artaud0.jpg 27. února 2014, Pavel Trtílek Ø nejvýznamnější meziválečný „avantgardista“ Ø viděl v divadle spásu světa (Evropa je postižena nemocnou civilizací, divadlo ji může uzdravit) Ø návrat divadla k rituálu (teatralita dávných obřadů) Ø v očích současníků „bláznivý klaun“ Ø opuštění divadelních tradic Ø po 2. sv. válce zlom (satisfakce ) antonin-artaud.jpg Ø nar. 4. září 1896 (Marseille) Ø vl. jm. Antoine Marie-Joseph Artaud Ø první autorské pokusy (poezie) Ø 1917 mobilizován (záhy propuštěn) Ø do 1920 léčen v ústavech pro duševní zdvojení: „být vlastním svědkem“ Ø „Trpím strašnou nemocí ducha. Když se něčeho dotýkám, nevnímám, že bych to byl já – ale že je to nějaká úmyslná překážka a mám přitom pocit, že jsem jenom kostra, tělo sedřené z kůže a masa.“ Ø pocit, že slova nejsou schopna vyjádřit naše myšlení Ø 1920 poslán do Paříže Ø v uměleckém prostředí získal přezdívku „Kníže Artaud“ Ø němé filmové role (v produkci jeho strýce), psal literární a filmové recenze, maloval… Ø 1921 herecký debut v divadle (Théâtre de l’Œuvre) Ø 1927 působí rozpaky výkonem — v roli Marata ve filmu — Napoleon Ø 1928 exceluje v roli kněze — ve filmu Utrpení panny — Orleánské (La Passion de Jean — d’Arc) artaud4.jpg Artaud-herec.jpg Artaud-herec1.jpg Ø Hrátky nebes (básnická sbírka, 1923) Ø 1923 – herec, scénograf, technik v divadle Atelier (nejlepší období života, šéfem Charles Dullin) Ø 1924 – Comédie des Champs-Élysées Ø Ø „Divadlo není hra na skutečnost – má vlastní realitu odlišnou od žité reality.“ Ø popis Artaudova herectví ve 20. letech: — „Jako herec byl úspěšný v rolích postav vyšinutých, rozdvojených, záhadných a tajemných. Měl-li ovšem vytvořit figuru neproblematickou, pak zklamával.“ Ø exceloval v roli krále Basilia (Calderonův Život je sen) a věštce Teresia (Cocteauova adaptace Atigony) Artaudův návrh kostýmu pro divadlo Atelier (1922) Artaud-herec2.jpg —Artaud coby divadelní herec —Vývoj dekorace (1. teoretická stať, 1924): Ø vydána časopisecky Ø dekorace však až druhořadá Ø primární jsou požadavky obrody divadla: Ø 1) proti literárnímu divadlu Ø 2) proti avantgardnímu heslu „zdivadelnit divadlo“ Ø je třeba zvolit 3. cestu: „Vrátit divadlo jeho vlastnímu životu, zbavit ho iluzivnosti.“ Ø navázat na doby, kdy si divadlo nehrálo na život (viz např. realismus, naturalismus), ale kdy skutečně žilo (předkřesťanské náboženské obřady, rituály, antika): „Divadlo je třeba zbavit divadla.“ Ø divák se nemá chodit dívat, nýbrž podílet se, stát se součástí (viz klauni v cirkuse) Ø nutnost proměny divadelních budov Ø 1924 – ustala finanční podpora rodiny (smrt otce), období nouze (přespával v hledišti či v zákulisí) Ø cítil potřebu stále psát (forma psychoterapie) a tím poznávat své já: „Co je zač ta živá bytost uvnitř těla?“ – „Jen slovem lze pátrat po svém pravém já v bludišti vlastní bytosti.“ Ø rozkol s psychiatrem, zhoršení duševního stavu Ø zanechal herectví Ø člen surrealistické skupiny (Breton, Aragon) Ø vedl časopis Surrealistická revoluce Ø 1925 šéf Kanceláře surrealistů Ø vyloučen ze Surrealistické skupiny Ø texty a otevřené dopisy proti papeži, rektorům či psychiatrům, naopak podpora dalajlámy a buddhistických škol (odmítl vstoupit do Komunistické strany) — —přebal časopisu Surrealistická revoluce —(číslo editováno Artaudem) http://www.oeuvresouvertes.net/local/cache-vignettes/L400xH599/arton1101-79edb.jpg Ø Významné studie z 2. pol. 20. let – netýkají se jen umění, téma dichotomie těla a ducha: Ø Postavení těla Ø O sebevraždě Ø Pupek předpeklí Ø Nervoměr Ø Umění a smrt Ø ústřední témata: Ø já vězněné v hmotném těle (trýznivá posedlost) Ø komunikační nedostatečnost řeči – smysluplnější sdělení umožňuje divadlo: kromě slov obsahuje gesta, pohyby, zvuky, barvy, tvary… Ø „Když žiju, necítím, že žiju. Ale když hraju divadlo, pak cítím, že existuji.“ Ø revolta proti Comédie-Française (Salle Richelieu) — —1925 – Manifest divadla Alfreda Jarryho: Ø manifest sepsaný spolu s Rogerem Vitracem a Robertem Aronem (publikováno časopisecky) Ø divadlo ztratilo kontakt s realitou, stagnuje Ø je obrazem doby s rozvrácenými hodnotami Ø Návrh proměny divadla: Ø vrátit divadlu opravdovost (učinit z něj analogii ke skutečnému životu, nikoli jeho nápodobu) Ø do divadla se má chodit jako k „chirurgovi či zubaři“ (je to závažné, budete zasažen, avšak přežijete…) Ø 1926: založil surrealistické Divadlo Alfred Jarry Ø —Divadlo Alfred Jarry: Ø pokus vrátit divadlu kontakt s realitou a divákem Ø potíže sehnat herce i finance Ø 1. večer: Tajnosti lásky (Vitrac), Vyprahlé lůno aneb Šílená matka (Artaud) Ø poslední večer: Viktor aneb Dítka u moci (Vitrac) Ø jen 2 sezóny (4 inscenace, každá s jedinou reprízou): 1. premiéra 1927, poslední 1929 Ø Artaud rozvíjí své požadavky obrody divadla v programech k těmto inscenacím (např.: na jevišti se nemá „hrát o životě“, jeviště samo nabízí svébytnou „rovinu života“) Ø po krachu souboru nastává u Artauda období krize —Artaudova citace z programu k jedné z inscenací Divadla A. Jarry: — „Současné divadlo představuje život, snaží se nám dekoracemi a světly více či méně realistickými obnovit obyčejnou životní pravdu, anebo pěstuje iluzi, což je ještě horší. Nic není méně schopno nás okouzlit než iluze z falešných rekvizit, z papíru a pomalovaného plátna, kterou nám předvádí moderní scéna. – Divadlo musí být samo sebou a nezápasit s životem [tj. nekonkurovat životu]. V jednoduchém předvedení reálných objektů, v jejich spojení, v jejich řádu, ve vztazích mezi lidským hlasem a světlem je celá skutečnost, která si stačí sama a k svému životu žádnou jinou skutečnost nepotřebuje.“ Ø —1927 – Manifest předčasně zrozeného divadla Ø důraz na magický charakter divadla Ø jevištními znaky „materializovat“ procesy v duši (učinit je viditelnými na divadle) —1931 – O divadle na Bali Ø ovlivněno tanečním představením tanečníků z ostrova Bali, vycházejícím z dávného náboženského obřadu (Artaud bezmezně nadšen) Ø stať je základem jeho pozdějšího přelomového spisu Divadlo a jeho dvojenec Ø řeč slov nahrazena gestikou (divadlo beze slov) Ø tanec, pantomima, zpěv, výkřiky, masky, kostýmy, hudba, rytmus bubnů… Ø ne „umělá“ inscenace, ale „živoucí“ obřad (skutečná podstata divadla, nikoli „ilustrování“ textové předlohy) — —1. přednáška na Sorbonně: Inscenace a metafyzika Ø vzorem orientální divadlo (např. jak vyjádří noc evropské divadlo a jak asijské?) Ø západní divadlo zdegenerovalo v mluvení na jevišti Ø jeviště má vlastní jazyk: fyzickou řeč (poezie prostoru) určenou smyslům (nikoli ráciu) Ø slovo však nemá z jeviště zcela vymizet (má být podřízeno divadlu jako v komedii dell‘arte) Ø —1932 – Alchymistické divadlo Ø paralela s alchymií (snaha odhalit kosmické principy) Ø cesta od chaosu k řádu Ø odkaz na eleuzínská mysteria (skutečné, svébytné, živoucí divadlo rituálů) v —1932 – vzniká Artaudova teorie divadla krutosti: — Manifest divadla krutosti Ø „Nejde o sadistickou krutost, ale o kosmickou pozici člověka, který byl na svět vyvržen bez své vůle s jedinou jistotou – jistotou neodvratné smrti. Tedy krutost morální a psychologická.“ Ø návrat k rituálním kořenům (zrod divadla z mýtů) Ø duchovní očista (prostřednictvím smyslů, katarze) Ø text (slyšitelná řeč) měl být rovnoprávný s pohybovou složkou (viditelná řeč) – tzv. kompletní řeč Ø hrací prostor (jeviště splývá s hledištěm) Ø budovy (hangáry, stodoly, tovární haly, sklady – inspirace stavbami kostelů či buddhistických chrámů) Ø kostýmy s rituálním určením — —Druhý manifest divadla krutosti Ø vysvětlení nepochopeného manifestu DK Ø postupy lidového divadla, scénář Dobytí Mexika Artaud - Kruté divadlo, 1946.jpg —1933 – 2. přednáška na Sorbonně: Divadlo a mor Ø paralela mezi účinky divadla a důsledky moru (současné divadlo „zabíjí“ svou nenaléhavostí) Ø divadlo potřebuje očistu Ø divadlo si nemá hrát na skutečnost, ale stát se skutečností — —2 studie: —Film předčasně zestárlý Ø film je „živý“ jen při natáčení, při promítání už je „mrtvý“ (je zestárlou realitou) —Pryč s uměleckými díly Ø namířeno proti literatuře —1935 – Ukrutný příběh rodiny Cenci Ø tragédie přepracovaná Artaudem podle předlohy P. B. Shellyho Ø snaha o naplnění ideje divadla krutosti Ø asistenti režie: Roger Blin & Jean-Louis Barrault Ø publikum nepřátelsky naladěno, inscenace nepřijata (jen pár repríz) Ø Ø Ø Ø Ø Ø —vstupenka: — — — cenci-billet.jpg cenci-vpravo.artaud.jpg —Ukrutný příběh rodiny Cenci —(Artaud v roli hraběte Cenciho vpravo) —1936 – Artaud podniká cestu do Mexika Ø snaha hledat živé divadlo Ø zkoumá rituály mexických indiánů kmene Tarahumara Ø v Mexiku 3 přednášky na univerzitě Ø pobyt 9 měsíců Ø —1937 – Cesta do kraje Tarahumarů Ø o kultuře mexických indiánů kmene Tarahumara Ø jejich rituály označil za nejkrásnější podobu divadla (nic nebylo „jenom jako“, vše bylo živoucí) Ø „eroticky“ laděný rituál v souvislosti s kaktusem peyotl, pradávný iniciační obřad: „rituální pantomima“ tarahumara-map.jpg Tarahumara_Festival2.jpg tarahumara-dancers.jpg tarahumara-foto.jpg Peyote-001.jpg peyote-cacti.jpg Ø po návratu frustrace z civilizace, rozchod se snoubenkou (po přednášce na bruselské univerzitě) —1937 – odjezd do Irska Ø snaha zkoumat pozůstatky obřadů Druidů Ø bez úspěchu Ø zpáteční cesta incident – 9 let internován na psychiatrických léčebnách — Antonin Artaud.jpg —1938 – Divadlo a jeho dvojenec (zásadní dílo) Ø dvojník: pokus o kopii, duplikát, klon Ø dvojenec: obdoba, zdvojení života, odlišná realita (ne snaha o napodobení života jeho „kopírováním“) Ø rituální herec zůstává ve své roli člověka, zároveň však je obřadním aktérem (tím je „zdvojen“) Ø požaduje návrat mýtů a rituální magie Ø režisér je mistr obřadu, jenž nerežíruje, ale „uvádí do pohybu souvislosti Přírody“ Ø obnovení řeči gest a pohybů (viz indické mudry) Ø obsahuje důležitou stať Citová atletika (výklad o herecké technice – podstatou jsou emoce) — —1938 – Divadlo a anatomie (nedokončeno, stejně jako plánované turné s chystanou inscenací) Rodez-ústav1943-46.jpg Artaud-1943 —1943 – v ústavu Artaud-autoportret Artaud-autoportret2 Artaudovy autoportréty Artaud-kresba —Artaudova —kresba Artaud-poznamky1 —Artaudovy —poznámky Artaud-poznamky2 —Artaudovy —poznámky — artaud3.jpg —DOPORUČENÁ LITERATURA: — §Artaud, Antonin – Divadlo a jeho dvojenec. Praha, 1994. §Antonin, Artaud – Texty. (3 díly) Praha, 1995 – 2003. §Kopecký, Jan – Poslední z prokletých. Praha, 1994. §Kopecký, Jan – Divadlo Antonina Artauda. Praha, 1987. §Hyvnar, Jan – Francouzská divadelní moderna. Praha, 1996. §Pötner, Paul – Experimentální divadlo. Praha, 1965. §Vilar, Jean – Tajemství divadla. Praha, 1960. —