Erika Fischer-Lichte
Znakový Jazyk divadla
(K problému generování divadelního významu)
Co je divadelní sémiotika?
Zatímco se divadelní věda etablovala jako sa1nostatná
univerzitní disciplína teprve v našetn století1 , může se divadelní
sémiotika při pohledu zpět vykázat již dlouhou historií.
Její počátky coby teoretické disciplíny sahají přinejmenším
zpět do 18. století,..MYJ). Diderot,_E. G. Lessing a ji!J.LllsYJg:n.ci_Q.QkI)'!Ldlia.dll:dě_ko
privileggya11ý-přodm©t-sémiotic..l&�.
ret1exe. D. Diderot (Dopiso hluchých a němých - 1751,
·pozná,nka ke spisku nazvaném Garrick aneb angličtí herci
1770, Paradox o herci - 1769-78) a E. G. Lessing (Herec.
Dílo, v ně1nž se rozvíjejízáklady celé-tělesnévýniluvnosti - zachovaný
fragment, Láokóon - 1766, Hamburská dramaturgie
- 1767-69) se věnovali především problému, jak se v divadle
k sobě .navz{yetn choyají 1nluvní a gestické znaky. Pokoušeli
'seurčJi,".}ak}mi druhy znaků se dají nejpřiměřeněji vyJ\dřit
určité předměty, a došli převážně k závěru, že gesto se zvl'\štním
způsobem hodí k výrazu nálad, pocitů a vášní. G. Qh.
Lichtenberg (O fyziognomii. K podpoře lidumilnosti a poznání
člověka - 1778, Dopisy z Anglie - 1775, Návrh Orbis
pictus pro ně1necké dra1natiky, spisovatele románů a 'herce -
1780) vytyčil odpovídající program vývoje "celé �
_;úektjj aneb poznání přirozených znaků hnutí mysli". Jejím
předmětem by měla byt ona "nevědomá mluva těla, která hovoří
všemi stupni vňšní. Rozumět se jí člověk učí ÓbeCllě ve
velké úplnosti před svým pětadvacátým rokem. Mluvit jí ho
učí příroda," Vycházeje z toho rozlišuje_tři tří[ly_J]]@.ick:ogestických
znakůjako divadelních znaků: I) Znaky, jež slouZí
jako výraz pocitů a vášní a které jsou vlastní celému lidskému
druhu; 2) znaky, které odkazují na společenský stav
osoby a na člověka jako člena určité společnosti, stejně jako
na jeho pozici v této společnosti; 3) znaky, které vyjadřují
specifický charakter osoby jako individuálního subjektu.
Johan_n.,J_akob Engel (ve svých Idejích k mimice - l785 - 86)
konečně formuluje zákon analogie mezi duševním a tělesným
18
děním avypracovává obsáhlou typologiigestických znaků,jimiž
mohou být přiměřeně a úplně vyjádřeny všechny jen
myslitelné stavy lidské duše.
Divadlo se těmto filozofům a teoretikůmjevilojako místo,
na němž se může exemplárně zkoumat, jak se ustaluje
a zprostředkovává význam. I když dnešní divadelní sémiotika
má_o _své př�dchůdce víceméně jen historický-zájem\-souhlasí
s jejich definicí oboru: divadelní sémiotikachápe a_zkQu.má
divadlo� -slé...T\LPrn<:lukoy:\llJ�ýznal!llh
Tím se jistým způsobem vzpírá způsobu, jímž divadelní
věda během tohoto století sama sebe definovala.'
Divadelní věda se nejdříve chápala jako historická disciplína.
Zkoumala dějiny divadelních druhů, dramatu, inscenace,
herectví (a teorií herectví), kostýmu, divadelní stavby,
jevištníhd výtVarnictví, osvětlení a jevištní techniky, publika,
divadelní kritiky, divadelní cenzury a pěstovala biografii jednotlivých
herců, režisérů a scénografů. Na tomto poli dosáhla
divadelní věda do sedmdesátých let největších výkonů a shromáždila
enormní množství materiálu. Právetn se však řadě
těchto výzkumů předhazovala námitka pozitivismu, poněvadž
ve většině případů byl sotva sledován nějaký výzkumný cíl,
ale pauz" prezentován a rozšiřován sebraný materiál. Přesto
_tím byl tl111ožněn další výzkum posledních padesáti let i vznik
nových �řístupů. Tak se např. uskutečnily sociálněhistoricky
založené výzkumy jednotlivých epoch i divadelních druhů;
v rámci recepčně estetického přístupu byly podniknuty pokusy
systematicky pěstovat dějiny inscenace a mnohé další.
Zároveň se přebíraly a plodně uplatňovaly i přístupy jiných
historických disciplín, např. dějin mentality, jak je vyvinula
skupina Annales, nebo koncept civilizačních procesů
Norberta Eliase4•
Na druhé straně byla divadelní věda od počátku chápána
jako věda o umění, jejíž úkol spočívá v analýze a interpretaci
uměleckého díla - v našem případě tedy představenL Jako vě--
----·-- -·- · --- -- -----·· -.-·----· -------��---,-,,._.,,,--..