeje.
„Proč do mne vrážíš?" zanaříkal z ledu. „Nejdeš-li přidat trestu mému síly za Montaperti, proč mi množíš bědu?"
A já: „Můj Mistře, tady postůj chvíli, než by mne ten zde pochybností zbavil, a pak, jak chceš, mne pohnat můžeš k cíli."
Stát zůstal Vůdce, a já tomu pravil, jenž stále ještě láteřil pln vzdoru: „Kdo jsi, jenž jsi nás slušně nepozdravil?"
167
„Kdo ty, jenž procházeje Antenoru ve tvář nás kopeš tak, že by to bylo přespříliš také živoucímu tvoru?"
„Jsem živ, a tobě mohlo by být milo," já odpověděl, „žádáš-li si slávy, aby tvé jméno znovu zazářilo." Bocca degli Abati. „To, po čem toužím zde, je opak pravý!
Jdi dál a pokoj dej mi od té chvíle, neboť zde špatně na nás lákáš zprávy!"
Tu popaď jsem ho za čupřinu v týle a řek': „Teď musíš mi své jméno říci, sic vyškubám ti všechny vlasy zbylé."
A on: „Byť vyrval bys mi celou kštici, já nepovím je ani neukáži -a ran mi dávej třeba po tisíci."
Já si kol ruky jeho vlasy váži a trhám mu jich hrsti kolikeré, co štěkaje on oči k zemi sráží.
Vtom „Co je, Bocco?" z jiného se dere, „čelistmi klapat nestačí ti směle? I štěkat musíš? Který ďas tě bere?"
„Teď nemusíš," já řek', „už mluvit déle, hanebný zrádce, pro tvůj posměch nový přinesu odtud světu zprávy skvělé."
„Jdi," odvětil, „a pověz, co ti hoví, však nesmlč, vyjdeš-li z té tůně tady, o tom, jenž jazyk měl tak pohotový. Bnow da Dovara.   Francouzské stříbro želí cenu zrady.
,Já viděl Duerského, který žije
tam,' řekneš, ,kde hříšníci trpí chlady.'
Po boku zde máš toho z Beccherie, (kdyby se, kdo tu ještě byl, tě ptali) jemužto přeťala krk Florencie.
I Gianni de' Soldaniera v dáli vidím a Ganellona, Tebaldella, jenž odemk' Faenzu, když lidé spali."
90
93
96
99
Zas dál jsme šli, kde v jedné díře tkvěla dvojice hlav tak v ledu zamrzajíc, že jedna nad druhou jak čapka čněla.
A jako z hladu pojídá se krajíc, Hic.bl Ugolin,,. hořejší tam, kde mozek splývá s vazem,
tu spodní hryzla zuby zatínajíc.
Nejinak Tydeus se zaťal rázem
do skrání Menalippa, než zde v zlosti ten horní lebku hlodal, již tisk' na zem.
,,0 ty, jenž jevíš tolik zvířeckosti a zášti k tomu, jemuž hlodáš hlavu, pověz mi, proč," já řek', ,,a zvím-li dosti,
že poznám, jsi-li proti němu v právu, a též, kdo jste a jaká jeho vina, o tobě světu nahoře dám zprávu,
nezmlkne-li mi jazyk, schnutím zhyna."
108
114
117
126
129
132
135
138
123
168
169
ZPĚV TŔIGÄTÝ T R E Tí
Od děsných hodů hříšník zdvihl hlavu a ústa otřel o té lebky vlasy,
jíž z týla maso rval si pro potravu, 3 a řek': ,,Chceš, abych připomněl si časy
zoufalých bolů, na něž vzpomínání
mě mučí dřív, než oději je v hlasy? 6 Však jestliže jak setba hanby zraní
mé řeči zrádce, jejž tu hryži v bolu,
pak tedy slyš má slova i mé lkáni! 5 Já nevím, kdo jsi, jak sem přišels dolů,
však Florencie asi je tvá domovina,
jak svědčí řeč, jíž hovoříme spolu. u Máš před sebou hraběte Ugolina
a toto arcibiskup je Ruggieri -
zvíš, proč jsme spolu, jaká naše vina. I5 170
Ze záludně mi strojil úklad sterý,
ač jsem mu věřil, dal mne uvrhnouti v žalář a smrt, ví člověk ledakterý.
Však nemohl jsi zvědět na své pouti, jak krutá muka smrti předcházela. Nuž slyš, ať i mé trýzně známy jsou ti.
Ta těsná škvíra, která ve zdi zela věže, jež po mně hladomornou sluje a pojme ještě mnohá živá těla,
lunu mi otvorem, jak nebem pluje, zjevila vícekrát, když se mi v snění strh' závoj, jenž budoucnost zahaluje.
Sen toho zde mi náhle v pána mění: on vlka s vlčaty až přes chlum žene, pro který Luccu z Pisy vidět není.
Vyzáblé feny, dravé, vycvičené,
s Gualandy, Sismondy, Lafranchy hnaly se před ním v smečce rozzuřené.
Po krátkém běhu uštváni se zdáli otec i děti; zuby ostrou bělí, viděl jsem, v boky se jim zatínaly.
Když zjitra vstal jsem, myšlenkou zlou bdělý, zaslechl jsem, jak ze sna lkají syni: byli tam se mnou a teď chleba chtěli.
Jsi ukrutníkem, netruchlíš-li nyní,
kdy víš, že o své sudbě tušil jsem už dosti. Když já ne, vzbudí v tobě soucit jiní?
Ve chvíli procitli ti hoši prostí,
kdy potravu jsme dostávali k ránu, však sny nám vnukly bolné pochybnosti.
Když slyšel jsem té hrozné věže bránu zatloukat dole, do očí svých dětí jsem pohlédl, jak snášejí tu ránu.
Já neplakal, jak měl bych zkameněti, však oni stkali. Anselmuccio milý mi řek': ,Proč, otče, hledíš tak? Co je ti?'
171
A přec jsem nebědoval ani chvíli celý ten den a noc, až ranní záře dne druhého zas vyšla plna síly. Když trochu světla vniklo do žaláře, já rozhlédl jsem se a v děsné muce jak vlastní svou jsem zřel ty čtyři tváře. Tu bolem jsem si začal hryzat ruce. A nevědouce, že to z hladu není, hned oni všichni pozdvihli se prudce zvolavše: ,Otěe, menší utrpení
by bylo, kdybys jedl nás - vždyť těla sám dal jsi nám: vem šije k nasycení!' Tak ztich' jsem, abych nesklíčil je zcela. V ten den a v druhý už jsme nemluvili. Ze nepuklas, ach, zemi zatvrzelá!... A když jsme pak už čtvrtý den tak byli,
k mým nohám pokleknuv můj Gaddo mladý zvolal: ,Proč nepomůžcš, otče milý?' a zemřel. Jako ty mne vidíš tady,
tak zřel jsem, jak tři ostatní hlad zdolal v den pátý a v den šestý. Sám pak hlady jsem slep už byl a dva dny jsem je volal a ohmatával jsem je vrávoravě, až bol můj postu pak už neodolal." Když dovyprávěl, sáh' zas po té hlavě, ostrými zuby zas ji počal rváti a jako pes ji ohlodával dravě. -Ach Piso, musím tebe hanbou zváti
měst krásné země, kde zní ,,si"! Když lení se sousedům tvým tebe potrestati, Capraia ať s Gorgonou bez prodlení utvoří v ústí řeky Arna hráze, za nimiž utone tvé pokolení! Ač Ugolino v hanebné své snaze zradil a vydal tvrze tvé a hrady, přec děti vydat nemělas té zkáze!
54
57
60
63
66
69
72
75
78
84
87
III. Plolemea (podle Ptnlenia t a, který pozval svého tekutin velekněze Simona do pevnosti a dol jej při hostině i s jeho syny zavraždit: 1. Kniha mokka-bejská, XVI, 11-16): trestají se tu zrádci přilni -nÝch a přátel.
0 nové Théby! Stvrzoval věk mladý nevinnost Brigatty a Ugocciona
i druhých dvou, jež jmenoval jsem tady.
1 šli jsme dál, kde ledová tříšť ona zas jiné lidi svírá bez ustání
a na těch zvrácených své dílo koná.
Jim v naříkání vlastní nářek brání, a bolesti když v oku narazily na odpor, vrátí se a znovu zraní,
neb slzy, jež se prvně vyronily, jak v hledí krystalové zmrzly spolu a důlky pod obočím vyplnily.
Třebas, jak tomu bývá u mozolů, cit mrazem vymizel mi z obličeje, že nevnímal jsem chladu ani bolu,
přec zdálo se mi, že tu vítr věje. Rekl jsem: „Mistře, jaké je to vání, když se tu ani výpar nezachvěje?"
A ke mně on: „Jen vykroč bez meškání a oko ukáže ti dozajista samotný původ toho zachvívání.
Z těch jeden, jež led sevřel v pouta jistá, zavolal na nás: „Duše, jež sem jdete, určeny k trestu na poslední místa,
s tváře mi tvrdou clonu pozdvihněte, ať bol se vyleje z mých prsou středu, než mráz mi zase slzy v krunýř žhněte!"
Já jemu: „Mám-li zmírniti tvou bědu, pověz, kdo jsi, a nepomohu-li ti, ať zavržen jsem na dně toho ledu!"
„Jsem bratr Alberigo. Tady dlíti za plody musím zlověstného sadu a místo fíků datle mne tu sytí."
„Což mrtev jsi?" hned otázku mu kladu, a na to on: „Já nevím, co se děje na světě s tělem mým teď po mém pádu,
172
r73
neb výsadou je této Ptolemeje, že častokrát se duše octne tady, ač Atropos jí ještě žití přeje. Však abych netrpěl dál pro odklady, než sloupneš mi, co v očích zledovělo, věz, že když duše dopustí se zrady, jak já jsem učinil, hned její tělo
uchvátí zloduch a jím potom vládne, dokud k své vlastní lhůtě nedospělo. Ta duše do prohlubně této padne.
Snad nahoře se dosud v plném zdraví zdá tělo stínu, jenž tu za mnou chladne, jak asi víš, když shora máš své zprávy. Ser Branca d'Oria je to. Kolikátý už rok zde dole sevřen v ledu tráví." „Mne šálíš," pravím, „duše prokletá ty! Ser Branca živ je přec a dalek zmaru a pije, spí a jí a nosí šaty." „Nahoře do prohlubně těch Zlých Spárů nesletěl ještě Michcl Zanche v pádu, kde smola táhlá kypí v děsném varu, a v těle svém už ďáblu nechal vládu i v těle příbuzného, s kterým v zlosti společně vykonali onu zradu. Však vztáhni ruku, zrak mi ledu zprosti!" Ale já nevyhověl jeho chtění: být hrubý k němu bylo šlechetností. O Janované, mrzké pokolení,
zbavené mravů, schopné každé viny, proč se světa už nejste vyhlazeni? S nejhorším duchem z Romagne stál jiný, a poznal jsem, že z vás to jeden zase v Kokytu duší pyká za své činy, ač nahoře živ ještě v těle zdá se.
ZľKV TŘICÁTÝ ČTVRTÝ
„Vexilla Regis prodeunt inferni naproti nám. Nuž napni obě oči, zda rozeznáš jej," řek' můj Mistr věrný. Jako když mlha stoupá po úbočí, či na náš obzor tma se snáší tiše, mlýn z dálky vyvstává, jímž vítr točí: takovou stavbu, zdá se, zřím tam výše. Pro vítr potom ukryl jsem se vzadu za Vůdce - nebylo tam jiné skrýše. IV. Giud-cci        Už byl jsem (s bázní do veršů to kladu) [-i"'t.:;\'.'"(„'' tam, kde jak třísky ve skle prosvítaly
zr.;J:.i ,<■,(/( zamrzlé duše bez ladu a skladu.
tworuduuu. Leželi jedni, druzí zpříma stáli,
ten hlavou vzhůru, nohama ten zase, jiní jak luk tvář k nohám ohýbali. Když dopředu jsme došli v krátkém čase, kde Mistr zamýšlel mi ukázati tvora, jenž kdysi zářil ve vší kráse, on ustoupil a přikázal mi stati.
„Zde Dis je," pravil, „zde jsou místa zrádná, kde hrdinstvím se musíš opásati!" Jak jsem tu ztrnuí, ve svém děsu chladna, netaž se, čtenáři, neb nevypíši, co vylíčit by nemohla řeč žádná: Já nevěděl, zda mrtev jsem či dýši, a sám si rozvaž vtipu dosti maje, čím byl jsem, nejsa v žádné z těch dvou říší. Panovník toho bolestného kraje od půli prsou z ledu trčel v díře, a obru podobna spíš výška má je,
174
175
Tu vyšel ven otvorem skalní stěny a složil mě na samém jejím rohu, pak ke mně udělal krok odměřený.
Já oči zdvih' a myslil jsem, že mohu zřít Lucifera, jak jsem zřel jej právě, však zhled' jsem do výše. mu trčet nohu.
A jestliže jsem zmatek měl tak v hlavě, jen hlupáci snad mohou neviděti, jaký to bod jsem minul ke své slávě.
„Vstaň na nohy," můj Mistr řek', „čas letí, na cestu obtížnou tě ještě beru a slunce už se vrací do půl třetí!"
Síň palácová nebyla tam věru,
však sluje přírodní, kde mnoho trudu působí chůze drsnou půdou v šeru.
„Než z propasti té venku zase budu," já řek' zas, napřímiv se, „Mistře milý, prosím tě, abys vyvedl mě z bludu:
Kde led je? Ten zde k jakému to cíli
tak zvrácen ční? Tam navečer, zde zrána, jak slunce přeneslo se v malé chvíli?"
„Myslíš si," pravil, „že zde ještě strana od středu je, kde jsem se jako mříže chyť srsti červa, jímž zem provrtána?
Tam byl jsi, když jsem sestupoval níže; když jsem se obrátil, tys prošel bodem, do něhož se všech stran se táhnou tíže.
Teď přišels pod tu polokouli spodem, co leží proti té, jež nad pevniny se zdvíhá, pod níž uprostřed Muž rodem
i žitím čist byl zmařen bez své viny. Tvé nohy stojí na té malé pláni, jež tvoří zde Giudekky obzor jiný.
Zde ráno je, když tam se večer sklání, ten, jenž nás vedl, srstí schody tvoře, tu dosud trčí, vězeň těchto strání.
87
90
93
96
99
108
' '4
Výstup na pnvrch j i Žni polokoule.
Ptti.'fk: Léthé, v němž duše smývají vzpomínku hříchů.
Hvězdy.1
On tudy padal, s nebe v zem se boře, a země, která dříve tady čněla, se bázní před ním skryla rouškou moře a přešla k vaší polokouli; chtěla
snad před ním prchnout prázdno nechávajíc i tato zde a v horu překypěla." Je místo dole, daleko tak majíc
k Belzebubu, jak peklo hluboké je; to místo zvukem, ne však zrakem znajíc říčka sem dolů stéká přes peřeje otvorem, který vyryla si v skále, a klikatě a pozvolna se leje. Vůdce a já jsme touto dírou dále zpět na svět jasný šli a nepopřáli si k odpočinku ani chvilky malé. On prvý, druhý já jsme výš se brali, dokud jsem věci krásné nad podjezdy nebeské báně ncshléď dírou skály, a tudy vyšli jsme zas vidět hvězdy.
178
179