Dante Alighieri (1265 – 1321) LA VITA NUOVA 1293 - 5 (v překladech Jana Vladislava) 1. fáze: Dantovi je 9 let, když na májové slavnosti potká B. „na počátku svého roku devátého; stává se paní jeho duše; znovu ji potkává v 18 letech. ...tato podivuhodná paní ukázala se mi v oděvu barvy nejbělejší kráčejíc mezi dvěma ušlechtilými paními, staršími než ona. Tu, jak šla cestou, obrátila své oči tam, kde stál jsem v strachu velikém, a v nevýslovné dobrotě své, která nyní dochází zasloužené odměny v nebesích, mne pozdravila tak cudně, že zdálo se mi, že se dotýkám v té chvíli všech vrcholů blaženosti... Mystická vize Beatrice ve snu (VN 3): A když jsem tak na ni myslel, přišel na mne lahodný spánek, v němž se mi objevila podivuhodná vize: zdálo se mi, že v ložnici vidím oblak barvy ohnivé, v němž jsem rozeznával postavu pána, bázlivě hledícího na toho, kdo naň pohlížel...a mnohé věci říkal, z nichž rozuměl jsem pouze málo, mezi jiným EGO DOMINUS TUUS. V jeho pažích jevila se mi nahá postava lehce zahalená do červeného sukna...v jedné dlani svíral cosi žhnoucího a zdálo se, že říká: VIDE COR TUUM...zdálo se, že probouzí tu, která dosud spala...a dával jí to, co žhnulo v jeho dlani, a ona to pojídala... (…) Třetina noci, doby, kdy nám září, zástupy hvězd, už byla u konce, když ke mně slét bůh Lásky s tou svou tváří, která mě leká v pouhé vzpomínce. Zdál se mít radost, držel v jedné ruce, mé srdce žhnoucí, a měl v pažích ji, mou paní spící v jemném závoji. Potom ji vzbudil, podal jí to srdce a ona z něho pojedla, jak chtěl; na to on zaplakal a odletěl. Obrázek “http://dante.ilt.columbia.edu/new/images/paul/tnl_02.jpeg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby. 2. fáze: D. opěvuje B. svými verši, aniž by ji zmínil jmenovitě; Beatrice se urazí a odepře mu pozdrav; D. cítí hlubokou bolest; když oslavuje Beatrici ve verších, těší se už jen tím, že ji opěvuje jako královnu ctností, Dantova láska se zduchovňuje, spiritualizuje. sonet: Tanto gentile e tanto onesta pare la donna mia, quand'ella altrui saluta Tak šlechetná, tak ctnostná vždy má paní připadá všem, jež při setkání zdraví, že rty už v bázni slovo nevypraví a zrak se neodváží vzhlédnout na ni. A kráčí, i když slyší chváli sebe, v pokoru dobrotivě přioděna, a připadá všem jako div, jak žena, jež sestoupila ze samého nebe. Každému, kdo se na tu krásu dívá, očima k srdci bez ustání splývá, slast, kterou chápe jen ten, kdo ji zná. A z jejích úst vždy jako když se line, dech plný lásky, který s něho plyne k duši a říká: „Vzdychej, ubohá.“ 3. fáze: smrt Beatrice (Bice) Portinari, 8. 6. 1290 Dantovi je 25 let. Amor z Dantova života mizí. Zavítal ke mně jednoho dne Žal a řekl mi: “Teď budu chvíli s tebou!” a jeho druhy, které vedl s sebou, byl Hněv a Bolest, jak jsem rozpoznal. A já mu řekl: “Jdi, jdi ode mne!” a on mi na to pyšně odpověděl, a jak tam mluvil a já jenom hleděl, spatřil jsem náhle Lásku, jak k nám jde a jak se celá černě přioděla a jak si stáhla kloubouk do půl čela a jak si v hoři slzy utírá. A já ji řekl: “Co je nešťastnice?” a ona řekla: “Jak mám nesoužit se, bratříčku, když nám paní umírá?” 4. fáze: proměna dvorské lásky v lásku mystickou, vize „blažené“ Beatrice v Boží slávě; B. ve své roli anděla milosti střídá Amora; nová, nadpřirozené inteligence lásky tnl_15 Poutníci, kteří jdete zamyšlení snad nad tím, co jste kdesi zanechali, což vskutku jdete k nám z tak velké dáli, jak ukazuje vaše oblečení, že nepláčete a že bez zármutku kráčíte tímto městem naříkání tak jako ten, kdo nemá ani zdání o jeho velikém a těžkém smutku? Kdybyste ale vyslechli mé zprávy, pak – jak mi srdce svými dechy praví – plačící byste odcházeli z něho. Ztratilo totiž svoji Beatrici a vše, co o ní člověk může říci, vyvolá pláč a nářek u každého. Řekl jsem POUTNÍCI, jelikož slovo má široký význam, užší a širší. V širším je poutníkem každý, kdo mimo svou vlast mešká; v užším je poutníkem pouze ten, kdo putuje do domu sv. Jakuba (di Compostella), anebo se odtam vrací. Dlužno tedy věděti, že je dvojí druh jest lidí putujících ke službě Nejvyššího; nazývají se palmieri, poněvadž a moře putují a častokráte odtamtud palmy přinášejí; slují peregrini, jdou-li do Galicie, …nazývají se romei, jdou-li do Říma, tam, kam tito, které já poutníky nazývám, se ubírali. (V.N., XL) Až za nejvyšší sféru všehomíra se nese vzdech, jenž z mého srdce zní: vede jej vzhůru nové poznání, které mu plačíc Láska otevírá. A když už dojde do míst, po nichž touží, spatří tam paní, kterou všichni ctí, a velké světlo, ve kterém se skví a do kterého poutník ten se hrouží. Vidí ji tam, že když mi to pak líčí, mluví s mým srdcem, které se ptá na ni, tak vznešeně, že na to nestačím. Vím jen, že mluví o ní, drahé paní, a jmenuje tak často Beatrici, že aspoň tomu z toho rozumím. „Brzy po sepsání tohoto sonetu měl jsem podivuhodné vidění, v kterém jsem viděl věci, jež vzbudily ve mně předsevzetí nemluviti více o této Požehnané, pokud bych nemohl důstojněji o ní pojednávati. A dospěti k tomu, o tom se snažím, co mohu, jak ona v pravdě to ví. A tak, bude-li se líbiti tomu, kterým všecky věci žijí, že budu žíti ještě několik let, tu doufám, že řeknu o ní, co se posud o žádné jiné neřeklo. A pak nechť se zlíbí tomu, který jest pánem veškeré milosti, by duše moje mohla vzlétnouti výš a viděti slávu paní své, a tj. oné požehnané Beatrice, která oslavená patří v tvář tomu, qui est per omnia secula benedictus (jenž jest navěky požehnaný). Amen (tím končí La vita nuova) (tři úrovně duše, Aristoteles De Anima 412a27-30) 1) anima RATIONALIS, duše rozumová, intelekt, spirito della vita, sídlí v srdci 2) anima SENSITIVA; d. pociťující, vášeň, smyslovost, spirito animale, spiriti sensitivi, sídlí v mozku; 3) anima VEGETATIVA d. vyživující, spirito naturale, sídlí v břiše, tělo žádající stravu