•Slovanská kosmologie – obraz světa a vesmíru:
•Slované podle všeho rozlišovali universum do 3 úrovní:
– 1) horní: prav (zákony vesmíru, tj. právo vesmíru)
– 2) střední: jav (pozemský svět, tedy svět jevů)
– 3) spodní: nav (říše přízraků, duchů, podsvětí )
–snad s tím souvisel 3hlavý bůh Triglav coby vládce nad všemi 3 světy, do nichž hledí vždy 1 z jeho
3 hlav
•slovanská kosmologie je známa většinou až z pozdních folklórních podání, proto lze stěží soudit,
do jaké míry se v ní zachovaly původní pohanské prvky:
–obraz ryby, velryby či několika ryb, na kterých spočívá země, se objevuje v ruských, polských i
slovinských písních a pořekadlech (včetně 1 ruského apokryfu), pohyby těchto ryb způsobují
zemětřesení, případně i suché nebo vlhké roky
–úcta k zemi jakožto k Velké matce (rozšířená hlavně u V Slovanů) sahá až k indoíránským kořenům
(indická Mahá mátar, íránská Ainjá-hitá, řecká Démétér apod.), v mytologiích obecně země bývá živou
bytostí,

•
– živící všechny tvory coby jejich matka: tráva jsou její vlasy, vodní toky její žíly, skály její
kosti atd. (viz např. čínský mýtus o stvoření světa)
–člověk se k ní modlil jako ke své živitelce a obětoval jí (v Rusku se jí odléval do země konopný
olej), spatřoval ji jako pomocnici v nemocech, jež mu poskytuje léčivé byliny, a nedovoloval, aby
se do ní svévolně tlouklo nebo z ní něco bezdůvodně trhalo či vyrývalo
–je možné, že právě matku zemi představovala v ruském panteonu bohyně Mokoš / Mokoša (mokrá, vlhká,
úrodná země)
–stejné úcty se dostávalo jejímu protipólu nebesům, tak jako byla země matkou, byla nebesa otcem
(viz i jiné mytologické systémy)
–slovanský výraz „nebe“ odpovídá staroindickému „nábhas“ a íránskému „nabah“ a znamená oblohu i
s oblaky (zatímco ostatní indoevropské jazyky zůstaly při označení jasného zářícího nebe „djáus“)
–představu o podobě nebes máme jen z etnografických záznamů z oblasti V Slovanů: obloha se
přirovnávala ke skleněné hoře či skleněné báni, zakrývající Svarogovo nebe planoucí jako oheň, jež
je pro smrtelníky neviditelné a v němž sídlí nejvyšší bůh Svarog (skleněná báň se na okrajích měla
dotýkat země či sahat až na mořské dno)

•nebeská tělesa byla pojímána – jako i v jiných mytologiích – coby božské bytosti, jak dokládají
historické prameny i folklórní doklady
–Mas’údí (10. stol.), Povest vremennych let (11. stol.), mnohé apokryfy (z 11.–15. stol.), náš
Homiliář opatovický (12. stol.), starosrbský zákoník ze 13. stol. aj.
•Slované jakožto Indoevropané (viz též např. staří Indové či Germáni) vnímali slunce jako
vševidoucí oko anebo zlatý vůz tažený spřežením bílých koní (viz řecký Hélios či hind. Súrja), ale
nejčastěji je chápali jako zářící okřídlenou bytost v mužské či ženské podobě, se zlatými vlasy a
ohnivými šípy paprsků (viz mezoamerická mytologie)
–podle představ starých Slovanů slunce vstupuje na nebeskou báň jedněmi vraty a druhými z ní
odchází, sídlí na východě, kde se každé ráno koupe v moři, během své denní pouti bojuje s démony
temných mraků, při zatmění je ohrožováno draky nebo vlkodlaky (podobně jako je slunce u Germánů
ohrožováno nebeským vlkem Fenritzem)

–v lidových zvycích a obřadech bylo symbolem slunce hořící kolo spouštěné o letním slunovratu (tj.
o svatojánském svátku) z kopce dolů (doloženo např. v Rusku či rakouských Korutanech)
•měsíc byl uctíván jako mladší bratr slunce, na Rusi však jako ženská bytost; hrál významnou roli
v magii, věštění a démonolatrii (viz např. vlkodlaci), ale i v hospodářském životě, lidovém
léčitelství a byl součástí nespočtu pověr
–jeho polaritu se sluncem vyjadřuje polská představa uchovávající patrně prastarý slovanský mýtus
ovlivněný už křesťanstvím, kdy bůh stvořil slunce, přičemž mu ďábel (původně nějaký démon?) ukradl
kus slunce, z nějž stvořil měsíc
–i měsíc sídlí za mořem a stejně jako slunce také on zápasí s mračny a démony zatmění
–putují k němu duše zemřelých (jen některé?)
•z hvězd byla nejuctívanější Zora, tj. Venuše (od slova „zъr“ tedy „lesknout se“) coby jitřenka i
coby večernice
–byla to sestra slunce i měsíce (podobně jako řecká Éós)

–její kult doložen jen ve folklórní oblasti, nicméně má indoevropské kořeny, neboť je opěvována již
v hymnech Rgvédu (coby Ušas) –v ruském folklorním prostředí byla představována krásnou dívkou se
zlatou mísou a pokrývkou hlavy z červeného hedvábí (symbolika červánků), sedící na zlatém trůně,
stejně jako její sourozenci vychází z moře (i řecká Éós z Ókeanu), proto si ji staří Slované
představovali jako mořskou paní, milenku slunce, která ho při východu i západu postříká mořskou
vodou, až zčervená –objevovala se však také v milostném vztahu k měsíci, proto bylo její působení
pociťováno jako blahodárné – a to nejen v záležitostech lásky, ale i v léčení nemocí a zajišťování
úrody (rosa byla jejími slzami)
–nebeskou rodinu doplňovaly ostatní hvězdy coby děti slunce a měsíce
–z etnografických dokladů (napříč slovanskými oblastmi) vyplývá, že každý měl na nebi svou hvězdu,
která se s ním rodila, a když člověk umíral, jeho hvězda padala (počet hvězd odpovídal počtu lidí
na světě), byly to strážkyně člověka, na kterých závisel jeho osud, hvězdy dobrých lidí svítily
v plném lesku, zatímco zlých lidí jen matně

•Dochované mýty starých Slovanů:
•pozůstatky slovanských mýtů se nám nejkomplexněji dochovaly v některých pohádkách (sebraných a
sepsaných K. J. Erbenem, B. Němcovou aj.), značně proměněné lidovou tvořivostí
•několik zlomků najdeme i ve starých předkřesťanských zprávách (např. arabských cestovatelů)
•Stvoření světa:
•dochováno více verzí mýtu o stvoření světa, nejvíce u V Slovanů
•písemně zaznamenány až v době, kdy do nich pronikl vliv křesťanství – podstatou je součinnost boha
a ďábla na díle stvoření:
–Na počátku bylo prvotní moře, praoceán, nad nímž se vznášel bůh i ďábel, jenž podle jedné verze
dává podnět k vytvoření pevné země,

– podle jiné verze k tomu dostává příkaz od boha; zárodek země bylo nutno vylovit ze dna oceánu,
kam se však mohl potopit jen ďábel, neboť měl dostatek potřebné tíže – podaří se mu to až
napotřetí, přičemž přelstí boha tím, že kromě požadované hrsti písku skryje další v ústech, aby sám
také mohl tvořit, písek mu však začne v ústech růst, takže ho musí vykašlávat a vyplivovat, čímž
vzniknou pustiny, hory, skály a bažiny, zatímco bůh tvoří jen roviny a úrodná pole
•v bulharské verzi vystupuje ďábel mnohem aktivněji a zápasí s bohem, v Podněpří je věrným andělem
a teprve po lsti s pískem se stává ďáblem (základ příběhu však zůstává, což svědčí o shodném
původu)
•jde o souboj dobrých a zlých sil
–podobně např. v íránsko-perské mytologii (podle Zaratuštrova učení) vznikl svět bojem 2 božských
bratrů zrozených z nestvořeného času: Ahury Mazdy a Ahrimana
–země je člověku příznivá tím, že mu umožňuje život a dává mu obživu, avšak nepříznivě na něj
působí skrze různá úskalí (tělesné slabosti, nemoci) a smrtelností těla (ďáblův podíl na stvoření
světa)

–síly světla a temnoty spolu neustále zápasí – jedna ruská verze (z býv. Tambovské gubernie) mluví
doslova o carstvu světla na nebi a carstvu temnoty na zemi
•dochovala se i jiná varianta tohoto kosmogonického mýtu, která se zdá být původnější:
–funkci boha a ďábla plnili dva ptáci: v haličské koledě jde o dva holuby, kteří seděli na 2
doubcích vyrůstajících z moře, oba se spouštěli na dno a vynášeli písek, z něhož vytvářeli zemi i
rostliny, a kamínky, z nichž tvořili oblohu se sluncem, měsícem i hvězdami (čínský mýtus o
stvoření: obloha byla z kamene, než se její část zřítila)
–jinde jsou to vodní ptáci – kachny, potáplice, husy (podobně jako v sibiřské mytologii)
–polská varianta mýtu praví, že když Bůh stvořil Zemi, přikázal čert kachně, aby ukradla trochu
půdy (viz bůh Radegast a kachna na jeho zobrazení), ale chytil ji jestřáb a začal ji rdousit,
kachna zahýkala a ze země, která jí vypadla ze zobáku, vznikly hory
–nicméně vodní ptáci (kachna, labuť, husa) poklidně plující po vodě značí v slovanské symbolice
obrazy nebeských těles plujících po obloze (jsou tím povýšeni na posvátné ptáky)

•spíše ojediněle (Slovinsko, Polsko) kolovaly jiné mýty o stvoření (těžko říct, zda přejaté odjinud
nebo zda mnohem staršího původu):
–patří k nim představa vzniku světa prostřednictvím kosmického vejce, sneseného božím kohoutem,
z něhož vyplynulo 7 velkých řek, jež zúrodnily do té doby pustou zemi (nejde tedy o samotné
stvoření, nýbrž o obyvatelnost země, snad mohlo jít o 2. fázi stvoření, jež následovala po stvoření
pevniny)
•mohlo jít o vliv řecké antiky, neboť vejce jakožto prvotní podoba světa pochází z orfických
mysterií (tam však vejce nesnesl kohout, ale drak)
–kohout byl u Slovanů zasvěcený patrně Svarogovi (božstvu nebeského ohně a jasu) a byl též obětním
zvířetem
–hliněná malovaná vejce (slovanské kraslice) byla nalezena v Kyjevě již z 9. stol.
–vejce = symbolika plodnosti (zárodek nového života)

•vzácně se dochovaly mýty o vzniku světa z ohně (Slovinsko, Slovensko, Zakarpatská Ukrajina), který
Slované uctívali
–tento živel byl považován za posvátný a hrál podstatnou roli v očistných rituálech, při soudech
a léčebných praktikách (zatímco v křesťanství byl naopak spojován s peklem, tedy čímsi nečistým a
nelidským)
•K. J. Erben uvádí (in Poklad; Praha 1958, s. 317) jinou variantu, která nám připomíná mýty o
vzniku světa severoamerických indiánů:
–„Nebylo ničeho, nežli bůh, slunce a moře. Slunce pálilo. Bůh se uhřál a koupaje se v moři potopil
se. Když opět vyplaval, zůstalo mu za nehtem zrnko písku. Zrnko vypadlo a zůstalo na hladině moře
ležeti; neb na počátku kam co upadlo, tam taky zůstalo ležeti. A to zrnko je naše země a dno mořské
její vlast.“
•podle této verze tedy bůh nestvořil svět úmyslně, ale náhodou

•Stvoření člověka:
•nejstarší dochované svědectví o stvoření člověka přináší Povest vremennych let z konce 11. stol.:
–tuto verzi však údajně vyprávěli volchvi z Beloozera (tj. čarodějové, šamani, snad potomci
starověrských kněží):
–„Bůh se myl v lázni a zpotil se. A tak se otřel věchtem [věchet: svazek rostlinných stébel] a
shodil jej z nebes na zemi. I přel se ďábel s bohem, kdo má z věchtu stvořit člověka. A stvořil
člověka ďábel a bůh do něj vložil duši, aby – až člověk umře – šlo tělo do země a duše k bohu.“
•i zde je patrné dualistické pojetí, proti křesťanskému vlivu svědčí fakt, že oproti stvoření
v Genesis zde byl člověk i svět stvořen oběma póly, dobrým i zlým
•pohanským prvkem je antropomorfní pojetí boha, který se myje v lázni a odpovídá tak představám
pohanských bohů s jejich lidskými vlastnostmi a potřebami

•pohansky zde působí i fakt, že nad duší ďábel moc nemá, neboť je božského původu a vrací se do
božského světa, zatímco v křesťanství se duše může stát ďáblovou kořistí
–slovinská varianta je obdobou tohoto mýtu: z čela boha spadla krůpěj potu na zem, z ní vznikl
člověk, který musí pracovat v potu, aby uhájil svůj život na zemi; protože povstal z čela božího,
říká se mu „čelo-věk“
–ve východoslovanských variacích bůh stvořil člověka a ďábel ho poplival, čímž mu svými slinami
nadělil veškeré utrpení, nemoci a zlo, se kterými se musí na světě potýkat
J:\KANCELÁŘ\JAMU\PŘEDNÁŠKY\Evropské mýty\05. Slované\03. Společní
bohové\11-Rod-hypoteticky_stvoritel.jpg
•ve V-slovanských oblastech kolovaly ve středověku i jiné verze o vzniku člověka, které nesouvisejí
s křesťanstvím a bojovaly proti nim ruské církevní traktáty z 11.–16. stol.:
–informují o kultu boha Roda (viz foto novodobého idolu), případně démona plodnosti, jehož jméno se
dodnes nachází ve výrazech jako „příroda, úroda, porod, rodina, národ aj.“

–Rod stvořil člověka tím, že házel na zem hroudy, z nichž se po dopadu rodily děti; takové Rodovo
tvoření se netýkalo jen prvních lidí, ale pokračuje ve světě bohů neustále: mýtus tak nechává
lidské bytosti přicházet na zem shůry, přičemž hmotou jejich tělesnosti je hlína (tj. pozemský
svět)
•některé ruské apokryfy přinášejí pokračování tohoto mýtu, byť v podání křesťanských zapisovatelů:
–lidské tělo pochází ze země, jeho kosti z kamenů, krev z moře, oči ze slunce, vlasy z trávy, rozum
z oblak, mysl z rychlosti andělů a duše z větru a ducha božího
–člověk se tak stává miniaturou makrokosmu, proto také byli – podle lidových představ – první lidé
obrovitých postav s hlavami sahajícími až do oblak, postupně se člověk odlučoval od přírody a tím
se z ní vyděloval a zmenšoval vzrůstem; obří lidé vymřeli, zůstaly po nich jen starodávné mohutné
stavby
•K. J. Erben uvádí (in Poklad; Praha 1958, s. 319) variantu (patrně ovlivněnou Povestí vremenných
let), podle které byl člověk stvořen následovně:

–„Bůh udělal tělo člověčí z hlíny a položil je na zemi. Potom šel, aby přinesl duši, a postavil
k němu psa, aby zatím hlídal. I přišel čert, a vida tak krásné tělo, chtěl je zkaziti; ale pes
nedal, dorážel na čerta a kousal ho v hubená lýtka. Tu udělal čert náramnou zimu, a pes, jenž posud
byl holý a bez chlupů, ztuhnul a nemohl se hnouti. Potom čert přistoupil k tělu a poprskal je
několikrát, a toto jest příčinou všelikých nemocí, soužení, hříchů a nedostatků. Bůh pak se vrátil,
vložil duši do těla, i ačkoli viděl, co se stalo, nechal těla bez proměny, předvídaje, že i ta
soužení a ty nedostatky člověku jsou potřebné. Ale psu dal kožich, aby budoucně, kdyby se mu něco
podobného přihodilo, lépe mohl hlídati.“
•ve slovinské části Kraňsko (dříve nazývaného též Krajina) se podle Erbena dochovala jiná verze o
stvoření člověka:
–„Na počátku nebylo ničeho než boha samého a bůh spal a snil. A ten jeho sen trval po věky věků. I
bylo souzeno, aby se probudil. Protrhnuv se ze spaní, začal se ohlížeti, a kamkoli pohlédl, udělala
se hvězda. I podivil se tomu bůh, vstal a šel se podívat, co stvořil očima. Šel se podívat, ale
nikde neviděl kraje ani konce. Konečně přišel také k naší zemi a byl už velmi unaven: pot se mu z
čela hrnul. A jedna kapka toho

– potu padla také na zem, oživila se a hle, to byl první člověk! Pochází z boha, ale nebyl stvořen,
aby žil v rozkoši; z potu se narodil a již na počátku mu bylo souzeno, aby se trápil a potil.“ (in
Poklad; Praha 1958, s. 318)
•Erben se v Kytici pokusil sesbírat zbytky staročeských mýtů, nesouvisejících s historií (oproti
Jiráskovi a jeho Starým pověstem českým):
–např. na Velký pátek se otvírají poklady ukryté v zemi – viz Erbenova balada Poklad (matka jde s
dítětem o Velkém pátku kolem skály, ta je otevřená a v ní zlato, tak vejde dovnitř, posadí dítě, dá
mu do ruky pár penízků a hrabe zlato do zástěry, když se vrací potřetí, už je skála zavřená i s
dítětem uvnitř – naštěstí se za rok skála zase otevřela a matka se už starala jen o dítě a vynesla
ho)
–je možné, že tento mýtus pochází z Česka, v západních Čechách je několik míst, kde se podle
pověstí otvíraly skály s poklady: buď nedělňátkům (dětem narozeným v neděli), anebo na Květnou
neděli (v neděli před Velikonoci) či na Velký pátek
–snad to souvisí se slovanskými představami o podsvětí

–jedna pověst je totožná s Erbenovým příběhem (jen konec je trochu jiný: dítě po záchraně z podzemí
nemluvilo, dokud ho matka nepolíbila), obsahuje i popis podzemí v hoře, resp. podsvětí – drahokamy,
hromady zlata a stříbra, mramorové sochy… vztahuje se ke konkrétním místům (matka bydlela v
Šitboři, její babička, která jí o pokladu vyprávěla, v Sekerských Chalupách, pašije se četly v
kostele v Novém Albenreuthu), skála se otevírala u velkého bílého kamene, na němž byl vytesán
beránek, takže se mu říkalo Skála velikonočního beránka
–v pověstech se poklady otevíraly i na křižovatkách, pod mohutnými stromy, na mezích – poznalo se
to podle modravých plamínků nebo řeřavých uhlíků, nicméně se hledají těžko, protože jsou pod
ochranou podzemních duchů
•Potopa:
•i u Slovanů najdeme drobné zmínky o mytické potopě:
–po potopě měli lidem panovat Mestrom z rodu Chamova, po něm Jeremija a po něm Feosta, nazýván
Svarog, za jehož vlády spadly z nebe kleště a na zemi se začaly kout zbraně, do té doby se bojovalo
jen kyji a kameny…

•Slovanské mýty a panteon:
•k hlubšímu vhledu do slovanské mytologie je třeba pochopit staroslovanský panteon a povahu jeho
kultu
•mytologie se navíc u starých Slovanů výrazně projevovala v nižších formách kultu – zejména v
démonologii, takže folklor je nezbytným mytologickým zdrojem
–křesťanství v počátcích christianizace zapustilo kořeny nejdříve a nejsilněji ve vyšších a
středních vzdělaných vrstvách, zatímco venkov žil i po oficiálním přijetí křesťanství v těsném
spojení s přírodou projevujícím se magickým uctíváním jejích sil a představami o nadpřirozených
bytostech obývajících přírodu
–křesťanství navíc mnoho původních zvyků transformovalo či přejalo (viz dvojvíra) ve snaze nahradit
původní kult co nejrychleji a nejsnadněji, včetně četných svátků (zejm. zimní slunovrat/vánoce a
velikonoce)
•mnohé původní mýty si taky udržely svůj základ v pohádkách a pověstech

•Slované ještě před svým rozdělením projevovali úctu většímu množství bohů (polyteismus),
s pravděpodobnou variantou jednoho hlavního boha, jenž vládl ostatním (henoteismus) •slovanští
bohové byli (podobně jako v antickém, germánském, indickém či japonském náboženství) stylizováni do
lidské podoby (svědčí o tom nálezy dřevěných idolů – nejstarší jsou ze 2. pol. 6. stol.) •názvy
božstev se nám dochovaly zpravidla až z pozdějších dob, kdy se už jednotlivé kmeny oddělily a
trvale usadily v Evropě, kde stará božstva získávala mnohdy nová jména a měnily se i jejich
pravomoci

•Kněží, vědmy, vykonavatelé kultu:
•u starých Slovanů se kromě nižšího kultu postupně vyvinul také organizovaný kult s
hierarchizovanou kněžskou vrstvou
–kněží zvaní žreci měli na starost rozvíjení a udržování kultu
–původně šlo o rodové stařešiny a kmenové náčelníky
–nejorganizovanější kněžská vrstva se vyvinula u SZ Slovanů, kteří odolávali postupující
christianizaci nejdéle (až do 12. stol.)
–vnějším znakem žreců byly dlouhé vlasy a kultovní oděv
–jejich společenský význam spočíval také ve věštění: věštbám byla přisuzována zásadní role v mnoha
sférách života, ovlivňovaly i významná politická rozhodnutí
–žreci měli právo poskytovat azyl (svatyně, posvátné háje)
•záležitostem nižšího kultu se věnovali kouzelníci (staroruští volchovi), vědmy a hadačky
–využívali schopnosti mimosmyslového vnímání a znalosti bylin a hub („čarodějného bejlí“), měli též
léčitelské schopnosti (křesťanství z nich udělalo v představě lidu škodící čaroděje a čarodějnice)

–byli to vlastně šamani a šamanky („lidoví kněží“), kteří mj. také předvídali budoucnost, pomáhali
chránit proti zlu i nemocem, napomáhali úrodě a plodnosti, přivolávali deště, zhotovovali ochranné
amulety, účastnili se svateb i pohřbů atd. –věštili více způsoby: podle vnitřních psychických stavů
(sny, předtuchy, vidění), z vnějších znamení (let ptáků, chování dětí, zjevení se zvířat a z jejich
vnitřností), ze záměrně připravených úkonů (losování, metání [házení] předmětů, lití olova, pohled
do vodní hladiny apod.) –jde o obvyklé praktiky indoevropských etnik (mnohé z nich nacházíme např.
i v antice), Slované byli věštěním poněkud posedlí J –existovaly však i negativní (zlé) čarodějky
(v Rusku zvané strigy) a černokněžníci –viz např. Baba Jaga (napůl žena napůl muž nebo napůl žena
napůl strom)
–

Baba Jaga
(foto: Abalak u Novosibirsk)
http://www.russouvenir.de/KUNST/maerchen/bilder/jaga14.jpg
http://fotokurier.ch/Sibirien_09/images/072%20Abalak%2009%20Baba%20Jaga-Haus.jpg
http://aixpatriate.files.wordpress.com/2013/10/baba-yaga-and-her-hut.jpg