str. 1
JanáčkovA Akademie múzických umění V BRnĚ
JAMU
2010/II
Stavíme divadlo!
Pokračování na straně 2
uvnitřčísla:
Diploma Supplement Label
pro JAMU
Jazzové interpretace
na Hudební fakultě
Jak Divadelní fakulta slavila
dvacet let
Prof. Alena Veselá:
Od chemie k varhanám
Erasmus, Mezinárodní
soutěž Leoše Janáčka,
SETKÁNÍ/ENCOUNTER,
Interpretační kurzy
Za režisérem
Milošem Hynštem
Projekty EU
Festivaly, konference, setkání
v zahraničí
Evropská cena pro absolventa
Divadelní fakulty
Z přírůstků knihovny
Fejeton Jaroslava Tučka
Dlouhodobě připravovaná výstavba nového objektu JAMU konečně dospěla do
fáze vlastní stavební realizace (investiční záměr akce byl zaregistrován v informačním
systému programového financování MŠMT dne 25. 7. 2003), a tak byl
23. září 2010 položen základní kámen výstavby za účasti tehdejšího 1. náměstka
ministra školství Kryštofa Hajna, náměstkyně ministra školství Evy Bartoňové
a primátora Statutárního města Brna Romana Onderky.
Nezaškodí si připomenout některá fakta o Divadle na Orlí – Hudebně dramatické
laboratoři JAMU. Architektonické řešení budovy představuje současnou
moderní architekturu založenou na jednoduchosti, čistých tvarech a výtvarném
detailu. Za zmínku jistě stojí, že přední brněnští architekti Pavel Rada a Milan
Rak za projekt divadelní budovy JAMU na Orlí ulici obdrželi v roce 2007 mezinárodní
ocenění International Architecture Award od Museum of Architecture
and Design, Chicago. Fasáda budovy je navržena z velkoformátových desek z grafického
betonu, kladených v horizontálním směru. Horizontální členění fasády
je podpořeno vloženými podélnými okny. Uliční fasáda světle šedého odstínu je
oživena grafikou a nápisem s názvem divadla, dominuje jí pásové okno foyeru
divadelního sálu. Zadní vyšší hmota budovy černé barvy je doplněna lankovým
systémem pro popínavou zeleň.
Navrženou novostavbu Divadla na Orlí tvoří dvě hmoty. Uliční část je nižší,
vychází z měřítka ulice. Druhá navazující hmota je navržena jako „přírodní
blok“ – dům částečně porostlý zelení. Na parter ulice Orlí navazuje venkovní
vestibul, z něhož jsou vstupy do jednotlivých provozních částí budovy. Hlavním
prostorem budovy JAMU je divadelní sál, který je pro cca 110 diváků, přístupný
Rok 2010 byl rokem radosti, ale i žalosti.
28. března jsme se v aule Divadelní fakulty
sešli na milém podvečeru u příležitosti 90. narozenin
spisovatele, dramatika, překladatele,
výtvarníka a teoretika umění Ludvíka Kundery,
jednoho z prvních čestných doktorů naší školy.
Promluvili jeho celoživotní spolupracovníci, žáci
a čtenáři, rektor JAMU a současně konzul Sdružení
Q Ivo Medek (i skladbou improvizovanou na
motiv jednoho z jubilantových obrazů), mnozí
další a konečně L. K. sám. Na konci léta jsme se
s ním však museli navždy rozloučit.
Devadesátin, které by připadly na příští rok, se
bohužel nedožil jeden z nejbližších Kunderových
spolupracovníků Miloš Hynšt, režisér a umělecký
šéf z nejslavnější éry Mahenovy činohry, významný
pedagog JAMU a autor zajímavých knih o divadle.
Opustil nás na začátku listopadu.
Na snímku z oslavy devadesátin Ludvíka Kunde­ry
zleva: Eva Šlapanská, Alois Hajda, Ludvík Kundera,
Jaromír Hnilička, Petr Oslzlý.
str. 2
z dvoupodlažního foyeru orientovaného do ulice Orlí. Dalším
prostorem pro veřejnost bude kavárna v přízemí budovy
divadla s letní zahrádkou v otevřeném vestibulu. Z kavárny
jsou přístupné historické sklepní prostory z období baroka,
které budou využity jako vinárna. V zadní části budovy je
situováno provozní zázemí divadla se šatnami, učebnami
a zkušebnami. V suterénu je navrženo moderní nahrávací
studio. Podrobné členění jednotlivých pater budovy a vizualizace
interiérového řešení je k nahlédnutí na www.jamu.cz.
Ve veřejné obchodní soutěži na dodavatele ­stavby zvítězilo
sdružení firem UNISTAV, a. s., a OHL ŽS, a. s. Technický
dozor investora provádí firma S – ­Invest CZ, s. r. o.
Dokončení stavby a zprovoznění budovy nového studentského
divadla v centru Brna se předpokládá do konce
roku 2011. V současné době finišují také přípravy vlastního
provozu tohoto nového prostoru školy, který je prioritně určen
pro hudebně dramatická veřejná představení operní či
muzikálová. Nahrávací studio špičkové úrovně otevře nové
možnosti školy v oblasti zvukových záznamů. Dvě klasické
herecké učebny vedle zkušebny o rozměrech jeviště dávají
prostor pro realizaci projektů. Divadlo na Orlí bude společným
prostorem obou fakult, bude tedy třeba nalézt takový
model využití všech prostorů, aby vyhověl jejich oprávněným
požadavkům, a přitom otevřel i prostor pro komerční
využití zejména nahrávacího studia, případně i divadelního
Skončilo tříleté funkční období akademického
senátu JAMU, v souladu se
zákonem č. 111/1998 Sb. byly vyhlášeny
volby do nového senátu k 10. listopadu
2010. Akademická obec zvolila
nejvyšší samosprávný orgán na období
2010–2013:
Akademický senát JAMU
Akademičtí pracovníci
PhDr. Květoslava Horáčková, Ph.D.
doc. Mgr. Ivo Krobot
doc. MgA. Martin Opršál
prof. Mgr. Petr Oslzlý
prof. Mgr. Jindřich Petráš
MgA. Zdeněk Smukař
MgA. Jan Hons Šuškleb
Mgr. Sylva Talpová
Studenti JAMU
Hana Hřebačková
Jakub Jelínek
Táňa Kovaříková
MgA. Gabriel Rovňák
Za předsedkyni AS JAMU zvolili noví
členové ze svého středu PhDr. Květoslavu
Horáčkovou, Ph.D., která v tomto
postavení vstupuje již do třetího
funkčního období.
Akademický senát Divadelní fakulty
Ve dnech 8. a 9. 11. 2010 proběhly
také volby do akademického senátu
DIFA JAMU. Voliči, kterými jsou akademičtí
pracovníci a studenti fakulty,
rozhodli takto:
Akademičtí pracovníci
MgA. Eva Brhelová, Ph.D.
Mgr. Hana Halberstadt
prof. PhDr. Miroslav Plešák
MgA. Lukáš Rieger, Ph.D.
MgA. Jan Šotkovský
MgA. Pavel Trtílek, Ph.D.
Studenti
Juraj Augustín
Eva Kašpárková
Bc. Lukáš Kopecký
Předsedou AS DIFA JAMU byl zvolen
prof. PhDr. Miroslav Plešák.
Nově zvolené akademické senáty
Primátor Statutárního města Brna Roman Onderka
při poklepu na základní kámen.
sálu. Příprava provozního modelu činnosti nové budovy prochází
fází fakultní tvorby požadavků a optimálních představ,
od ledna 2011 pak bude završena jejich objektivizací tak,
aby plnohodnotně od letního semestru akademického roku
2011/2012 fungoval. Paralelně s tím také musí docházet
k naplnění personálního zajištění provozu – byl vybrán a od
ledna 2011 bude i ustaven provozní ředitel Divadla na Orlí –
stane je jím MgA. Lenka Tesáčková, která uspěla v konkurzu.
Lenka Valová
Děkujeme končícím členům „velkého“
akademického senátu i AS DIFA JAMU
za jejich práci, nově zvoleným přejeme
hodně sil.
str. 3
Evropská komise udělila Janáčkově
akademii múzických umění Diploma
Supplement Label na období 2010
až 2013.
Diploma Supplement neboli Dodatek
(příloha) k diplomu je podrobný výpis
obsahu studia, které mají absolventi
za sebou. Obsahuje tedy potvrzení o dokončení
všech uvedených předmětů,
projektů,stážítuzemskýchi zahraničních
atd.atp.–tovševyvedenov češtiněa angličtině.
Absolventi obdrží Diploma Supplement
spolu s diplomem po skončení
studia. Dodatek k diplomu je pro absolventy
praktická věc – mohou jím kdykoli
podrobně doložit u nás nebo v zahraničí,
co vlastně bylo obsahem jejich studia
a co tedy umějí. Hodí se jim to v řadě
situací – např. když chtějí pokračovat ve
studiu, ucházejí-li se o práci atp.
Označení Diploma Supplement
Label pak znamená, že našemu Dodatku
k diplomu byla Evropskou komisí
udělena jakási „visačka kvality“,
potvrzení, že způsob vystavení Dodatku
k diplomu i jeho obsah a forma odpovídají
všem požadovaným kritériím.
JAMU musela splnit řadu podmínek
a prošla náročným procesem posuzování.
Označení Diploma Supplement
Label je prestižní a řadí JAMU v této
oblasti mezi špičkové evropské školy.
Označení „Label“ je udělováno
prostřednictvím organizace Erasmus
evropským vysokým školám, které
se důsledně řídí principy internacionalizace
evropského vysokého školství
podle zásad Boloňské deklarace.
Mezi nezbytná kritéria patří mj. používání
mezinárodního systému kreditů
(ECTS), jimiž se vyjadřuje rozsah a význam
předmětu ve struktuře celého
studia. Vše slouží ke zlepšení mezinárodní
průhlednosti a spravedlivého
akademického a profesního uznávání
kvalifikací. Podporuje a usnadňuje
mobilitu občanů, která je podmíněna
průkaznými doklady o jejich kvalifikaci.
V neposlední řadě usnadňuje vysokým
školám uznávání zahraničních
kvalifikací.
Václav Cejpek
Diploma Supplement Label
Akademický rok 2010/2011 na Hudební fakultě začal novinkou,
která nemá v kontextu uměleckých vysokých škol
v České republice obdoby: byla zahájena výuka nového
oboru Jazzové interpretace
Příprava akreditace jazzového oddělení byla započata
během volebního období bývalého děkana prof. MgA. Ing.
Ivo Medka, Ph.D., který zahájil přípravu pro vznik nového
oboru a inicioval řadu kroků vedoucích k úspěšné akreditaci.
Celý akreditační spis byl předložen MŠMT v roce 2009
a počátkem roku 2010 byla akreditace nového oboru přijata.
Pro přípravu obsáhlého administrativního procesu byl
osloven přední český jazzový kytarista M.M. Patrik Hlavenka,
který ve spolupráci s vedením fakulty a s dalšími významnými
osobnostmi české jazzové scény připravil kompletní studijní
plány nového oboru včetně sylabů jednotlivých předmětů.
V akademickém roce 2009/2010 byla v souvislosti s plánovaným
jazzovým oddělením spuštěna výuka jazzových
předmětů v rámci Operačního projektu ESF „Vzdělávání pro
konkurenceschopnost“, která je určena pro studenty klasických
oborů. Ti si mohou doplnit vzdělání v oblasti jazzu,
čímž do značné míry rozšíří své možnosti budoucího uplatnění
na trhu práce.
První talentové zkoušky nového oboru, které se konaly
v červnu 2010, byly vypsány pro obory klavír, kytara, bicí,
saxofon, trubka, trombon a kontrabas. Bylo přijato celkem
12 studentů do prvního ročníku bakalářského studia.
V roce 2009 a 2010 proběhla rovněž výběrová řízení na
obsazení pedagogů v jednotlivých oborech, z kterých vzešlo
vysoce kvalitní personální složení nové katedry. To je dle vyjádření
řady odborníků v oblasti jazzové hudby skutečnou
špičkou české jazzové scény.
Zavedením nového oboru Jazzové interpretace dochází
k další diverzifikaci studijního programu Hudební umění na
HF JAMU a výrazně se rozšiřuje okruh nabídky směřované
k potenciálním studentům HF. Tímto krokem Hudební
fakulta navazuje na prestižní evropské a zámořské vysoké
školy a univerzity, které jazz dlouhodobě vyučují na vynikající
úrovni, stejně jako na slavné tradice jazzového dění
ve městě Brně.
Vít Spilka
Vznik Katedry jazzové interpretace na Hudební fakultě JAMU
str. 4
Kdo byl původcem myšlenky založit
na brněnské Hudební fakultně oddělení
jazzové interpretace?
Praotcem myšlenky byl tehdejší děkan
HF a nynější rektor JAMU prof. Medek.
Já jsem se v té době se svojí ženou vrátil
ze studií v USA – UMASS, oba s čerstvým
magisterským diplomem v oboru
„jazzová kompozice a aranžování“.
Profesor Medek nám nabídl možnost
tento nápad realizovat. Byli jsme tím
samozřejmě nadšení, protože doposud
se v Česku ani na Slovensku jazz
na vysoké škole studovat nedal. A teď
už je to konečně realita.
Proč jste vybral brněnskou akademii
a ne tu pražskou?
Já jsem samozřejmě nic nevybíral, nabídka
přišla ze strany školy. Na druhou
stranu je jisté, že na JAMU je daleko
otevřenější nálada podnikat nové věci
než na pražské AMU. Nikdo si na nic
nehraje, skladatelé se otevírají novým
směrům, improvizaci a  volným formám.
Ideální atmosféra pro to být tvůrčí
a inovátorský.
Jak dlouho trvaly přípravné práce
pro otevření nového oddělení na HF
JAMU?
Od začátků k akreditaci jsme došli za
čtyři roky. Šlo to zvládnout i dříve, ale
věděli jsme, že by to škola nezvládla
kapacitně, i teď ještě bojujeme s nedostatkem
prostorů. Ale myslím, že by
se to mělo co nejdříve vyřešit.
Co se všechno musí zařídit, aby nové
oddělení bylo životaschopné?
Především je třeba mít pedagogy. To
bylo pro školu docela náročné. Říkám
to s určitou nadsázkou, ale naštěstí si
nikdo z vedení neuvědomil, jak moc
náročné to bude realizovat. Potřebujeme
učitele harmonie, intonace, improvizace,
aranžování a skladby, garanty
ansámblů, a to vše s příponou jazzový/á/é.
To by nám
to možná zatrhli
hned v začátcích.
Díky projektu
„Inovace studijního
programu
Hudební umění
Hudební fakulty
JAMU“, reg.
č.  CZ. 1.07/2.2.
00/07.345, který
je realizován
v rámci OP Vzdělávání
pro konku-
renceschopnost
(spolufinancovaný
z  Evropského
sociálního fondu
a  státního rozpočtu
ČR), kromě
učitelů postupně
pořizujeme potřebnou
literaturu,
Jazz se stává čím dál tím oblíbenějším. V České republice je mnoho vynikajících
jazzových hráčů, ale pokud své umění chtěli ověnčit vysokoškolským diplomem,
museli odcestovat do zahraničí. Letos poprvé mají možnost studovat ve své domovině.
Jazzová interpretace se otevřela na brněnské Hudební fakultě JAMU.
O novém oddělení jsme si povídali s jeho vedoucím M.M. Patrikem Hlavenkou.
nástroje a vybavení pro naši výuku. No
a hledáme talentované studenty.
V rozhovoru pro Českou jazzovou
společnost jste říkal, že oddělení
jazzové interpretace bude patřit pod
katedru bicích nástrojů? To stále platí,
nebo se mezi tím něco změnilo?
Jak už jsem řekl v předchozí odpovědi,
bylo potřeba zkompletovat poměrně
velký tým pedagogů, a tak jsme se
rozhodli rovnou pro otevření vlastní
katedry.
Pojďme se podívat na jazzovou interpretaci
ještě blíže. Které nástroje
lze studovat?
V současné době nabízíme všechny
standardní jazzové nástroje, které lze
uplatnit v bigbandu – saxofony, trubky,
trombony a dále rytmickou sekci –
klavír, kytaru, kontrabas a bicí. Jazz lze
hrát samozřejmě i na další nástroje, ale
zatím jsme je do nabídky z praktických
důvodů nezařazovali.
V červnu proběhlo první přijímací
řízení pro jazzovou interpretaci. Jaký
byl z vašeho pohledu zájem?
Přestože jsme otevření inzerovali se
zpožděním až na jaře, byl zájem veliký
a úroveň uchazečů velmi vysoká.
Jelikož bylo až doposud nemožné v ČR
získat vysokoškolský jazzový titul, hlásí
se nám i přední čeští jazzmani, což
je trošku oříšek, protože je učí vlastně
jejich spoluhráči a kolegové, ale na
druhé straně jsme s touto skutečností
počítali.
Studenti klasických oborů na HF
JAMU mívají povinné ročníkové
koncerty, jak to bude vypadat u vás?
Chystáte nějaké akce, které by zviditelnily
nově vzniklé oddělení?
Bude to obdobné. Kromě toho chystáme
na středu 5. ledna 2011 koncert
pedagogů, kde se oddělení poprvé
představí veřejně fakultě, a taky máme
v plánu své studenty prezentovat na
koncertech v rámci festivalu JazzFest
Brno. S festivalem chceme spolupracovat
i na úrovni workshopů a seminářů.
Otázky kladla Kamila Pětrašová
Rozhovor s Patrikem Hlavenkou, vedoucím nové Katedry jazzové interpretace na HF JAMU
str. 5
Během dvaceti let, jež jsou spjaty se
jménem Josefa Kovalčuka, prvního
děkana obnovené fakulty, a  mnoha
dalšími významnými osobami, jako
jsou Alois Hajda, Bořivoj Srba, Miloš
Hynšt, Petr Oslzlý, Josef Karlík, Antonín
Přidal, Peter Scherhaufer, Pavel Švanda,
Ivo Osolsobě, Václav Cejpek, Miroslav
Plešák, Arnošt Goldflam, Zoja Mikotová
nebo Nika Brettschneiderová,
došlo k výrazné proměně školy.
K dosavadním studijním oborům
činoherní herectví a režie přibyly obory
dramaturgie, scénografie, muzikálové
herectví, divadelní manažerství,
jevištní technologie, divadlo a výchova,
klaunská scénická a filmová tvorba,
rozhlasová a televizní dramaturgie
a scenáristika, dramatická výchova Neslyšících,
audiovizuální tvorba a divadlo
a taneční pedagogika. Divadelní fakulta
získala novou budovu na Mozartově
ulici, Divadelní studio Marta prošlo významnou
rekonstrukcí. S narůstajícím
počtem oborů bylo na fakultu přijímáno
mnoho nových studentů i pedagogů
a akademická obec se rychle rozšiřovala.
V současné době na škole studuje
373 studentů a za posledních dvacet let
vyslala do světa téměř tisíc absolventů.
Těm všem patřilo Setkání absolventů
Divadelní fakulty JAMU. Posláním
akce bylo umožnit současným
i  bývalým studentům, pedagogům
a ostatním přátelům školy setkat se, zavzpomínat
na stará dobrá školní léta,
zasmát se a dojmout se svými kamarády
a kolegy, upevnit stávající vazby,
ale také navázat nové cenné kontakty.
Setkání absolventů bylo organizátory
pojato jako dožínková slavnost. –
Slavnost úrody. Slavnost studentů, kteří
do školy každý rok nastupují, a za tři,
čtyři nebo pět let vystupují jako mladí
profesionálové.
A jak to pak celé dopadlo? Za vše
snad hovoří pozitivní ohlasy a nadšené
díky přicházející ze všech stran, hojná
účast během celého dne, překračující
počet pěti set osob, přeplněná budova
Divadelní fakulty v sobotu odpoledne
osobnostmi, které je možné vidět v současné
době spíše na jevišti a televizních
obrazovkách než v ateliérech fakulty.
Středisko volného času Lužánky, kde
se konal večerní program, praskalo ve
švech. Program, okořeněný neotřelou
scénografickou výzdobou, mírně nostalgickými
proslovy panů J. Kovalčuka,
Z. Srby a I. Medka i pohoštěním, pod
kterým se prohýbaly stoly, a přesto bylo
slupnuto jako malina, byl dokreslen několika
extravagantními výstupy uvolnivších
se účastníků večera, hurónským
smíchem, řevem až rykotem, tancem,
tisíci objetími i nechápavými pohledy
Oficiální uvítání účastníků setkání absolventů DIFA JAMU (prof. PhDr. Zbyněk Srba,
děkan DIFA; prof. MgA. Ing. Ivo Medek, Ph.D., rektor JAMU;
prof. PhDr. Josef Kovalčuk, proděkan DIFA).
Moderátorská dvojice večera
(Magdaléna Tkačíková, Ondřej Brett
– absolventi činoherního herectví).
náhodných kolemjdoucích, kteří nedokázali
pochopit, že před budovou CVČ
Lužánky, určenou normálně dětem, stojí
auto značky Favorit porostlé břečťanem,
za volantem sedí Shakespearova
a Molièrova hlava, ale uvnitř budovy se
neodehrává pohádka, ale Setkání absolventů
DIFA JAMU. Zkrátka velká show
jak má být.
Z akce zůstalo mnoho fotografií,
vzpomínek a zážitků, které si budeme
často a rádi připomínat. Je však možné
odnést si z akce mnohem víc.
Setkání absolventů se může stát
prvním krokem k dalšímu propojování
fakulty a jejích absolventů a k jejich
vzájemné účelné kooperaci. Účast na
akci je signálem, že ze strany absolventů
zájem existuje. Otázkou zůstává, jak
s daným zjištěním naložit. Domnívám
se, že je dobré vědět, kde se bývalí studenti
pohybují, když nastoupí na svou
profesní dráhu. Jak bylo zužitkováno to,
co bylo před několika lety zaseto (řečeno
v duchu dramaturgie setkání). Jak absolventi
rozvíjejí své dovednosti a znalosti,
jejichž základ jim dala Divadelní
fakulta JAMU. Poskytnout jim možnost
opřít se o svou alma mater, když budou
potřebovat, a nabídnout jim výhody vyplývající
z toho, že jsou absolventy právě
Divadelní fakulty JAMU.
Věřím, že se podaří utvořit dobrý
komunikační kanál mezi Divadelní fakultou
JAMU a jejími absolventy tak,
aby byl přínosem pro obě strany. Setkání,
jehož první ročník je právě za námi,
by se mělo stát pouze jednou z forem
takového propojování. Doufejme proto,
že nebylo poslední, a komunikace
s absolventy, živými obrazy školy, se
stane její přirozenou součástí činnosti.
Irena Dvořáková
Setkání absolventů
k 20. výročí obnovení Divadelní fakulty JAMU
Na začátku nového akademického roku 2010/2011, v sobotu 2. října, se uskutečnilo
Setkání absolventů Divadelní fakulty JAMU k příležitosti připomenutí
20. výročí znovuobnovení fakulty. V roce 1990, pod vedením první porevoluční
rektorky Aleny Štěpánkové-Veselé, došlo k obnovení Divadelní a Hudební
fakulty, které byly na konci padesátých let zrušeny vládním usnesením.
str. 6
Je tomu jen pár dnů, co brněnská Divadelní fakulta Janáčkovy
akademie múzických umění oslavila svých dvacet mladých
let. Za tuto historicky krátkou dobu stačila odchovat
na devět set herců i hereček činohry a muzikálu, režisérů,
režisérek, autorů, autorek, dramaturgů, dramaturgyň, scénografů,
scénografek, manažerů, produkčních, pedagogů
dramatické výchovy pro dětí předškolního či školního věku,
ale i pro ty co neslyší.
Měl jsem životní štěstí, že jsem byl na škole zaměstnán
a stal se maličkým kolečkem v soukolí zrovna v té době, kdy
rektorka Alena Veselá-Štěpánková a děkan Josef Kovalčuk
osnovali základy Divadelní fakulty a stávali se startéry jejího
obrovského rozmachu. Za dvacet let doznala proměny celá
Janáčkova akademie. Budovy, ve kterých působí, zkrásněly,
u Měnínské brány jí vyrostly studentské koleje s knihovnou
a prostornými sály muzikálových ateliérů. Studio Marta se
rozzářilo do modernosti a svým propojením na ateliér scénografie
se stalo chloubou uměleckého školství.
S pocitem hrdosti a pýchy jsem se proplétal mezi davy
úspěšných absolventů slavících dvacetiny, tisknul si ruce s Janem
Budařem, Radimem Fialou, Jardou Pleslem, Matějem
Dadákem, Petrem Halberstadtem, Pepou Poláškem, Romanem
Sikorou, Petrou Bučkovou, Milkou Hurajovou, Mirkou
Součkovou, Hankou Mikoláškovou, Monikou Dudkovou,
Zuzkou Žákovou, Zdeňkem Mahdalem, Pavlem Plešákem,
uměleckým šéfem z Městského divadla Ondříčkem, Petrem
Brychtou, s panem Zvonkem, ale i s dalšími a dalšími milými
tvářemi nejen z ateliéru výchovné dramatiky pro neslyšící…
Setkal jsem se i s některými hlavními aktéry, budovateli
úspěšné éry Divadelní fakulty, s profesorkami Alenou Veselou-Štěpánkovou,
Lenkou Valovou, Zojou Mikotovou, pány
profesory Bořivojem Srbou, Josefem Kovalčukem, Petrem
Oslzlým, Mirkem Plešákem, Janem Roubalem, s docenty
Janem Kolegarem, Milošem Hynštem…
V radostném mumraji se nedalo mnoho hovořit, ale
naslouchat ano. Zaznamenával jsem radostné výdechy ze
shledání, výlevy nadšení z úspěšnosti, ale i zachmuřenost
z obav, jak bude dál. Doslechl jsem se, že mnozí již pověsili
své divadelní torny na hřebíček a věnují se čemusi jinému,
že některé život pěkně zkřísnul a že jsou dokonce i tací, co
už vůbec nejsou.
Sednul jsem si na lavičku, obklopil se okruhem veřejné
samoty a začal vzpomínat na dobu dávnou, na éru co JAMU
byla stařičkou dámou a katedra divadelní měla namále. Osm
herců a hereček tehdy vyučovala hubená, brejličkami orámovaná
stará paní, skvělá osobnost pražské avantgardy Lola
Skrbková: „Divadlu musíte sloužit, musíte ho mít rádi, obětovat
se mu, dělat pro něj první i poslední!“ Přes svá cylindrická
skla jsem v mlze zapomnění uviděl paní Lolu ležící na
schůdcích jevištní forbíny, jak dvěmi baterčičkami bliká do
rozšklebených tváří Jirky Štědroně, Ládi Freje, Petra Pelzera
i do mé, aby sporými paprsky nahradila světla ramp, neboť
prudká bouře s blesky i hromy přerušila dodávku elektrického
proudu do Marty, a protože student Tuček prohlásil:
„Paní profesorko, říkala jste přece, že pro divadlo se musí
udělat všechno, takže tu komedii snad dohrajeme!“ Oči
paní Loly se smějí, rovná hubeňoučké tělo na schůdky a tiše
špitá: „Jardo, české divadlo je jen malinká kupka hnoje, nikdy
nikomu neubližuj, ať se ti to nevrátí! A u vrbiček zdrav,
to se vyplácí!“ Ach, ano, šlo tehdy o veselohru Každý něco
pro vlast Václava Klimenta Klicpery.
Tvář paní Loly se proměňuje v obličej docenta Miloše
Hynšta: „Pane Tučku, tak takhle ne! Copak to necítíte?
S veršem Tři králové vyjeli k Betlému musíte nastupovat na
synkopu a ne na prvou dobu, vždyť je to jednoduché, es,
Tři krá – lo – vé – es, šli – k Be – tlé – mu, es… U melodramu
je nutné respektovat autora hudby, poslouchat klavír!“
Tvář starého pána se usmívá: „A vidíte, pane Tučku,
ve Vídni jste reprezentoval školu vy! Sice jen za doprovodu
harmoniky, ale diváci byli nadšení a i mně se vaše Romance
líbila.“ Mlha se rozplynula, tvář zmizela, opustil jsem svůj
okruh veřejné samoty a šel domů…
Vážení, byl to tuze pěkný večer. Fakulto má drahá, divadelní,
JAMU milá, rozkošatělá, ať se i nadále daří.
Jaroslav Tuček, 27. 10. 2010
Setkání absolventů a pedagogů v ateliérech DIFA JAMU. Profesoři Srba a Oslzlý s absolventkami a absolventy.
Divadelní fakulta má dvacet let
str. 7
Prof. Alena Veselá: Od chemie k varhanám
Celá léta sleduji aktivity Aleny Veselé, dříve hlavně koncertní, v poslední době
společenské. Snad nebude nezdvořilé, když u dámy v jejím věku s velkou úctou
uvedu, že je jí letos sedmaosmdesát let. K delšímu povídání, z něhož část vyjímám,
jsem se s ní setkala ještě před začátkem semestru na Hudební fakultě JAMU, se kterou
se její osud pojil více než pět desítek let. Ale od začátku: jak se Alena Veselá v rodině
chemika rozhodla pro varhany?
Můj otec byl profesorem na Vysoké škole technické (nyní
VUT) v Brně, zároveň však byl zaníceným hudebním amatérem.
Hrál výborně na housle i na klavír, se svými kolegy založil
tzv. Chemické smyčcové kvarteto, které se u nás scházelo
každý týden. Odmalička jsem s otcem hrála čtyřručně
na klavír, takže jsem poznala mnoho hudební literatury. Mou
první učitelkou klavíru byla Zdeňka Illnerová, žačka Leoše Janáčka,
která mě vedla až do maturity na reálném gymnáziu.
Pak jsem chtěla jít studovat chemii. Ale vzhledem k tomu, že
byla válka a vysoké školy byly zavřené, přihlásila jsem se na
klavírní obor na konzervatoř. Osudovým se mi stalo setkání
s neteří profesora Františka Michálka při lyžařském zájezdu na
Soláň. Ta mi domluvila konzultaci u svého strýce. Když jsem
mu zahrála několik skladeb, mj. Bacha, řekl mi: „Vy byste se
lépe hodila na studium varhan.“ Bylo to pro mě překvapením,
na varhany jsem nikdy předtím nehrála. Na přihlášku jsem
napsala oba obory a byla jsem přijata na varhany. Profesor
Michálek byl vynikající pedagog, byl velmi náročný, zároveň
však laskavý, s krásným smyslem pro humor. Byl obdivuhodně
všestranný. Absolvoval tři obory mistrovské školy pražské
konzervatoře: varhany u Josefa Kličky, klavír u Adolfa Mikeše
a skladbu u Vítězslava Nováka. V době, kdy oba moji rodiče
byli v koncentračních táborech, se o mě otcovsky staral.
Po absolutoriu konzervatoře jste na JAMU studovala
u stejného pedagoga.
Ano, opět mě učil František Michálek. Přestože byl zakladatelskou
osobností nově založené JAMU, byl na ní až do
své smrti pouze pověřeným pedagogem, odmítl totiž vstoupit
do komunistické strany. V roce 1950 se mu podařilo
prosadit festival k 200. výročí úmrtí J. S. Bacha, na kterém
účinkovali studenti jeho třídy. Dnes se zdá neuvěřitelné, že
i na naše školní koncerty (tehdy v sále brněnského Stadionu)
se publikovaly kritiky v několika denících. Jejich autory
byly takové osobnosti jako Gracian Černušák, Josef Veselka
nebo Vincenc Straka. Pokládám za velkou chybu, že se
dnes o vážné hudbě v denním tisku nereferuje.
Vy jste pak na JAMU působila od roku…
...1952 jako lektorka oboru řízení sboru. Tři týdny před
mým absolventským koncertem profesor Michálek zemřel,
a tak jsem nemohla pokračovat jako umělecká aspirantka.
Tehdy byly varhany pokládány za nástroj téměř podezřelý,
proto jsem začínala svou pedagogickou práci na řízení
Skladatel Petr Eben, Alena Veselá a bicista Martin Opršál
při zahajovacím koncertě Spolku přátel hudby
v brněnském Besedním domě v listopadu 1998.
sboru, nejdříve u Viléma Steinmanna, pak u Josefa Veselky,
který byl na gymnáziu mým třídním profesorem. V roce
1967 jsem byla pověřena výukou hry na varhany a tento
obor jsem vedla až do roku 1997.
Od doby vašich studií se v interpretaci varhanní hudby
hodně změnilo.
Hlavně v oblasti historické hudby. Na počátku mých konzervatorních
studií byl přednes barokních skladeb ještě silně
ovlivněn romantismem. Profesor Michálek svůj názor postupně
změnil, a vlastně tak předešel dobu. Pro můj interpretační
názor bylo klíčové seznámení s vynikajícím rakouským
varhaníkem Antonem Heillerem v šedesátých letech
v Anglii. Byl světově uznávaným interpretem Bachova díla,
které hrál zcela odlišně, než bylo u nás zvykem. Od té doby
jsem tento způsob interpretace Bacha přenesla i na své žáky.
Jak se díváte na vývoj v posledních dvaceti letech?
Otevřel se nám svět, nynější studenti se mohou účastnit
mistrovských kurzů, mezinárodních soutěží a stáží, máme
možnost srovnávání. Téměř výlučně se staví varhany s mechanickou
trakturou, která je daleko citlivější než ostatní
typy nástrojů. Stále však u nás nemáme dostatek kvalitních
varhan, jak nových, tak restaurovaných historických.
Ve vašem repertoáru dominuje 20. století. V československé
premiéře jste uvedla Poulencův a Hindemithův
druhý koncert…
str. 8
Divadelní fakulta zaznamenává v poslední
době zvýšený zájem zahraničních
studentů o studijní pobyt zejména
v rámci programu Erasmus a to díky
studijnímu programu Bridging East and
West (Propojování Východu a Západu),
který na DIFA JAMU existuje již od akademického
roku 2008/2009. Jedná se
o jedno- až dvousemestrální průřezové
studium v anglickém jazyce, které je
určeno studentům výměnných programů.
Zahraniční studenti mají možnost
kromě předmětů, které jsou součástí
programu Bridging East and West, navštěvovat
i další předměty z celofakultní
nabídky DIFA JAMU, což umožňuje
jejich lepší integraci mezi české posluchače.
Jedná se především o předměty
pohybové a hlasové výchovy, případně
cizí jazyky. Základ studijního programu
tvoří inscenační projekt, kdy zahraniční
studenti z různých oborů ve
spolupráci s posluchači DIFA JAMU
společně připravují pod vedením pedagoga
režie inscenaci, jejíž premiéra
se realizuje na půdě DIFA JAMU vždy
na konci každého semestru. V loňském
akademickém roce studenti nastudovali
Vernisáž od Václava Havla v režii
doc. MgA. Iva Krobota (zimní semestr)
a Brechtovu Svatbu v režii doc. Tanji
Miletić Oručević. V zimním semestru
2010/2011 připravují opět pod vedením
bosenské režisérky představení
inspirované románem britského autora
Simona Mawera Skleněný pokoj,
který je podnícený skutečným osudem
vily Tugendhat. Na projektu se podílejí
3 studenti činoherního herectví z Turecka,
2 studenti muzikálového herectví
ze Španělska, 1 student činoherní
režie z Islandu a posluchači DIFA
JAMU (scénografie, divadelní manažerství
a jevištní technologie). Premiéra
představení je naplánována na prosinec
2010/leden 2011.
Petra Kaderková
Erasmus – zahraniční studenti na Divadelní fakultě
Základem mého repertoáru
byl J. S. Bach, řadu
jeho skladeb jsem natočila.
Vedle Bacha to bylo
20. století, z české tvorby
zejména díla Petra Ebena
a Miloslava Kabeláče.
V zahraničních archivech
jste objevila koncerty
českých skladatelů…
V Britském muzeu v Londýně
jsem jich našla velké
množství. Zaměřila
jsem se proto na skladby
pro klávesové nástroje,
např. Josefa Myslivečka
Jana Křtitele Vaňhala,
Františka Xavera Richtera
a Antonína Filse, některé
z nich jsem taky nahrála.
Vedle koncertní a pedagogické činnosti jste byla i rektorkou
JAMU.
V lednu 1990 jsem byla zvolena do této funkce a vykonávala
jsem ji až do roku 1997. Snažila jsem se prosazovat zájmy
uměleckých vysokých škol. Po celou dobu jsem byla jedinou
ženou mezi třiadvaceti rektory. Po svých předchůdcích jsem
zdědila jedinou budovu v havarijním stavu a žádné koleje pro
studenty. Takže jsem po celou dobu rektorování opravovala
staré budovy a získávala nové. Klíčovou otázkou byla ovšem
kvalita pedagogického sboru. Bylo třeba napravovat mnoho
křivd spáchaných minulým režimem a získat pro JAMU
osobnosti, které ji byly přinuceny po srpnové okupaci 1968
opustit, zejména na divadelních oborech.
Výrazně jste se zasadila o fungování Spolku přátel hudby
a Spolku pro postavení nového koncertního sálu v Brně.
Na počátku devadesátých let se tehdejšího Kruhu přátel hudby
ujala brněnská filharmonie a já jsem stala jeho předsedkyní.
Organizujeme komorní koncerty v dvoraně Besedního
domu, který je podle mého názoru nejkrásnějším sálem
pro komorní hudbu u nás. V dnešní době je to těžké podnikání,
bez pomoci různých nadací a sponzorů není možné.
Koncertní sál pro symfonickou hudbu – to je velká bolest
a ostuda Brna. Už v roce 1902 napsal v Lidových novinách
Edgar Sokol, že Brnu chybí koncertní sál. To je víc než sto
let! Chlubíme se, že jsme Janáčkovým městem, ale přitom
tu nemůžeme na úrovni zahrát jeho vrcholná díla. V Janáčkově
divadle není vhodná akustika pro symfonický orchestr
a chybí tam varhany. Přípravné práce už hodně pokročily,
projekt je připraven, město i kraj přislíbily účast, ale nyní
je to otázka účasti státu. Ve Zlíně se už koncertní sál staví
a Praha také usiluje o nový. Ráda bych se dožila aspoň poklepu
na základní kámen.
Je o vás známo, že jste vždy byla spor­tovkyně…
Možná mi v hudbě sport pomohl. Odmalička jsem lyžovala,
vyhrála jsem dokonce krajské přebory ve slalomu, účastnila
jsem se mistrovství republiky ve Špindlerově mlýně. Věnovala
jsem se i horolezectví – vystoupila jsem asi na čtyřicet
tatranských vrcholů.
Je obdivuhodné, co vše ještě ve vašem věku zvládnete!
Jak se udržujete fyzicky a psychicky? Už prý nelyžujete
na sjezdových lyžích?!
Po operaci endoprotézy mi to můj ortoped zakázal. Ještě
před dvěma lety jsem lyžovala v Dolomitech. Teď už se
věnuji pouze plavání, jízdě na kole a cvičení jógy. A pro
udržení duševní pohody mě baví hrát bridge s dobrými
přáteli.
Jana Slimáčková-Michálková
Alena Veselá na lyžích
v rakouském Schladmingu
roku 2002.
Premiéra představení Svatba
dne 28. 5. 2010.
str. 9
Letošní ročník soutěže od začátku provázely drobné komplikace.
I přesto, že se odhlásila pětice kvartet těsně před začátkem
soutěže a na letišti se ztratily kufry porotce Tukiainena,
si však soutěž, dle slov porotců, udržela vynikající úroveň.
Nejmladším ansáblem bylo Ančerlovo kvareto z Pražské
konzervatoře, pražskou AMU pak představilo Doležalovo
kvarteto. HF JAMU reprezentovala dvě kvarteta, Helcea
kvarteto a Quartetto di Gioia. Maďarský Szervanszky Quartet
zastupoval Hudební akademii Franze Liszta v Budapešti.
U Ančerlova kvarteta porota ocenila, že se jako studenti
konzervatoře nenechali zastrašit obtížnými povinnými
skladbami patřícími podle Miloše Vacka, primária Janáčkova
kvarteta, které soutěž zaštítilo, „k základnímu repertoáru
každého profesionálního kvarteta“.
Porotci měli své favority hned od prvního kola soutěže,
i tak ale zdůrazňovali vysokou úroveň provedení skladeb
v podání všech soutěžících a nechtěli po prvním kole odhadovat,
jak ve finále soutěž dopadne. O tom svědčil i postup
všech zúčastněných do druhého kola. Po finálním kole bylo
však rozhodnuto, a i přes těsné bodové pořadí v některých
případech, porota, ve složení Evžen Rattay (předseda poroty,
ČR), doc. Ladislav Kyselák (ČR), Mgr. art. Stanislav Mucha
(SR), Prof. Seppo Tukiainen (Finsko) a Prof. emeritus Sándor
Devich (Maďarsko), jednohlasně určila jednotlivá ocenění.
Na koncertě laureátů zazněly vybrané části skladeb ze
soutěžního repertoáru v podání Helcea kvarteta a Doležalova
kvarteta. Vítězné Quartetto di Gioia zahrálo celý
Smyčcový kvartet č. 1 Leoše Janáčka. Z pódia odcházelo
s neustá­vajícím aplausem.
Jak soutěž dopadla?
Quartetto di Gioia 	 1. místo,
	 Cena za nejlepší interpretaci skladby
	 Leoše Janáčka,
	 Cena Opus musicum
Doležalovo Kvarteto 	2. místo
Helcea Kvarteto 	 3. místo,
	 Cena za nejlepší interpretaci
	 skladby Antonína Dvořáka
Szervanszky Quartet	 3. místo
Ančerlovo kvareto	 Čestné uznání
Alena Řezníčková
17. ročník Mezinárodní soutěže Leoše Janáčka
Quartetto di Gioia. Kristina Czajkowská, Václav Zajíc,
David Hrubý a Klára Hegnerová.
Ve dnech 5.–13. listopadu tohoto roku proběhl v Karlových
Varech již 45. ročník Mezinárodní pěvecké soutěže
Antonína Dvořáka a dá se bez nadsázky říci, že brněnské
účastníky z řad HF JAMU přivítaly Karlovy Vary tentokrát
s otevřenou náručí. Katedra zpěvu vyslala do „boje“ dvě studentky
ze třídy doc. Janské, a to Lenku Turčanovou a Veroniku
Časnochovou a dále dva studenty Daria Grbiče – opět
ze třídy doc. Janské, a Jana Kučeru z mé třídy. S potěšením
mohu konstatovat, že všichni velmi dobře reprezentovali
svoji alma mater a byli velmi úspěšní v plejádě mladých
pěvkyň a pěvců z České republiky, Slovenska, Ruska, Běloruska,
Ukrajiny, Polska, Rakouska, Německa a Japonska,
o čemž svědčí jejich umístění a velmi pochvalná slova z úst
Od 6. do 9. září se konal na Hudební fakultě JAMU už 17. ročník Mezinárodní
soutěže Leoše Janáčka, tentokrát podruhé v  oboru smyčcových
kvartet. Dvoukolová soutěž proběhla ve dnech 6. a  7. září v  aule
HF JAMU, slavnostní předání cen a koncert laureátů soutěže se uskutečnily
9. září v Besedním domě. Soutěžní kola i koncert laureátů byly volně přístupny
veřejnosti.
například paní Gabriely Beňačkové a předsedy poroty pana
Petera Dvorského. První dvě kola všech kategorií probíhala
v krásném sále Lázně I, třetí kolo kategorií „Junior“ a „Opera“
v sále Lázně III a koncert vítězů pak v sále hotelu PUPP.
A teď již konečně k výsledkům. Dario Grbič získal v kategorii
„Píseň“ čestné uznání, v kategorii „Opera“ pak Lenka
Turčanová také čestné uznání, Jan Kučera 3. cenu a Veronika
Časnochová vynikající 2. cenu. Všem upřímně gratuluji
a děkuji za vzornou reprezentaci HF JAMU. Děkuji též
oběma doprovázečům – paní doc. Martě Vaškové a doc.
Janu Královi, který také získal cenu za doprovod. Myslím,
že soutěž měla velmi dobrou úroveň, i přes poněkud nižší
počet soutěžících, který byl podle mého názoru způsoben
docela vysokými startovními poplatky. Do dalších ročníků
přeji všem dalším potencionálním soutěžícím z řad našich
studentů mnoho zdaru. Zdeněk Šmukař
Tento rok chutnal v Karlových Varech
především léčivý pramen Rusalka
str. 10
21. ročník festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2011 se blíží!
Vážené dámy a pánové, je nám
potěšením představit Vám hlavní
velké novinky a změny týkající se
21. ročníku festivalu
SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2011,
který se uskuteční ve dnech
5.–9. 4. 2011. Festival SETKÁNÍ/ENCOUNTER
vznikl na půdě
Janáčkovy akademie múzických
umění v roce 1990. Festival je soutěžním setkáním velkého
množství divadelních škol z celého světa, tím je také
jedinečný.
Jako každý rok, i tento ročník má své téma a své motto,
ve kterém budou probíhat všechna festivalová dění. Pro rok
2011 je tématem Potlesk prosím! Toto téma vzniklo z předpokladu,
že potlesk a divák samotný je velmi důležitou součástí
divadla, tudíž je potřeba vyzdvihnout jeho podstatu.
V minulém roce se našeho festivalu zúčastnilo 13 divadelních
škol z celého světa, mezi něž patřily například
školy z Kolumbie, Ruska, Velké Británie, Turecka, Finska
a jiných zemí. V roce 2011 se pokusíme naši programovou
nabídku ještě více zpestřit a zajistit v programu účast
školy z asijského kontinentu. Vzhledem k odlišnosti asijského
divadla a kultury od postupů a kultur evropských
doufáme, že se budete mít na co těšit!
Jak už je jasné ze samotného názvu, smyslem tohoto
festivalu je zejména setkávání – na jevišti i mimo něj, možnost
komunikace, porovnávání, diskusí, výměny zkušeností,
získání cenných kontaktů, poznání zajímavých a odlišných
kultur. K takovýmto setkáváním bude opět sloužit festivalový
klub Abajo, kde budou každý večer probíhat párty doprovodného
programu. Největší festivalovou párty a vrcholem
doprovodného programu bude, jako každý rok, velký večírek
– Meeting Point Party.
Organizační tým festivalu pilně pracuje, jedná a připravuje
všechno tak, aby pro vás bylo k vidění, slyšení a zažívání
to nejlepší, co všemi smysly vnímat jde. Doufáme, že
nám věrnost, kterou jste již projevili v minulých ročnících,
zachováte, a již teď víme, že nebudete litovat.
Máte se opravdu na co těšit! Sledujte tedy aktivně s námi
dění okolo festivalu a staňte se našimi fanoušky na Facebooku:
www.facebook.com/setkani a sledujte taktéž oficiální
stránky SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2011 www.encounter.cz.
Kontaktovat nás samozřejmě můžete také na e-mail info@
encounter.cz.
Organizační tým festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2011Zahajovací ceremoniál SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2010.
Po řadě deštivých dnů přivítalo prosluněné Brno účastníky
již desátého, tedy jubilejního ročníku Mezinárodního setkání
kontrabasistů. Letos mu předcházela významná mezinárodní
kontrabasová soutěž v Německu, a tak všichni na pořádající
HF JAMU s napětím očekávali příjezd účastníků. Počet zúčastněných
však přesvědčil, že brněnská setkání přátel nejhlubšího
z rodu smyčců si získala oblibu jak mezi pedagogy,
tak mezi studenty. Tohoto ročníku se zúčastnilo 20 pedagogů,
65 studentů z patnácti zemí a rovněž řada výrobců kontrabasů,
kteří během celého týdne rovněž poskytovali nástrojový
servis všem zúčastněným. Tento ročník se konal formou interpretačních
kurzů, večerních koncertů, interpretační soutěže
a všichni zúčastnění měli možnost účinkovat v mezinárodním
kontrabasovém orchestru. Letošní kontrabasový maraton
zahájil pondělní koncert (20. 9.), na kterém Vojtech Velíšek
s koncertním mistrem brněnské filharmonie Pavlem Wallingerem
za klavírního doprovodu Marka Paľy přednesli Bottesiniho
Grand duo. Poté společně s posluchači HF JAMU Markem
Švestkou a Jurajem Valenčíkem zahráli Sarasateho Cikánské
melodie v úpravě pro tři kontrabasy. Ve druhé polovině večera
vystoupil Brněnský kontrabasový orchestr pod vedením
Miloslava Jelínka. Každý den byl naplněn intenzivní prací od
rána až do pozdních večerních hodin. Probíhaly mistrovské
kurzy, zkoušky mezinárodního kontrabasového orchestru, ve
kterém účinkovali studenti spolu se svými pedagogy, večer
se konaly recitály vyučujících. Vrcholem celého setkání byla
interpretační soutěž v sobotu. V mladší kategorii (do devatenácti
let) zvítězil Oskars Bokanovs (Lotyšsko), druhé místo
obsadil Caio Mesquita (Brazílie) a třetí místo Ze Zhang
Jian (Čína). Ve starší kategorii udělali radost posluchači HF
JAMU, kromě druhé ceny, kterou získal Joshua Kim z Jižní
Koreje, ostatní ceny získali naši posluchači: 1. cenu Petr Vašinka,
3. cenu Marek Švestka a Svoboda Bozduganova obdržela
čestné uznání. Velmi očekávané vystoupení mezinárodního
kontrabasového orchestru se kvůli nepřízni počasí
poprvé v historii setkání konalo v koncertním sále a nikoli
před budovou HF JAMU jako v předchozích letech. Šedesátičlenný
orchestr zaplnil téměř celý sál a početné publikum,
které se z pochopitelných důvodů nemohlo do sálu
vejít, poslouchalo z improvizovaného hlediště před ním.
I přes tyto nepříznivé podmínky měl koncert vynikající atmosféru
a posluchači si vyžádali několik přídavků. Setkání
uzavřelo nedělní matiné, na kterém studenti předvedli
některé ze skladeb nastudovaných během interpretačních
kurzů. Příští, už jedenácté Mezinárodní setkání kontra­basistů,
se uskuteční opět za rok v září.
Jana Slimáčková a Miloslav Jelínek
10. Mezinárodní setkání kontrabasistů,
HF JAMU BRNO, 20.–26. září 2010
str. 11
Tuto otázku jsme si položili v květnových začátcích naší
práce na koncepci večera scénických projektů, kterým se
zapojila do festivalového dění letošního ročníku festivalu
Janáček Brno 2010 Hudební fakulta JAMU.
Na začátku byla hudba a slovo, na konci bude divadlo.
Hudební materiál, v podobě lidových říkadel, dechového
sextetu a písňového cyklu, se stal postupným poznáváním
součástí našeho života.
Večer scénických projektů zahajují Říkadla – soubor
osmnácti zhudebněných lidových říkanek, doplněný o instrumentální
introdukci a codu, ze kterého čiší hravost,
radost, životní optimismus a nadhled. Starosti běžného
dne při říkadlech necháváme chvíli dřímat a oživujeme
dětskýma očima veselé „říkadlovské“ kočky, kozy, kravky,
psa, celý svět říkadel – svět, kde je i většina starostí důvodem
k úsměvu.
Zpívané lidové říkanky střídá ryze instrumentální dílo,
kterým je dechový sextet Mládí. Prostřednictvím scénického
tanečního pohybu, činoherních prvků a multimediálních
technik se pokoušíme vykreslit některé atributy mládí
procházející od dětské bezstarostnosti, přes zadumanost,
zvídavost až po první povinnosti. Nejsilnějším atributem,
který prochází celou dějovou linkou díla, je však pravé čisté
přátelství.
Třetím dílem naší Janáčkovské mozaiky se stal Zápisník
zmizelého, písňový cyklus pro sólový tenor, alt a tříčlenný
sbor s průvodem klavíru. Dílo samo, podpořené ještě krátkou
fiktivní soudní zprávou, poukazuje na tajemnost a přitažlivost
rodící se mladistvé lásky. A tak se zde setkáváme
s vesnickým hochem Janíčkem, mladičkou cigánkou Zefkou,
ale i stíny a přeludy naší fantazie. Spatřujeme přirozenou
výpověď duše, která procítěné chvíle zaznamenala do svého
deníku. Ten je plný emocí, vášně, lásky, jemných citů
i živelné erotiky, které se prolínají lidským životem a určují
mu směr a smysl.
Tři v jednom – jeden ve třech?
Renata Freisová, David Kříž – režiséři inscenace
Díky podpoře FRVŠ a Specifického vysokoškolského výzkumu
se ve dnech 8.–11. listopadu na HF JAMU uskutečnily
interpretační kurzy Jeana Luca Saliqua. Tento přední francouzský
varhaník, absolvent Vysoké hudební školy v Kolíně
nad Rýnem ve třídě Michaela Schneidera, nastudoval
kompletní varhanní dílo Maxe Regera a zaměřil se na ně
během brněnské výuky. Dřívější generace našich varhaníků
hodně hrály skladby německého romantismu, Regerovy
zvláště, dnes je dávána přednost francouzskému symfonismu
19. a 20. století. Patrně i proto během kurzů zaznělo jen šest
Regerových skladeb, dále byly pojednány skladby různých
skladatelů, hlavně francouzských. Poslední den kurzu však
přijel Martin Moudrý z pražské AMU, nadšenec pro Regera,
který předvedl jeho čtyři rozsáhlá díla. Kurzu se zúčastnily
čtyři desítky studentů z brněnské JAMU a sesterské AMU,
z konzervatoří v Brně, Kroměříži, Pardubicích a z Bratislavy.
Vedle praktické výuky prof. Salique charakterizoval tvorbu
a kompoziční jazyk Maxe Regera, pojítka a odlišnosti v německé
a francouzské pozdně romantické hudbě a ve varhanářství,
možnosti interpretace, hlavně registrace na různých
nástrojích. Recitál Jeana Luca Saliqua se skladbami Vierna,
Bacha, Alaina, Rougiera a samozřejmě Regera (Fantazie na
Halleluja! Gott zu loben) v naprosto zaplněném varhanním
sále HF JAMU uzavřel jeho brněnské působení.
Jana Slimáčková
Francouzský varhaník a německý skladatel
aneb Jean Luc Salique a Max Reger
Možnost zpracovávat v rámci Janáčkovy akademie Janáčkovu
hudební látku, a ještě k tomu v rámci festivalu oslavujícího
Janáčka, je pro nás od samého počátku obrovskou
radostí, protože máme oba dva jeho hudbu rádi.
Do přípravy projektu se zapojilo mnoho hostujících
profesionálů, například autorka vynikající choreografie
k Mládí paní Hana Litterová, výtvarnice scény slečna Sylva
Marková, v Zápisníku zmizelého se v hlavních rolích
setkáme se sólistou plzeňského divadla Tomášem Kořínkem,
sólistou olomouckého divadla Ondřejem Koplíkem
a Václavem Čížkem – studentem HF JAMU. Dále účinkují
studenti pěvecké katedry JAMU a JAO – Janáčkův akademický
orchestr. Za dirigentským pultem stanou Ema Mikešková
(studentka HF JAMU, Říkadla) a děkan HF JAMU
doc. Vít Spilka (Mládí). Partu klavíru v Zápisníku zmizelého
se ujal Jan Šimandl.
Tři v jednom – jeden ve třech? Odpověď na tuto otázku
snad poskytla inscenace v Bezbariérovém divadle Barka
v rámci mezinárodního Festivalu Janáček Brno 2010, která
měla premiéru 18. listopadu 2010, v reprízách ji diváci
mohli shlédnout 20., 22. a 23. listopadu 2010.
str. 12
Na konci války nastoupil jako herec do
Horáckého divadla v Jihlavě (1944–46),
kde také mohl projevit svůj režisérský
talent. Následovalo Svobodné divadlo
v Brně (1946–47), znovu Jihlava
(1947–51), Státní divadlo Ostrava
(1951–59). Po úspěšném působení
v  Ostravě mu byla nabídnuta funkce
uměleckého šéfa v Mahenově činohře
Státního (dnes Národního) divadla
v Brně, kde setrval dvanáct let
(1959–71). Pod jeho vedením, v týmové
spolupráci s dramaturgem Bořivojem
Srbou a režisérem Evženem Sokolovským,
se podařilo proměnit soubor
Mahenovy činohry v nekonformní divadelní
scénu, inspirovanou tvorbou
a poetikou Bertolta Brechta, E. F. Buriana
a Friedricha Dürrenmatta, ruskou
avantgardou a českým lidovým divadlem.
Součástí této programové linie,
významně ovlivňující celou divadelní
kulturu šedesátých let, byly i pozoruhodné
Hynštovy režie dramat Brechtových,
děl antických autorů (Aischylos,
Sofokles), moderních světových dramatiků
(Rolland, Dürrenmatt) i autorů
českých (Mahen). Osobitou koncepci
vrcholné éry Mahenovy činohry rozvíjeli
rovněž režiséři Alois Hajda a Zdeněk
Kaloč, na přelomu šedesátých a sedmdesátých
let jako dramaturg také
Ludvík Kundera.
Na počátku tzv. normalizace byl
Miloš Hynšt s  nejbližšími spolupracovníky
(Hajda, Kundera) bezohledně
vypovězen ze Státního divadla. Nachází
útočiště ve Slováckém divadle
v Uherském Hradišti (1971–81) a posléze
v Divadle pracujících Gottwaldov
(dnes Městském divadle Zlín, 1981–89),
příležitostně hostuje v Nitře, Ostravě,
Opavě, Liberci a v brněnském Divadle
bratří Mrštíků. Ve skromných podmínkách
Slováckého divadla vytvořil sérii
jedinečných inscenací přesahujících
regionální vymezení. Dramaturgickou
a inscenační odvahou se vyznačovaly
jeho práce na zlínské scéně, které přitahovaly
pozornost domácí i zahraniční
kritiky. Tvůrčí metodu Miloše Hynšta
přibližuje a analyzuje kniha Bořivoje
Srby Umění režie (1997).
Po roce 1989 se Miloš Hynšt vrátil
dvěma pohostinskými režiemi do Mahenovy
činohry, jeho pozornost se však
stále více obrací k přemítání o divadle
i o současné společnosti. Vydává více
než desítku knih, názorovým vyhrocením
i hutnou formou provokujících
čtenáře k vlastnímu myšlení.
Zvláštní kapitolou v životě Miloše
Hynšta je jeho pedagogické působení
na Janáčkově akademii múzických
umění v Brně. Započalo v roce 1960
a díky Hynštovu koncepčnímu nasazení
ve funkci vedoucího divadelní
katedry (samostatná divadelní fakulta
byla administrativním opatřením v padesátých
letech zrušena) výrazně ovlivnilo
směřování vysoké umělecké školy
k otevřenosti podnětům moderního
evropského divadla i soudobého divadelního
a filozofického myšlení. Problematikou
výuky herectví a režie se
Miloš Hynšt zabýval celoživotně.
V roce 1970 se stal obětí normalizační
čistky na JAMU. Teprve po roce
1989 je znovu přizván ke spolupráci,
a třebaže již nevstupuje do soustavné
pedagogické činnosti, přispívá svou autoritou
k obnovení samostatné Divadelní
fakulty, stává se aktivním členem
Umělecké rady JAMU, příležitostně
přednáší a vydává v Edičním středisku
školy několik knih a studijních skript.
Strohá fakta nemohou vyjádřit míru
odborné erudice, kreativity a zejména
lidské přívětivosti Miloše Hynšta, jehož
zájem a pravidelná přítomnost na akcích
Janáčkovy akademie i na divadelních
premiérách nás posilovala a dodávala
pocit zvláštního bezpečí.
Miloš Hynšt patřil k nejvýznamnějším
osobnostem českého poválečného
divadla. Jeho džentlmenství a zároveň
nesmlouvavé profesionální i etické nároky
na divadelní tvorbu ovlivnily několik
generací herců a režisérů, kteří
se k němu hlásí jako ke svému učiteli.
Doc. Miloš Hynšt (19. 12. 1921 – 1. 11. 2010)
divadelní režisér a teoretik, vysokoškolský pedagog, literární autor
Narodil se v Chudobíně u Litovle a brzká ztráta obou rodičů ho od nejmladších
let naučila samostatnosti, cílevědomosti a odpovědnosti, zásadám, jimiž
se řídil po celý život. V roce 1944 absolvoval brněnskou konzervatoř v oborech
herectví a hry na klavír.
str. 13
Pane docente,
promiňte, že Vás ze zvyku oslovuji titulem, jaký jste
nikdy po nikom nevyžadoval a který Vám paradoxně
a podivným opomenutím režimu zůstal i v normalizačních
časech, kdy Vás z Mahenky vypověděli na
periferii českého divadelnictví. Není divu, že jsme Vás
tak oslovovali my, kteří jsme kdysi chodili na Vaše vysokoškolské
přednášky a semináře. Všiml jsem si však,
že Vás tak oslovují i kulisáci, divadelní švadleny, rekvizitáři,
vlásenkářky, uvaděčky, nápovědky i divadelní
šofér. Nebylo to z povinné úcty k titulům, a obávám
se, že ani ze statečného protestu proti normalizátorům.
Ti lidé, o nichž běžný divák nemá příliš ponětí,
ale kteří jsou, pokud hledí, aby byli, solí divadla, sami
od sebe brzy rozpoznali, že jste docentem. Mnozí
o Vás, ani o Vašem paradoxním osudu (stejně Vás
podezírám, že jako milovník paradoxů jste ho přijal
bez sebelítosti), který Vás zavál z Brna do Uherského
Hradiště, nic nevěděli. Neučarovalo jim žádné Vaše
charisma nebo dnes módní image, jaký si adepti herectví
pečlivě pěstují místo toho, aby se učili mluvit
tak, aby jim bylo rozumět. Myslím, že jste všem lezl
na nervy. Nejenže jste říkal, co si myslíte, takové podivínství
je konec konců Vaše věc. Ale co s režisérem,
který odmítá přijmout podmínky periferie a chce po
lidech, aby dělali, co mají dělat? Po dramaturgii, aby
nesla kůži na trh s tituly, které nejdou po srsti a které
se z těch či oněch důvodů nenosí, po hercích, aby
Z inscenace veselé burlesky o hořkém hereckém údělu
(Karel Semerád: Vzhůru do údolí, Zlín 1985), kterou
Miloš Hynšt uvedl v československé premiéře.
chodili na zkoušky včas a připraveni, po osvětlovačích,
aby nebyli mechanickými světlonoši, ale uměleckými
partnery, po zvukařích, aby si odepřeli pivo
před představením a byli nejen přesní, ale i hudebně
citliví, po dílnách, aby si nezjednodušovaly práci
a neodbyly žádný detail scény. Co s režisérem, který
je takový nejen k jiným, ale i k sobě?
Poznal jsem Vás trochu zblízka ve druhé štaci Vašeho
vyhnanství, v někdejším Divadle pracujících v někdejším
Gottwaldově. Ale raději bych mluvil o azylu,
protože tohle divadlo bylo za osvíceného absolutismu
ředitele Miloše Slavíka státem ve státě. Bylo to divadlo
s velmi dobrou pracovní a uměleckou morálkou, ale
i tam jsem zpočátku zaslechl pochybovačný úsměšek
za Vašimi zády. Určitě jste ho nepřeslechl ani Vy,
ale protože jste moudrý, mlčel jste. Divná věc. I těm,
kteří zrovna neoplývali odpovědností, se posléze zalíbilo
dělat pořádně to, co měli dělat. Vaší pochvaly
si cenili víc než prémií. Začali si vážit nejen Vás, ale
i sami sebe. A někteří Vám začali říkat pane docente,
aniž věděli, co to slůvko znamená; nejspíš cítili, že je
to označení divadelní hodnosti, která Vám přísluší.
Čas oponou trhnul, škaredí normalizátoři jsou
pryč, Vy děláte svoji druhou režii na jevišti, odkud
jste byl před více než dvaceti lety vyhnán. Všechno by
mělo být v pořádku. Ale je doopravdy? Nezabydluje
se duchovní periferie všude tam, kde se nás zmocňuje
těkavost, povrchnost, malomyslnost, nevíra v hodnoty
a ve smysl pečlivé a soustavné divadelní práce?
Před lety jste dokázal v Uherském Hradišti (a stejně
jako Vy Alois Hajda ve Zlíně a Jan Grossman v Chebu),
že domnělá periferie se může proměnit v bohatý
svět, v centrum dění. Že skutečná periferie umění je
jenom tam, kde se jí člověk nevzepře, kde se jí přizpůsobí.
Kde přestane dělat, co má dělat.
Dík za tu radu, pane docente. A za povzbuzení.
Miroslav Plešák
Otištěno v programovém bulletinu
k Langrově Periférii, režírované
doc. Milošem Hynštem roku 1994
v Mahenově činohře
Národního divadla v Brně.
Adresát Miloš Hynšt
(Dopis dramaturga režisérovi)
str. 14
Evropský sociální fond podporuje rozvoj
Hudební fakulty
Projekt „Inovace studijního programu Hudební umění Hudební
fakulty JAMU“ (reg. č. CZ. 1.07/2.2.00/07.0345)
probíhá na HF JAMU již od letního semestru 2009 a bude
končit v prosinci 2011. Je spolufinancován z Evropského
sociálního fondu a státního rozpočtu ČR.
Jde o komplexní inovaci studia na Hudebné fakultě.
V rámci klíčové aktivity projektu č. 5 „Workshopy zahraničních
odborníků“ jsou studijní obory inovovány formou
zvaní zahraničních pedagogů a hudebníků, expertů v nejrůznějších
oblastech, kteří na Hudební fakultě vedou teoretické
semináře nebo workshopy, v nichž se studenti sami
aktivně zapojují. Někteří hosté dokonce nabídnou nejen
studentům HF, ale i brněnskému publiku svůj koncert. Díky
těmto akcím se zvyšuje „vybavenost“ studentů do budoucí
praxe, jejich kvalifikace, flexibilita a konkurenceschopnost.
Neméně cenné jsou navázané kontakty a rozvoj vztahů mezi
domácími studenty a zahraničím.
V tomto semestru jsme mohli ve dnech 26. a 27. října
navštívit dílnu, která proběhla pod patronátem nově vzniklé
Katedry jazzové interpretace na Hudební fakultě. Dvoudenní
aktivní workshop vedlo seskupení, které spojuje českou
a americkou špičku současného jazzu, a to Skip Wilkins
Quintet ve složení: Josef Fečo (kontrabas), Skip Wilkins (klavír),
Neil Wetzel (saxofon) a Gary Rissmiller (bicí nástroje)
a Rostislav Fraš (saxofon).
Podzimní semestr je zatím převážně ve znamení nové
hudby. V říjnu navštívil Hudební fakultu německý muzikolog
profesor dr. Martin Erdmann. Svou výuku směřoval ke studentům
oboru Interpretace nové hudby, Teorie kompozice,
Rozbor skladeb, Základy teorie kompozice, Improvizace
a Soudobá klavírní literatura. Přibližoval našim studentům
různé aspekty tvorby Johna Cage. Zvláště se věnoval přípravě
studentů, kteří se budou podílet s americkými hosty na
provedení cyklu Song Books 7. prosince 2010. Ve spolupráci
s festivalem Setkávání nové hudby se uskuteční hned
čtyři workshopy, které se budou konat pod vedením Martina
Hermana (skladatel), Davida Rosebooma (skladatel, performer
a interdisciplinární umělec), Vinny Golia (dechové
nástroje) a Jacqueline Bobak (zpěv).
Podzimní semestr se ale nebude věnovat pouze hudbě
nové. Varhaník a skladatel Ernst Wally, odborník na duchovní
hudbu, působící v současné době jako varhaník chrámu
sv. Štěpána ve Vídni, nás poctí svou návštěvou 23. a 24. 11.
Jeho přednáška bude na téma Vídeň a  konec tonality.
Zaměří se na dílo Gustava Mahlera a ranou Vídeňskou školu,
respektive její vývoj do roku 1913.
Týden od 14.  do 21. listopadu bude výuku Hudební fakulty
obohacovat již známý dirigent Zsolt Nagy. Tentokrát se
bude věnovat především studentům dirigování a předmětu
komorní hra. Na přelomu listopadu a prosince proběhne poslední
návštěva zahraničního pedagoga v roce 2010. Přijede
Nick Petrella a bude vést semináře určené bicím nástrojům.
Po novém roce bude klíčová aktivita zaměřena na dechové
nástroje ad.
Jistě je nač se těšit.
Johana Malá
Skip Wilkins na piano a Neil Wetzel na saxofon. Skip Wilkins Quintet pro katedru bicích nástrojů,
Josef Fečo na kontrabas.
str. 15
Více než rok už běží na Divadelní fakultě
JAMU projekt „Inovace Výchovné
dramatiky v rámci studijního programu
Dramatická umění Divadelní fakulty
JAMU“. Tento projekt je realizován za
podpory Evropského sociálního fondu
a státního rozpočtu České republiky
v rámci operačního programu Vzdělávání
pro konkurenceschopnost.
V rámci projektu se úspěšně pokračuje
v rozběhnutých aktivitách. Realizuje
se inovovaný předmět Znakový
jazyk. Studenti bakalářského studia
mají výuku pravidelně v průběhu celého
semestru, studenti magisterského
studia mají tento předmět zařazen blokově
v době konání jejich konzultací.
Teoretické znalosti znakového jazyka
jsou předávány pod taktovkou Marie
Basovníkové. Prakticky si znakový jazyk
studenti osvojují při konverzačních
hodinách s Robertem Miličem. Studenti
navštěvují tento předmět s velkým
zájmem a nasazením, v loňském
akademickém roce jej všichni úspěšně
zakončili klasifikovaným zápočtem.
V rámci inovovaného předmětu Pohybová
výchova studenti rozšiřují své
profesní kompetence o další rozměr –
sportovní pohybové hry s míčem. Výuka
probíhá formou několikadenních
kurzů během školního roku. Další kurz
se plánuje na konec zimního semestru
2010–11.
V rámci projektu mohou studenti
sbírat zkušenosti z praxe a to na stážích
v partnerských institucích JAMU.
Pravidelně probíhají stáže v brněnské
a pražské škole pro sluchově postižené.
Výhodou je setkávání s žáky škol
a možnost připravit si praktický výstup
pro konkrétní skupinu žáků. Zde se
také cení možnost získat zpětnou vazbu
od přítomných pedagogů. Pro studenty
bylo zajímavé zapojit se do dění
mateřské školy pro sluchově postižené
v Brně. Na místě bylo velmi důležité
zvolit vhodnou komunikaci a schopnost
zaujmout děti předškolního věku.
Studenti oceňují pravidelné stáže
v Divadle Neslyším. Mají možnost
nahlédnout do chodu divadla, seznamují
se s jeho historií, systémem práce
jímž byl odborný výklad všech termínů
v češtině. Ke každému termínu byla vytvořena
glosa (výklad), která však bude
vysvětlovat heslo psané v češtině, tak
aby byl výklad srozumitelný studentovi,
jehož prvním jazykem není český jazyk.
Naopak kontextové věty, které se
též objevují u každého hesla, budou ve
slovníku v podobě konkrétních příkladů
spontánně použitých v českém znakovém
jazyce. Tyto věty mají za úkol objasnit
v jakém kontextu, případně v jakých
spojeních je můžeme v českém znakovém
jazyce nalézt či použít.
Jedním z cílů tohoto slovníku byla
práce se skutečností, že studenti českých
vysokých škol jsou nuceni studovat
ve dvou jazycích – v českém a znakovém
jazyce. Z toho důvodu je snaha
pracovat ve slovníku s oběma jazyky,
stavět je na stejnou úroveň důležitosti
a nemíchat je tedy dohromady, vyjma
hesel, které jsou v češtině i znakovém
jazyce.
Slovník bude sloužit nejen jako studijní
pomůcka pro pedagogy i studenty,
ale dostane se také do rukou veřejnosti.
V současné chvíli je zpracován
graficky, v podobě DVD lze slovník
očekávat na konci roku 2010.
Na plakátu jsou: Petra Vaňurová
a Karel Heřman (z Divadla Neslyším).
Robert Milič (lektor znakového
jazyka), Radka Kulichová (garant
projektu Inovace VDN) – stojí zády,
Jolanta Znotina (studentka) – stojí
čelem.
a podílí se na kompletní přípravě a realizaci
vybraných divadelních inscenací.
V zimním semestru se stáž v Divadle
Neslyším prolnula s premiérou představení
Největší poklad režisérky Zoji Mikotové,
která se konala v divadle Husa
na provázku v Brně dne 9. listopadu
2010. Studenti měli možnost shlédnout
herecký koncert Petry Vaňurové a Karla
Heřmana. V rámci stáže pak proběhne
diskuse o realizované premiéře, o přípravách
inscenace a spolupráci neslyšící
herečky a slyšícího herce.
Další významnou aktivitou projektu
je práce na multimediálním překladovém
terminologickém slovníku pro
obor dramatická výchova ve spolupráci
s Českou komorou tlumočníků
znakového jazyka. Snahou je sesbírat
ustálené termíny daného oboru, vytvořit
nové termíny a vše zaznamenat
na DVD.
Jedná se o významný výstup projektu,
proto se podíváme, jak práce na slovníku
dosud probíhala. Prvním krokem
bylo vytvoření hesláře, který obsahuje
ty nejzákladnější termíny, používané při
výuce předmětů dramatické výchovy.
Z původně plánovaných pěti set hesel
bylo nakonec vybráno čtyři sta základních
termínů. Tyto termíny najdeme ve
slovníku, jak v českém znakovém jazyce,
tak i v psané češtině. Poté následoval
další důležitý lexikografický krok,
Radka Kulichová a Lucie Hanáková
Kontakt pro případné dotazy:
Lucie Hanáková, DF JAMU
lhanakova@jamu.cz
klapka: 1347, mobil: 733 127 618
Inovace studijního programu
Dramatická umění úspěšně pokračuje
str. 16
původním povoláním učitel na druhém stupni základního
vzdělávání. V polovině 60. let 20. století se stal poradcem
místní radnice pro dramatickou výchovu a začal systematicky
a koncepčně prosazovat dramatickou výchovu do škol
v londýnských čtvrtích Havering, Redbridge a Barking. Zároveň
si uvědomoval význam divadla pro formování mladých
lidí, a proto se snažil vytvořit prostor pro divadelní aktivity
v této lokalitě. Obklopil se týmem učitelů, se kterými se
setkal během pořádání seminářů na podporu studentského
divadla a společně začali připravovat výukové programy
pro školy, postavené na dramatické výchově. Programy
byly zaměřeny na různé oblasti (občanská výchova, zeměpis,
fyzika), mnoho těchto projektů bylo inspirováno historickými
událostmi (např. požár Londýna 1666 či zámořské
objevy konce 15. století). Mimo to založil divadelní soubor
pro mládež, Redbridge Youth Theatre Workshop (R.Y.T.W.).
Tak vzniklo Redbridge Drama Centre. Další aktivitou centra
bylo pořádání divadelního festivalu, kterého se už v roce
1968 zúčastnil český soubor PIRKO. Tehdy začalo dlouholeté
přátelství, které mělo významný vliv na rozvoj dramatické
výchovy u nás, protože činnost R.D.C. se stala vizí, kterou
se „lidé z PIRKA“ snažili prosadit i v podmínkách socialistického
Československa.
Na živné půdě divadelního souboru PIRKO se v brněnských
Lužánkách postupně vytvořily podmínky pro vznik
podobného profesionálního pracoviště. Jeho založení v roce
1989 bylo dílem lidí, kteří sami na sobě zažili neopakovatelnou
atmosféru R.D.C. a kteří si, stejně jako Hugh Lovegrove,
uvědomovali význam divadla a dramatické výchovy pro výchovu
dětí a mladých lidí. Jindra Delongová, Silva Macková
Letos o prázdninách se v Londýně konal mezinárodní divadelní
festival studentských souborů Redbridge International
Youth Theatre Festival 2010, který pořádalo Centrum dramatické
výchovy ve čtvrti Redbridge (R.D.C.). Od 24. do
30. července 2010 se zde setkaly hostitelský soubor Redbridge
Youth Theatre Workshop (autorská inscenace Frequency
v režii Chrise Bockinga), soubor SAVI z litevského
města Telsiai (inscenace Adele’s CV v režii Laimuté Pocevičiené),
gymnaziální soubor ze slovinského Mariboru (inscenace
Dam Ti Dam, režie Vladimir Vlaskalis), divadelní soubor
PIRKO z Brna (inscenace Ztracený chlapec v režii Silvy
Mackové) a soubor Heidi und Klum, děvčátka z hor ze ZUŠ
Trutnov (inscenace Vertigo, režie Dominika Špalková). Není
náhoda, že dvě členky souboru Heidi und Klum z Trutnova,
Anna Klimešová a Michaela Šebestová, začaly v tomto
akademickém roce studovat na Divadelní fakultě JAMU.
Účastníci setkání měli dále možnost vidět inscenaci Money
profesionálního seskupení Shunt Theatre, které působí
v prostoru bývalé továrny na tabák na břehu Temže, inspirovanou
stejnojmenným románem E. Zoly a inscenaci studentů
univerzity z Cambridge. Za Divadelní fakultu JAMU
se festivalu zúčastnily prof. Silva Macková, Zuzana Žáková
a Veronika Rodriguezová z ateliéru Divadlo a výchova.
Redbridge Drama Centre
U zrodu Redbridge Drama Centre (R.D.C.), které se nachází
ve východolondýnské čtvrti Redbridge, stál Hugh Lovegrove,
Na podzim letošního roku se na JAMU rozběhl nový projekt
„Komplexní systém dalšího vzdělávání pedagogických
a nepedagogických zaměstnanců JAMU“, který umožní zaměstnancům
prohlubovat svoje znalosti např. v oblasti IT,
cizích jazyků, pedagogického vzdělávání a dalších činností
z oblasti managementu vysokých škol.
Vzdělávání určené všem zaměstnancům JAMU bude
probíhat po dobu tří let a klade si za cíl usnadnit pracovníkům
celoživotní zvyšování kvalifikace.
Zájem o program a jeho potřebu potvrdilo i naplnění
deseti celoročních jazykových kurzů (anglický, francouzský,
německý a španělský jazyk). Pro další zájemce o cizí jazyky
jsou na rok 2011 připravovány čtyři týdenní intenzivní kurzy.
Nejbližší je plánován na přelom ledna a února v Brně,
mimobrněnské budou tradičně dva letní kurzy a podzimní
se opět uskuteční v Brně.
Zdokonalení dovedností v oblasti informačních technologií
je cílem dalšího tematického okruhu, v rámci něhož
proběhnou školení zaměřená na základní nástroje Microsoft
Office, ekonomický systém SAP aj.
Aktuální informace k jednotlivým kurzům naleznete vždy
v Aktualitách na stránce www.jamu.cz.
Informace o projektu:
Doba realizace:	 1. 9. 2010 – 31. 8. 2013
Rozpočet projektu: 8,1 mil. Kč (spolufinancováno z Evropského
sociálního fondu a státního rozpočtu ČR)
Reg. číslo: CZ. 1.07/2.2.00/15.0044
Garant projektu:	
Prof. PhDr. Václav Cejpek
Projektový manažer:
Ing. Dana Horníčková (hornickova@jamu.cz)
Finanční manažer:
Ing. Šárka Kusáková (kusakova@jamu.cz)
Další informace o projektu jsou k dispozici na stránkách
www.jamu.cz v záložce Projekty EU (http://esf.jamu.cz/pro-
jekty-jamu/0044.html).
Dana Horníčková
Celoživotní vzdělávání pro zaměstnance
Setkání v červenci
Festivaly n konference n setkání v zahraničí n Festivaly n konference n setkání v zahraničí
str. 17
a Dana Svozilová, společně s dalšími spolupracovníky, Jarmilou
Doležalovou, Miroslavem Obrátilem aj., začali dramatickou
výchovu zavádět do stávajícího školského systému.
Vznikla nabídka dramatických lekcí, které navštěvovali
učitelé a žáci brněnských škol. Dnes již legendární programy,
které později Dana Svozilová zpracovala ve své disertační
práci (Analýza strukturované dramatické hry v kontextu
dramatické výchovy. Brno: JAMU, 2005), byly jednak inspirovány
autory, jejichž dílo se stalo předlohou pro divadelní
zpracování souboru PIRKO (např. Neposlušná Barborka
Daisy Mrázkové), ale i jinými předlohami (např. Diogénés
v sudu Hany Doskočilové). Současným ředitelem R.D.C. je
Keith Homer, který zde dříve působil jako učitel. Centrum
dále zaměstnává dva učitele na plný a jednoho na částečný
úvazek, dva techniky, účetní a uklízečku. Další učitelé,
kteří vedou dětské divadelní soubory, jsou zaměstnáni na
dohody. Mezi ně patří i Michael Woodwood, profesionální
režisér a vedoucí profesionální divadelní společnosti Vital
Stage Theatre Company.
Historii a současnosti R.D.C. se věnuje diplomová práce
Keitha Homera (The development of Drama in Education in
three North East London Boroughs from 1965 to 1988, with
particular reference to the role played by the Advisory Service.
London: Bretton Hall, 1991) a diplomová práce Jany
Jevické (Centrum neprofesionálního divadla – návrh modelu
na základě zkušeností z anglického centra dramatické výchovy.
Brno: JAMU, 2009), která byla v R.D.C. na tříměsíční
pracovní stáži.
Redbridge International Youth Theatre Festival 2010
Letošní festival vycházel z tradice, kterou založil před čtyřiceti
lety Hugh Lovegrove.
Jana Jevická ve své diplomové práci píše: „... pracovní
nasazení, s jakým jsem se setkala v R.D.C. je nebývalé.
Všichni zaměstnanci tráví v centru denně minimálně 10 hodin
a práce o víkendech není žádnou výjimkou. Je to zvlášť
obdivuhodné ve chvíli, když si uvědomím, že toto centrum
funguje už 40 let a pořád mají jeho zaměstnanci silnou motivaci
nejen v něm pracovat, ale dělat něco navíc, společně
vymýšlet nové projekty a prosazovat nové plány. Tohle
nadšení dělá z R.D.C. skutečně neobvyklé místo“. Program
i celý průběh festivalu tento postřeh dokazuje: od neděle
do pátku dopoledne dílna, vedená učiteli R.D.C., odpoledne
dílna vedoucích hostujících souborů a večer představení,
zakončené debatou s diváky.
R.D.C. je skutečně neobvyklé místo a zmínil se o tom
i Peter J. Smith, herec, režisér a ředitel International Theatre
Exchange, která se věnuje setkávání na poli amatérského
divadla, ve svém projevu při zahájení festivalu.
Jako členka PIRKA jsem měla možnost účastnit se výměnných
návštěv v 80. letech a tato zkušenost silně ovlivnila
životy členů obou souborů. Přátelství, která byla tehdy
navázána, trvají dodnes. Potvrzením toho je fakt, že řada
bývalých členů se přišla během festivalu podívat, a já tak
znovu potkala lidi, se kterými jsem se rozloučila před dvaceti
lety. Znovu jsem se setkala s Jo Balcombe, bývalou ředitelkou
R.D.C. či s Marjorie Lovegrove, manželkou Hugha, které
spolu s ženami pracovníků centra vařily a servírovaly večeře
pro účastníky festivalu. Když umyly a utřely nádobí, převlékly
se do společenských šatů a šly na večerní představení.
Pět dopoledních dílen vedl Michael Woodwood a další
členové Vital Stage Theatre Company, tedy profesionální
herci. Čtyři dílny byly zaměřeny na rozvoj divadelních dovedností
účastníků festivalu, především na výraz a pohyb na
jevišti, pátá, závěrečná dílna byla teambuildingová soutěž.
Michael začal pohybovými aktivitami, skrze něž ladil
skupinu bezmála padesáti mladých lidí. Většina cvičení patří
do běžného arzenálu průpravných aktivit studentských
divadelních souborů (např. cvičení zrcadla, tvoření skupin
podle něčeho společného, chůze po prostoru a jednotné
zastavování, štronzo, práce s hudbou atp.). Celý týden se
Michael zaměřoval na tempo a rytmus pohybu jako zdroje
napětí a jevištního významu. K tomu hojně využíval kvalitní
technické zázemí R.D.C. – světla, hudbu, mlhostroj atp.
Účastníci dílen pracovali ve smíšených skupinách, které vznikaly
během práce a často se měnily. Je to způsob práce pro
Michaela i pro další učitele R.D.C. typický a je čitelný i ve
vytvořených inscenacích. Já osobně považuji jejich styl za
inspirativní a obohacující pro pochopení zákonitostí pohybu
na jevišti; zároveň upozorňuji, že ne všichni, ať účastníci či
vedoucí, Michaelovo pojetí herecké výchovy přijímají. Silné
zaměření na výraz herců, které není v dílnách vázáno na
konkrétní obsah, pouze na žánr (např. jsme pracovali s melodramatem),
skrývá nebezpečí vnějškového vyjádření, které
se může stát prázdnou grimasou. Je to, podle mého názoru,
problém jiného stylu anglického amatérského divadla,
které je zaměřeno na expresi vyjádření, což – především na
středoevropského diváka – může působit přehnaně a někdy
až nepříjemně. Příkladem tohoto přístupu bylo páteční
představení When in Rome studentského souboru The
Cambridge Fool, které po stránce scénografické, kostýmní
ale i herecké připomínalo současné křečovité televizní show.
Odpolední dílny vedoucích hostujících souborů byly různorodé
a nabízely ukázku stylu práce souboru. Měly také
zprostředkovat práci na inscenaci, která následovala ve večerním
bloku. Zahájení připadlo na Dominiku Špalkovou,
vedoucí souboru Heidi und Klum, děvčátka z hor, která přinesla
osobitou práci s hudbou a pohybem, což bylo východisko
inscenace Vertigo (inspirované románem Vlny Virginie
Woolfové), která, jak vyplynulo z diskuse, patřila k nejsilnějším
diváckým zážitkům festivalu. Druhá dílna, kterou vedly
Zuzana Žáková a Veronika Rodriguezová, byla zaměřena
na seznámení s prostorem R.D.C. a jeho okolí, což se stalo
východiskem pro drobné divadelní výstupy, inspirované
vybranými místy. Pohybová dílna slovinského souboru ústila
do individuálních výstupů s bezmála psychoterapeutickým
nádechem, což bylo předehrou k povrchní koketérii s coolness
postupy v představení Dam Ti Dam. Východiskem litevské
dílny, vedené režisérkou souboru Laimuté Pocevičiené,
byla práce s předměty, které byly inspirací k inscenaci
Adele’s CV, uhlazené jevištní ilustraci dnes frekventovaného
tématu poruch příjmu potravy, doprovázeného skladbami
str. 18
V nedalekém Mnichově se letos konal Světový kongres Mezinárodní
federace pro výzkum divadla (International Federation
for Theatre Research – IFTR-FIRT), jehož se koncem července
účastnili tři pedagogové a odborní pracovníci Divadelní fakulty
JAMU, doc. PhDr. Jan Roubal, Ph.D., MgA. David Drozd,
Ph.D., a Mgr. et Mgr. Radka Kunderová. Organizaci konfe­rence
zajišťovala katedra divadelní vědy tamní Ludwig-Maximi­lians
Universität (LMU), pod vedením svého šéfa, uznávaného teatrologa
novozélandského původu Christophera Balmeho.
Program kongresu sestával ze dvou částí. V prvních dvou
dnech probíhala jednání patnácti pracovních skupin, sdružujících
specialisty stejného zaměření (např. „Scénografie“,
„Arabské divadlo“, „Politické inscenace“ či „Historiografie“),
kteří společně pracují na vybraných tématech. D. Drozd
přednesl svůj příspěvek v rámci skupiny „Analýza inscenace“,
jejímž je členem, jednání skupiny se účastnil i J. Roubal,
zatímco R. Kunderová sledovala práci skupiny „Beckett“.
V následujících čtyřech dnech probíhaly standardní konferenční
panely, zaštítěné souhrnným tématem „Kultury
moderny“ (Cultures of Modernity). V majestátné klasicistní
budově LMU probíhaly nejen přednášky zkušených akademiků,
ale také začínajících vědců, často doktorandů, jimž
bylo věnováno „Fórum pro nové badatele“ (New Scholar’s
Forum). Přednášky probíhaly paralelně v osmi sálech, zaznělo
přes tři sta příspěvků. Tematická škála jednotlivých panelů
byla velmi pestrá, od ideologizace starořecké tragédie, přes
Brechtův a Kantorův odkaz až po moderní divadlo v Nigérii
či muzikál a vizuální koncepty (post)moderny. Mezi hlavní
řečníky patřila i jedna z nejvýznamnějších teatroložek současnosti,
Erika Fischer-Lichte, která před zaplněnou monumentální
aulou přednesla příspěvek „Modernizace jako
mísení kultur v inscenaci“. V rámci konference vystoupili
i mnozí další špičkoví představitelé oboru, např. Marvin
Carlson (City University of New York), Willmar Sauter (University
of Stockholm), Thomas Postlewait (University of Washington),
Hans-Peter Bayerdörfer (LMU) ad.
Kongres zahrnoval i  prakticky orientovaný seminář
s edito­ry časopisu „Theatre Research International“, který
IFTR-FIRT vydává, na němž zástupci JAMU získali užitečné
informace o redakčních postupech prestižního mezinárodního
periodika i kritériích pro přijetí textů.
Společenský program nabízel dostatek příležitostí pro
vznik či prohloubení neformálních vztahů mezi účastníky.
Organizátoři zprostředkovali mj. návštěvu představení „Bouře“
v mnichovském Kammerspiele (režie Stefan Pucher) či
výjezd do Rakouska na „Oidipa na Kolóně“ v režii slavného
Petera Steina, jehož inscenace byla uváděna v rámci souběžně
probíhajícího festivalu Salzburger Festspiele.
Příští konference IFTR-FIRT se koná v srpnu 2011 v Ósace
a bude věnována tématům „Tradice – inovace – společenství“.
Radka Kunderová
D. Šostakoviče promixovanými s Gotan Projektem. Dojmy
z programu festivalu shrnuje Dominika Špalková: „Festival
je prezentován a koncipován především jako setkání studentů
a vedoucích souborů, kteří tak na společném místě mají
možnost porovnávat přístup k divadelní práci s mladými
lidmi v různých zemích. A to se stalo a pomíchalo… Zároveň
ale musím přiznat, že v tak profesionálních technických
podmínkách a zázemí se člověk v Česku jen tak neocitne.
A taky nikdy nedocílí tak přesných nástupů jako Angličané,
smyslu pro ladnost jako Litevci a otevřenosti ve věcech sexu
na jevišti jako Slovinci…“
Londýnský festival i celá další činnost R.D.C. je důkazem,
jakou moc divadlo má. Ta působí navzdory času i navzdory
ideologiím. Odkaz Hugha Lovegrova trvá a je stále
plný smyslu a života.
Veronika Rodriguezová
Původní článek o Redbridge International Youth
Theatre Festival 2010 najdete v časopise
Amatérská scéna 6/2010.
Zástupci Divadelní fakulty na světovém kongresu teatrologů
(25. července – 30. července 2010)
ENCATC je evropská síť vzdělávacích center a vysokoškolských
institucí poskytující vzdělávání v oblasti managementu
kultury a kulturní politiky se statutem mezinárodní neziskové
organizace. Založena byla v roce 1992 v Polsku a v současné
době má celkem 127 členů z 33 zemí. JAMU je jedním
z členů této sítě.
Spolupracuje s řadou mezinárodních a evropských institucí,
organizací a nadací, ale také se sítěmi, které se zabývají
výukou kulturní politiky a kulturního managementu, a to na
celosvětové úrovni. Mezi ně patří např. UNESCO, Evropský
parlament, Evropská komise či řídící orgán pro kulturu Rady
Evropy.
Letošní 18. výroční konference se zúčastnili tři pedagogové
a dva studenti magisterského stupně studia divadelního
manažerství. Konference se uskutečnila ve dnech 6.–8. 10.
2010 v Bruselu a jejím hlavním mottem bylo „Can I google
it?“. Třídenní program konference byl náročný, zúčastnilo se
jej přes 120 odborníků z Evropy, USA a Kanady. Odborná část
konference byla přínosná zejména v oblasti panelové diskuse
a v rámci pracovních skupin. Panelová diskuse se zabývala
Účast pedagogů a studentů Divadelní fakulty JAMU
na 18. výroční konferenci a valném shromáždění ENCATC
str. 19
ELIA (European League of Institutes of the Arts) je evropská
síť sdružující vysoké školy a univerzity, které poskytují
umělecké, profesně orientované vzdělání. Síť má 336 členských
univerzit a reprezentuje 47 zemí a 300 000 studentů.
JAMU je dlouhodobým členem této sítě a kromě toho,
že využívá její informačně-argumentační bázi pro advokacii
vysokého uměleckého školství v ČR, byla v minulosti zapojena
do řady jednotlivých projektů. Z dob minulých vzpomeňme
na projekty související s reformou vysokoškolského
vzdělávání do třístupňového modelu studia (tzv. Boloňský
proces) a na ně návazné tunningové projekty či projekty
orientované přímo na rozvoj kompetencí pedagogů (např.
Teachers Academy) či studentů. Právě takovým, na studenty
orientovaným projektem, je Languages through Lenses
2010, soutěž studentských filmů, ve které nás v letošním
roce excelentně reprezentovala Petra Vencelidesová (tutor
Petr Francán) a Lucia Pazderková (tutor Tomáš Gruna). Jejich
filmy můžete shlédnout na http://www.prix-uropa.de/
pe10/languages_through_lenses/.
ELIA pořádá každé dva roky svoji konferenci, která se
v rámci vymezeného tématu věnuje aktuálním problémům
vysokého uměleckého školství. Ta letošní jedenáctá konference
se uskutečnila ve francouzském Nantes na konci října.
Nesla se v tematickém duchu „Umění v srdci území“ a chtěla
Bienální konference ELIA, Nantes, 27.–30. října 2010
potřebou přehodnocení studijních plánů kulturního managementu
a rolí univerzit ve vzdělávání budoucích kulturních
manažerů. Každý z pedagogů se dále zúčastnil jedné z nabízených
pracovních skupin, a sice „kulturní observatoře“,
„kreativní podnikání a vzdělávání v kultuře“ a „Evropa mezinárodní“.
Zaměření pracovních skupin souviselo s předměty,
které zúčastnění pedagogové na DIFA vyučují. Konference tak
svým účastníkům poskytla možnost sledovat nejnovější trendy
rozvoje svého oboru a sdílet zkušenosti s odborníky z praxe.
Pro zúčastněné studenty připravili organizátoři speciální
program v rámci Výroční studentské konference. Díky ní měla
skupina cca 30 studentů z různých evropských vysokých škol
možnost posílit své znalosti v oblasti evropské kulturní politiky,
zvýšit své povědomí o možnostech financování kulturních
projektů založených na mezinárodní spolupráci a setkat se
také se zástupci různých kulturních institucí sídlících v Bruselu.
Studenti tak mohou rozvíjet své mezinárodní kontakty
a najít partnery pro své projekty.
Účastí na konferenci získala Divadelní fakulta podklady
pro vytvoření evropského rámce kvalifikací pro obor divadelní
manažerství, který používá Goldsmith University v Londýně,
na konferenci reprezentovaná Geraldem Lidstonem. Velkým
přínosem konferenci bylo zprostředkování účasti ekonoma
Tomáše Sedláčka, který řídil panelovou diskusi, a to díky
MgA. Blance Chládkové, která je od roku 2009 členkou
správní rady ENCATC. Podařilo se tak propojit plánovaný
workshop pro studenty JAMU, který v rámci projektu financovaného
z Fondu rozvoje vysokých škol Tomáš Sedláček na
JAMU povede, a to 19. 11. 2010, s konfrontací jeho osobnosti
v rámci mezinárodního prostředí arts managementu.
Během konference také proběhlo zasedání valného shromáždění,
ve kterém byla MgA. Blanka Chládková znovu potvrzena
ve funkci člena správní rady.
Součástí společenského programu bylo mimo jiné zahájení
kampaně Culture Action Europe „We are more“, o které
informoval např. také Institut umění v ČR.
Díky DIFA JAMU byl obnoven kontakt mezi sítěmi
ENCATC a ELIA (JAMU je rovněž členem sítě ELIA) – konference
se zúčastnil Mark Gaynor, který má na starosti styk
s členskými institucemi ELIA. Po vzájemném jednání byla
MgA. Blanka Chládková sítí pověřena zastupovat ENCATC
v rámci ELIA a pokusit se nastavit nové parametry spolupráce.
Lucie Abou, Blanka Chládková
Letos podruhé se uskutečnilo mezinárodní setkání mladých
lidí působících v oblastech umění, ekologie, sociálních záležitostí
a solidarity ve francouzském Nantes. Fórum proběhlo
v bouřlivých dnech od 14. do 16. října 2010, kdy celá Francie
stávkovala, což pocítili všichni účastníci na vlastní kůži.
Ani stávka však nakonec nezabránila tomu, aby do Nantes
dorazilo 80 hostů ze 17 různých, nejen evropských,
zemí. Účastníci fóra byli vybráni odbornou komisí, která
celkově ohodnotila 72 projektů, zaměřených na posílení
role občanství a společného soužití. Celkově vznikly čtyři
kategorie – umění a kultura, životní prostředí, solidarita
a sociální otázky.
V první z nich se ocitl i projekt „Culture with love – management“,
který popisuje vznik občanského sdružení „Spolek
kultura & management“, který jsem založila před čtyřmi
lety spolu se studenty JAMU Martinem Maryškou a Alenkou
Stříbrnou. Činnost sdružení se zdárně rozvíjí, a tak jsem se
setkala v Nantes s kolegy z dánské Kodaně a německého
Pforzheimu, ale také s týmem z Potsdamu, který prezentoval
společný projekt spolku a německých kolegů.
V rámci setkání proběhly prezentace všech vítězných
projektů, workshopy a exkurze. Tyto aktivity byly velmi inspirující
a mnozí účastníci fóra odjížděli z Nantes s novými
nápady a partnerstvími pro příští rok. Celou akci podpořil
a napomohl zajistit také Robert Kudělka z odboru zahraničních
vztahů magistrátu města Brna, který zároveň vyslovil
přání, aby se i v příštím roce fóra zúčastnil některý ze studentů
JAMU se svým zajímavým projektem.
Více informací naleznete pod odkazy:
www.nantescreativegenerations.eu;
www.kultura-management.cz.
Lucie Šilerová
Nantes Creative Generations 2010
Pokračování na straně 20
str. 20
se zabývat posláním uměleckých škol v rámci komunity
a města. Na pozadí tohoto tématu, které dalo osnovu všem
sympoziím a disciplinárním pracovním skupinám, se však
výrazně promítala problematika spojená s krizí financování
vysokých (nejen uměleckých) škol v Evropě, problematika
kvality a budoucí klasifikace (rankingu) vysokých škol, kvalifikačních
rámců jednotlivých oborů a v neposlední řadě
otázka kreativních průmyslů. Konferenci letos doprovázala
řada uměleckých prezentací a představení pod souhrnným
názvem NEU/NOW festival (více informací na: http://www.
neunow.com//), kam DIFA nominovala představení studentky
Nely Kornetové s názvem BA ZEN (http://www.neunow.
com//portfolio. html? id=467).
Divadelní fakulta JAMU dlouhodobě plánovala svoji
účast na výroční konferenci a to zejména směrem k propagaci
vlastních projektů: festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER
a Mezinárodního doktorského semináře (doktorský studijní
program zaměřený na performační umění je z evropského
hlediska poměrně exkluzivní záležitostí a disponuje jím jen
velmi malá skupina vysokých uměleckých škol). Zároveň
jsme, jako zástupci Divadelní fakulty, chtěli obsáhnout celé
spektrum sympozií, která probíhala souběžně a nebylo by
v silách jednotlivce získat všechny informace a využít dostupné
kontakty. Program konference a další informace jsou
dostupné na http://www.eliabiennial.com.
Z příspěvků plenárních zasedání a sympozií, jichž jsem
se zúčastnila, považuji za podnětný zejména klíčový proslov
Bernarda Stieglera, presidenta společnosti Ars Industrialis
(www.arsindustrilist.org) a ředitele Institutu pro výzkum
a inovaci Centra Georgese Pompidou v Paříži a profesora
Goldsmith College, Londýn, a Technologické university
v Compiegne, který hovořil o měnící se dostupnosti umění.
Diváci se podle něj postupně mění z konzumentů na producenty
umění (zejména pak v elektronickém prostoru),
jsou více vzdělaní a informovaní. V této souvislosti padlo
nepříliš vábné slovo deploretarizace umění ve smyslu nutnosti
zachování profesionálního uměleckého směřování
(a tím i vzdělávání), která jde ruku v ruce s budoucím nastavením
jiného pohledu na publikum (umělec jako součást
svého publika). V jeho přednášce byla doporučena publikace
Petera Halla, která se snaží odpovědět na otázku, zda
je divadlo skutečně nezbytné (Hall, Peter: The Necessary
Theatre. Theatre Communication Group. New York, 1999.
ISBN 1–55936–178–6 [dostupné on-line]).
Stiegler také glosoval uzavřenost univerzitního uměleckého
vzdělávání směrem k novým technologiím – technika
nepřináší problémy, přináší je naše (ne)schopnost reagovat
na technologie správným způsobem. Úkolem uměleckých
škol má být modifikace know-how jak zacházet s informací.
Dříve byla metadata majetkem knihoven a univerzit, které
budovaly rejstříky, a faktická moc nad informacemi náležela
těm, kteří rozhodovali (decision makers). V současnosti jsou
informace a data v rukou veřejnosti a je otázka schopnosti
vysokých uměleckých škol, jakou metodologii pro práci
s informacemi v konkurenčním prostředí nabídnou.
Na sympoziu (h)eART(h) Regenerace měst a  role
uměleckých škol, které probíhalo souběžně se třemi dalšími
sympozii, byly předneseny tři příspěvky, mezi nimi přednáška
prof. Petra Oslzlého, který na případech festivalu SETKÁNÍ/
ENCOUNTER a Divadelní svět Brno dokumentoval fenomén
působení divadla a divadelních škol ve společnosti a komunitě
města. V rámci svého příspěvku navrhl šest témat pro dialogické
zkoumání v programování pedagogických aktivit divadelní
školy: postavení umění i umělců ve společnosti, kdy a čím
je ve společnosti navozen pocit společenství, otázka poslání
umění ve společnosti, vztah umění a etiky, vztah umělecké
fikce a reality, otázka teatrality současného veřejného života,
zejména pak politiky. Příspěvek prof. Petra Oslzlého jako jeden
z mála přinesl metodologické a filozofické otázky výuky
uměleckých škol v rámci konkrétních případů. Celý text jeho
přednášky v anglickém (!) jazyce bude dostupný na (http://
difa. jamu.cz/zahranicni-oddeleni/). V rámci tohoto sympozia
pokračovala diskuse, která se prezentovala úvahami nad
konzumentarismem, městskou mikrosociologií (a úlohou
umělecký děl), a směrem k festivalům padla připomínka, že
mezinárodní vizibilita festivalu či díla může opomíjet vlastní
tvůrčí proces ve prospěch přehlídkového charakteru.
Programová část konference trvala tři dny, kompletní
zpráva ze všech simultánních sekcí bude dostupná na
(http://difa. jamu.cz/zahranicni-oddeleni/)…, přesto si zde
dovolím ještě komentovat disciplinární zasedání věnované
divadlu a tanci na téma udržitelnost a performační umění.
Účastníci byli podrobeni těžkému jogínskému cvičení
švédské pedagožky dramaturgie Barbary Smeds a prezentaci
pedagožky choreografie Emmanuelle Huynh. Zatímco
první příspěvek byl jedním z dalších dlouhodobě omílaných
pláčů nad nutností uzpůsobit kurikula směrem k uplatnitelnosti
absolventů uměleckých oborů na trhu práce mimo
obor (Švédsko), druhý příspěvek formou osobní výpovědi
poměrně zajímavě popsal vývoj a profesionalizaci výuky
tance a choreografie tak, aby absolventi byli připraveni na
náročnou profesi a zároveň také mohli působit v oboru samostatně
a samozaměstnatelně.
Programová část konference byla zakončena výstupy tří
pozorovatelů, z nichž za pozornost stojí reflexe Aminy Dickerson
(USA), která vnímá rozpor mezi evropskými uměleckými
školami v jejich poslání. Některé se svou činností
snaží odpovědět na otázku „Pro koho tvoříme?“, jiné „Pro
koho učíme?“.
Po programové části se uskutečnilo závěrečné plenární
zasedání (valná hromada) členů sítě. Kromě obvyklých
schvalovacích procesů (zpráva o činnosti, rozpočet atd.)
byla zajímavá informace týkající se budoucího nového modelu
členských poplatků tak, aby mohly vysoké umělecké
školy interdisciplinárního charakteru využít všech možností
oborových skupin bez dalšího finančního nároku. Novým
prezidentem ELIA je Kieran Corcorane, Dublin Institute of
Technology, Irsko.
Z geografického pohledu je znepokojující, že se konference
nezúčastnily žádné školy z Visegrádského prostoru
(kromě JAMU, AMU a VŠVU Bratislava). Není marginálním
detailem, že se tyto země vyznačují obdobným
str. 21
systém vysokého uměleckého školství, jehož postavení
a svébytnost je třeba určitým způsobem hájit tak, aby nebylo
podrobeno umělým intervencím programů (např.
ranking), na jejichž vytváření se samy nepodílely. Z celkového
diskurzu konference plyne pro strategické uvažování
uměleckých vysokých škol následující podnět: uvažovat
o své vysoké škole nikoliv z hlediska mezinárodních
mobilit („mobility“), ale spíše z hlediska schopnosti mezinárodní
propojitelnosti („connectivity“). Realita, se kterou
se potýká české vysoké školství, se nevyhýbá celému
evropskému společenství. Nastává bohužel doba, kdy je
umělecké vzdělávání podrobováno tržně orientovanému
řízení (market leaded arts education).
Z kuloárních jednání a zejména díky přednášce prof. Petra
Oslzlého, ale také prezentacím SETKÁNÍ/ENCOUNTER
a Mezinárodního doktorského semináře, jsme nasbírali řadu
zajímavých kontaktů, které při pořádání těchto aktivit využijeme.
Zároveň jsme nabídli skupině pro divadlo a tanec
EPAS, která je oborovou skupinou v rámci ELIA, spolupráci
a během dubnového SETKÁNÍ/ENCOUNTER uspořádáme
setkání této skupiny a pokusíme se do ní integrovat školy
zúčastněné na festivalu tak, aby v budoucnu byla v ELIA
zastoupena jak performační umění, tak středoevropský pohled
větší měrou.
Blanka Chládková
Výbor pro udělování nejprestižnějšího evropského ocenění
pro divadelní tvůrce The Europe Prize New Theatrical Realities
oznámil, že jejím nositelem za rok 2010 se stane také
Viliam Dočolomanský, umělecký vedoucí a režisér souboru
Farma v jeskyni. Uvedená cena se letos vyhlašuje po dvanácté
a je součástí Evropské divadelní ceny. O jejím udělení
rozhoduje odborná porota při Evropské komisi a jejími členy
jsou přední evropští teatrologové a kritici, předsedou byl
Franco Quadri, respektovaný divadelní kritik listu La Republica.
Cena podporuje nové trendy a iniciativy v evropském
divadle a bere v potaz celkový přínos tvůrce, jeho novátorství
a originalitu. Dočolomanský je prvním Čechem (a Slovákem),
kterému se této pocty dostane. Cenu Dočolomanský
převezme na slavnostním ceremoniálu, který se uskuteční na
divadelním festivalu na jaře příštího roku v Petrohradě. Jeho
součástí bude i série představení Farmy v jeskyni i odborná
konference věnovaná Dočolomanského práci.
Rádi se připojujeme k těm, kteří Vilovi srdečně blahopřejí
a v té souvislosti si připomínáme jeho studentská léta a další
působení na Divadelní fakultě JAMU. Viliam Dočolomanský
vystudoval na naší škole činoherní režii v ateliéru prof. Arnošta
Goldflama a prof. Josefa Kovalčuka v letech 1993–98.
Jeho absolventskou prací byla ve Studiu Marta inscenace hry
Thomase Bernhardta Slavnost pro Borise a inscenace hry Tenesse
Williamse Tramvaj do stanice Touha. Už jako absolvent
nastudoval s muzikálovým ročníkem inscenaci Čaroděj ze
země Oz, která úspěšně reprezentovala JAMU na festivalu
ITS v Amsterodamu. V roce 2001 založil Vilo Dočolomanský
v Praze mezinárodní divadelní uskupení Farma v jeskyni, které
se věnuje hereckému tréninku a až laboratorní práci s hlasem
a pohybem. Součástí činnosti tohoto souboru jsou i expediční
výpravy do míst, kde se uchovává autentická tradiční
kultura. Na základě těchto výzkumů potom vznikají i inscenace
jako například projekt Lorca, ke kterému získali podněty
při pobytu v Andalusii. Studium rusínských písní a tradic
bylo inspirací ke vzniku patrně nejslavnější Dočolomanského
inscenaci Sclavi – Emigrantova píseň, která získala několik
cen na slavném festivalu Fringe v Edinburku. Pobyt v Brazílii
a studium tradičních kultur v minulém roce přineslo materiál
pro jeho zatím poslední inscenaci Divadlo. V minulém roce
také Dočolomanský společně s dalšími členy Farmy v jeskyni
realizoval na Divadelní fakultě JAMU s podporou grantu
FRVŠ workshop s tématem: Fyzické a antropologické divadlo.
Josef Kovalčuk
Evropská cena pro absolventa Divadelní fakulty
Z nových přírůstků knihovny JAMU
Knihy:
Balabán, Jan: Zeptej se táty. 2010.
Haynes, Bruce: The end of early music : a period performer’s history
of music for the twenty-first century. 2007.
Hutcheon, Linda: A theory of adaptation. 2006.
Kubátová, Helena: Rukověť autora diplomky : [čtení a psaní odborných
textů ve společenských a humanitních oborech]. 2009.
Lacey, Nick: Narrative and genre key concepts in media studies. 2000.
Lecoq, Jacques: The moving body : teaching creative theatre. 2002.
Marušák, Radek: Literatura v akci : metody dramatické výchovy při
práci s uměleckou literaturou. 2010.
McKee, Robert: Story : substance, structure, style and the principles
of screenwriting. 1997.
Padevět, Jiří: Cesty s Karlem Hynkem Máchou : průvodce. 2010.
Viklický, Emil: Dialog mezi hudebním skladatelem a režisérem při
komponování hudby pro film : 8. přednáška z cyklu Vědeckopopulárních
přednášek významných absolventů Univerzity Palackého
v Olomouci. 2010.
Hudebniny:
Bogdanović, Dušan: Ricercar, 2002.
Boutros, Laurent: Amasia, 2001.
Duende flamenco: anthologie méthodique de la guitare flamenca,
volume 1 A: la solea. 1993.
Eben, Petr:  Job for organ. 1989.  
Haydn, Joseph:  Konzert in D für Violoncello und Orchester. 1998.
Mozart, Wolfgang Amadeus: Konzert in B für Fagott und Orchester.
1981.
Paganini, Niccolò: The complete works for guitar solo. 2006.
Piazzolla, Astor: Buenos Aires Hora Cero. 1964.
Schubert, Franz: Sonata in A minor, D. 821 „Arpeggione“ for B clarinet
and guitar. 1985.
The Moscow ‚Weiss‘ Manuscript (arranged for guitar by Alan Rinehart).
1995.
str. 22
Miroslav Hron je už viac ako sedem
rokov pravidelným návštevníkom koncertov
Hudobnej fakulty Janáčkovej
akadémie múzických umení. Svoju
lásku k hudbe prezentuje nielen stále
aktívnou hrou na husliach, ale taktiež
prostredníctvom maľby. Nenápadný
pán, opierajúci sa o paličku, sedávajúci
v predných radoch našej auly. Práve
takto poznajú pána Hrona študenti
JAMU. Netušia, že práve oni sú jeho
múzou a zdrojom inšpirácie. Svojich
obľúbených interpretov pozná menami.
S vrúcnosťou rozpráva o koncertoch
Milana Paľu, Marka Švestky
i bratov Zajíců. Pri otázke, prečo práve
JAMU, pán Hron neváha ani chvíľku.
Aula mu ponúka možnosť sledovať hráčov
z bezprostrednej blízkosti, pozorovať
ich výraz tváre i naplno vnímať krásu
ich hry. Portréty zachytáva výlučne
perom. „Ten, kdo kreslí propiskou, se
víc naučí. Nedá se opravovat, nemaže
se jako tužka.“ Pri kreslení na verejnosti
sa sprvu ostýchal. Vadilo mu, že ho
ľudia sledujú nevediac, že pán Hron je
nielen významným výtvarníkom, ale aj
huslistom.
Na jeseň v roku 1949 sa Miroslav
Hron ako jediný a prvý absolvent brnenskej
Pedagogickej fakulty v odbore
hudobná a výtvarná výchova pre stredné
školy ocitá ako novopečený učiteľ
v kopaničiarskom kraji, na strednej škole
v Starom Hrozenkove.
Po roku pôsobenia odchádza mladý
učiteľ do blízkeho strediska – mestečka
Bojkovice, kde po sebe zanecháva na
štyroch slepých oknách Národnej školy
sgrafita zobrazujúce život tamojších
obyvateľov. Už vyše 60-ročnú maľbu
nájdete na škole dodnes.
Pamiatky jeho tvorby zdobili napríklad
Masarykovu strednú školu, detské
domovy, kultúrny dom i železničnú stanicu
v Bojkoviciach. Medzi najväčšie
úspechyMiroslavaHronapatríprvácena
armádnej súťaže tvorivosti z roku 1960.
Chuť ďalej sa vzdelávať a rozvinúť
naplno svoj husľový talent priviedla
Miroslava Hrona na Filozofickú fakultu
Masarykovej univerzity, kde sa popri
hre na husle venoval opäť štúdiu
hudobnej výchovy. S láskou spomína
na svojich pedagógov Jana Stanovského,
Josefa Holuba, Jana Vratislavského
a mnohých ďalších.
Svoje skúsenosti a radosť z umenia
rozdával na viacerých školách. V už spomínanom
Starom Hrozenkove, Bojkoviciach,
Gottwaldove, Ostrožskej Novej
Vsi a i. Na 18 rokov sa domovom jeho
tvorivosti stal Tišnov, kde pôsobil nielen
ako prvý huslista v tišnovskom kvartete
a pedagóg huslí na miestnej LŠU, ale
najmä ako výtvarník. Práve tu vznikajú
desiatky portrétov detí i krajinomaľby
Tišnova a blízkeho okolia, ktoré boli
prezentované v rámci štyroch autorských
výstav.
Pán Hron má dnes už 83 rokov. Tak
ako po celý život, aj dnes rozdáva radosť
a optimizmus. O svojom živote rozpráva
s nadšením, ale aj s rozhorčením nad
bývalým režimom.
Kreslí, aby rozdával radosť. Svoje
die­la nepredáva. Po koncertoch ich rád
venuje interpretom a ich rodinám. „Jde
o vzájemnou radost, já moc rád kreslím
a jsem šťastný, když se mi to povede.
Člověk, kterého obdaruju, je taky rád.
Vezme si moji kresbu domů, nebo ji někomu
věnuje. Na tom nezáleží, podstatné
je, že slouží pro radost.“
Ivana Rovňáková
Na Hudební fakultě se také kreslí
str. 23
Autoři Občasníku 2010/II:
MgA.  Lucie Abou, vedoucí projektové kanceláře
JAMU
Bc. Josef Blažek, DiS., knihovna JAMU
prof. PhDr. Václav Cejpek, prorektor JAMU
BcA. Irena Dvořáková, studentka DIFA
Renata Freisová, studentka HF
Mgr. Lucie Hanáková,
projektová manažerka DIFA
Ing. Dana Horníčková,
projektová manažerka JAMU
MgA. Blanka Chládková, proděkanka DIFA
doc. Miloslav Jelínek, pedagog HF
MgA. Petra Kaderková, zahraniční oddělení DIFA
Mgr. Romana Kasperkevičová, knihovna JAMU
prof. PhDr. Josef Kovalčuk, proděkan DIFA
David Kříž, student HF
BcA. Radka Kulichová, DiS., herečka, garant
projektu Inovace Výchovné dramatiky Neslyšících
Mgr. et Mgr. Radka Kunderová,
vědeckovýzkumná pracovnice DIFA
BcA. Johana Malá, studentka HF
BcA. Kamila Pětrašová, studentka HF
prof. PhDr. Miroslav Plešák, pedagog DIFA
Mgr. Veronika Rodriguezová, pedagožka DIFA
Ivana Rovňáková, studentka HF
Alena Řezníčková, studentka HF,
asistentka tajemnice MSLJ
Mgr. Jana Slimáčková-Michálková, Ph.D.,
pedagožka HF
doc. MgA. Vít Spilka, děkan HF
MgA. Ing. Lucie Šilerová, doktorské studium HF
MgA. Zdeněk Šmukař, HF, vedoucí katedry zpěvu
MgA. Jaroslav Tuček, absolvent JAMU
JUDr. Lenka Valová, kvestorka JAMU
Autoři fotografií:
Nevena Milašinović, Miloslav Jelínek,
Johana Malá, Pavel Nesvadba, Jan Regal,
Josef Ruszelák, Iveta Ryšavá, Radovan Tesař,
Petra Vaňurová, Petr Vidomus
Noví profesoři a docenti
JAMU
prof. Mgr. Jan Gogola, DIFA
prof. MgA. Václav Kunt, HF
prof. Barbara Maria Willi, Ph.D., HF
doc. PhDr. Veronika Broulíková, DIFA
doc. MgA. Jan Jiraský, Ph.D., HF
doc. MgA. Zdeněk Nováček, HF
doc. Mgr. Milan Polák, HF
(leden–červen 2010)
červenec
Mgr. Hana Halberstadt
Dagmar Klementová
Helena Korábová
prof. Peter Michalica
doc. MgA. Zdeněk Nováček
Blanka Šípková
srpen
Mgr. Petr Janda
PhDr. Oxana Smilková
září
Jan Brzobohatý
Eva Hovancová
říjen
Mgr. Jana Matyášová
prof. PhDr. Antonín Přidal
listopad
prof. Jiří Doležel
Mgr. Eva Jelínková
Milada Křiváková
PhDr. Eva Němcová
prosinec
Mgr. Eva Broučková
Daniel Kikta
Mgr. Stanislava Pergolová
OBČASNÍK JAMU 2010/II
Redakčně připravili
Zdeňka Stejskalová a Miroslav Plešák
za spolupráce Jindřišky Bártové
E-mail: stejskalova@jamu.cz
Grafická úprava a sazba:
Donato, Šaracova 2, Brno
Tisk: Ediční středisko JAMU
www.jamu.cz/organizacni-struktura/
edicni-stredisko/
Pozvánka na III. reprezentační ples
Janáčkovy akademie múzických umění v Brně
Dámy a pánové, dovolujeme si Vás srdečně pozvat na III. reprezentační ples
Janáčkovy akademie múzických umění v Brně!
Janáčkova akademie múzických umění v Brně je prestižní a výjimečná vysoká
škola, která vychovává mladé lidi k tomu, aby se podíleli na tvorbě kultury
a jako takovou bychom ji také ve společnosti rádi prezentovali. A právě ples
je jednou z akcí, na kterých se naše škola může předvést v co nejlepším světle.
Proto jsme se tento ročník rozhodli pojmout jinak, než jak tomu bylo dosud.
Cílem plesu je vytvoření příjemného, ale zároveň reprezentativního zázemí pro
setkání pedagogů, studentů a přátel školy, stmelení spolupráce mezi studenty
Divadelní a Hudební fakulty JAMU na kulturních a společenských akcích, ale
také je pro nás neméně důležité umožnit studentům obou fakult prezentovat se
na této akci a zároveň umožnit veřejnosti, ať už studentům, profesorům či našim
přátelům, poznat prostředí školy prostřednictvím množství zábavných výstupů,
které naši studenti připravují.
Srdečně Vás zveme na
III. REPREZENTAČNÍ PLES JANÁČKOVY AKADEMIE
MÚZICKÝCH UMĚNÍ,
který se bude konat na přelomu února a března 2011
v sále Besedního domu.
Přesné datum oznámíme na www stránkách JAMU.
Těšíme se na Vás.
Organizační tým studentů DIFA a HF JAMU
Královna a král plesu loňského ročníku –
Aleš Petráš a Magda Lišková.
Životní jubilea pedagogů a zaměstnanců JAMU
str. 24
Historie z dob zázraků aneb Básník Allen Ginsberg v brněnské Martě
fejeton .........................................................
Před devatenácti lety, někdy na podzim roku 1991 vtrhnul do mé šéfovské
pracovničky ve studiu Marta řečný mladík.
„Som Vilo Dočolomanský, mám svoj umelecký súbor, napísal som a zrežíroval
inscenáciu na tému básní Allena Ginsberga s názvom Naomi, ktorú bych
u vás v štúdiu rád zahral. Pán Ginsberg ju chce vidieť, takže by sem z Ameriky
prišiel. Slovensko má od ruky a Brno, vraj vyhovuje. Však vaše divadlo
je moderné, pekné, tu by sa mu páčilo. Sem by sa jeho Naomi veľmi šikla.“
Viliam mluvil a přitom zavaloval můj pracovní stůl fotografiemi z představení,
pochvalnými recenzemi, Ginsbergovými texty i jeho dopisy. „Pán Tuček,
na snímkách vidíte, že scéna je ľahučká, nenáročná, len niekoľko murárských
rúr, dva praktikáble a drevené pláty. Všetko doveziem autom, hercov
tiež. Dojedeme sem ráno, za hodinku všetko postavíme, nasvietime, ozvučíme
i krátko poskúšame, večer Naomi odohráme, zbúrame a ujdeme. Provoz
Marty nenaruším, o pána Ginsberga sa postarám a honorár nepožadujem.
Dobrá ponuka, však?“
„Mladý muži a herec Michal Dočolomanský…“
„To je môj ujko, strýko, pozdravuje vás. Čítal o vašej Marte a pamätá si
vás z natáčaní. Pán šéf, Marta je divadlom snov, bude mi cťou u vás hrát!“
Návštěvu tohoto výřečného sympaťáka avizoval Peter Scherhaufer s tím,
že se Vilo bude ucházet o možnost studia na DIFA JAMU, proto jsem nijak
neodporoval a domluvil se s ním na termínu realizace představení i dalších
technických detailech.
Vilova Naomi bylo představením velmi zvláštním, zajímavým, spíše však
pohybovou exhibicí se řvavou, kvílivou muzikou a skřípavými zvuky než ekvilibristikou
slovní poskládanou z veršů věhlasného básníka. Strohá, trubková
konstrukce proplétaná těly málo oděných herců vypovídala o chladu a syrovosti
světa, o rozervanosti člověka i o křehkosti lidských osudů.
Představení odvážné, výbušné, mladé a osobité, plně vypovídající o mimořádném
talentu řečného režiséra, mělo jen jedinou chybu, básník Allen
Ginsberg do Brna nepřijel.
„Je chorý, veľmi chorý, aj sa ospravedlnil, že vraj dojde neskôr…“, rděl
se pravdomluvný Viliam.
Viliam se stal studentem režie a do studia Marta chodíval často. Na konci
února 1993 mi přinesl ukázat rozmáchlým písmem napsaný list: „To je od
pána Ginsberga. Teraz je v Česku, v Olomouci, má tam seminárnu výuku na
tamojšej univerzite a chce vidieť moju Naomi. Žial, už nemám svoj súbor,
rozpustil som ho.“
V noci jsem dlouho nemohl usnout, mozkem mi neustále kmitalo Viliamovo
sdělení: „Ginsberg je v Česku, v Olomouci a chce vidieť moju Naomi…“
Ve snu se mi zjevila rozevlátá postava muže s širákem. Mávala černou biblí
a křičela: „Nepožádám manželky bližního svého, neb jsem pražského majálesu
král a steskem úpím, srdce mě táhne do Brna, pomozte mi!!“
Manželce jsem u snídaně řekl: „Co takhle básník Ginsberg v Martě, skvělý
nápad, ne? A docela reálný, vždyť Olomouc je za humny, děkanem naší fakulty
je odchovanec olomoucké univerzity Pepa Kovalčuk, máme v Olomouci
dva profesory se kterými jsem spolupracoval v době šéfování HaDivadlu
a na JAMU studuje syn rektora olomoucké školy David Jařab, slušný start do
intriky, co říkáš, ženo?“
„Já nevím, ani tě nějak neposlouchám“, řekla má paní Kateřina.
To nevadí, Kačenko, mysli na sváteční ohoz, uvidíš amerického beatnika
Ginsberga na živo. A na oblečení si dej záležet, on je totiž pán básník celosvětově
slavným a k tomu ještě gay!“
Ještě ten den jsem volal filozofickou fakultu Univerzity Palackého profesora
Roubala, zda by nešlo domluvit seminář, případně vystoupení básníka
Ginsberga ve studentské Martě. „Jo, tak to se, kamaráde, obrať na Johanidise,
já mu o tom řeknu.“
Profesor Johanides byl také vlídný, na mou informaci o inscenaci básníkových
veršů studentem režie Vilo Dočolomanským zareagoval: „To je dobrý
argument, zkusím to, budu informovat rektora i mistra požádám o názor. No,
jednoduché to nebude, básník je starý, chorobami prolezlý bard. Má těžkou
cukrovku. Stále ho vodíme po doktorech…“
Asi za dva dny mně zavolal prof. Johanidis: „Rektor Jařab mě u Ginsberga
podpořil a nemocný poeta kupodivu projevil zájem. Přijede k vám 12. března
a odpoledne vystoupí s hodinovým recitálem, začátek v 15:00. Co ty na to?“
„Kamaráde, nemám slov. Žijeme zázračnou dobu!“
„Taky si myslím. Ráno má Allen na universitě závěrečný seminář o poezii
amerických beatniků, jak skončí, naložíme ho do auta, dovezeme k vám,
ale už v pět ho zase naložíme a pojedeme s ním do Prahy, kde bude na přání
americké ambasády besedovat se studenty. Jestli nezkolabuje, tak to bude
dobrý, ne? Člověče, já měl dojem, že na vaše pozvání čekal. Rozumíš tomu?“
„No, jsou věci mezi nebem a zemí, kterým rozumět nelze, a přesto
se dějí. V každém případě mu bude k dispozici Studio Marta a lékař už od
13 hodin, děkuji ti moc!“
„Rád jsem pomohl. Jo, Allen má jednu podmínku, chce aby vaši studenti
recitovali jeho verše v češtině a zrcadlově.“
„Proboha, jak zrcadlově? To jako jednou Allen v originále a po něm ty
samé verše student v českém překladu? Jednou anglicky, jednou česky? Vždyť
to nebude mít drajf! Bude z toho prapodivný patl.“
„To je jeho podmínka!“
„Dobře, vyřiď že se těšíme a jeho přání splníme.“
Okamžitě jsem informoval o možnosti básníkova vystoupení děkana
Kovalčuka, který jen zalapal po dechu a řekl: „To je fakt? Proboha, jak se ti
to podařilo?“
V Martě se objevil režisér Peter Scherhaufer: „Jarošu, tak ty tady budeš
mět krála majálesu, básníka beat generation Allena Ginsberga, a já o tem
nic nevím? A na Provázek si sa také vysral, to néni od tebe pěkné! No nic,
šak co. Máš alespoň dajakého předskokana? Né?! To chceš pustit takovú
osobnost na scénu enem tak. Zavolaj Slávka Janouška, lebo Zdeňka Kluku,
či kohosi, uvidíš, budú rádi, budú si teho považovat a o přednašeče sa
nestaraj, to zařídí Pepa.“
12. března ve dvě hodiny dorazil do Marty divoce zarostlý, viditelně unavený,
rozsochatý básník Allen Ginsberg. Starý muž se došoural do dámské
šatny, usedl na židli a požádal všechny o možnost samoty.
Ve tři hodiny praskala Marta ve švech. Diváci byli narváni všude. Seděli
na židlích po dvou, na lavicích, na lavičkách, tísnili se na schůdkách elevace,
stáli na kovových ochozech, lávkách, na jevišti, viseli z černých stropních
konstrukcí, z mostu provaziště, prostě byli všude. Kdo se nevmáčknul do
sálu, tlačil se ve foyeru…
Rozechvělý Slávek Janoušek zazpíval, pak na scénu naběhli švarní jinoši
v bělostných košilích a poněkud kostrbatě předčítali Ginsbergovy halasné verše.
Konečně ve tři čtvrtě na čtyři, za obrovského potlesku se na jeviště vplížil
legendární básník Allen Ginsberg. Došoural se k pravému portálu a opatrně
usednul na malou, nízkou stoličku. Chvíli seděl bez hnutí, jen ramena se mu
pomalu zvedala, jak obtížně nabíral do plicních laloků dech. Zamžoural do
přítmí narvaného sálu a za hrobového ticha si hadrovými pásy připoutal na
pravou nohu podivný měch s klávesnicí, jakousi malou harmoniku.
Pak řekl něco slov na uvítanou, levou rukou rozdmýchal měch, zmáčknul
knoflíky na hmatníku a sálem zaskučely šílené zvuky, něco jako když z varhan
vytrháváte hrací píšťaly. Skřípalo to a rvalo uši, všem naskakovala husí kůže
po těle. Do skřípající vřavy vtrhnul básníkův chraplavý hlas, hučel, hřímal,
skuhral, kvičel. Allen nateklými, modrajícími prsty týral hmatník a vztekle
tahal měch, stále řval, kvílel, šeptal, zajíkal se a zpíval až mu žíly na čele i na
spáncích naběhly a po tvářích stékal pot. Shlukoval slabiky běsnících veršů
do dlouhých, chrčivých chuchvalců, které na nás vybafoval jako lokomotiva
páru, vrčel slova jako kňourající pes, vhazoval je mezi nás jako prskavky.
Básníkova ústa chrlila nenávist, zášť, bolest, touhu, okouzlení, zklamání.
Radost i samotu duše.
Stál jsem vedle profesora Aloise Hajdy a spisovatele Jaromíra Tomečka
vmáčknut do škvíry otevřených dveří balkónového ochozu a byl šťastný.
Jaromír Tomeček zašeptal: „Řve jako na lesy, básník boží!“ A profesor Hajda
syknul: „Taky vábí jeleny.“
Když hlas básníka umlkl a dohřmělo jásání i mohutný potlesk obecenstva,
popadl jsem marťanskou pamětní knihu a pelášil za americkým básníkem
s žádostí o zápis. K mému překvapení Allen Ginsberg seděl jako čipera
ve foyeru u mini baru, objímal pohledného hocha Viliama a vášnivě ho líbal
na ústa. Vilo rudnul a lapal po dechu: „Pán Tuček, pán Tuček chcete podpis?
Dajte to sem, majster vám vpíše venovanie.“
Mistr se na mě podíval silně nepřátelsky, kývnul rukou, že až později
a tvrdě tisknul zoufalého režiséra na svou hruď.
Vilo se mu vysmeknul a po kamenných schodech prchal ven z Marty.
Mistr za ním. Já s pamětní knihou za oběma.
Doběhli jsme k Mercedesu, básník chytnul Vila kolem pasu a tisknul ho
a tisknul. Zapýřený režisér se bránil: „Pán Tuček, pán Tuček, dajte mu tú knihu!
Rýchlo! Rýchlo!“ Rval jsem se mezi rozvášněného mistra a ječícího režiséra s rozevřenou
knihou, chumel diváků kolem nás narůstal a ve zbožném úžase zíral.
Básník vzal památeční knihu, smutně se usmál a namaloval do ní velkou
kopretinu obtočenou tělem hada s židovskou hvězdou uprostřed. Do okvětí
rostliny vepsal tiskací písmena A. H. Řekl: „Můj rod pochází z Ukrajiny,
příteli.“ A pod kresbu je podepsal takto: Allen Húnsberg, 12. 3. 93, Brno.
Setřel si dlaní z obličeje pot a dodal: „Děkuji za pozvání a hezký podvečer!“
Nasoukal se do vozu, zamával, auto se rozjelo a zmizelo v zatáčce někde
na Kotlářské.
Z hloučku studentů jsem zaslechl: „Nabízel mu v Americe bydlení, peníze,
stravu, kariéru, lásku, a Vilo to odmítl! No, není blázen?“
Básník Allen Ginsberg již nikdy do Marty nezavítá, zemřel tiše a sám v USA.
Režisér Vilo Dočolomanský je šéfem věhlasného divadelního souboru Farma
v jeskyni, zkoumá svět a sídlí v Praze. Snad se s ním ještě někdy setkám.
Jaroslav Tuček, z připravované knížky
S provázky a hady na provázku aneb Vzpomínkový román antihrdiny