FRIEDRICH SCHILLER loupežníci f i e s c o úklady a láska don carlos knihovna klasiků Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umíní Praha igsg MASARYKOVA UNIVERZITA Fito/.oťická takuUa Knihovna KOS Arna Nováka I 602 00 BRNO Přeložili Pavel Euner a Dagmar Eisnerova (Úklady a láska), Valter Feldstein (Fiesco a Don Carlos) a Otokar Fischer (Loupeinici — překlad doplněn a revidován Jiřím Hájkem). knihovna klasiků spisy friedricha schillera Svazek první Ř-ídí Jiří Hájek loupežníci fiesco úklady a láska don carlos Z nemeckých originálů: Die Räuber (iiyd. E. Schmidtem roku 1905 v 3. sv. saekuiámiho vydáni Cotíova)> Schüler: Theater-Fiesco (í. vi, lipsko-dráídanskě verse, vyd. Hansem Heinrichem Húrcherd-íem Vymam 1052, Hermann Böhlaus Nachfolger), Kabale and Liebe {Faksimiledruck der Ausgabe lľS4t Neutschsíverlag Bertin 1955) a Don Carlas (Schülers Werke, Nationalausgabe, 7. Band, Hermann Bühlaus Nachtfalger, Weimar (přeložili Pavel Eimer a Dagmar Eisnerova (Úklady o láska), Valter Feidstein (Fiesco a Don Carlos) a Otokar Fischer (Louptinici — tuto hru revidoval Jiň Hájek podle Stubenrauthova vydání z roka 1953, Hermann Bühlaus Nachfolger, Weimar). Předmluvu napsal Jiři Hájek, po* známkami opatřil Valter Feldstein, Grafieky upravil FrantiSek Muzika. Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění* n. p.,jako svou 1.043. publikaci v redakci krásné literatury. Praha 19 J9. Odpov&dná redaktorka Helena Kubová. Z nové sazby písmem garmond Baskcrvi Ue vytisklo Rudé právo, tiskárna vyd. ÜV KSČ, Praha. Formát papíru 84 x 108 cm — 27,8!) autorských archů, 23,40 vydavatelských archů — D U97Í193 Náklad 7000 výtisků — Tíiematická skupina 13J2 — Vydáni v SNKLHU první — Cena br>l 22,60 KJs, vá.> SI,— Kčs 5(>\ VHI-2 DON GARLOS infant Španělsky Dramatická báseň osoby královniny dámy filip druhý, hál španllský alžběta z valois, jeho manželka don carlos, korunní princ alexandr farnese, princ z Parmy, králův synovec infantka clara eugénia, tříleté dítě vévodkyně z olivarezu, vrchní hofmistrynš markýza z monde caru princezna z eboli hraběnka fuentes markýz z pozy, maltézský rytíř vévoda z alby hrabě z lermy, náčelník telesné strate I španlUtí vévoda z ferie, rytíř Zutého rouna ' grandové vévoda z mediny sidonie, admirál don raimond z taxisu, vrchní poštmistr domingo, králův zpovldmk nejvyšší inkvisitor království převor kartuziánskeho kláštera páže královnino don ludvík mercado, osobní lékař královnin Další dámy a grandové. Palata. Důstojníci. Telesná stráž a daUí různé nemluvící osoby. vystup první carlos. domingo. domingo Již u konce jsou tedy krásné dny zde v Aranjuezu. Leč Vaše Výsost je zasmušilá stejně jako dřív. Náš pobyt zde byl tedy bezvýsledný-Přestaňte s mlčením tím záhadným! Otevřte srdce srdci otcovskému! Vždyť nade všecko králi drahý je klid jeho syna — jediného syna. (Carlos se dívá k zemi a mlčí.) Což zbývá ještě přání, jež by mohlo odepřít nebe nejdražšímu synu? Sám viděl jsem, jak ve zdech Toleda přijímal hrdý Carlos holdování, jak knížata mu ruku líbala a kterak u nohou mu leželo šest království v jediném pokleknutí — Sám viděl jsem, jak mladá, hrdá krev se do tváří mu žene, jak se mu dmou ňadra vladařskými záměry, já viděl jeho oči opojené, jak po shromáždění se rozhlížejí, tak plné blaha — princi, tyto oči pravily zřetelně: jsem spokojen. (Carlos se odvrátí.) 423 Leč tento tichý, slavnostní váš stesk, jejž osm měsíců vám, princi, v očích čteme, záhada pro dvůr, vnukající strach celému království, ten Jeho Veličenstvu způsobil mnoho nocí bezesných, stál mnohou slzu vaši matku. carlos (rychle se obrátí) Matku? — Nebesa, kéž bych mohl odpustit tomu, jenž matkou mou ji učinil! domingo Jak? carlos (vzpamatuje se a přejede si rukou čelo) Ctěný pane — velkou smůlu mám s matkami svými. První skutek můj, jakmile světlo světa uzřel jsem, byl vražda matky. domingo Milostivý princi, je možné, že by tato výčitka tak mohla tížit vaše svědomí? carlos A moje druhá matka — což mi již nevzala cele lásku otcovu? Rád neměl mě můj otec vlastně nikdy. Jen jedno zbývalo mi, byl jsem sám. Ona mu dala dceru — O, kdo ví, co ještě dřímá v lůně budoucnosti? domingo Vy posmíváte se mi. Celé Španělsko zbožňuje svoji královnu. A vy že byste na ni hleděl s nenávistí? Jen hlasem rozumu se na ni dívat? Na nejkrásnější ženu na světě a královnu — kdys vaši snoubenku? Toť, princi, nemožné! A neuvěřitelné! Kde všichni milují, nemůže Carlos 424 ta zprava by ji bolela. carlos Že ano? domingo Což Vaše Výsost nepamatuje na turnaj v Zaragoze nedávný, kde pán náš třískou dřevce raněn byl — Královna byla v doprovodu dam na střední palácové tribuně a přihlížela boji. Tu se ozval hlas: „Král krvácí!" — Nastane zmatek, vzruch, šum potlačený pronikne až k sluchu královny. „Princ?" tu vykřikne a chce — chce vrhnouti se dolů přes zábradlí. — „Ne, král to sám!" zní na to odpověď — „Nuž, zavolejte lékaře!" Tak praví a zhluboka si při tom oddychne. (po chvilce odmlky) Jste zamyšlen? carlos Mne udivuje pouze, jak veselý je králův zpovědník, že zná tak mnohé vtipné historky. (valné a zachmuřené) Vždy slýchal jsem, že ti, co špehují a každou historku hned roznášejí, na světě větší zlo prý působí než jedem, dýkou dokázal by vrah. Zbytečně jste se, pane, namáhal. Dík čekáte-li, jděte ke králi. domingo Je správné, princi, opatrný být ve styku s lidmi — rozlišujte však! 425 S pokrytcem nezažeňte přítele! Myslím to s vámi dobře. carlos Nedávejte to mému otci najevo! Sic veta je po purpuru vašem. domingo (se zarazí) Jakže? carlos Ovšem. Což neslíbil vám hodnost kardinálskou, až ve Španělsku bude k máni? domingo Princi, vy posmíváte se mi. carlos Bůh mě chraň bych posmíval se muži strašnému, jenž může mého otce prohlásit bud za svatého, či jej v klatbu dát! domingo Já netroufám si, princi, proniknout do tajemného smutku vašeho. Jen prosím Vaši Výsost, aby byla vždy pamětliva toho útočiště, jakým je církev zlému svědomí. K těm dveřím nemá žádný vladař klíč, tam nejstrašnější činy skryty jsou pod onou nejsvětější pečetí — Však víte, princi, co mám na mysli. Rekl jsem dosti. carlos Ne, Bůh uchovej, abych tak zkoušel strážce pečeti! domingo Ach princi, tato nedůvěra — Věřte, že nejvěrnější jsem váš služebník. 426 carlos (chopí jej za ruku) Mne raděj nechte být. Jste svatý muž, to kdekdo ví — leč přiznám upřímně — že pro mne jste až příliš přesvatý. Jak daleká je, otče ctihodný, ta vaše cesta na petrský stolec. Vám škodilo by vědět příliš mnoho. To králi povězte, jenž vás sem poslal. domingo Mne že sem poslal — ? carlos Řekl jsem. Och, vím až příliš dobře, že jsem zrazován na tomto dvoře — vím, že očí sta je najato, by hlídaly mne, vím, že král by svého jediného syna zaprodal poslednímu ze svých sluhů, že za každé mé slůvko nedořčené tak štědře donašeči zaplatí, jak za nižádný sebelepší skutek. Vím — Ale dost! Ni slova víc! Vždyť srdce mi přetéká, a já již příliš mnoho jsem pověděl. domingo Král hodlá ještě dnes se před večerem vrátit do Madridu. Dvůr se již schází. Smím-li prosit, princi — carlos Nu dobře. Však já přijdu za vámi. (Domingo odejde. Po chvíli ticha.) Jak hoden politování jsi, králi, jak hoden lítosti je i tvůj syn! — Již vidím, jak tvá duše krvácí, uštknuta hadím jedem pomluvy. Neblahá tvoje podezřívavost již předbíhá ten objev nejstrašnější, jak budeš zuřit, až vše odhalíš. 427 výstup druhý carlos. markýz poza. carlos Kdo jde? — Co zřím? — Ó dobří duchové! Můj Rodrigo! markýz Můj Carlosi! garlos Tos ty? Jak? Nesním? Vskutku? — Ano, jsi to ty! Na srdce své tě tisknu, cítím, jak Í tvoje srdce na mém prudce bije. Ó, nyní je vše opět v pořádku. Tvé objetí mé choré srdce léčí. Teď spočívám v tvém drahém náručí. markýz Jak? Choré srdce? Co je v pořádku? Co do pořádku má být uvedeno ? Snad chápete, že mě to zaráží. carlos Co z Bruselu tak náhle přivedlo tě? A komu vděčím za to překvapení? Proč ptám se? Odpusť štěstím zpitému, ó Prozřetelnosti, za rouhání to! Jen tobě, přelaskavá! Věděla jsi, že Carlos nemá anděla, a proto jsi poslala mi jeho, nač se ptám? markýz Promiňte, drahý princi, jestliže na tuto vaši radost bouřlivou tím odpovím jen, že jsem polekán. Já nenadál se, že se takto shledám se synem dona Filipa. Jak vzplanul na vašich bledých lících divný nach, jak vaše rty se chvějí horečně! 428 Co si mám myslit, princi můj ? — To není ten jinoch smělosti lví, k němuž mě posílá hrdinský a utlačený lid — Vždyť nestojím zde teď co Rodrigo, co chlapec, jenž si s Carlosem kdys hrával dnes jako posel lidstva celého vás objímám — na vašem hrdle pláčí nešťastné provincie flanderské a záchrany se na vás dožadují. Ztracena bude drahá vaše země, jestliže Alba, katan surový, Bruselu vnutí zákon španělský. K slavnému vnuku Karla císaře se upíná těch zemí naděje. ; Ta zhroutí se, jestliže zapomene pro lidstvo tlouci srdce vznešené. carlos Pak zhroutí se. markýz Ó běda! Co to slyším! carlos Ty mluvíš o časech, jež minuly. I já jsem kdysi o Carlosu snil, jenž všecek vzplanul, když se hovořilo o svobodě — leč ten je dávno mrtev. Ten, koho zříš tu, není onen Carlos, jenž v Alcale se s tebou rozloučil a domýšlel se v sladkém opojení, že bude tvůrcem nových zlatých časů ve Španělsku — Ó jaká představa, jak dětinská, a přece božsky krásná! Leč tyto sny jsou dávno už ty tam. — markýz Sny, princi ? — Což to všecko byly snad jen pouhé sny? 429 carlos Ó, vyplakat mě nech, nech prolít žhavé slzy na svém srdci, můj jediný, můj pravý příteli! Vždyť nemám nikde — nikde nikoho, ba nikoho na tomto širém světě. Kam žezlo mého otce dosáhne, kam lodi s naší vlajkou doplují, tam nikde není místa jediného, kde pláčem bych si mohl ulevit, než toto zde. Ó, při všem, Rodrigo, vec oba věříme tam na nebesích, mě neodháněj s místa tohoto. markýz (skloní se nad ním v tichém dojetí) carlos Třeba si mysli, že jsem sirotek, že ses mne, prince, ujal ze soucitu. Vždyť nevím, co je otce mít — já jsem syn královský — Ó, jestliže je pravda, co srdce praví mi, když z milionů ty jediný jsi, kdo mi rozumí, a jestliže nás oba příroda tak sobě podobnými učinila a v jitro obou našich životů do duší vdechla souzvuk líbezný, jestliže slza, která uleví mi, ti dražší je než přízeň mého otce — markyz Mně dražší je než všecko na světě! carlos Tak hluboko jsem klesl — tak jsem zchudl, že musím ti ta léta připomenout, kdy dětmi byli jsme — a prosit tě, bys dluhy zapomenuté již vyrovnal, jež udělal jsi jako malý chlapec — Když ty a já co hoši rozpustilí jsme vyrůstali spolu jako bratři, 43° když nepoznal jsem bolest kromě té, že tolik mě svým duchem zastiňuješ — již tenkrát jsem se směle rozhodl, že bezmezné tě budu milovat, když vyrovnat se ti jsem nedokázal. Tu začal jsem ti na obtíž být svou bratrskou láskou, něžnou příchylností; ty, srdce hrdé, chladem oplácel jsi. Jak často čekal jsem — tys neviděl! A horké, těžké slzy zalévaly mé oči, když jsi tiskl do náruče ostatní děti, mne si nevšímaje. Proč jenom je? tak zarmoucen jsem volal: Což nemám rád tě zplna srdce ? — Ty však jsi chladně, vážně klekal přede mnou: Tak, říkal jsi, to princi náleží. markýz Nemluvte, princi, o těch dětských hrách, nad nimiž ještě dnes se červenám. carlos. Od tebe jsem si tohle nezasloužil. Ty pohrdnout jsi mohl srdcem mým i rozdrásat je, ne však odpudit je. Ač třikrát knížete jsi odehnal, třikrát se vrátil jako prosebník, jenž žebrá o lásku a vnucuje ji. Pomohla náhoda, kde selhal Carlos. Při jedné z našich her se přihodilo, že míč tvůj českou královnu, mou tetu, do oka udeřil. I myslila si, že stalo se tak úmyslně; králi si se slzami v očích stěžovala. Ten svolá všechnu mládež z paláce, by zjistilo se jméno viníka. Král přísahal, že krutě potrestá čin škodolibý, nechťsi spáchal jej kdokoli, třeba jeho vlastní syn. — 431 Tu viděl jsem, jak stojíš opodál a chvěješ se. Hned předstoupil jsem sám a vrhl jsem se králi k nohám. Já, já jsem to učinil, tak zvolal jsem: Na synu svém svou pomstu vykonej.' markyz Co připomínáte mi, princi! CARLOS Stalo se! Před celým dvorem, který soucitně stál dokola, byl ortel vykonán na Carlosu tvém jako na otroku. Na tebe hleděl jsem a nezaplakal. Jen zuby mi ta bolest prudce stiskla; já nezaplakal. Má krev královská potupně tekla pod krutými šlehy; na tebe hleděl jsem a nezaplakal — Pak přišel jsi. Mně k nohám vrhl ses a plakal jsi. Má pýcha, zvolal jsi, ta tam je. Zaplatím, až budeš králem. MARKÝZ (podává mu ruku) Zaplatím, Carlosi. Ten dětský slib co muž chci nyní splnit. Zaplatím. Snad přijde jednou moje chvíle. carlos Již- ó neváhej — ta chvíle nadešla. Čas nadešel, kdy můžeš slib svůj splnit. Já potřebuji lásku. — Strašlivé tajemství hruď mou propaluje. Musí být vyřčeno. Chci smrti rozsudek si přečíst na tvé tváři pobledlé. Slyš — ustrň se — Svou matku miluji. MARKÝZ Ó bože! CARLOS Ne! Jen nešetři mě, pověz, jen pověz mi, že nikde světa kraj se nenajde tak nelítostný úděl — rci — předem vím, co můžeš říci mi. Syn miluje svou matku. Zvyky světa, řád přírody i římské zákony tu vášeň zatracují. Nároky mé se strašně střetly s právy otcovými. Já cítím to, a přece miluji. Vím, že ta cesta dovést může mě k šílenství nebo na popraviště. Miluji hříšně — nemám naděje — mám hrozný strach a dávám hrdlo v sázku to všecko vím, a přece miluji. MARKÝZ Ví královna o citu tom? CARLOS Což mohu se svěřit jí? Je Filipovou ženou a královnou, zde španělská je půda. Ji střeží mého otce žárlivost, je obklíčena dvorskou etiketou, jak beze svědků se k ní přiblížit? Je to již strašných osm měsíců, co z vysokých škol povolal mě král, co odsouzen jsem zřít ji den co den, na ni se dívat, mlčet jako hrob, Rodrigo, děsných osm měsíců mi v prsou tento požár plápolá, již po tisící na rty proniká to hrozné vyznání a vždycky znovu zpět zbaběle do srdce zalézá. O Rodrigo — jen chvilek několik být o samotě s ní — MARKÝZ A, princi, otec váš — 432 433 carlos t Nešťastný, proč mi jeho připomínáš? Mluv třeba o všech hrůzách svědomí, o otci mém však neříkej mi nic. markyz Chováte k otci nenávist? carlos To ne! Ne, nemám otce v nenávisti — děs a úzkost zločince mě přepadá při tomto jménu nejstrašlivějším. Což mohu za to, že má výchova již v mladém srdci tvrdým poddanstvím zašlápla něžné símě lásky? Již gest let jsem na světě byl, když jsem po prvé uviděl toho muže strašného, o kterém řekli mi, že je mým otcem. Bylo to jednou ráno, chvíli poté, co čtyři lidi k smrti odsoudil. Pak jsem jej vídal jen, když za přestupek mi trest byl uložen — Ó bože můj! Již cítím, že mě zmáhá zatrpklost — Pryč odtud — pryč! markýz Ne, právě nyní, princi, své nitro odhalte. Jen vymluvte se, ať uleví si srdce sklíčené. carlos Jak často jsem sám v sobě sváděl boj a o půlnoci, když mé stráže spaly, kolikrát v horkých slzách klesl jsem před obraz Panny blahoslavené a prosil ji o dětskou příchylnost — mé prosby nebyly však vyslyšeny. Ach Rodrigo! Jak můžeš vysvětlit podivné cesty Prozřetelnosti — Proč z tisíců všech otců právě on 434 byl souzen mně? A proč byl jemu právě z tisíců lepších určen tento syn? Na světě nenašla by příroda dva protiklady nesmiřitelnější. Jak mohla takové dvě krajnosti lidského pokolení — mne a jeho — tak svatým poutem svázat dohromady? Jak hrozný úděl! Proč tak musí být? Proč dva, jimž pranic není společné, tak strašně v touze jediné se střetli? Tu vidíš, Rodrigo, dvě hvězdy nepřátelské, jež jedinkrát se během věků jen setkají spolu na nebeské dráze, až srazí se a navždycky se pak rozletí v propast nekonečnosti. markýz Tušení neblahé mě jímá. carlos Také mne. Jak běsi pekel nejděsnější sny mě pronásledují. Mé lepší já zoufale rve se s plány ohavnými; tak proplétá se spletí sofismat můj důvtip neblahý, až zarazí se před jícnem propasti — ó Rodrigo, což jestli otce přestanu v něm ctít — zřím, Rodrigo, že pochopil jsi mne, tvá na smrt bledá tvář to pochopila — což jestli otce přestanu v něm ctít, čím bude mi pak král? markýz (po chvíli mlčení) Smím odvážit se, vznést ke Carlosu prosbu jedinou? Nechť cokoli dále činit hodláte, nic bez přítele nepodnikejte! Slíbíte mi to? 435 CARLOS Všecko, ano, vše, co láska tvá mi velí. V náruč tvou se vrhám cele. MARKÝZ Praví se., že vladař chce nazpět do města se navrátit. Je času namále. A toužíte-li potají s královnou si promluvit, jen v Aranjuezu to možné je. To ticho zde — mrav volnější — toť vhod CARLOS I já se kojil touto nadějí. Žel, byla marná. MARKÝZ Ne tak docela. Právě se chystám poklonu jí složit. Jestliže zde je stále taková, jak bývala na dvoře Jindřichově, pak bude ke mně jistě upřímná. Najdu-li v jejích očích naději, zjistím-li, že je ochotna k té schůzce — bude-li možno poslat dámy pryč — CARLOS Z nich většina mi přeje. — Zejména jsem na svou stranu získal Mondecar, syn její pážetem je u mne. — MARKÝZ Znamenitě. Pak budte, princi, nablízku a hned na dané znamení se ukažte. CARLOS To věru rád — rád — jenom pospěš si. MARKÝZ Ted nesmím ani chvíli promarnit. Tam tedy, princi, opět na shledanou! (Oba se rozejdou na rozličné strany.) 436 Královnin dvůr v Aranjuezu. ' Prostá venkovská krajina, proťatá alejí, na jejímž, konci stojí krá-I lovnin letohrádek. VÝSTUP TŘETÍ KRÁLOVNA. VÉVODKYNÉ Z OLIVAREZU. PRINCEZNA Z EBOLI a MARKÝZA Z MONDECARU, které přicházejí alejí. KRÁLOVNA (k markýze) Vás, Mondecar, chci míti u sebe. Ta radost v očích princezny mě trýzní již celé jitro. Vidíte ji, kterak své potěšení sotva umí skrýt, že opustí dnes venkov. EBOLI Nezapírám, má královno, svou radost upřímnou, že do Madridu se zas vrátíme. MONDECAR Což Vaše Veličenstvo netěší se? Což Aranjuez přirostl vám k srdci? KRÁLOVNA Ach — tento krásný kraj, ten dojista. Zde můj je svět. Vždyť toto zákoutí již odedávna jsem si oblíbila. Zde venkovská mě zdraví příroda, ta přítelkyně mladistvých mých let. Zde nacházím zas kouzlo dětských her, zde vanou vánky z drahé Francie mé. To nemějte mi za zlé. Myslím si, že každého nás táhne srdce k vlasti. EBOLI Jak pusto zde, jak teskno! Připadá mi to zde jak u trapistů. 437 královna Spíše opak! Pro mne je pusto jenom v Madridu. Co naše vé vodky ně o tom soudí? olivarez Jsem, Veličenstvo, toho názoru, že ustálen je mrav být jeden měsíc zde a druhý v Pardu pobýt, v zimě žít pak v rezidenci, tak je odjakživa, co ve Španělsku vládnou králové. královna Všech sporů s vámi, milá vévodkyně, již dávno jsem se zřekla nadobro. mondecar A jaký život záhy nastane zas v Madridu! Již k býčím zápasům se Plaza Mayor chystá slavnostně, a slíbili nám také autodafé — královna Nám slíbili? Což tohle doopravdy mi říká moje něžná Mondecar? mondecar Proč nc? Vždyť kacíře tam budou pálit. královna Má Eboli, ta jistě smýšlí jinak. eboli Já? — Prosím snažně Vaše Veličenstvo, by nemělo mě za křesťanku horší, než jakou je markýza Mondecar. královna Ach! Zapomínám patrně, kde jsem. — List obraťme. — My o venkovu, tuším, jsme mluvily. Ten měsíc, zdá se mi, tak neuvěřitelně rychle uplynul. Já mnoho, přemnoho si slibovala od pobytu zde, nenašla jsem však, več doufala jsem. Děje se tak vždy 438 s nadějí každou? Ani nemohu zjistit to přání, jež se nesplnilo. olivarez Nám neřekla jste dosud, princezno, zda Gomez doufat smí? Zda pozdravíme vás brzy jako jeho nevěstu? královna Je dobře, že jste mi to připomněla. (k princezné) Téz poprosil mě o přímluvu u vás. Jak mohu však? Muž, kterému vás dám, vás musí hoden být. olivarez Je, Veličenstvo; je muž to vskutku velmi ctihodný, muž, jehož zjevně milostivý král svou vzácnou přízní vyznamenává. královna Což dojista jej činí velmi šťastným — Chci vědět však, zda milovat ji může a zaslouží si lásku. — Eboli, vás ptám se. eboli (stojí mlčky, zmatena, s očima sklopenýma, posléze padne královné k nohám) Milostivá královno, nade mnou slitujte se. Nedopusťte — jen probůh, nedopusťte — abych obětí se stala. královna Jakže? Obětí? To stačí! Víc není třeba. Vstaňte. Úděl zlý je obětován být. Vám věřím. Vstaňte. — Již dávno hraběte jste odmítla? eboli (vstává) Již mnoho měsíců je tomu. Tehdy byl princ Carlos ještě na vysokých školách. královna (se zarazí a pátravé na ni pohlédne) 439 JL A našla jste v svém srdci příčinu ? eboli (dosti prudce) Má královno, já nechci, nemohu a příčin tisíc je. královna (velmi valní) Mně stačí jediná. Že vážit si ho nemůžete — To mi zcela stačí. Nemluvme již o tom. (k ostatním dámám) Dnes ještě infantku jsem neviděla. Markýzo, prosím, přivedte mi ji. olivarez (podívá se na hodinky) Nenastal ještě stanovený Čas. královna čas nenastal pro srdce matčino? Toť věru zlé. Nu, nezapomeňte mi připomenout stanovenou dobu. (Vejde pále a hovoří tiše s vrchní ho/mistryní, která se poté obrátí ke královně.) olivarez Pan markýz Poza, Vaše Veličenstvo — královna Jak, Poza? olivarez Z Francie se vrací, z Nizozemí a žádá o laskavé svolení, by listy od královny matky vám směl odevzdat. královna To smí se? olivarez (na rozpacích) V předpisech mých není veden případ výjimečný, když přijde kastilský grand s dopisy z ciziny pro španělskou královnu a chce je odevzdat zde, v letním sídle. 44° královna Pak na svůj vrub se toho odvážím. u olivarez í| Leč dovolte mi, Vaše Veličenstvo, 4 bych na tu dobu vzdálila se. — královna ; čiňte, ! jak sama chcete, milá vévodkyně. (Vrchní hofmistryně odejde a královna pokyne páleti, které okamžitě i odejde.) výstup čtvrtý > královna. princezna z eboli. markýza z monde- ( caru a markýz z pozy. královna Buďte mi vítán na španělské půdě. markýz S tak oprávněnou hrdostí jsem nikdy ji nenazýval dosud vlastí svou. — královna (k oběma dámám) Pan markýz Poza, který v Remeši s mým otcem lámal dřevce v turnaji a získal trojí vítězství mým barvám — Příslušník první svého národa, jenž naučil mě vážit si té slávy, že královnou jsem španělů. (obrátí se k markýzovi) Když v Louvrů jsme naposledy setkali se, tu jsem, kavalíre, ani netušila, že v Kastílii budete mým hostem. markýz Já, velká královno — též nenadál se, že Francie nám vydá jediné, co jsme jí dosud ještě záviděli. 441 královna Jaká to pýcha vpravdě španělská! Jak, jediné? — A tohle troufáte si říci dceři domu Valois? markýz Teď smím to, Vaše Veličenstvo, říci — protože nyní k nám již patříte. královna Jak slyšela jsem, cesta vedla vás též Francií. — Co přinášíte mi od matky mé, tak nade všecko ctěné, a od mých vřele milovaných bratrů? markýz (odevzdává jí dopisy) Královnu matku zastihl jsem chorou a vzdálenou všech světských radostí krom jediné, že její dcera šťastna je na španělském trůnu. královna Což je možné nebýti šťasten při vzpomínce drahé na rodinu svou milou? Při vzpomínkách tak sladkých na — Vy mnoho dvorů jste na cestách, kavalíre, navštívil, i mnoho zemí, různých lidí mrav jste poznal — ale teď prý zamýšlíte žít doma, ve vlasti, jen sobě sám? Být v tichých zdech svým větším panovníkem, než Filip je na trůně královském — a svobodně žít — jako filosof! — Mám velké pochyby, že v Madridu se bude líbit vám. Je totiž velmi — je velmi klidno v Madridu. markýz A to je víc, než může celá Evropa o sobě říci. královna Tak jsem slyšela. Já nevím již, co ve světě se děje, a už jen vzpomínka mi zůstala. (k princezné Eboli) Hle, princezno, tam, nemýlím-li se, rozkvétá hyacint — Nuž, prosím, jděte a přineste mi jej! (Princezna odejde na označené místo. Královna k markýzi poníkud tiíeji.) Jak asi, kavalíre, bych mýlila se, kdyby příchod váš na tomto dvoře nebyl učinil kohosi šťastným. markýz Zarmouceného jsem nalezl jej — trochu radosti mu v životě dá jen — (Princezna se vrací s kvetinou.) eboli Když kavalír tak mnoho zemí navštívil, pak bude nám jistě moci leccos vyprávět, co zajímalo by nás. markýz Dojista. A dobrodružství hledat, jak je známo, toť rytířova povinnost — a první je ochraňovat dámy. mondecar Před obry snad! Dnes obři nejsou již. markýz Leč násilí je pro slabého ve všech dobách obrem. 442 443 královna Má pravdu kavalír. Jsou ještě obři, jen rytíři již nejsou. markýz Nedávno, když vracel jsem se nazpět z Neapole, stal jsem se svědkem tklivé příhody, jež pro posvátné pouto přátelství se vlastním příběhem mým stala. Kdybych strach neměl, že bych Vaše Veličenstvo svým vyprávěním unavil — královna Jak mohu zde rozhodnout? Vždyť nelze potlačit již princezninu zvědavost. Jen mluvte! Já sama též mám ráda vyprávění. markyz Dva rody šlechtické jsou v Mirandole; ty záštím, nepřátelstvím dlouhým znaveny, jež po ghibellinech a guelfech dědily již celá staletí, ted rozhodly se, že věčný smír navěky zabezpečí něžnými pouty, svazkem příbuzenským. Určeno bylo, aby Fernando, mocného Pietra synovec, si vzal Colonny dceru, božskou Mathildu, a sňatkem svým ten svazek zpečetili. Snad ještě nikdy nevytvořila příroda srdce tak si spolu blízká, nebylo nikdy volby šťastnější. Líbeznou nevěstu svou Fernando jen na obraze zatím zbožňoval — Jak chvěl se Fernando, až skutečnost mu zjeví, več si věřit netroufal, když obrazem tím horoucně se kochal! Dlel tenkrát na studiích v Padově, tam čekal jen na šťastný okamžik, 444 až k Mathildiným nohám poklekne a po prvé jí složí lásky hold. "j j (Královna zbystří pozornost. Marky z po krátké odmlce pokračuje ve vypravení, a pokud to dovoluje královnina pozornost, obrací se spííe k princezně Eboli.) Mezitím zemře žena Pietrova. On volný je. — S mladistvým zanícením ten stařec hltá hlasy velebící nadšeně slávu Mathildiny krásy. Jde za ní! Zří ji! — Miluje! Cit nový potlačí ztichlou mluvu přírody. Strýc za nevěstou synovcovou chodí a posvětí svou loupež před oltářem. královna A Fernando, co ten? markyz Na křídlech lásky, nevěda o té změně strašlivé, do Mirandoly chvátá opojen. Za hvězdné noci jeho rychlý kůň bran dosáhne ~ tu bakchantický hluk cymbálů, bubnů vstříc mu náhle zahřmí z paláce, jasným světlem zalitého. Po schodech vzhůru vyjde rozechvěn, octne se v hluku svatebního sálu, kde v kruhu hostí vínem zmožených Pietro sedí — vedle něho anděl, zná Fernando jej, anděl, jakého si ani ve snách uzřít netroufal. Jediný pohled poví mu, co měl, a zároveň, co ztratil navždycky. eboli Nešťastný Fernando! královna Ta příhoda je zřejmě ukončena? ~ Jistě musí být již konec. 445 f li markýz Ještě ne. královna Což neřekl jste, že Fernando byl vaším přítelem? markýz Já nemám dražšího. eboli Jen pokračujte dál ve svém vyprávění, kavalíre. markýz Dál velmi smutné je — a vzpomínka mou bolest jitří. Proto promiňte mi její závěr — (Všichni se odmlčí.) královna (obrátí se k princezné z Eboli) Ted snad konečné mi bude přáno obejmout svou dceru — Princezno, jděte pro ni. (Eboli odejde. Marky z pokyne páieti, které se uká&e v pozadí a hned zase zmizí. Královna otvírá dopisy, které jí dal markýz, a je zřejmě překvapena. Mezitím rozmlouvá markýz potají a velmi naléhavě s markyzou z Mondecaru. — Královna dočte dopisy a obrátí se zkoumavě na markýze.) Neřekl jste nám ani slova o Mathildě? Neví, jak nesmírná je Fernandova trýzeň? markýz To její srdce nikdo neprobádal — leč trpí mlčky duše vznešené. královna Kam díváte se? Koho hledáte? markýz Jen myslím si, jak šťasten byl by kdosi, jejž nesmím jmenovat, ten kdyby byl ted na mém místě. W královna '* i; A čí je to vina, t ?: že není ? ^ff markýz (£ivě vpadne) '■' Jak? Smím opovážit se to po svém vysvětlit si? — Došel by vlídného sluchu, kdyby přišel teď? královna (polekaně) Ted, markýzi, ted? Co tím míníte? markýz Směl doufat by — jak, směl by? královna (se vzrůstajícím zmatkem) Lekáte mě, snad, markýzi — by přece — markýz Již je zde. výstup pátý královna. carlos. Markýz Poza a markýza Mondecar ustoupí do pozadí. carlos (vrhne se královně k nohám) Je konečně zde chvíle vytoužená a Carlos smí se dotknout drahé ruky! — královna Jaký to krok — jaké to trestuhodné a smělé překvapení! Vstaňte! Vždyť vidí nás. Můj dvůr je nablízku. carlos Já nevstanu — zde věčně klečet chci, na tomto místě ležet očarován, zde do země vrůst svými kořeny — královna Vy šílíte! Což k téhle troufalosti 446 447 vás vede moje shovívavost? Víte, že královna to je, že je to matka, k níž mluvíte tak opovážlivě? Já — sama řeknu o tom přepadení vladaři — carlos A já na smrt půjdu rád! Ať kat mě přímo odtud odvleče! Jedinou chvíli v ráji prožitou, tu věru rád svou krví zaplatím. královna A vaše královna? carlos (vstane) Ó bože, jdu — chci od vás odejít. — Což mohu zůstat, když takto prosíte mě? Matko, matko, jak strašlivě si se mnou hrajete! Jen pokyn stačí, pouhý pohled, hles, a je to rozkaz: žít anebo zemřít. Co ještě chcete, abych učinil? Což může býti něco pod sluncem, co nebyl bych vždy hotov obětovat, když vy to chcete? královna Utecte. carlos Ó bože! královna Jen o to, Car losi, vás v slzách prosím, vás zapřísahám — utecte! — než dámy — než žalářníci moji naleznou zde vás a mne a velkou novinu donesou k sluchu otce vašeho — carlos Svůj osud přijmu — život nebo smrt. Což proto všechny svoje naděje jsem vkládal v tuto chvíli jedinou, 448 jjp kdy konečně jsem s vámi beze svědků, I abych snad pro strach nedosáhl cíle? I Ne, královno! Svět stokrát otočí se, |» a možná tisíckrát kol osy své, 1 í než vrátí se tak šťastná náhoda. královna Ba, nikdy již se nesmí navrátit. Co, nešťastníce, chcete ode mne? carlos Ô královno, já bojoval jsem tak, jak dosud žádný člověk nebojoval. Bůh je mi svědkem — marně, královno To tam j e hrdinství mé. Prohrál jsem. královna Dál ani slova — mlčte, pro můj klid — carlos Vy má jste byla — před světem a lidmi mně zaslíbena dvěma královstvími, mně přírodou i nebem přisouzena, a Filip, Filip mi vás uloupil — královna Je otec váš. carlos Váš manžel. královna Který vám dědictvím dává říši největší. carlos A za mou matku vás — královna Vy šílíte - carlos A ví, jak bohat je? Má v srdci cit, jenž ocenit by uměl vaše srdce? Ne, nestěžuji si a zapomněl bych, jak nevýslovně šťasten byl bych býval ja s vámi — kdyby šťasten byl téct on. 449 On není však — Té trýzní pekelné! On šťasten není, nikdy nebude. Jen proto ďábel vzal mi blaho mé, aby je zničil v rukou Filipových. královna Ohavná úvaha! carlos Ó, dobře vím, vím, kdo je strůjcem toho manželství — vím, kterak Filip umí milovat, jak ucházel se o vás. Poslyšte! Co vlastně v této říši znamenáte? Jste vladárkou snad ? Kdež! Jak mohli by Albové rdousit, kde vy byste vládla? Což Flandry pro víru by krvácely? Ci jste snad vskutku ženou Filipovou? Ne! Nevěřím. Vždyť žena srdce má manžela svého — komu jeho patří? Což před žezlem a šedinami svými se nestydí za každý projev něhy, jenž unikl mu v okamžicích vášně? královna Kdo řekl vám, že hoden soucitu je život můj po boku Filipově? carlos Mé srdce cítí žhavě, že by byl po boku mém víc hoden závisti. královna Jak domyslivý jste! A co když srdce mi praví opak? Co když dojímá mě Filipova něha uctivá a mlčelivá jeho láska víc než smělá vychloubání jeho syna? Když rozmyslná úcta starcova — carlos Tor. něco jiného — Pak — odpusťte, já nevěděl — že krále milujete. královna Jej ctít je přáním mým i radostí. carlos Nikdy jste nemilovala? královna Toč otázka! carlos Nikdy jste nemilovala? královna — Již nemiluji. carlos Že vám to srdce, slib váš zapovídá? královna Mne opusťte a nikdy nechoďte mi, princi, víckrát s řečí takovou. carlos 2e vám to slib i srdce zapovídá? královna Že povinnost má--Nešťastníce, nač tak rozpitvávat nadarmo svůj osud, jejž vy i já nést musíme. carlos Že musím? Proč musíme jej nést? královna Jak? Co to je? Co znamenat má slavnostní ten tón ? carlos Že Carlos musit nijak nehodlá, i kde může chtít; že Carlos nehodlá | být dále z lidí nejnešťastnějším { v království tomto, když jde o to jen, jj převrátit dané zákony a stát se tak nejšťastnějším. královna Rozumím-li vám, 450 451 T doufáte ještě? Troufáte si doufat, ač vseje ztraceno? carlos Já doufám, ano, a nevzdávám se ničeho krom mrtvých. královna Vy ve mne doufáte, ve svoji matku ? (hledí naň dlouze a pronikavé — potom důstojně a vážně) Proč ne? Vždyť král pak nově zvolený víc ještě může — může zničit ohněm i nařízení, jež dal nebožtík, on může skácet jeho obrazy, a dokonce — kdo zabrání mu? — smí na světlo vynést jeho mrtvolu z jejího klidu v Escorialu, prach znesvěcený rozvát do čtyř stran, a nakonec, by dovršil to vhodně — carlos Proboha, mlčte, nevyslovte to! královna Nakonec se svou matkou oženit se. carlos Syn prokletý! (stojí okamžik nehnuté, neschopen slova) Je konec. Po všem veta. — Tak jasně cítím to, co navěky mi mělo zůstat skryto. Navždycky jste vzata mi, mně vzata — vzata — vzata — Ted o osudu mém je rozhodnuto. Jste pro mne ztracena — Ó, v tomto citu je skryto peklo — peklo je i v touze vás mít. — Ó běda! Nepochopím to, a moje nervy nesnesou ten tlak. královna Ubohý, drahý Carlosi! Jak cítím — jak plně cítím nevýslovné hoře, které vám nyní prsa rozrývá. 452 Jak vaše láska, bol váš bez konce je. Jak bol ten bez konce i sláva je, když překonáte jej. Nuž vybojujte tu slávu, mladý hrdino! Ta cena je hodna vznešeného bojovníka, jinocha, jehož srdcem protéká ctnost nespočetných předků královských. Vzmužte se, princi! — Velikého Karla vnuk do boje se znovu postaví, kde děti jiných v beznaději končí. carlos Je pozdě! Pozdě je! královna Nač, mužem být? Ó Carlosi, jak veliká je ctnost, jíž oddáme se, ač nám srdce puká! ■Vás, princi, sudba postavila výš než miliony vašich vrstevníků. Vám, miláčkovi svému, dala to, co vzala jim. A oni se ted ptají: Což zasloužil již v lůně mateřském, aby byl víc než druzí smrtelníci ? Nuž, střežte to, co nebe dalo vám! Jste v čele světa, zaslužte si toho, přineste oběť, jako dosud nikdo! carlos To možné je. — Mám sílu obrovskou si dobýt vás, vás pozbýt, nemám síly. královna Carlosi, připusťte — je to jen vzdor a hořkost, pýcha, která vaše touhy tak prudce k matce táhne. Láska, srdce, mně obětované tak marnotratně, náleží zemím, kterým budete sám jednou vládnout. Hleďte, mrháte těmito statky, svěřenými vám. Váš úřad vysoký, toť láska. Doposud 453 zbloudila k vaší matce. — Věnujte, ó věnujte ji příštím říším svým, ať cítíte jen rozkoš svého božství, ne svědomí zlé. Vaší první láskou Alžběta byla. Druhou nechť je vám teď Španělsko. Jak ráda, Carlosi, milence lepší přenechám své místo! carlos (překonán citem, vrhne se jí k nohám) Jak vznešená jste, nebeská! — Ô ano, co žádáte, to také učiním! ( vstane ) Já pří Všemohoucím zde přísahám — a přísahám vám, že chci na věky — ó nebesa, ne! věčně mlčet jen, leč zapomenout, ne, to ne. královna Což mohla bych snad od Carlose žádat, co já sama bych nedokázala? markíz (pribehne z aleje) Král! královna Bože! markýz Pryč! Pryč odtud, princi! královna Jeho podezření strašlivé bude, uvidí-li vás — carlos Já zůstanu. královna Kdo obětí pak bude? carlos (táhne markýze za ruku) Pryč, Rodrigo! (odchází a znovu se vrací) Co smím si s sebou vzít? královna Přátelství matky. carlos Matky! Přátelství! královna A ještě tyto slzy z Nizozemí. (Dá mu nékolik dopisů. Carlos a markýz odejdou. Královna se nepokojné ohlí&po svých dámách, které není nikde vidét. Ve chvíli, kdy chce odejít do pozadí, objeví se král.) výstup šestý král. královna. vévoda z alby. hrabě lerma. domingo. Nékolik dam a grandů, kteří zůstanou v náležité vzdálenosti. král (udivené se rozlíU a chvíli mlčí) Tak sama, madame? Ani jedna z dam tu s vámi není? To mě překvapuje — kde vaše paní jsou? královna Můj milostivý chotí — král Proč sama jste? (ke svému průvodu) Toť neodpustitelné! Nechť nejpřísněji je to vyšetřeno. Kdo dvorskou službu u královny má? Kdo má být u ní podle pořadí? královna Ó nezlobte se, choti můj — já sama jsem vinna tím--to na můj příkaz jen odešla odtud kněžna Eboli. král Jak, na váš příkaz? 454 455 královna Šla jen pro komornou, já po infantce zatoužila jsem. král A proto jste ji odtud poslala? To omlouvá však jenom první dámu. Kde vězí druhá? mondecar (která se zatím vrátila a vmísila se mezi ostatní dámy, vystoupí) Vaše Veličenstvo, cítím, že trest si zasloužím — král A proto vám dávám deset roků, abyste o věci mimo Madrid přemýšlela. (Marky>za plačícodstoupí. Víichnimlčía hledí zaražení na královnu.) královna Nad kým to pláčete, má drahá? (ke králi) Jestliže jsem pochybila, choti milostivý, pak má mě této říše koruna, po níž jsem sama nikdy nesahala, před uzarděním aspoň uchránit. Je v této zemi zákon takový, že volá na soud dcery královské? Což bdí jen hlídač nad ženami Španěl? Spíš svědek střeží je než jejich ctnost? A nyní promiňte, můj vzácný choti — já nejsem zvyklá v slzách propouštět ty, kdož mi rádi slouží — Mondecar! (svlékne pás a dá jej markýze) Jen krále pohněvala jste — ne mne — to vezměte na důkaz přízně mé, památku na dnešek. — A z říše odejděte — Jen ve Španělsku jste se provinila; v mé Francii by slzy setřeli 456 vám s láskou. — Stále musím na to myslit! (podepře se o vrchní hojmistryni a zastře si tvář) V mé Francii vše bylo jiné. král (zřejmě pohnut) Jakže, což zarmoutila vás mé lásky výtka? Ze zarmoutilo by vás slůvko, které na rty mi nejněžnější starost vložila? (obrátí se k dvořanstvu) Zde stojí vasalové mého trůnu. Kdykoli spánek sklízí víčka má, já každodenně večer naslouchám, jak bijí srdce všech mých národů i v nejvzdálenějších mých koněinách — A měl bych se snad více o svůj trůn než o svou ženu v srdci strachovat? — Za národy mé ručí mi můj meč a — vévoda zde z Alby: za lásku mé ženy však jen moje oči. královna Což jsem urazila vás, můj choti, snad — král Jsem nej bohatší v světě křesťanském; v mém státě slunce nikdy nezapadá — leč toto vše již také jiný měl a leckdo po mně ještě bude mít. Toto je mé. Co král má, náleží Štěstěně — Alžběta však patří Filipovi. Toť ono místo, kde jsem smrtelný. královna Vy máte, Sire, strach? král Snad pro ty šediny? Jakmile bych se začal někdy bát, v tom okamžiku strach můj končí — (ke grandům) 457 alba Sčítám velmože svého dvora — první chybí. Kde je don Carlos, kde je infant můj? (Nikdo neodpovídá.) O toho chlapce začínám mít strach. On vyhýbá se mi již od té doby, co z vysokých Skol v Alcale se vrátil. Krev horkou má, proč má tak chladný pohled? Proč bývá obřadný tak, odměřený? Na stráži budte. To vám radím. Jsem. Dokud mi srdce pod pancířem bije, don Filip může klidně uléhat. Jak cherub boží stojí u bran ráje, tak před trůnem vévoda Alba bdí. A lerma král Smím odvážit se vznésti pokornou námitku králi nejmoudřejšímu? — Ctím příliš svého krále majestát, než abych přísně soudil jeho syna. Mám strach, že Carlos má snad horkou krev, leč srdce jeho nebojím se. Dobře sic, hrabě Lermo, k otci mluvíte, oporou krále vévoda však bude — Již ani slova — (obrátí se k svému průvodu) Do Madridu spěchám, mne královský můj úřad volá. Mor kacířství moje země zachvátil, v mém Nizozemí vzpoura narůstá. Je svrchovaný čas, by obrátil ty pobloudilce příklad výstražný. Já splním zítra velkou přísahu, s níž každý král se víře zaslíbil. 458 Soud krvavý to bude, bezpříkladný; zvu na něj slavnostně svůj celý dvůr. (Odvádí královnu, ostatní jdou za nimi.) vystup sedmy don carlos s dopisy v ruce, markyz poza vcházejí z opačných stran. carlos Jsem rozhodnut. Chci Flandry zachránit. Chce tomu ona — to mi stačí. markyz Nelze ni chvilku ztrácet. Říká se, že byl již Alba guvernérem jmenován. carlos Požádám zítra otce o slyšení, ten úřad pro sebe si vyžádám. Toť první prosba, kterou k němu vznesu. Nebude moci mi ji odmítnout. Již dávno nerad v Madridu mě vidí. Vítaná záminka mě poslat pryč! A — mám se, Rodrigo, ti s něčím svěřit? Já doufám ve víc — Snad se podaří, když takto promluvím s ním tváří v tvář, znovu si získat jeho důvěru. On dosud neslyšel hlas přírody — chci, Rodrigo, se o to pokusit, co na mých rtech hlas tento dokáže. markyz Teď konečně zas slyším Carlose. Teď poznávám vás opět. 459 I výstup osmv předešlí. hrabě lerma. I lerma Výsosti, král Aranjuez právě opustil. Mám rozkaz — , carlos Dobrá, hrabě Lermo, hned dostihnu krále. markýz (tváří se, jako by se chystal odejít. Obřadné) Jinak pro mne nemá již Vaše Výsost žádné příkazy? carlos Nic, kavalíre. Štěstí přeji vám, až do Madridu přijedete. Ještě mi budete o Flandrech vyprávět. (k Lermovi, který ještí leká) Hned přijdu. (Hrabe Lerma odejde.) vystup devátý don carlos. markýz. carlos Dobře jsem tě pochopil. Děkuji ti. Tu obřadnost však chápu jen v přítomnosti třetího. Což nejsme si bratry? — Tato fraška hodnostářství nechť budoucně již nekalí náš svazek! Jako bychom se byli setkali na plese maškarním a oba v maskách, ty jako otrok a já z rozmaru zakuklen do purpuru. Dokud trvá 460 rej maškarní, hru tuto dodržujme, svou roli mějme v směšné vážnosti, ať nerušíme opojení davu. Leč za škraboškou Carlos na tě mrkne, ty kolem jda mi zase ruku stiskneš a budeme si dobře rozumět. markýz Toť božský sen. Leč neulétne jednou? Je Carlos můj tak jist, že bude čelit všem svodům neomezeného majestátu? Den velký nadejde — teď vám jej připomenu den, ve kterém by mohlo podlehnout hrdinské vaše dnešní smýšlení ve zkoušce přetěžké. Don Filip zemře. A Carlos zdědí říši nej větší v křesťanském světě. — Propast ohromná jej oddělí od rodu smrtelných, a bude bohem, kdo dnes člověkem je. Již nemá slabůstek. A umlká hlas věčných povinností v něm. Vždyť lidstvo dnes ještě velké slovo v jeho sluchu — se zaprodá mu, bude plazit se kolem své modly. Zmizí útrapy, a s nimi v něm též vytratí se soucit, ctnost jeho zemdlí v hojných požitcích, Peru mu bude zlato posílat, a dvůr mu ďábly bude vydržovat. Tak usne opojen v tom nebi svém, jež lstivě vytvoří kol něho jeho rabi. Jak jeho sen to božství potrvá. — A běda šílenci, jenž ze soucitu by probudil jej. Čím by Rodrigo byl? — Vždyť přátelství je smělé, upřímné — a chorý majestát, ten nesnese jas jeho strašný. Vám by překážel vzdor občana, mně pýcha knížecí. 461 carlos Jak pravdivý a děsný je tvůj obraz vladaře. Ano, věřím ti. — Leč věz, že hříchu chtíč jen srdce otvírá. — Ačkoli mám již třiadvacet let, jsem ještě čistý. To, co promarnili zbůhdarma přede mnou již tisíce ve chtivých objetích, svou mužnou sílu, tu lepší polovinu ducha zachoval jsem vládci příštímu. Co mohlo by tě z mého srdce vypudit, když ženy to nikdy nedokáží? markyz Kdo? Jásám. Jak mohl bych tak vroucně milovat vás, kdybych se bát vás musil, Carlosi? carlos Ne, to se jistě nikdy nestane. Což potřebuješ mě? Máš libůstky, jež chodí žebrat k trůnu? Chceš snad zlato? Vždyť ty jsi bohatší co poddaný, — než já kdy budu jako král. — Či toužíš snad po poctách? Již jako jinoch přec jsi užil jich — a sám je odmítal. Kdo věřitelem druhého z nás bude, kdo dlužníkem? - Ted mlčíš? Chvěješ se před pokušením? Nejsi jist sám sebou? markyz Je dobře. Věřím. Zde je ruka má. carlos Jsi můj? markyz Jsem navěky a v nejsmělejším významu toho slova. carlos Věrně tak a vroucně jak dnes oddán infantu i králi jednou oddán býti chceš? markyz Na to vám přísahám. carlos I tenkrát, kdyby červ Iichotek mi v srdce znenadání přec pronikl — a kdyby moje oči si slzám odvykly, jež kdysi prolévaly — kdyby se sluch můj prosbám uzavřel, chceš být mé ctnosti strážcem neúplatným, mnou zatřást, chceš mé nejvlastnější já mi mocným hlasem připomenout? MARKYZ Ano. carlos A nyní ještě prosbu! Tykej mi. Já záviděl jsem vždycky tobě rovným to oprávnění důvěrného tónu. To bratrské ty sluchu lahodí a srdce věří, že jsme zajedno. — — Nic nenamítej — vím, co říci chceš. Pro tebe je to maličkost — a pro mne, pro syna králova, to mnoho je. Chceš mi být bratrem? markyz Chci tvým bratrem být carlos Jdu ke králi. Ted věru ničeho se nebojím — A ruku v ruce s tebou, já svoji dobu vyzvu na souboj. ( Odejdou.) 462 463 výstup první král filip pod baldachýnem trůnu. vévoda z alby v předepsané vzdálenosti od krále, s kloboukem na hlavě. carlos. carlos Království přednější je. Ochotně ustoupí Car los ministrovi. Ten zde mluví jménem Španělska — A já jsem jenom syn, já patřím k rodině. (Ukloní se a ustoupí.) filip Vévoda zůstane a infant bude mluvit. carlos (obraceje se k Albovi) Pak musím, vévodo, si krále darem od vaií velkomyslnosti vyprosit. Však víte — dítě může všelicos mít na srdci, co otci říci chce, a třetí osoba pak vadí. Krále vám nikdo nevezme — já jenom chci si se svým otcem krátce promluvit. filip Zde stojí přítel. carlos Což jsem zasloužil, bych vévodu kdy přítelem svým zval? filip Snažil ses o to? — Nelíbí se mi 464 synové, kteří lip si vybírají než otcové. carlos Což hrdost rytířská vévody z Alby strpí tento výjev? Já jakživ nechtěl bych být vetřelcem, jenž nepozván a bez uzardění se mezi syna tak a otce vtírá, v drtivém vědomí své nicoty si troufá tady takto postávat, to nechtěl bych — byť šlo i o diadém. filip (vstane s trůnu, dívaje se hněvivě na prince) Vévodo, jděte! (Alba odchází k hlavnímu vchodu, kterým přišel Carlos; král mu ukáie na druhé dveře.) Do kabinetu, než zavolám vás. výstup druhý král filip. don carlos. carlos (jakmile vévoda opustí pokoj, předstoupí před krále a padne mu k nohám s výrazem horoucího citu) Ted jste otcem mým, jste zase můj a já vám děkuji za tuto milost. — Vaši ruku, otče. — Ó sladký den! — Slast z toho políbení již dlouho syn váš nesměl okusit. Proč jste tak dlouho, otče, odháněl mě od svého srdce? Co jsem učinil? filip Tvé srdce, infante, to necítí. Nech toho, protiví se mi to. carlos (vstane) Tak! 465 30 Loupežnici To slyším vaše dvořany — Můj otce! To není správné, Bůh mi svědkem buď! Není vše správné, co vám praví kněz, co říkají vám kněžské kreatúry. Já nejsem zlý, můj otče — žhavá krev je špatnost má a mládí zločin můj. Já nejsem zlý, zlý věru ne — i když mé srdce vznítí často prudké hnutí, mé srdce dobré je — FILIP Je čisté, vím, jak modlitba tvá. CARLOS Teď, anebo nikdy! — Jsme sami. Trudná stěna etikety neodděluje otce od syna. Teď, nebo nikdy! Zásvit naděje se ve mně vznítil, sladké tušení mi srdcem proniká — A celé nebe se sklání k zemi, andělů sbor plesá, Bůh zástupů sám shlíží v dojetí na krásný tento výjev! — Otče můj! Smíření! (Padne mu k nohám.) FILIP Nech mě, povstaň! CARLOS Smíření! FILIP (chce se mu vyprostit) Je příliš smělá tahle komedie — CARLOS Je příliš smělá láska tvého syna? FILIP A ještě slzy? Pohled nedůstojný !— Kliď se mi z očí! 466 CARLOS Smíření, otče! Ted, anebo nikdy! FILIP Z očí se mi klid! Vrať se z mých bitev třeba pokryt hanbou, já rozevru svou náruč dokořán a obejmu tě — Takto tebou zhrdám! ~ Jen vina zbabělá se omývá v takových pramenech tak potupně. Kdo nezardí se ve své lítosti, ten lítostí svou nikdy neskrblí. CARLOS Kdo je to? Jakým nedorozuměním ten cizinec zde k lidem zabloudil? — Slzy vždy byly znakem lidskosti; je suchý jeho zrak, jej nezrodila žena — Přinuťte oči nikdy nezrosené, ať ještě včas se slzet naučí — sic mohl byste pykat v těžké chvíli. FILIP Chceš vážnou nedůvěru otce svého krásnými slovy zviklat? CARLOS Nedůvěru? Já rozptýlit chci tuto nedůvěru — chci zavěsit se otci na srdce, chci s toho srdce strhat všechen nános, by opadala s něho jednou provždy kamenná kůra této nedůvěry. — Kdo vypudil mě z přízně mého krále? Co nabídl mnich otci místo syna? Co dá mu asi Alba náhradou za život bez dítěte promarněný? Vy chcete lásku? — V této hrudi věru zdroj svěžejší i ohnivější tryská než v hnilobných a kalných rybnících, 467 jež teprv zlato krále Filipa rozproudit musí. filip Zadrž, smělče, mlč! — Ti mužové, jež si tak tupit troufáš, jsou služebníky osvědčenými. Já šije vybral, tyje budeš ctít. carlos To nebudu! Já vím, co dovedu. Co dokáží ti vaši Albové, i Carlos svede, ba i víc. Což ptá se kdy žoldák po království, které nikdy mu patřit nebude? — Co je mu po tom, že Filipovi šedivějí vlasy? Váš Carlos by vás miloval. — Mé děsí to pomyšlení, že tak opuštěn, tak sám jste na trůně. — filip (dojat témito slovy stojí zamyšlen a v sebe pohroužen. Po chvíli) Tak jest. Jsem sám. carlos (přistoupí k nlmu, Živé a vřele) Sám byl jste. Přestaňte mě nenávidět, budu vás dětsky, vroucně milovat, — jen přestaňte mě, otče, nenávidět. — Jak úchvatné je sladké vědomí, že v krásné duši zbožňováni jsme, že naše radost zbarví druhé líce, že strach náš druhá prsa rozechvěje, že bol náš druhé oči zarosí! — Jak krásné, skvělé, ruku v ruce jít se synem drahým, vřele milovaným, zas cestou mládí, stlanou růžemi, a ještě jednou prosnít žití sen! Jak velké, sladké, v ctnosti dítěte být nesmrtelný, dál v ní věčně trvat a věky činit dobro! — Jak je krásné 468 sázet, co sklidí jednou milý syn, sbírat, co jemu užitek dá, tušit, jak děkovat mu bude jednou! — Otče, o tomto zemském ráji pomlčeli prohnaní vaši mniši. filip (ne bez pohnutí) Milý synu, sám, synu můj, nad sebou lámeš hůl. Tak líbezně tu líčíš štěstí, jaké sám jsi mi neposkytl. carlos Bůh to sud! — Vy z otcovského srdce jste mne vyhnal a účasti mě zbavil na vládě. Až dodnes — bylo dobré to a správné? — já, dědic koruny, jsem dodnes musil být cizincem zde ve Španělsku, vězněm v té zemi, jejímž pánem jednou budu. Je to tak správné, spravedlivé? — Často, jak často, otče, studem jsem se rděl, když od vyslanců cizích vladařů, když z novin jsem se musil dovídat, co nového je v Aranjuezu! filip V tvých žilách bije příliš prudká krev. Ty bys jen ničil. carlos Tedy dejte mi, co nutno zničit, otče. — Prudce bije mi v žilách krev — Mám třiadvacet let, a pro svou slávu nic jsem nevykonal! Jsem dospělý, jsem silný. — Ze spánku co věřitel mě stále burcuje můj úděl královský, a každá hodina, jež v mládí mém je ztracena, se hlásí co čestný dluh. Je zde, ten veliký a krásný okamžik, jenž po mné žádá 469 konečně úrok z vysokého vkladu: mne historie, sláva předků volá i pozouny mé příští proslulosti. Je nyní na čase mi otevřít dokořán brány slávy. — Králi můj, smím přednést prosbu, která přivedla mě? filip Jak, ještě prosbu? Nuže, přednes ji! carlos Již vzbouření po celém Brabantsku hrozivě vzrůstá. Neústupnost vzpurných si žádá silné, vtipné obrany. By zkrotil odpor těchto fanatiků, má vévoda jít s vojsky do Flander, vybaven plnou mocí královskou. Jak čestný je to úkol, vhodný k tomu, by syn váš uveden byl v slávy chrám! — Mně svěřte vojska ta. Vždyť milují mě Nizozemci; a já krví svou si troufám jejich věrnost zaručit. filip Jak ze sna hovoříš. Vždyť úkol ten si žádá muže, a ne chlapce — carlos Žádá si člověka jen, otče, a to je to jediné, čím Alba nikdy nebyl. filip Jen tvrdá ruka zkrotí povstání, zde šílenstvím by bylo slitování. — Máš měkkou duši, synu, vévoda, ten budí hrůzu — Odvolej svou prosbu! carlos Mne pošlete s tím vojskem do Flander, na moji měkkou duši spolehněte. Již pouhé jméno královského syna, jež před prapory mými poletí, 470 tam bude dobývat, kde katani vévody z Alby jenom pustoší. Na kolenou vás o to prosím. Je to má první prosba v životě mém — otče, svěřte mi Flandry — filip (dívaje se na infanta pronikavým pohledem) A tím nejlepší svá vojska tvojí vládychtivosti? Nůž svému vrahu? carlos Dobrý bože můj! Dál nedostal jsem se, což to je plod té dávno vytoužené velké chvíle? (po chvilce přemýšlení váhu a mírné) Mně laskavější dejte odpověd! Tak nepropouštějte mě! Se zlou odpovědí bych nerad odtud odcházel a nerad bych odcházel s tak obtíženým srdcem. Jednejte se mnou laskavěji. Je to pro mne nutné, je to poslední můj pokus zoufalý — já nechápu, já nesnesu to dále jako muž, že mi tak všecko, všecko odpíráte. — Mne nyní propustíte. Nevyslyšen a zklamán ve všech sladkých nadějích mám od vás odejít. — Váš Alba však, váš Domingo, ti vítězoslavně se budou nyní roztahovat tam, kde syn váš v prachu slzy proléval. Dav dvořanů, to roztřesené panstvo, a hříchem zbledlý mnichů dav byl svědkem, když slavnostně jste mi dal slyšení. Nezahanbujte mě! Tak smrtelně mě neurážejte, bych nebyl terčem drzého posměchu té dvorské čeládky, že Carlos nepochodí s prosbou tam, kde cizinci se těší vaší přízni. 471 Na důkaz toho, že mě v úctě máte, mne pošlete do Flander s armádou! FILIP Při královském mém hněvu neopakuj již vícekráte tato svoje slova! CARLOS Já troufám si hněv svého krále vzbudit a naposledy prosím — Svěřte mi flanderské tažení. Ze Spaněl musím. Zde sotva dýchám, jako před popravou zde na mne padá nebe Madridu jak tíha vraždy. Změna podnebí jen co nejrychlejší dá mi uzdravení. Když zachránit mě chcete — pošlete mě ihned do Flander. FILIP (se strojenou vlídností) Ta tvoje nemoc si vyžaduje velké péče, synu, dohledu lékaře. Ty zůstaneš; do Flander s vojskem půjde vévoda. CARLOS (všecek bez sebe) Teď při mně stůjte, dobří duchové — FILIP (ucouvne o krok) Jak? Co má znamenat ten výraz? CARLOS (nejistým hlasem) Otče, je toto rozhodnutí konečné? FILIP Král vyřkl je. CARLOS Má věc je ztracena. (Odejde v prudkém vzrušení.) VYSTUP TŘETÍ j FILIP zůstává jistou dobu ponořen v chmurné zamyšlení. Nako- nec přejde sálem několikrát sem i tam. ALBA se rozpačité přiblíží. FILIP ALBA Ted každé chvíle budte připraven k odchodu na Brusel. můj králi. Vše hotovo je, FILIP Plná moc je přichystána již v kabinetu pod pečetí. Zatím královně složte poklonu a jděte se také k infantovi rozloučit. ALBA Jej právě viděl jsem, když odcházel z tohoto sálu zmítán zuřivostí. Též Vaše Veličenstvo královské je vzrušeno a zřejmě rozechvěno — Snad obsah rozmluvy té? FILIP (přejde několikrát sem a tam) Obsahem vévoda z Alby byl. (zadívá se na Albu upřeně, zachmuřeně) - Rád slyšel bych, že Carlos moje rádce nenávidí; leč mrzí mě, že jimi pohrdá, (zbledne a chce vybuchnout) ALBA FILIP ALBA Teď nemluvte. Já dovoluji vám se s princem smířit. Sire! 472 473 filip Povězte, kdo byl to, jenž mě první varoval před temnými prý plány mého syna? Tenkrát jsem slyšel vás jen, jeho ne. Chci, aby zkoušku podstoupil. Teď bude don Carlos blíže mému trůnu. Jděte! (Král odejde do kabinetu. Vévoda vyjde druhými dveřmi.) Předsíň před královninou komnatou. výstup čtvrtý don carlos přichází prostředními dveřmi, rozmlouvaje s paletem. Dvořané, meškající v předpokoji, rozejdou se při jeho příchodu do přilehlých pokojů. carlos Jak, dopis pro mne? — A nač tento klíč? A obé mně tak tajně posíláno? Jen přistup blíž. — Kde dostals to? páže (tajuplně) Ta dáma mi dala znát, že milejší jí bude, když uhodnete, než abych ji popsal — carlos (se zarazí) Ta dáma? (prohlíleje si pále pozorněji) Jak? - Kdo jsi? páže Jsem pážetem Jejího Veličenstva královny — carlos (polekán k němu přistoupí a přitiskne mu ruku na ústa) Se smrtí hraješ! Mlč! Já vím již dost! (Rozlomí chvatně pečeť a odejde na samý konec sálu, aby si přečetl dopis. Mezitím přijde vévoda z Alby a přejde kolem něho do králov- 474 nina pokoje, anil ho princ zpozoruje. Carlos se začne silně třást a střídavě bledne a červená. Kdýl dočte, stojí dlouho beze slova a hledí upřeně na dopis. — Konečně se obrátí k páleti.) Ten list ti dala sama? páže Vlastnoručně. carlos Ten list ti dala sama? — Nežertuj! Nic dosud nečetl jsem z její ruky, musím ti věřit, odpřisáhneš-li to. A byla-li to lež, jen přiznej se a žerty ze mne netrop si. páže Jak, z vás? carlos (nahlédne znovu do listu a prohlilí si pále pochybovačným, zkoumavým pohledem. Chvíli přechází sálem) Máš ještě rodiče? A slouží králi tvůj otec? A je synem této země? páže U Saint Quentin svůj život položil, byl plukovníkem jízdy savojské a slul Alonzo hrabě Henarez. carlos (jej vezme za ruku a významně se na něho zadívá) Král nedal ti ten list? páže (dotčeně) Ô Výsosti, proč podezříváte mě? carlos (čte dopis) „Tento klíč otvírá zadní síně pavilónu královny. Nejzazší z těch pokojů sousedí bočně s kabinetem, kam slídilů noha nikdy nevkročí. Zde láska svobodně a nahlas zjevit smí, co pohledům tak dlouho svěřovala. 475 Na bázlivého čeká vyslyšení a na skromného krásná odměna." (jako by se probouzel z omráčeni) Ne, nesním — neblouzním — Vždyť toto je má pravice — a toto je můj meč — Zde písmena jsou. Je to skutečnost, jsem milován — já jsem — ó ano, jsem — jsem milován! (Všecek bez sebe přebíhá po pokoji a zvedá ruce k nebi.) páže Nuž pojďte, princi, já vás povedu. carlos Já nejprve se musím vzpamatovat. — Chvěje se ve mně úděs z toho štěstí! Měl jsem tak pyšnou naději? A směl jsem troufat si jen o tom snít? Kdo jen tak rychle by si zvykl, že je bohem? — Cím byl jsem a čím nyní jsem? To jiná je obloha a jiné slunce to je, než bylo předtím — Ona miluje mě! páže (chce jej odvést) Zde není, princi, místo — Zapomněl jste — carlos (pojednou ustrne) Na krále, svého otce! (pale mu klesnou, plaše se rozhlíží a začíná se upamatovávat) To je strašné, máš pravdu, příteli můj. Děkuji ti, nebyl jsem chvíli zcela při smyslech. — Je strašné, že mám o tom pomlčet, že tolik blaha musím zazdít v hrudi. (vezme pále za ruku a odvádí je stranou) Co viděl jsi Í co jsi neviděl, buď ve tvých prsou navždy pohřbeno. Teď odejdi. Já potom přijdu sám. Odejdi, aby nás tu nezastihli. Jdi- páže (chce odejít) carlos Počkej přece! Počkej, poslechni! — (Pále se vrátí. Carlos mu pololí ruku na rameno a hledí mu valně a slavnostně do tváře.) Tajemství strašné s sebou odnášíš, jež jako prudký jed tu nádobu, ve které vězí, může roztrhnout. — Na každý pohyb opatrný buď. Ať neví hlava, co tvé srdce skrývá. Bud hlásnou troubou, která přijímá a vydává zvuk, sama neslyšíc. Jsi ještě chlapec — buď jím nadále a nadále se bezstarostně tvař — Jak dobře chytrá pisatelka umí si vybrat příhodného posla lásky! Zde král své zmije nevyhledává. páže A já, můj princi, budu hrdý na to, že je mi známo jedno tajemství, o kterém neví ani král — carlos A toho, ty mladý bloude ješitný, se střež! — Když na veřejnosti se setkáme, chovej se ke mně plaše, ostýchavě. Nechť nikdy nesvede tě marnivost, bys najevo dal, kterak nakloněn ti infant je. Vždyť není většího pro tebe hříchu, než se líbit mně. — Co napříště mi budeš přinášet, to v hláskách nevyslov, to nesvěř rtům; nedávej zprávy cestou obvyklou. Řasami hovoř, ukazováčkem: já očima ti budu naslouchat. 476 477 I světlo, vzduch jsou Filipovy stvůry, i hluché zdi jsou jeho náhončími — Kdos přichází -(Dveře královnina pokoje se otevřou a vyjde vévoda z Alby.) Pryč! Na shledanou! páže Princi, jen abyste ty pravé dveře našel! ( Odchází.) carlos Toť vévoda. — Nu ovšem, najdu je! Však vyznám se. vystup pátý don carlos. vévoda z alby. alba (mu vstoupí do cesty) Dvě slova, vzácný princi. carlos Nu dobrá — ano — jindy. ( Chce odejít.) alba Místo snad se nezdá právě vhodné. Ráčila by tedy Vaše Výsost královská dopřát mi sluchu ve svém pokoji ? carlos Nač ? To i zde je možné. — Rychle jen, jen stručně — alba Co mě vlastně přivedlo, to, Výsosti, je ponížený dík, jejž chtěl bych vzdát vám, jak vám známo — 478 carlos Dík mně? A zač? — Dík od vévody z Alby alba Jen odešel jste z vladařovy síně, tu oznámil mi, abych do Bruselu se ihned odebral. carlos Tak! Do Bruselu! alba A komu, princi, ne-li milostivé přímluvě vaší u krále bych mohl se za to poděkovat? — carlos Jakže, mně? Mně vůbec ne — mně doopravdy ne. Vyjdete tam — nuž jděte si! alba Dál nic? To udivuje mě. — Což Vaše Výsost mi nechce pro Flandry dát žádný úkol ? carlos A co? Co tam? alba Vždyť nedávno se zdálo, jako by osud těchto zemí žádal si přítomnosti dona Carlose. carlos Jak? Ano — pravda — bylo tak — A je i takto dobře, dobře, mnohem lépe — alba To ovšem překvapuje mě — carlos (nikoli ironicky) Vždyť jste veliký generál — to každý ví. I závistivý vám to musí přiznat. Já — mlád jsem. Tak to také mínil král. 479 A král má pravdu, pravdu docela. Ted uznávám to, spokojen jsem, tedy nemluvme o tom. Šťastnou cestu. Já teď, jak vidíte, nemohu právě — jsem tak trochu zaneprázdněn — ostatní až zítra nebo, chcete-li, pak třeba, až z Bruselu se navrátíte — alba Jakže? carlos (po chvíli mlčení, kdjí vidí, le vévoda tu dále setrvává) Příhodnou dobu máte. — Cesta povede vás přes Milán, Lotrinsko, Burgundsko i přes Německo — přes Německo? — Ano, vás znají v Německu! — Teď máme duben: máj — červen — bezpochyby v červenci a nejpozději na počátku srpna budete v Bruselu. Jsem přesvědčen, že uslyšíme o vítězstvích vašich. A dojista se ukážete hoden důvěry naší milostivé. alba (s důrazem) Vskutku, v drtivém vědomí své nicoty? carlos (chvíli mlčí, pak důstojné a hrdé) Jste citlivý — a právem, vévodo. Já musím doznat, málo ohledů jsem měl, když na vás použil jsem zbraní, jimž čelit nejste s to. alba Že nejsem s to? — carlos (podávaje mu s úsmévem ruku) Škoda, že nemám právě nyní kdy na souboj, jenž by Alby hoden byl. Až tedy jindy snad — alba My počítáme oba dva chybně, princi, každý jinak. 480 Vy vidíte se o dvacet let starší, já o tolikéž mladšího vás vidím. carlos Jak? alba Přitom napadá mi, kolik nocí u krásné portugalské choti své, u vaší matky, byl by vladař dal, aby tím za to mohl vykoupit takové rámě pro svou korunu. Však dobře věděl, oč je snadnější královské rozmnožovat potomstvo než království — jak mnohem rychleji lze světu krále dát než králi svět. carlos Toť věru pravda! Avšak, vévodo — alba A kolik krve téci musilo, vašeho lidu krve, nežli vás dvě kapky mohly králem učinit. carlos Toť věru pravda — v pouhá slova dvě vše shrnuto, co může pýcha zásluh postavit proti pýše Štěstí. — Jenže, vévodo Albo, jaký v tom je smysl? alba Ó běda nemluvněti královskému, jež kojné své se může posmívat! Jak sladce se mu to spí na měkkých poduškách našich vítězství! Vždyť planou na koruně jen perly, a ne rány, kterými byla vybojována. — Španělské zákony psal tento meč národům, skvěl se před krucifixem a vyrýval pro setbu pravé víry po celém světě brázdy krvavé: Bůh na nebesích, na zemi já soudil — 481 carlos Bůh nebo čert, co na tom! Vy jste byl ramenem jeho. Však to vím — a teď již ani slova o tom. Prosím. Chci se uvarovat jistých vzpomínek. — § Mám v úctě ty, jež vybírá si otec. Je třeba Alby otci mému; to já věru nikterak mu nezávidím. Jste velký muž. — I tohle připouštím; ba věřím tomu. Toho jen se bojím, že dřív jste přišel o tisíciletí. Vždyť Alba, jak se domnívám, by měl být tím, jenž přijde na konci všech dní. Až přemíra všech hříchů vyčerpá velikou shovívavost nebes, až žeň bohatá stát bude v těžkých klasech a bude třeba strašlivého žence, pak budete vy zcela na místě. — Ó bože, ráji můj! mé Flandry! — Teď však na to nesmím myslit. Mlčím tedy. Prý vezete si s sebou zásobu rozsudků smrti, předem podepsaných? Toť chvályhodná předvídavost. Netřeba pak bát se svévole. — Ó otče můj, jak špatně jsem tě pochopil! Já tebe z tvrdosti obvinil, že odepřel jsi mě poslat tam, kde Albům kyne sláva! — Tím dokázals, jak vážíš si mne! alba Princi, za tato slova bych vás — carlos (vzplane) Jak? alba Vás chrání jen královský váš rod. Vévodo, taste! alba (chladně) Proti komu? carlos (prudce naň dotíraje) Taste, já probodnu vás. alba (tasí) Musí-li to být — ( Šermují.) výstup šestý královna. don carlos. vévoda z alby. královna (polekána vychází ze svého pokoje) Jak, vytasené meče! (k princi rozhorlené a velitelským hlasem) Carlosi! carlos (při pohledu na královnu je vyveden z míry, paže mu klesne, stojí bez hnutí a všecek bez sebe, pak se rozběhne k vévodovi a políbí jej) Smíření, vévodo! A odpuštění! (Vrhne se mlíky královně k nohám, pak rychle vstane a vzrušen odběhne.) alba (stojí tu všecek užaslý a upřeně oba sleduje) To, přisámbůh, je zvláštní! královna (stojí několik okamžiků zneklidněna a na rozpacích, pak odchází zvolna do svého pokoje, ve dveřích se obrátí) Vévodo! ( Vévoda vejde za ní do pokoje.) 482 433 Kabinet princezny z Eboli výstup sedmý princezna oblečená s neobvyklým vkusem, krásné, ale prosté, hraje na loutnu a zpívá. Vejde královnino páže. princezna (rychle vyskočí) Již přichází! páže (chvatné) Jste sama? Divím se, že ho tu ještě nevidím; leč musí zde v okamžení být. princezna Že musí? Tedy si to i přeje — a je rozhodnuto — páže Jde v patách za mnou. Milostivá kněžno, jste milována — milována tak, jak žádná nikdy nebyla a není. Jakou to scénu viděl jsem! princezna (jej netrpélivé přitáhne k sobé) Jen rychle! Tys hovořil s ním? Mluv! Co řekl ti? Jak počínal si? Co ti pověděl? Byl na rozpacích? Překvapen byl? Poznal, kdo je ta, která poslala mu klíč? Tak honem, mluv! — či neuhodl nic? A nehádal snad na jinou? — Nu, jak? Což neřekneš mi ani slovo? Fuj, fuj, styď se: neobratný tak, tak strašně loudavý jsi nikdy nebyl. páže Což pustíte mě k slovu, Milosti? Klíč odevzdal jsem mu i dopis váš v předsíni královnině. Zarazil se, pohlédl na mne, když jsem utrousil, že posílá mě žena. princezna Zarazil se? Toť znamenité! Výborné! Mluv dál! páže Já ještě dál chtěl hovořit, tu zbledl a vytrhl mi dopis z ruky, na mne pak hrozivě se podíval a pravil, Že všecko ví. List četl ohromen a náhle roztřásl se. princezna Ze ví vše ? Ze všecko ví? To řekl? páže Ptal se mě snad třikrát, čtyřikrát, zda vskutku sama ten dopis jste mi dala. princezna Jak, já sama? Pak tedy také vyslovil mé jméno? páže Ne — jméno neřekl, ne. — Mohli by, tak pravil, naslouchat zde donašeči a vy žvanit to králi. princezna (překvapené) To že řekl? páže Tak, králi, pravil, velmi záleží, ba nesmírně a obzvlášť záleží mu na tom, by dověděl se o dopisu. princezna Jak, králi? Slyšels dobře? Vskutku králi? Použil právě toho slova? páže Ano! 484 485 Prý nebezpečné je to tajemství, mě varoval, bych se měl na pozoru i ve slovech i v každém posunku, jen aby nepojal král podezření. princezna (po chvilce přemýšlení, všechna udivena) Vše souhlasí — je tomu zřejmě tak — zná historku tu. — Neuvěřitelné! Kdo mu ji asi mohl prozradit? Nač ještě ptám se? — Kdo tak bystře vidí, tak hluboko, jak orlí pohled lásky? Jen dál, mluv dál, nu: přečetl ten list — páže Pak pravil, že ho obšťastnil tak, až se rozechvěl; o tomto štěstí prý netroufal si nikdy ani snít. Vtom do sálu, žel, vešel vévoda, což přimělo nás — princezna Ale proboha, co vévoda tam měl co dělat? Kde, kde zůstává však on? Proč otálí? Proč nepřichází? — Vidíš, jak ses mýlil! Jak šťasten mohl být již po tu dobu, co vyprávěls, že šťasten býti chce! páže Mám strach, že vévoda — princezna Zas vévoda? Co ten tu chce? Co muž ten statečný má společného s blažeností mou? Mohl ho nechat stát Či poslat pryč, kdo neudělal by to ? — Opravdu, tvůj princ se vyzná v lásce asi tak, jako se, tuším, vyzná v srdcích dam. Vždyť nechápe, co minuta je — Tiše! 486 Již slyším ho, již jde. Pryč! Je to princ! (Pále odběhne.) Pryč, honem pryč !— Kde moje loutna je? Ať překvapí mě — Zpěv můj povede ho. — výstup osmý princezna a brzy na to don carlos. princezna (se vrhne na pohovku a začne hrát) carlos (vběhne dovnitř. Pozná princeznu, a stojí tu, jako by do něho udeřil blesk) Můj bože, kde to jsem? princezna (upustí loutnu a jde mu vstříc) Ach, toť princ Carlos? Je, skutečně! carlos Kde jsem? Toť k zbláznění — já zmýlil jsem se ve dveřích. princezna Jak dobře si umí Carlos najít pokoje, kde dámy bez svědků jsou. carlos Princezno — promiňte, princezno — já — v předsíni jsou dveře otevřeny. princezna Je-li možná? Vždyť jsem je, myslím, sama zamykala. carlos To zdá se vám, to zdá se vám — mně věřte, jste na omylu! Zamknout chtěla jste, to připouštím, ba věřím — nezamkla však. Zamčeno není, doopravdy není! 487 I Já kohosi na — loutnu slyšel hrát — 1 či nebyla to loutna? v j (rozhlíB se rozpačitě) f Hle! Zde leží -a loutnu — Bůh mi budiž svědkem! — loutnu, tu miluji až k zbláznění. Jen ji jsem slyšel, při smyslech jsem nebyl, běžel jsem do pokoje za tou umělkyní, ' jež mě tak uchvátila, okouzlila, abych jí v krásné oči pohleděl. I princezna Jak roztomilá zvědavost! A tu jste ukojil, jak mohu dosvědčit. (po chvíli mlčení, významné) ' Jak nutno cenit muže skromného, jenž aby ženu studu ušetřil, ted zaplétá se do takových lží. carlos (upřímné) Sám cítím, princezno, že situaci » tím více zhoršuji, čím víc ji zlepšit chci. Mně odpusťte, že nezvládl jsem roli, j na kterou nikterak jsem nestačil. Zde hledala jste úkryt před světem. Zde přála jste si, lidí vzdálena, se oddat tichým tužbám svého srdce. A tu se já, já neblahý zde zjevím; ' váš krásný sen je rázem porušen. — Co nejrychleji musím tedy zmizet — (Chce odejít.) princezna (je překvapena a zaražena, ale hned se vzpamatuje) ( To bylo, princi, vskutku zlomyslné. carlos Já, kněžno — rozumím, co znamená tento váš pohled v tomto pokoji, ctím tyto vaše ctnostné rozpaky. A běda muži, který kuráž má, když žena zardívá se! Já jsem sklíčen, když přede mnou se ženy zachvívají. princezna Toť vskutku neobvyklá svědomitost u muže mladého a královského syna! Teď, princi — teprv musíte zde zůstat, teď sama o to prosím: každé děvče přestane bát se před takovou ctností. Víte-li, že váš nenadálý příchod mě vylekal při nejmilejší písni? (dovede jej k lenoíce a vezme si opit loutnu) Tu píseň, princi Carlosi, si musím teď zahrát ještě jednou; a vy za trest naslouchat budete mi. carlos (sedne si, ne bez přemáhání, vedle knélny) To je trest tak žádoucí jak přestupek můj — věru i obsah písně se mi líbil tak, tak božsky krásný byl — že po třetí bych mohl slyšet jej. princezna Jak? Vše jste slyšel? Toť, princi, ošklivé — Mně zdá se, že se v písni té o lásce vyprávělo? carlos A nemýlím-li se, o šťastné lásce — Text nejkrásnější v těchto krásných ústech; ne sice pravdivý, i když byl krásný. princezna Ne pravdivý? — Vy tedy nevěříte? — carlos (valné) Já téměř nevěřím, že by si Carlos s kněžnou Eboli mohli někdy rozumět, když o lásku jde. (Princezna se zarazí; Carlos to zpozoruje a pokračuje s lehkou galantností.) 488 489 A kdo uvěří, když spatří tyto růže na tvářích, že může vášeň v těchto ňadrech bouřit? Je v nebezpečí kněžna Eboli, že nadarmo kdy bude vzdychat? Lásku zná jenom ten, kdo rád má beznadějně. princezna (s celou svou předešlou Živostí) Ó mlčte! To zní hrozně — Skutečně se zdá, že vás ten osud především dnes pronásleduje — a právě dnes. (vezme jej za ruku, s Uchotným zájmem) Vy nejste šťasten, princi. — Trpíte — ví bůh, že trpíte. Jak je to možné? Proč, princi, trpět? Vždyť jste povolán užívat světa, nabízejí se vám všechny dary štědré přírody a máte právo z života se těšit! Vy — velikého krále syn a víc, víc nadto, od kolébky obdařen nadáním takovým, jež dokonce váš původ zatemňuje jasem svým! Vy — který v celé přísné radě žen má soudce podplacené, u těch žen, jež soudí o ceně a o věhlasu mužů s konečnou platností a neomylně! Jenž dobývá již tím, že všimne si, jenž vzněcuje, ač zůstává sám chladný, a kdyby vzplanul, vykouzlil by ráj a božské štěstí poskytl by — muž, kterého týmiž dary vyzdobila příroda ke štěstí tak mnohým, zároveň však nemnohým — že sám by nebyl šťasten? Ó nebe, které dalo jsi mu vše, proč jenom oči selhávají mu, že nevidí svá vítězství ? I7 carlos (který byl po celou tu dobu pohroužen v nejhlubší zamyšlení, vzpamatuje se náhle, když se princezna odmlčí, a prudce se zvedne) Jak skvělé! Jak znamenité, kněžno! Zazpívejte to místo ještě jednou. princezna (hledí naň užasle) j Carlosi, i kde toulal se váš duch? carlos (vyskočí) Můj bože, pravda! Včas upozornila jste mě. — Já musím, já musím rychle odtud. princezna (ho zadržuje) Kam? carlos (v hrozné úzkosti) Chci odejít —. j Princezno, propusťte mě — zdá se mi, ] jako by svět mi hořel za zády — princezna (jej násilím zadržuje) l Co je to s vámi? Z čeho pramení to podivné a zvláštní chování? (Carlos se zastaví a zamyslí se. Princezna využije tohoto okamžiku a přitáhne jej k sobé na pohovku.) Vám třeba klidu — Carlosi — vám krev , se rozbouřila — posadte se ke mně — pryč s těmi horečnými vidinami! . Když zeptáte se upřímně sám sebe, i ví tato hlava snad, co srdce tíží? i A kdyby věděla — což nezasloužil by | si žádný rytíř královského dvora | a žádná z jeho dam — vás uzdravit, j chci říci, pochopit? carlos (letmo, bezmyšlenkovitě) \ Snad princezna | Eboli - 490 491 princezna (radostné, rychle) Opravdu? carlos Nuž, dejte mi list prosebný, list doporučující pro mého otce. Dejte! Říká se, že velký vliv naň máte. princezna Kdo to říká? (To podezření nutilo tě mlčet!) carlos Ta věc je patrně již všude známa. Mám v úmyslu do Brabant odejít, abych si — vysloužil tam ostruhy. Otec však nechce. — Dobrý otec můj se bojí, kdybych armádám tam velel — že hlas můj utrpěl by. princezna Carlosi! Falešně hrajete. Jen přiznejte se, že chcete mi tou kličkou uklouznout. Na mne se podívejte, pokrytče! Mně přímo do očí! Kdo o rytířských činech snívá — jak ten, jen doznejte — jak ten by natolik se mohl ponížit, že dychtivě by kradl dámám stužky, jež spadnou jim a — prosím, promiňte — (lehce mu prstem odhrne nabíraný límec a vytáhne odtud stuhu, která zde byla ukryta) a jako poklad takto by je skrýval? carlos (s úžasem ucvoune) Tor příliš — princezno. — Jsem prozrazen. Vás nelze ošálit. — Vy patrně jste ve spojení s duchy, s démony. princezna Zdá se, že vás to překvapuje? Tohle? Oč vsadíme se, princi, že vám povím 492 historky, které vaše srdce skrývá — jen zkuste to a vyptávejte se. Když neušly mi vaše nálady, ni hles jen napolovic vydechnutý, ni úsměv, rychle skrytý vážností, ba ani náznaky a posunky, když vaše duše byla nepřítomna, sám posuďte, zda pochopila jsem tam, kde jste sám chtěl býti pochopen? carlos Nu, to je odvážné. — Ať platí sázka. Vy, princezno, mi chcete odhalit v mém srdci něco, o čem samo neví. princezna (ponékud dotčena, vážné) 2e neví, princi? Jen se rozpomeňte. A rozhlédněte se kol sebe. Pokoj, ve kterém jste, ten přece nepatří ke královniným komnatám, kde trocha té přetvářky je možná chvályhodná. — Jste zaražen? A nach vás náhle polil? Kdo ovšem byl by chytrý, smělý tak, kdo Carlose by měl kdy sledovat, když Carlos myslí, že je samo ten? — Kdo všiml si, jak při posledním plesu svou dámu, královnu, při tanci nechal a protlačil se k nejbližšímu páru, jak místo královské své tanečnici princezně Eboli svou ruku podal? Král sám, jenž právě přišel v tuto chvíli, si všiml, princi, této zmýlené! carlos (s ironickým úsmévem) Jak, dokonce i on? To ovšem, milá kněžno, se jeho nijak netýkalo. princezna Tak jak onen výjev v kapli zámecké, na nějž se patrně princ Carlos sám 493 již nepamatuje. Tam ležel jste u nohou svaté Panny v modlitbách, když — což jste za to mohl? — zašustily za vámi šaty jistých dam. V tu chvíli se hrdinný syn dona Filipa jak kacíř roztřásl před svatým soudem; na bledých rtech mu náhle odumřela modlitba jako jedem otrávená — v záchvatu vášně — jaká dojemná to byla fraška, princi — chopíte se ruky Matky boží, chladné ruky, na mramor prší žhavé polibky. carlos Vy křivdíte mi. Byla to jen zbožnost. princezna Nu, to je jiná, princi — potom ovšem i tenkrát byl to jen strach ze ztráty, když Carlos při hře s královnou a se mnou tak zručně vzal mi tuto rukavičku — (Carlos zdéšené vyskočí) a hned ji opět velmi způsobně namísto karty do hry vyhodil. carlos Ó bože — bože — Co jsem učinil! princezna Nic, co byste zas popřel, aspoň doufám. Jak radostné mé bylo leknutí, když do prstů mi vklouzlo znenadání psaníčko, jež jste v rukavičku skryl. Romance byla to tak dojemná, že — carlos (rychleji vpadne do řeči) Poetický pokus jen. — Můj mozek vypouští občas zvláštní bubliny, jež jako vzniknou, rychle zaniknou. To bylo vše. A nemluvme již o tom. princezna (užasle odnélw poodejde a dlouho na nlho hledíz dálky) Jsem vyčerpána — všechny pokusy mé se smekají po této hladké kůži. (odmlčí se na několik okamžiku) či nesmírná snad mužská hrdost je to, jež tváří se, jako by nechápala jen proto, aby slast tím sladší byla? (opit přistoupí blíže k princi a nejisté se naň zadívá) Konečně, princi, vysvětlete mi — Je přede mnou skříň kouzlem zamčená, a žádný klíč můj k ní se nehodí. carlos Tak jako před vámi já. princezna (rychle od něho odejde, přejde několikrát mlčky kabinetem a zřejmě přemýšlí o ničem důležitém. Konečně po dlouhé pause vážně a slavnostně) Tedy staň se — Musím se odhodlat a promluvit. Za soudce svého 2volila jsem vás. Jste ušlechtilý člověk — kníže, muž, jste rytíř. Vrhám se vám na prsa. Vy, princi, dojista mě zachráníte, a není-li už pro mne záchrany, pak ze soucitu pro mne zapláčete. ( Princ přistoupí blíže, s dychtivým, soucitným údivem.) 0 ruku mou se králův oblíbence — Ruy Gomez, hrabě Silva, drze uchází — Král tomu přeje, již se domluvili, jsem prodána té stvůře. carlos (mocně pohnut) Prodána? 1 vy jste prodána? A opětovně tím proslaveným obchodníkem jihu? princezna Ne, napřed si vše vyslechněte. Nejen že obětovali mě politice, i o nevinnost moji ukládají — 494 495 Hleí Tento dopis odhalí vám vše! (Carlos vezme list a nedočkavě sleduje její vyprávění, anii si dopřeje čas k tomu, aby si dopis přečetl.) Kde najdu, princi, záchranu? Až dosud má hrdost byla ochráncem mé ctnosti; leč nakonec — carlos Vy podlehla jste? Ne! Ne! Podlehla? Ne, proboha! princezna (hrdě a vznešeně) A komu? Jak ubohý to závěr! Chabě soudí duchové silní, když i přízeň žen a štěstí lásky cení jako zboží, na které možno přihazovat! Láska, toť jediné na tomto širém světě, co kupce nestrpí krom lásky samé. Vždyť cenou lásky jenom láskaje. Je diamantem nejdrahocennějším, jenž musí být bud darován, anebo být bez užitku navždy zahrabán — jak vypráví se o velikém kupci, jenž nedbal zlata Rialta a králům navzdory vrátil bohatému moři svou perlu, neboť příliš hrdý byl, než aby odprodal ji pod cenou. carlos (Při bohu — jak je krásná tato žena!) princezna Ať zvou to vrtochem — či ješitností: Já rozkoše své nedělím. Jen muži, jen jedinému, jejž si vyvolím, já za všecko dám vše. Navěky jediného má láska šťastným učiní — jen jeho — a tento jediný se stane bohem mým. Úchvatný soulad duší — polibek — rozkošné slasti chvilek milostných — 496 to nebeské, to vznosné kouzlo krásy, jsou barvy jediného paprsku i lístky jediného květu. Nač bych pošetile měla rozdávat z krásného kalichu té květiny jen útržky? Já sama, majestát, mistrovské dílo božské ženskostí, proč bych se sama měla mrzačit, osladit večer prostopášníkovi? carlos (Toť k nevíře! Jak? děvče takové se skrývá v Madridu — a já až dnes — až dnes se teprv o tom dovídám?) princezna Dávno bych byla opustila dvůr, i celý svět a do zdí klášterních se zahrabala; avšak jedno ještě zde pouto zůstává, a toto pouto mě mocně víže k světu tomuto. Ach, snad jen přelud! Mně však vzácný tak Já miluji a — nejsem milována. carlos (přistoupí k ní, ohnivě) Jste! Jako že Bůh na nebi je! Jste! Přísahám, nesmírně. princezna Vy přísaháte? Ó, toto byl hlas mého anděla! Když ovšem, Carlosi, vy přísaháte, pak tomu věřím, pak jsem milována. carlos (něžněji objímaje) Dívčino sladká, duše líbezná! Ty zbožňování hodné stvoření! Jen tebe slyším — vidím — uchvácen — pln obdivu. — Kdo honosit se může, že uviděl tě zrakem smrtelným, že uzřel tě — a nikdy nemiloval? — Zde však na dvoře krále Filipa? 497 Co, andělí můj krásný, co zde počít? Co u těch kněžourů, v té káznici? To není půda pro takové květy. — Což, rádi by jej zlámali — to věřím. — Leč to se nesmí stát co živ jsem, nikdy! — Své rámě kolem tebe ovinu, na rukou svých tím peklem pronesu tě! Chtěl bych se stát tvým strážným andělem! princezna (s pohledem plným lásky) Ó Carlosi! Jak málo jsem vás znala! Jak bohatě to vaše krásné srdce mi splácí za námahu, pochopit je! (Vezme jeho ruku a chce ji políbit.) carlos (odtáhne ruku) Co je vám, kněžno? princezna (jemné a půvabné, hledíc upřené na jeho ruku) Jaká krásná ruka! Jak bohatá je! — Princi, tato ruka uštědří jednou dvojí vzácný dar — dá diadém i Carlosovo srdce — a obojí jen jedné? — Jediné? — Jak velký dar! — Pro jednu příliš velký! Co když ty dary, princi, rozdělíte? Královny milovat prý nedovedou — a ta, co umí, nedovede vládnout: Lip tedy bude, princi, rozdělit je, a sice hned — teď okamžitě — Jakže? Či rozhodl jste snad již? Opravdu? Ó, pak je to tím lepší! Znám tu šťastnou? carlos Věz, dívko, vše, já se vším se ti svěřím — tvé nevinnosti, čistotě se svěřím. Na tomto dvoře jsi to jenom ty, jež hodna toho jsi, ty jediná, jež rozumí mé duši — Ano! Slyš! Já nezapírám — miluji! 493 princezna Ty zlý! Což bylo ti tak těžké vyznat to? Což hodna pláče musila jsem být, než jsem se stala hodna lásky tvé? carlos (se zarazí) Jak? Co to je? princezna Tak zahrávat si se mnou! To vskutku, princi, pěkné nebylo! A dokonce klíč zamlčet! carlos Klíč! Klíč! (telce srovnává myšlenky) Tak — ano — bylo to. — Již chápu — Bože můj! (Podlamují se mu kolena, drží se lidle a zakrývá si tvář.) (Dlouhé ticho na obou stranách. Knéfna hlasité vykřikne a klesne.) princezna Jak hanebné! Co jsem to učinila? carlos (se vztyéí, vybuchne v nejprudší bolesti) Jak hluboko jsem sražen s výšin nebes! — Jak strašné! princezna (skrývajíc tvář do podušky) Bože! Co se dovídám! carlos (vrhne se před ní na zem) Já nejsem vinen — kněžno — vášeň jen — nešťastné nedorozumění — Bože! Já nejsem vinen. princezna (odstrčí jej od sebe) Pryč mi z očí jděte, proboha — carlos Nikdy! Teď vás opustit v tak strašném rozrušení? princezna (násilím jej odstrkuje) Odejděte, ze soucitu či velkomyslnosti! — 499 Chcete mě zabít? Nemohu vás vidět! (Carlos chce odejit) Ten dopis vraťte, dejte mi můj klíč! Kde je ten druhý list? carlos Jak, druhý list? Jaký to druhý list? princezna Ten od krále. carlos (zarazí se) Jak, od koho? princezna Co prve jsem vám dala. carlos Od krále? Komu? Vám snad? princezna Nebesa! Jak strašně jsem se zapletla! Ten dopis! Sem s ním! Já musím mít jej nazpátek. carlos Jak, dopis od krále, vám napsaný? princezna Ten list! Pro všechny svaté! carlos Dopis, který měl kohosi ukázat mi v pravém světle — ten? princezna Je po mně veta! — Dejte — carlos Dopis ten — princezna (v zoufalství lomí rukama) Jak unáhleně jsem si počínala! carlos Ten list — byl od krále? — To, princezno, věc ovšem rázem mění. — Toto je (vítězoslavně zvedaje dopis) 500 list neocenitelný — převzácný, jejž nevyváží všechny Filipovy koruny sebetěžší. — Tento list si ponechám. (Odchází.) princezna (vrhne se mu do cesty) Jsem ztracena, můj bože! výstup devátý princezna sama. (Stojí ještě jako omráčena, bez sebe; když don Carlos odejde, rozběhne se za ním a chce jej zoufale přivolat nazpět) princezna Jen slůvko, princi, slyšíte — Je pryč! Ještě i to! Mnou pohrdá — Jsem zde tak strašně opuštěna — odstrčena i zavržena — (klesne na židli. Po chvíli) Ne! Jen vytlačena neznámou sokyní. On miluje. Již není pochyb. Sám to přece doznal. Leč která je ta šťastná? — Jisto je — že miluje, co milovat by neměl. Vždyť bojí se, že bude prozrazen. Před králem ukrývá se jeho vášeň — Proč právě před ním, který by jí přál ? — Ci otce snad se nebojí v svém otci? Když o záletných cílech králových se dověděl — jak zaradoval se, jak zajásal, jak znát dal, že je šťasten... Proč umlkla zde jeho přísná ctnost? Proč právě zde? — Co mohl by tím získat, když král se královně — (náhle se odmlčí, překvapena jistou myšlenkou. — zároveň prudce 501 vytáhne ze záňadří stužku, kterou jí prve dal Carlos, rychle šiji pro hlédne a pozná ji.) Já bláhová! Ted konečně — Že byla jsem tak slepá! Teď teprv se mi oči otevřely — Měli se rádi, než ji vladař zvolil. Princ nikdy bez ní neviděl mě. — K ní, k ní tedy vzhlížel, když jsem měla za to, že mne tak vroucně, z duše zbožňuje? Jaký to podvod, věru bezpříkladný! A já jí prozradila slabost svou — (odmlčí se) Ze miloval by zcela beznadějně? To nevěřím — Vždyť beznadějná láska nemůže obstát v boji takovém. Snít pouze tam, kde nevyslyšen touží sám nejmocnější vladař na světě — Dojista! láska beznadějná nikdy by tuto oběť přinést nemohla. Jak ohnivý byl jeho polibek! Jak něžně objal mě, jak něžně tiskl na bušící své srdce! — Zkouška to pro romantickou věrnost vskutku smělá, když nemá opětována být — Klíč si tedy vezme, namluví si, že mu královna jej posílá — a věří, že jejich láska už tak pokročila — jde, jde, a vskutku přijde! — Tolik věří v šílenou smělost Filipovy ženy. — Jak uvěřit by mohl, kdyby se mu povzbuzení nedostávalo? Toť zjevné. Vyslyšen je. Miluje! Ó nebesa, ta světice má vášeň! Tak jemná, ona!... Sama jsem se chvěla před vznešeným tím ztělesněním ctnosti. Jak vyšší bytost čněla nade mnou. Já hasla v jejím lesku. Její kráse 502 j jsem záviděla vznešený ten klid, j prostý všech vznětů lidí smrtelných. A tento klid byl pouze předstírán? I U obou tabulí se chtěla sytit? j Na odiv stavěla zář božské ctnosti j a zároveň si při tom troufala mlsat i hříchu tajné rozkoše? I To že by směla? To že by se mělo j bez pomsty kejklířce té podařit? i Podařit tím jen, že tu není mstitel? ' Ne, přisámbůh! Já jsem ji zbožňovala — I To volá po pomstě! Král o podvodu zví — Král? (chvíli uvaluje) Ano — to je cesta k jeho sluchu. ( Odejde) Komnata v královském paláci. výstup desátý vévoda z alby. páter domingo. domingo Co jste mi říci chtěl? alba 2e učinil jsem právě důležité odhalení, a velmi rád bych přišel věci na kloub. domingo Jak, odhalení? O čem mluvíte? alba Dnes v poledne se s princem Carlosem setkáme v královnině předpokoji. On urazí mě. Vzplaneme. A spor je trochu hlučný. K mečům sáhneme. 503 Hřmot uslyšela královna; i vyjde z komnaty své a mezi nás se vrhne, na prince pohlédne pak despoticky i důvěrně. — Ten jeden pohled stačil. — Ruka mu klesne — rozběhne se ke mně, ucítím vřelý polibek — a rázem je již ten tam. domingo (po chvíli mlčení) Toť velmi podezřelé — Mně cosi, vévodo, tím připomněl jste.-- Již odedávna, doznávám, v mé duši klíčily právě tyhle myšlenky. — Vyhýbal jsem se těmto představám. Nikomu jsem se s nimi nesvěřil. Jsou ostří dvojsečná a přátelé též pochybní — ti vnukají mi strach. Je těžko lidi poznat, ještě těžší je vyznat se v nich. Slůvko uklouzne, a někdo urazí se. Tajemství to jsem skryl, než na svět vynese je čas. Některé služby králům prokazovat je ošidné — jak střela odvážná, jež odrazí se nazpět na střelce, jestliže nestrefí svou kořist. — To, co pravím, bych na hostii mohl odpřisáhnout — očité svědectví však, zachycené slůvko, list papíru, to na váhu víc padá než to, co cítím sebeurčitěji. — Škoda, že jsme tu na španělské půdě! alba Proč? domingo Protože na každém jiném dvoře se vášeň snadno zapomene. Zde je varována strachem ze zákonů. Pro naše královny je svízelné si zahřešit — mám za to — na neštěstí 504 jen zde — jen právě zde, kde bychom mohli je nejlíp při tom hříchu překvapit. alba Leč poslouchejte dál — Don Car los měl u krále slyšení dnes. Hodinu trvala audience. Požadoval pro sebe správu nad Nizozemím. Hlasitě prosil, velmi naléhavě; však jsem to slyšel v kabinetu. Měl do krve oči vyplakané, když jsem ve dveřích jej potkal. V poledne však jak triumfátor vyhlíží. Je nadšen, že král se z nás dvou pro mne rozhodl. Prý je mu vděčen. Vseje prý teď jiné, a je tak líp! A přetvářku on nezná. Jak si mám srovnat tyto rozpory? Princ libuje si, že je odmítnut, a mne král svojí přízní obdaří, jsa zřejmě pohněván! — Co si mám myslit? Vždyť vskutku tato nová moje hodnost se podobá spíš vyobcování než vyznamenání. domingo Tak daleko to tedy dospělo? Že pouhý okamžik by zničil to, co léta budujeme? A vy tak klidně? mírně? — Neznáte snad toho chlapce? Máte zdání, co nás čeká, dosáhne-li moci? — Princ — — Já nejsem jeho nepřítelem. Jiné starosti klid můj ruší, starosti o trůn a o Boha, o jeho církev. — Znám infanta — znám naskrz jeho duši má strašný záměr — vězte, Toledo — šílený záměr stát se vladařem a přitom být bez naší svaté víry. — Vznítila jeho srdce nová ctnost, 505 jež hrdá, pevná sama sobě stačí a od víry nic nežádá. —Princ myslí! Podivný přelud rozpálil mu hlavu — on člověka cti — rcete, vévodo, což může takový být naším králem? alba Co je to všecko? Přeludy! Snad též i hrdost chlapce, jenž chce něčím být. Co jiného mu zbývá? To ho přejde, až bude jednou rozkazovat sám. domingo Já pochybuji. — Vždyť si zakládá na svobodě své, nátlaku se vzpírá, jejž musí snášet, aby jednou mohl sám užívat ho. — Patří na náš trůn? Ten smělý, silný duch nám rozerve předivo všeho státnického umu. Nadarmo jsem se snažil oslabit tu vzdornou smělost svody rozkoše; v té zkoušce obstál — Věru, budí strach v takovém těle takovýto duch — a Filipovi bude šedesát. alba Dohledá zrak váš věru daleko. domingo On s královnou je zcela zajedno. V hrudi jich obou, ještě ukryt, číhá jed novotářů; avšak zanedlouho se prosadí a trůnu zmocní se. Však znám rod Valois. — Na pozoru se mějme před pomstou této tiché nepřítelky, až bude Filip sláb. Nám doposud je osud přízniv. Předejděme je! Do jedné smyčky zapletou se oba. — Teď nutno králi něco naznačit, ať s důkazy či bez nich. Mnoho již tím získáme, když bude kolísat. 506 My sami, my dva váhat nebudeme. A přesvědčit, to věru není těžké pro toho, kdo sám přesvědčen je. Pak tím více odhalíme, čím víc předem budeme věřit v nutnost odhalení. alba Teď otázka však nejdůležitější: Kdo úkol převezme dát králi zprávu ? domingo Ne vy a ani já. Již vězte tedy, co odedávna pro veliký plán jsem zatím s tichou pílí nachystal. Mně schází ještě do našeho spolku osoba třetí, nejdůležitější. — Král miluje princeznu Eboli. Živím tu vášeň, sloužící mým plánům. Jsem jeho prostředníkem — v zájmu plánu tu mladou dámu uzpůsobuji. V ní, zdaří-li se moje dílo, vzkvete nám společnice, snad i královna. Mne sama pozvala do této síně. Mám pevnou naději. — Za jednu půlnoc španělská dívka možná rozšlape lilie Valois. alba Jak? Správně slyšel jsem? To, nebesa, je překvapení! Ano, to je to pravé! Dominikán e, můj obdiv přijmi, máme vyhráno — domingo Pst! Kdo to jde? — Toť ona — ona sama. alba Já budu vedle v pokoji, a kdyby — domingo Je dobře, zavolám vás. (Vévoda z Alby odejde.) 507 vystupjedenäcty princezna. domingo. domingo Vzácná kněžno, jsem hotov splnit vaše rozkazy. princezna (dívajíc se zvědavě za vévodou) Což nejsme sami? Máte zde, jak vidím, jednoho ještě svědka? domingo Jakže? princezna Kdo to byl, kdo právě od vás odešel? domingo To byl vévoda z Alby, milostivá kněžno, jenž prosí o svolení, aby po mně směl mluvit s vámi. princezna Vévoda? Co chce? Co ten mi může chtít? Snad dovedete mi něco o tom říci? domingo Já? Než zvím, co důležitého se přihodilo, že jsem se dočkal této šťastné chvíle, a opět vidím kněžnu Eboli ? (Pausa, v nílt očekává její odpověd.) Snad naskytlo se něco konečně, co příznivé je přání královu? Mohu se nadít, že snad smířila vás moudrá úvaha s tou nabídkou, již odmítal jen rozmar, svéhlavost? Nedočkavostí hořím — princezna Vyřídil jste králi poslední mou odpověď? domingo Já odložil to, abych neranil ho. Je, milostivá kněžno, ještě čas. Je na vás, abyste ji zmírnila. princezna Pak sdělte králi, že jej očekávám. domingo Je možno tomu věřit, krásná kněžno? princezna Což žertovat bych mohla ? Je mi z vás bezmála úzko. — Co jsem učinila, že dokonce i vy — vy blednete? domingo To překvapení, princezno — já ani nemohu pochopit — princezna To, velebnosti, též není třeba. Za nic na světě bych nepřála si, byste pochopil. Vám musí stačit, že je tomu tak. A nesnažte se dopídit se toho, čí výmluvnosti za to vděčíte. Pro útěchu vám řeknu: nemáte sám podíl na tom hříchu. Ani církev; ačkoli sám jste mi již dokazoval, že jsou i případy, kdy svatá církev pro vyšší cíle používat smí dokonce těl svých mladých, krásných dcer. To také ne. — Tak zbožné důvody jsou mně, velebnosti, nedosažitelné — domingo Rád, princezno, je zase beru zpět, jestliže jich už není potřebí. 508 509 princezna Poproste za mne tedy vladaře, ať mi mé chování již nezazlívá. Jsem stejná jako předtím. Jen stav věcí mezitím doznal změny podstatné. Když odmítla jsem jeho nabídku tak rozhořčeně, to jsem věřila, že s nej krásnější královnou je šťasten — že věrná choť je hodna oběti mé. To jsem si tenkrát myslila. Teď ovšem, teď znám vše mnohem lip. domingo Dál, kněžno, dál. Jak slyším, rozumíme si. princezna Je konec, je přistižena. Již jí nešetřím. Prohnaná zlodějka je chycena. Klamala krále, Španělsko i mne. Miluje. Vím to, ona miluje. Důkazy podám, že se zachvěje. Král podváděn je — ale, přisámbůh, on nesmí podváděn být bez pomsty! Já strhnu jí tu masku vznešené a nadpozemské odříkavosti, nechť uzří celý svět tvář hříšnice. Jak strašnou cenu musím zaplatit, leč těší mě to, je to triumf můj — a ona ještě dráž to zaplatí. domingo Vše nyní dozrálo. Mně dovolte, bych zavolat směl vévodu. (Vyjde.) princezna (udivena) Co je to? výstup dvanáctý princezna. vévoda alba. domingo. domingo (přivádí vévodu) Vévodo z Alby, opožděně přišla již vaše zpráva. Kněžna Eboli nám přišla říci o tajemství, které se měla od nás dovědět. alba Pak tedy má návštěva ji tolik nepřekvapí. Svým očím nedůvěřuji. Vždyť k odhalením tak vážným třeba bystrozraku ženy. princezna Vy o odhaleních zde mluvíte? — domingo My chtěli zvědět, milostivá kněžno, kde, v kterou hodinu snad byste — princezna Ovšem! Cekám vás tedy zítra v poledne. Mám důvody, bych toto trestuhodné tajemství déle neskrývala — abych je netajila déle před králem. alba To právě přivedlo mě sem. A bez meškání král o tom musí zvědět. Od vás jen, jen od vás, princezno, to musí zvědět. Vždyť komu spíš by mohl uvěřit, než bdělé společnici ženy své? domingo Ba, komu víc než vám, jež kdykoli naň můžete tak mocně zapůsobit? alba Jsem vyhlášený princův nepřítel. 510 domingo A totéž o mně obecně je známo. Princezně Eboli však nutno věřit. Kde musíme my mlčet, tam váš úřad vám ukládá, vás nutí promluvit. Král neujde nám, zasáhnete-li, a potom my to dílo dokonáme. alba Však brzy, ihned musí se to stát. Je nyní vzácný každý okamžik. Vždyť každá další hodina mi může přinésti rozkaz k odchodu. domingo (po chvíli přemýšlení se obrací ke knižné) Což listy by bylo možno získat? Zachytit tak listy od infanta, to by mělo náramný význam. — Vida! — Pravda? —- Ovšem! Vy spíte — tuším — v jednom pokoji s královnou? princezna V tom, jenž s jejím sousedí. — Co s tím však? domingo Kdyby se tak někdo vyznal na příklad v zámcích! — Všimla jste si snad, kam ukládá si klíček od skřínky? princezna (zamyšleně) To by snad šlo — Ten klíček bych snad našla — domingo A dopisy chtí posla--královna má velkou družinu--Zde kdyby někdo tak našel stopu!--Zlato zmůže hodně — alba Ví někdo snad, zda infant přátele má? domingo Ni jediného v celém Madridu. alba Toť podivné. domingo A můžete mi věřit. Mám důkazy, že všemi pohrdá. alba Teď právě napadá mi, když jsem prve vycházel z královniny komnaty, stál infant s jedním z jejích pážat; s ním tam tajně rozmlouval — princezna (rychle vpadne) To ne! To bylo — to bylo o docela jiných věcech. domingo Jak to mužem vědět? — Je to podezřelé. — (k vévodovi) A znáte ono páže? princezna Třesky plesky! Co na tom? Stačí snad, že já to vím. — My sejdeme se tedy znovu, než si s králem promluvím. — A do té doby se mnoho vyjasní. domingo (odvádí ji stranou) A král smí doufat? Smím mu to sdělit? Vskutku? Která jen to bude šťastná hodina, jež splní mu jeho touhu? Řeknete i to? princezna Za několik dní budu nemocna; pak odloučí mě od královny — jak je obvyklé u dvora našeho. Já zůstanu pak ve svém pokoji. domingo O jaké štěstí! Vyhráli jsme slavně. Teď do boje se všemi královnami — 513 princezna Pst! Hledají mě — královna mě volá. Nuž na skledanou. (Odkvapí.) j výstup třináctý ' í alba. domingo. | domingo (po pause, ve které sledoval princeznu zrakem) Vévodo, ty růže a vaše bitvy — alba A tvůj Bůh — chci vidět ten blesk, jenž by si troufal srazit nás! ( Odejdou.) V kartuziánském klášteře výstup čtrnáctý don carlos. převor. carlos (vcházeje, k převorovi) Již byl zde tedy? — To mě velmi mrzí. převor Dnes od rána zde byl již po třetí. Odešel před hodinou — carlos Vrátí se? Nic nevzkázal? převor Prý přijde před polednem. carlos (přistoupí k oknu a rozhlíží se po kraji) Váš klášter daleko je od silnice. 5J4 Tam ještě vidět věže Madridu. A skutečně, zde teče Manzanares — Kraj, jaký odpovídá přáním mým. — Vseje zde tiché, jako v tajemství. převor Jako by člověk vstoupil v jiný život. carlos Důstojný pane, vaší čestnosti jsem svěřil nejsvětější tajemství. Nikdo se nesmí dovědět ni tušit, s kým potají jsem tady rozmlouval. Mám velmi vážné příčiny, proč tajím před celým světem toho, jejž zde čekám: Jen proto jsem si zvolil tento klášter. Jsme jisti před zrádci i přepadením? Jste pamětliv, co jste mi přísahal? převor Nám věřte, vzácný pane. Podezření královo hroby neprohledává. Zvědavé ucho ke dveřím se tiskne jen tam, kde štěstí, vášeň přebývá. Svět končí v těchto zdech. carlos Snad myslíte si, že za tou bázní, obezřetností se asi skrývá špatné svědomí? převor Nic nemyslím si. carlos Mýlíte se, otče, jste na omylu. Moje tajemství se bojí lidí, ale boha ne. převor To, synu, zajímá nás pramálo. Náš útulek je stejně přístupný i zločinu i nevině. Co chystáš, 5l5 zlo nebo dobro, hřích či skutek čestný — to vyřid si jen se svým svědomím. carlos (vřele) Co tajíme, to nijak nezneuctí vašeho boha. Je to jeho vlastní a nejkrásnější dílo. — Vám však, vám bych mohl o něm povědět. převor A nač? Mne toho, princi, raděj ušetřte. Již dávno leží svět a jeho marnost zde zapečetěn na velikou pouť. Nač ještě krátce před mým odchodem tu pečeť lámat? — Věru pramálo je k blaženosti pravé potřebí. — Zvon volá k hóře. Jdu se pomodlit. (Převor odchází) výstup patnáctý don carlos. Vstoupí markýz poza. carlos Ach, konečně jsi tady — markýz Jaká zkouška pro přítelovu netrpělivost! Již dvakrát slunce vyšlo, dvakrát zašlo, co rozhodnut byl osud Carlosův, a teď, až teď se o tom dovím. — Mluv, jste smířeni? carlos Kdo? markýz Ty a Filip král, a padlo rozhodnutí o Flandrech? 516 carlos Že vévoda tam zítra vytáhne? Toť rozhodnuto, ano. markýz Není možná. Což obelhán byl celý Madrid? Vždyť jsi měl prý tajnou audienci. Král — carlos Byl neoblomný. Rozešli jsme se na věky, víc než až do této chvíle — markýz Ty nejdeš do Flander? carlos Ne! Ne! markýz Má naději! carlos To mimochodem. Co jsem, Rodrigo, vše prožil do našeho rozchodu! Teď především však radu tvoji. Musím s ní promluvit -markýz S tvou matkou? — Ne! — A nač? carlos Mám vyhlídky. — Ty bledneš? Jen buď klidný. Chci šťasten být a budu. — O tom však až jindy. Nyní poraď mi, jak bych s ní promluvil. — markýz Co je to? Kde se vzal ten nový horečnatý sen? carlos Ne sen! Pří bohu zázračném! — Toť pravda, pravda! (vytáhne králův dopis knižně Eboli) Je obsažena v tomto vzácném listě! Je volná královna, tak před lidmi, 517 jako je volná před očima nebes. Zde čti a přestaneš se divit. markýz (otvíraje dopis) Jak? Co vidím? Psal to vlastní rukou král? (po přečtení dopisu) Komu je určen dopis? carlos Princezně Eboli. — Páže královnino mi přineslo předevčírem list, jenž psán byl rukou neznámou, a s ním i klíč. Najdu prý v levém křídle paláce, v němž sídlo královny je, v komnatě tu, kterou dávno miluji. Ten pokyn hned poslechnu — markýz Ty, šílený, jsi šel? carlos Vždyť neznám rukopis — leč takovou jen jednu dámu znám. A která jiná by myslila, že zbožňuje ji Carlos? Hned v sladké závrati tam odkvapím; zpěv božský, který z nitra pokoje mi zazní vstříc, mi ukazuje cestu — otevru dveře — koho vidím tam? — Mé zděšení si představ! markýz Tuším vše. carlos A kdybych nebyl padl do rukou andělu, byl bych ztracen, Rodrigo, a beznadějně. Neblahá to shoda! Jsouc oklamána neprozřetelnou mých očí mluvou, tak se oddala sladkému klamu, že to ona sama je modlou pohledů těch. Dojata 51« tím mlčenlivým žalem duše mé, své měkké srdce velkomyslně i nerozvážně přemluví, by lásku mou opětovalo. A domnívá se, že ostych ukládá mi mlčení; i rozhodne se sama promluvit — jak na dlani mám její krásnou duši — markýz Tak klidně pravíš to? - Vždyť Eboli tě prohlédla. A není pochyby, že vnikla do tajemství lásky tvé. Tys urazil ji těžce. Ona však má krále v hrsti. carlos (důvčřivl) Ctnostná je. markýz To je v zájmu své lásky. — Ale tato ctnost — mám strach z ní, znám ji — jak je vzdálena od ideálu, který z mateřské- duševní půdy hrdě, spanile jsa počat, pučí, raší, bez sadaře sám bohatě a bujně rozkvétá! Toť větev cizí, v drsném podnebí narostlá tak, že padělkem je jihu; jak chceš to nazvi, výchovou či vůlí, to nevinnost je umélás jež byla lstí, těžkým bojem teprv vydobyta na krvi vznícené a promyšleně i pečlivě pro nebe sepsána, jež žádá ji a odměňuje za ni. Sám uvaž! Jak by mohla odpustit kdy královně, že bez povšimnutí tak těžce vybojovanou tu její ctnost pominul muž, jen aby trápil se pro Filipovu ženu beznadějně? 5*9 carlos Což znáš tak dobře kněžnu? markyz Jistě ne. Snad sotva dvakrát jsem ji viděl. Ale jen jedno slovo ještě dovol mi: mně zdálo se, že obratně se umí nástrahám hříchu vyhýbat, že ví t až příliš dobře, že je ctnostná. Pak i královnu jsem viděl. Carlosi, j jak jiné bylo vše, co zde jsem našel! Jak vrozená a tichá ušlechtilost, nedbalá bezstarostnost, neschopná té promyšlené vypočítavosti, daleká bázně jako smělosti, ' tak pevně kráčí heroickým krokem po úzké střední cestě vhodnosti a neví, že je hodna zbožňování, neschopna sama sebe obdivovat. i Což ani v tomto zrcadle můj Carlos nepozná svoji kněžnu Eboli? — ^ Jen z lásky kněžna odolala svodům; v ctnost byla její láska vpletená. Ctnost neodměněná — teď padne. carlos (prudce) Ne! ( (přechází prudce po místnosti) Ne, pravím ti. — Ó, kdyby Rodrigo jen věděl, jak mu sluší, okrádá-li Carlose svého o tu blaženost, již dává víra v lidskou dobrotu! markyz Což zasloužím si tohle? — Ne, můj drahý, 1 to nechtěl jsem, a Bůh mi svědkem bud! — Ta Eboli — ta andělem by byla a já bych jako ty sám poklekl 520 i před její svatozáří pokorně, jen kdyby — neznala tvé tajemství. carlos Hleď, jak je lichá tvoje obava! Což má snad jiné důkazy než ty, jež samotnou ji kompromitují? A vykoupí snad smutnou radost ze msty svou vlastní ctí? markyz Však hanbě leckterá se obětovala, by odčinila svůj ruměnec. carlos (prudce vstávaje) Toť tvrdé, příliš kruté! Je hrdá, šlechetná. Znám ji a nebojím se. Zbytečně plašíš moje naděje. Já s matkou promluvím. markyz Proč teď? A nač? carlos Teď před ničím mít ohled nemusím — chci znát svůj osud. Ty se postarej, jak bych s ní promluvil. markyz A tenhle dopis jí ukázat chceš? Vskutku? carlos Neptej se mě na to. Nyní poraď, pověz mi, jak promluvil bych s ní. markyz (s důrazem) Což neřekl jsi, že miluješ svou matku ? — A ty chceš jí dopis ukázat? (Carlos sklopí oči a mlčí) Já, Carlosi, čtu v tváři tvé cos — zcela nového — mně neznámého až do této chvíle. — Odvracíš pohled ode mne? A proč jej odvracíš? Je tomu tak? — Ten dopis mi ještě podej! Ukaž, podívám se — (Carlos mu podá dopis. Markýz jej roztrhá.) carlos Jak, zešílel j si? (ovládne své vzrušení) j Pravda — doznávám — mně mnoho záleželo na tom listě. \ markýz To bylo zřejmé, proto jsem jej zničil. (markýz upře pronikavý pohled na prince, který se naň nejisté dívá. Dlouhé mlčení) { Co společného s tvojí láskou, rci, mít může cizoložství královo? Což byl ti Filip nebezpečný snad? Což možno manželskou tu nevěru spojovat nějak s tvými nadějemi, < by smělejší se staly? Zhřešil tam, kde máš rád ty? Ted začínám tě chápat. , Jak nesprávně až dosud rozuměl jsem lásce tvé. carlos Jak, Rodrigo? Co myslíš? ; markýz ' Och, cítím, čemu musím odvykat. Ba, kdysi, kdysi bylo všechno jiné. Tak bohat byls, tak hořels, bohat byls! Svět celý měl své místo v srdci tvém. i To všechno minulo, vše pohlceno bylo jedinou vášní, malým sobectvím. J Tvé srdce vyschlo. Nemáš ani slzy pro strašný osud oněch provincií, i ni slzy jediné! — Ó Carlosi, J jak ubohý jsi, žebrák ubohý, když jenom sebe, sebe rád máš, ' 522 carlos (vrhne se do Židle. — Po pause se stéll potlačovaným pláčem ) Vím, že mě již nemáš v úctě. markýz Carlosi, ne tak! Já chápu vzkypění tvé. Vzešlo jen z poblouzení citů, hodných chvály. Královna tobě náležela, tobě ji panovník vzal — dosud ještě však jsi ve své právo skromně nevěřil. Snad přece jen jí Filip hoden jest. Jen tiše dotud odvážil ses soudit. List rozhodl. Teď tys jí hoden byl. Tu s hrdou radostí jsi viděl, kterak osud je usvědčen zde z lupu, z tyranství. I zajásal jsi nad svou urážkou. Bezpráví trpět láká velké duše. Zde zbloudila však tvoje fantasie, tvá hrdost měla zadostučinéní — tvé srdce dělalo si nadéji. Hleď, dobře vím, že tentokrát jsi zřejmě sám sobě nerozuměl. carlos (dojat) Rodrigo, ne, velice se mýlíš. Zdaleka tak šlechetně jsem neuvažoval, jak ty bys mi chtěl nyní namluvit, markýz Což tě tak málo znám? Hleď, Carlosi, když ty se chyby dopustíš, tu hledám vždy mezi všemi ctnostmi takovou, již mohu z oné chyby obvinit. Když nyní lip si rozumíme, budiž! Teď s královnou se sejdeš, promluvíš s ní. carlos (se mu vrhne kolem krku) Ú, kterak rdím se před tebou, 523 markýz Vždyť máš mé slovo. Všechno ostatní mi přenech. Myšlenka smělá, šťastná, odvážná v mé fantasii vzešla. — Uslyšíš ji záhy z krásnějších úst, Carlosi. Ke královně se nějak dostanu. Snad ukáže se výsledek již zítra. A do té doby nezapomínej, že záměr, který zrodil vyšší rozum, jenž vyvoláván je lidským strádáním, i kdyby desettisíckrát byl zmařen, přec nesmí nikdy padnout. — Slyšel jsi? Měj na paměti Flandry! carlos Všecko, vše, co přikážeš mi ty a lidská ctnost. markýz (jde k oknu) Je na čase. Již slyším průvod tvůj. (Obejmou se.) Ted jsi zas princ a já tvůj vasal jsem. carlos Do města jedeš hned? markýz Hned. carlos Ještě slůvko! Však málem bych byl zapomněl! — Ta zpráva je velmi závažná: Do Brabant listy král otvírá. — Bud tedy opatrný! Vím, že má pošta tajné příkazy — markýz Jak dověděl ses to? carlos Don Raimond Taxis je dobrým přítelem mým. markýz (po chvíli mlčení) Ještě tohle! Pak přes Německo půjdu oklikou! (Odejdou každý jinými dveřmi.) 524 525 TRETÍ DĚJSTVÍ Králova ložnice. výstup druhý král. hrabe lerma. výstup první Na nočním stolku hoří svíce. V pozadí pokoje klečí několik pážat, která usnula. král, až do pasu zpola vysvlečen, stojí u stolu, opíraje se jednou rukou o židli, zamyšlen. Před ním leží medailon a papíry. král Kdo popřít mohl by, že bývala vždy neuspokojená? Nikdy nemohl jsem dát jí lásku, přesto — bylo znát, že chybí jí? Hle, důkaz její falše. (tu udělá pohyb, který jej přivede k vědomí. Vzhlédne s údivem) Kde jsem to byl ? Což bdí zde jenom král ? — Jak, svíce dohořely? Nastal snad již den? — Je veta po mém spánku. Jej mi promiň, přírodo. Král nemá kdy dohánět noci ztracené; ted bdím, nechť tedy vzejde den. (zhasne svíce a rozhrne okenní záclonu. — Přechází po komnatě a všimne si přitom spících chlapců; na chvíli se před nimi mlčky zastaví, poté zatáhne za šňůru zvonce) Což všechno spí i v předsíni mé? lerma (zděšen při pohledu na krále) Vaše Veličenstvo I snad není zdrávo? král \ V levém pavilónu hořelo. Neslyšel jste hluk? lerma Ne, králi. král Ne? Jakže? Tedy se mi to jen zdálo? To nemůže být samo sebou. Nespí v tom křídle královna? lerma ' Tak jest, můj králi. král Ten sen mě děsí. Napříště tam večer vždy zdvojnásobte stráže — slyšíte? — však zcela, zcela potají, — Já nechci — Vy prohlížíte si mě? lerma < Vidím, jak 0 spánek prosí oči zanícené. Smím odvážit se, Vaše Veličenstvo, vám připomenout vaše vzácné zdraví 1 vaše národy, jež se strachem I a s údivem by četly v této tváři |. patrnou stopu noci probdělé — Jen hodinky dvě spánku ranního — král (s rozrušenými pohledy) Spát — budu v rakvi v Escorialu. Král, pokud spí, je zbaven koruny a muž je zbaven srdce ženy — Ne! 526 527 T Toť pomluva — Což nebyla to žena, žena, jež našeptala mi to? Vždyť pomluva přirozeností je ženy. Zločin jist není, dokud muž jej nedosvedčí. (k páiatům, která zatím procitla) Vévodu z Alby zavolejte! (Palata odejdou.) Hrabě, přistupte blíž! Je pravda to? (zastaví se před hrabítem, dívaje se na něho pátravé) Kéž byl bych vševědoucí jenom na okamžik! — Mně přísahejte, je to pravda? Jsem, jsem podváděn? Je pravda to? lerma Můj velký, můj dobrý králi — král (uskočí nazpét) Králi! Stále král a král! — Což není lepší odpovědi než tento prázdný, dutý ozvuk? Biji do téhle skály, vodu, vodu chci na horečnou svou žízeň — dává mi však jen žhavé zlato. lerma Co má pravda být? král Nic. Nic. Jen jděte. Jděte! (Hrabe chce odejít, král jej znovu zavolá.) Vy jste ženat? Jste otcem? lerma Ano, Vaše Veličenstvo. král Ženat a troufáte si celou noc u svého pána probdít? Vaše vlasy jsou stříbrem protkány, a nerdíte se, že spoléháte v počestnost své ženy? Ó, jděte domů. Zastihnete ji v synově krvesmilném objetí. Jen věřte svému králi — Děsíte se ? Významně na mne hledíte? — že mám já sám snad také vlasy šedivé? Ó nešťastníce, vzpamatujte se! Královny neposkvrní svoji ctnost. Jste synem smrti, nevěříte-li — lerma (zanícené) Kdo mohl by ? Kdo troufal by si drze v některém státě mého krále dechnout jed podezření na andělskou ctnost? Nej lepší královnu tak — král Nej lepší? I pro vás tedy nejlepŠí? Jak vidím, má i zde u mne vřelé zastánce. To patrně ji stálo — mnohem víc, než je mi známo, že by mohla dát. Můžete jít. Ať vejde vévoda. lerma Již v předsíni jej slyším — (Chce odejít.) král (laskavějším tánem) Hrabě! - Co jste prve řekl, přec snad pravda bylo. Třeští mi hlava po probdělé noci. — Co řekl jsem jak ze sna, zapomeňte. Slyšíte? Jsem váš milostivý král. (Podá mu ruku k políbení. Lerma odchází a otvírá dveře vévodovi Z Alby.) 528 529 výstup třetí král a vévoda z alby. alba (blíží se ke králi s nejistým pohledem) Tak neočekávaný pro mne rozkaz — v tuto tak neobvyklou hodinu? (zarazí se, když se podívá na krále pozorněji) A tento pohled — král (usedne a uchopí medailón na stole. Dívá se dlouho mlčky na vévodu) Tedy doopravdy zde nemám služebníka věrného? alba (stojí mlčky, zaražen) Jak? král Na smrt jsem byl uražen — toť známo, a nikdo mě včas neupozornil! alba (s užaslým pohledem) Urážka mého krále mně by ušla? král (ukazuje mu dopisy) Znáte to písmo? alba To je rukopis Garlosův. — král (se odmlčí, při čemž ostře pozoruje vévodu) Ještě pranic netušíte? Před jeho ctižádostí jste mě varoval. Jen jeho ctižádost to byla, ona jen, před kterou měl jsem se mít na pozoru? alba Je ctižádost tak velké — širé slovo, v němž může vězet ještě velmi mnoho. král A nechcete mi nic víc odhalit? alba (po chvíli mlčení s nepřístupným výrazem) Mé pozornosti Vaše Veličenstvo 530 svěřilo osud říše. Povinen jsem říši dávat svoje náhledy i nejtajnější vědomosti. Ale co jinak tuším, myslím nebo vím, to náleží jen mně. To majetek je svatý, jejž i otrok poddaný i vasal právem může odepřít všem králům světa. — Není všechno zralé pro mého krále, co je jasné mně. A chce-li král přec dostat odpověď, pak musím prosit, aby jako pán se neptal. král (podá mu dopisy) Čtěte! alba (čte a polekaně se obrátí ke králi) Který šílenec dát mohl tento papír neblahý do rukou mému králi? král Jak, vy víte, koho se týká? — Není, pokud vím, to jméno na papíře uvedeno. alba (zaražen ucouvne) Já podřekl se. král Víte? alba (po chvilce přemýšlení) Je to venku. Pán poroučí — já nemohu již couvnout — již nezapírám — znám tu osobu, král (strašlivě rozrušen vstává) Ó, novou smrt mi pomoz vymyslit, strašlivý bože pomsty! — Jasné tak, tak všude známé je to, vykřičené, že není třeba nijak namáhat se, na první pohled pochopíš, oč jde — Toť příliš! To jsem netušil! To ne! 531 Jsem poslední, kdo dovídá se o tom! Poslední v celé říši — alba (vrhne se králi k nohám) Doznávám svou vinu, nejmilostivější králi. Hanbím se za svou moudrost zbabělou, jež radila mi, abych mlčel tam, kde právo, pravda, mého krále čest tak naléhaly, abych promluvil — Když tedy zřejmě všichni oněměli, když okouzlení krásou svazuje všem mužům jazyk, budu mluvit já, ač vím, že zaklínání synovo, že půvaby a slzy vaší choti — král (rychle a prudce) Povstaňte. Máte královské mé slovo — Vstaňte a mluvte bez obav. alba (vstane) Snad ještě se Vaše Veličenstvo pamatuje na onen případ v Aranjuezu. Tam zastihl jste v parku královnu bez dámy jediné — a zřejmě rozrušenou docela samu v skryté besídce. král Ha! Co zde uslyším? Dál! alba Markýza Mondecar byla z říše vyhnána, že byla příliš velkomyslná a obětovala se pro královnu — Ted víme všecko — Neučinila markýza víc, než měla přikázáno. Princ byl tam. král (strašné vybuchne) Byl tam? Tedy přece jen - 532 r f alba i Mé podezření ihned vzbudila tam v písku mužská stopa, která vedla z levého vchodu oné besídky do jeskyně, v níž ležel kapesník, jejž ztratil infant. Jeden zahradník tam potkal prince právě ve chvíli -I a čas se téměř přesně shoduje, — j ' kdy Vaše Veličenstvo v besídce se objevilo. král (probíraje se z chmurného zadumání) \ A jak plakala, ] když najevo jsem dal své podivení! Před celým dvorem jsem se musil rdít! Pro ni se rdít sám před sebou — ví bůh! Před její ctností stál jsem jako viník — (dlouhé a hluboké ticho. Usedne a zastře si obličej) Vévodo z Alby — máte pravdu, ano — To by mě mohlo k strašným činům vést — Nechte mě chvilku o samotě — alba To však, můj králi, není ještě důkazem — j král (sahaje po papírech) A ani tohle? To? A toto vše? i A ani tato shoda výmluvná důkazů plně usvědčujících? Och, je to jasnější než den — Co již jsem dávno věděl předem — Zločin ten již začal tenkrát, když jsem ponejprv j ji přijal z vašich rukou v Madridu — ! Ještě ji vidím, bledou jako smrt, jak hledí s hrůzou na mé šediny. Již tehdy začala hra podvodná! alba Princ dostal matku, ztratil nevěstu. ! Již kojili se svými tužbami, 533 již sblížili se ohnivými city, jež nový stav jí zakazoval. Strach byl přemožen již, strach, jenž provází vždy první lásku; nyní promlouvalo směleji pokušení v obrazech vzpomínek, které nebyly již hříchem. Spřízněni shodou názorů i let, i pobouřeni stejným útlakem tím směleji se poddali své vášni. Zasáhla v jejich lásku politika; lze věřit, králi, že by mohla dát i státní radě tuto plnou moc? Ze přemohla svou touhu a že snad zkoumala vážně výběr kabinetu? Po lásce prahla — diadém jí dali — kräl (urazené a zatrpkle) Vy velmi — velmi moudře hovoříte, vévodo — Vašim slovům výmluvným se obdivuji. Díky! (vstane, chladné a hrdé) Máte pravdu; královna velmi pochybila, že mi tají listy, v nichž je tohle psáno — že utajila mi tu trestuhodnou přítomnost infantovu v zahradě. Ze šlechetnosti špatně chápané zle pochybila. Však ji potrestám. (zatáhne za zvonec) Kdo dál je v předsíni? -~ Vás, vévodo, již nepotřebuji teď. Odejděte. alba Což znovu jsem se horlivostí svou Vašemu Veličenstvu znelíbil? král (k páfeti, které vejde) Ať přijde Domingo. (Páže odejde.) Vám odpouštím, 534 že jste mi téměř na dvě minuty dal poznat pocit hrůzy ze zločinu, který by na vás mohl spáchán být. (Alba odejde.) výstup čtvrtý král. domingo. král (přejde nékolikrát po místnosti, aby se soustředil) domingo (vstoupí nékolik minut po odchodu vévodové, přistoupí ke králi a hledí při tom na ného dlouho se slavnostním mlčením ) Radostně žasnu, Vaše Veličenstvo, že jste tak klidný, že se ovládáte. král Jak, žasnete? domingo Dík Prozřetelnosti, že obavy mé byly bezpodstatné! Tím spíše lze doufat. král Vaše obavy? Obavy z čeho? domingo Vaše Veličenstvo, již nesmím skrývat, že vím o tajemství — král (temné) Což projevil jsem přání, že snad chci je sdílet s vámi ? Kdo mě předešel, ač nebyl vyzván? To je, na mou věru, veliká smělost! domingo Vaše Veličenstvo, místo i způsob, kterak jsem je zvěděl, 535 i ona pečeť, pod níž jsem je zvěděl, mě aspoň této viny zprošťuje. Mně u zpovědi bylo svěřeno — svěřeno jako zločin, který tíží svědomí té, jež odhalila je, a nyní žádá odpuštění nebes. TecT pozdě kněžna oplakává čin, za který lze se nadít pro královnu následků nej strašnějších. král Skutečně ? Vy dobrá duše — správně předvídal jste, proč dal jsem zavolat vás. Abyste mě vyvedl z tmy toho labyrintu, do něhož slepá žárlivost mě vrhla. Chci od vás pravdu. Mluvte nepokrytě. Čemu mám věřit, jak mám rozhodnout? Žádám si pravdy na úřadu vašem. domingo I kdyby, Sire, mírnost mého stavu snad neukládala mi sladkou povinnost být shovívavý — Vaše Veličenstvo, vás zapřísahal bych jen pro váš klid, abyste přestal na tom, co jste zjistil — a vůbec nezkoumal dál tajemství, jež může být jen velmi neradostné. Co nyní známo je, lze odpustit. Král řekne slovo — a vše bude dobré. Král dává štěstí, může dát i ctnost — jen mého krále vyrovnaný klid dokáže potlačit ty pověsti, jichž rouhačství se odvažuje. král Jak? Pověsti? o mně? mezi lidem mým? 536 domingo Jen lží! Jen lži to, hodné zatracení! , Přísahám. Někdy ovšem stává se, že názor lidu bývá blízek pravdě, i když tu pravdu nelze dokázat. král Můj bože! Právě tady — ' domingo Dobré jméno, > toť drahocenný statek jediný, 0 který musí stejně bojovat 1 královna i prostá žena — král O ně, jak doufám, není třeba obávat se? (spočine nejistým zrakem na Domingovi. Po chvíli odmlky) Zlé zprávy, kaplane, as pro mne máte. Jen neotálejte. Čtu to již dlouho * v té vaší tváři, zvěstující zlo. Jen ven s tím! Ať už je to cokoli! , Ten nenechte m c třást se na mučidlech! Nu, co si myslí lid? domingo Já opakuji, že Hd se může mýlit — mýlí se. i Co tvrdí, to se krále nedotkne — jen — že se takto mohl opovážit, a říkat něco takového — král i Co? Tak dlouho se vás musím doprošovat té kapky jedu? domingo Lid si vzpomíná na onen čas, kdy Vaše Veličenstvo 537 již málem umíralo — třicet neděl poté však dočte se o šťastném slehnutí — (Král vstane a zatáhne za zvonec. Vejde vévoda z Alby.) domingo (zaražen) Já, Sire, věru žasnu 1 král (vykročí vstříc vévodovy z Alby) Toledo! Vy muž jste. Chraňte mě před tímto knězem. domingo (on i vévoda z Alby se na sebe rozpačití podívají. Po chvíli) Kdybychom byli předem věděli, že tato zpráva doručiteli se vymstí KRÁL. Tedy panchart, říkáte? Říkáte, že jsem sotva ušel smrti, když cítila se matkou? — Co? Vždyť tenkrát to právě bylo, nemýlím-li se, kdy chválili jste ve všech kostelích svatého Dominika za ten zázrak, co na mně učinil! — Co tenkrát bylo zázrakem, to již zázrakem dnes není? Buď lhali jste mi tenkrát, nebo dnes. A čemu mám teď věřit podle vás? Ó, vidím do vás. Kdyby spiknutí to již tenkrát bylo dozrálo — pak měl by ten svatý po slávě. alba Jak? Spiknutí! král Že byste při své jedinečné shodě i nyní měli jedno mínění a nebyli snad spolu domluveni? To namluvit mně chcete? Mně? Však vidím, jak dychtivě a s jakou hltavostí na kořist svou se vrháte! Jak slastně se pasete na bolu mém i hněvu! 538 ) Jak nevidět, že vévoda jen hoří, jak horlivý je, aby dosáhl sám přízně, která byla určena synovi mému? A jak rád by zde ten zbožný muž svou malichernou zlobu kryl obrovitou paží mého hněvu? Což jsem snad luk, jak vy se domníváte, jejž po libosti možno napínat? — Mám ještě vlastní vůli — a když mám být na pochybách, pak mi dovolte, bych aspoň v této věci začal u vás. alba Toho se naše věrnost nenadála. král Věrnost! Ta chrání před hrozícím zlem, a pomstychtivost mluví o spáchaném. Slyšte mě! Co jsem vaší úslužností zde získal? — Řekněme, že máte pravdu. ' Co zbývá mi než bolest z rozloučení ? Než smutný triumf pomsty? — Ale ne, vy bojíte se jen a dáváte mi neurčité náznaky — a mě nad srázem pekel necháte a jdete. domingo Což jsou zde možné jiné důkazy, když ani oči nelze přesvědčit? král (po dlouhé odmlce, vážné a slavnostní se obraceje k Do-I mingovi) ! Shromáždím grandy svého království a budu soudit sám. Pak vystupte tam přede všemi — troufáte-li si — a žalujte ji z cizoložství! — Nechť pak bez milosti hrdlem propadne — ona i infant zemrou — ale vězte! Vyjde-Ii čistá — vy pak zemřete! Nuž, chcete přinést pravdě tuto oběť? Rozhodněte se. Chcete? Mlčíte? ! 539 I I Nechcete? — Hle, jak lhář je horlivý! alba (který al doposud stál opodál mlčky, chladně a klidně) Já chci. král (se překvapeně obráti a dlouho se dívá upřeně na vévodu) Toť odvážné! — Leč napadá mi, že na bojištích život všanc jste dával za věci mnohem bezvýznamnější — a s lehkomyslností hráče v kostky jej dával všanc pro nesmyslnou slávu — Čím pro vás život je? — Krev královskou přec nesmím vydat bláznu, kterému nezbývá jiná možnost nežli skončit svůj bídný život smrtí vznešenou — Odmítám vaši oběť. Jděte — v sále čekejte na mé další rozkazy. (Oba odejdou.) výstup pátý král sám Ted, Prozřetelnosti, mi člověka dej — Dalas mi mnoho. Dej mi člověka. Ty jediná to dokážeš, tvůj zrak dohlédne všude, nic mu není skryto — o přítele tě prosím; neboť nejsem jako ty vševědoucí. Pomocníci, jež jsi mi přisoudila — dobře víš, čím jsou mi. Byli pro mne pouze tím, co zaslouží si. Jejich krotká hříšnost, mnou osedlaná, slouží cílům mým, jako tvé bouře očišťují svět. Mně třeba pravdy — její tichý pramen však z temné suti klamu vyhrabávat, to není dáno králům. Dej mi muže se srdcem ryzím, srdcem pravdivým a duchem jasným, zrakem nebojácným, 540 jenž by mi pomohl ji najít — teď chci metat los; dej, ať jej naleznu, jej, jediného mezi tisíci, kdož obletují slunce slávy mé. (otevře skřínku a vezme z ní zápisník. Dlouho v něm listuje) Jen jména — jména zde, a ani zmínky 0 zásluhách, proč zapsána jsou zde — a vděčnost právě nejdřív zapomíná! Zde však v tom druhém seznamu je každý přestupek popsán zcela přesně. Jakže? To není správné. Potřebuje snad 1 pomstychtivost této pomoci? (čte dál) Jak, hrabě Egmont? Co ten dělá zde? — Již dávno smazáno je vítězství u Saint Quentin. K těm mrtvým házím je. (vymale toto jméno a zapíše je do druhého zápisníku. Čte dál) Zde, markýz Poza? — Poza? — Poza? Stěží si na toho člověka vzpomínám! A dvakrát podtržen — to důkaz je, že jsem jej určil k velkým úkolům) Jak je to možné? člověk ten až dosud mi vzdálen byl? A nepředstoupil ještě před zraky královského dlužníka ? Přisámbůh, v celé oblasti mých států jediný, kdo mě nepotřebuje! Kdyby byl chtivý majetku či slávy, již dávno byl by přišel před můj trůn. Co zkusit to s tím zvláštním člověkem? Kdo beze mne se umí obejít, ten bude mít i pro mne celou pravdu. ( Odejde.) 541 Audienční sál výstup šestý don carlos v rozhovoru s princem z parmy. vévodové z alby, ferie a mediny sidonie. hrabě lerma a další grandové se spisy v rukou. Všichni očekávají krále. medina si doni a (kterého se všichni přítomní zřejmé straní, obrací se k vévodovi z Alby, který přechází po sále, zahloubán do svých myšlenek) Vy hovořil jste s pánem, vévodo. — V jaké byl náladě? alba Zlé nadmíru pro vás a vaše zprávy. medina sidonia Bylo mi líp v ohni dělostřelby anglické než tady v paláci. (Carlos, který al dosud na ného hleděl s tichou účastí, přistoupí nyní k němu a stiskne mu ruku.) Můj vřelý dík za tuto velkodušnou slzu, princi. Vidíte, každý se mi vyhýbá. Je rozhodnuto o mé záhubě. carlos Věřte, že dopadne vše dobře, příteli; otec je laskav, vy jste nevinen. medina sidonia Já o loďstvo jsem připravil jej, jaké až dosud nevy plulo na moře — Což vyváží má hlava sedmdesát těch galejí, jež potopily se? — Pět synů, princi, nadějných jak vy — to rve mi srdce — výstup sedmý král vejde v slavnostní rouchu. předešlí. (Všichni smeknou klobouky a ustoupí na obě strany, takže vytvoří kolem něho půlkruh. Ticho.) král (obhlédne letmo celý kruh) Hlavy pokryjte! (Don Carlos a princ z Parmy přistoupí k němu první a políbí králi ruku. Král se obrátí přívětivě k princi z Parmy, nechtěje věnovat pozornost synovi) Chce vaše matka vědět, synovce, jak v Madridu jsme s vámi spokojeni. parma Na to nechť ptá se teprv po výsledku mé první bitvy. král Jen se nebojte! I na vás dojde, až ty kmeny zde se jednou zlomí. (k vévodovi z Ferie) Co mi přinášíte? feria (klekaje před králem najedno koleno) Velmistr řádu calatravského dnes ráno zemřel. Zde je rytířský kříž jeho. král (vezme řád a rozhlíží se kolem) Kdo zde nejspíš hoden je po něm jej nosit? (pokynem přivolá Albu, který před ním poklekne, a zavěsí mu řád) Vévodo, vy jste můj první maršál — nesnažte se o víc, pak přízeň má vás bude provázet. (uvidí vévodu z Mediny Sidonie) Hleďme! Můj admirál! 542 543 medina sidonia (přistoupl k němu nejistým krokem a poklekne před králem, se svěšenou hlavou) To je, můj králi, vše, co jsem nazpět s sebou přinesl z armády, ze španělské mládeže. král (po dlouhém mlčení) jak Bůh je nade mnou — já proti lidem, ne proti bouřím, skaliskům vás poslal — buďte mi vítán v Madridu. (podá mu ruku k políbení) A dík, že věrný služebník mi ve vás zůstal zachován! Za toho, mí grandové, jej uznávám a chci, by uznáván byl. (pokyne mu, aby vstal a dal klobouk na hlavu — pak se obrátí k ostatním) Co dále? (k donu Carlosu a princi z Parmy) Děkuji vám, princové. ( Ti odejdou. Zabývající grandové přistupují a pokleknuvše odevzdávají králi své papíry. Letmo je prohlíží a podává vévodovy zAlby.) Odneste mi to do kabinetu — Toť vše? (nikdo neodpovídá) čím to, že mezi mými grandy nikdy se neukáže markýz Poza? Vím, že tento markýz Poza sloužil mi opravdu se ctí. Není již snad živ? Proč neukáže se? lerma Ten kavalír nedávno teprv navrátil se z cest, jež podnikl po celé Evropě. Je nyní v Madridu a čeká zde jen na den návštěvní, by poklekl u nohou svého krále. 544 alba feria král Markýz Poza? — Toť, Vaše Veličenstvo, onen smělý Maltézan, jehož heroický čin byl všude slavně znám. Když na vyzvání velmistra řádu shromáždili se rytíři na svůj ostrov, který tenkrát obléhal Soliman, tu náhle zmizel ze školy v Alcale hoch osmnáctiletý. Ač nepozván, sám přišel k la Valettu. „Kříž koupili mi," pravil, „nyní chci si zasloužit jej." On byl právě jedním z těch čtyřiceti rytířů, co proti Ullucialimu, proti Pialimu Mustafovi a Hassemovi trojí útoky odrazili v pravé poledne na tvrz Sankt Elmo. Když pak nakonec je ztečena a když už kolem něho rytíři padnou všichni, do jednoho, do moře vrhne se a jediný u la Valette si život zachrání. Když po dvou měsících pak opustí nepřítel ostrov, rytíř vrátí se dokončit započatá studia. A byl to rovněž tentýž markýz Poza, jenž odhalil pak v Katalánii nechvalně známé ono spiknutí a pro korunu takto zachránil nej významnější tuto provincii jedině obratnosti svou. Já žasnu — Jaký to člověk? Tolik vykonal a mezi třemi, jichž se táži, není jediný, kdo by záviděl mu? — Zřejmě je charakter to zcela mimořádný 545 anebo žádný — Již pro tento zázrak s ním musím promluvit. (k vévodovi z Alby) Jak skončí mše, do kabinetu přiveďte jej ke mně. ( Vévoda odejde. Král zavolá Feriu.) Vy v tajné radě za mne zasednete. f Odejde.) feria Pán je dnes velmi milostiv. medina sidonia Já říkám: Bůh je to! — Mně jím věru byl. feria Jak velmi si svého štěstí zasluhujete! Srdečné blahopřání, admirále! jeden z grandů I ode mne. druhý Mé samozřejmě také. třetí Srdce mi tlouklo. Muž tak zasloužilý! první To není milost — král jen spravedliv byl. lerma (odcházeje k Medinu Sidoniovi) Jak bohat najednou jste pro dvě slova! (Všichni odcházejí) 546 Králův kabinet výstup osmý markýz poza a vévoda z alby. markýz (vcházeje) Že mne chce vidět? Mne? — To není možné. Patrně jste si spletl jméno — Co chce ode mne? alba Chce seznámit se s vámi. markýz Jen ze zvědavosti — Pak škoda času — vždyť život prchne, než se naděješ. alba Vás přenechávám vaší šťastné sudbě. Teď máte krále v hrsti. Využijte té chvíle, jak jen nejlíp dovedete. A ztratíte-li tuto příležitost, pak jen vy sám tím vinen budete. ( Odejde.) výstup devátý markýz sám To bylo dobře řečeno. Je nutno využít chvíle, která j enom jednou se naskytne. Ten dvořan věru dává mi dobré naučení — třebaže ne dobré v jeho smyslu, nýbrž v mém. (několikrát přejde komnatou) Leč kterak dostávám se v tato místa? -Byl by to snad jen rozmar náhody, že se tu shlížím v těchto zrcadlech ? Že z milionu lidí právě mne, 547 jenž nejméně by se byl toho nadál, by králi zčistajasna připomněla? Jen náhoda? Snad cosi více — Co je náhoda? Jen balvan neforemný, kterému sochař teprv život dá! Náhodu dává Prozřetelnost — člověk ji musí uhníst v dílo potřeby — Nechť zamýšlí král se mnou cokoliv! — Však vím, co já chci od krále — a kdyby jediná jenom jiskra pravdy byla vržena směle v duši despotovu — jak plodnou v rukou Prozřetelností by mohla stát se! Tak by mohlo být, co prve pouhým vrtochem se zdálo, velice účelné a velmi uvážené. Ať je či není — na tom nesejde! Tou vírou veden budu jednat s ním. (Několikrát přejde po místnosti a nakonec se zastaví před jedním obrazem, který si klidné prohlíží. Král se ukáže v sousedním pokoji, kde udílí nějaké příkazy. Potom vejde, zůstane stát mlčky u dveří a dívá se dosti dlouho na markýze, aniž jej markýz postřehne.) vystup desátý král a markýz poza. (Markýz, jakmile krále spatří, jde mu vstříc, poklekne předním, vstane a zůstane před ním stát beze známky zmatku.) král (hledí na něho s podivením) Se mnou již někdy hovořil jste? markýz Ne. král Zasloužil jste se o mou korunu. Proč vzdalujete se mé vděčnosti? 548 Já nemohu si všechny pamatovat. Jen jediný je vševědoucí. Vy jste povinen byl sám se ukázat před králem svým. Proč jste to neučinil ? markýz Jsou tomu, Sire, teprve dva dny, co vrátil jsem se do království. král Nechci být dlužníkem svých služebníků — Rcete, oč žádáte? markýz Mně stačí zákony. král Těch požívá i vrah. markýz Oč více však poctivý občan! — Já jsem spokojen. král (pro sebe) Jaké to sebevědomí a smělost, přisámbůh To ovšem bylo možno očekávat — Chci, aby Španěl hrdý byl. A strpím, aby i třeba pohár překypěl — Vystoupil jste z mých služeb, slyšel jsem? markýz Bych lepšímu své místo uvolnil. král To mrzí mě. Když zahálejí tací, jaká to ztráta pro můj stát. — čí snad se bojíte, že unikl by vám svět spíše hodný ducha vašeho? markýz Ó ne! Jsem jist, že znalec zkušený tak v oboru svém, v duších obeznalý, na první pohled nepochybně poznal, jak bych mu platný byl, jak nebyl. Cítím 549 i i r i pokornou vděčnost za přízeň, s níž Vaše královské Veličenstvo poctilo mě tímto lichotivým míněním; I však — ( Odmlčí se.) král Vy jste na rozpacích? markýz Já — já nejsem, doznávam, Sire, právě připraven vyjádřit slovy poddaného to, o čem jsem jako občan přemýšlel. — Vždyť tenkrát, Sire, když jsem navždycky ukončil svoji službu koruně, já za to měl, že nejsem povinen uvádět důvod kroku tohoto. král Tak chabý byl to důvod? Bojíte se říci jej? markýz Když čas mi bude dopřán, bych vysvětlil jej, — rád svůj život dám. Když nedáte mi souhlas laskavý, pak vzdám se pravdy. Mohu vybrat si buď vaši nemilost, či pohrdání — A musím-li se nějak rozhodnout, pak odejít chci od vás raději co zločinec než jako pošetilec. král (s nedočkavým posunkem) Nu? markýz — Nemohu být sluhou knížecím. (Král hledí naň s ůiasem.) Nehodlám klamat toho, kdo chce koupit. — Přejete-li si zaměstnávat mě, pak chcete skutek předem uvážený, jen rámě mé, mou smělost na bojišti, jen hlavu moji v radě chcete mít. Ne činy mé, leč pochvala jen, které se dostane jim na trůnu, má být mých činů vlastním smyslem. Ale pro mne, pro mne má ctnost svou vlastní hodnotu. To štěstí, které mýma rukama by dával král, já sám chci vytvořit, mně radostí by bylo vlastní dílo, a zde by vládla mi jen povinnost. Byl byste srozuměn s tím? Mohl byste snést, aby druhý tvořil vedle vás? Já však se snížit mám a dlátem být tam, kde bych mohl sám být umělcem? — Miluji lidstvo, v monarchiích však smím jenom sama sebe milovat. král Je hodno chvály toto zanícení. Chtěl byste plodit dobro. K tomu cíli si počínejte jako vlastenec či filosof, jak chcete. Vyhledejte si úřad v některém z mých království, jenž umožní vám plně vyhovět té touze šlechetné. markýz Ten nenašel bych. král Jak? markýz Je to lidské štěstí, co by pak mou rukou rozdílelo Vaše Veličenstvo? To lidské štěstí, jež má ryzí láska chce dávat lidem? — Před takovým štěstím by majestát se zachvěl — Jiné štěstí stvořila pro korunu politika, štěstí, jež ona štědře rozdává, jež budí v lidském srdci nové tužby, které lze tímto štěstím ukojit. 55» Dá na své mince razit svoji pravdu, tu pravdu, kterou ona sama strpí. Jsou zavrženy všechny druhé ražby, jež jiné jsou než tato. Ale stačí i pro mne to — co koruně je vhod? Což smí se moje láska bratrská propůjčit k tomu, abych bratru škodil? Nesmí-li myslit — může šťasten být? Mne, Sire, neberte si, abych rozséval to blaho, které vy nám razíte. Já nechci tyhle ražby rozdílet. — Já nemohu být sluhou knížecím. KRÁL (trochu prudce) Jste protestant. MARKÝZ (chvíli uvaluje) Je vaše víra, Sire, i vírou mou. (po chvíli) Však toho jsem se bál, že nesprávně mi bude rozuměno. Teď vidíte, že odhalil jsem roušku, do níž se halí taje majestátu. Kdo ručí vám, že posvátné mi je to, co jíž ve mně neprobouzí strach ? Jsem nebezpečný tím, že přemýšlím o sobě. — Nejsem protestant, můj králi. Zde tlí mé touhy. (polozí si ruku na prsa) Směšná zaslepenost těch novotářů, která znásobuje jen tíhu okovů, jež nedovede úplně zlomit, nikdy dozajista krev moji neroznítí. Tato doba pro ideál můj nedozrála. Žiji co spoluobčan těch, kdož přijdou po nás. Což pouhá malba poruší váš klid? — Jen dechnete, a zmizí. 552 T (KRÁL Jsem snad první, jenž poznává vás s této stránky? MARKÝZ S této - jste! KRÁL (vstane, udělá několik kroků a zůstane stát před markýzem. K sobě) Tón ten při nejmenším nový je. , Již unavuje věčné lichocení. A ponižuje muže myslícího, musí-li druhé napodobovat. — Též jednou zkusit opak. — Proč by ne? Co neobvyklé je, to právě těší. — ' ( nahlas ) Jestliže takto na věc pohlížíte, pak, dobrá, chci se tedy přizpůsobit novému směru vlády — Silný duch — l MARKÝZ Já slyším, Sire, s jakým pohrdáním hledíte svrchu na důstojnost lidskou, kterak i v řeči muže svobodného vidíte jenom úskok lichotníka, a znám též, myslím, toho příčinu. Vás donutili lidé; sami vzdali I se dobrovolně důstojnosti své a jenom sami sebe ponížili. Prchají v děsu jako před strašidlem před velikostí duše své, a takto si libují v své chudobě, ba zdobí zbabělou moudrostí své okovy, zvou ctností to, že způsobně je nosí. ' Takový svět vám dán byl. Takový i veliký váš otec kdysi zdědil. Jak byste mohl úctu k lidem mít, když se vám jeví takto znetvořeni? 553 král Je něco pravdy v těchto slovech. markyz Žel! Že proměnil jste takto člověka z Tvůrcovy ruky v dílo rukou svých a tvoru nově uhnětenému jste za boha dal sebe — zapomněl jste jedno: Sám jste zůstal člověkem — člověkem z ruky Stvořitelovy. Sám trpěl jste i toužil smrtelně; vám soucitu je třeba — bohu však lze obětovat jen — a třást se před ním — modlit se k němu! Jaká záměna to neblahá! A jaký nešťastný prohřešek proti přírodě! — Že snížil jste lidi v pouhý ozvuk vlastních strun, kdo vytvoří ted s vámi harmonii? král (Bože, jak sáhl na dno duše mé!) markyz Leč tato oběť není pro vás ničím. Vždyť za to jediný jste svého druhu — za tuto cenu bohem jste. — A strašné by bylo, kdybyste jím nebyl — kdybyste za pošlapané štěstí milionů nic nezískal! a jestli svoboda, kterou jste zničil, je to jediné, co může splnit všechny vaše tužby! — Prosím vás, Sire, pošlete mě odtud. Věc, o níž mluvím, unáší mě příliš. Srdce mi překypuje — přemocná je touha otevřít je právě tomu, před nímž zde stojím. ( Vejde hrabě Lerma a chvíli tiše rozmlouvá s králem. Ten mu pokyne, aby odešel, a sám zůstane sedět tak jako předtím.) T i i j král (k markyzi po Lermově odchodu) ; Jen se vyslovte! i markyz (po chvíli mlčení) Já cítím, Sire, — celý význam — král Mluvte! Chtěl jste mi toho jistě říci víc. markyz Přišel jsem právě z Flander, z Brabantska. — Bohaté, kvetoucí to provincie! | Lid silný, veliký — a věru též lid dobrý — otcem toho lidu být, jak božské, děl jsem si! — Tu narazil jsem na hromady lidských kostí, popel — ' (tu se odmlčí; jeho oči spočinou na králi, který se snaží tento pohled opětovat, ale zaražen a zmaten sklopí oči) Jste v právu. Musíte. Že můžete učinit to, o čem se domníváte, že činit musíte, to poznání mě naplnilo obdivem i děsem. . Ô škoda, že již oběť nedokáže, ( v své vlastní krvi vláčena jsouc, zapět i děkovnou píseň tomu, kdo ji hubí! j Že jenom lidé píší historii — ! ne vyšší bytosti! — Dá zapomenout věk šlechetnější na Filipův čas; ten bude mírnější i moudřejší; občanské blaho bude v souladu s velkostí knížat; bude pečovat stát o své děti, nutnost bude lidská. i král Kdy myslíte, že tato doba lidství ' by vůbec nadešla, kdybych se třásl před prokletím své doby? Rozhlédněte se po mém Španělsku. Zde rozkvétá občanské blaho v bezoblačném míru; a tento pokoj Vlámům poskytnu. 554 555 markýz (prudce) Klid hřbitova! A přitom věříte, že dokončíte, co jste započal? Že zadržíte dozrávající již přerod křesťanstva i příchod jara, jež omladí svět, jeho tvářnost? Chcete sám v celé Evropě — se rozběhnout vstříc kolu sudby, které v plném běhu se nezadržitelně valí vpřed? V loukotě jeho lidskou rukou sáhnout? To nedokážete! Již tisíce uprchly z vašich zemí. Šťastni jsou, ač jim jen holý život zůstal. Občan, jejž pro víru jste ztratil, občanem byl nejušlechtilejším. Uprchlíky Alžběta vítá přímo mateřsky a Británie nyní mohutně rozkvétá uměními naší země. Je prázdná Granada, je připravena o pilné ruce nových křesťanů, Evropa jásá, vidouc nepřítele krvácet z ran, jež sám si zasadil. (Král je pohnut; markýz to zpozoruje a přistoupí o několik kroků blíže.) Vy chcetet sázet pro věčnost, a smrt jen rozséváte? Dílo násilnické nepřečká nikdy život svého tvůrce. Jen pro nevděk jste stavěl — nadarmo jste vedl tvrdý zápas s přírodou a marně velký život královský jste obětoval pro ničivé plány. Je člověk víc, než zač jej pokládáte. On zlomí pouta předlouhého spánku, svá práva svatá bude žádat zpět. K Neronovi a Busíridovi odhodí vaše jméno — to mě bolí; vždyť dobrý jste. 556 král A jste si tím tak jist? markyz (zaníceně) Jste, při bohu! Jste opakuji —jste! Vraťte nám to, co vzal jste! Učiňte, jsa velkomyslný, jak dokáže jen silný, ať proudí štěstí z rohu hojnosti, ať velcí duchové se rodí, zrají ve světě vašem! Navraťte nám to, co jste nám vzal. A staňte se pro miliony králů pravým králem! (směle k němu přistoupí a hledí naň pevně a zaníceně) Ó, kéž by rty mé měly výmluvnost všech oněch tisíců, co účastny jsou velké chvíle té, by rozhořel se v mohutný plamen onen paprsek, jejž vidím v těchto očích! — Zřekněte se božského zdání nepřirozeného, které nás ničí! Staňte se nám vzorem odvěké pravdy! Nikdy — nikdy neměl , smrtelník žádný tolik, aby toho tak božsky mohl užít. V Evropě ctí všichni vládci jméno španělské. Staňte se vzorem králům evropským. Jen jediný škrt pera touto rukou, a svět náš bude znovuzrozen. Dejte nám volnost myšlení — (Vrhne se mu k nohám.) král (překvapen odvrací tvář, ale vždy znovu upírá pohled na marky ze ) Jak zvláštní snílek Leč — vstaňte — já — markyz Jen rozhlédněte se tou divukrásnou boží přírodou! Je celá založena na svobodě — a kterak je bohatá svobodou! 557 i On, velký Tvůrce, hodí červíka do kapky rosy; skýtá ještě v mrtvých prostorách zhouby potěchu své zvůli — jak úzké, chudé je zde vaíe dílo! List zašustí, pán křesťanstva se lekne — Vždyť musíte mít z každé ctnosti strach. On — aby neporušil sladký zjev svobody — nechá běsnit raději to strašné vojsko zla v svém vesmíru — On, umělec, tu nepozorován se skromně halí do zákonů věčných; je vidí myslitel, ne Jeho však. Nač Bůh? si řekne: svět zde postačí. A žádná zbožnost neslaví jej tak jak rouhačství tohoto myslitele. král A chtěl byste se tedy pokusit ten vznešený vzor v světě smrtelném, v mých státech napodobit? markýz Jenom vy, vy dokážete to. Kdo jiný? Věnujte svou vladařskou moc štěstí národů, moc, jež tak dlouho sloužila jen trůnu — navraťte lidem hrdost ztracenou! Nechť občan je zas tím, čím kdysi byl, nechť on je opět vlastním cílem vlády — nechť neváže jej jiná povinnost než čestná práva, platná pro všechny. Až člověk, sám pak sobě vrácen zas, bude mít opět pocit vlastní ceny — vznešené, hrdé ctnosti svobody zas rozkvetou — až, Sire, učiníte své království na zemi nej šťastnějším — pak povinen jste podrobit si svět. král (po dlouhé odmlce) Bez přerušení jsem vás nechal fnluvit - 558 Vím dobře, jinak, než je obvyklé, si vaše mysl kreslí obraz světa -též nechci klást vám cizí měřítka. Jsem první, jemuž odhalil jste zcela své nitro. Věřím, protože to vím. Pro tuto vaši zdrženlivost, proto, že tyto názory, tak plamenné, jste zamlčel až dodnes — pro tuto tak skromnou hrdost, mladý muži, chci ted zapomenout, že jsem zvěděl je i kterak jsem je zvěděl. Povstaňte. Jinochu, který unáhlil se, chci ne jako král, leč stařec odporovat. Chci tomu, protože tak chci — Jed tedy, jak shledávám, u dobrých povah může se změnit v cosi lepšího — Leč mějte se na pozoru před mou inkvisicí. — Mě mrzelo by — markýz Vskutku? Mrzelo? král (utkví na nim pohledem) Já nepoznal jsem takového muže. — Ne, markýzi! Jste ke mně nespravedliv. Neronem nechci být. Jím nechci být — k vám nechci být. A všechna radost nesmí vyprahnout pod mou vládou. Jen vy sám, vy před očima mýma smíte zůstat člověkem. markýz (prudce) A mí spoluobčané? — Och, Sire, vždyť mi přece nešlo o mne, o svoji věc já nechtěl jsem se brát. Co, Sire, vaši poddaní? — král A když tak dobře víte, kterak budoucnost mě bude jednou soudit, podle vás 559 r nechť pozná, jak jsem jednal s člověkem, když to byl člověk. markýz Nejspravedlivější král nechť se jedním rázem nestane hned nejnespravedlivějším — vždyť je ve vašich Flandrech tisíc lepších mne. Jen vy — smím vyslovit to, velký králi? — vy nyní po prvé snad vidíte svobodu v tomto příznivějším světle. král (s umírněnou vážností) Již o tom ani slova, mladý muži. — Vím, jinak smýšlet budete, až lidi poznáte jako já — Byl bych však nerad, kdybych vás viděl naposled. Nu, kterak bych vás měl nyní k sobě připoutat? markýz Mě nechte tak, jak jsem. Čím byl bych vám, kdybyste, Sire, i mne podplatil? král Nesnáším tuhle hrdost. Ode dneška jste v službách mých — Ni slova! Já to chci. (po odmlce) Nu, ale jak? Co jsem to vlastně chtěl? Což nebyla to pravda, již jsem hledal? A zde cos navíc ještě nalézám — Vy, markýzi, co krále znáte mě. Ale v mém domě? (protože se zdá, že je markýz na rozpacích) Já vám rozumím. Leč — jsem-li otcem nejnešťastnějším, což nemohu být šťasten jako manžel? markýz Jestliže syn tak nadějný a žena tak přelíbezná právo dávají, by smrtelník se šťastným nazýval, jste, Sire, nejšťastnčjší pro ně oba. 560 král (zachmuřeně) Ne, nejsem! A že nejsem, to jsem nikdy necítil hlouběji než právě teď — (Spoline bolestným pohledem na markýzovi.) markýz Princ šlechetnou a dobrou duši má. Já nikdy nepoznal jej jinak. král Já však ano — Co vzal mi, nenahradí žádná koruna — tak ctnostnou královnu! markýz Kdo mohl by se, Sire, odvážit? král Svět! Pomluva! Já sám! — Hle, důkazy, jež nepochybně ji usvědčují; jsou tu ještě jiné, jež vnukají mi strašné obavy — Leč, markýzi — jak těžko mohu věřit i jedinému. Kdo ji obvinil? — A kdyby ona byla schopna toho klesnout tak hluboko, oč spíše mohu se nadát, že ji špiní Eboli ? Vždyť ji i syna nenávidí kněz. A nevím sám, že Alba kuje pomstu? Je lepší žena má než oni všichni. markýz A žije, Sire, něco v duši ženy, co povzneseno je nad všechno zdání i nad pomluvy — je to ženská ctnost. král Já též tak soudím. Hluboko tak klesnout, jak obviňují královnu, to není tak prosté. Svatá pouta manželství tak snadno nelze přervat, jak by chtěli mi namluvit. Vy znáte dobře lidi. 561 Muž takový již dlouho chyběl mi, jste dobrý, radost ve vás je, a přece se, markýzi, i v lidech vyznáte — a proto jsem vás vyvolil — markýz (překvapen a polekán) Mne, Sire? král Před pánem svým jste stál a nežádal nic pro sebe — nic. To je nové pro mne — Budete spravedlivý. Nezaslepí vám vášeň oči. Střežte mého syna a prozkoumejte královnino srdce. Pošlu vám plnou moc, abyste s ní sám promluvil. A nyní opusťte mě! (Zatáhne za zvonec), markýz Smím věřit, že se splní jediná z mých nadějí? — Pak bude tento den dnem nejkrásnějším mého života. král (podá mu ruku k políbení) Já též jej nepokládám za ztracený. (Markýz vstane a odchází. Vejde hrabe Lerma.) Kdykoli příště rytíř dostaví se, buď ke mně vpuštěn bez ohlášení. ČTVRTÉ DĚJSTVÍ Sál u královny. výstup první královna. vévodkyně z olivarezu. princezna eboli. hraběnka fuentes a další dámy. královna (povstávajíc, k vrchní hofmistryni) Klíč tedy nenašel se? — Bude nutno tu skřínku vypáčit, a sice hned — (spatří princeznu Eboli, která k ní přistupuje a políbí jí ruku) Vítána buďte, naše milá kněžno. Jsem ráda, že vás vidím opět zdravou — Jste sice ještě bledá — fuentes (trochu poťouchle) Z horečky zlé, ta ku podivu nervy pocuchá. Že, princezno? královna Jak velmi jsem si přála vás navštívit, má milá. — Bohužel však nesmím. olivarez Ale kněžně Eboli společnost věru nijak nechyběla. — královna To ráda věřím. Co to? Chvějete se. eboli To nic — nic není, královno má. Prosím o dovolení odejít. 562 563 královna Vy zřejmě nám tajíte, že nemocna jste víc, než byste nám tu chtěla předstírat? Vždyť sotva držíte se na nohou. Hraběnko, pomozte jí, ať si sedne sem na taburet. eboli Lip mi bude venku. (Odejde.) královna Hraběnko, za ní rychle pospěšte — Takový záchvat! ( Vejde páže a hovoří s vévodkyní, která se ihned obrátí na královnu.) olivarez Vaše Veličenstvo, od Jeho Veličenstva krále k vám přichází markýz Poza. královna Může vejít. (Pále odchází a otvírá markýzovi dveře.) výstup druhý markýz poza. předchozí. (Markýz poklekne před královnou. Ta mu pokyne, aby vstal.) královna Co poroučí můj pán? Smím přede všemi — markýz Jsem pověřen, bych jednal osobně jen s Vaším Veličenstvem královským. (Na královnin pokyn dámy odejdou.) 564 li výstup třetí královna. markýz poza. královna (s velkým podivením) Jak? Nevěřím svým očím, markýzi! Vás posílá král ke mně? markýz Pokládá to Vaše Veličenstvo za tak zvláštní? Já vůbec ne. královna Pak tedy nepochybně svět vyšinul se z dráhy. Vy a on — musím se přiznat — markýz Ze to divné je? To nepochybně. — Právě dnešní doba je bohatá na mnohé zázraky. královna Na větší sotva. markýz Možná, že jsem se konečně přizpůsobil — a že nejsem již bílou vránou Filipova dvora. Jak, bílá vrána? Co to značí? Kdo chce lidem užitečný být, ten musí se snažit především být jako oni. Nač okázalé roucho sektáře? Nu, dejme tomu — kdo by tak byl prost vší ješitnosti, aby svoji víru prosadit nechtěl? — Nuže, dejme tomu, že zamýšlím svou víru dostat na trůn? královna Ne, markýzi, já nevinila bych vás ani žertem z téhle bláhovosti. 565 Vy nejste snílek, který pustil by se do věci, kterou nelze dokončit. markýz Toť právě otázka. královna Co, markýzi, bych nejvíce vám za zlé mohla mít — co by mě u vás přímo překvapilo, toť-markýz Obojakost. Možná, že tu je. královna Snad neupřímnost. Zřejmě nechtěl mi král vzkázat to, co vy mi povíte. markýz Ne. královna Může dobrý účel posvětit zlé prostředky? A — promiňte mi, prosím — jak může vaše ušlechtilá hrdost poslání takovému propůjčit se? Nemohu tomu věřit. — markýz Ani já, kdyby šlo o to, krále oklamat. To není však můj úmysl. Vždyť hodlám mu poctivěji službu prokázat, než jak mi uložil. královna A podle toho vás poznávám, již o tom dost. Co dělá? markýz Král? — Zdá se, že jsem velmi brzy pomstěn na té, jež soudí mě tak přísně. Ač nespěchám nijak se svou zprávou, zdá se, že Vaše Veličenstvo mnohem méně pospíchá, aby vyslechlo mě. — Ale 566 přec nutno vyslechnout to! Panovník vzkazuje, aby Vaše Veličenstvo pro dnešek nedávalo slyšení vyslanci francouzskému. Toto bylo mi uloženo, abych vyřídil. královna A to je, markýzi, vše, co jste mi od něho vyřídit měl? markýz To je vše, co právo dalo mi být zde. královna Jak ráda se, markýzi, vzdám toho, abych znala, co pro mne má snad zůstat tajemstvím markýz Ba, musí, moje královno—Sic kdyby zde nešlo o vás, pospíšil bych si a vysvětlil vám věci některé a varoval vás před jistými lidmi — leč toho u vás není zapotřebí. Ať nebezpečí přejde mimo vás, vy o něm nikdy zvědět nesmíte. Ta celá věc si nezaslouží, aby byl zahnán spánek s andělského čela. A ani pro tohle jsem nepřišel. Princ Carlos — královna Jak jste se s ním rozešel? markýz Jak s mudrcem, jediným ve své době, jenž pravdu ctí, a proto zločincem je — jenž'stejně odhodlán je život dát za svoji lásku, jak ten mudrc za svou. Slov nesu málo — zde však je on sám. (Podá královně dopis.) 567 královna (po jeho přečtení) Prý musí se mnou mluvit. markýz A to je i moje mínění. královna A bude šťasten, když na své oči uvidí, že já též nejsem šťastna? markýz Ne — však dodá mu to víc chuti k činu, odhodlání. královna Jak? markýz Vévoda z Alby byl již jmenován do Flander. královna Byl — již slyšela jsem o tom. markýz Král nemůže své slovo odvolat. Vždyť krále známe. Stejně však je jisto, že princ zde nesmí zůstat — právě ted — a Flandry nelze obětovat. královna Víte, jak tomu zabránit? markýz Vím — snad. Ta cesta je stejně zlá a stejně nebezpečná. A odvážná je jako zoufalství. — Leč jinou neznám. královna Povězte mi o ní. markýz Vám, jenom vám, má královno, si troufám povědět o ní. Jenom od vás může 568 ji slyšet Carlos, slyšet bez odporu. Má jméno trochu drsné — královna Povstání — markýz Nechť poslušnost princ králi vypoví, nechť do Bruselu ujde potají, kde Vlámové jej očekávají s náručí otevřenou. Nizozemí na jeho výzvu rázem povstane. Syn královský věc dobrou posílí. Trůn španělský se před zbraněmi jeho zachvěje. Co mu otec v Madridu dnes odpírá, to v Bruselu mu schválí. královna Tak soudíte, ač jste s ním mluvil dnes? markýz Ba, právě proto, že jsem s ním dnes mluvil. královna (po odmlce) Váš plán mě děsí — zároveň však vábí. Nemáte, myslím, nepravdu. — Ten nápad je smělý, bezpochyby proto se mi též líbí. Ještě uvážím jej. A princ jej zná? markýz Má podle mého plánu jej zvědět po prvé až z vašich úst. královna Dojista! Plán je velkorysý. — Ačli princovo mládí — markýz Nevadí. Vždyť najde tam Egmonta a Oranžského též, ty čacké bojovníky Karla císaře, obratné v jednání i strašné v poli. 569 královna (Živé) Ten nápad velký je a krásný — Princ ted musí jednat. Živě cítím to. Ta role, kterou v Madridu zde hraje, mne jako jeho sráží, ponižuje - Francii slibuji mu, Savojsko. Jsem s vámi zajedno, ted musí jednat. — Ten plán však žádá peněz. markyz I ty jsou již uchystány. královna Též vám pomohu. markyz Smím tedy naději mu dát, že sejdete se? královna Uvážím to. markyz Leč Carlos na odpověd naléhá velmi, Vaše Veličenstvo. — Slíbil jsem, že se s prázdnou nevrátím. (podává královně svůj zápisník) Dva řádky stačí pro dnešek — královna (napíše několik slov) A kdy vás uvidím zas? markyz Kdy mi rozkážete. královna Kdy — jak, kdy rozkáži? — Ô markýzi! Jak mám si tuto volnost vyložit? markyz Tak bezelstně, jak vy jen dokážete. Máme tu volnost — a to musí stačit — stačit i pro mou královnu. královna (přeruší jej) Ó, jakou 570 bych měla radost, kdyby, markýzi, svobodě aspoň toto útočiště v Evropě zbylo jeho zásluhou! — I s tichou účastí mou počítejte — markyz (ohnivě) Ó, věděl jsem, že najdu pochopení — vévodkyné olivarez (objeví se ve dveřích) královna (k markýzi chladně) Co přichází od mého pána, krále, to jako zákon budu ctít. Nuž jděte a ujistěte jej mou poslušností! (Pokyne mu. Markýz odejde.) Galerie vystup čtvrtý don carlos a hrabě lerma. carlos Zde nerušeni budeme. Co chcete mi odhalit? lerma Že Vaše Výsost měla na tomto dvoře přítele. carlos (se zarazí) A o něm že nevěděl bych? — Co to znamená? lerma Pak musím prosit o prominutí, že víc jsem zvěděl, než jsem zvědět měl. Leč k uklidnění Vaší Výsosti, z dobrého pramene je zpráva má, je ode mne. carlos A o kom mluvíte? 571 ! i Ze markýz Poza — carlos Nu? lerma Ví-li snad víc o Vaší Výsosti, než jiný ví, jak bezmála se toho obávám — carlos Jak obáváte se? lerma — Byl u krále. Dvě celé hodiny. A v rozmluvě nadmíru důvěrné. carlos Jak, skutečně? lerma Tam nebyla řeč o maličkostech. carlos Rád věřím. lerma Také vaše jméno, princi, jsem několikrát zaslechl. carlos Nu doufám, že není to zlé znamení. lerma A též dnes ráno padla zmínka záhadná v ložnici Jeho Veličenstva krále o královně. carlos (zděšeně ucouvne) Jak, hrabě? lerma A když markýz pak odešel, bylo mi přikázáno, bych napříště jej vpouštěl bez hlášení. 572 carlos To mnoho znamená. lerma To nestalo se, co králi sloužím, pokud pamatuji. carlos Toť mnoho! Vskutku mnoho! Ale co, povězte, cože pravil o královně? lerma (couvne) Ne, princi, ne! Svůj slib bych porušil. carlos Jak zvláštní! Jednu věc mi řeknete, a druhou tajíte mi. lerma První věc mou povinností byla vůči vám, v té druhé však jsem zodpověděn králi. carlos To máte pravdu. lerma Sice markýze jsem vždycky znal co muže čestného. carlos Pak jste jej tedy jistě dobře znal. lerma Ctnost každá je však bez poskvrny — dokud nepřijde zkouška. carlos Zde i v ní i po ní. lerma A přízeň velikého krále, ta zde stoji za úvahu. Mnohá již ctnost velká na té zlaté udici zakrvavěla. carlos Ba. 573 lerma A začasté dokonce moudré bývá, odhalit, co nemůže již zůstat zamlčeno. garlos Ba, moudré! Ale, jak sám pravíte, markýz se vám vždy čestným mužem zdál. lerma Je-li jím dosud, moje pochyby jej neučiní horším, vy pak, princi, získáte dvojnásob. (Chce odejít.) carlos (dojat jde za ním a stiskne mu ruku) Ba, trojnásob získávám, muži vzácný, šlechetný — vždyť další přítel přibyl mi a nevzal mi ani toho, kterého již mám. (Lerma odejde.) výstup pátý markýz poza přichází galerií. carlos. markýz Carlosi! carlos Ty? Jdeš vhod. Já běžím napřed do kláštera. Přijd brzy za mnou. (Chce odejít.) markýz Jen dvě minuty zde zůstaň. carlos Kdyby přišli — 1^ ■ I markýz Však nepřijdou. Hned vyřídíme to. Královna — carlos Byl jsi dnes u mého otce? markýz Dal zavolat mě; byl. ! carlos (pln očekávání) ; Nu? í markýz | Zařízeno. Budeš s ní mluvit. carlos í Ale král? Co chce? markýz Král? Ne tak mnoho. — Zvědav byl, kdo jsem. Snad nežádoucí ochota to byla těch, co mi přejí. Jak to mohu vědět? Chtěl prokázat mi službu. carlos Ale ty jsi odmítl? markýz Nu ovšem. carlos Ale jak jste rozešli se? markýz V dobrém docela. carlos O mně jste nemluvili? markýz O tobě? Ba mluvili. Jen všeobecně. (Vytáhne svůj zápisník a podá jej princi.) 574 575 Zatím dvě slova od královny, zítra pak se dovím, kde a jak — carlos (čte velmi roztržité, zastrčí zápisník a chce odejít) Nu, u pře vor a mě najdeš. markýz Počkej. Co tak pospícháš? Vždyť nikdo nejde. carlos (s křivým úsměvem) Zdá se skutečně, že jsme si vyměnili role. Ty jsi dnes napodiv klidný. markýz Dnes? Proč právě dnes? carlos A co mi vlastně píše královna? markyz Což ty sis to hned nepřečetl? carlos Já? Ach, pravda. markyz Co se to jen s tebou děje? carlos (čte ještě jednou dopis. Nadšené a ohnivě) Anděle nebeský! Chci, ano, chci — chci tě být hoden — Láska dovede veliké duše činit většími. Nechť je to cokoliv. Když poručíš mi ty, já budu ve všem poslušen. — Zde píše mi, že se mám připravit na důležité rozhodnutí. Co tím na mysli má? Nevíš snad? markyz I kdybych to věděl, Carlosi, což nyní schopen jsi mě vyslechnout? 576 carlos Snad urazil jsem tě? Rodrigo, odpusť, byl jsem rozptýlen. markýz Rozptýlen? Cím? carlos Cím? Nevím věru sám. Ten list je tedy můj? markýz Ne docela! Spíš proto přišel jsem, bych vyžádal si listy tvé. carlos Mé? Nač? markýz A ostatní ty písemnosti, jež máš u sebe, jež nikdo nesmí dostat do rukou, dopisy, poznámky a zkrátka vše — tvou celou tobolku — carlos A nač? markýz Pro každý případ. Vždyť překvapení nejsou vyloučena. A u mne nikdo hledat nebude. Dej! carlos (velmi zneklidněn) To je divné! Takhle zčistajasna — markýz Bud klidný. Nemám tím nic na mysli. Dojista! Je to pouhá obezřetnost před nebezpečím. Ale nechtěl jsem ti nahánět strachu. carlos (podává mu tobolku) Opatruj ji dobře. 577 markýz To budu. carlos (hledí na ního významné) Mnoho, Rodrigo, ti dávám. markýz Ač tolik ne, co od tebe již mám — Ostatní později. Ted sbohem — a bud zdráv! (Chce odejít.) carlos (bojuje zoufale sám se sebou — nakonec jej zavolá nazpét) Dej mi ty listy ještě jedenkrát. Je mezi nimi jeden, který tenkrát, když ulehl jsem na smrt nemocen, mi do Alcaly napsala. Já stále jej nosil na svém srdci. Těžko mi je rozloučit se s tímto dopisem. Nech mi ten dopis — jenom ten — a jinak si vezmi všechno. (Vezme dopis a vrátí tobolku.) markýz Nerad dělám to. Na něm mi právě nejvíc záleželo. carlos Buď zdráv! (zvolna a tiše odchází, u dveří se na okamžik zastaví, obrátí se a podává mu ten dopis) Zde máš. (ruka se mu třese. Slzy se mu hnou z očí, padne markýzi kolem krku a přitiskne svou tvář na jeho prsa) To otec nedokáže? Viď, Rodrigo? To nikdy nedokáže? (Rychle odejde.) vystup šestý markýz (dívá se užasle za ním) Jak je to možné? Přece jen ho neznám? Ze neznal bych jej zcela? Unikl mi skutečně ten zákrut v jeho srdci? Příteli svému nedůvěřovat! Ne, to je křivda! — Co mi učinil, že ze všech slabin z nejslabší jej viním? Sám dělám to, co mám mu za zlé — Jistě — byl překvapen, to věřím. Byl snad někdy k příteli svému takto uzavřený, tak neobvykle? — Jistě ho to bolí! Nemohu, Carlosi, tě toho ušetřit, tvou dobrou duši musím ještě trápit. Král uvěřil v ten pohár, do něhož přenesl posvátné své tajemství, a důvěra, ta věrnosti si žádá. Co žvanivost by znamenala, kdyby ti nezpůsobila má mlčenlivost takový žal? Snad tě ho ušetřila? Nač ukazovat mraky spícímu, jež nad hlavou mu visí? — Dosti na tom, že od tebe je zticha zaženu, že bude jasno, až se probudíš. (Odejde.) Králův kabinet výstup sedmý král v křesle -~ vedle něho infantka clara eugénia. král (po chvíli hlubokého ticha) Ne! je to moje dcera — Jak by mohla s takovou pravdou příroda mi lhát? 578 579 Vždyť modré oči ty jsou přece moje! A nenalézám v každém z rysů těch sám sebe? Ano, ty ses narodila z mé lásky. Tisknu si tě na srdce — jsi moje krev. (zarazí se a odmlčí) Má krev! A čeho víc se mohu bát? Což nejsou moje rysy i jeho rysy? (vezme do ruky medailon a střídavé se dívá na obrázek a do zrcadla stojícího před ním — nakonec mrští medailonem na zem, rychle vstane a odstrčí infantku) Pryč! Pryč! V propasti té se zalknu. vystup osmý hrabe lerma. král. lerma Její Veličenstvo královna je právě v předpokoji. král Jakže? Teď? lerma A prosí o laskavé slyšení — král Ted? Právě teď? V tak neobvyklé době? — Nikoli! Nemohu s ní mluvit — nyní ne — lerma Zde je již samo Její Veličenstvo — ( Odejde.) výstup devátý král. královna vstoupí. infantka. (Infantka se rozbehne královně vstříc a přivine se k ní. Královna poklekne před králem, který zde stojí beze slova, zmaten.) královna Můj pane, choti můj — jsem nucena před vaším trůnem hledat spravedlnost. král Jak, spravedlnost? královna Vskutku nedůstojně se jedná se mnou u vašeho dvora. Má skřínka byla vypáčená — král Jak? královna A zmizely z ní věci velmi cenné — král Snad velmi cenné pro vás — královna Významem, jenž postačit by mohl drzosti nevědomého — král Drzost — význam — ale již povstaňte. královna Ne dříve, choti můj, dokud se slibem nezavážete, že mocí svého královského žezla bud dáte pachatele potrestat, či zbavíte mě mého služebnictva, jež skrývá toho zloděje — 581 l král Leč vstaňte — proč klečíte zde — vstaňte — královna Jasné je že vysoké má postavení — vždyť ve skřínce bylo perel, diamantů více než za milion, on se však spokojil s dopisy jen — král Ale ty — královna Ráda vám o nich povím, choti můj. Byly to listy a též medailon od infanta. král Od- královna Od vašeho syna. král Vám? královna Mně. král A od infanta? A to mně, mně říkáte? královna A proč ne vám, můj choti? král Tak bezostyšně? královna Co je na tom zlého? Snad vzpomínáte na ty dopisy, jež se souhlasem obou království do Saint Germain mi kdys don Carlos psal. Zda v tento souhlas byl též zahrnut i obrázek, jejž vložil do dopisu, 582 zda samovolně v prudkém hnutí mysli snad dovolil si tento smělý krok — to netroufám si ovšem rozhodnout. I kdyby se byl přenáhlil, pak lze to jistě velmi snadno prominout — v tom záruku zaň beru. Neboť tenkrát nemohl tušit, že své matce píše — (vidí, jak král se pohnul) Co je to? Co je vám? infantka (která našla mezitím na podlaze medailon a hrála si s ním, přináší jej ted královně) Ach, pohled, máti, ten krásný obrázek — královna Co chceš, mé dítě — (pozná medailon a zarazí se, nejsouc mocna slova. Dívají se upřeně jeden na druhého. Po dlouhém milení) Jen co je pravda, Sire! Tento způsob, jak srdce manželky své vyzkoušet, je velmi královský a ušlechtilý — Však dovolím si ještě otázku. král Nyní je na mně, abych já se ptal. * královna Nechť alespoň pro moje podezření netrpí tedy nikdo nevinný. — Byla-li na váš rozkaz spáchána ta krádež — král Byla. královna Stížnost odvolávám a nelituji nikoho než vás, jenž nevěří své ženě ani tolik, že je s to užít těchto prostředků. král Znám tuhle řeč. — Leč, madame, po druhé 583 1 mě neoklame, jak mě oklamala v Aranjuezu. Onu královnu, čistou jak anděl, která hájila se tenkrát s důstojenstvím takovým — tu znám dnes lépe. královna Jakže? král Tedy zkrátka a bez obalu! — Je to pravda ještě, že jste tam s nikým tenkrát nemluvila? Opravdu s nikým? královna Ano, s infantem jsem mluvila. král Tak? — Vida, je to venku. Teď je to jasné. Jaká drzost! Takhle jste měla ohled na mou čest! královna Cest, Sire? Běží-li zde o uraženou čest, pak, obávám se, moje byla vyšší, než Kastílie ke svatbě mi dala. král Proč zapřela jste mi to? královna Protože já nejsem zvyklá, Sire, v přítomnosti všech dvořanů se nechat vyslýchat jak před soudem. Já nikdy nezapírám, když uctivě je pravda žádána a po dobrém. — Byl to snad tento tón, kterého ke mně Vaše Veličenstvo užilo tenkrát v Aranjuezu? Je shromáždění dvořanů snad soudem, před nímž se mají z tichých skutků svých 584 královny zodpovídat? Poskytla jsem princovi schůzku, o niž snažně žádal. To, choti můj, jsem učinila proto, že chtěla jsem — že nechci, aby zvyk zde rozhodoval o tom, co já sama za správné pokládám, vám proto jsem to zatajila: neměla jsem chuť o tuto volnost před svým služebnictvem se s Vaším Veličenstvem přít. král Jak směle mluvíte, madame, velmi KRÁLOVNA Také proto, dodávám, že se infant netěší takové přízni v srdci svého otce, jak zaslouží — král Ze zaslouží? královna Proč bych to, Sire, tajila? — Já vážím si ho, jej miluji co ze všech nejdražšího z příbuzných, jenž kdys za hodna byl uznán, bych jinak nazývala jej — Já dosud neumím ještě plně pochopit, že právě proto má mi cizejší být než každý jiný, právě proto, že mi býval kdysi nade všechny drahý. Když uzavírá vaše politika, jak se jí uzdá, svazky manželské, pak by je měla méně snadno rušit. Já nechci nenávidět na rozkaz — a když už konečně teď musím mluvit — já nechci — nechci, aby moje vůle dál byla svazována — 585 král Alžběto! Viděla jste mě i v mých slabých chvilkách. Ta vzpomínka vám vnuká tuto smělost. Vy spoléháte na moc, kterou často jste vyzkoušela na mé pevnosti. — Ale tím spíš se mějte na pozoru! Co svádělo mě ke slabůstkám, to mě také může dovést k zběsilosti. královna Co učinila jsem? král (chopí ji za ruku) A co když přece je tomu tak — a není to již zjevné? když dovršená míra vaší viny ' překypí třebas jenom o maličko — jen o dechnutí — jsem-li podváděn — (pustí její ruku) Pak přemohu i poslední svou slabost. i Mohu a chci — Pak běda mně i vám, Alžběto! královna ! Co jsem učinila? král Pak af teče třebas krev — královna Tak daleko to došlo — ó bože! král Pak se necítím — a nedbám žádného mravu, hlasu přírody, smluv národů — ' královna Jak velmi líto je mi Vašeho Veličenstva — ŕ 586 i.. král (bez sebe) Jaká lítost! Toť soucit záletnice — infantka (poděšené se zavěsí na svou matku) Král se hněvá a moje krásná máti pláče. král (odstrčí hrubě dítě od královny) královna Dítě uchránit musím před zlým nakládáním. Pojd, moje dceruško. (vezme ji na ruku) Když nechce král tě více znát, pak musím zavolat ochránce z druhé strany Pyrenejí, by hájili nás. (Chce odejít.) král (zaralen) Královno? královna Já dál již nemohu — toť příliš — (Chce se dostat ke dveřím a upadne i s dítětem na prahu.) král (spěchá k ní, všecek zděšen) Co se děje? Můj bože! infantka (volá plna hrůzy) Ach! má matka krvácí! (Vyběhne ven.) král (pečuje o ni všecek postrašen) Krev! To je strašné! Což si zasloužím tak tvrdý trest? Již vstaňte. Povstaňte! Nu, vzpamatujte se! — Již přicházejí! Nás přistihnou — Již vstaňte! Což se má můj celý dvůr pást na té podívané ? Mám prosit vás, abyste vstala? (Podpírána králem, královna vstane.) 587 výstup desátý předešlí. alba, domingo polekané vejdou. Za nimi dámy. král Jděte s královnou domů. Je jí nevolno. (Královna odchází, doprovázena dámami. Alba a Domingo při přistoupí blíže.) alba Královna v slzách, na tváři má krev — král To divno ďáblům, kteří svedli mě? alba, domino My? král Dost jste řekli, abych zešílel; nic, co by přesvědčilo mě. alba My dali, co měli jsme — král Kéž peklo splatí vám. Lituji toho, co jsem učinil. Což mluví takto špatné svědomí? markýz poza (ještě za scénou) Lze mluvit s králem? výstup jedenáctý markýz poza. předešlí. král (se při tomto hlase rychle vzpřímí a jde markýzi několik kroků vstříc) Ach! Vždyť je to on! 588 Buďte mi vítán, markýzi — Vás nyní, vévodo, není třeba. Odejděte. (Alba a Domingo se na sebe podívají s němým údivem a odejdou.) výstup dvanáctý král a markýz poza markýz Ten starý muž, jenž ve dvaceti bitvách šel pro vás, Sire, smrti v ústrety, je jistě dotčen, že ho propouštíte takovým způsobem! král Vám náleží tak uvažovat, a mně takto jednat, čím jste mi byl v těch málo hodinách, tím on mi nebyl celý lidský věk. Nehodlám tajit svoji přízeň k vám; nechť pečeť mojí přízně královské zdaleka, jasně na čele vám svítí. Chci, aby muž, jejž učinil jsem svým přítelem, budil závist. markýz Také tehdy, když umožní mu jenom rouška tmy, by ukázal se hoden toho jména? král Co přinášíte mi? markýz Když procházel jsem předpokojem k vám, tu slyšel jsem zvěst strašnou, neuvěřitelnou — Prudký spor krev — královna — král Vy přicházíte od ní? 589 markýz Bylo by hrozné, kdyby zpráva ta pravdivá byla, kdyby mezitím snad bylo Vaše Veličenstvo samo podniklo kroky — Vážná odhalení, jež učinil jsem, mění od základu stav věcí. král Nuže? markýz Poštěstilo se mi uzmout princi jeho tobolku s papíry, které, doufám, objasní — (Podá Carlosovu tobolku králi.) král (dychtivé ji prohlíží) Zde dopis od císaře, otce mého-- Jak? Vždyť jsem o něm nikdy neslyšel? (pročte jej, odloží jej a rychle si prohlíží ostatní papíry) Plán pevnosti zde nějaké — a dál výpisky z Tacita — A co je to zde? To písmo přece znám. To rukopis je dámy, povědomý mně. král (čte pozorně, chvílemi nahlas, chvílemi tiše) „Ten klíč-- otvírá zadní síně pavilónu královny" — Ha! Co to má znamenat? „Zde bude moci láska svobodně — a vyslyšení — krásná odměna" — Ďábelská zrada! Nyní to již chápu, toť ona. Je to její písmo! markyz Písmo snad královnino? Není možná — král Písmo princezny z Eboli — markýz Je pravda tedy, k čemu se před nedávnem přiznal mi Henarez, páže, který doručil ten dopis a též klíč. král (chopí markyzovu ruku, v prudkém vzrušení) Já, markýzi, jsem upadl do rukou strašlivých! Ta žena — přiznávám to, markýzi — ta žena vypáčila královninu skřínku a od ní přišlo první varování — Kdo ví, jak mnich se na tom podílel — Já obětí jsem zlotřilého kousku. markýz Leč naštěstí to ještě — král Markýzi! Skoro se bojím, že jsem přece jen své ženě ublížil — markýz I kdyby snad zde mezi královnou a princem byly nějaké tajné domluvy, pak jistě by byly zcela — jiné povahy, než z čeho viněni jsou. Jistou zprávu mám, že přání princovo jít do Flander, se v královnině hlavě zrodilo. král To jsem si vždycky myslil. markýz Královna je ctižádostivá — Smím říci víc ? — Je zklamána v svých hrdých nadějích, že nemá přímý podíl na vládě, je dotčena tím. Horkokrevný princ tu naskytne se jejím plánům, které 59° 591 jsou namířeny do budoucnosti — leč láska — nevěřím, že je jí schopna. král Věru, že jejích politických plánů se nebojím. markýz A miluje ji on? — Což u infanta nelze věcí horších se nadít? Otázka ta stojí za zkoumání. Je, myslím, třeba přísné bdělosti — král Vy ručíte mi zaň. — markýz (po chvilce přemýšleni) Když Vaše Veličenstvo se domnívá, že k tomu schopen jsem, pak musím žádat, aby úkol ten mi bez omezení a cele svěřilo. král Tak staň se! markýz Aby žádný pomocník, ať sebevýznamnější, nerušil mě v jednání, jež budu za nezbytné sám považovat — král Stane se. To vám slibuji. Jste mým dobrým andělem. Jak jsem vám za ten pokyn zavázán! (k Lermovi, který při posledních slovech vejde) Jak královně se daří? lerma Po té mdlobě je velmi zesláblá. (Podezíravě se podívá na markýze a odchází-) markýz (po odmlce ke králi) A ještě jedno teď opatření nutno učinit. 592 Princ, obávám se, bude varován. Má mnoho dobrých přátel — snad i v Gentu je ve spojení se vzbouřenci. Strach by svést jej mohl k nepředloženostem — Je proto nutné všecko učinit, aby se urychleně zabránilo již předem každé této možnosti. král Toť zcela správné. Ale jak — markýz Nechť dá mi zatykač tajný Vaše Veličenstvo, kdyby zde mělo nastat nebezpečí — (protože král zřejmě váhá) Věc zůstala by státním tajemstvím — král (jde k psacímu stolu a píše zatykač) Jde o říši — K prostředkům mimořádným mě opravňuje vážné nebezpečí — Zde, markýzi — Vás jistě nemusím nabádat k nutné obezřetnosti — markýz (bere zatykač) Jen v krajním nezbytí, můj králi. král (položí mu ruku na rameno) Jděte, jděte, můj milý — nazpět přineste klid mému srdci, spánek nocím mým. (Každý z nich odchází jinými dveřmi.) Galerie výstup třináctý carlos přichází velmi znepokojen. hrabě lerma mu jde vstříc. carlos Vás právě hledám. 593 lerma Já vás. carlos Je to pravda? Můj bože, je to pravda? lerma Nač se ptáte? carlos 2c dýku na ni vytasil? Že ji odnesli v krvi z jeho komnaty? Pro všechny svaté! Odpovězte mi! Co si mám o tom myslit? Je to pravda? lerma Jen omdlela a při pádu se škrábla. Nic víc, carlos A jinak žádné nebezpečí? Dál, hrabě, nic? Na vaše čestné slovo? lerma Ne pro královnu — tím víc pro vás však. carlos Ne pro mou matku! Budiž bohu dík! Doslechl jsem se zprávu strašlivou, že proti dítěti i matce zuří král, že tajemství prý bylo odhaleno. lerma To bude možná pravda — carlos Pravda!Jak? lerma Dnes jednu výstrahu jsem vám již dal, a té jste, princi, nedbal. Zařiďte se lip podle druhé. carlos Jakže? lerma Nemýlím-li se, 594 viděl jsem, princi, u vás nedávno tobolku z blankytného sametu, je protkávána zlatem — carlos (poněkud zkažen) Takovou mám skutečně. A dál? — lerma Má nahoře, zdá se mi, siluetu vroubenou perlami — carlos Ano, má. lerma Když znenadání jsem vstoupil do králova kabinetu, viděl jsem v jeho rukou právě ji a markýz Poza vedle něho stál — carlos (nakrátko strne, mlčí, pak prudce) To není pravda. lerma (dotčen) Pak jsem tedy lhář. carlos (dlouze se na něho zadívá) To tedy jste. lerma Ach! Odpouštím vám to. carlos (v strašném pohnutí přechází sem a tam a nakonec se před ním zastaví) Čím ublížil ti? Čím ti ublížilo to pouto nevinné, že snažíš se s takovou horlivostí ďábelskou je zpřetrhat? lerma Ctím vaši bolest, princi, jež nespravedlivým vás činí. carlos Bože můj! Ó bože! — Chraň mě před podezříváním! 595 i lerma Též vzpomínám si na králova slova: „Jak zavázán jsem," řekl, když jsem vešel, „vám, markýzi, za tuto novinu." garlos Ó mlč již, mlč! lerma Vévoda Alba prý již padl — princi Ruy Gomezovi prý byla velká pečeť odňata i a rovněž svěřena prý markýzi — carlos (ponořen v hluboké zadumání) A mně to smlčel! Proč mi to jen smlčel? lerma Již celý dvůr se nyní před ním klaní co před všemocným ministrem a milcem — garlos On miloval mě, velmi miloval. Jak vlastní duše jsem mu býval drahý. Och, vím to — tisíckrát to osvědčil. Však miliony lidí jsou mu dražší, vlast je mu dražší než já, jednotlivec! Má pro jednoho příliš velké srdce, mé štěstí malé je pro jeho lásku. On ctnosti své mě obětoval. Mohu mu zazlívat to? — Ano, je to jisté! Teď je to jisté. Nyní jsem ho ztratil. (Odejde stranou a zakryje si tvář.) lerma (po chvíli mlčení) Co mohu, princi, pro vás učinit? carlos (nedívaje se na něho) Jít ke králi a také zradit mě. Nemám co dát. ! lerma Což chcete trpně čekat? carlos (podepře se o zábradlí a dívá se nehnuté před sebe) Já jsem jej ztratil. Teď jsem opuštěn! 596 ! lerma (přistoupl k němu s účastným dojetím) Nechcete myslit na svou záchranu? carlos Na záchranu svou — Dobrý člověče! lerma A jinak není nikdo v nebezpečí? carlos (se vyděsí) Můj bože! Připomněl jste mi teď matku! List, který jsem mu vrátil! Dopis, který jsem nechtěl nechat mu, a přece nechal! (přechází prudce po místnosti, spínaje ruce) Jak ona si to od něj zasloužila? Jí ušetřit měl aspoň. Viďte, Lermo? (prudce, odhodlaně) Teď musím k ní — musím ji varovat, musím ji připravit — můj Lermo, Lermo — koho jen poslat? Nikoho již nemám? Bud bohu chvála! Ještě je tu přítel — zde nelze již nic zkazit. (Rychle odběhne.) lerma (jde za ním a volá) Princi! Kam? (Odejde.) výstup čtrnáctý královna. alba. domingo. alba Když dovolíte, velká královno — královna Co přejete si? domingo Starost upřímná o Vaše Veličenstvo vznešené 597 r nám nedovoluje teď mlčet o věci, jež ohrožuje vaši bezpečnost. alba Spěcháme, aby včasnou výstrahou byl zmařen úklad, který zosnován byl proti vám — domingo A abychom vám své horlivé služby k nohám položili. královna (hledí na něho s údivem) Velebný pane, i vy, vévodo, toť pro mne věru překvapení. Vskutku té oddanosti jsem se nenadála od Dominga a od vévody Alby. Vím, jak si toho cenit Mluvíte o úkladu, jenž prý mne ohrožuje. Smím zvědět, kdo by tedy-- alba Střežte se, toť naše prosba, před markýzem Pózou, jenž pověřen je tajným posláním od Jeho královského Veličenstva. královna Jak ráda jsem, že král tak dobře volil. Již dávno chválili mi markýze, že je to dobrý člověk, velký muž. Nejvyšší přízeň nikdy nebyla vhodněji dána — domingo Vhodněji? To známe my lip. alba Již dávno není tajemstvím, k čemu se tento člověk propůjčoval. královna Jak? Napínáte moji zvědavost. domingo — Kdy naposledy Vaše Veličenstvo nahlédlo do své skřínky s klenoty? královna Jak? domingo Nepohřešila jste žádnou vzácnost? královna Jak? Proč? Co pohřešuji, to přec ví můj celý dvůr — Leč markýz Poza? Co s tím markýz Poza má mít společného? alba Má velmi mnoho, Vaše Veličenstvo — i princi chybí důležité listy, které dnes ráno v rukou králových viděny byly — právě v době, kdy ten kavalír měl tajnou audienci. královna (po chvíli zamyšlení) Jak zvláštní, bože! velmi podivné! — Zde objevuji nepřítele, o němž bych nikdy netušila to, a přátele, kteří mi jimi nikdy nebyli — (upře na oba pronikavý pohled) A musím doznat, že bych málem byla — vám odpustila onu službu zlou, u mého pána prokázanou. alba Nám? královna Vám. domingo Vévodo! Nám! královna (stále ještě pevně na ně hledíc) Jak je mi to milé, že jsem tak záhy poznala svůj omyl — Beztak jsem chtěla Jeho Veličenstvo 598 599 dnes ještě prosit, aby označil mi toho, který na mne žaluje. Tím lip je takto! Nyní mohu si vévodu Albu volat za svědka. alba Mne? Myslíte to vážně? královna A proč ne ? domingo A zmařit naše služby, které skrytě — královna Jak, skrytě? (hrdí a vážně) To bych ráda věděla, vévodo Albo, o čem asi měla by domlouvat se s vámi potají, či s vámi, kněze, žena králova, o čem by její manžel nesměl zvědět-- Jsem nevinna čí vinna? domingo Nač se ptát? alba A kdyby nebyl král vždy spravedlivý ? Teď aspoň kdyby nebyl? královna Tedy počkám, až bude — Blaze těm, kdož zvítězí, až král se stane opět spravedlivým! (Ukloní se před nimi a odejde; oni odejdou na opačnou stranu.) 600 Pokoj princezny Eboli výstup patnáctý princezna z eboli. Hned na to don carlos. eboli Je tedy pravda, o čem celý dvůr si povídá, zvěst neobyčejná? carlos (vejde) Nic nebojte se, kněžno! Budu hodný jak děcko. eboli Princi — to je překvapení. carlos Jste ještě uražena? Ještě? eboli Princi! carlos (naléhavěji) Jste ještě uražena? Povězte mi, prosím. eboli Princi, co to znamená? Vy asi zapomněl jste — Co zde chcete? carlos (prudce uchopí její ruku) Což můžeš, děvče, věčně nenávidět? Což uražená láska neodpustí? eboli (chce se vyprostit) Nač narážíte, princi? carlos Na tvoji dobrotu a můj nevděk — Dobře vím, jak těžce jsem tě, děvče, urazil, že rozdrásal jsem tvoje něžné srdce, že přiměl jsem ty oči andělské, by slzely — ach! Ani teď zde nejsem jen proto, abych toho litoval. 601 eboli Nechte mě, princi — já přec — carlos Přišel jsem, protože hodné děvče jsi a že spoléhám na tvou dobrou, krásnou duši. Hleď, děvče, hleď, již nemám přítele na tomto světě kromě tebe. Tenkrát jsi byla ke mně milá — nebudeš přec nenávidět věčně, do hrobu. eboli (odvrátí tvář) O, mlčte! Dost už, princi, proboha! — carlos Ty zlaté doby chci ti připomenout — tvou lásku chci ti připomenout, děvče, tvou lásku, vůči níž tak nepěkně jsem jednal. Chci teď pro tebe být tím, čím jsem ti byl, čím učinily mě sny tvého srdce — ještě jedenkrát — jen ještě jedenkrát si představ mne v své duši tak, čím býval jsem v ní tenkrát, a tomu stínu přines oběť, jakou mi do smrti již přinést nemůžeš! eboli Jak ukrutně si se mnou pohráváte! carlos Svou ženskou přirozenost překonej. Zapomeň na urážky! Učiň to, co žádná žena neučinila — co žádná žena nikdy po tobě již neučiní. Žádám na tobě věc neslýchanou — Zařiď — na kolenou tě zapřísahám — zařiď, abych mohl dvě slůvka jenom s matkou promluvit. (Vrhne se před ni na kolena.) výstup šestnáctý předchozí. markýz poza vtrhne dovnitř; za ním dva důstojníci královské tělesné stráže. markýz (bez dechu, všecek bez sebe vstoupí mezi ně) Co přiznal? Nic mu nevěřte, carlos (stále ještě na kolenou, zvýšeným klasem) Ach, při všem, co svaté — markýz (prudce jej přeruší) Sílí. Neposlouchejte ho, vždyť šílí. carlos (hlasitěji, naléhavěji) Jde tu o život či smrt. k ní doveďte mě. markýz (odvléká od něho princeznu násilím) Zabiji vás, když ho vyslechnete. (k jednomu z důstojníků) Hrabě Corduo! Ve jménu krále! (ukáže zatykač) Princ je vaším vězněm. (Carlos stojí bez hnutí, jako kdyby byl zasažen bleskem. Princezna vyrazí výkřik zděšení a chce uprchnout, důstojníci žasnou. Dlouhé a hluboké ticho. Je vidět, jak se markýz prudce chvěje a stěží se ovládá.) (k princi) O váš kord prosím — Kněžno Eboli, vy zůstanete; (k důstojníkovi) hlavou ručíte, že Jeho Výsost s nikým nepromluví, ba ani s vámi! (hovoří ještě chvíli s důstojníkem, pak se obrátí na druhého) 602 i 603 T K nohám vrhnu se mocnáři, abych věc mu vysvětlil — (ke Car losovi) Vám, princi, též — k vám přijdu za hodinu. (Carlos se nechá odvést jako v bezvědomí, — Jenom když jde kolem markýze, spočine na něm matným, skomíravým pohledem. Markýz si zakryje tvář. Princezna se pokusí ještě jednou o útěk; markýz ji chytí za ruku a odvádí ji nazpět) výstup sedmnáctý princezna eboli. markýz poza. eboli Nebesa, nechte mě, chci odejít — markýz (dovede ji zcela vpřed, se strašlivým důrazem) Co vše ti řekl, nešťastnice? eboli Nic- Nechte mě! — nic — markýz (násilím ji zdržuje. Vážněji) Co vše jsi zvěděla? Zde není úniku. Na tomto světě nikomu nebudeš to vykládat. eboli (pohlédne mu poděšeně do tváře) Veliký bože! Co tím míníte? Snad nechcete mě zabít? markýz (vytáhne dýku) Skutečně, jsem odhodlán to udělat. Tak honem! eboli Mne? Mne? Pro věčné milosrdenství! Co spáchala jsem? markýz (vzhlédne k nebi, nasadí jí dýku na prsa) Ještě čas je. Dosud jed nepřešel přes tyto rty. A já 604 ted roztříštím tu nádobu a vše zůstane beze změny, jako dosud — Bud osud Španělska, či život jedné ženy! — (Žltavá nepohnutě ve svém postoji, váhá.) eboli (klesla mu k nohám, dívá se mu pevně do tváře) Co váháte? O milost neprosím — Ne! Zasloužila jsem, bych zemřela, a zemřít chci. markýz (pomalu spustí ruku. Po krátkém přemýšlení) To zbabělé by bylo a barbarské — Ne, ne! Bud bohu chvála! — Je tady ještě jeden prostředek! (Upustí dýku na zem a odkvapí. Princezna vyběhne ven druhý, dveřmi.) Královnina komnata výstup osmnáctý královna. hraběnka kuentes. královna (k hraběnce) Jaký to zmatek po paláci ? Každý hluk, hraběnko, dnes budí ve mně strach. Ó, podívejte se a řeknete mi, co je tam. (Hraběnka Fuentes odejde a dovnitř vběhne princezna z Eboli.) výstup devatenáctý královna. princezna eboli. eboli (bez dechu, bledá a vyděšená klesne před královnou) Královno! Je zatčen. Pomozte! 605 královna Kdo? eboli Markýz Poza dal jej uvěznit na králův rozkaz. královna Koho? eboli Prince. královna Sílíš? eboli Ted právě odvedli jej. královna Kdo ho zatkl? eboli Kdo? Markýz Poza. královna Budiž bohu chvála, že to byl markýz, kdo jej uvěznil! eboli To říkáte tak chladně, pokojně? — Nevíte, královno — a netušíte — královna Proč zatčen byl? — Snad pro přestupek, jehož se unáhlený jinoch dopustil. eboli Ne, ne! Já vím to lépe — královno! Jak hanebný a dábelský to čin! — Pro něho není záchrany! On zemře! královna Zemře? eboli A já jsem jeho vražednicí! královna Že zemře? Šílíš, nejsi při smyslech! 606 eboli A proč — proč zemře! — Že jsem nevěděla jak daleko to může dospět! královna (vezme ji laskaví za ruku) Kněžno! Jste ještě příliš rozrušena. Nejdřív se vzpamatujte a pak klidněji mi povíte vše, ne v tak strašidelných náznacích, jež mi nahánějí hrůzu. Co víte? Co se stalo? eboli Nemluvte se mnou tak laskavě, má královno! Ta vlídnost andělská jak plameny pekelné bičuje mé svědomí. Já nejsem hodna k vaší svatozáři zrak znesvěcený zvednout. Zašlápněte tu bídníci, co před vámi se svíjí, zdrcena hanbou, studem, lítostí. královna Z čeho se chcete vyznat, nešťastnice? eboli Anděle světla! Velká světice! Neznáte ještě ďábla, netušíte, že líbezně jste se naň usmívala — Dnes tedy toho ďábla poznejte. Já jsem ten zloděj, jenž vás okradl. královna Vy? eboli A ty listy já jsem králi dala — královna Vy? eboli Já si troufala vás obvinit — královna Vy, vy jste mohla — 607 eboli Pomsta — šílenství — a láska — Vás jsem nenáviděla a infanta jsem milovala — královna Proto, že jste ho milovala? eboli Protože jsem se vyznala, a on mě oslyšel. královna (po chvíli mlčení) Ó, nyní všemu rozumím! — Nu, vstaňte. Jej milovala jste — já odpouštím vám. Nu, vstaňte — Je to zapomenuto. (Podávají ruku.) eboli Ne! Ještě zbývá jedno doznání. Ne dříve, velká královno — královna (pozorné) Co ještě zde uslyším ? Jen mluvte — eboli Svedli mě král — Díváte se stranou — Vidím však na vaší tváři opovržení — Ten zločin, z něhož vás jsem obvinila — ten zločin jsem já sama spáchala. (Přitiskne svůj zardělý obličej k zemi. Královna odejde. Veliká pausa. Vévodkyni z Olivarezu vyjde za několik minut z kabinetu, do nehol prve vešla královna, a najde knělnu lelící právě tak, jako kdyl od ní královna odešla. Mlčky k ní přistoupí; kdýl uslyší šum jejích kroků, knělna se zvedne a vyskočí jako šílená, le zdejil nevidí královnu.) T výstup dvacátý princezna eboli. vévodkyně olivarez. eboli Můj bože, opustila mě! Je po všem. j olivarez (přistoupí k ní Míze) Princezno Eboli — eboli Vím, proč jste přišla. Vás, vévodkyně, ke mně posílá královna, abyste mi oznámila rozsudek — Rychle tedy! olivarez Rozkaz mám Jejího Veličenstva, abych kříž váš a vaše klíče od vás převzala — eboli (sejme s prsou zlatý řádový kříž a vloží jej vévodkyni do rukou) Leč bude naposled mi aspoň dopřáno |l políbit ruku dobré královně? olivarez Vám povědí v mariánském klášteře, jak o vás bylo rozhodnuto. eboli (v slzách) Což : královnu neuzřím již? olivarez (obejme ji odvracejíc přitom tvář) I Žijte blaze! | (Rychle odejde. Princezna jde za ní až ke dveřím kabinetu, které se [ za vévodkyni okamžitě zavrou. Kněžna zůstane u nich několik mi- j nut mlčky a bez hnutí na kolenou, pak se vzchopí a odkvapí odtud se zahalenou tváří.) 608 609 výstup jedenadvacátý královna. markýz poza. královna Ach, markýzi! Že konečně jste tady! markýz (bledý, se zrůzněnou tváří, s třesoucím se hlasem; po celý tento výstup v slavnostním, hlubokém pohnutí) Je Vaše Veličenstvo samo? Nikdo nás zde ze sousedních komnat neuslyší? královna Ne, nikdo — Proč? Co přinášíte? (podívá se na něho pozorněji a couvne polekána) Jak jste celý změněn! Co to? Lekáte mě, markýzi — máte rysy znetvořené jak umírající — markýz Již asi víte — královna Že Carlos zatčen byl, a vy že jste ho zatkl — Je pravda to? Já nechtěla jsem věřit, až s vámi promluvím. markýz Je tomu tak. královna Vy jste ho zatkl? markýz Já- královna (hledí naň několik okamžiků pochybovačně) Ctím vaše skutky, i když je nechápu — leč tentokrát odpusťte ženě bázlivé — Mám strach, že hrajete hru smělou. markýz Prohrál jsem ji. 610 T královna Nebesa! markýz Budte klidná, královno. O něho postaráno je. Já prohrál. královna Co uslyším, můj bože! markýz Neboť kdo, kdo poručil mi, abych vsadil vše, vše na jedinou kartu nejistou? Bych v troufalé své sebedůvěře . si takto s přízní nebes pohrával? A který člověk by se opovážil náhody řídit těžké kormidlo, ač nemůže být vševědoucí? Och, toť zjevné! — Proč však o sobě ted mluvím? Ta chvíle vzácná je jak lidský život! Kdo ví, zda skoupá ruka Nej vyššího mi nesčítá již kapky poslední ? královna Jak, ruka Nej vyšší ho? — Proč ten tón? Já nechápu, co máte na mysli, leč strach z vás mám — markýz Je zachráněn! Co na tom, za jakou cenu! Jen však pro dnešek. Zbývá mu již jen málo okamžiků. Ať si je šetři. Ještě v noci musí opustit Madrid. královna Ještě v noci, dnes? markýz Vše přichystáno je. V témž klášteře, jenž již tak dlouho útočištěm byl našemu přátelství, naň čeká pošta. Zde ve směnkách je vše, co dalo mi 9 611 I na tomto světě štěstí. Co snad chybí, vy ještě přidáte. Sic leccos ještě mám pro Carlose svého na srdci, ba, ještě leccos, o čem musí zvědět; leč snadno může být, že nezbude mi čas, bych vše osobně s ním projednal — Dnes večer budete s ním mluvit, proto se tedy nyní na vás obracím — královna Pro můj klid, markýzi, se vyslovte jasněji — se mnou nemluvte v tak strašných hádankách — Co se stalo? markýz Musím ještě učinit důležité vyznání; vám do rukou je vkládám. Osud dal mi štěstí, dané jenom málokterým: já miloval jsem knížecího syna — V mém srdci, zasvěceném jenom jedinému, byl celý svět! — A v Carlosově duši jsem vytvořil ráj pro miliony. 0, krásné byly sny mé — Zlíbilo se Prozřetelnosti však předčasně mě odvolat od díla sadařova. Již záhy nebude mít Rodriga, jen v milence mu přítel zůstane. Sem — na posvátný oltář, do srdce své královny ukládám drahocenný svůj odkaz poslední, nechť zde jej najde, až mne již nebude — (Odvrátí se, slzy dusí jeho hlas.) královna Tak hovoří 1 jen umírající. Však doufám ještě, že je to jenom vaše prudká krev — čije snad hlubší smysl v těchto slovech? • 612 markýz (pokusil se o to, aby se vzchopil, a pokračuje nyní pevnějším tónem) Řekněte princi, aby nezapomněl na přísahu tu, již jsme ve dnech mládí složili každý na půl hostie. Já přísahu svou dodržel a zůstal jsem do smrti mu věren — nyní on je na řadě — královna Do smrti? markýz Povězte mu, ať v skutek promění sen, představu nového státu, božský výtěžek našeho přátelství. Ať položí na tento kámen neotesaný první svou ruku. Ať se neohlíží, zda dílo dokoná či podlehne! Ať ruku přiloží. Až staletí uplynou, znovu na trůn Prozřetelnost dá knížecího syna, jako jeho, a vznítí ve svém novém miláčkovi zas totéž nadšení. A povězte, ať v úctě má sny mládí svého, až se stane mužem, aby neotvíral své srdce něžné jako božský květ zhoubnému hmyzu slaveného tak lepšího rozumu — ať nezmate ho, až moudrost prachu bude rouhat se nadšení, které nebe zrodilo. Však jsem mu o tom říkal — královna Markýzi, co znamená to? K čemu směřuje — markýz Povězte mu, že štěstí člověka mu kladu na srdce, že umíraje to na něm žádám — žádám! A že mám naprosté právo žádati to na něm. Já byl bych dokázal snad nové jitro rozklenout nad těmito zeměmi. Král dal mi svoje srdce. Nazýval mě synem svým — I pečeť svěřil mi, již ničím nejsou jeho Albové. (odmlčí se a dívá se několik okamžiků beze slova na královnu) Vy pláčete — ó, tyto slzy znám, vy krásná duše! Z radosti se řinou. Leč — všecko je to tam, to tam. Buď Carlos, anebo já. Jak rychlá, strašná volba! Je ztracen jeden z nás, a já chci být tím jedním z nás — já raději — a dál již nechtějte nic vědět. královna Teď až, teď konečně začínám vám rozumět — Co jste to, nešťastníce, učinil? markýz Dvě krátké chvíle večerní jsem dal a zachránil jsem jasný letní den. Krále se vzdávám. Vždyť čím mohl bych být králi ? — V této půdě vyprahlé již nevykvete žádná z růží mých — Dozraje záhy sudba Evropy v mém velkém příteli! A jemu odkazuji Španělsko — Dosud musí krvácet pod Filipovou rukou! — Ale běda mně jako jemu, kdybych litovat měl, že horší cestu zvolil jsem! — Ne, ne! Znám svého Carlose — to nikdy se nestane — vy pak, moje královno, mně zárukou jste! (po odmlce) Viděl jsem, jak klíčí ta láska, zřel jsem nejosudovější 614 z všech vášní, jak mu vrůstá do srdce — Já bojovat jsem mohl proti ní, a nebojoval. Živil jsem tu lásku, jež nejevila se mi neblahou. Svět bude možná soudit jinak. Já ničeho nelituji. Moje srdce mi vinu nedává. Já viděl život, kde viděl svět jen smrt — v tom plameni takové beznaděje postřehl jsem již ranou záři zlaté naděje. Chtěl jsem jej povznést k pravé velikosti, pozvednout jej ke kráse nejvyšší. Má smrtelnost ji nedokázala zobrazit, řeč má odít ve slova — i ukázal jsem mu tu krásu tím, že jsem ho vedl skrze lásku k ní. královna Jste, markýzi, tak svého přítele pln, že pro něho jste na mne zapomněl. Což vskutku domníváte se, že jsem prosta všech ženských slabostí jen proto, že jeho andělem jste učinil mne, že k jeho zbraním připojil jste ctnost? O tom jste asi neuvažoval, co musí naše srdce podstoupit, když tímto jménem zdobíme svou vášeň. markýz Snad všechny ženy, ale jedna ne. A na ni přísahám — Ci ostýcháte se tvůrkyní stát heroismu, který je nejušlechtilejší z lidských snah? Co sejde králi Filipovi na tom, že v Escorialu byl malíř uchvácen obrazem jeho Nanebevstoupení? A náleží snad sladká harmonie, jež v strunách ukryta je, kupci, který svým hluchým sluchem střeží nástroj ten? 615 1 On zakoupil si právo rozbít jej, ne umění však stříbrného tónu a blaho splynout s tokem písně jeho. Je pravda dána pouze moudrému a krása citlivému srdci. Ta i ona navzájem patří k sobě. Tuto víru zbabělý předsudek mi nesmí zničit. Slibte mi, že jej budete mít ráda, a nezmýlena nikdy lidskou bázní a ani heroismem falešným, abyste zapřela jej malicherně, že budete jej věčně milovat; že slibujete mi to? — královno — slíbíte mi to rukou dáním? královna Srdce mé, slibuji vám, samo na věky mé lásky bude soudcem. markýz (vyprostí svou ruku) Nyní zemru uklidněn — dílo mé je vykonáno. (Ukloní se před královnou a chce odejít.) královna (mlčky jej pozoruje) Markýzi, jdete — neřeknete mi, kdy se — jak brzy — opět sejdeme? markýz (ještě jednou se vrátí, s tváří odvrácenou) Sejdeme — jistě! královna Rozumím vám, Pozo — Rozumím — Proč jste mi to učinil? markýz On nebo já. královna Ne, ne! vy jste se vrhl v čin, který nazýváte vznešeným. Jen nezapírejte. Však já vás znám, již dlouho po něm dychtil jste — Ať třeba 616 tisíce srdcí puknou žalem, hlavně že vaše hrdost byla ukojena. Ô nyní — nyní jsem vás pochopila! Vy jste se o obdiv jen ucházel. markýz (zaražen, k sobě) Ne! Na tohle jsem nebyl připraven — královna (po chvíli mlčení) A není, markýzi, zde záchrany? markýz Ne. královna Uvažte. Což není záchrany? Nemohu já snad přispět? markýz Ani vy. královna Vy neznáte mě — odvážná jsem. markýz Vím. královna A není záchrany? markýz . Ne. královna (odchází od něho a zakryje si tvář) Jděte tedy! Již žádný muž si nezíská mou úctu. markýz (v nejmocnějším dojetí před ní poklekne) Královno! — Bože, jak je život krásný! (Vyskočí a rychle odejde. Královna vstoupí do svého kabinetu.) 617 ! Králův pfedpokoj vystup dvaadvacátý vévoda z alby a domingo mlíky a každý zvlášť přecházejí po místnosti. hrabě lerma vyjde z králova kabinetu. Hned nato vstoupí don raimond z taxisu, vrchní poštmistr. lerma Markýz se tady ještě neukázal? alba Ještě ne. (Lerma chce opít odejít.) taxis (vchází) Hrabě Lermo, ohlaste mě. lerma Král nepřijímá. taxis Jen mu řekněte, že musím mluvit s Jeho Veličenstvem — Pospěšte, jde tu o věc naléhavou a neodkladnou. (Lerma vstoupí do kabinetu.) alba (přistoupí k vrchnímu poštmistrovi) Milý Taxisi, jen uvykejte trpělivosti. Vy s králem mluvit nebudete. taxis Proč? alba To byste musil získat nejprve svolení kavalíra Pozy, který syna i otce drží v zajetí. taxis Jak? Poza? Vida! Je to právě on, od něhož obdržel jsem tento list — alba List? jaký list? taxis List, který jsem měl poslat do Bruselu — alba (zbystří pozornost) Jak, do Bruselu? taxis List ten nesu králi — alba Brusel! Slyšel jste, kaplane? Do Bruselu! domingo (přistoupl blíže) Tohle je velice podezřelé. taxis Ale jak mi ustrašeně a jak rozpačitě ten dopis odevzdal! domingo Tak! Ustrašeně! alba Komu je určen? taxis Princi z Nassavy a Oranžska. alba Jak? Vilémovi? — To je, kaplane, zrada! domingo Dojista! — Ten list je nutno králi ihned doručit. Ctný muži, máte velkou zásluhu, že sloužíte tak bděle svému králi! 618 619 taxis Důstojný pane, udělal jsem jen svou povinnost. alba A správně jednal jste. lerma (vyjde z kabinetu. K vrchnímu poštmistrovi) Král čeká vás. (Taxis vstoupí.) A markýz stále ještě zde není? domingo Všude hledají jej. alba Věru, toť zvláštní. Princ je uvězněn, a král sám ještě neví proč! domingo Což ještě sám zde nebyl, aby případ vysvětlil? alba Jak to král přijal? lerma Ještě neřekl král o tom ani slova. (Hluk v kabinetu.) alba Co je? Tiše! taxis (z kabinetu) Sem, hrabě Lermo! (Oba vejdou.) alba (k Domingovi) Co se to zde děje? domingo Tak poděšený tón? Když onen dopis byl zachycen? Toť cosi nedobrého. 620 alba Volá si Lermu. A ví jistě dobře, že my jsme zde — domingo Již přešla naše doba. alba Což nejsem týž, jemuž se tady všude otevíraly dveře dokořán? Jak změnilo se vše kol mne — jak cizí — domingo (přistoupí zticha ke dveřím kabinetu, zastaví se tam-a naslouchá) Slyš! alba (za chvíli) Je tam ticho jako v hrobě. Slyším, jak dýchají. domingo To dvojí čalounění zvuk pohlcuje. alba Pryč! Jdou! domingo (odstoupí ode dveří) Slavnostně a úzko je mi, jak by tato chvíle rozhodnout měla o všem. výstup třiadvacáty princ z parmy, vévodové z ferie a med in y sidonie a několik dalších grandů vstoupí. předešlí. parma hovořit s králem? Možno je alba parma Ne. Kdo u něho je? 621 feria Patrně markýz Poza? alba Toho právě čekají. parma Rovnou jdeme sem po návratu svém ze Zaragozy. Je zděšen celý Madrid — Je to pravda? domingo Bohužel! feria Je to pravda? Skutečně ten Maltézan jej vsadil do vězení? alba Je tomu tak. parma A proč? Co se tu stalo? alba Proč? To ví jenom Jeho Veličenstvo a markýz Poza. parma Aniž dotázáni zde byli kortešové? feria Běda tomu, kdo zavinil věc tuto nezákonnou. alba Běda mu! Ano! volám také já. medina sidonia i já- ostatní grandové My všichni. alba Kdo chce se mnou jít do kabinetu? — Kleknu před králem. lerma (vyběhne z kabinetu) Vévodo z Alby! domingo Konečně! Bud Pán pochválen! (Alba spěchá dovnitř.) lerma (bez dechu, velmi pohnut) Až sem přijde Maltézan, pán není sám, dá si jej zavolat — domingo (k Lermovi, kterého všichni obklopí s nedočkavou zvědavostí) Co se to, hrabě, stalo? Vždyť jste bledý jak mrtvola. lerma (chce odkvapit) Toť strašné! parma a feria Jak? Co? Jak? medina sidonia Co dělá král? domingo (současně) Co strašné je tu? Co? lerma Král plakal. domingo Plakal? všichni (zároveň, zaraženi a užaslí) Král že plakal? Plakal? (Je slyšet v kabinetu zvonec. Hrabě Lerma spěchá dovnitř.) domingo (za ním, chce jej zadržet) Jen slůvko, hrabě — Promiňte — Je pryč! A my tu stojíme jak zkamenělí. 622 623 výstup čtyřiadvacátý princezna eboli. feria. medina sidonia. parma. domingo a ostatní grandově. eboli (chvatně, všecka bez sebe) Kde král je? Kde? Já musím mluvit s ním. (k Feriovi) Vy, vévodo, mě k němu dovedete. feria Král je ted právě velmi zaneprázdněn. A nikdo k němu nesmí. eboli Podpisuje již strašný rozsudek? Byl obelhán. Já dokáži mu, že byl obelhán. domingo (na dálku jí výmluvně kyne) Princezno Eboli! eboli (přistoupí k němu) Vy, kněžc, též zde? Vhod! Potřebuji vaše svědectví. (Chopí jej za ruku a chce jej odtáhnout do kabinetu.) domingo Ode mne? — Kněžno, nejste při smyslech? feria Počkejte. Král vás nyní nevyslechne. eboli Musí mě vyslechnout a slyšet pravdu — pravdu! 'i kdyby desetkrát byl bohem! domingo Pryč! Jak troufalá jste! Nikam nechodte! eboli Člověče, střež sc hněvu modly své. Nemám co ztratit. (Jak chce vniknout do kabinetu, vyběhne ven vévoda alba. Oči mu září, v jeho chůzi je patrný triumf. Běží k Ďomingovi a obejme jp) Dejte vyzvánět Te Deum slavně ve všech kostelích. My vyhráli jsme. domingo Vyhráli? alba (k Ďomingovi a ostatním grandům) Teď vstupte k pánovi. Další povím později. 624 625 PÁTÉ DĚJSTVÍ Komnata v královském paláci, oddělená železným mřížovím od velké haly, ve které přecházejí stráže. výstup první carlos sedí u stolu, maje hlavu položenu na ruce, jako by spal. V pozadí pokoje několik důstojníků, kteří jsou uzavřeni s ním. Vejde markýz poza, aniž jej Carlos zpozoruje. Poza rozmlouvá tiše s důstojníky, kteří okamžitě odejdou. On sám přistoupí těsně ke Carlosovi a hledí na něho několik okamžiků mlčky a zarmouceně. Posléze udělá pohyb, kterým probudí Carlose z jeho omráčení. carlos (vstane, uvidí markýze a ulekne se. Pak se na něho chvíli dívá vytřeštěnýma očima, přejede si rukou čelo, jako by si chtěl na něco vzpomenout) markýz To já jsem, Carlosi. carlos (podává mu ruku) Tys přišel za mnou? Toť pěkné od tebe. markýz Já jsem si myslil, že budeš potřebovat přítele. carlos Opravdu? To sis vskutku myslil? Hleďme! To těší mě — těší mě nesmírně. Ach! věděl jsem, že zůstal jsi mým druhem. markýz Však jsem si to též zasloužil. : carlos Že ano? Ô, my si ještě rozumíme. Tak ; 626 í I 1 to rád mám. Tato ohleduplnost a tato jemnost sluší velkým duchům, jako jsi ty a já. A jestliže z mých přání jedno bylo nepřípadné a příliš smělé, proč jsi proto musil odmítnout i má oprávněná přání? Ctnost smí být tvrdá, ale ukrutná a nelidská, to nikdy — Trpěls mnoho! Ó, tuším, vím, jak asi krvácelo tvé srdce laskavé, když zdobil jsi svou oběť před oltářem. markýz Carlosi! Co tím chceš říci? carlos Vykonáš teď sám, co já sám vykonat jsem nedokázal — Ty Španělům dáš ony zlaté dny, ode mne marně očekávané. Se mnou je konec — konec nadobro. A ty jsi to sám dobře pochopil — Ó, ona láska neblahá a strašná, ta nenávratně navždy uchvátila mladistvé květy mého ducha. Zemřel jsem pro veliké tvoje naděje. A Prozřetelnost nebo náhoda ke králi přivede tě — za cenu tajemství mého král ti náleží — a můžeš se stát jeho andělem. Mne nelze zachránit již — ale snad Španělsko — Nic zde nelze odsoudit, nic, jen mou zaslepenost šílenou, že dodnes nepochopil jsem, že jsi — právě tak velký jako laskavý. markýz Ne! Tohle, to jsem nepředpokládal — že přítelova velkomyslnost 627 by vynalézavější mohla být než zkušená má promyšlenost. Tak se zřítila má důmyslná stavba — na tvoje srdce zapomněl jsem. carlos Ovšem, jí kdybys byl té sudby ušetřil — za to bych ti byl vděčen nevýslovně. Což nemohl jsem nést ji sám? Což ona zde musila být druhou obětí? — Leč mlčme o tom! Nechci obtížit tě žádnou výtkou. Vždyť co královna pro tebe znamená? Což miluješ ji? Nač má se ohlížet tvá strohá ctnost na drobné starosti mé lásky? Odpusť mi — já nespravedliv byl. markýz A ještě jsi. Pro tuto výtku ovšem nikoli. Když jediné, pak všech si zasloužím — a takto před tebou bych nestál. (vytáhne svou tobolku) Zde je několik těch dopisů, co dal jsi do úschovy ke mně. Vezmi si je. carlos (hledí s údivem hned na dopisy, hned na markýze) Jak? markýz Vracím ti je nazpět, protože jsou nyní ve tvých rukou bezpečnější než u mne. carlos Král je tedy nečetl? A dokonce je ani neviděl? markýz Jak, tyto listy? 628 carlos Což jsi neukázal mu všechny? markýz Kdo ti řekl, že jsem mu ukázal jediný? carlos (nadmíru udiven) Jak? Hrabě Lerma. markýz Ten pověděl ti? — Ano, nyní již je všechno, všechno zjevné! Kdo by byl i tohle předvídal? — Tak tedy Lerma? — Ne, tento muž se nenaučil lhát. Docela správně, leží u krále ostatní listy. carlos (hledí naň s němým úžasem) Ale proč jsem zde? markýz Z opatrnosti, abys po druhé si nebral Eboli za důvěrnici. carlos (jako kdyby byl procitl ze sna) Ha! Teď již chápu — svítá mi — markýz (jde ke dveřím) Kdo je tu? výstup druhý vévoda alba. předchozí. alba (kráčí uctivě k princi, obraceje se během celého výstupu k markýzi zády) Jste volný, princi. Král mě posílá k vám s touto zprávou. (Carlos hledí s údivem na markýze. Všichni mlčí.) Při tom zároveň 629 • 1 jsem, princi, šťasten, že smím první být, kdo má tu čest — carlos (pozoruje oba s krajním údivem. Po chvíli k vévodovi) Já byl jsem uvézněn, jsem propuštěn a nevím ani sám, proč se tak děje? alba Z nedopatření. Pokud vím, princi, jakýs — podvodník ovlivnil krále. carlos Ale že jsem zde, to stalo se na rozkaz králův? alba Ano, z nedopatření Jeho Veličenstva. carlos To opravdu mě mrzí — Ale když se zmýlí král, tu králi přísluší, by osobně svůj omyl napravil. (hledá markýzovy oči a dává vévodovi najevo pyšné pohrdání) Zde zvou mě synem dona Filipa. A nyní na mne upírají se pohledy pomluvy i zvědavosti. Co učinil král ze své povinnosti, za to ni zdáním nechci vděčit vám. Jinak jsem ovšem rovněž ochoten před soudem kortešů se zodpovídat — leč z téhle ruky nepřijmu svůj kord. alba Král jistě uzná, Vaše Výsosti, za spravedlivou tuto prosbu, když mi dovolíte, abych doprovodit vás k němu směl — carlos Já tady zůstanu, dokud mě král anebo jeho Madrid 630 z vězení nevyvedou. Vyřiďte mu tuto odpověď. (Alba odejde. Ješ té je ho nejakou chvíli vidět, jak zůstává v hale a udílí rozkazy.) výstup třetí carlos a markýz poza. carlos (když vévoda odejde, pln očekávám a údivu k markýzi) Co znamená to? Vysvětli mi to. Nejsi ministrem? markýz Jak vidíš, byl jsem jím. (přistoupí k němu, s mocným dojetím) Ó Carlosi, Přec zapůsobilo to. Zdařilo se. Je rozhodnuto. Všemohoucí Bůh bud pochválen, že se to podařilo! carlos Co že se podařilo? Nechápu, Co to má znamenat markýz (uchopí jeho ruku) Jsi, Carlosi, zachráněn — volný jsi — a já — carlos A ty? markýz Ajá — ajátě tisknu na svou hruď po prvé právem nejúplnějším; vždyť vykoupil jsem si to právo vším, vším, co mi drahé je — Jak sladký, Carlosi, jak veliký je tento okamžik! Jsem spokojen sám se sebou. 631 1 1 ± carlos Jak rázem se změnilo tvé celé vzezření! Tak jsem tě ještě nikdy neviděl. Tvá prsa dmou se hrdě, zrak ti plane. markýz Carlosi, musíme se rozloučit. Jen nelekej se. Mužem buď. A nechť uslyšíš cokoli, slib, Carlosi, že neztížíš mi toto rozloučení nezkrotným žalem, jenž je nedůstojný velikých duší — Ztratíš, Carlosi, mě na dlouhá léta — bláhoví to zvou na věky. (Car los stáhne svou ruku nazpět, hledí na něho upřeně a neodpovídá.) Mužem buď. Já na tobě si velmi zakládal, ba neváhal jsem zde s tebou strávit těžkou hodinu, jež nazývá se, běda, poslední — Ba, mohu se ti přiznat, Carlosi? — já jsem se na ni doopravdy těšil — Pojď, sedneme si — jsem tak unaven a zemdlen. (přistoupí těsně ke Car losovi, který je stále ještě zmrtvěle nehybný a nevědomky se nechá od markýze stáhnout na sedadlo) Kde jsi? Neodpovídáš? — Povím vše zkrátka. Nazítří hned poté, co jsme se tenkrát sešli v klášteře, dal zavolat mě král. O úspěchu mém víš ty i celý Madrid. Nevíš však, že tajemství tvé vyzradili králi, že dopisy ze skřínky královniny svědčily proti tobě, že jsem se o věci té z úst jeho dověděl a že jsem —jeho důvěrníkem byl. [odmlčí se, očekávaje Carlosovu odpověd; ten však setrvává ve svém mlčení) 632 Carlosi! Rty mé porušily věrnost. Sám řídil jsem ten komplot, který chystal tvou záhubu. Již příliš hlasitě čin promlouval. A viny zprostit tě již bylo pozdě. Zjistit jeho pomstu, to bylo vše, co zbývalo mi; proto stát jsem se musil nepřítelem tvým, abych tím lip ti sloužil. — Slyšíš mě? carlos Slyším. Jen dále. markýz V tom jsem bez viny. Leč záhy zradí mě ten neobvyklý lesk královské přízně. Pověst o ní všude, i k tobě pronikne, jak předvídal jsem. Sveden však jemnocitem falešným, zaslepen pyšnou touhou bez tebe vykonat smělý skutek, zamlčím příteli nebezpečné tajemství své. To byla velká unáhlenosti Těžce jsem pochybil. A jsem si toho vědom. Má sebedůvěra, to bylo šílenství. Neměj mi za zlé — vycházela z víry v nepomíjivost tvého přátelství. (zde se odmlčí. Carlosova strnulost se mění v prudké dojetí) I stane se to, čeho jsem se bál. Jímá tě bázeň z možných nebezpečí. Královna v krvi — poplach v paláci — i Lerma s neblahou svou příchylností — mé nepochopitelné mlčení, zmatené srdce tvé je tu jak v ohni — Jsi na pochybách, myslíš, žes mě ztratil — Protože však jsi příliš ušlechtilý, než abys pozbyl víry v poctivost přítele svého, jeho odpadnutí ozdobíš vznešenými důvody: pak teprve si troufáš uvěřit 633 r v nevěru jeho, když i nadále, ač nevěrný byl, smíš jej v úctě mít. Ze opustil tě přítel, vrhneš se pak do náruče kněžně Eboli — v náručí ďábla, nešťastníce! neboť to byla ona, jež tě zradila. (Carlos vstane) Vidím, jak běžíš za ní. Mého srdce zlá předtucha se zmocní. Jsem ti v patách. Je pozdě. U nohou jí ležíš. Přiznání již přešlo tvoje rty. A nelze již tě zachránit — carlos Ne! Byla pohnuta. Mýlíš se. Jistě byla pohnuta. markýz Tu tma mé smysly zacloní. Nic — nic — bez východiska — bez pomoci — nic kol dokola! Běs zoufalství mě žene — tu jako bez rozumu — nasadím na ňadra ženy dýku — Ale vtom — vtom padne na mou duši paprsek. Kdybych tak krále svedl s cesty? Kdybych mu naznačil, že sám jsem viníkem? Ať pravděpodobné to je či není! — Pro krále Filipa to postačí, postačí patrně, když je v tom špatnost. Nu tedy staň se! Odvážím se toho. Snad hrom, jenž zasáhne tak znenadání tyrana, způsobí, že zaváhá — a co bych si zde mohl více přát? On bude váhat, Carlos získá čas, by do Brabantska mohl uniknout. carlos A to — to že jsi udělal? markýz Já napsal 634 Vilému Oranžskému, že jsem zamilován do královny, že se mi podařilo uniknout podezření královu tím, že stín jeho padl na tebe —- že vladař sám mi cestu umožnil, abych se mohl stýkat s královnou. Dodám, že strach mám, že jsem prozrazen, že ty ses dověděl o vášni mé a hned jsi šel ke kněžně Eboli patrně proto, abys varoval královnu jejím prostřednictvím — tebe že dal jsem vsadit do vězení, ale protože přesto vše jsem prohrál, chci uniknout do Bruselu — Tento list — carlos (mu polekaně skolí do řeči) Snad nesvěřils jej poště? Přece víš, že všechny listy do Brabant a Flander — markýz Dostává král — A vypadá to tak, že Taxis již svůj úkol vykonal. carlos Ô bože, pak jsem ztracen! markýz Ty? Proč ty? carlos A ty jsi ztracen se mnou, nešťastníce. Takový strašný podvod otec můj ti nikdy neodpustí. Ne, to nikdy, to nikdy neodpustí. markýz Jaký podvod? Jsi zmaten. Vzpamatuj se! Kdo mu poví, že to byl podvod? carlos (hledí mu strnule do tváře) Ptáš se, kdo? Já sám. (Chce odejít.) 635 markýz Toť šílenství. Zde zůstaň. carlos Musím jít! Proboha, nech mne! Nezdržuj mě. Zatím co tady meškám, najímá již vrahy. markyz Tím vzácnější je čas. A ještě máme tak mnoho si co říci. carlos Co? Než on — (Chce opět odběhnout. Markýz jej chopí za ruku a hledí naň výmluvně.) markýz Slyš, Carlosi — I já jsem spěchal tak, tak svědomitě, když jsi krvácel ty za mne — jako chlapec? carlos (zůstane stát před ním dojat a všecek udiven) Dobrý bože! markýz Ty pro Flandry se musíš zachránit! Být králem, to je tvoje poslání. Pro tebe zemřít, bylo moje. carlos (přistoupl k němu a vezme jej za ruku, pln nejvroucněj- šího citu) Ne! On neodolá! — Této šlechetnosti on neodolá! Dovedu tě k němu. Půjdeme k němu spolu ruku v ruce. Řeknu mu: Otče, toto pro přítele učinil přítel. Dojme ho to. Věř! Není tak nelidský, můj otec. Ano! Dojista, dojme ho to. Jeho oči zalijí horké slzy, odpustí tobě i mně — (Skrze mřížoví třeskne výstřel. Carlos vyskočí.) Ha! Po kom vystřelili ? 636 markýz Myslím, že — po mně. ( Klesne.) carlos (padne s bolestným výkřikem vedle něho na zem) Milosrdné nebe! markýz (lámajícím se hlasem) Je rychlý — král — já doufal — přec jen déle — Na záchranu svou mysli — slyšíš — matka tvá ví o všem — já již nemohu — (Carlos zůstává ležet u mrtvoly jako bez Bvota. Po jisté době vejde král, provázen četnými grandy; při tomto pohledu zaražen ucouvne. Obecné a hluboké ticho. Grandové se postaví do půlkruhu kolem těch dvou a dívají se hned na krále, hned na jeho syna. Ten zde stále ještě leží bez známky života,— Král jej pozoruje v mlčelivém zamyšleni.) výstup čtvrtý král. carlos. vévodové z alby, ferie a mediny sidonie. princ z parmy. hrabě lerma. domingo a četní grandové. král (laskavým tónem) Tvá prosba je vyslyšena, infante. Jsem zde, já osobně se všemi hodnostáři, bych dal ti svobodu. (Carlos vzhlédne a dívá se kolem sebe, jako by se probouzel ze sna. Jeho o£i spočinou tu na králi, tu na mrtvém. Neodpovídá.) Zde je tvůj meč. Vše zavinil jen unáhlený postup. (Přistoupí k němu, podává mu ruku a pomáhá mu vstát.) Zde není syn můj na svém místě. Vstaň. Již pospěš do otcovské náruče. carlos (mimovolně se nechává obejmout — náhle se však vzpamatuje, zarazí se a zadívá se na něho soustředěněji) Jsi cítit vraždou. Neobejmu tě. (Odstrčí jej; všech grandů se zmocní vzrušení.) 637 Ne! Zbytečně jste nad tím ohromeni! Což učinil jsem něco strašného? Ze jsem se dotkl toho, jejž sám Bůh pomazal? Ničeho se nebojte! Já na něj ruku nevložím. Což nemá na čele vypáleno znamení? To Bůh jej poznamenal. král (chystá se spěšně k odchodu) Za mnou, grandové! carlos Kam? Ani na krok, Sire — (Násilím jej zadržuje oběma rukama ; přitom se jednou rukou dotkne mele, který král přinesl s sebou. Meč vyjede z pochvy.) král Jakže? Meč na svého otce tasit? (Všichni přítomní grandové vytasí svoje meče.) Kralovražda! carlos (pevně drtí krále jednou rukou, v druhé tasený meč) Zastrčte meče. Což si myslíte, že zešílel jsem? Nejsem šílenec. Kdybych jím byl, zle byste jednali mně připomenuvše, že na špici zde mého meče visí jeho život. Prosím vás, odstupte. Je třeba mít na zřeteli mé prudké rozrušení, v němž jsem — nuž, odstupte. Co s tímto králem si vyřídit chci, to se netýká přísahy vaší lenní. Pohleďte, že na prstech má krev! Jen pohleďte naň! Vidíte? A teď sem též pohlédněte — To udělal, ten velký umělec! král (ke grandům, kteří v obavách o něho jej chtějí obstoupit) Odstupte všichni. Čeho bojíte se? — Což nejsme syn a otec? Počkám si, jak příroda té hanbě — 638 carlos Příroda? 0 té já nevím. Teď je heslem vražda. Přervány byly svazky lidskosti. A ty jsi to byl, kdo je zpřetrhal v svých říších, Sire. Mám snad v úctě mít to, čemu ty se vysmíváš? — Ó, vizte! Zde vizte! Nikdy vražda taková nebyla spáchána jak dnes — Což není Bůh Což smí král na světě, jejž stvořil Bůh, tak počínat si? Ptám se, není Bůh? Ze všech, jež matky zrodily, jen jeden — jediný zemřel takto neprávem — Víš vůbec, co jsi učinil? — Ne, neví, sám neví, že tu světu ukradl život, jenž větší, dražší, šlechetnější byl než on sám i s celou jeho dobou. král (mírným tónem) 1 když jsem se snad trochu unáhlil, sluší se tobě, pro nějž jsem tak činil, mne volat k odpovědnosti ? carlos Jak? Jakže? Jak je to možné? Nechápete, čím mi byl ten mrtvý — Povězte mu to — pomozte jeho vševědoucnosti rozluštit tuto těžkou hádanku. Ten mrtvý byl mým přítelem — A chcete snad vědět, proč šel na smrt? Zemřel pro n král Ha, tušil jsem to! carlos Odpusť, zkrvavený, že před těmito znesvěcuji tě! Ať tenhle velký znalec lidí studem se propadne, že moudré šediny ty dokázal přelstít důvtip jinocha. 639 Tak, Sire, my jsme byli bratry! Bratry ušlechtilejším poutem, nežli jaké příroda kuje. Jeho krásný život, to byla láska. Láskou ke mně byla veliká, krásná jeho smrt. Byl můj, když holedbal jste se, že vás má v úctě, když s pyšným vaším duchem olbřímím si pohrávala jeho výmluvnost. Domníval jste se, že ho máte v hrsti — a zatím byl jste nástroj poslušný pro jeho vyšší plány. Ze jsem vězněm, to bylo předem uvážené dílo přátelství jeho. Dopis ten jen proto psal Oranžskému, aby zachránil mne — Ó bože, prvně v životě svém lhal! K mé záchraně se vrhl smrti vstříc, a podstoupil ji. Věnoval jste mu svou přízeň — a on zemřel pro mne. Srdce i přátelství své jste mu vnucoval, jen hračkou bylo mu však vaše žezlo; je odvrhl a zemřel pro mne! (Král stojí bez hnutí, dívá se upřeni k zemi. Všichni grandové na něho hledí zaraženi a s obavami.) Jak to bylo možné? Jak jen mohl jste uvěřit této neskonalé lži? Jak málo si vás nepochybně cenil, když řekl si, že na vás postačí ta komedie neohrabaná! O jeho přátelství jste usiloval a podlehl jste v této lehké zkoušce! Ne — ne, to nebylo nic pro vás. Nebyl to člověk pro vás! Sám to dobře věděl, když zřekl se vás i všech království. Ten jemný strunný nástroj rozdrcen byl v ruce vaší železné. Nic víc, než zavraždit jej dokázal jste. 640 alba (nespustil až do této c/wíle krále z oií a sledoval se zjevným nepokojem záchvěvy zračící se v jeho tváři. Nyní k němu bojácně přistoupí) Sire — pryč s tímto mrtvým tichem. Rozhlédněte se kolem sebe! S námi promluvte! carlos Vy nebyl jste mu lhostejný. Již dávno měl o vás zájem. Možná, že by vás byl učinil ještě šťastným. Srdce bohaté měl, aby i vám dal z jeho přebytku. Úlomky pouhé jeho ducha byly by boha učinily z vás. Sám sebe jste oloupil — Co nyní nabídnete, abyste náhradu dal za duši, jíž skvěl se on? (Hluboké mlčení. Mnozí Z grandů se dívají jinam nebo si halí tváře do plášťů.) Ó vy, co zde jste shromážděni, kteří jste oněměli hrůzou, úžasem — neodsuzujte jinocha, jenž mluví tak s otcem svým a králem — Pohleďte! To pro mne zemřel! Máte slzy? Krev vám proudí v žilách, a ne žhavý kov? Sem pohleďte a nesuďte mě! (obrátí se ke králi nyní již klidněji a mírněji) Snad čekáte, kterak skončí tento výstup, tak trapný? — Zde je meč můj. Opět jste mým králem. Myslíte si, že se bojím snad vaší pomsty? Zabijte i mě, jako jste zabil toho nejlepšího. Pro mne již život nemá ceny. Vím to. Čím je mi život? Odříkám se všeho, co čeká mě na tomto světě. Syna si vyhledejte mezi cizími — Zde leží moje říše — 641 (Padne na mrtvolu a nevšíma si již ničeho, co nasleduje. Mezitím je Z dálky slyšet zmatený hluk hlasů a vnikání velikého davu. Kolem krále je hluboké ticho. Jeho oči tíkají celým kruhem, ale každý se vyhýbá jeho pohledu.) král Nuže? Nikdo zde neodpoví? — Každý hledí k zemi — tvář zakrývá si každý! — Rozsudek je vyřčen nade mnou. V těch němých tvářích jej čtu. Mí poddaní mě odsoudili. (Ticho jako předtím. — Hluk se přibližuje a sílí. Mezi grandy, kteří stojí kolem, probíhne šum; obracejí se jeden na druhého s rozpačitými posunky; hrábí Lerma se posléze nenápadní dotkne vévody Z Alby.) lerma Toť vskutku bouře! alba (tiše) Tak se obávám. lerma Zenou se vzhůru. Již se blíží. výstup pátý důstojník tělesné stráže. předchozí. důstojník (naléhaví) Vzpoura! Kde král je? (protlačí se shromáždíním a pronikne až před krále) Celý Madrid ve zbrani! Dav tisícový palác obléhá, zuřiví vojáci i luza. Praví se, že byl princ Carlos uvězněn, žp prý je život jeho v nebezpečí. Lid jej vidět chce, anebo celý Madrid prý vzplane ohněm. 642 všichni grandové (vzrušeni) Krále zachraňte! alba (ke králi, který zde stojí klidní a nehybní) Utecte, Sire — Hrozí nebezpečí — Nevíme ještě, kdo dal luze zbraně — král (probere se ze své strnulosti, vzpřímí se a vejde majestátní mezi ní) Jsem ještě králem této země? Stojí ještě můj trůn? — Ne, já již nejsem králem. Zde tyhle baby chlapec rozbrečel. Na výzvu čekají jen, aby odpadli ode mne. Vzbouřenci mě zradili. alba Jak strašná, Sire, představa! král Hle, tam! Tam poklekněte! Před tím kvetoucím a mladým králem poklekněte! — Já již nejsem nic — jen stařec bezmocný! alba Tak daleko to došlo! Španělé! (Všichni se shluknou kolem krále a pokleknou před ním s tasenými meči. Carlos zůstane sám a všemi opuštín u mrtvoly.) král (strhne si plášť a odhodí jej) Jej oblecte v královské roucho — Neste jej na mé pošlapané mrtvole — (Omdlí v náručí Alby a Lermy.) lerma Na pomoc! Probůh! feria Probůh, co se děje! lerma Je bez sebe — alba (nechá krále v rukou Lermových a Feriových) Na lože odneste jej. Utiším zatím Madrid. (Odejde. Odnášejí krále, a provázejí jej všichni grandové.) 643 T výstup šestý carlos zůstává sám u mrtvoly. %a několik okam&ku přichází ludvík mercado, ostýchavě se rozhlílí a stojí chvíli mlčky za princem, který jej nevidí. mercado Posílá mě sem Její Veličenstvo královna. (Carlosje opět odvrácen a neodpovídá mu) Mercado je mé jméno — Lékařem jsem u Jejího Veličenstva — zde je svědectví. (Ukazuje princi pečetní prsten. — Ten setrvává ve svém mlčení.) Dnes ještě královna chce naléhavě s vámi mluvit — je to důležité — carlos Pro mne není již na tomto světě pranic důležité. mercado Vzkaz, pravila, vám nechal markýz Poza — carlos (rychle vstane) Jak? Hned. (Chce s ním odejít.) mercado Ne, ne teď, princi. Musíte do noci vyčkat. Všechny vchody jsou teď střeženy, jsou zesíleny stráže. Je nemožné se dostat neviděn tam do onoho křídla paláce. To nadmíru je nebezpečné — carlos Ale- mercado Zde jediný je, princi, prostředek — Jej vymyslila královna. A vám 644 jej navrhuje — Smělý je a zvláštní a dobrodružný. carlos Nuže? mercado Dlouho již koluje pověst, jak vám známo, že duch nebožtíka císaře prý bloudí královským hradem po klenutých chodbách v podobě mnicha, vždycky o půlnoci. Lid věří této pověsti a stráže jen se strachem jdou na to stanoviště. Jestliže odhodlán jste použít tohoto převlečení, můžete strážemi všemi projít bez pohromy a dostat se do královniných komnat, které vám otevře zde tento klíč. Ta svatá podoba vás uchrání před jakýmkoli přepadením. Vy však se, princi, musíte hned rozhodnout. Šat potřebný i masku najdete v svém pokoji. Ted musím rychle přinést odpověď vaši královně.' carlos A kdy se máme sejít? mercado O dvanácté. carlos Tedy jí vyřiďte, ať očekává mne. (Mercado odejde.) 645 vystup sedmý carlos. hrabě lerma. lerma Spaste se, princi. Zuří na vás král. A v úmyslu má svobody vás zbavit — snad dokonce vám jde i o život. Víc neptejte se mne. Já ušel tajně, bych varoval vás. Neotálejte a ihned utecte. carlos Jsem v rukou božích. lerma Jak královna mi právě naznačila, dnes ještě máte Madrid opustit a prchnout do Bruselu. Neváhejte a neodkládejte to, věřte! Vzpoura je pro váš útěk velmi výhodná. Též proto královna ji podnítila, Teď nikdo proti vám se neodváží použít násilí. A v kartuziánském klášteře čeká na vás pošta; zde jsou zbraně, kdybyste snad musil — (Podává mu dýku a tercelory.) carlos Dík, dík, hrabě Lermo! lerma Dnešní příběh váš mě dojal až do hloubi srdce. Takto již přátelé dnes nemilují! Všichni vlastenci pro vás pláčí. Víc teď nesmím říci. carlos Hrabě Lermo! Vás ten mrtvý nazval mužem šlechetným. 646 lerma Nu, ještě jednou, princi! šťastnou cestu. Nastanou časy lepší; ale mne tu nebude. Již teď vám vzdávám hold. (Poklekne před nim.) carlos (chce jej zadržet. Velmi pohnut) Ne, hrabě, tak — ne tak — Vy dojal jste mě — Nechci se poddat — lerma (políbí mu nadšeně ruku) Králi dětí mých! Ó, moje děti budou moci zemřít za vás. Já nesmím. Vzpomeňte si na mne v mých dětech — Do Spaněl se navraťte v pokoji. A na trůně Filipově člověkem buďte. Víte, co je trpět. Krev svého otce nikdy neprolijte! Jen krev ne, princi! Byl to Filip Druhý, jenž kdysi přiměl děda vašeho, by odřekl se trůnu — Tento Filip dnes chvěje se před vlastním synem! Toho pamětliv buďte — Bůh vás provázej! (Rychle odejde. Carlos již chce odkvapit jinými dveřmi, ale rychle se obrátí a vrhne se na zem k mrtvole markýzově, kterou ještě jednou obejme. Pak rychle opustí místnost.) Předpokoj u krále výstup osmý Shluk mnoha grandů. Je večer, rozsvěcují se světla. vévoda z alby, vévoda z ferie přicházejí rozmlouvajíce. alba V městě je klid. Jak dařilo se králi, když odcházel jste? 647 feria V hrozné náladě byl. Zamkl se. Nechce vidět nikoho, i kdyby cokoliv se přihodilo. Ta markýzova zrada od základu jej proměnila. Není k poznání. alba Já k němu musím. Tentokráte jej nemohu šetřit. Bylo učiněno ted právě důležité odhalení — feria Zas odhalení? alba Jakýs kartuzián se tajně vplíží k princi do pokoje a vzbudí pozornost mých stráží tím, že s podezřelou zvědavostí dá si vyprávět o markýzově smrti. Jej zadrží a prohledají. Strach ze smrti vynutí mu doznání, že u sebe má velmi cenné listy, jež zemřelý mu kázal odevzdat do rukou princových v tom případě — kdyby on sám se do západu slunce osobně k němu nedostavil. feria Nuže? alba A v těchto listech stojí psáno, že má Carlos mezi půlnocí a ránem opustit Madrid. feria Jak? alba Že v Cádizu s plachtami napjatými kotví loď, aby jej dopravila do Vlissingen — 648 že nizozemští stavové jen na něj čekají, aby španělské jho svrhli. feria Ha! Co to znamená? alba A další listy hlásí, že loďstvo Solimanovo již z Rhodu vyplulo — by napadlo ve Středozemním moři španělského mocnáře podle uzavřené smlouvy. feria Jak, je to možné? alba Právě z těchto listů teď pochopil jsem cesty, které konal po celé Evropě ten Maltézan. Nešlo zde o nic menšího než získat do boje za osvobození Vlámů severské všechny mocnosti. feria On tohle! alba A dál je k oněm listům připojen podrobný plán té celé války, která má Nizozemí navždy oddělit od monarchie španělské. Nic, pranic tu není opomenuto, je zde vše propočteno, útok, obrana, jsou uvedeny přesně všechny zdroje i všechny síly země, zásady, jichž nutno dbát, i všechny smlouvy, které je třeba uzavřít. Plán ďábelský, leč vpravdě — dokonalý. feria Jaký zrádce! Jak dokonale maskovaný! 649 r alba V listě tom tajná rozmluva se připomíná, k níž se má sejít večer před útěkem princ se svou matkou. feria Jak? Vždyť je to dnes! alba Dnes o půlnoci. Rozkazy jsem vydal pro tento případ. Sám teď vidíte, jak je to naléhavé. Ani okamžik tu nelze ztratit — Otevřete mi hned králův pokoj. feria Nikdo nesmí vstoupit! alba Vejdu tam sám — rostoucí nebezpečí omluví tuto smělost — (Jak jde ke dveřím, dveře se otevrou a vyjde král.) feria Ha, on sám! výstup.devátý král a předchozí. (Všichni se při pohledu naň uleknou, ucouvnou a uctivě jej nechají projít středem. Jde jako ve snu, jako náměsíčný. — Jeho oděv a jeho vzezření nesou ještě stopy nepořádku po předchozí mdlobě. Pomalým krokem míjí přítomné grandy, na každého z nich se upřeně podívá, aniž kohokoli vnímá. Posléze se zamyšlen zastaví, oči má sklopeny, až se začne jeho niterné vzrušení projevovat slovy.) král Vydej mi toho mrtvého. Já musím jej dostat nazpět. 650 domingo (tiše k vévodovi z Alby) Jen ho oslovte! král (jako prve) Mnou pohrdl a zemřel. Musím jej mít nazpět. Jinak musí o mně smýšlet. alba (bojácné přistoupl) Sire — král Kdo mluví? (dlouze se rozhlíží kolem) Zapomněli jste, kdo jsem? Proč nepoklekneš, bídáku? Jsem dosud králem. Poslušnost chci vidět. Což kdekdo přezírá mě, když mnou jeden pohrdl? alba Víc ni slova o něm, králi! Nepřítel nový, vážnější než on povstává v srdci naší říše — feria Carlos — král Měl přítele, jenž na smrt pro něj Šel — pro něj! A se mnou by byl kraloval! — Jak na mne hleděl svrchu! Takto hrdě ni král sám s trůnu neshlíží. Jak zjevně byl pyšný na to, čeho dosáhl! Bol jeho svědčil o tom, co tu ztratil. Tak nepláče se jen tak pro nic za nic — Kéž žil by! Dal bych za to Indii. Jak bezútešný je Bůh všemohoucí, když nedokáže ani prodloužit své rámě do hrobu a napravit to jedno nepatrné přenáhlení s životem lidským! Mrtví neobživnou. Kdo může říci mi, že šťasten jsem? 651 Je v hrobě člověk, který odepřel mi úctu. Co mi po těch, kteří žijí? Duch jedinečný, svobodný zde stanul, jediný muž v mém celém století — Jediný — Ten mnou pohrdne a zemře. alba Pak tedy my jsme žili nadarmo! — Do hrobu ulehněme, Španělé! I po smrti nám srdce královo ten člověk odnímá! král (usedne, podepře si rukou hlavu) Jen kdyby pro mne byl takto zemřel! Miloval jsem jej, měl jsem ho velmi rád. Mně dražší byl než syn. V tom jinochu mi vzcházelo krásnější, nové jitro. Kdo ví, co bych mu byl dal. Byl mojí první láskou. Ať prokleje mě celá Evropa! Evropa ať si proklíná. Já vděk jen od něho jsem si chtěl zasloužit. domingo Co očarovat mohlo — král Komu však přinesl tuto oběť? Tomu chlapci, synovi mému? Ne! To nevěřím. Pro chlapce přece nikdy nezemřel by takový Poza. Srdci Pozovu by nepostačil jenom sporý plamen přátelství. Bilo pro veškeré lidstvo. Miloval svět a jeho budoucnost. Pro jeho štěstí našel si ten trůn — že by jej minul bez povšimnutí? Tu velezradu na člověčenstvu, tu by si Poza nikdy neodpustil! Ne, znám jej lépe. Neobětoval Filipa Carlosovi, ale starce 652 jinochu, svému žáku. Otcovo zapadající slunce málo dá novému dílu. Je s ním třeba vyčkat, až vzejde slunce jeho syna, které již záhy zasvitne — Ó, je to jasné! Na moje odstoupení čekal. alba Přečtěte si potvrzení toho v těchto listech. král (vstane) Též mohl se však přepočítat. Ještě, ještě jsem zde. Dík, přírodo! A cítím v svých šlachách sílu mladistvou. A chci jej vydat posměchu. Nechť jeho ctnost je pouhou fantasií blouznivce. Nechť jeho smrt je smrtí bláznovou. Nechť jeho pád je strašný pro přítele i celý jeho věk! Teď uvidíme, co proti mně lze dokázat. Je svět najeden večer ještě můj. A chci jej využít, ten večer, aby po mně po deset lidských věků nemohl na tomto spáleništi sklízet nic nižádný sadař. Obětoval mě své modle, lidstvu; lidstvo za něho nechť pyká mi! — A — začnu s jeho loutkou. (k vévodovi z Alby) Co o infantovi jste říkal? Opakujte mi to. Co odhalí mi tyto listy? alba V těch listech, Sire, obsažen je odkaz markýze Pozy princi Carlosovi. král (pročítá zběžné papíry, při čemž jej všichni přítomní napjatě sleduji. Po přečtení papíry odloží a přechází mlčky po pokoji) Inkvisitora kardinála mi hned zavolejte. Že ho dávám prosit, by věnoval mi pouhou hodinu. 653 r (Jeden z grandů odejde. Král vezme opět papíry, čte dál a znovu je odloží) Dnes v noci tedy? taxis Ve dvě hodiny má čekat pošta před tím klášterem. alba A lidé, vyslaní mnou, viděli, jak odnášeny byly do kláštera potřeby na cestu, se znakem koruny. feria Též velké částky peněz byly prý na královnino jméno opatřeny u maurských agentů a mají být později vyzvednuty v Bruselu. král Kde naposled byl infant? alba U mrtvého. král Je dosud světlo v královniných síních? alba Naprosté ticho je tam. Propustila též komorné své dřív než obvykle. Když vévodkyně Arcos odešla poslední z její ložnice, již spala. ( Vejde důstojník tělesné stráže, vezme vévodu z Ferie stranou a tile s ním hovoří. Feria zaražen se obrátí k vévodovi z Alby. Ostatní se natlačí kolem nich, nastane íum.) feria, taxis, domingo (současně) Tor zvláštní! král Co se to zde děje? feria Sire, sdělení vskutku neuvěřitelné — domingo Dva Švýcaři, co právě ze stráže jdou, hlásí — je směšné opakovat to. král Nu? alba Že prý v levém křídle paláce duch císařův se náhle objevil a kolem nich prý přešel odhodlaně a slavnostně. A tuto zprávu rovněž hlásí i další stráže, které jsou po pavilónu rozestaveny, a dodávají, že to zjevení prý zašlo do pokojů královniných. král A v jaké podobě se objevilo ? důstojník V témž oděvu, jejž naposledy v Juste měl na sobě co jeronýmský mnich. král Jak, mnich? To tedy stráže znaly jej, když ještě živ byl? Vždyť jak jinak by věděly, že to právě císař je? důstojník Že to byl císař, toho důkazem prý bylo žezlo, které nesl v rukou. domingo Jak praví pověst, mnohokráte již byl viděn v této podobě. král A nikdo jej neoslovil? důstojník Nikdo netroufal si. Stráže se modlily a propustily jej s úctou mezi sebou. 654 655 král Zjevení zmizelo v královniných komnatách? důstojník Do královnina předpokoje vešlo. (Všichni mlčí.) král (rychle se obrátí) Co říkáte? I alba I My, Sire, ani slovo. král (po chvíli rozmýšlení k důstojníkovi) Nechť gardy mé do zbraně nastoupí, nechť střeží všechny vchody k tomu křídlu. Mám chuť si s tímto duchem promluvit. (Důstojník odejde. Hned nato páže.) páže Kardinál inkvisitor, Sire! král (k přítomným) Nás opusťte. ( (Kardinál nejvyšší inkvisitor, devadesátiletý slepý stařec, opírá se o hůl a je veden dvčma dominikány. Jak prochází řadami grandů, vrhají se všichni před ním na zem a dotýkají se lemu jeho roucha. Dává jim své požehnání. Všichni odejdou.) výstup desátý král a nejvyšší inkvisitor. (Dlouhé mlčení) nejvyšší inkvisitor Před králem stojím? král Ano. nejvyšší inkvisitor To jsem již věru ani nečekal. 656 král Dnes jako kdysi v letech minulých zas infant Filip rady žádá si od svého učitele. nejvyšší inkvisitor Veliký váš otec Karel a můj žák, ten nikdy mé rady nepotřeboval. král A proto byl mnohem šťastnější. Já, kardinále, jsem spáchal vraždu, nemám pokoje — nejvyšší inkvisitor A proč jste se té vraždy dopustil? král o podvod běží, podvod bezpříkladný — nejvyšší inkvisitor Vím o něm. král Víte? Od koho? Jak dlouho? nejvyšší inkvisitor Vím léta již, co vy dnes od večera. král (s údivem) Vy jste již věděl o tom člověku? nejvyšší inkvisitor Je život jeho zapsán od počátku až do konce ve svatých záznamech vedených v Santa Casa. král A on zůstal přec na svobodě? nejvyšší inkvisitor Provaz, na kterém se zmítal, dlouhý byl, leč přepevný. král Vždyť byl již za hranicemi mé říše. 6.57 nejvyšší inkvisitor Nechť kdekoli byl, byl jsem tam i já. král (pohněván přechází po pokoji) Tak, bylo známo, kdo mě v rukou má — Proč tedy nebyl jsem včas upozorněn? nejvysší inkvisitor Já opětuji tuto otázku — Proč jste se neptal vy, když do náručí jste se mu vrhl? Dobře jste ho znal! Jediný pohled stačil, že je kacíř. — Kdo dovolil vám skrývat tuto oběť před svatým úřadem? Je dovoleno si s námi takto pohrávat? Když král se sníží k roli přechovavače — a za našimi zády domlouvá se s úhlavními nepřáteli církve, co bude potom s námi ? Jestliže jediný člověk dojde milosti, jakým pak právem byly statisíce obětovány? král Též byl obětován. nejvyšší inkvisitor Ne, zavražděn byl — hříšně! neveřejně! — Krev, která měla téci k naší slávě, jen potřísnila ruku vražedníka. Ten člověk patřil nám — Kdo vám dal právo porušit řádu svaté vlastnictví? Byl určen k tomu, zemřít naší rukou. Bůh daroval jej zájmům naší doby, by postavil ten vypínavý rozum na pranýř hanby se vší slávou tak, jak jeho ducha zneuctil. To byl můj záměr dobře uvážený. Ted je mnohaletá práce zmařena! My oloupeni jsme, a vy ted máte jen ruce krvavé. 658 král Mne strhla vášeň. Odpusť mi. nejvyšší inkvisitor Vášeň? — To by odpověděl snad infant Filip. A což jenom já jsem zestárl snad? — Vášeň! (rozhořčeně vrtí hlavou) To již rovnou dej svobodomyslnost říším svým, když sám jsi spoután svými okovy. král Jsem v těchto věcech ještě nezkušený. Buď ke mně shovívavý. nejvyšší inkvisitor Nikoli! Jsem s vámi nespokojen. — Zhanobit tak celou dosavadní vládu svou! Kde zůstal Filip, jehož pevná duše jak stálice na nebi beze změny věčně se sama kolem sebe točí? Zapadla celá vaše minulost? Což ve chvíli, kdy jste mu podal ruku, svět nebyl světem již? Jed nebyl jedem? Ci padla přehrada snad mezi dobrem a zlem, a lží a pravdou? Čím by bylo pak předsevzetí a čím vytrvalost, Čím mužná věrnost, kdyby v slabé chvilce se rozplynul řád šedesátiletý jak ženský rozmar? král Jemu do očí jsem hleděl — Musíš omluvit mě tím, že jsem se vrátil do smrtelnosti. V tvé srdce chybí světu jeden vstup. Tvé oči vyhaslé jsou. 659 NEJVYŠŠÍ INKViSÍTÓŘ Čím vám mohl být onen člověk? Mohl ukázat vám nenadále něco nového? Neznáte fanatiky, novotáře? Tak nezvykle zní sluchu vašemu řeč honosná těch, kdož chtí změnit svět? Když budova vašeho přesvědčení se zřítí slovem — proč jste podepsal, tak ptát se musím, smrti rozsudek nad stotisícem slabých duší, které jste neupálil pro nic horšího? KRÁL Po člověku jsem zatoužil. A vaši Domingové — NEJVYŠŠÍ INKVISITOR Nač lidé? Lidé jsou pro vás jen čísla, více nic. Což musím poznovu opakovat základy umění vládnout s žákem šedovlasým? Bůh pozemský nechť nepožaduje, co může mu být odepřeno. Když se soucitu vy doprosujete, což nepriznávate tím zároveň, že lidé ostatní vám rovni jsou? Pak chtěl bych vědět, jaká vlastně práva nad těmi máte, kteří jsou vám rovni? KRÁL (vrhne se do křesla) Jsem člověk malý, cítím to — Ty žádáš od stvořeného sílu stvořitele. NEJVYŠŠÍ INKVISITOR Ne, Sire, vy mě neobelstíte. Já prohlédl vás — Chtěl jste uniknout nám. Vás tlačí řádu těžké okovy; vy volný chtěl jste být a sám. (Odmlčí se. Král se neozve.) Jsme pomstěni. — A poděkujte církvi, že vás jen jako matka potrestala. Tím trestem pro vás ten byl, jejž jste zvolil, jejž slepě zvolit my jsme nechali vás. Jste poučen. Ted vracíte se k nám — Dnes kdybych nestál před vámi, ví bůh, stál byste vy tak zítra přede mnou! KRÁL Dost už těch řečí! Kněze, mírni se! To nestrpím. A nedovolím, aby se tímto tónem se mnou mluvilo. NEJVYŠŠÍ INKVISITOR Proč vyvoláváte stín Samuelův? — Dva krále dal jsem španělskému trůnu a doufal jsem, že tady zůstavím po sobě dílo pevných základů. Ted vidím, že je všecko ztraceno; Don Filip sám mou stavbou otřásl. A nyní, Sire — Nač jsem pozván byl? Co učinit mám? — Nejsem ochoten chodit sem znovu. KRÁL Jednu práci ještě, již poslední — pak můžeš klidně zemřít. Pryč se vším, co zde bylo, uzavřeme již mezi sebou mír — Jsme smířeni? NEJVYŠŠÍ INKVISITOR Když pokorně se Filip podrobí.. KRÁL (po odmlce) Syn chystá vzpouru. NEJVYŠŠÍ INKVISITOR A co zamýšlíte? KRÁL Nic — nebo vše. NEJVYŠŠÍ INKVISITOR Co znamená zde vše? 660 T KRÁL Nechám ho prchnout, nemohu-H poslat ho na smrt. NEJVYŠŠÍ INKVISITOR Nuže, Sire? KRÁL Můžeš pro mne založit novou víru, která by obhájit mohla vraždu jediného dítěte? NEJVYŠŠÍ INKVISITOR Zemřel na kříži syn boží, by věčnou spravedlnost usmířil. KRÁL Chceš celé Evropě ten názor vštípit? NEJVYŠŠÍ INKVISITOR Všude, kde kříž je uctíván. KRÁL Vždyť zhřeším i proti přírodě — ten mocný hlas chceš také umlčet? NEJVYŠŠÍ INKVISITOR Hlas přírody je bez významu před vírou. KRÁL Pak vkládám svůj úřad soudcovský v tvé ruce — Mohu být při tom stranou? NEJVYŠŠÍ INKVISITOR Přenechte jej mně. KRÁL Je jediným mým synem — Komu zde vše zůstavím? NEJVYŠŠÍ INKVISITOR Líp zkáze naprosté než svobodě. KRÁL (vstane) Jsme dohodnuti. Pojďte. NEJVYŠŠf INKVISITOR Kam? KRÁL Přijmout oběť z vlastní ruky mé. ( Odvádí jej.) Královnin pokoj VÝSTUP POSLEDNÍ CARLOS. KRÁLOVNA. Nakonec KRÁL se svým doprovodem. CARLOS (v mnišském oděvu, na obličeji masku, kterou právě snímá, pod paží obnažený meč. Je úplná tma. Přistoupí ke dveřím, které se otevrou. Vyjde královna v nočním úboru, s kořící svíčkou. Carlos před ní poklekne.) Alžběto! KRÁLOVNA (hledí na něho s tichou bolestí) Tak se opět shledáváme? CARLOS Tak tedy opět shledáváme se! ( Ticho) KRÁLOVNA (snaží se ovládnout) Již povstaňte! My jeden druhého nesmíme rožcitlivět, Carlosi. Veliký mrtvý nechce slaven být slzami bezmoci. Nechť slzy platí bolestem menším! — On se obětoval jen pro vásl Vykoupil svým drahým životem váš život — A že tato krev by byla tekla jen pro přeludy? — Carlosi! Já za vás se zaručila, zemřel radostněji. Chcete snad lhářku ze mne učinit? 662 663 carlos (se zanícením) Chci postavit mu pomník, jaký dosud žádnému králi nebyl postaven — Ráj musí vzkvést nad jeho popelem! královna Tak jsem to chtěla! Proto umíral! Mne vybral si za vykonavatelku své vůle poslední. A budu vám ji vždy připomínat. Budu o to dbát, abyste splnil svoji přísahu. — A ještě jeden odkaz vložil mi do rukou před svou smrtí — Dala jsem mu slovo — Proč to zamlčet? On dal mi svého Carlose — Chci čelit klamu — již nebudu se lidí strachovat. Jak přítel budu statečná. Nechť mluví mé srdce. Ctností naši lásku zval? Já věřím mu a nechci srdce své — carlos Královno, dost — Já pohřížen jsem byl v hluboký těžký spánek. Miloval jsem — Teď probudil jsem se již. Zapomeňte na to, co bylo! Zde vám navracím dopisy vaše. Zničte moje. Již strach nemějte z mých příliš prudkých citů. To přešlo. Oheň čistý prozářil mou celou bytost. Moje vášeň dlí u mrtvých v hrobě. Teď již žádná touha pozemská moje srdce nerozdělí. (po chvíli ticha ji vezme za ruku) Rozloučit jsem se přišel — matko, teď uznávám konečně, že existuje zde vyšší dobro, o něž usilovat je třeba víc než o tebe — Noc krátká línému běhu let mých dala křídla a předčasně mi dala dozrát v muže. Pro tento život nemám jiný úkol 664 než jeho vzpomínat! Co sklízet chtěl jsem, to vše už je to tam — (přistoupí ke královně, která si zakrývá tvář) Což neřeknete mi, máti, pranic? královna Neohlížejte se na moje slzy, Carlosi — já jinak nemohu — věřte, obdivuji se vám. carlos Vy jediná jste byla zasvěcena v náš svazek bratrský — a zůstanete mi proto drahou po celý můj život. A jako včera nedokázal jsem svou lásku k vám pro jinou ženu zradit, tak ani přátelství k vám nezradím — Svatou však vdova královská mi bude, kdyby mě osud na trůn povolal. (Král provázený nejvyšším inkvisitorem a svými grandy, se objeví v pozadí, aniž je zpozorován.) Odcházím ze Španěl a nikdy již neuzřím svého otce — nikdy již na tomto světě. Nemám ho již v úctě. Cit přirozený odumřel v mém srdcí — Buďte mu ženou zas. Vždyť ztratil syna. K svým povinnostem navraťte se — Spěchám zachránit lid svůj utlačovaný z područí tyranského. Madrid mě buď jako krále uvidí, anebo mě neuvidí nikdy. Rozlučme se! (Políbí ji.) královna Carlosi! Co to ze mne činíte? — Já bych se povznést nedokázala k té mužné velikosti; ale mohu vás aspoň chápat, vám se obdivovat. 665 carlos POZNÁMKY A nejsem silný, Alžběto? Vždyť držím vás v náručí, a přece neváhám. S tohoto místa by mě ještě včera neodervaly hrůzy blízké smrti. (poodejde od ni) To přešlo. Nyní čelit dovedu všeliké sudbě smrtelné. Já držel ' vás v náručí a nezaváhal jsem — Jen tiše, tiše! Nic jste neslyšela? (Odbíjení hodin) královna Já slyším pouze tento strašný zvon, jenž vyzvání nám na rozloučenou. carlos 1 Dobrou noc tedy, matko. Dostanete ode mne z Gentu dopis, kterým ve známost bude dáno tajemství našeho vztahu. Nyní veřejně podstoupím zápas s donem Filipem. Nechť od nynějška není tajností již mezi námi. Nemusíte se ostýchat lidí — Toto poslední bud podvod můj. (Chce sáhnout po masce. Král stojí mezi nimi) král Je poslední! (Královna klesá ve mdlobách) carlos (bílí k ní a bere ji do náruči) Je mrtva? Ó nebesa a země! král (chladné a tiše k nejvjššímu inkvisitoru) Kardinále, já své jsem vykonal. Ted konejte vy svoje. ( Odejde.) 666 DON CARLOS Konečné znění Dona Carlose ]c výsledkem četných autorových úprav, krácení a změn. Začal na této hře pracovat záhy po dokončení Loupežníků, nad nedokončeným ještě Fiescem, když mu bylo třiadvacet let. Když během pětileté práce dospěl přibližně do poloviny svého díla, k velké audienční scéně ve třetím dějství, uvědomil si, že takovýto rozsah práce by znemožnil její uvedení na jeviště. Ale i po podstatném krácení má první knižní vydání hry v roce 1787 značný rozsah, 6283 veršů. Schiller zpracovává současně Dona Carlose í v prozaické versi, neboť byl velmi nespokojen s tím, jak herci v jeho době přednášeli na jevišti verše. Ale Schiller se i pak stále znovu vrací k Donu Carlosu, znovu jej upravuje a hlavně zkracuje. Jsou to vydání z let 1801, 1802, 1805, která dávají této hře její dnešní podobu. Lze říci, že Lůn Carlos je dílo, kterým se básník zabývá a k němuž se vrací po celý svůj život, od jinošských let až do smrti. Don Carlos je prvním veršovaným dramatem Schillerovým. Po této stránce byl jen Lessing jeho předchůdcem svým Moudrým 'Nathanem. Schiller si tu zvolil pětistopý jambický nerýmovaný verš, který je nepravidelně zakončen tu prízvučnou, tu neprízvučnou slabikou. Tu a tam básník verš i prodlužuje, někdy jej i krátí. Náš překlad se snaží zachovat tento rytmus i v českém znění. Knižně byl u nás vydán Don Carlos jen v roce 1908 v Telči v překladu Aloise Tvrdka. Na našich divadlech byl hrán v nejrůznějších dramaturgických úpravách, které celou hru podstatně krátí, což je vzhledem k jejímu rozsahu celkem pochopitelné. Důvod, proč nebyl Don Carlos u nás zejména dříve více hrán, je pravděpodobně především v jeho ostrém proticírkevním postoji, který je jednou z vůdčích idejí této hry, i když se Schiller snažil tento tón v pozdějších úpravách poněkud oslabit. Je nepochybně ve světové literatuře málo dramat, které by s takovou přesvědčivostí dovedly ukázat pravou tvář vysoké církevní hierarchie, jak to dokázal Schiller právě zde. V postavách Dominga a zejména nejvyššího inkvisitora odhalil Schiller geniálně methody činitelů katolické církve, kteří stojí v pozadí politických dějů a řídí intrikami, terorem a sítí nadhaněčů politiku vlád nejen v době vrcholné inkvisice ve Španělsku, ale i později. Méně časté uvádění Dona Carlose na české jeviště je nepochybně také důsledkem jeho značné složitosti i velkého rozsahu. Nejzdařilejší dramaturgickou úpravu provedl až dosud berlínský herec a režisér Wolfgang Langhoff, v jehož podobě byla dramatická báseň Don Carlos v posledních letech uvedena i na některých českých divadlech. Langhoff ve své úpravě nejen škrtá, ale vrací se i ke starším versím Dona Carlose a ruší některé škrty, které provedl Schiller ve svých pozdějších úpravách. První vydání, jak už bylo řečeno, vyšlo v roce 1787 v Góschenovč nakladatelství v Lipsku. V témž roce byla hra také po prvé uvedena na jeviště. Protože se proti hře, některým jejím postavám a dějovým zvratům ozvaly některé kritické hlasy, napsal Schiller hned po prvním vydání Dona Carlose řadu esejů, ve kterých vysvětluje a obhajuje své dílo. Tyto Listy o Donu Carlosovi, uveřejněné nejprve ve Wielandově Merkuru (1788) a pak v Menších prozaických spisech (1792), jsou významným svědectvím Schillerovy literární methody. Těchto dvanáct listů vyšlo spolu s prvním vydáním tohoto překladu Dona Carlose 1 v nakladatelství Orbis v r. 1955. První dějství I 423 V Langhofíbvě dramaturgické úpravě začíná hra podle starší verse Carlosovými slovy: „Ten špion špionský mě všude sleduje ^ jak boží soud." Tento začátek uvádí diváka rázem do prostředí španělské inkvisice a ukazuje správný vztah mezi donem Carlosem a královým zpovědníkem Domingem. Domingo — jméno zakladatele dominikánského řádu. V Goethově t Egmontu se králův zpovědník jmenuje Freneda. Aranjuez — španělské město na jih od Madridu, založené Filipem II., jarní sídlo španělského královského dvora. V době, kdy 1 hra začíná, je tento tradiční každoroční králův pobyt v Aranjuezu u konce. Hold, o kterém zde Domingo mluví, složili donu Carlosovi roku 1560 pouze stavové aragonští, nikoli šest království, jimiž byly Španělsko, Jeruzalém, Sardinie, Sicílie, Majorka a Minorka. ( 424 vražda matky — první žena Filipa II., Marie, zemřela čtvrtý den po Carlosově narození. 426 purpur — znamená zde kardinálskou hodnost, kterou by Domingo zřejmě rád získal. 429 provincie flanderské a Brusel — zde míněno celé Nizozemí, kde vzplanul odboj proti Filipovi. , Alcalá — město na východ od Madridu, kde byla universita, přelo- žená později do Madridu. 431 česká královna — Marie, sestra Filipa II., žena Maxmiliána II. 1 436 na dvoře Jindřichové ~ míněn zde Jindřich II., král francouzský, Alžbětin otec, 438 trappisté — řád s neobyčejně přísnou řeholí, nazvaný podle normandského kláštera La Trappc, Pardo — královský letohrádek, založený Karlem V., severně od Madridu. 684 685 T Plaza Major (špan.) — Velké náměstí. autodafé — z lat. actus fidei, t. j. výkon víry: upalování kacířů na základě slavnostního rozhodnutí ínkvisice. 439 Gomez — který se zde uchází o ruku princezny Eboli, byl podle historické skutečnosti jejím manželem. 440 královna matka — Kateřina z Medici, která vládla po smrti svého manžela Jindřicha II. v zastoupení svého syna Karla IX. 441 turnaj v Remeši — byl uspořádán u příležitosti sňatku Filipa II. a Alžběty. 442 Kastílie Stará a Nová, střední část Španělska, zde míněno Španělsko vůbec. Valois — královská dynastie, která vládla ve Francii od roku 1328. 444 Mirandola — malé město v severní Itálii, nedaleko Modeny. ghibellini — politická strana v Itálii ve 12. až 15. století, jejímiž členy byli Šlechtici stojící proti straně guetfů, straně papežské. 450 Vim, kterak Filip umí milovat — v původní podobě hry mluvil don Carlos mnohem ostřeji: ...Všemocná přírodo, — takový výtvor, jaký po staletí se nezdařil — a teď, teď! Pro hanebný mír obětována za dveřmi kabinetu a při hře v kostky, rady, preláty určena stát se družkou jeho moci, kramářsky vyhandlována a po litkupu dodána tomu, který si ji koupil. Takto se žení král í... 450 Kdo řekl vám, že hoden soucitu je život můj po boku Filipovi? — královna se tu snaží ukázat, že si krále váží, že ho ctí, i když její srdce mluví jinak. V původním znění Dona Carlose mluví také královna mnohem otevřeněji a říká Carlosovi přímo, že krále nemiluje. Filipovo stáří, 60 let, neodpovídá ovšem historické skutečnosti; v době, kdy se drama odehrává, bylo mu teprve 41 let. 452 zničit ohnltn nařízení, jež dal nebožtík — míněna závěť Carlosova děda, Karla V. Escorial — královský palác v Madridu, který dal postavit Filip. Ostatky Karla V. byly sem uloženy až najednou s ostatky Alžběty a Carlose v roce 1573 do chrámu San Lorenzo al Real, který je součástí Escorialu. 456 Princezna Eboli je na některých místech nazývána knižnou. Rozpor vyplývá z několikerého zpracování dramatu. V konečné versi ponechal autor obojí označení. 458 grandové — nejvyšší španělská hodnost, kterou měli příslušníci královské rodiny a přední šlechtici. 459 velkou přísahu, s niž každý král se víře zaslíbil — byl to pouze Filip II. a nikdo jiný, kdo přisahal, že bude chránit inkvisici. j Peru — země zlata, kterou dobyl Pizzaro r. 1531. Druhé dějství 466 vaše dvořany — zde i dále míněni především Domingo a Alba. 470 Brabantsko (tehdy brabantské vévodstvi) a Flandry — nizozemské provincie, kde nejdříve vypuklo povstání. 475 Saint Quentin — město v severní Francii, kde roku 1557 zvítězilo španělsko-nizozemské vojsko nad Francouzi. Vítěznou armádu 1 vedl tehdy hrabě Egmont. Na tuto bitvu vzpomíná také Filip v pátém výstupu třetího dějství, když najde ve svém seznamu jméno hraběte Egmonta, jednoho z vůdců nizozemského povstání. 480 vás znají v Níraecku — narážka na Albovo řádění mezi německými , protestanty, na kterých se dopustil velkých ukrutností ve válce šmalkaldské (1546—47). 481 kolik noci u krásni portugalské choti své, u vaší matky — rozuměj: by byl dal Filip za Albovo rámě, t. j. kdyby byl Filip mohl získat mne, Albu, za vojevůdce, byl by se rád vzdal rozkoší se svou první ženou, Marií, a Carlos by se ani nebyl narodil. Blíže je tento obraz « vysvětlen dále: jak mnohem rychleji lze svitu krále dát než králi svít. dvl kapky — t. j. oleje, kterým se pomazává král. 495 ^lato Rialta — připomíná se tu scéna ze Shakespearova Othella ' a povídka, podle níž přinesl jistý Žid do Benátek perly. Když nemohl nej větší z nich prodat za cenu, kterou stanovil, hodil ji do moře. Toto moře je bohaté, protože je v něm skryto nesčíslné množství takových perel. Rialto je hlavní most přes Canal grande v Benátkách. 503 Náhlý začátek desátého výstupu je způsoben krácením, které tu básník provedl, také dialog mezi Albou a Domingem byl značně rozsáhlejší. 505 a přitom být bez naši svaté víry — za touto větou byl původně verš: „Jemu je ničím svaté náboženství." 507 lilie Valois — lilie byly v erbu rodu Valois, míněna je královna Alžběta. 515 Manzanares — řeka, protékající Madridem, vlévá se u Aranjuezu do řeky Jaramy. ' 516 hóra (lat.) — modlitba, určená na stanovenou hodinu dne. 524 myšlenka smllá — t. j. aby princ uprchl do Nizozemí a postavil se v čelo povstání. don Raimond Taxis — Rod Thurn-Taxisů vytvořil za vlády Maxmiliána I. poštovní spojení mezi Bruselem a Vídní a dlouhou 1 dobu pro sebe udržel výsadu poštovního styku. 686 687 Třetí dějství 533 kdy jsem ji přijal z vašich rukou v Madridu — Alba přivedl Alžbětu do Madridu z Paříže, kde zastupoval krále při slavnostních zásnubách. 534 vy...velmi moudře hovoříte — královo přerušení Alby je projevem uražené ješitnosti. Alba ve snaze dosáhnout co největšího efektu a vzbudit či rozdmýchat královu žárlivost, zdevesvém úsilí přehnal. 54a Admirál Medina Sidonia oznamuje zkázu Španělského loďstva, ke které ve skutečnosti došlo až o dvacet let později, v roce 1588. 543 matka prince z Parmy — Filipova nevlastní sestra Markéta, která byla místodržící v Nizozemí do roku 1562. calatravský řád — byl založen v roce u58 a měl za úkol hájit Calatravskou pevnost proti Maurům. Později se stal rytířským řádem. 545 Albovo vypraveni o Pózově hrdinství na Malti — Soliman ii. obléhal Maltu v roce 1565. La Valette byl jednak velmistr maltézského řádu, jednak je to hlavní město ostrova s tvrzí S. Elmo. Soliman tehdy třikrát na město zaútočil, až ho dobyl po hrdinném odporu obránců, kteří kromě tří zde položili všichni svůj život. Po čtyřech měsících Turci zase ostrov opustili. 548 Desátý výstup bývá často srovnáván s rozhovorem Nathana se Sala-dinem v Lessingově Moudrém Nathanovi. Nepochybně zde byl Lessing Schillerovi v mnohém vzorem. Zde vyjádřil nejsilněji své demokratické a humanistické smýšlení, ztělesněné v markýzi Pozovi, který je v mnohém směru spřízněn s Karlem Moorem z Loupežníků. 556 Granada — město v jižním Španělsku, bylo od vyhnání Maurů v r. 1492 nadlouho opuštěno. 556 Busiris — krutý král egyptské mythologie. 557 Politické ideje Pozovy čerpá Schiller především z Montesquieua, jak praví sám ve svých Listech o Donu Carlosovi. Čtvrté dějství 569 Oranžský — Vilém Oranžský (1533—1584), spolu s Egmontem vůdce nizozemského povstání. 582 Saint Germain — residence francouzských králů v bezprostřední blízkosti Paříže. 590 Cornelius Tacitus — vynikající římský dějepisec (žil v druhé polovině I. a na počátku II. století). 622 kortešové — členové Gortesu, shromáždění stavů, bez jehož souhlasu nesměl být nikdo z členů zatčen. Garlos jako infant byl rovněž členem tohoto shromáždění. Páté dějství 642 Vzbouření lidu v Madridu v pátém výstupu neodpovídá historické '■ skutečnosti. 644 Lodovico de Mercado byl ve skutečnosti osobním lékařem Filipovým, ale stal se jím až několik let po Carlosově smrti. 645 duch nebožtíka císaře — t. j. Karla V. 646 tercelory — bambitky. : 650 K seznamu osob, uvedených v devátém výstupu, nutno doplnit ještě kromě Alby a Ferie všechny grandy, zejména pak Dominga a Taxise. Autorovo opomenutí lze vysvětlit krácením hry, které < několikrát provedl. 651 dal bych za to Indii — Západní Indie byla tehdy pro Španělsko zdrojem největšího bohatství. 655 San Tušte — město v Estremaduře, v západním Španělsku. Tam se uchýlil do kláštera San Geronimo Karel V. po své abdikaci v roce 1556. Odtud jeronýmský mnich. 656 Ve scéně Filipa s nej vyšším inkvisí torem vrcholí ideově celé drama. O svých cílech napsal Schiller Reinwaldovi: „Kladu si v této hře za cíl pomstít vylíčením inkvisice zubožené lidstvo a strašlivě postavit na pranýř skvrnu jeho zhanobení. Chci — a i kdyby tím byl můj Carlos pro divadlo ztracen — zasadit přímo ránu do du~ , še tomu druhu lidí, které až dosud dýka tragédie nanejvýš jen škrábla." Pro postavu nejvyššího inkvisitora si pro větší působivost vybral nikoli kardinála Spinozu, který v té době podle St, Réala 1 tuto funkci zastával, nýbrž jeho předchůdce Valdeze, pro hrůznost a nelidskost tohoto zjevu. V první podobě Carlose, kterou autor po této stránce značně zmírnil, vystupuje tato proticírkevní tendence daleko ostřeji. Označuje se tu Domingo nejen jako „špion všech špionů", ale i jako bezprostřední nadhaněč svaté inkvisice: 1 Nejsi to ty, jenž bez lidského citu co řeznický pes soudu svatého jsi honil pod nůž tučná telata? A nejsi kat, jenž pozítří už snad na hanbu křesťanstva chce oslavit v plamenech víru, který k poctě boží chceš peklu dát tak kruté pohoštění? 1 657 Svaté záznamy v Santa Casa — seznamy podezřelých osob a záznamy o nich, ukládané v budově inkvisice, zvané „Svatý dům". 661 Stín Samuelův zvěstoval Šavlovi, že ho Bůh zbaví vlády pro jeho neposlušnost. Nejvyšší inkvisitor tak naznačuje Filipovi, co mu hrozí, když nebude poslušen církve. 688 689